Pleistocénní šplhající hominidé - Bipední chůze lidských předků v nejistotě

Když mapujeme evoluční linie druhů, rodů, čeledí a větších skupin, sledujeme zde menší evoluční skoky a diagnostické znaky, ale velký dojem a pro pochopení jsou důležité i větší události v rámci fylogeneze předtím jmenovaných taxonomických jednotek. Za konkrétní příklad je úplné přemístění tetrapodů (Tetrapoda) do suchozemského prostředí, schopnost akvitního letu v kladu Pterosauromorpha, osvojení placenty u savců (Mammalia) nebo přechod do bipedity u primátů (Primates) při evoluci vývojové linie vedoucí k rodu Homo. Dříve, po uznání faktu, že lidé se vyvinuli přirozeným evolučním výběrem jako ostatní organismy na této planetě, panovali přesvědčení o postupném vývoji z forem s opičími zuby a lidským mozkem, postupný a dlouhý výzkum ovšem ukázal, že se lidé vyvíjeli z forem o přesně opačné morfologii. Jedno ale bylo poměrně jasné - předkové současných lidí byli pozemní primáti a ti se postupně přesunuli na zadní končetiny kvůli změnám biotopů, které obývali. Přechod v průběhu pozdního miocénu postupným rozrůstáním savan, stepí a lesostepí ve východní a jižní Africe se nakonec pro tyto primáty včetně prvních lidských druhů ukázal jako výhodný, protože mohli lépe sledovat kořist, mít rozhled a předejít útoku predátorů a také zvětšený areál výskytu a větší naději na udržení druhu. Nepředpokládalo se, že se tito pokročilí primáti vraceli často zpátky na stromy, ale výzkum publikovaný vědci z Univerzity v Kentu ukazuje, že se naši předkové možná vraceli na stromy poměrně často.

Samice druhu Ardipithecus ramidus, hominida stojícího patrně mezi některými druhy starších příbuzných, rody Australopithecus a Homo, s inteligentní přibližně také na rozmezí udaných druhů. U něj si můžeme všimnout, že jeho tělesná stavba se patrně podobala z větší části současnému šimpanzi učenlivému (Pan troglodytes) a také pravděpodobně stále vlastnil vratiprst na zadních končetinách a trávil větší část času v korunách stromů. U jeho pokročilejších potomků tomu patrně ale nebylo o moc jinak. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Evoluce člověka je předmětem studia přírodních věd po velmi dlouhou dobu, první desetiletí jejího výzkumu se opíraly především o křesťanskou víru a formu Stvoření, zatímco pro veškeré ostatní organismy se postupně vžil princip uniformitarianismu (velmi dlouhé časové úseky při kterých se určitým způsobem objevily dnešní a vyhynulé druhy za působení stejný okolních dějů a podmínek jako dnes) a také bylo částečně vycházeno z lamarkcismu (po rodičích si jejich děti osvojily určité zkušenosti a s těmi se následně měnily). Pravou podstatu evoluce neboli evolučního vývoje předložil ale až Charles Darwin na konci 50. let 19. století, a zahrnul do ní také lidský druh, s čímž množství veřejnosti ani odborníků nesouhlasilo. Po objevech fosilií prehistorických druhů člověka, které se v tehdejší dobu mohly ujmout mimo muzeí také ve výstavách kuriozit, začalo být ovšem jasné, že evoluce lidí proběhla zcela stejně jako u jiných živočišných forem a byly započaty expedice hledající původ člověka a kolébku lidské rasy (jako slavné expedice amerických muzeí ve 20. letech 20. století do Mongolska a Číny). Konečně, na konci 19. století se odborná veřejnost téměř bez vyjímek shodovala na faktu, že lidé jsou potomoci antropomorfních primátů z konce kenozoika. Určitá nadřazenost v nás ovšem zůstala zakořeněna dodnes.

Přes neshody oplývající vývoj člověka z dříve předložených a dnes uznávaných hominidných předků se paleontologická a především paleoantropologická obec držela faktu, že lidé a jejich předci byli především pozemní druhy primátů, ze kterých se vyvinuli, a na stromy se vraceli pouze pro přístřeší a případně potravu nebo úkryt před dravci. Bipedita hominidů jako byl Australopithecus afarensis, Orrorin tugenensis nebo pravděpodobně i rodu Sahelanthropus mohla a nejspíš byla ne zcela jednotná a je pravděpodobné, že přes biotopy měnící se v průběhu svrchního miocénu a spodního pliocénu se vyvíjela pomaleji, než jsme předpokládali donedávna.

Nová studie, zkoumající fosilní pánev a dolní končetiny dosud nedeterminovaného hominida blízkého člověku i jeho předkům, přišla s výzkumem, který zpochybňuje bipeditu a neobývají stromových biotopů jako určující znaky člověka. Paleoantropologové z Univerzity v Kentu tímto vyřkli hypotézu podpořenou oným exemplářem, který ukazuje, že vyhynulé lidské druhy nebo antropomorfní předkové a blízcí příbuzní člověka se na stromy vraceli poměrně často a to ještě v době před zhruba 3 až 1 milionem let.

Morfologie daného nálezu je podle autorů studie poměrně překvapivá - existují na ní znaky ukazující na pokročilého bipedního zástupce podčeledi Homininae, ale její stavba odpovídá spíše současných šimpanzům (Pan sp.) nebo orangutanům (Pongo sp.). Přesněji řečeno jde o morfologii, která nese více společných charakterstik s těmi jmenovanými druhy, které se sdržují spíše ve větvích a na zemi se nepohybují bipedně nebo přinejmenším ne na dlouhé vzdálenosti. Kyčelní klouby onoho živočicha byly totiž ohybatelné jako u arborikolních primátů, a pokud skutečně šlo o blízkého příbuzného nebo dokonce zástupce prehistorického člověka, je otázkou, proč tyto charakteristiky nese.

Výzkum vedený hlavním autorem studie, Dr. Leonim Georgiouem z instituce School of Anthropology and Conservation spadající pod Univerzitu v Kentu, se zaměřil posouzení veškerých anatomických znaků na poněkud záhadné fosilii. Zatímco vnější znaky jako stavba kyčelního kloubu a hlavice stehenní kosti ukázaly nositele jako bipedního primáta s patrně více lidskými znaky, tak vnitřní struktura vykazovala jiné styly ohýbání kloubu, než je toho zvykem u lidí nebo jejich předků.

Skenování pomocí CT odhalilo, že v hlavici stehenní kosti je její struktura méně podobná lidem nebo pozemním primátům, ale daleko více připomíná arborikolní příbuzné. Na strukturu a utváření kostí mají vliv i podmínky, které panují během ontogeneze jedince a to včetně způsobu pohybu, na který se živočich specializuje nebo nejčastěji praktikuje. Podle autorů je toto zjištění zatím nepoznanou stránkou evoluce lidského druhu a to z důvodu, že fosilie je anatomicky po vnější stránce velmi podobná lidským končetinám. Je také pravda, že nikdo příliš nepochyboval o tom, že lidští předkové se kompletně přemístili na zem a to až na případy, které jsou uvedeny výše (a pokud pomineme tvrzení některých antropologů, že jsme prošli evoluční cestou krz vodní prostředí).

Autoři uvádějí, že jejich výzkum může z velké části ukázat další zlomové okamžiky našeho vývoje jako je používání ohně, kamenných nástrojů a tvorba kultury a mají za cíl svou práci nyní cílit na ruce, páteř a také klouby předních i zadních končetin.

Fosilie ovšem s sebou nese určitá úskalí a například to, že nevíme, kterému druhu hominida přesně patřila. Její datování se pohybuje okolo 3 až 1 milionu let a to je stále poměrně velké časové rozpětí, kvůli místě nálezu, kterým je Jižní Afrika. V tuto dobu zde žilo dokonce několik hominidů, kteří mohli potenciáně stát za tímto nálezem a rody Australopithecus, Paranthropus, Homo a jejich druhy, autoři studie ovšem za nejpravděpodobnější původce považují druh Paranthropus robustus nebo raného zástupce rodu Homo. Obě varianty jsou přijatelné a podložitelné nepřímými důkazy.

Znemožňuje to bohužel určit, zda nešlo o pouze jedince zdržujícího se ve stromech po celý život nebo populaci některého z hominidů přizpůsobené na zdejší podmínky. Studie ovšem poskytuje velmi zajímavý pohled na evoluce bipedity u lidských předků a je pravděpodobné, že na stromech mohli raní lidé hledat útočiště a úspěšně konkurovat jejich evolučním předkům.