Pod vlajkou hákového kříže

Naše malé tajemství bylo konečně venku. Vlastně se to nakonec ukázalo jako velmi dobrá věc, nicméně jsme ostatním museli specifikovat, kterým živočichům dokážeme ovlivnit myšlení. Jak se nám později osvědčilo, ne všechna zvířata dokážeme ovládnout. V uplynulých čtyřech dnech jsme narazili na anomálii, která vedla do období prekambria, do doby před šesti sty miliony let. Narazili jsme v její oblasti na oblaka hustého sirného kouře a podivné živočichy připomínající ohromné červy s hlavovou částí rozdělenou na čtyři čelisti s hřebeny nad nimi. Díky primitivnímu nervovému uzlu, který nahrazoval mozek, jsme nebyli schopni se do mysli takto primitivní formy života dostat. To samé se však opakovalo při nalezení a útoku hejna velmi žravých pterosaurů rodu Anurognathus. Ty se podařilo zneškodnit až vyhozením do povětří jedné staré haly plné těkavin za městem. Bylo to příliš mnoho zvířat, které jsme nemohli zvládnout. Na druhou stranu se ale znovu osvědčil radar na anomálie, začali jsme jej proto využívat naplno.

Jenže při našich výpravách do minulosti i budoucnosti jsme stále více a více cítili cosi jako propojení. Měli jsme na paměti, že jsme jedinní, kdo o nich ví. Nedokázali jsme si však ani představit, jak to s nimi skutečně je i v jiných dobách lidského působení. Nevěděli jsme to alespoň do doby, než se jedna další anomálie objevila téměř po týdnu od té triasové. Tentokrát se nacházela na zapadní straně města, v řídkém lese, který tu byl vysazen. Znovu, jako vždy, zářila do prostoru svou němotou a jasným bílým světlem.

Na místo jsme dorazili tentokrát každý zvlášt, na nově utvořenou anomálii nás upozornil Peter. Ten posléze dorazil na místo jako poslední. "Mám novinky," začal. "O co jde," oponoval mu Joss. "Bylo by nepraktický se pořád zdržovat na základně a čekat, až se objeví nová a radar na ni zareaguje," pokračoval Peter. "A z toho vyplývá," řekla opírajíc se o čtyřkolku Tess. "Naprogramoval jsem tuhle aplikaci, která slouží jako mobilní radar. Dostane signál ze základny a nikdo ho nemůže vystopovat, protože je na mojí vlastní radiový frekvenci," dodal s úsměvem. "Čekám, že teď přijde to ale," nadhodil jsem. "Jedinnou nevýhodou je, že má menší dosah, nepokryje velkou oblast, a proto se budeme rozdělovat. Časem tuhle mušku vychytám," dokončil.

Nevěděli jsme, kam anomálie vede, ale rozhodně jsme nečekali, že se před námi zjeví povědomé obrysy zámku a přilehlé zámecké zahrady. Byli jsme nepochybně na pozemku zámecké zahrady v našem městě. "Zvláštní," pronesla zamyšleně Harleen. "Co myslíš," odvětil jsem ji. "Nevím, prostě zvláštní," řekla. Nad zámkem byla vztyčena vlajka, komíhala se větru a byla zjevně uměle připevněna na střechu. "Podej mi dalekohled," řekl jsem na Tess. Zadíval jsem na tu zvláštní vlajku, která se jen poklidně komíhala ve větru. Rozpoznal jsem na ni rudou barvu a v jejím středu bílý kruh. V něm se krčil známý znak nacistického Německa.

"Špatná zpráva," řekl jsem. "Jaká," zajímalo Josse. "Tahle vlajka je nacistická, jsme tady za okupace, možná už začala i druhá světová válka," uvedl jsem je. "Myslím, že máme větší problém," hluboce oddechoval Peter. "Co může být větší problém, než to, že stojíme na prahu největšího konfliktu v dějinách lidstva," znechuceně pronesla Tess. "Ta appka,...no hlasí, že tady v okolí je otevřená anomálie," dodal Peter. "Logicky, není to tahle anomálie," napadlo Harleen. "Ne, podle radaru tu jsou dvě anomálie," odvětil jistě Peter. Stáli jsme na místě jako přibytí, nemohli jsme se rozhodnout, co dělat dál. Nemohli jsme v minulosti nechat otevřenou další anomálii, zvláštně ne tehdy pokud se v oblasti pohybovala jedna z nejhorších a nejbezcitnějších armád v dějinách lidstva. Nacističtí vědci by se o takto podivném jevu dozajista rychle dozvěděli a to jsme nemohli dopustit. Anomálie navíc nebyla daleko, byla ve stejném parku, kde byl náš tým.

Procházeli jsme známými cestami, přitom jsme byli v době vzdálené více než sedmdesát let. Celá oblast byla dočista prázdná, nechodil zde nikdo, ale z dálky byly slyšet výstřely. Instinktivně jsme se kryli za stromy a keře, ale zdálo se, že přicházejí zpoza zámecké zdi. Možná jsme v to ale spíš doufali. Mezitím se o zámeckou balustrádu s výhledem do zahrad opíral v upnutém obleku sám Konrád Henlein. Kolem něj se ochomýtalo několik německých vojáků v uniformách s puškami a typickými přilbicemi. Vytáhl svůj pozlacený dalekohled a okamžitě viděl i anomálii. Zaujala ho ale stejně tak i pětice mladých lidí, kteří se jednoznačně potulovali v prostoru, kde neměli co dělat. A s takovými chtěl mít rychlé pořízení.

Přibližovali jsme se k anomálii, byla takřka na dosah ruky, nepatrně skryta mezi keři a dvěma vzrostlými stromy. "Tak znovu," poznamenal Joss. Konečně jsme prošli do mnohem vzdálenější minulosti, před očima se v mlžném oparu probouzel bujný tropický prales. Nacházeli jsme se na okraji bujného horkého pralesa, který klesal do hlubin okleštěných skal, kam stékaly úzké vodopády. Dlouhé vodní proudy se spouštěly do hlubin pod námi, byla to skutečně nádherná podívaná. "Co myslíš, jsme v paleocénu nebo v eocénu," zeptala se mě Harleen. "Těžko říct...však víš, že nejdřív musíme vidět nějaký zvířata pro určení doby," oponoval jsem ji střílizlivým dojmem. Přesto, ať už to bylo jedno období nebo druhé, v obou se nacházela velice dravá a někdy i velká a nebezpečná zvířata, jež by nám snadno rozervala těla a trhala z nich kusy masa. Napříč tropickým skleníkem nás ale vedla spíše chuť zakusit další nový svět a na strach z napadení nikdo z nás příliš nepomýšlel. Možná, že právě to byla i naše záchrana. Plížili jsme se po okraji útesu v přítmí tropické vegetace, každý krok nám doplňovaly zvuky čvachtání tlející půdy a praskot lámaných větví, které v ní ležely. Procházeli jsme tak čistý svět, který se naprosto lišil od toho, který se vyvíjel na počátku druhé světové války na druhé straně anomálie, a možná proto jsme se tu chtěli zdržet, co nejdéle to šlo.

Jenže jsme chodili v kruhu. To, na čem jsme stáli, byl vlastně ostrůvek mezi rozdělující se řekou, která jako dlouhé cáry vody padala do údolí.

K návratu nás ale přimělo něco docela jiného. Přímo zkrze anomálii totiž něco prosvištělo, něco malého, ale přesto dost velkého na to, aby to lidské oko zpozorovalo. Vrhli jsme za tím, neměli jsme důvod tu zůstávat déle, ale především hlavním úskalím pro nás bylo, aby se nikdo na sklonku třicátých let o anomáliích nedozvěděl. A podmaniví němečtí důstojníci už vůbec ne. Byli jsme mrknutím oka zpátky na začátku války. Než jsme se stačili pořádně zmátořit a zjistit, co že se to vlastně dostalo do této doby, tak se od cesty ozvalo typickým tónem známé sousloví. "Hände hoch," zakřičeli důstojníci. Pomalu jsme zvedli ruce nad hlavu a raději se nehýbali. Sahat po zbraních nemělo smysl.

"Wer bist du und was machst du hier," zakřičel naštvaně jeden z nich třímajíc zbraň namířenou proti nám. "Umíte tady někdo německy," polkl Peter. "Možná, něco bych dal dohromady, ale nečekejte nic slavnýho," špitl Joss. Jeden z těch důstojníků si nás prohlédl a s naštvaným výrazem se rozkřičel. "Du verstehst wahrscheinlich kein Deutsch," řval jako zvíře. Další, který stál za ním, ho ale chytl za rameno, a pak se všichni čtyři na něčem domlouvali. Ten pátý nás zatím hlídal, abychom se nezkusili o něco vzepřít. "Co myslíte, že s náma udělají," řekla s despektem Harleen. "Obávám se, že nás dva," naznačovala kýváním hlavy na mě Tess," zastřelí a s váma třema budou dělat, co chtěj. Nejspíš vás pošlou na převýchovu," pronesla těžce. "Tohle je pěkně pitomá filozofie, čistota rasy..., navíc víte jaký to byly prasata. Bojím se spíš toho, že vás dvě by mohli znásilnit a nás tři zastřelit," doplnil jsem ji naštvaně.

"Was wir mit dir machen," přistoupil k nám jeden. "Du weißt, was du mir antun kannst," odpověděl mu ostře Joss. Ten důstojník jen tiše přistoupil, vytáhl z kapsy pistoli a přiložil mu ji na čelo. "Auf Wiedersehen," pronesl ten důstojník. "Sieh besser aus," nakopl jsem ho. Podíval se nad sebe a z koruny stromu na něj skočilo zvíře o velikosti pořádného rosomáka, sápalo se po jeho uniformě pomocí silných drápů. Velmi rychle ho povalilo na zem a pomocí silných čelistí s mohutnými dlouhými tesáky, které mu čněly ze spodní čelisti, mu jednoduše prokousl hrdlo. Z tváře mu zmizel úsměv, zvíře ho stále pevně drželo a z míst, kde už byly čerstvé kousance do žil a tepen, mu cákala krev ze stále pumpujícího srdce. Využili jsme situace a popadli naše zbraně. Nebylo nám to ale nic platné, veškerou práci za nás odvedli stejní živočichové, kteří seskákali ze stromů. Rozsápávali jim obličeje, zakusovali se jim do rukou i nohou. Pět takovýchto nestvůr odtáhlo jedno mrtvé tělo do anomálie, kořist se již nehýbala. Byla to naše šance na útěk. A co víc, anomálie se už zavírala a naštěstí jsme přiměli ta zvířata k návratu do jejich původního domova.

"Už myslím, že vím, co to bylo za éru," křičel jsem na Harleen při běhu. "Vážně, jaká," odpovídala. "Paleocén, tyhle bestie jsou určitě na sto procent malí kondylárti, nejspíš Arctocyon," dodal jsem. Utíkali jsme, co to šlo. Navíc jsme viděli, jak se zavírá i anomálie do naší součastnosti. Museli jsme to stihnout rychle. Všichni ostatní už proběhli, jen já jsem ještě pokulhával za nimi. Najednou se ale na mě z keře vrhl další voják. Povalil mě na zem a v ruce svíral ruční pistoli, kterou mi tlačil k obličeji. Nezbývala mi jiná možnost, popadl jsem zbraň a vpálil mu jednu kulku přímo zespodu do krku. Tíha jeho těla teď dopadlo na mě. Ze všech sil jsem ho odkopl a co nejrychleji proběhl anomálií zpátky do naší doby...

Na základně jsme se ještě radili o nepatrných změnách v postupu a většina z nás pak nastoupila do terénu, aby zjistili případné vady v Peterově aplikaci. Jen já a Harleen jsme zůstali na základně, ona z toho důvodu, že chtěla ještě jednou projít všechny nashromážděné materiály a já jsem si musel připravit dost silné kafe, abych se probral z toho zážitku, který se stal na počátku druhé světové války. Seděl jsem a zíral na svůj odraz do černého monitoru. Nevěřil bych, že toho jsem schopný. Zabít člověka. Stále dokola jsem si mnul obočí a přemýšlel, zda to byl vůbec relevantní krok nebo zbytečný, zda se tím něco nemohlo změnit do budoucna, zda jsem to byl ještě já sám.

Harleen si mého zvláštního chování všimla a nedalo jí to. "Je ti něco," zeptala se nesměle. "Ne,...všechno...všechno je v pořádku," vykoktal jsem. "Znám tě deset let, jsi špatný lhář," usmála se. Otočil jsem se na židli a hleděl zpříma na ni. "Tam v minulosti, prostě jsem musel někoho zastřelit. Anomálie se zavírala a on se na mě vrhl...," rozpovídal jsem se. "Počkej, hezky popořadě. Ty jsi musel někoho tam zastřelit," podivila se. "Já vím, jak se na mě díváš, jako na vraha, ale prostě on se na mě vrhl a tlačil mi pistoli do obličeje, byl to voják a anomálie se zavírala. Nevěděl jsem, co mám dělat, prostě jsem spanikařil," zvýšil jsem hlas. "Já tady nejsem od toho, abych tě soudila. Z toho, co vím, jsi neměl jinou možnost. Navíc v takový době a situaci bych udělala to samý. Nemůžeš si to vyčítat," řekla klidně. "Ale co když..., co když to započalo druhou světovou válku nebo kvůli tomu někoho zastřelili...," oponoval jsem sklíčeně. "Hlavně klid. Zavři oči a všechno bude v pořádku," slyšel jsem její uklidňujcí hlas.