Countdown - Část druhá

Stáli jsme tam a zírali jeden na druhého. Tess podpírala Petera, který se sotva držel na nohou.

Joss trhavě otáčel hlavou a v obličeji mu seděl bezmocný a zděšený výraz. Uvnitř něho bublal vztek, rozklepaly se mu ruce a špatně se mu dýchalo. Jeho matematicky vycvičený mozek si velmi dobře uvědomoval, že on i my ostatní jsme teď bezmocně uvězněni v minulosti. Ve strašném dusnu, vedru, obepnuti nepřátelským světem plných nebezpečných tvorů v čele s obrovskými tyranosaury. Polkl. Začal se potit strachem z vlastního přežití.

Prohlédl jsem tu naši skupinu trosečníků v čase a zlomeně si uvědomil bezmoc a slabost. Byli jsme teď sami. Odříznuti od světa, který jsme znali, bariérou šestašedesáti milionů let.

"Lidi... vždyť, to přece nemůže být pravda. Tady, kurva... musí existovat nějaký řešení... něco, cokoliv. Prostě to takhle nemůže skončit," Joss se rozeřval a klepal se mu hlas. Sám ale dobře věděl, že jiná cesta odsud nevede.

"Jossi, odsud nebyla jiná cesta. Žádná další už prostě není," Harleen se na něj bolestně obrátila. "To není možný. Odsud přece musí vést nějaká cesta! Nějaká další!" rozkřikl se. Ztáhla se proto zpátky.

"Hele, nech jí. Nevybíjej si to na ní," přistoupil jsem k němu.

"Chápeš, že tu máme daleko větší problém než to, jestli jsme na sebe hnusný nebo ne?! Doufám, že to chápeš, protože jsme ve světě, kterej s náma ještě nemá nic společnýho! Nepatříme sem! A to že tady jsme... to nás všechny může stát, co kurva může, to nás bude stát život!" naštval se.

Měl naprostou pravdu, sám jsem si to nechtěl připustit, ale v hloubi srdce jsem to věděl. Naše životy, životy všech z nás teď byly v extrémním nebezpečí a nejspíš v hrozící smrti. Mozek mi nevěděl, co má dělat dřív, sklesle k tomu všemu přihlížel a nechápal to. Nepřipustil si, že se už nejspíš nikdy nepodívá domů. Nikdy už neuvidí rodinu ani zbytek přátel.

Rozklepal jsem si, když jsem na to začal myslet. Snažil jsem se ale nějak vzchopit. Nešlo to.

"Kurva lidi! Jsme mrtví, všichni jsme teď mrtví!" pokračoval.

Peter trochu zachraptěl a zakašlal. Na ruce měl drobné kapky krve. "No bezva," zachrčel.

"Uklidni se, sakra! Ještě jsme všichni naživu. Ještě jo," proč jsem tohle musel říkat," a ty tím, jak řveš, akorát přitahuješ pozornost. Musíme se vzchopit a hlavně zachovat klid," zařval jsem na něj zpátky.

"Jossi, máme tu dva největší mozky, co se těhletěch potvor týká. Když máme je dva, naše šance na přežití jsou velký. Dost velký. A kdyby jsme se nedostali domů, přežijeme. Kdyby. Nějakou cestu najít musíme a najdeme," ostře na něj vyjela Tess. Joss se trochu ztáhl.

"Tak radši drž hubu, ať nepřitáhneš ty Rexe zpátky."

"Má pravdu, měl bys držet hubu. Jinak se vrátí nejenom ti tyranosauři, ale i to, co sem zaútočilo," Harleen silně přitakala. Teprve potom ztichl.

Znovu jsme se podívali jeden na druhého, tentokrát jistěji. Byli jsme sice trosečníci ve svrchní křídě, ale naštěstí jsme znali dobu, místo i živočichy, kteří toto území obývají. Vlastně to nebylo tak hrozné, myslel jsem si.

"Takže, co... co teda?" Joss rozvážně pokračoval. "Nejdřív musíme zkontrolovat, co všechno máme s sebou. Jídlo, vodu a tak. Tahle oblast je deštivá, hodně deštivá a padá tady občas i popel ze sopek, takže na to si musíme dát bacha. Živočichové, rostliny... ničeho se nedotýkáme... nic nejíme nebo se to nesnažíme zabít. Asi... nic lepšího mě nenapadá," snažil jsem se zmátořit.

Seskupili jsme se u batohů a věcí, které jsme posbírali z okolí. Prohlíželi jsme všechno, co nám mohlo pomoct.

Peter se mohutně rozklašlal, Tess ho opatrně položila na zem a všimla si té krve, na jeho rukou. Bylo zle.

"Ty máš protrženou plíci," bolestně se na něj podívala. Málem se u toho rozbrečela. "Petere, bože... ty máš protrženou plíci."

Ve stínu křídových borovic se na ní bolestivě usmál. "Děláš, jako bych to už měl spočítaný. Heh. Mě skoro nic není." Pak se ale chytl znovu za hrudník a zařval bolestí. Zařval tak silně, že jeden malý savec, který se v okolí plížil, uskočil a zmizel v podrostu. Muselo to ale upoutat pozornost i daleko větších zvířat v okolí.

"Co je?" Harleen se k ní nahrnula, když slyšela Petera křičet. "Má asi... asi má zlomený žebro," Tess jí řekla se slzami na krajíčku. "Bože můj, zrovna tady. Zrovna tady a teď, sakra!" vykřikla.

Peter v tu chvíli těžce oddychoval a snažil se znovu nekřičet. Tess mu nahmatala nalomené nebo zlomené žebro, na levé části hrudníku. Zmáčkla mu to místo a Peter zasténal. V hlavě se jí honila spousta myšlenek, potila se a nedokázala se rozhodnout, co dělat dřív. Pak se na něj, bojujícího s bolestivou zlomeninou, podívala a zchladla.

"Tak jo, tak jo. Zůstaň ležet, nehýbej se," položila ho úplně na záda.

"Jako kdyby mohl dělat něco jinýho," sušše se usmál pro sebe.

"Harleen, najdi... musíme... nemůže chodit, jinak si propíchne plíci úplně. Zkus najít dva dlouhý klacky a větve. Musí být hodně silný a široký," ukázala jí směrem do lesa, hlavou ale zůstala otočená k Peterovi. Harleen poslechla, Joss a já jsme si potom uvědomili, co se děje a on šel hned také hledat.

V křídovém lese bylo hrozné horko a dusno, nedalo se to srovnat s tím, jak bylo v létě v roce 2015. Z dálky se ozvala silná bouřka, v Hell Creeku, kde jsme se právě asi nacházeli, pršelo celkem často. Ve větru se zakývala nejedna větev velkých borovic, vedle mě dopadla jedna šiška a odletěl odtamtud nějaký docela primitivní pták, vypadal jako sokol. Slyšeli jsme tlumené zvuky bučení a hrdelního řevu, možná se tu trmácelo stádo ceratopsidů.

"Tak, to je fajn," řekla, skoro radostně, Tess. Harleen a Joss jí donesli dva silné klacky, které sloužily jako opora provizorních nosítek.

"Tohle bude lepší než větve," podal jsem Tess celtu ze stanu, kterou jsem vyhrabal z batohu.

"Počkej, tohle budeme potřebovat," zarazil mě Joss. "Ne, stanovat na zemi je v křídě něco jako sebevražda. Musíme do večera najít něco jinýho a Peter to potřebuje víc než my," odporoval jsem mu. "Dík, že jste si na mě vzpomněli," kašlavě Peter promluvil.

Pomocí lanek od stanu jsme celtu přivázali ke klackům a Petera na tato nosítka opatrně přenesli. Znovu zaskučel, když ho žebro bodlo tkáně. Pak už to ale bylo lepší. Rozhodně lepší, než bychom na křídu čekali.

"Budeme se v tom nošení střídat. Promiň, kámo, ale budeme muset na tebe dát část věcí, jinak to neuneseme," Tess řekla Peterovi.

Zase se sušše usmál. "Jasně, vždyť mě jenom převálcoval dinosaurus stejně těžkej jako slon," postěžoval si. "Smiř se s tím. Neznamená, že když jsi lazar, tak nebudeš vůbec nic dělat," zašklebila se. "Co tady člověk musí udělat pro to, aby ho lidi začali brát jako nemocnýho?" popudlivě dodal.

Harleen a mě zneklidnilo krákorání obřích pterosaurů, takže jsme radši dávali chvilku pozor, aby se po nás neohlédli. Joss zatím sbíral věci, aby jsme mohli vyrazit někam dál od močálu. Brachychampsy, jiní krokodýli a také gaviálům podobní thorakosauři vycítili, že pterosauři se za chvíli přestanou krmit a oni budou moct hodovat. Ne na všechny se ale dostane a právě ti mohli zkusit ochutnat něco nového. Něco lidského.

S Jossem jsme se nabídli jako první, že budeme nosit Petera. Napadlo mě, že to je činnost, při které možná oba přijdeme na jiné myšlenky.

Joss zvlášt špatně bral náš "křídový tábor" a nechtěl si to připustit. Věděl až příliš dobře, že pokud se neobjeví nějaká jiná anomálie, tak nemáme žádnou naději. Bál se o svou rodinu, o sebe a o nás o všechny. Pomalu také přicházel na fakt, že alfa-samcem nemůže být v našem týmu na vždycky, jeho dětinskost v něm ale stále přetrvávala. Za to jsem na něj byl nejednou naštvaný, stejně tak Tess, která tuhle jeho vlastnost nemohla vystát. Joss tohle ale nevěděl, při chůzi si broukal a s nelibou pozoroval blížící se bouřku.

"Co všechno nás tady může zabít?" Peter promluvil. "Petere, nenamáhej to, jinak tu plíci budeš mít na dva kusy," Tess to zaslechla. Peter se ztáhl.

"Vážně, co nás tu může zabít?" zašeptal. Pousmál jsem se nad tím.

"Ironií osudu je, že dinosauři, krokodýli, ptakoještěři, varani... to všechno je jenom špička ledovce. Svrchní křída a Hell Creek zvlášť jsou sice dobře prozkoumaný místa z hlediska makrofosilií - fosilií po větších druzích zvířat," vysvětloval jsem," ale ještě hodně toho musíme objevit a popsat. A o to horší je to s menšíma tvorama. Mám obavu spíš z daleko menší havěti."

"Co třeba?" Joss přestal s broukáním. "Důvody, proč jdeme pryč od močálu. Mouchy. Komáři. Vosy. Spousta hmyzu, která určitě může přenášet nějakou formu nemocí. A nejspíš i přenáší," přemítal jsem.

"Jaký nemoci?" Tess se do toho také vmísila.

"Malárie. Možná i další. Existovaly teorie, který vlastně nejsou úplně vyloučený, že k vymření dinosaurů přispěly nový druhy nemocí, který decimovaly jejich populace. Pokud dobře vím, tak za jejich podpůrce patří i Robert Bakker. Přitom tenhle člověk se hlavně zasloužil o to daleko lepší pochopení neptačích dinosaurů i druhohor obecně, to on byl jeden z těch, který prosazovali výzkumy jejich inteligence, teplokrevnosti, chování a tak, ale taky odporoval docela dlouho faktu, že hlavním faktorem vymírání na konci křídy byl asteroid," Harleen to vysvětlila za mě.

"Sorry, jestli to bylo moc dlouhý," ušklíbla se.

"Zatleskal bych ti, ale nesu nosítka," Joss se trochu zasmál. "Přednášej dál," Tess ji pobídla.

Začala mezi námi panovat daleko lepší nálada. Vážně jsme na chvíli přestali myslet na to, že odsud není cesta pryč.

"Detail - Bakker tu teorii vymyslel, pokud vím. Vlastně tady jsme na jeho půdě. Tady bude v sedmdesátkách provádět výzkumy," doplnil jsem jí.

"Nech jí mluvit dál," Tess se málem rozesmála. "Jo, ty vždycky musíš něco dodat," Peter se zasmál. "Je furt stejnej. Pořád. Ty vole, doufal jsem, že za ty roky se pochlapíš," Joss se taky začal smát. A strach byl rázem pryč.

"Hele nechte mě žít. To jsou prostě fakta a hotovo," opáčil jsem se.

Ještě další kousek cesty jsme se smáli jeden druhému a tahle dobrá nálada nás zalila tolik potřebným optimismem. Na chvíli bylo všechno dobré.

Zastavili jsme u jedné vzrostlé metasekvoje, tyto jehličnany tu dosahovaly ohromných velikostí, abychom si na chvilku odpočinuli. Dohlédli jsme stále k močálu, kde se však za vysokou trávou mohlo skrývat ledascos.

Vylétl odtamtud jeden velmi zajímavý pterosaurus, protože jeho rozpětí snad nepřesahovalo ani metr. Na hlavě měl cosi jako obloukovitý hřeben jdoucí před očima dopředu a stáčející se nazpátek, který byl ještě zbarven do nádherné modré barvy s černými kaňkami. Spodní část těla měl světlou, horní jakoby jdoucí do šediva. Pak jsem uvědomil, že byl vlastně pohlavně dospělý.

"Vydělas to?" vyrušil jsem Harleen z rozhlížení se po okolí. "Co?" otočila se. "Toho ptakoještěra. Měl tak metr v rozpětí křídel," vysvětloval jsem. "Mládě azdarchida?" zatvářila se skoro pobaveně. "Dospělec, zdálo se mi."

Podezřívavě se na mě podívala a já ji následoval. "Takhle malej pterosaurus na konci křídy?"

"Taky mě napadnul ten argument, že za nátlaku ptactva menších ptakoještěrů ubývalo. Co když to tak není?" položil jsem řečnickou otázku.

V očích jí zaplály malé plamínky. "Teoreticky by mohlo jít o něco jako přežívající druh, jestli to třeba nebylo to mládě azdarchida. No... vlastně, možná by... četla jsem pár prací o menších pterosaurech z konce křídy," loudila ze sebe.

"Kolik druhů vlastně ještě neznáme, zvlášť odsud? Ty jsi expertka přes tyhle létající potvory, tak mi řekni, jestli to je pravděpodobný nebo aspoň možný," pokračoval jsem. "Jasně, teoreticky to možný je. Potřebovala bych to vidět na vlastní oči," dodala nesměle.

Z močálu se ozvalo velmi silné zabučení, pronikavé a povědomé. Peter na to místo otočil hlavu, protože věděl, co tenhle zvuk vydává. Rozklepal se.

"Pryč! Musíme odsud pryč!" pronikavě zakřičel.

Zabučení se změnilo v hrdelní řev a najednou vyletěl z hradby vysokých přesliček pahýl uhnilého stromu, který něco rozrazilo ve dví. Muselo to být strašně podrážděné a vzteky běsnící monstrum, které přešlapovalo v bažinaté plošině a hlasitě u toho čvachtalo. Jakoby tam bylo obrovské křídové prase, které se z ničehož nic naštvalo, přesně takhle to vypadalo.

"Lidi, pojďte! Musíme odsaď a to hned!" Peter zase zakřičel a zkusil se zvednout. Bolestí ale si to ale rychle rozmyslel.

Joss a Tess popadli nosítka, ozval se hrom a hned potom to zvíře proletělo krz rostlinstvo. Nemohli jsme uvěřit svým očím, protože bylo tak rychlé, na to, že bylo vážně velké jako slon.

Ceratopsidovi jsme se s Harleen tak tak vyhli, ale byl jako rozjetá lokomotiva. Dupal tak silně, že při každém kroku zanechal hlubokou stopu, všude po okolí rozhazoval svým během bláto a bahno. Řítil se přímo na zbytek týmu, stačilo mu několik dunivých kroků k tomu, aby je všechny tři smetl. Tak silné a masivní zvíře by je srovnalo se zemí jedním dupnutím.

"Tohle bude špatný!" vyjekl Joss, když viděl, jak rychle běží přímo na ně. "Tak bežte, ne?!" Peter je pobídl. Rohaté beranidlo bylo ale už strašně blízko.

Peter čekal další náraz, radši zavřel oči.

Ceratopsid ale najednou začal kvičet, podlomila se mu pravá přední noha a udělal kotrmelec za dalšího hlubokého bučení. Na Tess přistála hrouda měkkého bahna, Peter to schytal dalším takovým kusem do nohou. Rána byla ale tak silná, že Tess se skácela k zemi a na Petera dopadly těžké batohy. Zaskučel, chytl si hrudník a snažil se dýchat. K Jossovi dopadla masivní noha se širokou tlapou a kopytovitými drápy, skoro jemně do něj ťukla a on se sesunul k zemi. Divil se, jak jeho čelní útok mohl Peter přežít.

Rohatý obr měřil dost přes osm metrů, na zádech měl také polámané keratinové štětiny a lebku mu mimo límce tvořila i trojice velkých rohů. Na první pohled to ale nebyl Triceratops.

"Co tohle kurva bylo?!" zařval Joss, "Petere? Petere, jsi v pohodě?!" Tess se ohlédla přes rameno a viděla Petera ještě pořád na nosítkách. "Je v pohodě," zavolala. Peter se zakroutil. "Nebo tak aspoň vypadá."

"Jste všichni v pohodě?" Harleen toho ceratopsida obkročila. "Relativně. Ta potvora mě kopla," Joss se sbíral ze země.

"Au... do prdele... au. Tak přesně tohle to bylo, přesně tohle mi zlomilo žebro," Peter si odkašlal. Vylétlo mu z pusy pár kapek krve. "Co to kruci je?" opáčil se.

Potom, co se prach a půda rozvířená tím běhajícím buldozerem usadily, nafialovělý opaliskující vzduch opadl a mezi námi leželo obrovské funící zvíře větší než nosorožec. Čelist mělo napůl zanořenou v měkkém podkladu, oči přivřené a ze zobanu se linuly zvuky přerušovaného dýchání. Občas to zvíře zabručelo a zachrochtalo. Zobák měl trochu ušpiněný, od krve. Nahoru orientovaný lebeční límec měl matnou červenou barvu, která byla tmavší na otvorech v kostech. Nad očima se mu klenuly dva dopředu namířené rohy, mohutný čenich zdobil ještě jeden roh, ale ten byl skoro stejně dlouhý jako ty nad očima. Měřil skoro půl metru. Unikát.

"Měl jsi pravdu. Tohle určitě není Triceratops. Určitě ne. Proboha, tohle je novej druh ceratopsida," přiskočil jsem ke zbytku skupiny.

"Vidíte ten roh?" Peter u téhle věty naštvaně odfoukl, "Tohle je určitě novej rod i druh ceratopsida. A jeho velikost se dá srovnat s triceratopsem. Mám pocit, že jsem o něm nejspíš už někde četl nebo tak," pomáhal jsem Tess ze země.

"Co teda teď?" Peter se vyklonil z lehátka. "Nic, posbíráme věci a jdeme dál," Joss se oklepal. "V křídě jsou dny kratší. Je fakt, že bysme měli jít, než se začně stmívat a něco si najít," Harleen přitakala.

Chtěl jsem si ale toho živočicha prohlédnout, možná i od oka změřit. Odhadl jsem, že byl tak osm, možná osm a půl metru dlouhý.

"Duranteceratops," pronesl jsem.

"Cože?" Harleen se po mně ohlédla.

"Myslím, že tohohle tvora vyzvedli v roce 2012 v Montaně? Možná spíš v Jižní Dakotě. Má to bejt obří ceratopsid, další obří ceratopsid, z Hell Creek, co se ale od torosaurů i triceratopsů tím obřím nasálním rohem. Límec má taky víc ohnutej nahoru, je známá jedna lebka. Tohle je živoucí doklad, že to tak bylo," kroutil jsem hlavou, "Duranteceratops."

Nahnědlá kůže ze silných šestibokých šupin pod sebou měla vrstvu tuku a svalstva, ze zobáku se vylinula další salva hrdelního řevu a kůže na břiše se úžasně nafoukla. Hned jsem si toho všiml, ale nebral jsem na to úplně zřetel. Byly v něm vrypy, hluboko proražená kůže od drápů a možná i zubů.

"Harleen, pojď sem ještě," zavolal jsem na ní, když už jsme pomalu odcházeli. "Stopy po podrápání nebo kousnutí. Mám pravdu?" Přikývla. Byly i na krku.

"Není to Tyrannosaurus, ne?" řekla. "Možná Nanotyrannus, ale to si nejsem jistej. Viděli jsme sice něco, co ho připomínalo, ale vypadalo to stejně jako Rexovo mláďata. Každopádně to bylo určitě menší, než on," prohlédl jsem si to. "Kéž by to byl krokodýl. Kéž by," povzdychla," ale tohle je od teropoda. Dalšího dravce," přiznala. Zděsilo nás to.

Začal přicházet k sobě. Hromy zaburácely ohromnou silou. Začaly padat kapky. Byl to signál k odchodu.

"Musíme si dávat bacha, máme tu dalšího predátora, co není T-rex," oznámil jsem to ostatním. "Kterýho z těch padesáti myslíš?" Tess se ráda opáčila. "To ještě nevíme. Ale je to nejspíš docela svižný, dravý a zdá se, že i nebezpečný," chopil jsem se nosítek.

"To je vážně skvělá kombinace," despektivně dodal Joss.

Za chůze a smáčení, jsme se dívali po druhohorní krajině. Za ohromnou řeku, kde procházelo více než stohlavé stádo ornitopodních dinosaurů. Ani už nevím, odkud se tam vzali, ale prostě tam byli. Procházeli po bažinatém břehu, jejich velké tříprsté končetiny se zbytnělými drápy se bořily do bláta. Byla to nesmírně masivní zvířata vážící určitě přes pět tun, vepředu ale byli i jedinci skoro patnáct metrů dlouzí a těžcí jako několik aut. Po hřbetě se jim táhly tupé keratinové výběžky, podlouhlými kachními zobáky na sebe bučeli a volali jeden druhého.

Byli to edmontosauři, konkrétně druh Edmontosaurus annectens. Neměl na temeni své hlavy výčnělek jako jeho bratranec z Edmontosaurus regalis.

Těžko říct, jestli je vedla samice nebo samec, ale každopádně to bylo majestání stvoření.

"Je to... Anatotitan nebo Edmontosaurus?" z vlasů mi kapala voda. "Co je asi zač?"

Nikdo mi ale neodpovídal. Povzdechl jsem si. Vždycky jsem fandil "kachnímu titánovi".

Vedoucí zvíře mělo podlouhlou a k čenichu svažující se lebku s plochým kachním zobákem, skrývala se v něm ohromující evoluční výhoda - na tisíc šest set zubů pro drcení a zpracování vegetace. Tento dokonale promazaný stroj fungoval jako řetězová pila, různé řady zubů se mohly pohybovat nezávazně na sobě a pokud nějaký vypadl, byl rychle nahrazen dalším. Tomuto obru mezi hadrosuridy, populárně označované jako dinosauři s kachním zobákem, tato strategie vycházela sedm milionů let. Je pravděpodobné, že kdyby nevymřel, vycházela by mu možná i do dnešních dnů.

Tess a já jsme se stále ohlíželi za nás, Joss si oklepal vodu z vlasů a nervózně vzhlédel do lesa. Palmovité rostliny se širokými listy mu ale bránily ve výhledu.

Déšť střídavě ustupoval a narůstal, chránily nás jen stromové koruny a nízké palmy. Asi se mi to zdálo, ale z lesa se ozvalo slabé vrčení.

Při pochodu se stmívalo a střídavě jsem pokukoval po edmontosaurech.

Vůdčímu zvířeti se pod krkem hýbal vak z volné kůže, samci ho možná měli výraznější a podle toho se dali poznat. Stejní jedinci měli na lebce i velký hrbol a oražovou kůži s pruhování na nozdrách. Odpovídalo by to. Hnědý hřbet s bílými skrvnami pokrývala řada rohovinových výčnělků. Daleko za nimi se ve stádě honila malá mláďata, která dováděla pod mohutnýma tříprstýma nohama svých rodičů v blátě u řeky.

Ceratopsidi byli patrně jedni z nejpočetnějších neptačích dinosaurů v rámci souvrství Hell Creek, alespoň dle sčítání veškerých nálezů tohoto souvrství z roku 2017. V závěsu hned za nimi ale byli ornitopodi, které nejčastěji reprezentoval druh Edmontosaurus annectens, zároveň patřící mezi největší živočichy své doby v bývalé Laramidii. Podle soudobých odhadů a srovnání s jinými příbuznými hadrosauridy dosahoval délky zhruba dvanáct metrů a váhy mezi pěti až šesti tunami, extrémně velcí jedinci ale mohli dosáhnout délky až patnácti metrů a váhy přes devět tun. Takoví obři nejspíš odolali i útokům většiny tyranosaurů, pod kterých na některých exemplářích edmontosaurů zůstaly viditelné stopy jako odštěpené části obratlů nebo vrypy na kostech. Edmontosaury mohl před jejich útoky zachránit buď útok silnými ocasy nebo také útěk (rychlostí možná až přes čtyřicet kilometrů za hodinu) a stádní kultura - sdružovali se do početných stád rozšířených od jižní Kanady po americký Středozápad.

Úžasné je na tomto rodu také fakt, že se nám dochovaly i dvě slavné "dinosauří mumie", u kterých můžeme dokonce zkoumat textury jejich kůže, přibližné umístění svalstva a dokonce i obrysy vnitřních orgánů. Podrobné skenování exempláře známého jako "Dakota" v roce 2008 navíc odhalilo pravděpodobně i pruhování kůže, s tmavým podkladem a světlými pruhy, na ramenou a výzkum na druhém exempláři v roce 2015 tento závět také potvrzuje. V dešti jsem světlejší části ani nezaznamenal. Roku 2019 byl také publikován výzkum, který ukázal přítomnost fosilních osteocytů a měkkých tkání v kostře. Tyto fosilie jsou také jedněmi z nejlépe dokumentovaných exemplářů neptačích dinosaurů vůbec.

Přestože se Edmontosaurus vyskytoval ve dvou druzích a prosperoval zhruba šest milionů let, paleontologové donedávna rozlišovali více druhů a dokonce i rodů, podrobnější studie ukázaly, že jde o jednotlivá růstová stadia tohoto rodu. U stygimolocha jsem odkazoval na známého paleontologa Jacka Hornera, který již pod dobu více než deseti let vede výzkumy na téma, že někteří dinosauři ze svrchní křídy Severní Ameriky jsou vlastně růstovými stádii již dříve popsaných druhů a rodů.

Hornerovy závěry se většinou nedají zcela jednoznačně prokázat, mimo toho jsme viděli mnohé ty tvory na vlastní oči, ale právě u tady se takříkajíc trefil. Takovým druhem, považovaným za odlišný od edmontosaura, se právě stal i Anatotitan copei, obří hadrosaurid z oblasti Jižní Dakoty a Montany, který měl dorůstat délky až dvanácti metrů a od edmontosaurů odlišující se některými anatomickými znaky na lebce. Horner a několik dalších paleontologů přišlo na přelomu desetiletí s názorem, že ve skutečnosti je vlastně pouze odrostlým edmontosaurem. Následné studie jeho lebky a dalších elementů kostry, v roce 2012, tento názor podpořily. V současné době se většina paleontologů přiklání k názoru, že jde skutečně jen o velké dospělé exempláře edmontosaurů a "kachní titán" je spíše historickou kuriozitou.

Nikdo mi ale nerozmluví, že jeho jméno je přecejen o něco zvučnější.

"Zdá se mi to nebo v tom stádě něco běhá?" pronesla Tess. Náhodou se otočila tím směrem, když jeden edmontosaurus hlasitě zabučel. "Nezdá, jsem sice skoro slepá, ale nezdá!" radostně pronesla.

"Kde to vidíš?" zeptal jsem se. "Vykukuje to tam mezi, mezi těma zvířatama," ukazovala.

Zazněl hrom, na druhé straně řeky sjel dolů blesk.

Tess měla pravdu, protože mezi masivními těly edmontosaurů šli docela rozvážným a na tyto dinosaury pomalým krokem také velmi známí dinosauři - kráčel tam Ornithomimus velox s postavou pštrosa a hnědými dlouhými pery smáčenými vodou. Jakoby nic se pohybovali mezi mnohatunovými kolosy, kteří vážili i čtyřicetkrát víc oni sami. Na vhodném terénu by předehnali i pštrosa, v bouřce a při bahnitém podkladu by jim ale hrozil pád a smrtelná ranění.

Dávali si velký pozor, aby se nepřiblížili k vodě, protože krokodýli by je stáhli daleko snadněji než edmontosaury. Řekl jsem si, ornitopodi jim zajišťovali ochranu a oni jim zase na oplátku zajistili ostražitost a zavčasné ohlášení nebezpečí. Doplňovali se. Bylo to úžasné - vidět dva druhy takhle pospolu a přirozeně. Paleontologové by zaplesali.

Zastavili jsme se. Koruny stromů nad námi skřípaly. Naštěstí na nás ale skoro nepršelo.

Odpočívali jsme, já jsem u toho pozoroval stádo procházející naproti nám.

Ornitomimové mě zaujali. Vypadali skutečně jako současní pštrosi nebo emu, což jim vyneslo přezdívku pštrosí dinosauři, měli štíhlou hlavu s tmavomodrým zobákem a méně výraznýma oranžovýma očima. I struktura jejich peří se podobala pštrosům, protože jen na předních končetinách, když jsem je jednou zahlédl, byla pera podobná letkám ale širší a větší. Celkově mohli být asi tři a tři čtvrtě metru dlouzí, dva metry vysocí a vážili asi sto sedmdesát kilogramů.

Pohybovali se ladně. Měli štíhlé prsty, nohy nesly prachové peří asi k holením, zbytek byl neopeřený, štíhlý a šlachovitý. Prsty byly dlouhé a měly silné drápy, obranu proti menším dravcům v podobě kopanců tedy zvládali dobře. Poněkud štíhlý hrudní koš vyvažoval tuhý ocas, pohybovali se rozvážně, aby je nějaký samec nebo neopatrná samice nesrazila. Vzájemně na sebe také klapali výraznými zobáky, kterými také požírali rostliny, bobule, savce, hmyz nebo ještěry. Byli neuvěřitelně houževnatí.

Seděli jsme, Peter ležel, a čekali až přestane pršet. Jestli přestane.

Poznali jsme, že padala tma, ale nevěděli jsme, kam slunce zapadá. Přes mraky to nešlo vidět. Nevěděli jsme, kde jsme, takže jsme se rozhodli zůstat na tomto místě. Prozatím.

 Nad námi se jako střecha tyčily majestátní konifery s rozvětvenými korunami, hřadovali na nich malí výrazní praptáci s červenou chocholkou a modrým peřím, velcí asi jako datel. Když nás viděli pod sebou, tak popuzeně zaskřehotali a čeřikali, ale neodlétali.

Peter usnul. Přes to všechno se mu podařilo usnout. Tess byla ráda, protože jeho tělo by si alespoň odpočinulo. Chytla mu ruku a choulela se blízko kmene stromu. Nebyla zvyklá na to, že dávala najevo své city, ale teď jí to bylo jedno. Říkala si, že je možná všechno jedno, když jsme uvězněni v minulosti.

Stádo ohromných edmontosaurů odešlo a zanechalo za sebou stopy v bahnité půdě. Dál ale bylo slyšet jejich bučení a rozjímavý mrukot, táhl se kilometry daleko.

Stmívalo se rychle, den tady měl asi o dvacet minut méně než dnes

 Po pohybu edmontosaurů se na protějším břehu pohybovali někteří malí srpodrápí teropodi, troodontidi, ptáci a dokonce i několik menších thescelosaurů, což byli ornitopodi asi do čtyř metrů délky a asi tří stovek kilogramů hmotnosti. Primárně se živili rostlinami, kořínky a ovocem, ale nepohrdli červy nebo bezobratlými. Jejich těla nesla protopeří až ke kořenu ocasu a lýtka, klapali zobáky a malé stádečko zanedlouho odešlo do lesa. Všichni ti živočichové hodovali na věcech, které edmontosauři vyryli při pohybu.

"Kdo bude držet první hlídku?" nadhodil Joss a vzhlédl k tmavnoucí obloze. Přeletěl po ní malý kvecalkoatlus.

"Měli bysme spíš někam vylézt. V noci se tady pohybuje spousta zvířat, hodně teropodů, savců nebo i krokodýlů," oponoval jsem.

"Kam s ním chceš lézt? I kdyby jsme někam vylezli, Petera tam vytáhneme těžko a to nejde ho nechat na zemi. To by bylo jako ho nechat sežrat a to... prostě to musíme nějak přežít," oddechl si podrážděně.

"Bejt tady na zemi," přešel před námi velký hnědočerně zbarvený varan s rozeklaným jazykem," je sebevražda. Říkal jsem to a je to tak. Jednoho, dva, možná tři dravce jsme schopný odrazit, ale zbytek... Sežerou nás."

Joss si nelibě odkašlal. Upřel jsem zrak před nás, do močálu. Déšť slábnul.

Po břehu před námi přeběhl malý, do oranžova zbarvený dinosaurus s kupolovitou hlavou a zády, na kterých se v šeru rýsovaly malé kostěné destičky. Byly patrné jeho poměrně velké oči, krčily se pod majestátní vypuklou lebku, kterou se tento tvor dal rozpoznat jako Sphaerotholus buchholtzae, zmenšenina jeho podstatně většího a, co se týče lebeční ornamentace, lépe vybaveného příbuzného rodu Pachycephalosaurus.

Zakvičel, letmo si nás prohlédl a utíkal se schovat do úkrytu.

Pro rod Sphaerotholus platilo v jeden čas to samé jako pro rod Anatotitan, někteří paleontologové (ovšem Jack Horner se v tomto případě neangažoval) se domívali, že je vlastně jedním z růstových stadií pachycefalosaurů - narozdíl od anatotitana ho ale považovali za mladého jedince. Přestože z jeho kostry ještě mnohé části neznáme a můžeme pouze odhadovat i jeho tělesnou velikost na základě porovnání s jinými druhy, která činila zhruba dva a půl metru, tak veškeré na něm nalezené znaky z něj dělají samostatný druh. Respektive rod, který celkově zahrnuje tři druhy (v Hell Creeku žijící S. buchholtzae a starší S. edmontonense a S. goodwini).

Ačkoliv neznáme některé části kostry tohoto konkrétního druhu pachycefalosaurida, známe četné lebeční dómy, vyboulené části lebky, se známkami po poničení kosti. Jako nejčastěji uváděný scénář tohoto jevu je vzájemné srážení hlavami, ať už v soubojích o samice v době říje nebo třeba při soubojích o teritorium. Případně mohlo jít i o známky aktivní obrany před predátory jako dromeosauridy a troodontidy.

Ačkoliv existují alternativní vysvětlení těchto nepřirozeností, tak soudobá paleontologi se opět nestraní vysvětlení jako následků vnitrodruhového soupeření při srážení hlavami. Ještě relativně nedávno se tento názor zdál jako nepravděpodobný kvůli některým znakům jako je stavba páteře a hrudního koše, které neměly podle těchto interpretací šanci přežít náraz, ale výzkumy publikované v roce 2013 odhalily přítomnost jiných anatomických abnormalit vhodných pro tento způsob života. Sphaerotholus a většina ostatních pachycefalosaurů se tedy nejspíše srážela jako současní mufloni, kozy bezoárové nebo pižmoni. Škoda, že jsme je neviděli v akci.

"Nech toho. Dobře víš, že mám pravdu," pokračoval jsem. Ohlédl se stejnou nelibostí. "Nevylezeme tam. A nic takovýho tu ani není. Hold budeme dávat bacha," zamítl to.

Odfoukl jsem, zakroutil hlavou a vstal. S sebou jsem si vzal pušku.

"Kam jdeš?" zvedlo ho to. "Porozhlídnout se po něčem, kam můžeme dostat i Petera a přenocovat tam. Někde ve stromech, když se uklidní ta bouřka," klidně jsem mu odpověděl. "Beru si s sebou světlici, pro případ nouze."

Zanořil jsem se pod subtropickou vegetaci, prolezl krz nízké palmy a jehličnany podobné tisům a kráčel do nízkého podrostu. Pod nohama byla podmáčená půda měkká, kromě toho ještě pokrytá spadaným jehličím nebo jinými rostlinými zbytky. Šlápl jsem po jedné široké kapradině, vyrušil jsem tam velkou zelenou kobylku dlouhou dobrých deset centimetrů. Odskočila na další blízkou kapradinu, ze které spadlo pár kapek vody.

Teprve tady jsem si uvědomil, jak je vlastně celá tato oblast živá. Do prehistorie jsme se podívali už několikrát, jenže tohle bylo něco jiného. Sice jsme tu uvízli, ale mohli vidět to, co by paleontologové nikdy nemuseli nalézt. Byla to krása.

Rozhlédnul jsem si kolem sebe, byť bouřka ještě zdaleka neustopovala, a viděl nádherný a plně živý svět.

Na stromech poklidně seděli nějaký praptáci, jenže odlišní od avisaurů i těch s červenou chocholkou. Měli krásně popelavě šedé peří s černými místy a jejich zobák byl oblý, hlava měla také docela podobný tvar. Vypadali jako neznámí křídoví papoušci, určitě nebyli známí z žádného pozůstatku nebo fosilie, protože to by způsobilo ve vědeckém světě menší poprask. Seděli vedle sebe na větvi a skoro ani nedutali.

Předemnou přeběhl drobný savec s šedým kožichem, honila ho velká ještěrka s červenou kresbou, kterou jsme už viděli.

Uslyšel jsem slabé bzučení a viděl ve větvích pár desítek metrů ode mě něco úžasného. Byl tam prapodivný, jakoby bachratý a vyplněný objekt podobající se nafouknutému měchu s nažloutlou barvou. Nahmatal jsem zavěšený dalekohled, a když jsem se podíval, tak jsem viděl, že to je obrovské včelí nebo vosí hnízdo. Dokonce jsem viděl i drobné otvory, u kterých létaly malé černé tečky.

Polil mě studený pot, protože z těchto zástupců hmyzu jsem měl vždycky husí kůži, ale naštěstí byla celá ta věc daleko. Úžasnou část zdejší megafauny jsem si ještě jednou prohlédl a potom pokračoval v chůzi.

Než jsem se znovu ujistil, že je úl daleko.

Kouknul jsem se pod sebe a lekl jsem se tak, že jsem upadl na záda. Nohou jsem stoupl do ohromné tříprsté stopy. Prošel tu.

Zmátořil jsem se a uvědomil si daleko horší fakt - tahle stopa měřila dobrý metr a deset centimetrů na délku, což svědčilo o obrovském tyranosaurovi. Už i ten samec se svými mláďaty a družkou byl nadměrně velký s délkou třinácti a půl metru (odhadem), ale tenhle... tenhle musel měřit přinejmenším čtrnáct a půl metru a možná vážil přes deset tun.

Šlépěje tu nebyly dlouho, obrovský král zvěře tu musel projít krátce po tom, co začalo pršet. Doufal jsem, že nás nezaregistroval.

Když jsem ale upadl, bylo to přece jen k něčemu dobré. Lesem totiž prošlo něco dalšího, ale o mnoho tun těžšího a daleko většího, jen v několikametrové vzdálenosti byla předemnou poražená borovice zanořená svými větvemi do velkého koniferu. Tvořilo to tam takovou střížku, na kterou jsme se mohli všichni dostat.

To bylo ono.

...

Bouřka se na noc uklidnila. Už jen pršelo a bylo zataženo.

Aby se náš provizorní prostor na spaní nepodlomil, raději jsme dali batohy a věci na větve nad námi. Poskytovaly i přístřeší před deštěm.

Leželi jsme, většina z nás spala. Držel jsem první hlídku. Přestože to bylo divné, s časovým posunem šestašedesáti milionů let, tak se mi moc nechtělo spát. Díval jsem se do prostoru a přemýšlel nad tím, co se vlastně všechno během dneška stalo.

Ocitli jsme se v drsném a neuvěřitelně úžasném světě. Pozdní křída v Severní Americe bylo něco, co jsem si vždycky přál vidět na vlastní oči. Obrovští tyranosauři, co svými ohromnými čelistmi a strašlivě silným zkusem zápasí s rohatými triceratopsy, kvecalkoatlové létající nad celou rozlehlou oblastí při hledání mršin a stáda anatotitanů (tedy myšleno edmontosaurů) putující spolu s dalšími býložravci klidně i dlouhé tisícovky kilometrů. A stejně to všechno bylo jen to nejmenší, co nám tohle období mohlo nabídnout, protože tu existovali další úžasné skupiny zvířat a jednotlivé druhy, o kterých jsme ani mnohdy nemohli vědět. Prakticky okamžitě mi došlo, že tohle je vlastně doba nekonečných možností výzkumu, mohly se zde pohybovat i naprosto nové druhy dinosaurů nebo poddruhy známých rodů.

Kdybychom byli velmi dobře připravení, tak jsme tu mohli zůstat a zkoumat. Odporovalo by to veškerým zákonitostem ohledně anomálií a času jako takového, protože by to dokázalo změnit evoluční vývoj způsobem, který si ani nedokážeme představit, ale stejně. Mohli bychom rozluštit, jestli tu existovaly dva druhy rodu Tyrannosaurus, zda je Anatotitan skutečně edmontosaurem nebo kolik různých ceratopsidů tu vlastně vedle sebe existovalo.

Povzdechl jsem si nad tou představou. Bylo to až příliš krásné.

Pousmál jsem se při představě, že jeden ze zdejších ještěrů je pojmenován jako Obamadon gracilis.

Tento docela malý tvor skutečně odkazuje na bývalého (v roce 2015 ještě současného) prezidenta Spojených států - Baracka Obamu a jeho úhledně krásné zuby. Tak název odůvodnili i paleontologové.

Možná, že to byl i ten malý modrý ještěr, který lezl po kmeni krátce potom, co déšť pomalu ustal. V koruně skřehotaly žáby, pravděpodobně dosud neznámého druhu. Mohlo být okolo půl jedné ráno, ale netroufl jsem si odhadnout.

Les v noci byl docela chladný, určitě to ale bylo lepší než to vedro. Všichni jsme se báli toho teplotního posunu nazpátek. Možná proto tam také bylo takové živo. Všude okolo cvrkaly cikády, cvrčci a jiný hmyz, bylo slyšet i vzdálené troubení od nějakých dinosaurů. Pod námi to chrochtalo, mručelo a sem tam se ozval i savčí pískot. Pohybovala se tam zvířata, přišlo mi, že jsem tam viděl projít dvojici menších dinosaurů, kteří vypadali jako Leptoceratops. Jistý jsem si ale nebyl, šli po čtyřech a na hřbetech měli keratinové štětiny. Zobák jsem neviděl.

"Ještě aby sem přišel Troodon, Acheroraptor nebo... vem to čert, třeba i ten Nanotyrannus. Sakra," rovnal jsem si záda. Na kmeni to nebylo zrovna ideální, ale byl to můj nápad. Nechtěl jsem, aby to někdo poznat.

Klížily se mi oči. Párkrát jsem si je promnul. Dopadla na mě únava.

"Kdy už jenom přijde ten T-rex. Heh... a teď tady mluvím sám pro sebe," koukal jsem se do stromoví.

"Sám pro sebe ne," Harleen podrážděně odfoukla. Přisunula se ke mě. "Já jsem tě vzbudil? Promiň," viděl jsem, jak z protějšího stromu odletěl drobný pták. "Sherlocku," ironicky poznamenala.

"Nebuď naštvaná. Jdi zase spát," oddechl jsem. Rozespale se posadila vedle mě a zavřela oči.

"Myslíš, že se odsud dostaneme?" zeptala se lítostivě. "Upřímně, nejspíš ne. Pokud se tu neobjeví anomálie někam dál nebo ta samá, nadějný to fakt není. Není to nejlepší," položil jsem si pušku vedle levé nohy.

Políbila mě na tvář. "Aspoň vím, že si to nemyslím jenom já." Pravou rukou jsem jí objel pas. "Koukni, já udělám všechno pro to, aby se nikomu z nás nic nestalo. Vydržíme. Protože my dva víme, jak v tomhle světě přežít. Dinosauři, hmyz, savci nebo jedovatý druhy ještěrů... to všechno nějak ustaneme. Vodu, tu už jsem začal sbírat do lahve. Jídlo s tím to bude horší."

Pobavilo jí to. "Zajímá mě, jak asi chutná Triceratops." Zasmál jsem se taky. "Něco máme s sebou, takže triceratopsové jsou krajní řešení."

"Jenom mi slib, že si budeš dávat pozor. Myslím, že když se na nás požene nějaký nebezpečí, tak zrovna ty mu nepůjdeš naproti," stočil jsem to do vážnosti. Kvůli tomu otevřela oči.

"Tohle ti slíbit nemůžu. My dva... my dva... při tom ovládání těch zvířat musíme spolupracovat, takže když něco půjde proti nám, tak my oba jdeme proti tomu. Víš, že to tak funguje. Víš to líp než kdokoliv," odpověděla mi výrazněji.

"To by byla jiná situace. Nesmí se ti nic stát, tobě ne. Tobě vážně ne. Chci jenom prostě, aby jsi nikam nechodila úplně sama, bez krytí-" To už jí popudilo víc.

"Počkej a ty jsi jako mohl jít bez krytí?" Nevolil jsem slova zrovna dobře. "Ne, počkej. To není to samý."

"V čem se to liší?" Neodpověděl jsem. "Tak v čem se to liší? V čem? Zlato, poslouchej mě. Já chápu, že nechceš, aby se mi něco stalo, ale tady potřebujeme každou ruku. To není tak, že ty všechno uděláš sám. Takhle to nefunguje," oponovala.

Zavrtěl jsem hlavou. "Bereš rozdíly jako, že funguje a nefunguje. Prostě se budeš držet vzadu, jasný?"

Odstrčila se a přivřela oči. "Ne. Nemůžeš mě nutit k tomu, abych nechala ostatní nastavovat krk. Musíš se smířit s tím, že tady nejsem jenom do počtu, že mě nemůžeš chránit jako dítě a pochopit, že bojuju úplně stejně jako ostatní," vydechla příjemně chladný vzduch. "Jenže to nemůžu. Prostě nemůžu," odpovídal jsem stroze. V dálce se ovzalo zatroubení.

"Promiň, ale musíš si přiznat, že to nejde. Ty jsi za mnou na začátku toho všeho přišel. Byl jsi to ty. Věděl jsi, co nás může čekat. Takže si prostě zvykni, že mě ohrožuje to samý, co tebe. Co nás ostatní. Tečka," dodala. Ulehla s hlavou otočenou na druhou stranu.

"Harleen, ty to nechápeš," položil jsem jí ruku na bok. "Chápu to. Ty si to hlavně přiznej," dala mi tu ruku pryč. "Smiř se s tím."

Ztáhl jsem se. Znovu se opřel o stromovou kůru a pozorně poslouchal les. V hlavě jsem se s tím srovnával, s tím co mi řekla. Měla ve své podstatě pravdu, jenže jsem si to nikdy nechtěl připustit a to v žádném případě, nikdy a to i při boje o přežití v křídové divočině. Byla moc důležitá, byla až příliš důležitá na to, aby tak riskovala kvůli komukoliv život. Nedívala se na to z mého pohledu, o kterém jsem byl přesvědčený, že je správný. Ne, určitě byl správný.

Zespodu se ozvalo zaštěbetání. Zívl jsem.

Zatažená obloha bránila Měsíci ve svitu, ještě jsem si tepnami na rukou prohnal to zářivé červené cosi, co mi proudilo celým tělem. Vytvořilo to slabé světlo, nechtěl jsem plýtvat bateriemi ve svítilně, takže jsem před spaním ještě viděl, jestli se kolem nás něco nepohybuje.

Zívl jsem ještě, puškou šťouchl do Josse a ulehl.

Na křídu se mi nespalo špatně. Neusnul bych ale, kdyby věděl, co se prohání jen pár desítek metrů od nás.

Na lesní půdě stál malý, asi metr a čtvrt dlouhý, opeřený dinosaurus podobající se svým zjevem slepici nebo krocanovi. Na své hlavě, se zobákovitými čelistmi a krásně zbarvenou kůži před velkýma tmavýma očima, měl nízký hřeben jdoucí od začátku zobáku. Měl černý okraj, jeho zbytek se barvil do modra, a používal ho k vábení samci při páření. Při této činosti se tento živočich zvaný Leptorhynchos také vlnil a poskakoval, dával na okaz svá mohutná vějířovitá pera na krátkém silném ocasu, roztahoval přední končetiny s pery podobnými letkám a celkově se předváděl.

Mladý samec tohoto druhu ale dnes v noci hledal potravu složenou z malých savců, ještěrů nebo i nějakých semen, zkrátka pro zasycení jeho teplokrevného těla. Opatrně našlapoval po mokré půdě štíhlými prsty s drápy, tříprstými předními končetiny také s drápy občas narazil do kůry, když hledal larvy. Při své velikosti se snažil být obezřetný.

Na chvilku se zastavil, nedaleko od naší střížky, aby si načechral svá zelenavá pera s šedými konečky. Vlastně celkově byl zelený, jen pera na ocase nesla modré opaliskující skvrny a krk byl šedý a u hlavy kropenatý.

Najednou něco v jeho okolí prasklo. Okamžitě se napjal, rozhlédl se a velmi tiše kvokl. Kráčel rychle dál.

Zase uslyšel prasknutí, tentokrát na druhé straně. Slabě vyjekl a chtěl utíkat, ale z podrostu vyletěl jako šíp děsivý predátor o velikosti bizona. Měl štíhlé, agilní a opeřené tělo, tuhý ocas a děsivé rozevřené čelisti. Udělal několik kroků, leptorynchos se obrátil, ale skočil na něj další takový a přelomil mu páteř. Uběhlo pět vteřin a bylo po všem.

Ty bestie lovily ve smečce, přišli k nim další dva stejní dravci. Malý leptorynchos jim ale jako potrava neposloužil na dlouho, byl to spíš předkrm. Dokrmili se a z toho živočicha zbyly jen kosti obrané skoro do čista. Úzké čelisti a zuby z nich dokázaly sežrat téměř veškeré maso. Byly to děsivé zbraně.

Ve tmě nebyli pomalu vidět ani slyšet, jako duchové. Ale na nohách... všem se jim na nohách leskl přes deset centimetrů dlouhý zahnutý dráp.