Mýlil se Jurský park ohledně raptorů? - Predispozice k lovu ve smečce u dromeosauridů
Snímek Jurský park v roce 1993 odstartoval doslova "dinománii" a po něm začali být neptačí dinosauři (Dinosauria), ještě více populárními živočichy než předtím byli. Představilo se v něm množství zajímavých druhů, přestože jich bylo méně a v menším prostoru v příběhu než v původní knize, a mezi nejlépe zapamatovatelné patřil bezpochyby Tyrannosaurus rex, Dilophosaurus wetherillii a Velociraptor mongoliensis, tedy většinou jejich upravené filmové verze. Zvláště velociraptoři prosluli díky této filmové franšíze jako inteligentní a smečkoví lovci, ovšem nutně zvětšení, bez peří a také spíše podobní evolučně i geologicky staršímu rodu Deinonychus, za které byli zaměněni. Právě na tyto dvě skutečnosti naráží studie, která zkoumá, do jaké míry byli zástupci čeledi Dromaeosauridae a právě deinonychové uzpůsobeni ke smečkovému lovu. Tato obecná skutečnost je právě těmto pokročilým teropodům přisuzována od doby počátku "dinosauří renesance" a dosud nejvíce pochybností ohledně ní panovalo kolem spodnokřídového deinonycha. Pozorujeme, že teropodi se nacházejí občas v agregacích evokujících lovecké skupiny a vzácné případy sérií stop vedle sebe potvrzují myšlenku, že šlo o smečkové lovce. Jiné skutečnosti ovšem hovoří spíše proti tomuto předpokladu. O novém pojetí predispozic a důkazu smečkového lovu pojednává studie tří amerických paleontologů, které se je rozhodla prověřit pomocí izotopové analýzy zubů těchto dravců.
Druh Deinonychus antirrhopus je doslova zakladatelem nového pohledu na neptačí dinosaury, který se projevil na konci 60. let počínající dinosauří renesancí, a dokázal utvořit proud, který vlastně trvá dodnes. Sám tento živočich byl symbolem pro nové pojetí dinosaurů jakožto teplokrevných dynamických obratlovců a také smečkových lovců, ovšem, jak je možné, tento poslední bod nesplnil zcela. Kredit: Fred Wierum, převzato z Wikipedie
Máme určité důkazy, které hovoří pro skutečnost smečkového lovu množství teropodů a to různého evolučního postavení, ačkoliv jde ve velké většině o zástupce kladu Avetheropoda. Jde jak o velké karcharodontosauridy (čeleď Carcharodontosauridae; kupříkladu rod Mapusaurus), tak tyranosauridy (čeleď Tyrannosauridae; kupříkladu rod Tarbosaurus nebo Albertosaurus, také série šlépějí vedle sebe kráčejících jedinců), dromeosauridy v podobě několika jedinců stejného druhu a někdy i rozdílného stáří na stejné lokalitě a také další případy, které více či méně prokazují složitější sociální svazky u těchto predátorů. I kvůli, oproti jejich plazím předkům (Sauropsida), rozvinuté etologii se dá předpokládat, že mohli tito dravci své útoky koordinovat při lovu obtížnější nebo značně velké kořisti. Dozajista se forma smečkového lovu nerozšířila u všech teropodů a nevíme, do jaké míry mohla být hypotetická hierarchie v nich rozvinutá, přinejmenším u vyspělejších teropodů se ale vyskytovat mohla.
Tyto skutečnosti se nedají vyvrátit a to na základě faktorů jako rozvinutější etologie, pravděpodobně zvětšující se mozek a inteligence, možnost ulovit větší kořist u teropodů a fosilních nálezů, které jsou zmíněny výše.
Bohužel nemůžeme říct, že by byl smečkový lov u teropodů zcela prokázán, především naleziště s velkým počtem jednotlivců v různých fázích ontogeneze mohou být být náhodné agregace u bývalých zdrojů potravy nebo přírodní pasti, kam se daní jedinci dostali a fosilizovali se. Známý Allosaurus fragilis představuje svými nálezy příklad právě přírodních pastí, dokladem jsou jeho fosilie na nalezišti Cleveland-Lloyd Quarry v Utahu. Ačkoliv se tento způsob života ve smečkách a jejich společný lov předpokládá delší dobu, nelze říct, že by pro něj existovalo velké množství průkazných dokladů.
K tomuto spíše chladnému stanovisku se přiklání i nová studie amerických paleontologů z Wisconsinské univerzity Oskosh, kteří se zaměřili na výzkum izotopů zubů v různých růstových stadiích druhu Deinonychus antirrhopus z americké spodní křídy. Podle jejích závěrů je poměrně pravděpodobné, že tito živočichové byli solitérními a do smeček nebo loveckých skupin se sdržovali spíše výjimečně.
Víme, že tento predátor obýval pravděpodobně východ i střed Spojených států po dobu zhruba 7 milionů let, před zhruba 115 až 108 miliony let, a patřil k druhům, které byly velmi dobře vybaveni k lovu. Patrně byl i poměrně inteligentním živočichem, také byl jedním z prvních druhů dinosaurů, u kterých byl předpokládán smečkový lov. Tento předpoklad byl podložen fosilií čtyř jedinců tohoto druhu, kteří se nacházeli v přímém sousedství fosilie středně velkého herbivora druhu Tenontosaurus tilletti, jehož fosilie nesly stopy po zubech těchto dravců. Nebyly jediné, dokonce se zdálo, že velká část fosilií obou živočichů byla nalezena v těsné blízkosti.
Jak už to ale v paleontologii bývá, některé závěry musí být znovu prověřeny a mnohdy se zažité skutečnosti ukáží jako nesprávné. Studie, pod vedením amerického paleontologa Josepha Fredericksona, z počátku května tohoto roku zkoumala povahu veškerých fosilií deinonychů a přisla s myšlenkou, že se jejich životní styl více podobal současných dravým ptákům (Accipitridae) nebo krokodýlům (Crocodilia), než-li dravým savcům (Carnivora). Konkrétní interakce pak byly ve studii popsány jako chování podobné současným varanům komodským (Varanus komodoensis).
Fakt, který autoři vyzdvihují, je, že současní zástupci a nejbližší příbuzní neptačích dinosaurů loví ve smečkách pouze ojediněle nebo příležitostně v určitých částech roku.
U současných krokodýlů, přdevším afrických druhů, můžeme pozorovat určitou koordinaci při pravidelných migracích velkých savců (Mammalia) na savanách, ale u ptáků a to i dravců, kteří jsou svým vzhledem i pravděpodobným chováním dromeosauridním teropodům velmi blízko, podobné chování vidíme zřídka. Spolupráce je tedy do určité míry omezena a to ani z hlediska inteligence, spíše než vzájemného soupeření.
Vědecký tým ovšem došel k závěru, že se vyskytuje určitá korelace mezi smečkovým lovem a ontogenezí u dravých živočichů. Mladí jedinci totiž musí lovit nebo požírat jinou potravu než dospělé exempláře, což se odrazí na izotopech kyslíku a uhlíku, které se na zubech dají rozeznat. V tomto případě jde konkrétně o porovnání zubů rodu Deinonychus, recentních krokodýlů a již zmíněných varanů komodských.
Tito masivní, dnes nejtěžší suchozemští, plazi se vyznačují, vyjma jiných zvláštních vlastností, také kanibalismem při setkání u náhodných agregací potravy. Většinou jde o mrtvoly velkých savců, které skýtají potravu pro většinu velkých nebo dorostlých jedinců, ovšem ti menší musejí riskovat sežrání větším zástupcem, pokud se k hodování chtějí přiblížit. Jejich zuby tedy vykazují odlišné izotopy kvůli rozdílnému potravnímu spektru. Naproti tomu smečkoví lovci vůči různému věku vykazují přibližně stejné izotopy kvůli stejné požívané potravě.
Na základě této analogie byly provedeny analýzy izotopů zubů náležejících do druhu Deinonychus antirrhopus a také, pro nezávislé výsledky, zuby krokodýlů a býložravých dinosaurů ze stejných geologických formací, kde byly fosilie tohoto dravce nalezeny.
Publikované výsledky přinesly poměrně zajímavé zjištění, křídoví krokodýli stejně jako dnešní druhy vykazovali rozdílné izotopy uhlíku a kyslíku v průběhu ontogeneze, ale jejich stejnou skladbu vykazovaly i zuby deinonychů. Poměry izotopů poměrně jednoznačně potvrdily, že se strava těchto teropodů měnila v průběhu věku a tedy, že juvenilní jedinci nebyli těmi adultními krmeni nebo se nezapojovali do požírání skupinově ulovené kořisti (což se jeví jako poměrně nepravděpodobné).
Závěr studie uvádí, že tento rozdíl mezi potravou mladých a dospělých exemplářů deinonychů je důkazem toho, že šlo spíše o solitérní druhy a do loveckých skupin se sdružovali ojediněle nebo méně často. Autoři dodávají, že v tomto ohledu se tedy Jurský park a jeho franšíza mýlila - "raptoři" patrně, alespoň v případě rodu Deinonychus, nekoordinovali své útoky tak, jak to bylo například v Jurském parku 3 prezentováno.
Nejde o jedinou studii, která se smečkovým nebo skupinovým životem deinonychů v posledních letech zabývá. Pravdou zůstává, že je pravděpodobné, že se svým životním stylem podobali spíše dravým ptákům, než-li současným šelmám, a také to množství zjištění a korelací potvrzuje. Na druhou stranu existují důkazy, které hovoří spíše pro smečkový lov a ty se limitují na některé fosilie amerických a asijských dromeosauridů a je otázkou, jak moc jsou, po srovnání se zjištěními jako je zde představená studie, průkazné.
Také existuje určitá pravděpodobnost, že si dromeosauridi vytvořili specifickou formu smečkového lovu a života ve skupinách, kde se sdružovali pouze adultní jedinci nebo juvenilní jedinci požírali jinou stravu než jejich dospělé protějšky.
O životním stylu deinonychů i jiných dromeosauridů patrně neslyšíme naposled, ale zdá se, že přinejmenším některé druhy ve smečkách nebo jiných organizovaných skupinách nelovily. Musíme dát prostor dalším odborným pracem podobného rázu a možná budeme překvapeni, jaké výsledky budou mít a jaké dopady to bude mít na naši představu o dromeosauridech.