Echovenator
Orientace pomocí zvuku, tedy echolokace, je dnes rozšířenou záležitostí týkající se nemalého množství druhů savců, ale povětšinou je spojuje pohyb v terénu, kde se nenacházelo jejich původní prostředí, voda, podzemí či vzdušný prostor. Můžeme jej nalézt především u netopýrů (Chiroptera), kde se některé druhy řídí při svém pohybu téměř výhradně pomocí tohoto mechanismu, ale také u některých kytovců a to především u říčních druhů (Platanistoidea, Inioidea), ale známe jej i u druhů výhradně mořských. Ve vývoji echolokace existovaly do nedávných let otazníky, ale na některé našel adekvátní odpověď objev a popis druhu Echovenator sandersi (“Sandersův dravec s echolokací”) z oligocénních uloženin současné Jižní Karolíny. Kytovec tohoto druhu se po vzhledové stránce pravděpodobně velmi podobal některým říčním druhům současnosti, ačkoliv šlo o zástupce dnes již vyhynulé čeledi Xenorophidae, kteří se vyskytovali pouze při jihovýchodním a východním pobřeží Spojených států v době končícího paleogénu. Tento dravec existoval v prostoru mělkého pobřežního moře nedaleko od břehů, přesto šlo pravděpodobně o výlučně mořského živočicha, který nemigroval ani sezónně proti proudu sladkých toků do vnitrozemí. K pevninským břehům se vracel patrně pouze v případě jeho reprodukčních cyklů, kdy se mohl navracet do chráněných mělkých lagun při pobřeží a vyvádět zde mladé. Jeho životní styl se pravděpodobně příliš neodlišoval od těch, který vedou současní ozubení kytovci jako delfíni (Delphinidae), vzhledem k proporcím jeho příbuzných můžeme říci, že i v jeho případě šlo o poměrně rychlého živočicha schopného velmi včasných reakcí k podnětům z jeho okolí včetně potenciální kořisti, predátora nebo jedince svého vlastního druhu. Nutno ovšem podotknout, že se jeho pohyb po stránce orientace v prostoru řídil v množství případů pomocí rezonance zvuků v jeho podlouhlých čelistech osazených kuželovitými zuby, tedy již zmíněné echolokace. Podle tohoto mechanismu byl tento druh také pojmenován, přestože morfologie pro něj podobná byla vlastní ne pouze celé čeledi xenorofidů, ale pravděpodobně také všem ozubeným kytovcům jako odvozený znak (Lundberg & Pyenson, 2007). Existují různé teorie jeho vzniku, ale je pravděpodobné, že se vyvinul díky změnám, které se odehrávaly na pozadí předělu eocénu a oligocénu před zhruba 35 miliony let (Fordyce, 1980; Fordyce, 2003; viz Lundberg & Pyenson). Tento druh se stářím o několik milionů let mladším, dosahujícím zhruba doby geologických věků rupel až chatt, před 28,4 až 23 miliony let, se už vyskytoval v době, kdy klad Neoceti, který sdružuje předky všech současných druhů kytovců a jejich posledního společného předka, zažíval pomalý, ale jasný vzestup a objevovalo se mnoho forem. Zajímavé je ovšem, že Echovenator má morfologii středního ucha velice podobnou s již zmíněnými delfíny a to navzdory tomu, že k nim není blíže příbuzný a vyskytuje se poměrně krátce po evoluční radiaci celé skupiny. Predispozice k echolokaci a stavba sluchového aparátu, ale ukázala ještě něco, možnost slyšet na vysokých frekvencích. Tato schopnost mu pravděpodobně dokázala pomoci především při vyhledávání jedinců vlastního druhu a vzhledem k tomu, že se jeho blízcí příbuzní vyskytovali ve stejné oblasti, je docela dobře možné, že jeho střední ucho bylo uzpůsobeno pouze frekvencích jeho vlastním druhem vydávaných. Zatím se ovšem pohybujeme pouze v oblasti spekulací a pro přesnější odhad jeho echolokačních možností by pomohly například biofyzické studie. Podle autorů studie, slyšení na vysokých frekvencích a echolokace tomuto druhu pomáhala především pro lov ve tmě nebo velkých hloubkách, kupříkladu při okrajích říčních delt, kde se nacházelo množství rozptýlených sedimentů ve vodě (Churchill et. al., 2016). Jistější si ovšem můžeme být v ohledu, že se jednalo o agilního dravce ve velikostní kategorii malých kytovců současnosti a jeho obvyklou potravou se stávaly ryby (Euteleostomi) a možná ještě častěji hlavonožci (Cephalopoda) a jiní mořští bezobratlí. Vrhal se pravděpodobně do hejn rychlými výpady, ale při jeho tělesných rozměrech, pravděpodobně v rozpětí 2 až 3 metrů, mu nedělalo problém vyvinout velkou rychlost na menší vzdálenosti. Fosilní záznam rodu Echovenator je bohužel ale dnes stále omezen natolik, že o něm nelze říct, jestli se nevyskytoval i v jiných oblastech východu a jihu Spojených států či dále v Atlantském oceánu. Velká konkurence ze strany jiných druhů mořských obratlovců by korelovala s domněnkou, že byl poměrně vzácným druhem, nicméně toto nelze prokázat zcela a to znovu kvůli nekompletnímu fosilnímu záznamu (dosud je známa pouze jedna lebka, ovšem v poměrně dobrém stavu zachování, nalezená v roce 2001 v Jižní Karolíně). Tento prehistorický kytovec je tedy zatím poměrně špatně známý, ale úžasné rekonstrukce jeho lebky a středního ucha (viz Churchill et. al.) dokázaly, že u něj a jeho příbuzných můžeme pozorovat vývoj echolokativního mechanismu v podobě velmi blízké současným druhům už v oligocénu. Více o jeho etologii i potravních návycích pak snad prozradí případné další nálezy.
Autoři popisné studie také poukázali na skutečnosti, že echolokace se u kytovců, a slyšení na různých typech frekvencí, objevila v různých formách a prakticky unitární sdílejí všichni ozubení kytovci. Zároveň uvedli, že už prehistorický předek všech druhů ozubených kytovců, recentních i vyhynulých, žijící v období eocénu dokázal pravděpodobně slyšet na určitých vyšších frekvencích a tedy je docela dobře možné, že predispozice k vývoji echolokace jsou znak odvozený, ale výrazně se projevil až u pozdějších ozubených kytovců svrchního eocénu a oligocénu. Echovenator je potom představitel, hrdý představitel, jedné z linií, u kterých se projevil jako první, a dokazuje, že stavba vnitřního ucha podobná současných druhům byla přítomna již v době mnohem starší.
Naleziště: Jižní Karolína, USA | Biotop: Mělké pobřežní vody, šelfová moře
Druh: E. sandersi Váha: v řádu několika stovek kilogramů
Strava: Ryby, případně hlavonožci a jiní menší živočichové Význam: viz výše
Doba: stupeň Rupelian až Chattian, před zhruba 28,4 až 23 mil. l. | Sok: Draví kytovci, žraloci
Délka: pravděpodobně 2 až 3 m Zařazení: Mammalia, Ungulata, Cetacea, Neoceti,
Popsán: Churchill et. al., 2016 Odontoceti, Xenorophidae
Výška: zanedbatelná | Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Churchill, M.; Martinez-Caceres, M.; de Muizon, C.; Mnieckowski, J.; Geisler, J. H. (2016). "The Origin of High-Frequency Hearing in Whales". Current Biology. in press. doi:10.1016/j.cub.2016.06.004.
- Fordyce, R. E. (1980). "Whale evolution and oligocene southern-ocean environments". Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 31: str. 319–336.
- Fordyce, R. E. (2003). "Cetacean evolution and Eocene-Oligocene oceans revisited. From greenhouse to icehouse: the marine eocene-oligocene transition". Str. 154–170.
- Lindberg D.R. & Pyenson N.D. (2007). "Things that go bump in the night: evolutionary interactions between cephalopods and cetaceans in the tertiary". Lethaia. 40 (Pt. 4): str. 335–343.