Spinoaequalis
S heslem Výstup z vod neexistuje začal francouzský vertebrátní paleontolog Sébastien Steyer jednu z podkapitol v knize Země před dinosaury, kde popisuje přechod tetrapodů na souš v průběhu mladšího paleozoika a počátku mesozoika. Má ve své podstatě neomylnou pravdu, protože se tetrapodi vrátili během vývoje do vodního prostředí nesčetněkrát a netýkalo se to vždy jen pokročilejších skupin. A jakousi "první vlaštovkou" pokročilých tetrapodů, kteří přešli do vodního prostředí, byl diapsidní plaz Spinoaequalis schultzei ze samého konce karbonu současných Spojených států. Na svou dobu a pro vývoj plazů i jejich potomků obecně představuje dost zvláštní úkaz - je primitivním diapsidem evolučně docela blízký původnímu předkovi všech diapsidních plazů, ale přesto specializovaný na vodní prostředí s brakickou až slanou vodou. Fosilie nalezené poblíž tohoto živočicha patří krásně zachované mořské rybě, což svědčí buď o tom, že se sem živočich za života zatoulal nebo tu soustavně žil, nebo, že se do mořských sedimentů dostalo jeho tělo v průběhu fosilizace. Znaky na jeho kostře ale odpovídají spíše prvnímu scénáři, protože se jeho mrtvé tělo mohlo dostat bez porušení do mořské vody ze sladké delty nejspíš těžko, hlavně kvůli velkému množství dravců, kteří by na něj měli zálusk. Na druhou stranu by ale bylo zvláštní, kdyby se tento plaz už přizpůsobil životu i v jen částečně slané vodě a to kvůli morfologii jeho těla a pravděpodobné absenci solných žláz. Nejpravděpodobnější je tedy verze, že šlo o vodě docela dobře přizpůsobeného živočicha vyskytujícího se na pomezí sladké a slané vody v pobřežních porostech kapraďorostů a plavuní, které na konci karbonu pomalu ustupovaly s měnícími se klimatickými podmínkami. Tento ekosystém sdílel s množstvím ryb, velkých obojživelníků a také některými obojživelnými savcovitými plazy a přestože měřil pouze do třiceti centimetrů, tak nebyl v těchto oblastech k přehlédnutí. Stavba jeho dlouhého ocasu je dokladem toho, že to byla jeho hlavní hnací síla, protože mimo jeho délky a mohutných obratlů se na něm vyskytují i zvláštní trnové výběžky (dle kterých získal své jméno) podpírající silné svalstvo. Byly na horní i dolní straně ocasních obratlů a jde o zkostnatělé pruty, evolučně šlo o inovaci vhodnou k rychlému výpadu vpřed pro polapení kořisti. Ocas se ale mohl vlnit a pohánět plaza i menší rychlostí, pomáhaly mu přitom i zadní končetiny s dlouhými prsty a napjatými plovacími blánami. Byly v poměru k předním nepoměrně dlouhé, takže jejich funkce při pohybu musela být nezanedbatelná. Stále ale nepostrádaly drápy a pomocí nich mohl Spinoaequalis stále dobře šplhat po stromových kmenech a pahýlech. Tím se ale zabýval nejspíš jen, když se chtěl slunit. Tělo bylo štíhlé, pružné a krk také docela dlouhý, avšak mohutný. Libovolně mohl tedy pohybovat hlavou do všech směrů a to se mu mohlo vyplatit při hledání potravy ve skulinách nebo mezi kořeny velkých kordaitů. Hlava měla troúhelníkový tvar a špičatý čenich, skvěle se hodící k prorážení vody, měl také docela velké oči a nejspíš byly kryté mžurkou jako u krokodýlů. Čelistím vévodily malé kuželovité zuby, podobně jako u jeho suchozemských příbuzných jimi primárně prorážel kutikuly členovců. Při své velikosti ale musel být obezřetný, predátory mu přitom nebyly jen velké druhy lalokoploutvých ryb a žraloků, ale i velcí obojživelníci jako Actiobates a také částečně semiakvatiční masožraví synapsidi rodů Haptodus a Ianthodon.
Tento raný diapsid byl nalezen ve svrchnokarbonských uloženinách amerického Kansasu, kde se do stejných vrstev datuje lagerstätte poblíž městečka Garnett. Leží zde geologické formace Calhouns Shale, Stanton a Rock Lake Shale, všechny patří k dokumentům černouhelných pralesů plných pomalu zanikajícího světa a to kvůli rozsáhlé proměně na konci karbonu známé jako tzv. karbonský pralesní kolabs. I kvůli tomu víme, že pokud se Spinoaequalis vyskytoval i hlouběji ve vnitrozemí, což je pravděpodobné kvůli je stále patrným vazbám na souš, tak tyto ekosystémy sdílel s pomalu se proměňující faunou. Mimo výše zmíněných dvou savcotvárných plazů a temnospondylního obojživelníka šlo ještě o edafosauridy rodů Ianthasaurus a Xyrospondylus, menšího masožravého kaseida rodu Eocasea a v blízkosti žijícího varanopida rodu Archaeovenator. Někteří mohli být nebezpeční i spinoekvalisovi, ale byl daleko lepší plavec, takže jim ve vodě mohl snadno uniknout. Nutno také podotknout, že většinu zdejších a výše jmenovaných forem organismů popsal kanadsko-rumunských paleontolog Robert Reisz, jež zkoumá mladoprvohorní sedimenty amerického Středozápadu.
Spinoaequalis má nesporné adaptace k plavání a ty jsou vidět hlavně na silném ocase, ale jeho tělesná stavba s dlouhýma zadníma nohama evokuje také vzhled současného baziliška zeleného (Basiliscus plumiformis) známého hlavně kvůli jeho schopnosti běhat po vodě. I stylem života jsou si oba tvorové velmi podobní - žijí blízko vody, mají dlouhé zadní končetiny a umí dobře plavat. Není tedy vyloučené, že spinoekvalis mohl mít stejnou schopnost utíkat tak rychle, aby skákal po hladině a měl teritoriální chování u samců. Dosud ale jediný objevený exemplář nám o tomto potenciálním způsobu života neprozradí víc než tyto spekulace.
Naleziště: Anderson County, Kansas - USA Biotop: Pravděpodobně deltaické pralesy
Druh: S. schultzei Váha: cca do 1 kg
Strava: Drobní živočichové, případně i obratlovci Význam: "Symetrický trn/páteř" dle stavby ocasu
Doba: stupeň Gzhelian, před zhruba 300-299 mil. l. Sok: Synapsidi, temnospondyli a velké ryby
Délka: 25-30 cm Zařazení: Sauropsida, Eureptilia, Romeriida,
Popsán: deBraga a Reisz, 1995 Diapsida, Araeoscelidia
Výška: cca 5-10 cm Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí: