Scansoriopteryx
Dinosauři jsou, co do své velikostní variability, mezi vyššími obratlovci poměrně nestandartní skupinou, protože se mezi nimi vyskytovala nejen největší suchozemská zvířata, který kdy po Zemi chodila a to mezi herbivory i karnivory, ale také jedni z nejmenších suchozemských obratlovců vůbec. V tuto chvíli se nelimitujeme pouze na jejich neptačí zástupce, ale v potaz bereme i ptáky jako je kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), kteří se hmotnostně pohybují pouze okolo 2,6 gramu a jsou nejmenšími dosud známými druhy ptáků (Dalsgaard et. al., 2009). Dosud se ovšem nepodařilo nalézt podobného "rekordmana" u některé z čeledí jejich mesozoických příbuzných a z hlediska pravděpodobnosti je jasné, že ho patrně ani nikdy nenalezneme. Vysvětlení je jednoduché - tento druh by musel velmi jemné kosti a ty se při fosilizaci rozpadnou velmi snadno, což znemožňuje jejich konzervaci na dlouhé miliony let. Známými fosiliemi se můžeme pouze přiblížit těm nejmenším druhům této skupiny a mezi ně bude i do budoucna patřit drobný čínský Scansoriopteryx ("Šplhající křídlo") dosahující velikosti rovnající se zhruba dvěma drobným tyranovitým ptákům (Tyrannidae) z druhu Myiornis ecaudautus, kteří patří mezi nejmenší známé ptáky. Fosilie tohoto jurského arborikolního živočicha jsou dlouhé pouze okolo 12 až 18 centimetrů a odhadovaná výška 7 centimetrů (Socha, 2012), ale patrně půjde o juvenilní jedince a jejich celková velikost byla v dospělosti možná i několikrát větší (Paul, 2016). Pod tímto rodovým jménem známe s jistotou pouze jeden exemplář, přestože další je k nimu přiřazen, přestože dříve jsme se s ním mohli setkat pod druhovým jménem Epidendrosaurus ninchengensis. O tom ovšem níže. Jednou z hlavních anatomických zvláštností, kterými tento živočich vedle malé velikosti oplývá, jsou neúměrně dlouhé prsty na předních končetinách, které původně vědecká veřejnost chápala jako vhodné pro šplhání alespoň v prvních stadiích života. Narozdíl od dnešních druhů ptáků byla délka předních končetin nepoměrná a mnohem větší k délce zadních, přestože šlo o mládě, z čehož paleontologové vyvodili adaptace vhodné pro šplhání už v útlém věku, které byly vyvinutější než u současného hoacina chocholatého (Ophistocomus hoazin) - druhu, který je šplhem pomocí předních končetin známý (Czerkas & Yuan, 2002). Podle autorů původního popisu šlo také o živočicha, u kterého sloužily prodloužené prsty k pronikání do komůrek hmyzích larev pod kůrou jurských stromů a jejich následnému zpracování, malé čelisti byly lemovány malými kónickými zuby velmi vhodnými pro požírání zmíněných larev, hmyzu, mnohonožek nebo i malých obratlovců a patrně i částečně rostlinné potravy, jak by mohly potvrzovat recentní nálezy (Wang et. al., 2019). Hypotéze o omnivoritě nahrávají i velké zuby v přední části čelistí. Relativně nová data u studií zmíněných v tomto příspěvku mají své opodstatnění, které pramení z faktu, že mnoho přesnějších informací o skansoriopteryxovi i jiných zástupcích čeledi Scansoriopterygidae bylo shromážděno v posledních letech. Díky tomu také víme, že přes praktickou funkci pro jejich životní styl byly dlouhé gracilní prsty na předních končetinách také určitou formou podpěry pro blanitá křídla podobná netopýrům (Xu et. al., 2015). Přes netradiční tělesnou stavbu byl tento živočich tedy nejspíš aktivním letcem, přestože jeho schopnosti letu se pravděpodobně nerovnaly těm, které známe u současných ptáků, a také jej pokrývala drobná pera (viz Czerkas & Yuan). Dochované fosilie ukazují zkamenělé otisky původního opeření sahajícího na ocas, celý trup, krk i většinu hlavy, končily u distální, spodní, části femuru (Zhang et. al., 2002). Jakkoliv to může vypadat zvláštně, tento tvoreček trávil většinu času na stromech a jeho čelisti se staraly o vybírání hmyzu a parazitů z pernatého tělesného pokryvu a péči o kožnaté blány na předních končetinách. Scansoriopteryx má také pozoruhodně dlouhý ocas a zvláštní stavbu spodní čelisti, kde jsou jednotlivé kosti poměrně pevně srostlé. Tento anatomický znak s ním sdílejí pouze oviraptorosauři (Oviraptorosauria), kteří také mají dolů ohnutý konec spodní čelisti a to především jejich primitivnější zástupci (čeleď Caudipteridae). Lebka je také poměrně krátká, velké očnice jsou sice znaky juvenilní, ovšem sklerotikální prstence si patrně ponechal do dospělosti. Nedá se tedy popřít, že tento živočich byl drobný, arborikolní a patrně velmi zvláštní neptačí dinosaurus, který patřil k těm nejmenším známým. Zatím o něm máme ale málo informací, takže nelze přesně říci, jak vypadal nebo moc se lišil od tohoto morfotypu v dospělosti.
Relativně dobře víme, jak a zhruba v jakých oblastech snášeli neptačí dinosauři svá vejce, ať už šlo o sauropody (Sauropoda), oviraptorosaury nebo troodontidy (Troodontidae) a ukazuje se rozmanitost a složitost hnízdní kultury některých druhů. V případě malých dinosaurů, jak je pochopitelné, ale tyto aspekty jejich života neznáme a to navzdory faktu, že právě k rodu Scansoriopteryx nebo nějakému z jeho příbuzných byly připisována drobná vejce ze souvrství Sao Khua v Thajsku (Buffetaut et. al., 2005). V jednom z nich bylo dokonce zachováno zkamenělé embryo, souvrství i okolní živočichové jsou spodnokřídového stáří. Původní předpoklad, že jde o vejce a zárodky neznámého druhu malého dinosaura, skansoriopterygida, se nepotvrdil a podle mladších výzkumů patří spíše plazů z podřádu Anguimorpha, tedy příbuzných současných slepýšovitých (Anguidae; Fernandez, 2010). Nakonec, fosilie zástupců čeledi Scansoriopterygidae se limitují pouze do východní Asie, což by více či méně souhlasilo, ale zatím pouze do svrchní jury (Zhang et. al., 2008).
Po svém popisu v roce 2002 se Scansoriopteryx zařadil mezi platně popsané druhy neptačích dinosaurů na 7. až 12. příčku (protože u pěti taxonů před ním byla přítomnost pernatého pokryvu prokázána anatomickými znaky, biochemicky nebo mají spornou validitu) a nejlépe se u něj otisky dají rozpoznat na levém předloktí, hůře rozpoznatelné, ale stále přítomné, jsou na některých jiných částech těla. Prachové peří je přítomné na částech těla, nehledě na tom, že celý živočich jím byl pokrytý, a existuje ve vzoru písmena "V" jako u recentních druhů ptáků. Je také zajímavé, že mohl, kvůli poloměsíčité kosti (os lunatum) v zápěstí, sklápět tuto část předních končetin jako ptáci a to navzdory prodlouženému třetímu prstu a také kožnaté membráně (o které vědci nemohli mít v roce 2002 tušení). Velikost per na předních končetinách také vedly původní autory popisu ke spekulaci, že v dospělosti se zde vytvořila křídla dostatečně silná pro aktivní nebo přinejmenším klouzavý let. Zachovalo se také několik otisků kůže na spodní straně kořenu ocasu (viz Czerkas & Yuan).
Ekologie tohoto druhu se pravděpodobně příliš nelišila od ptáků, kteří žijí hlavně na stromech, jako datlové (Picidae), ke kterým byl přirovnán kvůli svému ocasu, kterým se mohl na stromech přidržovat (viz Czerkas & Yuan). Patrně se ale také podobala letounům (Chiroptera), zvláště omnivorním druhům. Vzhledem k jeho předpokládané dataci není tak zvláštní, že pochází ze svrchnojurských uloženin - vrstvy Daohugou Beds, do kterých je kladen, jsou součástí proslulého souvrství Tiaojishan (Zhou et. al., 2013), kde se v přibližně stejnou dobu vyskytovalo velké množství létajících obratlovců a to včetně savců a jejich příbuzných (Mammaliaformes), pterosaurů (Pterosauria) a některých dalších čeledí neptačích dinosaurů.
Naleziště: Čína | Biotop: Subtropické lesy, koruny stromů
Druh: S. heilmanni Váha: do asi 250 gramů
Strava: Drobní živočichové, semena, vegetace Význam: "Šplhavé křídlo" dle předpokladáného životního stylu
Doba: stupeň Callovian až Kimmeridgian, před 165-156 mil. l. | Sok: Větší teropodi, krokodýli, pterosauři
Délka: 12-18 cm, v dospělosti (snad) 50 cm Zařazení: Dinosauria, Ornithoscelida, Theropoda, Maniraptora,
Popsán: Czerkas & Yuan, 2002 Paraves, Avialae (?), Scansoriopterygidae
Výška: zhruba 7 cm, zanedbatelná | Synonyma: Epidendrosaurus ninchengensis
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů: