Poraspis
Silur nabízel množství nebezpečných predátorů, kterými se mělké mořské vody doslova hemžily, i mezi jejich kořistí tedy musely začít závody ve zdrojení. Některé druhy rybovitých obratlovců vsadily na obranu v podobě trnů a své vlastní rychlosti (skupina Acanthodii), jiné naopak stále využívaly již prověřené taktiky tělesné obrany typu kostěného brnění na svých tělech. Poraspis byla menší ryba s tak dobře vytvořeným kostěným brněním, že se mohla rovnat pozdějším pancéřnatcům z devonu. Byl to vlastně bezčelistnatý obratlovec vzdáleně příbuzný svého pozdějšího současníka rodu Pteraspis, ačkoliv jeho tvar těla se podobal spíše sekáčku na maso a příliš tedy jeho devonského "bratrance" nepřipomínal. Měl poměrně oblý čenich bez nějakého výrazně dlouhého výběžku, malé oči se nacházely za ním. Pravděpodobně tedy neměl příliš dobrý zrak a pohyboval se v prosluněných vodách s dobrou viditelností. Jeho styl plavání se nejspíš podobal čemusi jako kotvě, chyběly mu jakékoli další ploutve kromě té ocasní a stabilita se mu při pohybu udržovala nejspíš jen těžko. Kostěný krunýř vážit sám osobě poměrně dost a živočicha tak musel táhnout ke dnu. Pohyby ocasní ploutve nicméně mohl rychle plavant na krátké vzdálenosti a případně i unikat predátorům nebo se naopak hnát za kořistí. Ačkoliv šlo o bezčelistnatého obratlovce, přesto dokázal příjmat malou potravu v podobě drobných koryšů a planktonu, možná právě svým tupým širokým čenichem ryl do dna, aby se k potravě dostal. Přednost ale dával spíše plavání u hladiny, pokud to šlo, jelikož se tam pohybovalo daleko více drobného planktonu, který mohl sežrat. Podle vědců měl v tlamě malé zrohovatělé zoubky, které se svou strukturou podobaly například rohům dnešního nosorožce, nejednalo se kost ale o tvrdý organickým materiál. Mnozí vědci a to i odborníci, jako byl sovětský paleontolog Dmitrij Obruchev, se přikláněli k názoru, že zuby ve skutečnosti nebyly zuby v pravém slova smyslu, neměly totiž ani sklovinu. Zkostnatělé šupiny, které mu kryly tělo, vytvářely jakýsi pancíř a velmi dobře jsou patrné za hlavovým štítem poraspise. Na hřbetu i na spodní straně těla se pak táhla řada menších ostnů, po stranách těla se pak táhly překrývající se kostěné štítky.
Fosilie malého poraspise byly nalezeny již ve druhé polovině 19. století a popsány významným evolučním biologem Rayem Lankesterem roku 1873 jako druh Holaspis sericea. Rodové jméno bylo ale použito pro jistý druh ještěrky, proto ho roku 1891 Arthur Woodward zahrnul pod rod Paleaspis. O skoro čtyřicet let později se mu ale dostalo jména Poraspis, když ho popsal norský paleontolog a paleoichtyolog Johan Kiaer. Po jeho smrti byly také publikovány jeho spisy o exemplářích tohoto rodu ze Špicberků, takže někteří paleontologové zastávali názor, že tvořil vlastní čeleď v rámci nadčeledi Cyanthaspidida. Tato hypotéza byla ale posléze vyvrácena.
Různé zdroje uvádějí, že existovalo asi sedm až sedmnáct druhů rodu Poraspis. Přesto je, mimo typového druhu Poraspis sericea, do něj řazeno přibližně deset druhů, jmenovitě P. brevis, P. cylindrica, P. elongatus, P. intermedia, P. magna, P. polaris, P. rostrata, P. subtilis a P. thomasi. Všichni byli kosmopolitně rozšířeni po Špicberkách, Spojených státech, Kanadě, Ukrajině, Rusku, Walesu, Anglii, Francii a Belgii.
Naleziště: viz výše Biotop: Mělčí moře, ústí řek
Druhy: viz výše Váha: jen několik desítek gramů
Strava: Menší organismy, korýši Význam: ?
Doba: stupeň Gorstian až Pragian, před 427-409 mil. l. Sok: Velcí členovci, hlavonožci, dravé ryby
Délka: zhruba 8 cm Zařazení: Vertebrata, Agnatha, Pteraspidomorphi,
Popsán: Kiaer, 1930 Heterostraci, Cyanthaspidida, Cyanthaspidae
Výška: zanedbatelná Synonyma: Holaspis sericea, Paleaspis sericea
Zdroje snímků a rekonstrukcí: