S mosasaury za fyziologií - Unikátní plavební techniky určené k lovu

Věk plazů - druhohory, taková dvě slovní spojení k sobě sedí poměrně přesně a to i přes fakt, že hlavní druhohorní protagonisté ze strany neptačích dinosaurů mezi plazy nepatřili. Sekundovali jim potom jiní a také velmi zajímaví živočichové včetně krokodýlů, ještěrů, mořských plazů a také takového mixu mezi dvěma posledně jmenovanými skupinami, tedy jinak ikonickými mosasaury (Mosasauroidea, čeleď Mosasauridae). Tito obávaní mořští predátoři kralovali pozdně křídovým mořím a mělkým částem oceánů po vytlačení jejich potravních konkurentů z čeledi Pliosauridae, stali se možná největšími dosud objevenými masožravými mořskými plazy vůbec a přes jejich dlouho trvající vědecký výzkum od počátků 19. století se o jejich tělesné stavbě, potravních návycích, zastávaných pozicích v ekosystémech nebo funkcích jejich svalů dozvídáme až v posledních několika desetiletích. Zdá se, že objevů nás okolo této skupiny ještě čeká skutečně mnoho a do tématu významněji přispěla i studie paleontologů ze Spojených států, která popisuje unikátní znak těchto predátorů.

Rekonstrukce největšího dobře známého jedince druhu Tylosaurus pembinensis, kterému se přezdívá "Bruce", jehož kostra měřící přes třináct metrů je vystavena v kanadském Torontu. Tylosauři nebyli zdaleka jedinými obrovskými mosasauridy, ale patří mezi ty skutečně dobře známé a po většinu svého času byli také vrcholovými predátory v oblasti moře Niobrarra a možná i v některých oblastech Evropy. Kredit: Henry Sharpe, převzato z webu Earth Archives

Pokud se podíváme mezi ostatní mořské plazy a velké mořské želvy, tak vychází zhruba polovina na polovinu těch, kteří používali jako hlavní pohon pro plavání své ploutvovité končetiny (Plesiosauria, zmíněné mořské želvy jako Archelon) a druhá polovina svůj dlouhý ocas a ploutve plnily hlavně funkce pro manévrování (Ichthyosauria a také právě mosasauři). Ovšem studentka vertebrátní paleontologie, hlavní autorka studie Kiersten Formosová, Ph.D, z Kalifornské univerzity se proti tomuto argumentu ohradila a postavila na něm studii pojednávající o specifické schopnosti mosasauridů - využít svůj ocas a svalové křeče v prsních svalech a ploutvích pro rychlé a cílené útoky.

Výzkum se opírá především o zvláštní utváření kostí hrudníku, které většinou svědčí o silných svalech nutných i pro rychlý a dynamický pohyb předních končetin, na kostrách mosasauridů. Modelovým rodem byl příhodně kalifornský Plotosaurus, ale srovnání se opíralo i o další druhy mosasauridů ze Spojených států. Výše bylo nadhozeno, že původní předpoklady se opíraly o ocasní svalstvo a ploutevní lem jako o hlavní hnací sílu těla mosasauridů. Zdálo se to být logické i s tím, že se pohybovali směrem do stran a nikoli seshora dolů.

Spoluautor studie, asistent profesora anatomických věd Mike Habib, toto tvrzení doplňuje s tím, že existuje cestovní a "výpadové" plavání zastávající vůči sobě opačné principy. Cestovní je klidné a pozvolné, výpadové naopak dbá na rychlost a schopnost rychle měnit směr, ale ač by oba způsoby byly evolučně výhodné pro jednoho živočicha, takových, které je zvládají oba je málo.

Jak se ale zdá, mosasauridi patřili mezi unikátní plavající monstra, protože nejen, že oba způsoby zvládali, ale dokázali k tomu přidat ještě něco navíc. Hrudník byl skvělou oporou pro silné svaly ovládající prsní ploutve, jeho kosti byly nízko položené a skutečně velké. Habib také poukazuje na asymetrii těchto částí těla u mosasauridů, která je důsledkem velkých tažných pohybů směrem dovnitř - nazývají se adukce. Odpovídalo by to scénáři, kdy na ploutve a svaly byl vyvíjen tlak při pohybu ploutvemi dozadu.

Studie se dotkla i biomechaniky, kde vědci zkoumali morfologické a fyziologické vlastnosti mosasauřích koster v závislosti na tlaku a odporu vody při plavání. Odhadli tedy, že zaživa byli mosasauridi pravděpodobně schopní nejen rychlého plavání pomocí kmitání ocasu, ale ještě k tomu na kořist zrychlili řádově několik metrů před ní. K tomu napomáhala stavba jejich prsních ploutví a mohutných svalů (při kontrakci vyvolaly něco jako avizovanou "křeč").

Podle závěrů paleontologů tedy mosasauridi pravděpodobně dokázali vyvinout nejen vysokou rychlost při pohybech ocasem, ale ještě ji zvýšit pomocí silných kontrakcích svalů ovládajících prsní ploutve a zaútočili tedy na svou kořist s nenadálou rychlostí a silou. Habib ovšem zároveň, se střídmým vědeckým odstupem, dodává, že jejich plavecký styl se přesto mohl velmi lišit od všeobecně uznávaného scénáře.