Předchůdce velký jako zrnko rýže - Ikaria wariootia

Fauna svrchní části proterozoika je i dnes stále neznámou z větší části, ačkoliv se podobu její fauny, flóry i dalších organismů daří rekonstruovat pomocí nových nálezů, způsobů výzkumu i celkově jiným pohledem na svět existující před první skutečně velkou evoluční radiací vyšších forem života. Narozdíl od původních objevů primitivních forem pokročilejších organismů v průběhu 60. let 19. století, kdy je paleontologické špičky považovaly za přítomnosti fosilizovaných bublin plynu unikajícího z mořského dna a nikoli otisk formy života už v době předkambrické, dnes máme širší povědomí o tomto poměrně zajímavém a také záhadném období evoluce života na Zemi a každým rokem se objeví přinejmenším jedna nová informace, která náš pohled na tuto vývojové období zpřesňuje. Ačkoliv existují předpoklady o výskytu primitivních forem pokročilejších bezobratlých živočichů, jako měkkýšů (Mollusca), členovců (Arthropoda) a některých dalších v pozdějším kambrium cosi jako "úrodní podhoubí" poskytujících forem, tak skutečné důkazy o těchto organismech jsou poměrně nezřetelné. Na území Austrálie, kde byli také poprvé široce objeveni zástupci ediakarské fauny, došlo v posledních týdnech k objevu dalšího druhu živočicha, který by mohl o evoluci organismů na konci proterozoika vnést více světla. Jde o druh nazvaný Ikaria wariootia.

Larvě podobný vzhled druhu Ikaria wariootia neodráží jeho důležitost pro chápání evolučních vazeb primitivních druhů kladu Bilateria, v češtině spíše známého jako kmen trojlistých (Triblastica), protože ukazuje jednu ze vzácných forem ediakarské fauny zařaditelných ke konkrétnímu kmeni živočichů bez větších nejasností. Jako množství dalších tehdejších organismů šlo o druh pohybující se na mořském dně a sbírající živiny ze substrátu nebo porostu mořských řas. Kredit: Sohail Vasif, převzato z webu 100+1 - Zahraniční zajímavost

Známky po pohybu původních předků všech dnešních mnohobuněčných vyšších živočichů, tedy tzv. trojlistých neboli kladu Bilateria, fosilie kladou až do období velmi vzdálené minulosti a to i na odborníky na vyhynulé organismy, protože první případné doklady o ancestrálních taxonech pro dnešní druhy sahají až do doby spodního ediakaru před 600 až 580 miliony let. Představují některé podmořské úkryty, případné fosilní zbytky (ovšem mnohdy špatně interpretované) a nebo zárodky organismů, které by se do jisté míry daly považovat za primitivní trojlisté organismy, ale nemáme u nich jistotu. Ani u zástupců proslulé ediakarské fauny nemáme jistotu o tom, zda se jednalo o zástupce kmene/kladu, do kterého patří všichni vyšší bezobratlí a obratlovci (Vertebrata) a různé intepretace i zachování jednotlivých exemplářů výzkum neulehčuje. Zdá se, ale že kmen Proarticulata, kam patří třeba i známé rody Spriggina a Dickinsonia, a několik dalších taxonů jako Kimberella by mohly patřit k primitivních zástupcům trojlistých, ovšem u nově nalezeného organismu vědci mají jistotu.

U mnohých proterozoických, nebo chcete-li prekambrických, organismů je také nepříliš jasná bilaterální symetrie, což je odvozený znak právě trojlistých. Pro zjednodušení - jde o charakteristiku, která organismu propůjčuje znaky trávící trubice s ústním otvorem na jednom a řitním otvorem na druhém konci, ty jsou společně spojeny trávící soustavou. Ačkoliv u některých parazitů jako tasemnic (Cestoda) tyto znaky druhotně zanikly, tak stále patří k základnímu vymezení pokročilých mnohobuněčných forem života. Patří také k základním poznávacím znakům, které jsou u primitivních mnohobuněčných posuzovány pro příslušnost právě k trojlistým.

Právě trávící soustava a oba tělní otvory spojené střevem byly také nepochybně rozpoznány u "nového" živočicha popsaného ke konci března, jde o jeden z nejdůležitějších objevů doby ediakarské fauny přinejmenším v posledních letech, a to navzdory faktu, že tento nově popsaný druh Ikaria wariootia dosahuje délky pouze okolo 2 až 7 milimetrů, tedy asi jako průměrné zrnko rýže.

I díky této specifikaci často zmiňované s tímto živočichem se dostal do sféry zájmu laické veřejnosti, faktem ovšem zůstává, že jde o mimořádně malého tvora (v porovnání s dalšími živočichy v této rubrice) ovšem s někdy výraznými stopami po pohybu na mořském dně. Dnes jsou tyto, mnohy zakřivené a klikaté, stopy sdruženy do ichnotaxonu Helminthoidichnites. Je vcelku jasné, že tímto pohybem se snažila získat potravu sestávající pravděpodobně z jednodušších organismů, detritu a substrátu, ale představuje také znak, který u prakticky většiny zachovaných ediakarských organismů chybí - pohyb.

Fosilní nory a práve zmíněné stopy na mořském dně už byly v dřívější době spekulovány jako pozůstatky po pohybu organismů se svalovinou schopnou účinného řízeného pohybu a nikoliv pouhému unášení mořskými proudy. Právě to bylo připisováno organismům bilaterálním/trojlistým, u kterých je vyvinuta svalovina pro samovolný pohyb nezávislý na okolním prostředí (ačkoliv i sdílejí i žahavci (Cnidaria) v některých výzkumech vyčleněni z kladu trojlistých). Tuto vlastnost nejenže většina stejně starých organismů nesdílela, ale je také překvapivé, že se konkrétní ichnotaxon podařilo ztotožnit s konkrétním druhem takto drobného organismu.

Scott Evans, vedoucí výzkumník a také autor studií o lokomočních úkonech jiných proterozoických organismů, se i v tomto případě zaměřil na výzkum oných stop po pohybu a přibližné podoby organismu, který je zanechal. Byl k tomu využit velmi specifický trojrozměrný laserový skener, který rekonstruoval stopu v nejmenších detailech a odkryl i přibližnou podobu vnějšího povrchu původce. Výzkum i objev to byl velmi překvapivý, na což autoři také ve studii poukazují, a my to můžeme potvrdit.

V tomto případě šlo o jemnou, slabě rýhovanou svalovinu pod povrchem těla organismu, která byla pohybem vtlačena do stěn drobné rýhy. Přiřazení k rodu Ikaria ovšem napomohla především velikost zanechané stopy - byly v ní zanechány asi 2 až 7 milimetrů dlouhé a 1 až 2,5 milimetru široké úseky, což rozměrům nově popsaného trojlistého odpovídalo. Objevují se v nich také segmenty ve tvaru písmene "V" a to naopak svědčí o pohybu pomocí tekutinou vyplněného těla jako u dnešních kroužkovců (Annelida) v rámci tzv. peristaltické lokomoce.

Známe také nory na mořském dně, kde tento živočich patrně žil nebo trávil chvíle, kdy nemusel příjmat potravu. Podle autorů studie jde o první případ podobného rázu, který byl dosud nalezen v takto starých horninách. Ačkoliv jsou známy nory ještě o 30 milionů let starší, z uruguayského souvrství Tacuarí, tak nenesou takovou míru složitosti a vyvstává tedy otázka, komu patřily. Rozumnou odpovědí je, že to dosud nevíme, ale v porovnání s norami rodu Ikaria je jasné, že šlo o evolučně primitivnějšího živočicha.

Tento druh vykazuje velmi jednoduchou stavbu těla, způsob příjmání potravy i celkový životní styl, je ale nesmírně důležitý. K pohybu využívá své tělo a navíc způsobem typickým pro pokročilejší formy trojlistých, vnější stavbou připomíná larvu hmyzu (Insecta) nebo červa a požírá zbytky na mořském dně. Je skutečně zvláštní, že prakticky stejného živočicha předpokládali evoluční biologové jako předka nebo blízkého příbuzného posledního společného předka kladu Bilateria, a to včetně velikosti.

Podobné jevy se v paleontologii dějí čas od času, ale něco obdobného by pro proterozoické fosilie nejspíš nikdo nečekal kvůli strohému fosilnímu záznamu. Ikaria je navíc zástupce kladu Nephrozoa, který spadá pod trojlisté a je jejich pokročilejší formou. Sama osobě tedy je patrně druhem majícím blízko k předkům všech bezobratlých i obratlovců a je skvělé, že se nám jeho fosilie dochovaly.