Než přišel Chicxulub - Ordovická doba ledová po výbuchu asteroidu

Ve vesmíru nejsou asteroidy ničím významným - existuje velké množství těchto malých planetek a jiných těles, které plují prostorem i ve Sluneční soustavě. A přestože naše planeta nezažila zdaleka tolik srážek jako jiné objekty tohoto solárního systému, o to jsou srážky drtivější a poznamenávající vývoj života daleko silněji a citelněji. Stačí si je vzpomenout na dopad asteroidu Chicxulub a také jiných těles, které dopadaly na Zemi již v permu, kambriu, triasu a existují teorie o jejich dopadu i v jiných geologických útvarech jako je devon a ordovik. Právě v posledních dvou zmíněných byl dopad kosmického tělesa brán i jako příčina hromadných vymírání v těchto dobách, a přestože se od tohoto názoru v současné době většinou upouští, tak v případě kolapsu ordovického života před velkým vymíráním se asteroid ukázal jako jedna z příčin. Dokonce ani nemusel dopadnout na Zemi.

Ordovická fauna i veškeré potravní řetězce utrpěly těžké rány patrně již několik milionů let před počátkem prvního velkého vymírání na konci období ordoviku, mohl za to také příchod doby ledové. Podle studie mezinárodního týmu paleontologů, na základě analýzy dat hornin ze svrchního ordoviku, byla tato radikální změna klimatu, postihující veškeré velké i malé tvory jako je tento zvláštní trilobit Cyclopyge rediviva, způsobena částicemi z kosmického tělesa. Kredit: převzato z webu ResearchGate

V průběhu vývoje zemského tělesa máme geologicky zdokumentováno několik ledových dob, o nichž někteří geologové soudí, že dosáhly svého maxima v hypotetické době tzv. ledové koule, a jedna z nich proběhla i v době středního až svrchního ordoviku. Ledovcová čepička pokryla velmi velkou část jižní polokoule a pravděpodobně byla také jednou z hlavních příčin velkého vymírání na konci ordovického geologického útvaru - příčina této radikální změny byla vysvětlována různě, ale zdá se, že odpověď nalezli paleontologové zkoumající kosmický prach v uloženinách starých 466 milionů let.

Výzkum amerických a švédských paleontologů spočíval v analýze mikrometeoritů nalezených na Antarktidě a sedimentárních hornin ordovického stáří, kde posuzovali přítomnost stejných látek. Prokázání podobnosti obou hornin, mimozemských i ordovických, došli k závěru, že ve středním až pozdním ordoviku na tuto planetu dopadlo velké množství prachových částic předtím rozptýlených v atmosféře.

Překvapivé zjištění bylo, že ale nešlo o pozůstatky nárazu meteoritu nebo komety do Země, protože to byl prach přímo z vesmíru. Podle spoluautora studie, kurátora muzejních sbírek na Chicagské univeritě Philippa Hecka, se do atmosféry dostane v průměru okolo čtyřiceti tisíc tun podobného materiálu - v ordoviku se ale toto množství znásobilo o asi tisíc až deset tisíc. Za několik milionů let by se tedy daly počítat uloženiny tohoto prachu na desítky milionů, což horniny prokazují.

Hlavní autor studie, výzkumník Birger Schmitz z Lundské univerzity, řekl, že tento prach výrazně zasáhl do podoby klimatu na Zemi v době ordoviku. Jak sám říká, korelace regrese mořské hladiny a dramatického nárůstu kosmického prachu (plného izotopů ryze vyskytujících se v asteroidech a v kosmu) je perfektně načasovaná. Prach mohl údajně ovlivnit klimat na nejméně dva miliony let.

Původcem byl přitom asteroid relativně velmi vzdálený, který se rozpadl mezi oběžnou dráhou Marsu a Jupitera před oněmi 466 miliony let.

Svět se po dostání tak obrovského množství částic do atmosféry dostal do stavu, kdy se snížil přísun slunečního záření a tím pádem se rapidně snížila teplota i hladina oceánů. Začala tedy ordovická doba ledová, která se stala po dlouhé době první, která výrazněji zasáhla do evoluce organismů ve světových oceánech. Na druhou stranu, vědci přicházejí s tvrzením, že změny sice byly velké, ale zároveň postupné a tedy pro život snesitelnější.

Dokonce, jak tvrdí Heck, existují doklady pro rozsáhlý rozvoj života pod měnícím se a chladnoucím světem. Tento scénář se velmi podobá tomu, jaký předpokládají paleontologové a geoklimatologové pro rozvoj složitějšího života v době již zmíněné sněhové koule. Likvidační nástup ordovické doby ledové tedy byl až v době velkého ordovického vymírání.

Do určité míry srovnávají také tuto změnu klimatu s tou, která nastala po dopadu Chicxulubu a byla velmi rapidní a ničivá. Právě tento velmi rychlý spád podopadových událostí byl jedním z faktorů pro vyhynutí velkého množství především velkých obratlovců, ale v ordoviku nebyla tato změna náhlá a dokonce do určité míry vyrovnala oteplující se klimat.

V neposlední řadě se objevily také zajímavé návrhy, že podobné rozvíření kosmických částic v současné atmosféře by mohlo zastavit globální oteplování palčivě trápící celý svět. Problém ovšem tkví i v jiných skutečnostech, než pouze stále silnějšímu dopadu slunečních paprsků na zemský povrch a sami autoři tento názor odsuzují.