Skokem k pravěkým příbuzným - Rod Homo, jeho evoluce a její členění

O lidském druhu bylo na blogu pojednáváno hned několikrát a z biologického hlediska jde stále o poměrně zajímavého živočicha, který spadá do také zajímavého rodu Homo. Lidé jsou hominidy (Hominidae), kteří byli v minulosti více rozrostlí a vedle sebe jich žilo množství druhů, které se dále dělily na poddruhy i pouhé ekotypy. Tato situace by se dala přirovnat k početným ceratopsidům (Ceratopsidae) nebo hadrosauridům (Hadrosauridae) z konce období křídy, kterých vedle sebe žilo ve stejný časový úsek mnoho druhů ve vzájemné konkurenci. Na rozdíl od těchto živočichů, u prehistorických druhů člověka můžeme spolehlivě hovořit o zabírání stejných habitatů, mezidruhovém křížení, a dokonce aktivním vytlačování méně početných či adaptabilních druhů. Jejich rozkvět nastal v době mezi 2 až 1 milionem let v době pleistocénu a poté jejich diverzita kolísala. Výzkum prehistorických předků člověka je tedy odvětvím, kde je možné pokračující zkoumání na rozvinuté úrovni, protože široké spektrum vyhynulých druhů člověka a evoluční linie vedoucí k nám samotným je předmětem debat. Často se setkáváme tedy s popularizovanou stránkou antropologického výzkumu, fantastickými titulky líčícími objevy nových předků poddruhu Homo sapiens sapiens, ale vedle nich je důležitý skutečný výzkum fosilních pozůstatků, které jsou někdy i poněkud nejednoznačné. Také má v současné paleoantropologii a antropologii velký význam otázka chronologie lidského rodu, evoluční návaznosti některých vyhynulých druhů a také mezidruhové křížení. Pro lepší přehled alespoň některých hlavních dějů lidského vývoje vytvořili paleoantropologové z několika západních institucí studii, ve které tyto děje shrnují a lépe klasifikují dosud ne zcela vyjasněné oblasti evoluce našeho rodu.

Fosilní pozůstatky druhu Homo erectus jsou dodnes důležité pro chápání evoluce rodu Homo, v minulosti sloužily jako vlastně jediný spojovací článek mezi staršími lidoopy a modernějšími vyhynulými lidmi jako byl neandrtálský člověk (Homo (sapiens?) neanderthalensis). Tyto lebky, vystavené v Přírodovědeckém muzeu v Londýně, patří třem samicím tohoto druhu z odlišných částí světa (zprava doleva Keňa, Čína a Blízký východ) a je na nich patrná jejich morfologická rozdílnost. Podobnými jevy se také zabývali autoři nové studie. Kredit: Vlastní archiv autora

Studium lidského druhu, jeho evoluční historie a vývojové minulosti, vždy přenášelo zainteresované osoby i širší veřejnost do varu - dávalo nám informace o nás samotných, o “stoupání” ve vývojovém žebříčku a po prosazení evolučních myšlenek Charlese Darwina také k představě, ze kterých druhů jsme se vyvinuli, a které jsme na této cestě “překonali”. V době 19. a 20. století byla paleoantropologie vědeckým oborem, který byl značně rozporuplný kvůli různým myšlenkovým směrům prosazujícím nejen lidskou nadřazenost nad ostatními druhy, ale dokonce i některých lidských ras nad jinými. Můžeme být vděční, že tyto jevy z lidské společnosti mizí, a také bychom měli přijmout fakt, že lidé jako živočišný druh nad ostatními druhy nestojí. Jsme jejich součástí, zatímco jsme obsadili vrcholové příčky potravních řetězců celého světa, tak si stále více uvědomujeme, že proti přírodním dějům a některým dalších živočišným druhům jsme prakticky bezbranní. A jindy to nebylo ani v minulosti, kdy se lidský rod vyvíjel skrze pleistocén za nátlaku většího spektra původních predátorů a také druhů, které mu úspěšně konkurovali. Za skutečnou ukázku lidské přizpůsobivosti můžeme považovat využití intelektu, přírodních nástrah a také zvyků ostatních živočichů v náš prospěch, a konečně také schopnost se evolučně rozrůst mezi poměrně značné množství dalších taxonů, kterých bylo v tehdejším Starém světě nesčetně.

Taxonomie všech z nich není zcela ujasněnou záležitostí a u některých je jejich postavení v systému dosud nejasné či jinak neurčité. Výzkum nepochybně ulehčují ale faktory, které u převážné většiny vyhynulých druhů provádět nemůžeme, a sice například výzkum skrze analýzu DNA.

Kolektiv autorů z Přírodovědeckého muzea v Londýně, Institutu Franka Cricka a Věd o lidské historii při Institutu Maxe Plancka, pod vedením Anderse Bergströma, sestavil, na základě známých údajů o lidských předcích, přibližnou podobu evoluce lidského rodu rozčleněnou do jednotlivých etap, které zohledňují hlavní mezníky v ní, které jsme schopni z paleontologických nebo fosilních nálezů dokázat. Také se snaží ve zkratce svou prací posoudit dosavadní paleoantropologický výzkum a pokusit se odhadnout, kam by jeho ambice mohly směřovat do budoucna.

Studium lidských pozůstatků nese celé spektrum problémů, a to právě z výše zmíněného důvodu, že první zástupci rodu Homo se příliš nelišili od hominidů, a některé kosterní exempláře jako kosti končetin, zuby a lebky nemusejí nutně být vhodné pro popis nového druhu či poddruhu. Zvláště u afrických a asijských zástupců není jejich systematika zdaleka uzavřenou záležitostí - v době mezi 2,4 až 1 milionem existovalo hned několik vedle sebe žijících druhů (například Homo habilis, Homo ergaster, Homo naledi aj.) a to ještě s hominidy, kteří byli jejich předky.

Toto samozřejmě vyvolává spekulace, ohledně jejich postavení v systému, ale také o tom, co toto období vedle sebe existujících a částečně nepochybně odlišných druhů mělo za význam v naší evoluci.

Podobná data, autoři je posoudili a na jejich základě poté sestavili časovou osu, mezi jejíž jednotlivé časové etapy byly umístěny hlavní části lidského vývoje. Konkrétní kritéria nebyla vytyčena, šlo spíše o zhodnocení a stupňování důležitých lidských mezníků, které rodu Homo napomohly dalšímu vývoji a prosazení se ve světových ekosystémech.

Výsledně tedy tato časová osa byla chronologicky rozčleněna na dobu mezi 1 milionem až 300 000 lety před naším letopočtem, před 300 000 až 60 000/40 000 tisíci lety před naším letopočtem a poté na dobu od této hranice do současnosti. Každá z nich se dá charakterizovat důležitými vývojovými pochody, v první se nejstarší přímí lidští předci diferencují od svých hominidních příbuzných, začínají používat oheň a rozšiřují se na další kontinenty mimo Afriku, druhá se projevuje dalším oddělením evolučních linií člověka od například výše zmíněných neandrtálců a jejich vymírání, třetí naopak úplným rozšířením člověka po celém světě, podíl na vymírání v pleistocénu a poté sérii revolucí (neolitická, kulturní, průmyslová apod.) vedoucí až do dnešních dnů.

Na základě nashromážděných údajů také vědecká skupina uvedla, že nelze přesně určit místo, kde se lidský druh vyvíjí z rodu Australopithecus. Přesněji, není zatím znám přesný časový horizont, kdy bychom mohli považovat za zachycený jakýsi “evoluční přechod” tohoto rodu v rod Homo, a ani místo, kde by se tak mohlo stát.

Zatímco dodnes prakticky pracujeme s myšlenkou, že lidský rod se vyvinul jako málo početný na malém území, tak dle autorů nelze spolehlivě vyloučit, že by se lidský rod mohl vyvinout na více místech zároveň. Podle vědců není ve fosilním a ani genetickém záznamu, od kterého se množství dalších studií odráží, přesné místo a ani čas, kdy by se na omezeném území vyvinul rod Homo a následně se rozšířil dále. Jak uvedl jeden ze spoluautorů studie, Pontus Skoglund z Institutu Franka Cricka, bylo by v tuto chvíli výhodnější pracovat s myšlenkou, že se jeho vývoj udál na více místech nebo v různých časových úsecích.

Teorie o nejednotném původu všech lidských ras, tedy polygeismus, je dnes naštěstí opuštěnou záležitostí a vzdáleně by se snad mohla názoru autorů podobat.

Nicméně, hypotéza o evoluci rodu Homo na několika místech a poté vzájemnému prolnutí těchto populací není zcela zcestnou a nedá se na základě dostupných dat vyloučit. Zatímco všichni současní lidé mají stejného předka, původní zástupci rodu Homo mohli být potomci několika populací “protočlověka”, který pocházel z několika různých míst. Autoři ovšem uvádějí, že by bylo užitečnější s podobným modelem zatím pracovat, přestože může být ještě v budoucnu vyvrácen.

Závěrem také podotýkají, že dále by se měl výzkum prehistorických druhů člověka zaměřit na oblasti, které zatím jsou stranou paleoantropologického výzkumu - střední a západní Afrika nebo poloostrovy Přední a Zadní Indie. Dle jejich mínění, kterým také studii uzavírají, je také nesporné, že do dalších let se naše povědomí o přesněji známém vývoji lidských předků a rodu Homo zlepší, a to i za pomoci nových technologií jako je výzkum molekul eDNA a proteinů, které se mohly na fosiliích zachovat.