Krokodýli na dvou nohách - O překvapivých ichnofosiliích ze spodní křídy a lokomoci krokodýlovitých

Zatímco po minulá 2 století výzkumu prehistorických organismů hrály roli jejich hmatatelné fosilie v podobě kostí, obratlů nebo zubů, současnost patří i daleko širší paletě stop po vyhynulém životě na Zemi. Včetně skutečných fosilií jde o zkamenělá vejce, otisky kostí nebo kosterních elementů v horninách, koprolity nebo stopy po jejich působení na jiných fosiliích, nesmíme ovšem opomenout i ichnofosilie označující prakticky veškeré stopy po prehistorickém životě, které byl schopen zanechat. Bylo o nich pojednáno, jen v tomto půlroce, více než dost a do dalšího týdne se ještě jeden příspěvek o tomto typu zkamenělin dozajista ještě objeví. Ichnofosilie jsou zajímavé z důvodu, že můžeme pouze odhadovat, jak jejich původce vypadal a dáváme tak prostor své fantazii, zvláště pokud jde o unikátní případ podobných pozůstatků nebo velice málo známou ichnospécii. U obratlovců je navíc poměrně vzrušující odhadovat, jak byl původce stop velký, a jakou přibližnou ekologickou pozici ve svých paleoekosystémech zastával. V tomto konkrétním případě jde ovšem o překvapivý nález, který může přepsat evoluční historii lokomoce, tedy pohybových vlastností, krokodýlovitých plazů (Crocodylomorpha). Jižní Korea dnes není jen elektronickou a industriální velmocí, ale také pomyslnou velmocí ve výzkumu ichnofosilií druhohorních obratlovců a to včetně ptakoještěrů (Pterosauria), neptačích dinosaurů (Dinosauria) a jiných skupin, přestože jejich kosterní zbytky jsou z toho asijského státu vzácnější. Tyto ovšem představují neobvyklý jev, patřily totiž zástupcům některé z evolučních linií krokodýlovitých plazů ze spodní křídy, ovšem tito kráčeli po zadních nohou.

Stopy ichnospécie Batrachopus grandis otisknuty ve sedimentech souvrství Jinju z okolí města Sacheon na východě země. Jejich původci byli na poměry křídy poměrně neobvyklým jevem, protože patrně šlo o až přes 3 metry dlouhé živočichy s rysy krokodýlů, kteří ovšem kráčeli pouze po zadních končetinách. Podobný nález zatím nemá ve světě obdoby a tomuto to dodává punc jedinečnosti, zároveň silně podněcuje k přehodnocení u vývojových trendů u krokodýlovitých předků. Kredit: Seul Mi Bae, převzato z webu Sci-News

Fosilní otisky stop jsou pro paleontology velmi důležitou komoditou, protože pomáhají rekonstruovat to, co z některých fosilií kosterních pozůstatků živočichů nelze. Můžeme jmenovat kupříkladu otisky sedícího teropoda (Theropoda) ze spodnojurského souvrství Twin Peaks, kde jsou vidět kontury prachového peří nebo nějakého z typů protopeří, a pravděpodobně patří živočichovi blízce příbuznému rodu Dilophosaurus nebo přímo tomuto středně velkému teropodovi. Ukazují také záležitosti ekologie vyhynulých živočichů, jak dokazují například stopy neptačích dinosaurů i jiných živočichů zanechané v bývalé sopečně aktivní oblasti na jihu Afriky ve spodní juře. Ichnofosilie jsou jednoduše stále důležitější součástí výzkumu prehistorických forem života od chvíle, kdy se začal rozvíjet do složitějších a větších forem, tedy už do konce proterozoika. Někdy jsou také jediními nebo vzácnými doklady o životě v nepřístupných nebo paleontologicky neprozkoumaných oblastech jako je Gabon, Tibet nebo západní Austrálie, a mnohdy mohou přivést mnoho užitečných informací o šíření různých skupin živočichů a na tomto blogu nejčastěji zmiňovaných neptačích dinosaurů. Tento příspěvek se ovšem bude nést v poněkud jiném duchu, přestože s evolucí této skupiny obratlovců poměrně souvisí.

Jižní Korea je dnes východoasijskou velmocí a přes sociální rozdíly a některé stále markantní nedostatky se pomalu přesouvá ze země 3. světa k novým asijským velmocím 1. světa, s čímž roste i úroveň tamnějšího paleontologického a geologického výzkumu. Mimo některých také bezesporu unikátních fosilií (jako je rod Koreaceratops), se v poslední dekádě stává jednou ze světových "velmocí" ve výzkumu paleoichnologie, protože na jejím území se nachází velké množství stop neptačích dinosaurů i jiných velkých suchozemských obratlovců a to většinou ze spodní křídy. Nachází se zde otisky patrně těch nejmenších dinosauřích stop, které dosud byly nalezeny (o délce přibližně 1,29 centimetru), fosilní otisky velkého kráčejícího azhdarchida (Azhdarchidae, ichnorod Haenamichnus) a také  skvěle zachované fosilní otisky drobných masožravých dinosaurů popsaných teprve v minulém roc e. Fosilie popsané kolektivem australských a jihukorejských paleontologů ovšem představují podobně unikátní záležitost.

Zatímco jsme dosud předpokládali, že zástupci kladu Crocodylomorpha narozdíl od svých vyhynulých předků z širšího kladu Pseudosuchia, kam spadají i paralelní vývojové linie zcela bipedních druhů, jako Poposaurus gracilis, Sillosuchus longicervix nebo Effigia okeeffeae, či částečně nebo příležitostně bipedních, jako Ornithosuchus woodwardi a Postosuchus kirkpatricki, byli už v drtivé většině případů plně kvadrupedními živočichy, z nálezů z jihokorejského souvrství Jinju víme, že tomu tak patrně nebylo zcela.

V provincii Severní Kjongsang na východě země leží vrstvy této geologické formace datované do doby geologických věků barrem až apt, před zhruba 129 až 110 miliony let, a představují tak úctyhodných 19 milionů let geologického času (nutno podotknout, že dolní hranice se opírá o popisnou studii otisků, které do této formace mají stratigraficky spadat).

Fosilní otisky o délce až 24 centimetrů zde byly nalezeny už před nějakým časem, byly původně považovány za  otisky zadních končetin velkého bipedního ptakoještěra, který kráčel pouze po zadních nohách. Své stopy živočich otiskl do měkkého podkladu, kráčel patrně po bahnité pláži nebo jiném podmáčením sedimentu. Podle velikosti zanechaných šlépějí by končetiny měly být dlouhé zhruba stejně jako nohy dospělého člověka. Ačkoliv by tento závěr zněl zvláštně, šlo by dozaijista o první prokazatelné stopy bipedního ptakoještěra.

Výzkum, který vedl paleontolog Anthony Romilio z Queenslandské univerzity jako hlavní autor popisné studie těchto otisků, ovšem tento závěr revidoval a značně upravil. Původní domněnka se totiž ukázala jako nesprávná, ovšem výsledek výzkumu je neméně překvapivý.

Spolupráce s jihokorejskými kolegy, vedenými paleontologem Kyung Soo Kimem z NUE (National University of Education) v Chinju, znamenala také výzkum lokality fosilií jako takové a byly odhaleny některé velmi jemné detaily na ichnofosiliích. Jejich tvar ale ptakoještěrům neodpovídal a další porovnání s otisky jiných živočichů ukázal překvapivou skutečnost - šlo o otisky krokodýlovitých plazů, respektive nespecifikovaných zástupců kladu Crocodylomorpha.

Výzkum lokality ovšem dále odhalil několik nezvyklých skutečností - postoj krokodýlovitého plaza, který zanechal tyto šlépěje, totiž byl odlišný od současných i většiny vyhynulých druhů, protože nohy původce byly přímo pod tělem a ne v polorozkročném postoji. Končetiny těchto plazů musely být přímo vedle sebe, samotné dráhy otisků byly úzké a vědci je dokonce přirovnali ke "krokodýlu vyvažujícímu na laně".

Také nebyly na lokalitě nikde nalezeny otisky předních končetin a ocasu. Autoři se sice původně snažili odhalit podobné šlépěje i pro přední konřetiny, ovšem podrobný výzkum lokality původního nálezu ukázal, že se podobné pozůstatky nenacházejí. Revidováním výsledků před palentology vyvstal zajímavý a provokativní, ovšem zjevný závěr.

Fosilní otisky byly zařazeny do ichnotaxonu Batrachopus, který sdružuje fosilní otisky krokodýlovitých plazů napříč mesozoickou érou, konkrétněji potom do druhu Batrachopus grandis. Absence otisků ocasu a předních končetin je ale pro tento taxon unikátní a u žádných jiných otisků k tomuto ichnorodu řazených ji nenacházíme. Pro nezávislé ověření skutečnosti, že dané otisky patří krokodýlovitým plazům, odpovídal přiřazení k určité skupině plazů (Sauropsida) také celkový tvar zadních končetin. Živočich/původce byl v přenesením slova smyslu ploskochodec, pokládal na zem při chůzi celé chodidlo i prsty, což současní krokodýlové splňují.

Na základě posuzovaných skutečností dospěli autoři studie k závěru, že jde o první prokazatelný příklad bipedního plaza z kladu Crocodylomorpha nebo přinejmenším zástupce, který dokázal být bipední v případě běhu nebo jiné potřeby.

Nález jako takový je velmi překvapivý už pouze z důvodu, že ichnfosilie krokodýlů a jejich předků jsou z východní Asie poměrně neznámou záležitostí a jejich fosilie z éry mesozoika také, což uvádějí i autoři studie. Tím se význam jihokorejských otisků bipedního krokodylomorfa umocňují, protože vedle něj v ekosystémech o stáří 120 až 110 milionů let existovali i dosud nepopsaní neptačí dinosauři a to nejspíš i bipední teropodi, čímž pro ně představoval nejen konkurenci, ale i živočicha o stejném tělesném plánu.

Podle autorů, původce stop dosahoval délky zhruba 3 až 4 metry a ve svých ekosystémech byl patrně jedním z dominantních predátorů poměřujících síly i se zmíněnými teropodi. Jde o první dosud známý a plně prokazatelný příklad bipedního krokodylomorfa v období křídy a otevírá před námi vzrušující a nové otázky ohledně vývoje jejich postoje a způsobu chůze. Existuje také možnost, že tento styl chůze si zmíněný původce stop vyvinul za nepřílišné konkurence teropodních dinosaurů a patřil díky němu k aktivním a na poměry svých příbuzných k rychlým a obratným dravcům.