Bradycneme

08.06.2020 12:25

Evropa byla kontinentem, kde se odehrály první ryze vědecké objevy neptačích dinosaurů a zde byli také jejich první zástupci pojmenováni. Šlo o zástupce rodů Megalosaurus, Iguanodon, Hylaeosaurus nebo Streptospondylus a Plateosaurus, kteří upoutali vědeckou i část vzdělanější laické veřejnosti svými zvláštními tvary, obrovskou velikostí a také, na dobu 19. století, velkým geologickým stářím. Ačkoliv je tato skupina dokumentována na celém “starém kontinentu” po dobu prakticky celého mesozoika, tak stále ještě neznáme důležité údaje o jejich vývoji a výskytu v některých obdobích jako je svrchní trias a svrchní křída. V prvním případě dnes naštěstí přibývá objevů této skupiny živočichů a to zejména v oblasti severní a východní Evropy, ve druhém jsme do určité míry kompenzováni bohatými ložisky fosilií ze samého konce křídy ze Španělska, Francie a také Rumunska. Zde existoval také poměrně zajímavý teropod, který se procházel poblíž obrovských ptakoještěrů (Pterosauria) a naopak trpasličí fauny neptačích dinosaurů, Bradycneme draculae (“Drákulova těžkopádná noha”) sám osobě ale představoval spíše případ ostrovního gigantismu. Na poměry svých příbuzných, které můžeme na základě jeho fosilií předpokládat, totiž byl poměrně velkým živočichem s délkou přibližně 2,5 metru a váhou pravděpodobně přesahující 10 kilogramů, ostrovní fauna a omezená rozloha obývané oblasti podnítila jeho evoluci naopak ke zvětšení tělesných rozměrů než-li jejich zmenšení. Zkameněliny tohoto druhu jsou dodnes bohužel poměrně špatně známé, ale přesto diagnostické na úrovni druhu, ačkoliv je nelze zcela spolehlivě přiřadit k určité čeledi dravých dinosaurů. Oblast jeho někdejšího výskytu, současné Rumunsko, byla v době jeho existence oblastí známého ostrova Hateg, kde tento živočich představoval jednoho ze středně velkých terestrických dravců, ale jeho hlavní potravou pravděpodobně byli jiní neptačí dinosauři, ale menší druhy savců (Mammalia; rody Barbatodon, Litovoi, Kogaionon a dosud ještě neobjevení zástupci), ještěrů (Squamata), ptáků (Aves), obojživelníků (Lissamphibia; kupříkladu rod Albanerpeton) nebo velcí bezobratlí. Ve svrchní křídě zde pravděpodobně existoval spíše otevřený terén podobný tropické savaně (Benton et. al., 2010), kde mohl tento predátor uplatnit své lovecké schopnosti. Hlavní prostředek lovu patrně byla jeho úzká tlama osazena menšími ostrými zuby, které ovšem mohly být uzpůsobeny k poněkud jiné potravě než u jeho nejbližších předpokládaných příbuzných. Zatímco většina ostatních alvarezsauridů, kteří jsou podle recentní klasifikace jeho různě evolučně blízcí příbuzní (Holtz, 2011), se živila spíše drobnou potravou včetně hmyzu a termitů a také pravděpodobně vajec jiných dinosaurů (Lü et. al., 2018), tak tento rumunský zástupce mohl lovit podstatně větší kořist jako mláďata ptakoještěrů, krokodýlů (Crocodylia), jiných dinosaurů a dospělé jedince veškerých ostatních obratlovců i bezobratlých. Jeho etologie se pravděpodobně podobala současným ptákům (Aves), takže kořist mohl usmrtit rychlým výpadem a trhat z ní drobné kousky masa, čímž jí zpracoval. V jeho případě měl také k aktivnímu lovu nefunkční přední končetiny ukončené jedním mohutným drápem, jejich redukce ovšem u tohoto druhu nemusela odrážet to, co u jeho příbuzných, ale více o ní bude pojednáno níže. Patrně také šlo o poměrně rychlého živočicha, pro něhož terén subtropických a tropických plání byl zcela ideální a mohl ho využít nejen k rychlému ústupu před jinými predátory, ale také jako rozlehlý prostor s množstvím potravy a úkrytů. Předpokládáme, že jeho tělesná stavba nesla také agilní zadní končetiny, gracilní a pevný ocas, který v běhu dokázal vyvažovat rovnováhu při běhu a případně rychlých výpadech po kořisti. Patrně byl také opatřen peřím, podobně jako jiní zástupci (Schweitzer et. al., 1999), o které se staral i právě dlouhými úzkými čelistmi. Zatím ovšem můžeme mnohé skutečnosti jeho života i ekologie pouze odhadovat a to z důvodu stále malého množství fosilního záznamu. Bradycneme ovšem bezpochyby patří mezi zajímavé evropské dinosaury, šlo navíc také o jednoho z nejmladších neptačích druhů, které z našeho kontinentu známe. 

Zatímco u ostatních druhů alvarezsauridů, kteří byli také po velikostní stránce podstatně drobnější než jejich rumunský příbuzný, byly přední končetiny ukončeny jedním drápem a většinou poměrně robustně spojenými metakarpály, tak tento druh mohl z podobného tělesného typu vybočovat. Velká většina alvarezsauridů totiž zastávala niky pouze drobných karnivorů a jednalo se spíše o insektivory či jinak specializované dravce (viz Lü et. al.), zatímco tento živočich mohl být aktivním predátorem lovícím menší až středně velké živočichy. Na základě této analogie, a také faktu, že tento druh patrně představoval nespecializovaného zástupce čeledi s evolučními kořeny v Severní Americe či Asii, tak můžeme soudit, že u něj výrazná redukce prstů předních končetin neproběhla kvůli adaptacím k aktivnímu lovu nebo se u něj vyvinuly masivní a lépe k tomuto životnímu stylu uzpůsobené přední končetiny zpětně. V tuto chvíli nelze ani jednu z možností vyloučit na základě fosilního záznamu, ale jde pouze o mé subjektivní stanovisko. 

Jak bylo nadhozeno výše, Bradycneme pravděpodobně obýval niky středně velkých až menších predátorů na ostrově Hateg v oblasti současného Rumunska na samém konci křídy před zhruba 70 až 66 miliony let. V jeho sousedství nebylo mnoho podobných dravců, které známe z fosilních pozůstatků, protože velikostně se mu mohl vyrovnat jeho příbuzný Heptasterornis andrewsi a pohybný “Megalosaurus hungaricus”. Jiní neptačí teropodi byli srovnatelné nebo menší velikosti - šlo o druhy Elopteryx nopcsai, Balaur bondoc (ovšem, dle recentní klasifikace, šlo o druhy nelétavých ptáků - Cau et. al., 2015; Mayr et. al., 2019) a snad také Euronychodon (Weishampel et. al., 2004). Konkurencí mu tedy bylo pouze minimum známých druhů teropodů, zástupci svého vlastního druhu, ale po nich především velcí karnivorní ptakoještěři, kterých tu existovalo poměrně velké množství. Především ovšem druh Hatzegopteryx thambema mu představoval hlavního potravního konkurenta kvůli svému životního stylu (Witton & Naish, 2015), zároveň šlo o jeho přirozeného predátora spolu s dosud nepopsaným zástupcem přezdívaným “Drákula”. Oproti nim se ovšem živil podstatně menší kořistí. 

 

Obří sovy tajemné Transylvánie

Výzkum neptačích dinosaurů a jiných vyhynulých obratlovců zažil své počátky ke konci 18. století, kdy byly zkoumány první fosilie zejména Georgesem Cuvierem a to dovezené z Německa, Argentiny, Holandska i samotné Francie. Mapa Evropy v tuto dobu vypadala samozřejmě odlišně než dnes a zatímco v centralizovaných a neroztříštěných zemích západní Evropy už na začátku 19. století existovalo množství fosilií různých živočichů od mořských plazů po vyhynulé savce, tak ve střední a východní Evropě podobných nálezů přibývalo pomaleji. 

Rozvoj byl zaznamenán až po roku 1830, kdy se začalo objevovat více fosilií i v této části Evropy a z někdejší Habsburské monarchie, později Rakouska-Uherska, přibylo množství fosilií a to včetně některých neptačích dinosaurů. O 70 let později začal v její východní části působit významný a pokrokový paleontolog Franz Nopcsa von Felsõ-Szilvás, který se začal zabývat právě ekosystémem trpasličích neptačích dinosaurů, kteří zde existovali právě ve svrchní křídě. Popsal některé ze zdejších taxonů dinosaurů, ale také další vymřelé obratlovce, právě z tohoto důvodu existuje mnoho odkazů na jeho práci i v moderní paleontologii. Jeden takový odkaz vytvořil i paleontolog Charles William Andrews již v roce 1913 při pojmenování a popisu druhu Elopteryx nopcsai (Andrews, 1913). Tento enigmatický druh má úzkou spojitost s druhem Bradycneme draculae, protože podobně jako on byl považován za tak trochu jiného živočicha a historie obou z nich jsou provázané.  Dokonce byly všechny 3 zmíněné druhy v odstavcích níže občasně považovány za stejného živočicha. Navíc ze z tohoto zajímavého a nesporně v jistém směru zatím unikátního teropoda, tedy rodu Bradycneme, stal také jeden z účastníků úžasné fikce, která se dostala i do vědeckých kuloárů. 

Rekonstruované fragmenty feumuru a tibiotarzu druhu Elopteryx nopcsai mohou sice působit mohutně, ovšem jde o nutně zvětšené podoby pro jejich co nejpřesnější zobrazení. Tento teropod je propleten s bradyknemem poměrně úzce a patří také k zatím velmi málo známým taxonům, které je potřeba stále ještě revidovat. Patrně ale šlo o živočicha menšího než ten, o kterém tento příspěvek pojednává, a také docela jiného systematického zařazení. Kredit: C.W. Andrews, převzato z Wikipedie

Elopteryx byl popsán na základě fosilií proximální části levé stehenní kosti, které byly v Britském přírodovědeckém muzeu označeny jako BMNH A1234.  Bohužel, přesné místo nálezu této a další fosilie k tomuto druhu přiřazené nejsou známé. Takto nekompletní fosilie ovšem neposkytly bližší možnost rekonstruovat daného živočicha, ovšem Andrews podle nalezených znaků a také pravděpodobně předpokládaného stáří datovaného na konec druhohor fosilie zařadil jako primitivního zástupce řádu veslonohých (Pelecaniformes). Pro představu, jeho příbuzní měli být současní kormoráni (Phalacrocoracidae), člunozobci (Balaeniceps rex) a pelikáni (Pelecanidae). Další fosilie, označena katalogovým číslem BMNH A4359 a Andrewsem pravděpodobně považována za stejné zvíře, a potom exempláře BMNH A1528 a BMNH A1588, levý a pravý tibiotarzus nalezené Maud Eleanor Seeleyovou, byly označeny za zástupce nové čeledi Elopterygidae v rámci veslonohých maďarským paleontologem Kálmánem Lambrechtem v roce 1933. 

Už tehdy ležel před paleontology holotyp budoucího druhu Bradycneme draculae, 3,78 centimetru dlouhý fragment distálu tibiotarzu s označením BMNH A1588, ale jeho identifikace nebyla jasná. Pierce Brodkorb, významný americký ornitolog a paleornitolog, v roce 1963 následně toto akceptoval zařazení jako pokročilého ptáka. Názor od této autority dal posléze prostor pro to, aby byly všechny 3 exempláře (holotyp BMNH A1588, exempláře BMNH A1528 a BMNH A4359) zařazeny paleontology Cyrilem A. Walkerem a Colinem J. O. Harrisonem v roce 1975 jako zástupci moderních ptáků a popsány jmény Bradycneme draculae pro první zmínený exemplář a Heptasterornis andrewsi pro zbylé dva. Háček byl pouze v tom, že obě svrchnokřídové fosilie byly považovány za obrovské, 1,8 metru vysoké zástupce dravých ptáků, sov (Strigiformes; Harrison & Walker, 1975). 

Při popisu pro ně byla vytvořena vlastní čeleď Bradycnemidae, která tyto nově popsané, gigantické sovy sdružovala. I na poměry druhohor šlo o zcela neobvyklý jev a také poměrně dosti děsivou představu, obě tyto skutečnosti vycházely ze zařazení jako moderních ptáků příbuzných sovám, že se ve svrchnokřídové Transylvánii procházely obrovské sovy vysoké okolo 2 metrů a v noci se vrhající za svou dinosauří kořistí. Místo nálezu, které bohužel není přesně známo a můžeme fosilie přiřadit pouze ke konkrétnímu geologickému souvrství Sanpetru, tedy Transylvánie je opředena pověstmi o upírech, vlkodlacích i jiných bájných bytostech a obrovské druhy sov probouzející se v noci s gigantickýma kulatýma očima tuto děsivou atmosféru dotvářely.

Jedna ze dvou nejlépe známých rekonstrukcí druhu Bradycneme draculae jako obrovské svrchnokřídové sovy. Tito ptáci jsou, od středověku, součástí legend o čarodějnicích a černokněžnících a do ponuré Transylvánie jejich zvětšený odraz v podobě dvoumetrových zástupců skvěle zapadl. Ne nadarmo tedy byl tomuto druhu dán přídomek draculae, protože ani hraběte Drákulu by jeho předvědký jmenovec nezahambil. Kredit: Gregory Irons, převzato z webu Scientific American Blog

Heptasterornis a Bradycneme tedy do laické i paleontologické veřejnosti vstoupili jako gigantické křídové sovy a tento názor se uchytil především z důvodu jeho neobvyklosti a fantastických představ jmenovaných živočichů. Už o 3 roky později ale část paleontologické veřejnosti razantně obrátila - jmenovaný Pierce Brodkorb v roce 1978 poprvé vyslovil názor, že nejde o fosilie ptáků, ale o neptačí teropodní dinosaury (Brodkorb, 1978). Dementoval svůj původní názor a kriticky posoudil původní zařazení, argumentoval tím, že fosilie jsou pro neptačí teropody více typické než pro ptáky. Byl podpořen dalšími autory v průběhu 80. a 90. let 20. století, kdy se vědecká veřejnost snažila správně zařadit všechny 3 zmíněné druhy – Elopteryx nopcsai, Bradycneme draculae a Heptasterornis andrewsi. Fantastická představa o obrovských sovách se tedy pomalu rozplynula. 

Fosilie všech 3 rodů byly revidovány (Paul, 1988; Weishampel et. al., 1991) a jejich systematické zařazení bylo stanoveno na nedeterminované teropody. V průběhu 2. poloviny 90. let se potom u rodů Bradycneme a Heptasterornis objevilo zařazení jakožto primitivních a blíže neurčitých tetanur (Tetanurae; Csiki & Grigorescu, 1998), ale u naší obří sovy postupně převládl názor, že jde o maniraptora (Naish & Dyke, 2004). Soudilo se, že šlo pravděpodobně o troodontida, podobně jako v případě dřívějšího revidovaného zařazení rodu Elopteryx (viz Paul; viz Weishampel et. al., viz Naish & Dyke). Ačkoliv mezi některými dalšími teropody z oblasti ostrova Hateg se musely objevit další revize jejich systematického zařazení, dnes už poměrně dobře víme, že “Drákulova těžkopádná noha” a jeho “soví” pobočník Heptasterornis patřili mezi zástupce čeledi Alvarezsauridae (viz Holtz) nebo přinejmenším nadčeledi Alvarezsauroidea. 

 

Stříbrné plátno, řítím se k tobě

Není pochyb o tom, že kdyby zůstal rod Bradycneme známý jako gigantický zástupce sov, pravděpodobně by se objevil ve více televizních dokumentech nebo trikových filmech. Jde bezpochyby o zajímavého zástupce alvarezsauridů, ovšem malé množství zachovaného fosilního materiálu příliš možností k jeho přesné rekonstrukci neposkytuje. 

Možná i proto se zatím tento dravec objevil pouze v poslední epizodě dokumentárního cyklu Planeta dinosaurů (Dinosaur Planet), kde vystupuje po boku jiných protagonistů a antagonistů ostrova Hateg jako menší dravec se zhruba stejným vzezřením jako americký Troodon formosus (či spíše Stenonychosaurus inequalis), se kterými byl tehdy srovnáván. Můžeme ho vidět právě v opozici s velkými hatzegopteryxi a ve společenství trpasličího sauropoda druhu Magyarosaurus dacus, který mu také slouží jako potrava po dopadu asteroidu Chicxulub. 

                                                                                                                                                                           

Naleziště: souvrství Sanpetru, Rumunsko           | Biotop: Subtropické planiny, řídké lesy

Druh: B. draculae                                                Váha: zhruba do 10 kg

Strava: Menší až středně velcí živočichové             Význam: "Těžkopádná noha" dle stavby zadních končetin

Doba: stupeň Maastrichtian, před 70 až 66 mil. l. | Sok: Velcí ptakoještěři, srovnatelně velcí teropodi

Délka: přibližně 2,5 m                                         Zařazení: Dinosauria, Theropoda, Coelurosauria, Tyrannoraptora,

Popsán: Harrison & Walker, 1975                         Maniraptora, Alvarezsauroidea, Alvarezsauridae (?)

Výška: zhruba do 1,25 m                                  | Synonyma: Žádná

Zdroje snímků a rekonstrukcí:

  • Andrews, C. W. (1913). "On some bird remains from the Upper Cretaceous of Transylvania". Geological Magazine. 5: str. 193-196.
  • Benton, M.J.; Csiki, Z.; Grigorescu, D.; Redelstorff, R.; Sander, P.M.; Stein, K.; Weishampel, D.B. (2010). "Dinosaurs and the island rule: The dwarfed dinosaurs from Haţeg Island. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 293 (Pt. 3-4): str. 438–454.
  • Brodkorb, P. (1978). "Catalogue of fossil birds, Part 5 (Passeriformes)". Bulletin of the Florida State Museum, Biological Sciences. 23 (Pt. 3): str. 139-228.
  • Cau, A.; Brougham, T.; Naish, D. (2015). "The phylogenetic affinities of the bizarre Late Cretaceous Romanian theropod Balaur bondoc(Dinosauria, Maniraptora): Dromaeosaurid or flightless bird?". PeerJ. 3: e1032.
  • Csiki, G. & Grigorescu, D. (1998). "Small theropods from the Late Cretaceous of the Hateg Basin (western Romania) - an unexpected diversity at the top of the food chain". Oryctos. 1: str. 87-104.
  • Harrison, C. J. O. & Walker, C. A. (1975). "The Bradycnemidae, a new family of owls from the Upper Cretaceous of Romania". Palaeontology. 18 (Pt. 3): str. 563-570.
  • Holtz, T.R. Jr. (2011). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages. - dostupné na https://www.geol.umd.edu/~tholtz/dinoappendix/HoltzappendixWinter2011.pdf
  • Lü, J.C.; Xu, L.; Chang, H.L.; Jia, S.H.; Zhang, J.M.; Gao, D.S.; Zhang, Y.Y.; Zhang, C.J.; Ding, F. (2018). "A new alvarezsaurid dinosaur from the Late Cretaceous Qiupa Formation of Luanchuan, Henan Province, central China". China Geology. 1: str. 28–35.
  • Mayr, G.; VCodrea, V.; Solomon, A.; Bordeianu, M.; Smith, T. (2019). "A well-preserved pelvis from the Maastrichtian of Romania suggests that the enigmatic Gargantuavis is neither an ornithurine bird nor an insular endemic." Cretaceous Research. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2019.104271
  • Naish, D. & Dyke, G.J. (2004). "Heptasteornis was no ornithomimid, troodontid, dromaeosaurid or owl: the first alvarezsaurid (Dinosauria: Theropoda) from Europe". Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie Monatshefte. 7: str. 385-401.
  • Paul, G.S. (1988). Predatory Dinosaurs of the World. New York, Simon & Schuster.
  • Schweitzer, M.H.; Watt, J.A.; Avci, R.; Knapp, L.; Chiappe, L.; Norell, M.A.; Marshall, M. (1999). "Beta-Keratin Specific Immunological reactivity in Feather-Like Structures of the Cretaceous Alvarezsaurid, Shuvuuia deserti." Journal of Experimental Biology. 255: str. 146-157.
  • Weishampel, D. B.; Grigorescu, D. & Norman, D. B. (1991). "The dinosaurs of Transylvania". National Geographic Research and Exploration. 7 (Pt. 2): str. 196-215.
  • Weishampel, D.B.; Dodson, P.; Osmólska, H. (eds.): The Dinosauria, 2nd, Berkeley. University of California Press, str. 592-593.
  • Witton, M.P.; Naish, D. (2015). "Azhdarchid pterosaurs: water-trawling pelican mimics or "terrestrial stalkers"?". Acta Palaeontologica Polonica. 60 (Pt. 3).

Seznam použité literatury a zdrojů:

Zpět