Pod vlajkou hákového kříže

Svět se podivně kroutil. Jen to, že jsme měli starost o Petera, nás ochraňovalo před tím, abychom mysleli na budoucnost.

Každý jsme si to vykládali po svém, a každý také s tím tak nakládali. Ovlivňovalo nás to, jakoby by náš osud byl náhle zpečen do zničeného, otráveného světa plného nicoty, beznaděje a degenerace. Determinismus se ukázal jako jediný hodnotný směr, protože vše se zdálo předurčeno. Dralo se nám to na mozek a já se jen modlil, aby se mi nevrátily ty představy jako v předvečer setkání s budoucností.

Bylo štěstím v neštěstí, že nové problémy se objevily současně. Zabránily tomu, abychom se nám svět zítřka rozležel v hlavách.

Peter ležel v nemocnici a jeho stav zůstával stejný. Sedávali jsme u něj hodiny v rozestupech mezi těmi dvěma dny. Byli jsme rádi za to, že přežil.

Události těch dní z prvních srpnových týdnů mě přinutily přemýšlet.

S tím, co jsme věděli, jsem byl přesvědčený, že tohle se nemohlo stát jenom jednou. Nebyl jsem schopný uvěřit tomu, že by se něco podobného neprojevilo už předtím. Koketoval jsem s tou myšlenkou už nějakou dobu předtím, možná už od počátku naší výpravy do zákoutí času. Zatím jsem ale nic nepodnikl, abych se v tom utvrdil.

Pak přišla noc na desátého srpna.

Bylo horko, tropické tak notoricky, že to nemusím popisovat.

Převaloval jsem se v posteli, házel sebou. Spánek nebyl mezi těmi, které by mi přinesly odpočinek. Oči zalepené řasami a solným roztokem slz, v okrajích koutků mi lpěly kapky slin. Kůži jsem měl horkou a zpocenou, lepila se mi k dalším částem těla.

Bylo po půl čtvrté ráno, slunce bylo ještě za obzorem a dávalo si na čas.

Teplo se začalo stupňovat, co dva nádechy, to alespoň o stupeň vyšší teplota v pokoji. Válel jsem se neustále víc a víc a potom mě to už donutilo se vzbudit. Měl jsem pocit, že ze mě teče pot proudy.

Probudil jsem se.

Opatrně jsem naztevřel oči a viděl tmavou noc nad sebou. Ticho po pěšině.

Posadil jsem se a tiše zamlaskal.

Budík ukazoval přesně tři hodiny a čtyřicet sedm minut. Rozmrzele jsem se na něj, polkl a setřel si pot z čela.

Nahmatal jsem vodu vedle své postele, otevřel jí a napil se. Vyschlým hrdlem mi proteklo pár doušků tekutiny a trochu se mi ulevilo. Byla teplá a moc se nedala pít. Protřel jsem si oči a zůstal sedět.

V prstech mi něco zalesklo. Vypadalo to jako odraz od něčeho, malá rudá tečka na konečku prstu. Byl jsem moc unavený a nevrlý, ale chvíli jsem jí sledoval. Jen očima, do kterých se draly kapičky potu z obočí. Znovu jsem upadal do spánku a letargie, pomalu usínal.

Tečka tam zůstala. Vlastně mě i uklidňovala, když jsem na ní koukal, protože jsem se vůbec nezamyslel nad tím, proč tam je.

Světlo lehce zesíilo. Zaujalo to moji pozornost na další chvíli. Rozlilo se do žil a ukazovalo mi i vlásečnice. To už se mi pomalu přestávalo líbit, ale cítil jsem jak usínám.

Najednou, horko. Citelné a štiplavé horko v tom místě. Začalo bodat a pálit.

Druhá ruka se naráz ozvala a udělala to samé. Jako bych měl v obou rukou horké baterky svítící skrz kůži.

Byl už jsem skoro úplně vzhůru. Myslel jsem ale, že ještě polospím.

Dlaně začaly pálit, hřát a štípat a najednou se mi z nich vynořily plameny jako v krbu. Neutichající ohně, které my šlehaly z rukou. Začal jsem řvát, protože to bylo jako ponořit dlaně do lávy a najednou mi celé zápěstí a předloktí začalo hořet jako peklo. Zařval jsem ještě víc.

Nohy se rozhořely tak, že jsem propálil peřinu a matraci. Tělo a všechny jeho partie vydechly rudými plameny, z očí jsem měl oharky a hořícími dlaněmi si rval tavící se kůži po celém těle.

Hořel jsem. Každým kusem těla jsem hořel.

Prsty, ruce, nohy, celá kůže mi černala a nepřestávala hořet.

Řval jsem seč mi mé spálené hlasivky dovolily, ale nevěděl jsem, jestli jsem slyšet. Chtěl jsem, aby to přestalo, aby to už konečně přestalo, ta hrozná bolest, pálení celého těla, tavení tkání a buněk.

Omámen plameny, rozhlédl jsem se po svém pokoji. Hořel. Hořel stejně jako já. Jako celé peklo.

Naposledy jsem silně zařval. Tak silně, že to muselo být slyšet po celém městě.

Čekal mě poslední nádech.

Probudil jsem se.

Vytřeštil jsem oči a chtěl vidět plameny.

Vyletěl jsem do sedu a těkavě, mechanicky prohlížel celý pokoj. Byl klid. Ticho po pěšině.

Žádné plameny, žádný oheň, žádné peklo. Jen klidná, trochu horká, letní noc.

Upadl jsem zpátky na záda do zpocených peřin. Dech si mi horce zachvěl a uklidnil. Oči prokoukly tmu nademnou a viděly svit pouličních lamp. Zdálo se mi to, všechno se to jenom zdálo skutečné. Byl to sen.

"No, kurva," vydechl jsem.

 

 

 

 

Naše malé tajemství bylo konečně venku. Vlastně se to nakonec ukázalo jako velmi dobrá věc, nicméně jsme ostatním museli specifikovat, kterým živočichům dokážeme ovlivnit myšlení. Jak se nám později osvědčilo, ne všechna zvířata dokážeme ovládnout. V uplynulých čtyřech dnech jsme narazili na anomálii, která vedla do období prekambria, do doby před šesti sty miliony let. Narazili jsme v její oblasti na oblaka hustého sirného kouře a podivné živočichy připomínající ohromné červy s hlavovou částí rozdělenou na čtyři čelisti s hřebeny nad nimi. Díky primitivnímu nervovému uzlu, který nahrazoval mozek, jsme nebyli schopni se do mysli takto primitivní formy života dostat. To samé se však opakovalo při nalezení a útoku hejna velmi žravých pterosaurů rodu Anurognathus. Ty se podařilo zneškodnit až vyhozením do povětří jedné staré haly plné těkavin za městem. Bylo to příliš mnoho zvířat, které jsme nemohli zvládnout. Na druhou stranu se ale znovu osvědčil radar na anomálie, začali jsme jej proto využívat naplno.

Naše výpravy do minulosti a budoucnosti této planety stále více znamenaly, možná se mi to jen zdálo a vsugeroval jsem si to, nicméně přišlo mi, že každého z nás to ještě více propojovalo s vlastním podvědomím i ostatními. Za tak krátkou chvíli jsme viděli úžasné divy, zázraky evoluce, o kterých si mohla věda nechat zdát. Další takové malé tajemství, připadalo mi.

Faktem bylo, že jsme byli jediní, kdo o anomáliích věděli. V tu dobu ano.

"Na," podal jsem Harleen vyhřátý kelímek s kávou. Usrkla. "Děkuju," usmála se. Dali jsme se do kroku, pokračovali jsme po ulici směrem od náměstí.

"Nenapadlo tě třeba, že by se anomálie mohly objevovat i v minulosti, myslím lidský minulosti?" procenil jsem mezi zuby. Otočila na mně hlavou, zaujalo ji to. "Není to zcestný, přecejenom když se objevila v budoucnosti, tak oproti roku 2030 by to vlastně byla minulost. Jak jsi to myslel?"

"Koukni, napadá mě nejmíň půl tuctu případů, kdy by se to dalo aplikovat...Chci říct, že co kdyby všechny legendy a bájný nestvůry z bájí, třeba, byli reálný živočichové, co vyšli z anomálií?" Přihmouřila oči. "Zní to přitažený za vlasy, to uznávám, ale ne nepravděpodobně."

Zastavila se a zadívala se na mně. "Vlastně to dává dokonalou logiku, pokud to chápu správně. Anomálie se objevují a zase mizí, vzhledem k tomu, že nevíme, kde se otevřou a na jak dlouho, tak to je pořád reálný." "Kdyby všechny legendy byly tvorama z anomálií, tak to by bylo naprosto úžasný. Naprosto."

Trochu jsem znejistil, ten klidný tón vážné řeči o perspektivním tématu končil, takže jsem si říkal, co dál.

"Přiznáváš ale, že to je jenom teorie a dohad." Škodolibě se usmála a nadzvedla obočí. "Jasně, ale pokud mi někdo neukáže opak, tak je to správný dohad, správná teorie." V koutku rtů mi utkvěl malý úsměv. Přestal jsem se cítit tak rozrušeně.

Znovu jsme se dali do kroku. "Hele, nezašla bys někdy se mnou na večeři nebo tak?" "To se ještě dělá?" rozesmála se. Uvnitř jsem znejistil, nedal jsem to najevo. "Já nevím, já jsem ještě nikoho nikam nezval," rozpačitě jsem se přidal.

"Na večeři ne, ale...kdybys chtěl někdy zajít na nějakou lepší snídani, tak neodmítnu." Usmála se stejně rozpačitě a pak se napila. "A to jsem čekal, že to bude horší," odfoukl jsem si. Rozesmála se.

"Už nejsme děti, Martine." "Já to vím, Harleen. Stejně si za tím stojím." Sklonila hlavu a zase se lehce pousmála.

Zavolal mi Peter, do telefonu zněl docela rozrušeně a to nejen díky tomu, že se podle jeho slov objevila nová anomálie. Nejspíš měl ještě něco v záloze, co nám neřekl. Nejspíš to také bylo něco vážného, od té triasové anomálie totiž skoro týden na něčem usilovně pracoval a dalo mu to zabrat.

 Ještě k téhle, tentokrát se nacházela na zapadní straně města, v řídkém lese, který tu byl vysazen. Zářila, jako vždy, do prostoru svou němotou a jasným bílým světlem.

Tess a Joss před ní stáli, docela němí, prohodili pár slov a přitom se dívali do jejího jasného světla. Naštěstí byla ve skrytu stromů, za horkého letního dne si jí skoro nikdo nemohl všimnout. Možná se spolu bavili, do jaké éry vede tentokrát, říkal jsem si. Mohlo to být do miocénu vzdáleného jen pět milionů let a stejně tak do prekambria šeset stovek milionů roků do minulosti. Člověk nikdy neví.

"Kde máme Petera?" hned se ptala Tess. "A to jsem myslel, že jste sem dorazili všichni spolu, jenom my...No, to je jedno, prostě volal, že něco má a přijde," horký vzduch mi dráždil plíce. "A nevíte, kdy přijde?" "To neříkal..."

Přerušil mně zvuk nastartované čtyřkolky s bednami se zbraněmi vzadu nad nápravou. Peter si to, v dobré náladě, šinul k nám.

"Mám novinky," vypnul motor a seskočil. "O co jde?" oponoval mu Joss. "Napadlo mě, že je dost na nic čekat jenom na základně. Přinejmenším někdo z nás tam musí zůstat, aby to hlídal, což je dost nepraktický. Teda ne, že by mi to zrovna dvakrát vadilo...," pokračoval.

"A z toho vyplývá," řekla Tess, když se opírala o čtyřkolku a posunkovala rukama. "Naprogramoval jsem tuhle aplikaci, která slouží jako mobilní radar. Dostane signál ze základny a nikdo ho nemůže vystopovat, protože je na mojí vlastní radiový frekvenci," dodal s úsměvem.

"Čekám, že teď přijde to ale," nadhodil jsem. "Jedinou nevýhodou je, že má menší dosah, jenom okolo kilometru. Maximálně kilometru a půl," poslal nám tu aplikaci do telefonů. "Časem tuhle mušku vychytám," dokončil.

"Takže vlastně tvoje malá navigace...Vyplatilo se, že sis ve školce furt hrál s Legem," konstatoval Joss. "Moc vtipný, tohle bude užitečný," odsekl. "Nemyslíš si, doufám, že když si vymyslel tuhle mašinku, tak ti promineme, že se nebudeš pouštět do akce? Že ne?" Tess se na něj opáčila. Peter se jen zatvářil zvláštně překvapeně, prokoukla ho.

Nevěděli jsme, kam anomálie vede, ale rozhodně jsme nečekali, že se před námi zjeví povědomé obrysy zámku a přilehlé zámecké zahrady. Známá scenérie, dříve jsme tam chodívali.

"Zvláštní," pronesla zamyšleně Tess. "Co myslíš?" tvářil jsem se podivně. "Nevím, prostě zvláštní," řekla.

"Tohle není normální, tohle je přece zámecká," Peter se trhavě rozhlížel okolo. "Divný, hodně divný," Joss se přidal.

"Měl jsi pravdu," Harleen přejela očima po stromech v okolí. "Vážně...Pane jo," oddychl jsem. "Tys tomu sám nevěřil?" "Spíš jsem nečekal, že první anomálie, do který vlezeme, to potvrdí. To jsem tím chtěl říct." Přikývla.

"O čem mluvíte?" zajímal se Peter. Než jsem to stačil říct, Harleen mně předeběhla. "Když jsme šli k anomálii, tak jsme se bavili o tom, že se anomálie můžou otevírat do mladší doby." "Jinými slovy, že se otevírají do minulosti lidstva. Zjevně se mi to potvrdilo," dodal jsem.

"Takže by se, teoreticky, mohla otevřít i anomálie do toho, když jsem byl mimino? Protože kdyby jo, tak bych už věděl třeba na koho vsadit při online kartách nebo kterou hru prohraju," rozvedl to dál. Nasadil ironicky vážný výraz. "To by jsi nemohl udělat a to z několika důvodů, hlavně proto, že bys změnil budoucnost a to způsobem, co si ani nedokážeme představit." Docela ho uzemnila.

Nad zámkem byla vztyčena vlajka, komíhala se větru a byla zjevně uměle připevněna na střechu.

"Podej mi dalekohled," Joss mně pobídl. Zadíval se na tu zvláštní vlajku, která se jen poklidně komíhala ve větru. Rozpoznal na jejím mihotavém plátně rudou barvu a v jejím středu bílý kruh. V něm se krčil známý znak nacistického Německa.

"Špatná zpráva," řekl. "Jaká by to měla být?" Tess se vyptávala.

"Tahle vlajka je nacistická, což znamená dvě věci." Ztichli jsme, protože tohle jsme nečekali. "První je, že buď ještě před válkou a teda bysme se ještě neměli čeho se bát. Druhou je, že válka už dávno začala. Zlatej Wolfenstein," plivl do křoví. "Takže teď půjdeme zpátky a budeme to hlídat, cokoliv, co bude chtít projít, zaženeme zpátky," zavelil jsem.

"Co by tak mohlo projít? Nácka zaženeme zpátky jednodušejc, než kdyby to byla zas nějaká pravěká obluda," Tess přebila.

"Myslím, že máme větší problém," hluboce oddechoval Peter. "Co může být větší problém, než to, že stojíme na prahu největšího konfliktu v dějinách lidstva? To mi řekni, broučku," znechuceně pronesla Tess.

"Ta appka,...no hlasí, že tady v okolí je otevřená anomálie," dodal Peter. "Další anomálie?" Joss nakrčil nos a zatvářil se dost nepřívětivě. "Další anomálie, přímo tady někde."

"Logicky, není to tahle anomálie," napadlo Harleen. "Ne, podle radaru tu jsou dvě anomálie," odvětil jistě. "Jedna je tady, to je ta, kterou jsme přišli, a další je v okruhu...počkej...asi pěti set metrů. Každopádně je určitě jiná, než tahle."

Stáli jsme na místě jako přibytí, nemohli jsme se rozhodnout, co dělat dál. Nemohli jsme v minulosti nechat otevřenou další anomálii, zvláštně ne tehdy pokud se v oblasti pohybovala jedna z nejhorších a nejbezcitnějších armád v dějinách lidstva. Nacističtí vědci by se o takto podivném jevu dozajista rychle dozvěděli a to jsme nemohli dopustit. Riziko bylo stejné, jako kdyby jste dali dítěti spouštěč atomové pumy na hraní.

"Tu anomálii tu nemůžeme nechat otevřenou, každopádně je to pořád naše zodpovědnost." U toho proslovu jsem se zatvářil rozumně. "Jenže tohle je jiná situace, není to naše doba," Joss se proti tomu vůdcovsky postavil. S tou rolí alfa-samce to docela přeháněl.

"Tím spíš je to naše záležitost. Kdyby to tady, tady a teď někdo našel, tak by to mohlo změnit celou historii, mohlo by to změnit čas a budoucnost způsobem, co si neumíme představit." Na chvíli zmkl.

"Chceš tady jen tak pobíhat? Náckové můžou bejt za zdí zahrady a ty tu chceš chytat nějakou prehistorickou potvoru. Pořád to není plán."

"Tak se můžeme rozdělit," Tess zavrčela," někdo zůstane tady a bude hlídat anomálii sem a někdo se půjde podívat, co za potvoru vylezlo z tý druhý. Tohle není zas tak špatnej nápad, co?" Docela mu vyrazila dech.

"Já souhlasím. Tohle je moc vážný, než abysme to nechali na pospas druhý světový válce. Pokud je něco horšího než otevřená anomálie, tak otevřená anomálie v době nacistickýho Německa. Říkej si, co chceš, ale k tý anomálii se podívám," Harleen ho docela odbila. Nečekal, že se proti němu postaví zrovna dvě dívčí členky našeho týmu. Nahrbil se a couvl.

"Pokud jde o mě, tak zůstávám tady. Nevím proč, ale už se mi moc nechce utíkat před tvorama, radši se schovám a budu pozorovat." Peter se nadzvedl obočí a v koutkách rtů se usmál.

"Ještě někdo?" Joss odfoukl. "Ztrácíme čas, měli bysme jít," dodal jsem.

Procházeli jsme známými cestami, přitom jsme byli v době vzdálené více než sedmdesát let. Celá oblast byla dočista prázdná, nechodil zde nikdo, i za hradbou zámecké zdi bylo ticho.

Přestože jsme byli někdy v první polovině čtyřicátých let, tak to ticho bylo určitým způsobem krásné. Žádná auta, žadné pracovní stroje a shon ulice. Jen občas zazpíval nějaký pták kdesi ve stromoví. V hlavě mi to nehrálo, protože jsem tuhle dobu vždy vnímal jako dobu těch nejhorších zvěrstev, které se kdy udály. Přesto to ticho a čisto mi bylo strašně příjemné.

"Měli bysme zjistit, kde přesně je ta anomálie. Můžeme tu chodit a stejně jí nemusíme najít," Joss si trochu postěžoval. Poraženě kopl do kamene před ním.

"Nebuď uraženej," sykla na něj Tess. "Nejsem. Pořád ale máme problém, protože tu anomálii nenajdeme bez radaru." Odfoukl. "Tak to budeme muset udělat postaru, předtím jsme taky nehledali anomálie pomocí radaru a našli jsme je. Jsi primadona."

Uraženě pootočil hlavou, vlastně měla pravdu, takže se radši začal poohlížet po anomálii mezi stromy. Zamlkle jsem přikyvoval.

Mezitím se o zámeckou balustrádu, ná úhledném barokním balkóně, co byl součástí zámku, s výhledem do zahrad opíral v upnutém obleku sám Konrád Henlein. Jeho okrouhlé brýle skrývaly bezcitné oči, které se plytkým pohledem rozhlížely po zahradě. Na hlavě se mu krčila nacistická čepice.

Kolem něj se ochomýtalo několik německých vojáků v uniformách s puškami a typickými přilbicemi, byli ale jen bezmocnými nástroji zkázy, které si armáda nacistického Německa vycvičila pro boje na východní frontě. Museli být oddaní a mnoho z nich bylo jen slepými mladými hochy, ale přesto se zapsali do dějin jako ta nejnecitlivější a nejničivější armáda v historii lidstva.

Henlein vytáhl svůj pozlacený dalekohled a rozhlížel se po rozkvétající zámecké zahradě. Viděl jen postupně probouzející umělé prostředí, jež se jarem připravovalo na příchod teplého léta. Kdyby tak příroda věděla, že tohle a ještě mnohá po něm budou mít pachuť krve, lidského mučení a bezcitného masakru.

Zatím ale viděl jen růžové květy třešní, zelenající keře a prochozené cesty. Po několika okamžicích ale naneštěstí viděl i něco rozzářeného, pár světélek za hradbou keřů. Jeho povaha mu napovídala, že to je něco, co musí být buď nesmírně cenné nebo nesmírně mocné. Vzápětí dostal desítky nápadů, jak tuto neobvyklou věc využít ku prospěchu své velké říše. Zle se usmál, koutky a rty mu svíraly démonský úsměv.

Ještě chvíli zíral tím směrem, něco si pro sebe mumlal a už chtěl dalekohled sklopit, ale pak ho zaujala zprvu nepatrná pětice mladých lidí, kteří se jednoznačně potulovali v prostoru, kde neměli co dělat. Náhle ho přepadla tak strašlivá touha se té věci zmocnit, že by zlikvidoval každého, kdo by ho, ve snaze dostat se na mnohem vyšší místa, mohl ohrozit. Včetně nás.

"Proč jsi tak potichu?" Harleen na mně otočila hlavu. "Nic...jenom přemýšlím," polkl jsem. Zase ji sklonila. "A kdy nepřemýšlíš?" Jemně jsem se usmál v koutcích.

"Dobrá otázka...nejspíš pokud...pokud jsem s tebou. Asi tak." Ohnula rty do úsměvu a pohledem uhýbla. "Měl bych asi s tebou bejt častějc, jak se tak koukám," pousmál jsem se. Ona stejně tak.

"Promiň, ale děsí mě to, že se cejtím tak v klidu v týhle době. Pokud jsme vážně v době druhý světový války, tak bych měl cejtit tlak na sebe a ne klid." U vysvětlování jsem ještě gestikuloval.

"Nemusí tě to trápit, nežijeme tady. Je to přece jenom další návštěva do doby, která není naše. Nemusíš si to tak brát." "Člověk si říká, jestli si se tohle mělo stát a stejně nedojde k ničemu, co by ho uspokojilo." Trochu se rozesmála. "Myšlenkově, myslel jsem." "Co si myslíš?" "Že minulost se už nedá změnit, nikdy a přes nic. Otázkou je, jestli měla takhle vypadat."

Přibližovali jsme se k anomálii, byla takřka na dosah ruky, nepatrně skryta mezi keři a křovisky. Nad ně se vzdoumaly pouze malé střípky jejího světla, jak se anomálie otáčela, tak poletovaly tyto drobné úlomky v menších elipsách a zdály se, že si hrají.

"A teď?" Joss vyčítavě, a trochu pohrdavě, nadhodil. "Můžeme jí hlídat odsud nebo zevnitř, záleží na tom, jak se rozhodneme. Vzhledem k době a okolnostem by bylo možná lepší zevnitř," rozhodně jsi si shodil batoh ze zad a zalapal v něm po pistoli.

"Preferuju druhou možnost," Tess se přihlásila. "Vždycky se přihlásíš proti mně?" ztáhl grimasu údivu. "Zvykej si, broučku." Pohrdavě se zazubila.

"Jde tu i o naše bezpečí, neříkám sice, že na druhý straně bude lepší, ale nemůžeme riskovat odhalení na jejich domácí půdě. Když budeme tam, tak budou v nevýhodě. Domácí hřiště to pro nás taky zrovna není, ale oni aspoň nebudou vědět, která bije." Tohle ne něj platilo, pokud šlo o plány, tak racionální uvažování.

"Já s tebou souhlasím. Pořád to je lepší než trčet tady, navíc anomálie se za pár hodinách zavře, a pak je po problému. Pokud dovolíme proniknout těm živočichům sem, tak se vývoj změnit nadobro," Harleen mně rozhodně podpořila.

"Dobře," pokýval hlavou," ale při prvním náznaku čehokoliv se vracíme. Čehokoliv."

Přes každou anomálii nás zalil ohromný poryv vedra, nebylo to tím, že za ní bylo horké podnebí, ale byla to její energie sama osobě. Před našima očima se v mlžném oparu probouzel bujný tropický prales. Nacházeli jsme se na okraji bujného horkého lesa, který klesal do hlubin okleštěných skal, kam stékaly úzké vodopády. Dlouhé vodní proudy se spouštěly do hlubin pod námi, byla to skutečně nádherná podívaná.

"Co myslíš, jsme v paleocénu nebo v eocénu?" zeptala se mě Harleen. "Těžko říct...uvidíme podle živočichů v oblasti. To by mohlo pomoct," oponoval jsem ji střílizlivým dojmem. Do plic jsem nasál horký vlhký vzduch pralesního tlení, skoro jako takový starotřetihorní ráj.

Přesto, ať už to bylo jedno období nebo druhé, v obou se nacházela velice dravá a někdy i velká a nebezpečná zvířata, jež by nám snadno rozervala těla a trhala z nich kusy masa. Zatím jsme s nimi ale neměli tu čest.

"Známe dobu?" Joss pokorně polkl. S Harleen jsme se tomu trochu zasmáli, on zvážněl a my teprve potom.

"No, stav podnebí a vegetace by se podobal křídě. Řekněme, že ta vegetace podle toho vypadá, ale," mezi stromy jsem ukázal na plápolající výheň sopky, která se jako jediná tyčila v celé oblasti," ta sopka ukazuje na mladší dobu. Možná jsme v paleocénu, což je období těsně po křídě."

"Dinosauři nebo potvory podobnýho typu asi čekat nemáme?" Tess položila svou otázku. "Kdybys mě při tý prezentaci poslouchala, tak bys věděla, že..." V obličeji nasadila ten pohrdavě vyčítavý výraz a naznačovala, že si ji nemám příliš dobírat. "Neptačí dinosauři ne, spíš krokodýli, ptáci a taky pár větších savců. Jinak nic dalšího," vysoukal jsem ze sebe.

Napříč tropickým skleníkem nás vedla domluva, nejdřív jsme museli projít blízkou oblast, aby jsme si byli jistí, že nejsme v nějakém druhohorním období. Plížili jsme se po okraji útesu v přítmí tropické vegetace, každý krok nám doplňovaly zvuky čvachtání tlející půdy a praskot lámaných větví, které v ní ležely. Procházeli jsme tak čistý svět, který se naprosto lišil od toho, který se vyvíjel na počátku druhé světové války na druhé straně anomálie, a možná proto jsme se tu chtěli zdržet, co nejdéle to šlo.

"No," oddechl jsem vzduch naplněný tlejícím rostlinstvem," pořád se mi tomu nechce věřit." "Měl jsi pravdu, jako vždycky." "Jenže tímhle jsem nemohl bejt jistej, většinou mám pravdu, proto, že vím, o čem mluvím." Harleen mně zastavila. "Rozšířil sis obzory, co na tom?" V koutcích se ji rozmohl malý úsměv. "Jo, jenže tak rychle, že jsem to nečekal. Je to jako předpovídat budoucnost." Znovu jsme se dali do kroku.

"Jsem rád, že jí předpovídám s tebou," byl jsem si sebou jistý. Usmála se a pravou rukou si zahrnula pramínek vlasů, které ji horkem zkrabatěly do malých vlnek. "Je to větší sranda."

Když jsme se přiblížili k zurčící říčce, jejíž bahnité břehy hostily mnoho míst pro stopy různých živočichů, upoutal nás všechny zvuk nejvíce připomínající chrochtání dost velkého prasete spojené s mlaskaním hrocha.

"Tohle nezní jako dinosaurus," Tess odfoukla a druhou rukou si nahrnula brýle ke kořenu nosu. "Nejspíš nebude," ucítil jsem pach zvířecího trusu," střílet v krajním případě." Joss tam namířil pušku. "Fajn, takže nejspíš nejsme v době dinosaurů. Takže větší savci, druhy o velikosti hrocha nebo čeho myslíš?" ptal se za pochodu. "Zhruba tak, masožravci spíš o velikosti medojeda nebo rosomáka."

Zvuk přicházel od pozadí rozměrných bahenních keřů, které kryly výhled na druhou stranu řeky, čímž zamezily přijít na původce, jehož hrdlo takto pronikavé zvuky vydalo. Snaha zjistit, jaké zvíře za nimi stojí, však byla silnější, než šlahouny keřů vzpínající se z bahenního nánosu. Možná by se v těch křoviskách na nás mohl přilepit nějaký ten prehistorický parazit, jako například takové klíště, které popisoval sir Arthur Conan Doyle ve Ztraceném světě, či nějaká bahenní pijavice, ale v tu chvíli jsme na žádné takové myšlenky ani nepřišli.

Hnali jsme se keři a nízkým rákosem až k zurčící říčce, která v nás probouzela pocit volnosti. Jen tak si plynula svým poklidným životem, vtírala se do vratkých břehů s rákosovými podrosty, ale stále mohla naplno ukázat svou sílu a vylít se ze svého koryta. Dokázala by tak ukázat svou nespoutanost a sílu, získat si respekt veškeré zdejší fauny i flóry, kdyby chtěla. Naštěstí se ale dosud držela v rákosy a orobincem pokrytých březích. Z jednoho takového se náhle znovu ozval ten záhadný hrdelní řev, tentokrát se nám ale ukázal i jeho stále tajemný strůjce.

Dlouhé ploché listy orobince se pohnuly, odlétli z nich dva menší šediví ptáci se žlutými zobáčky a černými fleky okolo očí, snad o šlo o mláďata evolučních prapředků dnešních fregatek, druhu Limnofregata hutchisoni, které vyrušil zvedající savec, který se svým mohutným tělem se silnýma nohama silně podobal hrochovi. Dlouhé zelené listy silně zašelestily a mezi nimi prorazil rozměrný šedý hřbet, který hostil podklad pro porost krátkých hnědých chlupů. Hrubá srst se podobala spíše prasečím štětinám a byly na ní vidět stopy zaschlého bláta. Šlo o tvora, který se musel pohybovat především ve vodě, ale neměl jsem dosud představu o tom, co by to mohlo být.

"Je to tady, všichni ustoupí o krok zpátky," zavelil Joss a nastavil za sebe ruku. "Alfa-samec," Tess pohrdavou radostí řekla. "Nech si to," zasyčel. "Až budu chtít," nadzvedla obočí. Funění zesílilo a hradba rákosu se rozrazila. Přímo na nás se vyřítil tvor velký jako hroch s masivními tesáky a dost naštvaným zjevem.

Joss trochu ztrnul, Tess po něm skočila a oba se překulili z cesty, kam ten živočich mířil. My jsme uskočili stejně tak, živočich se ale rozběhl tak silně, že narazil hlavou do kmenu jednoho tropického stromu, náraz tlumilo jen klubko tlustých spletených lián na něm.

Poodstoupil, měl tak metr na výšku, oči měl zmateněné a přejely přes ně víčka. Svalil se na zem a jen dýchal.

"O krok zpátky, beze mě by už jsi byl na placku," zvedla se a smetla suché listí z kolen. "Pojď, prosím tě," natáhla ruku a zvedla ho. "Uznávám, zachránila jsi mi zadek," přikývl," Děkuju ti." "Ještě abys drškoval, pak bych tě pod něj sama strčila."

Poodešla kus dál před něj, blížila se k tomu zvířeti. "To nemyslíš vážně," zavolal na ni. Otočila se a nasadila dost pohrdavý úsměv, zase si ho vychutnávala. "Mysli si to dál." Chvilku tam zůstal stát s překvapeným výrazem v obličeji, pak se rozešel za námi.

"Coryphodon," procenil jsem mezi zuby. "Cože to?" Tess ohrnula nos. "Něco jako hroch...pantodont pro přesnost." Protočila očima a vykulila je. "Dost stará skupina savců z podní křídy až eocénu, dřív se považovali za předchůdce dnešních šelem a luskounů. Tohle je zrovna jeden z těch větších pantodontů, žíje jako hroch a nejspíš jsme ho prostě dost nakrkli."

Pantodonti (skupina Pantodonta) byla skutečně skupinou poměrně starobylých savců v blízkém příbuzenském vztahu s taeniodonty (skupina Taeniodonta, česky někdy jako pruhozubí) a cimolestidy (skupina Cimolesta). Jde vlastně o jakousi primitivní větev dávných savců, kteří se objevili v pozdní křídě a po vymírání na jejím konci se rozrůznili do mnoha druhů a forem různých velikostí a vzhledu. Přesto pravděpodobně nedokázali konkurovat jiným druhům vyspělých placentálů a vymírají už na začátku oligocénu.

V době, kdy jsme se brodili podél oné říčky, ale prosperovali jako rozrostlá skupina, přičemž tento Coryphodon byl jedním z jejích nejzvláštnějších a snad také největších zástupců, při výšce jednoho metru a čtvrt, délce dva a půl až tři metry vážil až mezi tři sta čtyřiceti až sedmi sty kilogramy. Patřil k největším zvířatům paleocénu a to nejen na americkém kontinentě, jeho fosilie byly nalezeny i v Mongolsku, Číně, západní Evropě a také za polárním kruhem na ostrově Ellesmere u Grónska. Tehdy to však byla vlhká a takřka subtropická oblast plná řek a jezer, prosperoval i zde.

Přes jeho velké kly v horní čelisti, a také jejich zmenšeniny v té spodní, se jednalo o živočicha se semiakvatickým způsobem života a relativně klidného. Jestli reagoval na nebezpečí jako dnešní hroši, tak ale mohl být i nebezpečným protivníkem. Na druhou stranu se ale živil spíše měkčí vegetací a také jeho mozek nebyl zrovna nijak velký, s váhou devadesáti gramů v poměru k tělu nejmenší mezi savci.

"Je tuhej?" sjela na něj očima. "Ne, dost se praštil do hlavy, ale bude tam mít jenom bouli. Nemá proraženou lebku," vysvětlila ji Harleen. "Moc by mu to neublížilo, když má mozek velkej jako vlašák," zasmál jsem se. "A pak, že byli dinosauři hloupí. Oproti němu je Stegosaurus génius," postěžovala si. Pousmáli jsme se nad tím.

"Takže tady máme prahrocha, co se může kdykoli probrat. Navíc nevíme, jak dlouho vydrží anomálie otevřená," postěžovala si Tess. "Možná ne tak docela," vložil jsem se do toho.

Do kapsy jsem si sáhl pro kompas, zadíval se na jeho ručičku a zhrozil se.

"Co je?" Harleen se postavila z podřepu stejně jako já.

Neodpověděl jsem. Ručička kompasu by měla úplně bláznit, otáčet se a hledat kam se má namířit. Jenže ona se jen komíhala, běhala ze strany na stranu a jen jednou oběhla kolo kompasu.

Tess mi zaluskala před obličejem. "No tak. Odpovídej."

"Jak daleko jsme od anomálie?" rozhlédl jsem se na ně. "Asi padesát, možná sto metrů," Harleen dost vážně odpověděla," Děje se něco?" "Ručička by měla bláznit, protože jsme dost blízko anomálie. Ale ona se jen komíhá," odpověděl jsem bezduše.

"Takže buď anomálie slábne nebo...," Tess nedokončila větu. "Nebo už mizí a my tu zůstaneme trčet," Joss se nečekaně přidal. "Vracíme se," zavelel.

Vraceli jsme se po našich stopách a kompas nám pomáhal určovat směr. Anomálie skutečně zářila z posledních sil, zavírala se, jak se zdálo. Bujení tropického lesa jsme nechali tam, kde mělo být, v minulosti před padesáti šesti miliony let.

"Hände hoch," zakřičeli důstojníci. Pomalu jsme zvedli ruce nad hlavu a raději se nehýbali. Sahat po zbraních nemělo smysl.

Všichni jsme naráz hlasitě polkli, před námi stála nastoupená četa nacistických vojáků v jejich šedivých uniformách s lesklými knoflíky. V rukách svírali automatické pušky, vzor G 43, a jejich obličeje svíraly dost nechutné grimasy.

"Wer bist du und was machst du hier," zakřičel naštvaně jeden z nich třímajíc zbraň namířenou proti nám. "Umíte tady někdo německy?" nechutně zašeptala Tess. "Možná, něco bych dal dohromady, ale nečekejte nic slavnýho," špitl Joss.

Jeden z těch důstojníků si nás prohlédl a s naštvaným výrazem se rozkřičel. "Du verstehst wahrscheinlich kein Deutsch," řval jako zvíře. Další, který stál za ním, ho ale chytl za rameno, a pak se všichni čtyři na něčem domlouvali. Pátý nás zatím hlídal, abychom se nezkusili o něco vzepřít.

Obrali nás o batohy a všechny zbraně, co jsme u sebe měli. Přišli jsme si dost nahraní. Ten, co nás hlídal, se na nás díval nepřátelsky a plytce. V jeho hloupém mozku nebylo zhola nic, jen nějaká hloupá představa jejich filosofie.

"Tsechačci? Co tu dělate?" obrátil se jeden z nich a mluvil dost lámaně. Než jsme začali odpovídat, další mu něco pošeptal. "Pojďte! Pojďte!" pokračoval s přízvukem a dva vojáci si stoupli za nás a postrkovali nás hlavněmi zbraní.

Ať už jsme chtěli nebo ne, postrkováním jsme poskakovali dál. Šterkovité cesty nám chroupaly pod nohama, ohlédl jsem se a viděl jednoho toho vojáka, jak zkoumal místo, kde se objevila ta anomálie. Nic nenajde, hajzl nacistická, zaklel jsem si v hlavě. Nemilosrdně a dost odporně nás vedli jako skupinku zvířat v cirkuse, ale zatím nás nezastřelili, takže jsme vlastně byli v pořádku. Okolnosti ale byly daleko horší, ještě pořád tu byla rozevřená anomálie do naší současnosti a doufal jsem, že Petera nenašli a ani nenajdou.

Přepadl nás strach a nejistota. Vedli nás pořád dál, k zámku a pod jeho schodiště, kde byly v jeho stěně vnořené těžké kovové dveře. Ohlédl jsem se ještě jednou, tentokrát na Harleen. Chtěl jsem udělat něco pro to, abych ji z tohohle dostal, ale nebylo žádné východisko. Hlavu měla skloněnou k zemi, v obličeji dost nepříjemný výraz a purpurové tričko trochu zmačkané na krátkých rukávech. Bylo mi hrozně, hrozně bezmocně.

Došli jsme k velkým ocelovým dveřím. Jeden z těch nacistů si vytáhl klíče z kapsy a jedním z nich je odemkl. Zjevila se před námi chodba v útrobách zámku se sérií světel na stropě. Stěny chladné, chodby tiché, atmosféra ponurá.

"Co myslíte, že s náma udělají?" Harleen znechuceně špitla. "Myslím, že nás dva," naznačoval jsem kýváním hlavy na mně a Tess," zastřelí a s váma třema budou dělat, co chtěj. Nejspíš vás pošlou na převýchovu." "Tohle je pěkně pitomá filozofie, čistota rasy..., navíc víte jaký to byly prasata. Bojím se spíš toho, že vás dvě by mohli znásilnit a nás tři zastřelit," doplnil jsem to naštvaně.

"Dál!" zakřičel ten s přízvukem. Strkali nás pořád dál do studené chodby.

Došli jsme na její konec, na rozcestí. S Jossem nás strčili do jednoho křídla, Harleen s Tess do druhého. Teď to mělo přijít, věděl jsem to.

Jeden z nich mi přitlačil hlaveň do zad. Šli jsme k další chodbě, kde bylo několik kovových dveří šedé barvy, zamířili jsme k těm prvním a ten druhý je rozevřel. Bylo tam, v té malé studené místnosti, světlo visící na drátu ze stropu, tři židle u jednoho stolu. Rozvázali nám ruce a kopli nás dovnitř. Dveře se zaklaply a zaduněly. Pak se venku někdo bavil.

"Fajn, no to je super," od pusy mi šel obláček páry. "To teda je," přitakal. "Jak teď odsud...jak odsud?" vzal jsem rozum do hrsti. Musel jsem pořád myslet na Harleen, jestli se jí něco nestalo, jestli jí ti tupouni, s přídomkem vážení vojáci, něco neudělali.

"Nevím, sakra...kruci," zlostí bouchl do kovových dveří. Byli jsme naštvaní, podráždění a plní zlosti. Co by přece mohlo být horší než být v nacistické výslechové buňce?

Uběhlo pár minut, možná čtvrt hodiny. Už jsme se nějakou chvíli procházeli po místnosti a říkali si, co asi dál. Páchlo to tam močí, krysími výkaly a chladem jdoucím ze stěn. Vzduch tam naštěstí alespoň trochu proudil zpod dveří.

Joss se rukama zapřel o stůl a rozhlédl se kolem. Pak ho něco napadlo.

"Víš co?" zablýsklo se mu očích. "Co?" vytřeštil jsem na něj oči. "My se nemůžeme dostat ven, ale oni se můžou dostat k nám." Sotva, co to dořekl, tak popadl jednu židli, odsunul ji. Pak mi řekl, ať chytnu stůl a oba jsme ho odnesli ke dveřím, kam jsme ho postavili napříč. Ještě, že byl tak široký.

Se židlemi jsme se složili za něj a čekali, než se kovové dveře rozevřou. Další chvíli se nic nědělo, jen se všude loudil zatuchlý vzduch a válečná nenávist.

Zpozorněli jsme, málem jsem spadl z podřepu. Do kovových dveří něco narazilo a to dost velkou silou. Pod nimi bylo slyšet lidské vydechnutí a dopad nějakého kovu na podlahu. Zafunělo tam zvíře a vzápětí se ozvalo pár tlumených výstřelů. Pak zase bylo ticho.

Dveře se pomalu otevřely, vjel k nám ledový vzduch a slyšeli jsme zasýpání, jakoby psí. Zvedli jsme se zpoza stolu viděli, že na zemi leží mrtvý voják, na levé straně krku měl dva ohromné kousance s ránami po zubech. Pod ním byla kaluž krve, jeho zbraň ležela vedle něho. Další zakňučení.

Vyklonili jsme se z místnosti a u stěny ležel další voják se stejnými ranami v hrudi. Sýpal.

Na něm, přesně na jeho pušce, ležel živočich velký jako větší pes nebo dost naštvaný rosomák. Dlouhý něco přes metr a čtvrt, mohl vážit tak šedesát kilogramů, a měl krátkou hnědavě žlutou srst po celém těle od břicha, hřbetu, relativně dlouhého ocasu i tlap a krku. Na hýždích a kořenu ocasu měl několik světlých fleků.

Hlava na něm byla ale strašně zvláštní, dlouhý čenich s šedým čumákem s vráskami bez srsti byl protažený dopředu od silných čelistních svalů. Hlava se mu trochu svažovala, týl byl o něco výš než čenich. Strašlivé na něm byly jeho čtyři velké tesáky v tlamě, ve spodní byly daleko větší než v té horní a právě ty způsobily ty rány. Drobné uši se také podobaly rosomáku, ale hlava byla podobná naštvanému rotvajlerovi.

"Co to kruci je?" Joss s nechutí popadl zbraň toho mrtvého. "Prošlo to asi před náma...jasně, tohle taky vypadá na zvíře z paleocénu," prohmatal jsem tomu mrtvému tvoru nohy. Voják byl, zdál se, omráčený, ale Joss ho pro jistotu praštil zbraní jeho kolegy. Museli jsme si být jisti.

"Víš, co to je?" od pusy mu odletěl obláček páry. "Druh ti neřeknu, ale pes to není. Kondylárt, kopytníci, dost starobilá skupina savců. Pokud tu je jeden, existuje možnost, že tu jsou další." Od mrtvoly jsem se zvedl a popadl zbraň, na které ten živočich ležel.

"Fajn, takže musíme najít holky, a pak odsud pryč. Hlavně dost rychle," rozmáchl se zbraní. "Jdeme, ale ještě předtím chci říct, že to, že tady jsou ti tvorové, je dobrý i špatný zároveň. Dobrý je, že odsud vede i jiná cesta, kterou našli," ukázal jsem na konec chodby opačný od rozcestí," a špatná, že ty mrtvoly musíme odnést. Při cestě zpátky."

"Pokud to bude nutný, jinak ne," odsekl. Přikývl jsem.

Pradávní savci ze skupiny Condylarthra byli skutečně velmi rozšíření v paleocénu, přes jejich vzhled podobný dnešním šelmám se jednalo spíše o kopytníky nebo jeich blízké příbuzné. Jejich přesné systematické zařazení je dodnes kontroverzní, někteří vědci je vyčleňují jako samostatnou skupinu placentálních savců a jiní v nich spatřují příbuzné pravých kopytníků, velryb nebo dokonce slonů.

V paleocénu šlo o jednoho z předních predátorů, Arctocyon patřil také k těm velmi rozšířeným. Fosilní nálezy tohoto živočicha známe z doby paleocénu z Francie, Německa, Alberty, Montany a několika dalších míst, velikostně se podobal psům a mohl skutečně vážit okolo šedesáti kilogramů. Šlo o velmi úspěšného a rozšířeného tvora, měl schopnost omnivority a jeho mrštnost a velikost mu dovolovaly přežít na mnoha odlišných místech a odlišných ekologických nikách. Velké špičáky ve spodní čelisti mu dovolily prokousnout hrdlo kdejakému savci, obratně ale žral i ovoce, kořínky, hmyz a menší obratlovce. Některé druhy také měly schopnost alespoň částečně lézt po stromech, jiné se pohybovaly po zemi. Tenhle živočich byl přízpůsobivý a dost nebezpečný, hlavně, když ho někdo dráždil.

Prosvištěli jsme chodbou zpátky na její rozcestí. Zastavili jsme a poslouchali. Bylo zase ticho.

"Takže?" sjel očima na mně. "Máš plán?" "Ty mě vždycky potřebuješ jenom na tohle, co?" skoro jsem se nad tím pousmál. "Vždycky, ty máš nějakej vždycky."

"Víš, jak jsme tehdy hráli ten multiplayer? Ty, já, Peter...sranda byla." "Nemáme Petera." Zoufale se pousmál. "Budeme si muset vystačit."

Vešli jsme do chodby, kde se rozezněly naše kroky.

"Ty máš takový štěstí, že si mapu tohohle zámku pamatuju do sebemenšího detailu," mimoděk jsem poznamenal. "Nesmíme se hned postrat, to je základ." "Jasně," přitakal jsem.

Chodba se kroutila, ohyb šel doprava a tam jsme se zastavili. Joss vykoukl jedním okem za stěnu a podíval se tam. Rychle se obrátil zpátky. Očima naznačil, že tam stojí voják. Jeden.

Sáhl si do kapsy pro jednu jedinou nábojnici, co mi tam zůstala. Její líbezný kovový zvuk se rozezněl po chodbě. Vzápětí byly slyšet kroky toho může, šel se podívat, co to bylo. Ve ostrém světle viděl lesknoucí se kulku v rohu, nevšiml si nás, sklonil se a potom dostal dost silnou ránu do týla. Skácel se a už se nehýbal.

Beze slova jsme pokračovali dál a dali ucho ke dveřím, které hlídal. Ticho. Jen to se ozývalo.

Jemně jsem do kovu poklepal. Venitř se ozvala jen ozvěna. Místnost byla prázdná.

"Takže kam teď?" zeptal se podrážděně. "Jsou tu ještě troje dveře, na konci jsou ještě jedny a ty vedou nahoru. Tam to budou hlídat, takže musíme najít jinou cestu ven. Když nebudou tady, tak nejspíš za dalším rohem, další asi troje dveře."

"Sakra," zasyčel. "Musíme je najít, musíme prostě, už jenom proto, že...To je jedno, prostě je najdeme!" přitakal jsem podrážděně.

Prošli jsme další dvoje dveře, v jeděnch bylo stejné ticho jako v těch přechozích a v druhých něco odříkával nějaký zoufalý mužský hlas. Po Harleen ani Tess nebylo nikde stopy. Další dveře vedly nahoru do přízemí zámku, do knihovny, tušil jsem.

U rozcestí jsme se znovu zastavili, jenže tentokrát už tam nebylo takové ticho. V první místnosti byl docela shon a čilý ruch. Hlídali ji dva nacističtí vojáci. Musely tam být a musel tam být s nimi ještě někdo.

"Jak moc dobře umíš německy?" zeptal jsem se Josse. "Proč?" "Protože tě asi budu muset oblíct do uniformy, jinak se tam nedostaneme." Ty ses zbláznil, to nejde. Zas tak dobře neumím," šeptem oponoval.

"Máš snad další nápad?" "Něco přece dáme dohromady," do hovoru se vmísil i Peter. "Kde ses tu vzal?" vyjel na něj Joss. Všechno šeptem. "Kámo, sedím si tak v trávě a najednou koukám, že vás vedou sem. Jenže jsem se neměl jak dostat dovnitř, ale našel jsem jednu cestu, sledoval jsem, jak do ní leze něco jako prehistorickej pes nebo medvěd nebo...," Joss ho přerušil. "Pšššt!"

Vojáci se ohlédli a obrátili, šli přímo směrem k nám. "Máme plán?" "Budeme improvizovat," odpověděl jsem mu.

"Měli byste asi vědět, že...," zase ho někdo přerušil, ale tentokrát vojáci. Už ani neřekli, ať zvedeme ruce nad hlavu, jejich hnusné obličeje se kroutily radostí nad naší smrtí. Strnuli jsme a nemohli dělat nic.

Ze schodiště se ozvalo dost silné bouchnutí do kovových dveřích a na podlahu tam spadl další voják, zle potrhaný a další arktocyon ho sápal zuby na kusy. Musel ho nějak rozdráždit, jinak by takhle určitě nevyváděl. Všude se rozléhalo jeho skučení a řev naštvaného arktocyona, vypadal skoro jako čupakabra, co se sápe po kořisti a chce ji vysát všechnu krev z těla. Řval bolestí a jeho spolubojovníci se naráz otočili, jenže místo převahy jednomu z nich na hlavu skočil další takový a na toho druhého řval, ať ho sundá.

Popadl zmítajícího se arktocyona, ale on byl pevně zakousnutý, a když mu ho rval z obličeje, tak vojákovi serval část kůže, jedno ucho a špičák kondylárta mu probodl jedno oko. Krvácel tak silně, že se země pod ním proměnila na krvavé řečiště ze staré podlahy plné rýh. Zmítal se bolestí, ale arktocyon na něj chtěl znovu skočit, kousl vojáka do ruky a ten ho se řevem pustil. Savec seskočil a pustil se lidskému vetřelci do hrdla, nechtěl nechat svou kořist uniknout.

Voják, co měl prokouslou ruku od silných špičáků agresivního savce, dostal do Josse mimořádně silnou ránu pěstí, až jeho helma řinčela o zeď, když na ni dopadl. Tomu, do kterého se jeden savec pustil, jsem ješt přišlápl ruku tak, že jsem musel zlámat zápěstí. Přepadl mně v tu chvíli takový vztek, chtěl jsem, aby trpěl stejně jako ti, které poslal jeho "velká říše" do koncentračních táborů celé Evropy. Chtěl jsem mu ublížit pro zakusení mé menší soukromé pomsty, ale v tu chvíli jsem si to ani sám neuvědomoval.

Z kovových dveří se vyřítili dva další vojáci, zkusil jsem ovládnout mysl těch dvou arktocyonů a soustředil, co nejvíc to šlo. V jednom jsem tenhle plamen zapálil, ještě se naplno nepustil do své kořisti, rozběhl se a byl neskutečně obratný a mrštný. Přecejen bežel na krátkou vzdálenost, méně obratný by byl na dlouhé trati, protože chodil jako medvěd po prstech. Jednomu skočil na hrdlo a sápal se po něm. Druhý arktocyon se ale tak snadno nedal. Rval z kořisti menší kousky masa a nenechal se ničím a nikým odradit.

Vykašlali jsme se na to, než se ten druhý voják dokázal vzpamatovat, tak jsme na něj naběhli všichni tři a jeho kolegu jsme jen dorazili. Arktocyon jen doběhl zpátky ke své první oběti a pustil se do ní.

"Kónec chry," zasyčel ten česky mluvící Němec, když vyváděl naše dvě kamarádky z té místnosti. Za ním se zjevila postava Konrada Henleina. Pistoli držel, ten česky mluvící, Harleen u hlavy. Naštval jsem se a zatnul ruku v pěst. Strnuli jsme podruhé.

"Téď to tu pro vás končí! Ja! Buď okamžitě řeknete, co tu chcete nebo budete kaput," měl co dělat, aby všechen vztek uchoval v sobě. Podívali jsme se na sebe, oči Harleen a Tess jasně říkaly: Buďte zticha! Kolik ale mohlo být možností?

"Chcete to vědět?" vyjekl jsem. "Ja!" zakřičel a přitlačil ji pistoli do jejích blonďatých vlasů. "Jsme z budoucnosti a tohle jsou pravěký zvířata," ostatní měli vytřeštěné oči, protože nechápali, co to právě dělám," Z budoucnosti, kde se o vaší rádoby velký říši mluví jako o největší chybě v dějinách lidstva." Strnul.

Harleen jsem očkem naznačoval, ať mi pomůže vniknout do mysli těm dvě arktocyonům opodál, byla to šance. "U nás už po vás nikdo ani neštěkne, protože všichni ví, že jste byli jenom banda vrahů a idiotů a těma se i zapíšete do dějin. Jste jenom hloupý zvířata a nic jinýho." Ještě jsem mu plivl na boty.

Naštval se a chtěl střílet, ale uslyšel psí štěkot s rosomáčím vrčením, jak na něj arktocyon skočil a zakousl se mu do hrdla. Druhý skočil na Henleina, Tess a Harleen se v tom zmatku vyprostily a Tess se dokonce podařilo vyrvat tomu důstojníkovi zbraň. Role se obrátily.

Tess už chtěla střílet, ale Peter ji ruku shodil a zatvářil se rozumně. "Za to ti nestojí, vážně." "Jdeme lidi, musíme se odsaď dostat!" Joss rázně zavelel a obrátil se směrem, odkud jsme přišli. "Peter, kudy si jsem přišel?!" "Pojď teda, lidi, pojďte!" odvětil mu.

"Jossi, co ty zvířata?" zakřičel jsem na něj. "Nech je bejt, anomálie se stejně zavřela!" odvětil. V hlavě jsem se s tím už nějakým způsobem srovnal, ale pořád mi to pořádně nehrálo. Nechat je v cizí době nebylo úplně sprvné.

Jednou úzkou chodbou jsme se vyplazili ven, tam už se srocovala celá četa vojáků, kteří neváhali použít palebnou sílu.

Utíkali jsme, co to šlo, kulky za námi se zakusovaly do kůry zámeckých stromů a nevratně ji tak zohavovaly. Vojenská jednotka se velkou rychlostí přibližovala, byla nám v patách a stále nás dotahovala. Navíc jsme viděli, jak se zavírá i anomálie do naší součastnosti. Museli jsme to stihnout nesmírně rychle.

Všichni ostatní už proběhli, jen já jsem ještě pokulhával za nimi. Najednou se ale na mně z keře vrhl další voják. Povalil mě na zem a v ruce svíral ruční pistoli, kterou mi tlačil k obličeji. Přetahoval se se mnou a nechtěl mně za žádné okolnosti nechat projít a já jen viděl, jak anomálie slábne. Kutáleli jsme se po půdě a keřích, rval jsem se s ním, ze všech sil, co mi zbyly a nehodlal se vzdát. Dal jsem mu jednu silnou ránu pěstí, z nosu mu začala pryštit krev, ale on mně udeřil tak silně, že mi křuplo v páteři.

Povalil mně na zem, já tam spadnul a on vytasil ruční pistoli. Já jsem sáhl po té své a byl jsem rychlejší. Kulka mu provrtala lebku, zabil jsem ho. Prostě jen tak jsem ho zastřelil a ani jsem tomu sám nemohl uvěřit. Dopadl do křoví s dírou v čele a otevřenýma očima. Zabil jsem ho.

...

Na základně jsme se ještě radili o nepatrných změnách v postupu a většina z nás pak nastoupila do terénu, aby zjistili případné vady v Peterově aplikaci.

Joss se tam potom probíral ve věcech, co jsme si odnesli od čtyřkolek v garáži. "Já myslel, že to tam zůstalo," s úžasem vytáhl batoh s laptopem a zásobníky. "Vzal jsem to sebou, asi jste neměli moc času na to, aby jste ty vojáky prohledali," Peter se svěřil. "Díky kámo, díky hej," vydechl s úžasem.

"Nemusíš děkovat, dej sem ty prachy, cos mi slíbil, když jsem lezl do tý díry plný škorpionů." Joss tam zůstal jen užasle stát.

Hodiny nemilosrdně utíkaly a blížilo se pozdní odpoledne, vlastně už byl docela příjemný srpnový večer zalitý sluncem. Docela.

Harleen a já jsme zůstali na základně, ona z toho důvodu, že chtěla ještě jednou projít všechny nashromážděné materiály a já jsem si musel připravit dost silné kafe, abych se probral z toho zážitku, který se stal v průběhu druhé světové války. Seděl jsem a zíral na svůj odraz do černého monitoru. Nevěřil bych, že toho jsem schopný. Zabít člověka. Stále dokola jsem si mnul obočí a přemýšlel, zda to byl vůbec relevantní krok nebo zbytečný, zda se tím něco nemohlo změnit do budoucna, zda jsem to byl ještě já sám.

Dopil jsem poslední lok a v tu chvíli vyšla z garáží. Hrnek jsem položil ke kávovaru a ona měla takový krásně nevinný výraz, mrkla na mně a já se snažil zamaskovat své pocity. "Nechtěl bys mě doprovodit domů?" řekla sladce.

Skoro celou cestu jsem jen mlčel a rozhlížel po okolí. Všimla si toho, ale nezkoušela mně nijak rozmluvit. Na to mně znala moc dlouho. Teprve, až když jsme došli ke dveřím jejího domu, tak jsme se začali bavit.

"Co ti je?" "Jak, co mi je...nic...všechno je v pohodě," vykoktal jsem. Vyčítavě se mi koukla do očí. Uměla a pořád umí mi vidět až do duše.

"Nezapomeň, že předemnou utajíš fakt máloco, jsi strašně špatnej lhář. Řekni mi to, víš, že předemnou nemusíš mít žádný tajemství," upřímně a přesto dost jemně začala. "Já ti to nemůžu říct, fakt nemůžu, protože to je něco hroznýho. Udělal jsem něco hroznýho."

"Co myslíš?" "Harleen, já...tohle fakt nemůžu nikomu říct. To nejde." Prohla konečky prstů, chytila mně za ruce a já jsem cítil její úžasně vlažnou kůži. "Nemůžu...vážně nemůžu."

"Děláš, jakoby si někoho zabil." Rty postavila docela strachovaně. Neodpověděl jsem, ale moje oči toho řekly daleko víc, než jsem měl v úmyslu.

"Počkej, to jako fakt?" zděsila se. Sklopil jsem zrak. "Počkej jako vážně? Tys někoho...a...a...kdy se to stalo nebo co se stalo?"

"Dneska...sakra dneska, když jsme byli v tý anomálii, tak, když jsme vycházeli, tak...," zrychlil se mi tep. "Hlavně se uklidni, v pořádku, uklidni se." Bylo to strašně zvláštní, že mně v takové situaci nesoudila.

Nadechl jsem se. "Vyletěl tam na mě jeden voják, jeden voják prostě a...prali jsme se a on vytáhnul zbraň, jenže já...já byl rychlejší," snažil jsem se uklidnit. "No a on by mě jinak zabil a anomálie se začala zavírat...zavírala se a já to prostě zmáčknul. Ani jsem nevěděl, kam ta kulka letí. Nechtěl jsem to udělat, vážně nechtěl." Doznal jsem se.

Objala mně. "Nesoudíš mě, to je dost divný," řekl jsem. Neodpověděla a měla hlavou zabořenou na mém rameni.

"Od toho tu nejsem. Nechtěl jsi to udělat a udělal jsi to v sebeobraně, to je pro mě hlavní," zesílila objetí. "Jsem pro tebe vrah, co?" "Ne, udělal si, co si musel. Pro mě se vůči tobě nic nemění, jsi strašně fajn kluk a můj nejlepší...mám tě pořád stejně ráda, jasný?" Přikývl jsem.

"Já to nikomu nikdy neřeknu, neboj se. Je to jenom mezi náma dvěma." Hlavu v tu chvíli sundala z mého ramena a podívali jsme se jeden druhému do očí. Naše pohledy se střety a oba jsme byli klidní. V tu chvíli dokonce nesmírně klidní přes to všechno, co jsme zažili.

Políbil jsem ji. Myslel jsem si, že je pro to vhodná chvíle, ze začátku jsme si to opětovali. Prvních pár vteřin, bylo to tak úžasné a krásné zároveň, že mi z toho přecházel zrak. Ikdyž jsem zavřené oči stejně jako ona. Jenže potom se něco stalo, co jsem nečekal. Bez jediného slova se ode mně odstrčila a nechala mně tam stát. A tím to skoro skončilo, vlastně jsem zase nebyl při všech smyslech.