Stereognathus

Savci (Mammalia) jsou v ohledu své evoluční historie natolik podobní dinosaurům (Dinosauria), že bychom o nich mohli v přeneseném slova smyslu hovořit jako o určitém typu ekvivalentu. Obsadili vlastně stejné ekologické niky, vyjma otevřeného oceánu, jejich anatomie byla v některých ohledech podobná, a dokonce jejich evoluční předkové vedle obou skupin existovali poměrně dlouhou dobu několika desítek milionů let. Savcotvární plazi v době svrchního triasu vytvořili formy, které se ještě v tuto dobu vyvinuly v pravé savce, ale přeživší čeledi a skupiny nesavčích synapsidů s nimi koexistovaly nejen po svrchní trias a spodní juru, ale pohybovaly se při nich ještě v průběhu střední jury. Mezi jednoho z možná nejběžnějších a nejrozšířenějších rodů těchto obratlovců vůbec patří eurasijský rod Stereognathus (“Pevná čelist”), který obýval oblast současné Anglie a Skotska od doby geologického stupně bathon možná až do spodní křídy (Averianov et. al., 2017). Vzhledově se tento tvor podobal rejskům (Sorex sp.) s proporčně pravděpodobně větší hlavou a robustnějšími čelistmi. Odolával ekologické konkurenci jeho příbuzných za pomocí své aktivity a zubů, které byly schopny rozmělnit a zpracovat i tužší potravu, než-li hmyz (Insecta) nebo jiné drobné živočichy. Na jeho zubech, stoličkách, byly 4 kónické hroty velice vhodné i pro drcení kořínků, semen a dalších výživných částí rostlin, šlo tedy dost možná o omnivora nepohrdajícího téměř jakoukoliv potravou a to i v rámci velice širokého spektra biotopů. Podporovala by to i skutečnost, že jemu příbuzní tritylodontidi byli povětšinou nevybíraví všežravci podobní některým dnešním hlodavcům (Rodentia; Hu et. al., 2009). Fosilie tohoto rodu, především v podobě zubů, byly nalezeny i v mělkomořských sedimentech v sousedství fosilií některých dalších terestrických obratlovců, jmenovitě například v souvrství Chipping Norton, a je tedy možné, že pravidelně sestupoval a obýval i mořské pobřeží, kde požíral drobné ústřice, korýše (Crustacea) nebo vyvrhnuté zbytky větších mořských obratlovců. Tito synapsidi tedy mohli být určitým způsobem durofágové živící se z nemalé části i potravou se silným vnějším obalem, celkově je ovšem pravděpodobnější, že jejich potrava se příliš neodlišovala od jiných, jim podobných druhů. Na základě znalostí, které jsme získali za posledních několik dekád o savcům podobných synapsidech (Bajdek et. al., 2016), je téměř jasné, že tento druh vlastnil srstnatý povrch těla a hmatové vousky. Ty mu nahrazovaly chápavé přední končetiny, jako další smysly pravděpodobně využíval čich a do jisté míry sluch a zrak. Nevíme jistě, a bohužel o jeho vzhledu i etologii taktéž, jestli žil převážně nočním způsobem života - asociace v blízkosti jiných jurských obratlovců zatím neposkytuje tak rozsáhlé okno do paleoekosystémů, které obýval. Nicméně, je pravděpodobné, že jeho aktivita byla převážně noční a naznačovala by to přítomnost některých dravých teropodů (Theropoda) menší velikosti, pro které by byl lákanou potravou, v jeho blízkosti šlo na evropském kontinentu hlavně o rod Proceratosaurus (Woodward, 1910) a dosud nepopsané zástupce z čeledi Dromaeosauridae, severněji ve Skotsku o jiné malé, dosud nepopsané teropody. Samozřejmě, mimo nich mu hrozilo nebezpečí i od krokodýlovitých plazů (Crocodylomorpha) a jiných suchozemských dravců. Další obranou vůči nim byl fosoriální způsob života, který pravděpodobně vedl, dále včasný útěk do nejbližšího možného úkrytu. Diurnalita mohla mít v jeho případě ale i prozaičtější vysvětlení související s rozmnožováním. Stereognathus sám osobě dosahoval velikosti srovnatelné s recentními druhy hmyzožravců (Eulipothyphla), takže se jinými způsoby bránit nemohl. Nemuselo jít ovšem o nutně malého živočicha, někteří jeho příbuzní dosahovali až metrové délky (Kermack, 1982; Hammer & Smith, 2008), přesto je pravděpodobné, že velikostně o mnoho nepřesahoval délku 30 centimetrů. Vzhledově bychom ho posléze od savců rozlišili patrně obtížně, jelikož vlastnil již výše zmíněný srstnatý pokryv těla, také ušní boltce, dosahoval podobné velikosti a od současných druhů malých chlupatých stvoření, která nám běhají pod nohama, ho odlišovala mírně jinak tvarovaná lebka. U toho tritylodontida by bylo také zajímavé posoudit, zda se pohlavní orgány samců tohoto rodu přesunuly ven z těla právě kvůli převážně nočnímu způsobu života, jak by mohly ukazovat některé studie (Lovegrave, 2019). Bohužel, dosud z tohoto rodu známe z velké většiny fosilizované zuby a vice fosilního materiálu se nám dochovává spíše ojediněle, holotypní exemplář potom sestává z úlomku horní čelisti se 3 stoličkami, k dispozici je ještě jeden exemplář se 4 kořeny stoliček zanořenými také v horní čelisti. Navzdory tomuto poměrně skromnému fosilnímu materiálu se tomuto rodu nedá upřít jisté prvenství - Stereognathus je nejstarším dosud popsaným tritylodontidem a dokladem, že savci a jejich příbuzní si byli velmi podobní a koexistující vedle sebe ještě v době končící jury, už od vědeckého popisu v roce 1854.

Tento rod byl popsán v polovině 19. století a to původně jako primitivní jurský savec (Owen, 1856), jeden z nejstarších vůbec známých. Byl nalezen a rozpoznán ze stejných sedimentů jako první známí neptačí dinosauři, dokonce sdílel prostředí s rody Megalosaurus a Cetiosaurus, podle výše zmíněných fragmentů a patřil k vůbec prvním savcům, respektive dnes už nesavčím synapsidům, které věda z druhohor znala. Jeho fosilie byly rozpoznány jako fosilie sice blízkým formám savců, ale ještě nepatřící mezi pravé savce, až po nejméně 120 letech dalšího výzkumu. Nepochybně k tomu přispěla i povaha materiálu, který pod něj byl řazen. Demonstruje to i fakt, že byly nalezeny především zuby a stoličky a na základě nich vědecká obec následně, v roce 1972, britští paleontologové Robert J. G. Savage a Michael Waldman, rozeznali nový druh rodu Stereognathus hebridicus ze Skotska jako prvního jurského, skotského savce (Savage & Waldman, 1972).

V poslední době tento rod vstoupil do povědomí vědecké veřejnosti se studií, kterou vedl ruský paleontolog Alexandr Averjanov v roce 2017 (viz Averianov et. al.). Podle kolektivu těchto vědců totiž pod tento rod spadají nejméně 3 druhy dalších tritylodontidů ovšem z oblasti Dálného východu, Sibiře, Japonska a Číny. Jmenovitě jde o rody Polistodon, Montirictus a Xenocretosuchus, poslední dva jmenované patří mezi vůbec nejmladší zástupce tritylodontidů vůbec se stářím zhruba 136 až 125 milionů let, na hranici geologického věku apt (Matsuoka et. al., 2016). Toto zařazení je ovšem předmětem sporů, řadilo by pod stejný rod i další druhy S. chuannanensis, S. kuwajimaensis, S. kolossovi a S. sibiricus a rozepínalo existenci tohoto rodu na území Eurasie po téměř 50 milionů let. Určitým způsobem ovšem se toto zařazení dá přijmout, protože víme, že mezi Evropou a Asií v tuto dobu pravděpodobně probíhala výměna fauny a to oběma směry. Zároveň by nemuselo jít o zástupce rodu Stereognathus, ale o případ tzv. chronospécie - evoluční cesty, ve které se z jistého rodu vyvinul rod nebo rody jiné. Oba závěry by ale bylo třeba podpořit či vyvrátit dalšími výzkumy. Podle jiného kolektivu vědců naopak není platný ani druhý druh S. hebridicus a jeho materiál spadá pod druh typový, jde o případ ontogeze (Panciroli et. al., 2017). Tím, že odlišnosti jednotlivých druhů jsou založeny především na rozdílné morfologii stoliček, je i tento závěr v určitém směru relevantní.

Naleziště: Velká Británie, Čína?, Rusko?, Japonsko? (viz výše)                 | Biotop: Subtropické lesnaté i pobřežní oblasti

Druhy: S. ooliticus (typ.), S. hebridicus? (viz výše)                                      Váha: zanedbatelná, v žádech stovek gramů

Strava: Veškeří malí živočichové, hlízy, semena                                          Význam: "Pevná čelist" dle stavby čelistí

Doba: stupeň Bathonian až Bajocian, před 167,7 až 165,7 mil. l. (viz výše) | Sok: Teropodi, krokodýli

Délka: odhadem 15 až 25 cm                                                                   Zařazení: Synapsida, Therapsida, Cynodontia,

Popsán: Charlesworth, 1854                                                                    Prozostrodontia, Tritylodontidae

Výška: zanedbatelná                                                                             | Synonyma: viz výše

Zdroje snímků a rekonstrukcí:

• Blog Marka Wittona

Seznam použité literatury a zdrojů:

• Averianov, A.O.; Martin, T.; Lopatin, A.V.; Schultz, J.A.; Skutschas, P.P.; Rico, S.; Krasnolutskii, S.A. (2017). "A tritylodontid synapsid from the Middle Jurassic of Siberia and the taxonomy of derived tritylodontids". Journal of Vertebrate Paleontology. 37 (Pt. 5): e1363767.
• Bajdek, P.; Qvarnström, M.; Owocki, K.; Sulej, T,; Sennikov, A.G.; Golubev, V.K.; Niedźwiedzki., G. (2016). "Microbiota and food residues including possible evidence of pre-mammalian hair in Upper Permian coprolites from Russia". Lethaia. 49 (Pt. 4): str. 455–477.
• Hammer, W.R. & Smith, N.D. (2008). "A tritylodont postcanine from the Hanson Formation of Antarctica". Journal of Vertebrate Paleontology. 28: str. 269-273.
• Hu, Y.; Meng, J.; Clark, J.M. (2009). "A New Tritylodontid from the Upper Jurassic of Xinjiang, China". Acta Palaeontologica Polonica. 54 (Pt. 3): str. 385–391.
• Kermack, D. (1982). "A new tritylodont from the Kayenta Formation of Arizona". Zoological Journal of the Linnean Society. 76: str. 1-17.
•  
• Matsuoka, H., Kusuhashi, N., & Corfe, I.J. (2016). "A new early Cretaceous tritylodontid (Synapsida, Cynodontia, Mammaliamorpha) from the Kuwajima Formation (Tetori Group) of Central Japan". Journal of Vertebrate Paleontology. 36 (Pt. 4): e1112289.
• Owen, R. (1856). "On the affinity of Stereognathus ooliticus (Charlesworth) a mammal from the Oolitic slate of Stonesfield". Quarterly Journal of the Geological Society of London. 13: str. 1-11.
• Panciroli, E.; Walsh, S.; Fraser, N.C.; Brusatte, S.L.; Corfe, I. (2017). "A reassessment of the postcanine dentition and systematics of the tritylodontid Stereognathus (Cynodontia, Tritylodontidae, Mammaliamorpha), from the Middle Jurassic of the United Kingdom". Journal of Vertebrate Paleontology. 37 (Pt. 5): e1351448.
• Savage, R.J.G & Waldman, M. (1972). "The first Jurassic mammal from Scotland". Journal of the Geological Society of London. 128: str. 119-125.
• Woodward, A. S. (1910). "On a Skull of Megalosaurus from the Great Oolite of Minchinhampton (Gloucestershire)". Quarterly Journal of the Geological Society. 66 (Pt. 1–4): str. 111–115.