Řekněme si to v oligocénu - Vývoj lidské řeči po 25 milionů let

Obecně panuje přesvědčení, že ačkoliv mnoho organismů vykazuje určité formy komunikace a to někdy na velmi rozvinuté úrovni, tak stále je za nejvyspělejší její formu považována komunikace mezi příslušníky našeho druhu (Homo sapiens sapiens). Faktem zůstává, že jde rozvinutou řeč, která se liší a vyvíjí se v mnoha podobách a částech světa už po nejméně 10 000 let a především v současnosti prochází velmi rychlými obměnami, které souvisejí s narůstající globalizací. Vzhledem k vývoji řeči nebo jiných způsobů komunikace u dalších inteligentních obratlovců (Vertebrata), jako papoušků (Psittaciformes) a lidoopů (Hominidae), se ovšem musíme ptát čím a proč byl náš vývoj řeči podmíněn, do kdy se dají jeho stopy vysledovat, a proč má tento způsob komunikace takovou podobu jako dnes. Řeč je také jedním z pilířů lidského vývoje, tedy přesněji vývoje organizované civilizace, kterou tvoříme jako poddruh dnes. Určitou formu odpovědi na některé z otázek, které se týkají historie vývoje řeči a jeho přibližného stáří, by mohla nabídnout studie, která byla publikována kolektivem mezinárodního týmu paleontologů na konci dubna tohoto roku. Pomocí skenů mozkové kůry a následnému porování se známými fosiliemi je podle nich evoluční cesta k lidské řeči mnohem delší, než jsme dosud předpokládali, a zasahuje až do svrchního oligocénu před 25 miliony let.

Malá část expozice lidského vývoje v Britském přírodovědeckém muzeu v Londýně, zde je demonstrována několika lebkami druhů Homo habilis a Homo erectus vyfocených autorem v roce 2017. Primitivní lidé, pravděpodobně ale až druh Homo erectus, dokázali vytvořit bazální formu jazyka, kterou se mi sebou jednotlivci dorozumívali a není zcela od věci si myslet, že nemohla mezi jednotlivými populacemi proběhnout určitá diferenciace jejich jazykových schopností. Celková cesta k jazyku ovšem byla delší, než jsme doposud předpokládali.

Vývoj řeči je jedním se základních vlastností, které nás mohou odlišovat od ostatních živočichů. Pomocí tohoto mechanismu jsme schopni se dorozumět, domluvit, předávat důležité informace nebo rozdělit práci pro větší efektivitu a tím pádem posouvat naše limity. Tyto vlastnosti se projevily především ve svrchním pleistocénu a raném holocénu, kdy zmizela velká většina pleistocénní megafauny a klimat se měnil, prostřednictvím těchto změn se lidé museli více spoléhat na jiné způsoby obživy a začala také dělba práce podobná té dnešní, čímž se pokládaly základy skutečně organizované společnosti. Dnes víme, že k vývoji řeči nebo určitého jiného způsobu komunikace mají predispozice i jiné skupiny organismů a víme z praxe, že již zmínění papoušci nebo kytovci (Cetacea) mají své způsoby komunikace na vysoké úrovni a první zmínění dokonce ovládají jazykové schopnosti na podobné úrovni jako lidé. Lidoopi jako gorily (Gorilla sp.) a šimpanzi (Pan sp.) dokázají ovládat znakovou řeč a na základě toho je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti budeme moci s těmito druhy navázat kontakt ve formě rozvinutého dialogu.

Lidská řeč je nepochybně staršího původu, v řádech stovek tisíc let, ve svých prvotních fázích bychom v ní viděli více vyvinutý způsob komunikace než u většiny živočichů stejného stáří a domíváme se, že ji ovládaly už jedny z prvních druhů člověka - patrně Homo erectus a možná i primitivnější jako Homo habilis. Vývoj lidského jazyka je ovšem záležitostí maximálně složitou a na blogu mu patrně do budoucna nebude věnováno příliš pozornosti, protože nejde o záležitost zcela zasahující pouze do paleontologie, biologie nebo zoologie.

Tento příspěvek tedy bude menší náhradou na toto téma, zabývá se studií, která zkoumala vývoj mozku a center řeči u primátů na základě nich se snažili odvodit, kdy zhruba započala evoluce části mozku, díky které můžeme rozvinutě konverzovat. Původní předpoklady, že se tato centra vyvinula u posledních společných předků lidoopů a člověka zhruba na konci miocénu až počátku pliocénu, se tedy vědecká skupina neurovědců rozhodla ověřit.

Zaměřila se na výzkum částí mozku, které úzce souvisejí s řečí a to jsou oblasti, které zpracovávají zvuky, tj. střední mozek (mesencephalon), a to u lidského druhu a recentních lidoopů. Současně s tím byly srovnány oblasti mozkové kůry, které zpracované informace dokáží vyludit v podobě zvuku, tj. oblasti v čelních lalocích.

Podle autorů studie, kterou vedl Prof. Chris Petkov z Newcastleské univerzity, a všeobecně známých faktů máme utváření mozku odlišné od všech ostatních lidoopů. Postrádají takto složité propojení center, které příjmají zvuk, a těch, které zpracovávají řeč a jazyk, ale bližší výzkum prokázal evoluční tendenci k tomuto spojení i u jiných primátů v průběhu jejich vývoje.

Jak vědci uvedli, tento předpoklad při jejich výzkumu existoval, ovšem byli poměrně překvapeni, když se jim potvrdil. Vývoj řeči tedy, alespoň v případě vývoje mozku, určitě souvisí s evoluční linií vedoucí od primitivnějších primátů až k lidem. Na tomto bodě také začala vědecká skupina pracovat i s fosiliemi a porovnáním vývoje mozku u lidí.

Na základě sdílených zdrojů a skenů lidského mozku na mezinárodním poli se podařilo rekonstruovat podobu lidského mozku důležitou pro celý výzkum. Dle jejich práce vykazuje levá mozková hemisféra lidského mozku větší predispozice k vývoji řeči a jazyka. Obecně příjmáno je, že funkce porozumění a mluvy se vyvíjí druhotně u každého člověka a může se vyvinout jak v pravé, tak v levé hemisféře. Z evolučního hlediska se ale zdá být pravděpodobné, že ve vývoji jazykových schopností převažovala levá strana mozku.

Další bod studie se zabýval potenciálem fosilních nálezů, které by, v případě dobrého zachování mozkovny, mohly rekonstruovat mozek dávných předků člověka. Kdyby se něco podobného povedlo nebo se dala rekonstruovat podoba mozku posledních společných předků člověka a dalších primátů a tedy důsledky, které bychom z toho mohli pro vývoj řeči vyvodit.

Na evoluci lidské řeči se tedy podílela především levá mozková hemisféra a určitá formu individualismu při moderním vývoji řeči se tedy projevuje až druhotně. Navíc tedy ve vývoji primátů existují určité predispozice k vývoji řeči a je pravděpodobné, že vyvinuly už při oddělení evolučních linií nadčeledi Hominoidea před zhruba 30 až 20 miliony lt.

Podle spoluautora studie, Prof. Timothyho Griffithse, má tento objev obrovský potenciál pro další výzkum evoluce nejen řeči a sluchu, ale i mozku u primátů obecně. Do studie, která na ni navázala, jsou již zapojení i neurologičtí pacienti a patrně se tedy do budoucna můžeme dočkat více výsledků, které by mohly dokumentovat vývoj naší řeči po miliony let.