Hra na kočku a myš

Chvíli byl klid. Všichni tři jsme vypadli přímo na suchou zem plnou spadaných větví borovic a modřínů. Cítil jsme snad všechny kosti v těle, v uších nám stále zněl ten nervy drásající vřískot a před očima jsme viděli stále pouze tu nebezpečnou čelist plnou ostrých pilovitých zubů. Pohlédli jsme zpět do toho světelného roje. Čekali jsme, kdy to přijde a vyřítí se z něj zase nějaká bestie, jež by dokázala roztrhat jakéhokoli člověka. Natož pak tři kluky, kterým bylo jen něco přes patnáct let. "Otáčí se rychleji než předtím, co to je," zakřičel Joss. "Počkej, třeba z ní něco vychází," uvědomil si Peter. Okamžitě jsme se zvedli a utíkali co nejdále, za našimi zády se ale objet roztočil jako káča. Vydával mnohem pronikavější světlo a najednou z něj byl pouze záblesk, který zmizel do neznáma. Přestali jsme utíkat. Obrátili jsme se a nic tam nebylo. Nic, co jsme předtím viděli. Z hluboka jsme se nadechli a sedli si do vysoké trávy mezi stromy.

"Co tohle sakra bylo," rokřičel se celý udýchaný Peter. "Tohle..., nic podobnýho jsem ještě neviděl a ani jsem to nikde nezachytil," odvětil jsem mu. "Možná nás jenom někdo zdrogoval a my jsme účinkovali v nějakým pořadu," zamyslel se Joss. "To bylo až příliš reálný, ta příroda, ta zvířata a...ne, tohle musela bejt jednoznačně realita," řekl jsem rázně. "Jenže stejně dobře jak ty vím, že to není nijak možný. Podle tebe to teda byla naše planeta v křídě, v době dinosaurů," řekl mi zase na oplátku on. "Já nevím, ale určitě to nebyla halucinace nebo představa," dodal jsem. Očistili jsme si rány a konečně se v tom úmorném vedru zvedli. Pořád to byl velmi divný pocit, dívat se na něco, co mělo zmizet před desítkami milionů let. Nevěděli jsme, co s tím máme dělat ani jestli se to objeví znovu. Věděli jsme ale, že to musí zůstat jen mezi námi.

Pár dní už uběhlo a nic podobného se neukázalo. Všechno vypadalo jako předtím, ale stále s námi byl pocit z neznáma. Zajímalo mě ale, jestli něco podobného může následovat. Den po dni byly na rozvrhu dne stránky konspiračních teorií, záhadných úkazů nebo různých podobných zkušeností ale nic, co by jen vypadal vzdáleně podobně, jako to, co jsme viděli my. Postupně už jsme i přestali doufat, že bychom ještě na něco podobného někdy narazili. Ale pak, někdy třetího či čtvrtého srpna, se konečně naskytla možná další příležitost. Ve stejné oblasti, kde proběhlo naše první setkání, se totiž začala ztrácet domácí zvířata. Podle zdrojů se na místě ztratilo pět psů, několik prasat a také jeden kůň. Ten byl později nalezen s ohavnou ránou v hrudi. Fotografie, ale byla značně nekvalitní, kromě toho rána, ze které by se dalo zjistit jaké zvíře ho napadlo, byla záměrně cenzurovaná. Chtěl jsem ale té záhadě přijít na kloub, přesně jsem věděl, na koho se mám obrátit.

"Dokážeš to vyčistit a zaostřit," zeptal jsem se Petera. Čekal jsem u něj doma, v jeho menším počítavém brlohu, kde i v parném létě a horku trávil za zateženými žaluziemi celé hodiny. Nejdřív se příliš netvářil, když jsem mu ukázal flashku s fotografiemi, ale po kratším přemlouvání souhlasil. "Chvíli se to bude ostřit, nechceš mezitím něco? Mám chipsy, křupky, kolu nebo ti můžu dát taky jedno pivko," usmál se. "Víš že nepiju," pousmál jsem se," a jinak nic nechci. Dík aspoň za zeptání." Po chvíli se obraz vyčistil. Odkryl se mi pohled na zrůdnou ránu v koňské hrudi, které měla dost rozřepené okraje. Něco z něj vytrhlo velký kus masa. "Co tohle mohlo způsobit," zadíval se na obrázek Peter. "Ať to bylo cokoliv, tak to bylo velké a silné. Ten živočich měl takovou sílu, že toho koně povalil a vyrval mu z hrudi ohromný kus masa. Navíc podle těch roztřepenejch okrajů kousal, takže to bude savec," zamyslel jsem se. "Jenže jakej velkej masožravej savec se zorvna tady vyskytuje? Mědvědi ani vlci, takže co ho v tom případě zabilo," dodal. "Zavolej Jossovi, myslím, že na tohle stačit nebudeme," odpověděl jsem mu.

Sešli jsme se v době pozdního odpoledne po jedním z opuštěných vlakových mostů. Ležel v lese, tentokrát ale na opačné straně od té, kde jsme narazili na neznámo poprvé. Jeho trouchnivějící zarostlá železná konstrukce jen potichu skřípala ve hvízdajícím horkém větru. "Co vlastně hledáme," začal Joss. "Velké zvíře s mohutnou postavou, který je schopný skolit tvora o velikosti koně," odvětil jsem mu. "Takže, co když toho tvora najdeme, pokud má skutečně takovou sílu, tak s náma si poradí bez problémů," zarazil se Peter. "Pokud mám pravdu, tak útočí ze zálohy, neumí příliš rychle běhat, což je výhoda pro nás. Musíme hledat i stopy v zemi nebo cokoliv, co by mohlo indikovat jeho přítomnost," dodal jsem. Joss jen nevrle zamručel. Na druhou stranu se to ani mě nechtělo líbit, nicméně něco jsme dělat museli.

Pěšina nás v lese vedla mezi vzrostlými stromy. Hledali jsme jakoukoli stopu po pohybu onoho tvora. Les řídl, dostali jsme se z něj až k jeho okraji a následně na rozorané pole. Přestože nepršelo už dlouho, nezbývalo nám nic jiného, než se podívat po stopách nebo nějakém pohybu. Půda byla vyschlá, stopy se zde hledaly velmi obtížně. Jen u zavlažovací cisterny se tato polopouštní půda proměnila na měkké bláto. Na její okolí jsme se zaměřili. Měli jsme štěstí. Byla tu rozbahněná půda, ve které byly obtisknuty stopy neznámého zvířete.

"Čemu to patří," nadhodil Peter. Hleděl na otisky tvora, který musel být velký nejméně jako statný býk. Jeho přední končetiny zanechaly stopy s pěti silnými prsty s tupými drápy. Zadní končetiny naopak zanechaly pětiprsté stopy se silnými ostrými drápy. Vypadalo to, jako kdyby k sobě otisky vzájemně ani nepatřily. "Fakt, že tam je pět prstů svědčí o tom, že to není teropodní dinosaurus," začal jsem teoretizovat. "To je dobrá zpráva, ne,"  se Joss. "Jenže pokud to není dinosaurus, tak to zvíře může být ještě třeba synapsid. Ve zkratce to znamená zvíře o velikosti tygra s hlavou plaza a stejnou silnou jako má nosorožec," dodal jsem neslavně. Všichni tří jsme na sucho polkli.

Teď jsme se museli mít na pozoru, stopy byly čerstvé a v tom případě zvíře nedaleko. Původně jsme nevěděli, s čím máme tu čest, ale po chvíli nám došlo, že nás něco pozoruje. Ztichli jsme a poslouchali lehké chrochtání a funění přicházející z okraje lesa. Přeťalo ho nárážení silného těla do trouchnivějícího stromu. "To bude ono," napadlo Josse. Pomalu jsme se blížili ke zdroji toho zvuku. Najednou se z lesa ozval mnohem silnější zvuk připomínající jeleního samce v říji. Blížil se. To zvíře si razilo cestu lesem, byl slyšet praskot větví i nárazy do kmenů stromů. "Uskočte," zakřičel jsem rázně. Z lesíku se rázem přímo proti nám výřitil podivný tvor. Na jeho praseti nebo hrochu podobné hlavě byly nad očima dva ohromné lopatovité parohy zbarvené do sytě červené. Z tváří čněly silné lícní kosti, tato výbava mi podněcovala dravý způsob života, a v tlamě byly navíc ohromné špičáky. Težká hlava byla nesena silným krkem. Tělo tohoto monstra bylo silné, svalnaté, s krátkým ocasem a kratšíma nohama. Ikdyž byly lehce vytočeny do stran, díky nim se poměrně rychle přesunul z lesa do volného prostoru pole.

Težce jsme dopadli na suchou zem, naše záda se rozbolela po dopadu na suché kusy hlíny čnějící z povrchu. Zvíře mezitím dále utíkalo, zvedlo hlavu a svým silným pronikavým hlasem zařvalo. Pomalu jsme se zvedli. "Co tohle sakra bylo," začal Peter. "Tohle muselo být to, co zabilo ty zvířata," napadlo Josse. "Ne, tohle nebude to zvíře. Tohle je Estemmenosuchus, obří býložravec. Musíme najít jiný zvíře," neměl jsem takový zájem. "Viděl jsi ty špičáky, viděl jsi je! Já ti nevím, co když to je ono a my ho necháme utéct," nenechal se odbýt Joss. "A co kdyby to bylo něco dalšího, přesto je tu několik dalších možností, o kterých vím," snažil jsem se zůstat při zemi. "Takže, co teď," zeptal se Peter. "Možná se budeme muset rozdělit, možná to zvíře je v těch stavebních buňkách na západ odsud," nadhodil jsem obranně.

Obří synapsid Estemmenosuchus se proháněl po Permské oblasti v dnešním Rusku na sklonku středního permu před zhruba dvě stě šedesáti sedmi miliony let. Přes svůj děsivý vzhled a statnou postavu šlo pravděpodobně o všežravého tvora, živil se jak plody, bobulemi nebo stromovými kapradinami tak rybami a menšími obratlovci. Nejtypičtějším znakem tohoto tvora byly dva rohy rostoucí nad očima. Pravděpodobně mohly sloužit k předvádění nebo vnitrodruhovým soubojům mezi samci a díky tomu tak nejspíše hrály jasnými barvami. Estemmenosuchus byl tak obdobou losa, pohyboval se dobře na souši i ve vodě a živil se převážně rostlinou potravou.

"Co teď ale s tím zvířetem," napadlo Josse. "Pokud je moje tušení správné, bude se zdržovat poblíž vody. V cisterně už žádná není a jedinný větší zdroj je při cestě zpátky," pokračoval jsem. Rozhodli jsme se otočit a jít zpátky podél hrany lesa k menšímu jezírku, které bylo kus od železničního mostu v lese. Naproti od něj byly stavební buňky a několik stavebních strojů, které zde byly kvůli vybourání zbývající části staré zásobovací cesty. Jezírko bylo nadohled, jeho hladina se leskla ve slunečním svitu. S kratší vzdáleností bylo i mnohem intezivněji slyšet silné šplouchání vyvolané jednoznačně estemenosuchem. Byli jsme blízko rozlousknutí celé věci.

Jak jsem naznačil, rozdělili jsme se. Joss se vydal hlídat čvachtající monstrum ve vodě a Peter se mnou jsme se vydali projít oblast staveniště. Po celé jeho délce byly nahodile rozmístěny různé bagry a nakladače, jen uprostřed se krčila menší montážní buňka s lehce pootevřenými dveřmi. Rozbagrovaná země byla stejně suchá jako okolí. Nemohli jsme hledat žádné stopy. Celá oblast působila klidným dojmem, ten však může často klamat. Netrvalo totiž dlouho a oba dva jsme ucítili něco zvláštního. V horkém vzduchu byl cítit silný zápach zdechliny, někde v našem okolí se muselo rozkládat nějaké zvíře. Když jsme se podívali po oblasti, došlo nám, že ten zápach může vycházet jen z oné montážní buňky.

Přiblížili jsme se a jen lehce pootevřeli vrzající dveře. Když jsme uviděli tu scénu, radši jsme ustoupili zpátky díky nesnesitelnému puchu, který ještě více umocňovalo strašlivé horko. "Sakra, tohle je dost silný kafe," řekl Peter znechuceně. Před námi ležely na zašpiněné zemi roztrhané mrtvoly psů i jiných zvířat, u kterých se množily roje much. Ty bzučely nad pomalu se rozkládajícími těly zvířat, které evidentně zabilo nějaké velké zvíře. Znechutil jsem, ale přesto jsem se přiblížil k jedné z mrtvol a podíval se jí na krk. Mrtvý pes měl prokousnuté hrdlo, patrně toto poranění způsobily dva ohromné špičáky. "Estemenosuchus je v tom definitivně nevině," pronesl jsem jistě. "Proč myslíš," oponoval Peter. "Pojď sem, pojď se podívat na ty rýhy po zubech. Tohle nezpůsobil býložravec," odvětil jsem mu.

Vůbec jsme si toho předtím nevšimli, ale za oknem v keřích se něco pohybovalo. Zvedli jsme se a chtěli jít náš objev oznámit Jossovi, ale v tu chvíli oknem do buňky náhle vletěl jako šíp obrovský šedomodrý plaz s masivní hlavou a gigantickými špičáky, které mu čněly z horní čelisti. Ohnal se a zablokoval nám dveře svým svalnatým tělem s krátkými chlupy. Vřeštil a řval, byl vyrušen z jeho klidu a ještě jsme mu vlezli přímo do brlohu. "Tohle je ten tvor, tohle jsme hledali," vyhrkl jsem. "A teď sežere i nás," dodal sklíčeně Peter. Vypadalo to na bezvýchodnou situaci.

Funící a řvoucí monstrum se stále více přibližovalo k nám a tlačilo nás ke zdi. Peter tuhle vyhrocenou situaci nevydržel a pokusil se vyskočit roztříštěným oknem. Jenže ten predátor se neuvěřitelně rychle ohnal a popadl ho za kotník. Jeho silné čelisti ho popadly a hodily Petera zpátky do místnosti. Nechtěl nás odsud nechat odejít. "Tak, co teď," zmohl se na slovo Peter. Na zemi ležel starý zrezlý krumpáč, okamžitě jsem ho vzal do obou rukou a naběhl proti tomu zvířeti. Silou okamžiku se mi ho podařilo přirazit ke zdi. Ošíval sebou, střídavě trhal čelistmi a velice naštvaně a podrážděně oddechoval. "Běž," zakřičel jsem na svého přítele. Ten se zvedl a kulhavě odběhl ven. Pustil jsem krumpáč a vyběhl ze dveří ven. Jak se tvor odkopl od zdi, krumpáč spolu s ním vyletěl a zabodl se do dřevěných futer. Krumpáč se postavil napříč a to zvíře s tím nemohlo nic dělat, nemohlo se dostat ven. Měli jsme čas na útěk.

Venku jsme se rychle zmátořili a snažili se utéct, co nejdále od staveniště. Měl jsem podezření, že to zvíře musí být obrovský permský terapsidní plaz Eotitanosuchus známý ze stejných uloženin a místa jako estemenosuchus. Toto zvíře však bylo lítým predátorem, který dorůstal délky až dva a půl metru, vážil čtyřista kilogramů a ve své době se jednalo o vrcholového predátora. Neostýchal se zaútočit prakticky na veškeré velké živočichy v jeho okolí.

Na půli cesty jsme však oba dva viděli, jak estemenosuchus běží z jezírka přímo naším směrem. Za ním pádil i Joss. Když proběhl kolem nás, jak kdyby si nás ani nevšiml, tak jsme se otočili a utíkali také. Bežel vstříc staveništěi, nechápali jsme proč. Na místě nebylo po eotitanosuchovi ani památky, žadné velké zvíře zde nebylo. Rohaté monstrum sem přišlo, protože se zde objevila brána v čase do středního permu. Mohl se vrátit zpátky domů. Proběhl krz ní a my měli celou věc za ukončenou.

Jenže, když už jsme se chystali k odchodu, tak od našich se ozval mohutný řev. Otočili jsme se a na budově stál rozčílený a dozajista stále hladový eotitanosuchus. Byl nepříjemně naladěn, zvláště, když mu jeho kořist utekla. Jeho mohutné tělo seskočilo ze střechy a pomalu postupoval k nám. Jakoby se snažil předvídat naše reakce, téměř neslyšně se přibližoval. Nemohli jsme nic dělat, určitě by zaútočil na někoho z nás, ikdyby se mu většina vyhla. Predátor se stále více a více přibližoval, cenil obrovské zahnuté špičáky v jeho čelistech a stavěl se na zadní, pak zase těžce dopadal na všechny čtyři. Narazil totiž nejspíš na živočichy, kteří se ho jen tak nezalekli, a proto raději svou kořist zkoušel zastrašit.

Jenže vrcholového predátora středního permu už to evidentně přestalo bavit. Rozeběhl se a s velkým řevem se řítil přímo na nás. Z časové brány se ale náhle vyřítil ohromný estemenosuchus a nabral ho na své lopatovité parohy. Síla nárazu ho vymrštila přímo na rameno bagru a o něj si přelomil vaz. Rohatý obr jeho bezvládné tělo popadl do tlamy a pomalu s ním odešel zpátky vstříc permu. Spletl jsem se, možná to nebyl tak přesvědčený býložravec. Štěstím pro nás bylo pouze to, že jsme ho nerozdráždili.

Nad celou plání se ztahovala mračna, obloha vypadala jako formující se černá díra. Začal foukat studený vítr a atmosféra byla jiná. Vypadala, jako kdyby léto ztrácelo svou sílu. Tušili jsme, že tohle rozhodně nebyla poslední, zdaleka nemohla být tou poslední, na kterou narazíme. "Takže, co bude teď," napadlo Josse. "Pravda, tohle není konec, ale teprve začátek," přidal se Peter. "Jedno vím určitě, přijdou další, větší a rozhodně nebezpečnější zvířata a my musíme udělat všechno pro to, aby na ně lidi nenarazili," řekl jsem jistě. "Ale jak to chceš udělat, nemáme zbraně a nevíme, jak je hledat," oponoval Joss. "Nemůžeme do toho jít sami, to v žádném případě. Ohledně toho ale vím, na koho se obrátit," pousmál jsem se na něj. A pro nás to znamenalo spojit se, začal se tvořit nový tým, kterému nakonec bude svět velkým dlužníkem.