Lydekkerina
Temnospondylní obojživelníci byli důležitou součástí ekosystémů už v době spodního permu krátce po jejich první velké evoluční radiaci, ale jejich možná největší evoluční "boom" nastal po velkém permském vymírání na začátku spodního triasu. Příčiny tohoto procesu docela rychlé diverzifikace nejsou úplně dobře známé, ale temnospondylové k nim získávali prepozice už od středního permu a je to tedy přinejmenším pochopitelné. Jejich rozrůznění znamenalo vývoj nejen mořských druhů jako byli trematosauroidi (Trematosauroidea), ale také v dospělosti plně suchozemských forem jako byla tato Lydekkerina ze spodního triasu jižní Afriky a severovýchodní Austrálie. Na pohled se zřejmě v dospělosti podobala spíše masivnímu suchozemskému ještěrovi než obojživelníkovi s blízkými příbuzenskými vztahy na hlavně vodní formy jako byl Cryobatrachus z Transantarktických hor žijící přibližně ve stejné době. Do vody se tento živočich vracel zřejmě jen za účelem se rozmnožit a naklást vejce a je otázkou, zda jeho kůže musela zůstávat alespoň částečně vlhká nebo mu nedělalo problém jí mít stejnou jako plazi žijící okolo něj. Každopádně pro suchozemský způsob života byl tento zhruba metr dlouhý živočich docela dobře přizpůsobený, jak je poznat hlavně ze silně osifikovaných, tedy zkostnatělých, částí kostry jako jsou končetiny a také pružná spojení mezi jednotlivými kostmi jsou znakem možnosti bezproblémového pohybu po souši. Její ocas pak také nejspíš nenesl žádný ploutevní lem a nebyl ani zploštělý, končetiny už také pravděpodobně postrádaly plovací blány a dokonce i temnospondylní obdoba postranní čáry (smyslového orgánu pro příjmání vybrací a vjemů ve vodě, dnes hlavně u ryb) byla silně zredukovaná a zakrněla. Ukazují to výzkumy zubů tohoto živočicha (Jeannot et. al., 2006), protože jejich uložení v čelistech a někdejších dásních postrádalo nervy pro přijmání signálů ve vodě. Všechny tyto znaky ukazují na schopného suchozemského predátora, lovce menších živočichů, který sdílí podobnosti se suchozemskými předky plazů jako seymouriamorfy (Seymouriamorpha) a zároveň některými primitivními předky stereospondylů jako archegosauroid (Archegosauroidea). Při lovu tedy nejspíš spoléhal na rychlý výpad ze zálohy a o kořist se postaraly silné čelisti s mohutnými zuby a spánkovými svaly pro drcení hmyzích krunýřů a prorážení kůže obratlovců. Zvrásnění nosních kostí uvnitř lebky pak poukazuje na schopnost cítit kořist i na delší vzdálenost, je to také jeden ze specifických znaků tohoto rodu (Warren et. al., 2006, viz Jeannot et. al.). Jídelníček lydekkeriny se tedy skládal hlavně z menších živočichů, přestože na poměry jihu Afriky a východu Austrálie po velkém permském vymírání byla docela velkým dravcem, jako obojživelníků (kupříkladu rodů Broomistega, Lapillopsis a Micropholis) a především malých synapsidů (menší druhy rodu Lystrosaurus, pravděpodobně i Myosaurus, Galesaurus nebo Ericiolacerta), ale nejspíš nepohrdla ani členovci, zdechlinami a možná se u ní vyskytoval i kanibalismus. Současní obojživelníci se uchylují k tomuto způsobu obživy při nedostatku potravy nebo hájení svého území a ve světě, který Lydekkerina obývala, obě tyto komodity nebyly nic samozřejmého, takže kanibalismus mohl být krajním řešením její obživy. Dosud ho ale nemůžeme prokázat. Jí samotné ale hrozilo nebezpečí od velkých masožravých archosaurů, kteří se touto dobou začali výrazně projevovat na souši i ve vodním prostředí jako proterosuchidi (Proterosuchidae) nebo erytrosuchidi (Erythrosuchidae), kteří byli silnou konkurencí pro masožravé suchozemské temnospondyly. Možná jejich stále častější přítomnost v ekosystémech způsobila vyhynutí podobných forem suchozemských dravých obojživelníků a podpořila spíše semiakvatické druhy.
Lydekkerina měla poměrně velké množství příbuzných rodů zastoupených v čeledi Lydekkerinidae, která se rozlohově omezovala pouze na jižní část bývalého pangejského superkontinentu (vyjma rodu Luzocephalus, o jehož příslušnosti k této čeledi ale není rozhodnuto), což vysvětluje i široký areál výskytu samotného rodu. Přímo v případě jihoafrických nálezů jde o jednoho z nejčastěji se vyskytujících temnospondylů po velkém vymírání na konci permu, což také v minulosti vedlo k rozlišování několika různých rodů a druhů téhož živočicha. Dnes paleontologové zastávají názor, že lebky s odlišným tvarem nebo uskupením kostí jsou spíše deformované nebo špatně zachované, než zástupci odlišných morfotypů nebo rodů.
Jak už bylo nadhozeno výše, evolučně si tento živočich stojí mezi nejpokročilejšími temnospondyly a jejich evolučními předky z kladu Stereospondylomorpha, sám i s celou čeledí spadá už do pokročilého podřádu Stereospondyli. Samotná čeleď má už docela blízko ke dvěma pozdějším jediným přeživším skupinám Capitosauria a Trematosauria, Lydekkerina byla k prvním jmenovaným po krátkou dobu dokonce řazena. Většina zástupců obou skupin byla ale výrazně semiakvatická a některé formy byly dokonce mořské, sdíleli také odlišné znaky na lebce a kostře spolu s adaptacemi na pohyb ve vodě, což nakonec přimělo paleontology ji řadit k primitivnějším temnospondylům s vazbami na skutečné předky kapitosaurů i trematosaurů.
Životy se prolínají
Početnost fosilních exemplářů tohoto rodu je v horninách nejspodnějšího triasu (před zhruba dvě stě padesáti jedním až dvě stě čtyřiceti devíti miliony let) značný a dá se proto tvrdit, že na potravní pyramidě mohl tento živočich stát výše než jeho příbuzní. Nicméně přesto se v jeho oblasti vyskytovali velcí predátoři - v jižní Africe Erythrosuchus, zhruba šestimetrový aktivní predátor s mohutnou hlavou a silným zkusem čelistí, jeho dvoumetrový příbuzný Garjainia a zhruba stejně velký krokodýlům podobný dravec Proterosuchus. V Austrálii šlo o dalšího dravce z rodu Kalisuchus, který dosahoval délky až tří metrů.
Ještě před koncem spodního triasu ale tento živočich mizí z fosilního záznamu, jak už jsem poznamenal, tak nejspíš za nátlaku jiných suchozemských predátorů. I po dvě stě padesáti milionech ale dokázaly nalezené fosilie zamotat paleontologům hlavu a to už při popisu samotného živočicha britským paleontologem Charlesem Lydekkerem v roce 1889. Nález totiž pojmenoval a popsal jako Bothriceps huxleyi, s odkazem na proslulého biologa a paleontologa Thomase Henryho Huxleye, který popsal stejný rod o třicet let dříve z Austrálie. Až roku 1915 si ale povšiml jihoafrický Skot a paleontolog Robert Broom odlišností mezi oběma druhy, po detailním prozkoumání druhu B. huxleyi nemohl konstatovat nic jiného, že jde o odlišné živočichy. Rozhodl se jej proto popsat jako rod Lydekkerina, což honosilo autora původního popisu.
Lebka rodu Lydekkerina působí na první pohled jako směsice lebky lalokoploutvé ryby a některého z předamnitoních obratlovců jako rodu Seymouria a Diadectes. Můžeme si všimnou poněkud zvrásněných kostí lebky, které jsou spolu s tvarem kostí uvnitř nosu jedním z určujících znaků vymezujících tento rod, a také jejího zaobleného tvaru. Lebky dosahují délky mezi čtyřmi a půl až deseti centimetry. Kredit: Edouard Solá, převzato z Wikipedie
Broom ve stejném roce popisuje také rod Putterillia, o patnáct let pojmenovaný jako Lydekkerina putterillii. Ten už byl starší, pocházel z rozmezí svrchního permu a spodního triasu, a byl také poněkud jinak stavěný. Paleontologická veřejnost vesměs uznávala jeho validitu, ale začaly se objevovat pochybnosti (Kitching, 1978) o jeho zařazení pod tento rod. Tvrdilo se, že by mohlo jít o mládě dosud neznámého rhinesuchida (čeleď Rhinesuchidae) s blízkými vazbami na rod Uranocentrodon, ale tyto spekulace se nepotvrdily. Konečně, roku 2000 se objevila popisná studie řadící ho jako samostatný rod Broomistega (Shishkin & Rubidge, 2000).
Broom také popsal ještě třetí druh, Lydekkerina kitchingi, a to v roce 1950. Pocházel z lehce starších uloženin než v budoucnu pojmenovaná broomistega, ze svrchního permu, ale fosilie se stále zdály být od stejného rodu živočicha. Na konci čtyřicátých let byly také popsány další temnospondylové, Broomulus a Limnoiketes, kteří se vzhledově podobali lydekkerině. Jak asi tušíte, všechny tyto exempláře byly zařazeny po vzoru staré klasifikace a ukázalo se, že zatímco L. kitchingi je mládětem rodu Laccosaurus (popř. Rhinesuchus), tak dva jmenované rody jsou jen špatně určenými zástupci rodu Lydekkerina. Na vědce tak svou přítomností tento živočich udělal docela dojem, soudě podle toho, jak moc byl v názvosloví jihoafrických temnospondylů "populární".
Naleziště: Lystrosaurus Assemblage Zone - JAR; Queensland - Austrálie | Biotop: Sušší stanoviště s dostatkem vegetace
Druh: L. huxleyi Váha: zhruba do 5-10 kg
Strava: Bezobratlí, členovci, menší obratlovci Význam: "Lydekkerova" dle původního autora popisu
Doba: stupeň Induan až Olenekian, před zhruba 251-249 mil. l. | Sok: Velcí archosauři a jejich příbuzní
Délka: do 1 m Zařazení: Batrachomorpha, Temnospondyli, Limnarchia,
Popsán: Lydekker, 1889 - (jako Lydekkerina) Broom, 1915 Stereospondyli, Lydekkerinidae
Výška: zanedbatelná, do 15 cm | Synonyma: Putterillia, Broomulus, Limnoiketes
Zdroje snímků a rekonstrukcí: