Ve výtvarných uměních je někdy často skloňovaným pojmem kýč, který se na pozorovatele snaží nejčasteji zapůsobit pomocí přehnaných emocí prezentovaných s daleko hloubější podstatou. My, jakožto fanoušci paleontologie a přírodních věd, můžeme zaznamenat paleontologické kýče především u různých her s tématikou dinosaurů nebo jejich současníků, hlavně ale hraček a to pro menší děti. Ještě donedávna, a troufnu si říct, že tomu tak ještě v některých případech je, nebylo těžké se setkat s figurkou, kterou byl zvěčněn populární svrchnokřídový Pteranodon. To by samo osobě nebylo vůbec zvláštní, kdyby toto v překladu "bezzubé křídlo" nemělo ve svých zobákovitých čelistech zuby. V minulosti nešlo ani ve filmech o nic neobvyklého, faktem ale zůstává, že prvním prokazatelných pterosaurem, který vypadal velmi podobně jako populární severoamerický obr z pozdní křídy a měl zuby, je jeho vlastně vzdálený bratranec z jihoamerické pevniny - Ludodactylus sibbicki ("Sibbickům hravý prst"). Tento druh už měl typické rysy pterandontidů jako velké rozpětí křídel, nepoměrně velkou hlavu a dokonce i hřeben ve tvaru bumerangu na týlu, k tomu ale měl ještě sadu ostrých nebezpečně vypadajících zubů, které dost možná vyčnívaly z čelistí. Přes veškeré podobnosti s pozdějšími pteranodontidy ale byl zástupcem kladu Anhangueria, kteří byli jejich docela vzdáleně příbuznou skupinou, a několik jeho blízkých příbuzných sdílelo také hřeben na zadní straně lebky. I pro tyto pterosaury tedy nejspíš platilo, že jejich hřebeny sloužily především pro vnitrodruhovou signalizaci a upoutání partnera při páření, zároveň ale mohly i kompenzovat krátký ocas a pomáhat při koordinaci letu pohybováním hlavou do stran (von Kripp, 1943; Stein, 1975; Bennett, 1992). Na druhou stranu to ale to není jisté a do určité míry ani pravděpodobné i u pterandontidů. Není také dosud známé, jestli se rozdíl velikosti hřebenu odvíjel od pohlaví, nicméně je takřka jisté, že samci měli tyto struktury vyšší a více zbarvené. V Brazílii spodní křídy to mohlo být i do jisté míry užitečné pro rozeznání od jiných druhů pterosaurů, v souvrství Crato, odkud pocházejí fosilie tohoto druhu, a stratigraficky blízkém souvrství Romauldo, žilo v rozpětí 8 milionů let až okolo 30 druhů těchto letců (z toho přibližně 8 druhů přímo v sousedství). To se odráželo i na potravní konkurenci, což mohl Ludodactylus vyrovnávat potravním oportunismem a požíráním prakticky jakýchkoli menších obratlovců od ryb přes ještěry, hady, ptáky, žáby a vzácně i dinosauří mláďata - primárně se ale živil mořskými živočichy jako právě rybami a korýši. Zuby rostly přímo z čelistí a byly kuželovitého tvaru a v přední části vyčnívaly ven, takže mohly snáze kořist chytit a podat silnějším zubům k usmrcení. Ve spodní čeledi jsou přední zuby mírně delší než v té horní. Není známo, jestli se tito dravci dokázali potápět, ale je možné, že se mohli i vrhnout do hejna ryb pod nimi a lovit přímo pod vodou. Stejně tak ale mohli požírat i zbytky vyplavené na pobřeží.

Pokud jsou příbuzenské vztahy s kladem Anhangueria a velmi blízko s rodem Guidraco z Číny (Wang et. al., 2012; Wang et. al., 2014; Wu et. al., 2017) definitivní, tak jeho rozpětí mohlo dosahovat až 5 metrů a pohyboval se možná stejně elegantně jako ve vzduchu i na zemi. Bohužel ale chybí postkraniální materiál, který by nám mohl prozradit více o jeho životním stylu a pro rekonstrukci jeho vzhledu tedy vycházíme hlavně z jeho blízkých příbuzných. Nicméně i dlouhá lebka, kónické zuby a celkový tvar spodní čelisti naznačují, že šlo dost možná o dobrého pozemního dravce, který lovil spíše stylem volavek nebo jiných brodivých ptáků než třeba kormoránů a pelikánů, jakým způsobem nejspíš lovili jiní pterosauři jako pteranodontidi.

Narozdíl od některých pterosaurů (například nezanedbatelné menšiny v afrických vrstvách Kem Kem) je systematické zařazení tohoto druhu relativně stálé. Ludodactylus byl při svém popisu zařazen do čeledi Ornithocheiridae a považován nějakou dobu za příbuzného rodů Tropeognathus a Ornithocheirus (Frey et. al., 2003). Do současné bazálnější pozice se dostal o čtyři roky později, kdy byl označen za synonymum rodu Brasileodactylus (Frey et. al., 2007) s tím, že toto zařazení nikdy nevzešlo do povědomí vědecké veřejnosti jako platné. Po objevení zmíněného guidraka a velké analýze příbuzenských vývojových vztahů pterosaurů (viz Wang et. al., 2012; Andres & Myers, 2013) byl zasazen do příbuzenského vztahu mezi předky ornitocheiridů, anhangueridů a jejich vzdáleně příbuzných čeledí.

Kuriozita až do smrti

Určitým způsobem jsou pro oblast pánve Araripe ne neobvyklé komerční sběry fosilií a jejich následný přeprodej buď soukromníkům nebo i vědeckým institucím, řekněme, že druhý případ je méně pravděpodobný. Přesto se paleontologům dostalo do rukou už mnohé velmi cenné fosilie jako je lebka druhu Irritator challengeri, prvního popsaného jihoamerického spinosaurida (Martill et. al., 1996). Ludodactylus nebyl v tomto ohledu vyjímkou, jeho lebka s celým kamenným blokem se dostala k německým paleontologům ze Státního muzea přírodní historie v Karlsruhe a zde uložen pod katalogovým číslem SMNK PAL 3828.

Exempláři už tehdy chyběla velká část hlavového hřebene, překupníci sice udali polohu nálezu jako lokalitu Nova Olinda ve státě Ceará, ale nález jakýchkoliv dalších částí byl mizivý. Deska s fosilií ale naštěstí nesla ještě fosilii drobné křídové ryby rodu Dastilbe, což udávanou lokalitu potvrdilo a paleontologové tedy mohli určit jeho stáří a příslušnost ke geologickým vrstvám souvrství Crato (viz Frey et. al., 2003).

Mimo tohoto se ale na exempláři uchovalo ještě něco ve velmi zajímavé poloze, která se stala předmětem mnohých debat. Totiž ve spodní čelisti, mezi jednotlivými jejími částmi, byl zaseknutý trvdý list s roztřepeným koncem. Kdyby se nacházel na fosilii, nebylo by to tak zvláštní, ale zvíře jej mělo rameny spodní čelisti a tedy se tam musel dostat za jeho života nebo krátce po jeho smrti. Některé zdroje uvádějí, že jde zástupce druhu Welwitschiophyllum brasiliense, který je v tomto souvrství celkem běžný, ale jiné setrvávají na zařazení listu jako palmy příbuzné současné juce (rod Yucca). Tak či onak, rostlina měla listy s tvrdým ostrým koncem, což rozvířilo spekulace, jak se vlastně do fosilie pterosaura dostala.

Holotyp a také dosud jediný známý exemplář druhu Ludodactylus sibbicki. Název a druhový přídomek odkazují na známého paleoartistu Johna Sibbicka, který rekonstruuje neptačí dinosaury i jiné obratlovce třeba pro britská muzea, ale fosilie tohoto "draka" by jeho samotného asi překvapila. Na detailu je vidět i list spodnokřídové rostliny, která se dostala mezi ramena čelistí živočicha, ale na tom jakým způsobem, nebo kdy se tam dostala, se stále vědci nemohou zcela shodnout. Kredit: Zhiheng Li, Zhonghe Zhou, Julia Clarke, převzato z Wikipedie

Autoři popisu vznesli doměnku, že ji Ludodactylus považoval za kořist, možná rybu míhající se v proudu pod hladinou, a vrhl se na ní, čímž si ostrý konec zabodl do spodný čelisti a měkkou tkání projel jako nůž (viz Frey et. al., 2003). Vyvozují tak i z roztřepeného konce listu, který měl být důsledkem pokusů o odstranění tohoto tělesa, zvíře nakonec uhynulo pravděpodobně za následku hladovění tím způsobeného. Opírali se i o případy současných ptáků jako pelikánů chilských (Pelecanus thagus), kteří podobným způsobem polykají plastový odpad a jiné nežádoucí předměty, čímž si přivodí hlad a posléze i smrt.

Samo osobě to zní logicky a uvěřitelně, známý odborník na pterosaury Mark Witton ovšem oprávněně dodává, že pro potvrzení podobného scénáře potřebujeme znát chování těchto pterosaurů, sílu jejich krční tkáně (v souvislosti ještě s tím, že mohl mít pod tlamou nebo krkem kožovitý vak) a jiné vlastnosti jejich čelistí na to, abychom mohli tento závěr potvrdit. Přidává také fakt, že jazylka leží u ludodaktyla zanořená do listu ještě ve nepřirozené poloze, zatímco pokud by byl skutečně tak tvrdě zanořený do tkáně, tak by měla mezi kostí a ním existovat drobná vrstva sedimentu a měla by být v normální poloze kolmo k čelisti (Witton, 2017).

Možná se tedy list dostal k fosilii až po úmrtí živočicha, ale zatím se nepodařilo najít lepší scénář pro transport listu mezi čelisti. Je pravda, že pterosaurus by si mohl tento objekt, vzhledem k jeho barvě a tvaru, splést s rybou jako bahníkem, ale na druhou stranu jeho vytříbené smysly by jen těžko nerozpoznaly, že nejde o kořist, pokud by tvor nejednal v afektu. Jaká byla tedy pravá podstata výskytu této fosilie se pravděpodobně už nedozvíme. Ludodactylus si tajemství kuriózního nálezu nechává pro sebe o po více než 110 milionech let.

Naleziště: souvrství Crato ve státě Ceará - Brazílie  Biotop: Pobřežní lesy, oblast příbřežní delty

Druh: L. sibbicki                                                    Význam: "Hravý" nebo "hračkový prst" dle odkazu na populární figurky stejného vzhledu

Strava: Menší obratlovci, případně bezobratlí            Váha: pravděpodobně v rozmezí 10-20 kg

Doba: stupeň Albian až Aptian, před zhruba 112 mil. Sok: Teropodi, jiný pterosauři

Délka: tělo 2,5-3 m, lebka 0,66 m, rozpětí 4-5 m       Zařazení: Ornithodira, Pterosauria, Caelidracones,

Popsán: Frey et. al., 2003                                       Pterodactyloidea, Pteranodontoidea, Anhangueria

Výška: pravděpodobně 1-1,25 m                             Synonyma: Žádná

Zdroje snímků a rekonstrukcí:

• https://cz.pinterest.com/pin/792563234399221500/?lp=true

• https://en.wikipedia.org/wiki/Ludodactylus

Seznam použité literatury:

• Andres, B.; Myers, T. S. (2013). "Lone Star Pterosaurs". Earth and Environmental Science Transactions of the Royal Society of Edinburgh: 1
• Bennett, S.C. (1992). "Sexual dimorphism of Pteranodon and other pterosaurs, with comments on cranial crests". Journal of Vertebrate Paleontology. 12 (Pt. 4): str. 422-434.
• Frey, E., Martill, D., and Buchy, M. (2003). A new crested ornithocheirid from the Lower Cretaceous of northeastern Brazil and the unusual death of an unusual pterosaur. In: Buffetaut, E., and Mazin, J.-M. (eds.). Evolution and Palaeobiology of Pterosaurs. Geological Society Special Publication 217: str. 56-63.
• Martill, D.M.; Cruickshank, A.R.I.; Frey, E.; Small, P.G.; Clarke, M. (1996). "A new crested maniraptoran dinosaur from the Santana Formation (Lower Cretaceous) of Brazil". Journal of the Geological Society. 153 (Pt. 1): str. 5-8.
• Stein, R.S. (1975). "Dynamic analysis of Pteranodon ingens: a reptilian adaptation to flight". Journal of Paleontology. 49: str. 534-548.
• von Kripp, D. (1943). "Ein Lebensbild von Pteranodon ingens auf flugtechnischer Grundlage." Nova Acta Leopoldina, N.F. 12 (Pt. 83): str. 16-32. - v němčině
• Xiaolin Wang; Alexander W. A. Kellner; Shunxing Jiang; Xin Cheng (2012). "New toothed flying reptile from Asia: close similarities between early Cretaceous pterosaur faunas from China and Brazil". Naturwissenschaften. 99 (Pt. 4): str. 249-57.
• Xiaolin Wang; Taissa Rodrigues; Shunxing Jiang; Xin Cheng; Alexander W. A. Kellner (2014). "An Early Cretaceous pterosaur with an unusual mandibular crest from China and a potential novel feeding strategy". Scientific Reports. 4: Article number 6329.
• Witton, Mark (2017). "New paper: pterosaur palaeoecology, as told by the fossil record". Česká republika (2019-09-12), dostupné na https://markwitton-com.blogspot.com/2017/04/new-paper-pterosaur-palaeoecology-as.html
• Wu, W.-H.; Zhou, C.-F.; Andres, B. (2017). "The toothless pterosaur Jidapterus edentus (Pterodactyloidea: Azhdarchoidea) from the Early Cretaceous Jehol Biota and its paleoecological implications". PLoS ONE. 12 (Pt. 9): číslo článku e0185486.