Vulcanops
Fauna Nového Zélandu se radikálně proměnila po velkém vymírání na konci křídy a to nejen proto, že zde už nebyli k nalezení neptačí dinosauři (Dinosauria), ptakoještěři (Pterosauria) a také velmi často nalézaní mořští plazi jako mosasauridi (čeleď Mosasauridae). Izolace tohoto kousku pevniny způsobila ale rapidní a velmi úspěšný vývoj jejich vývojových potomků ptáků (Aves) a také zamezila širšímu rozvoji savců, vlastně jediní přirozeně vyskytující se savci na obou ostrovech před zavlečením lasic, králíků nebo ovcí byli lachtani a jiní ploutvonožci (Pinnipedia) a z ryze suchozemských druhů mystacinidiní netopýři s velmi starým evolučním původem pramenícím pravděpodobně už v době nejspodnějšího kenozoika nebo dokonce svrchní křídy. A kvůli absenci veškeré konkurence v podobě jejich savčích příbuzných (pokud bychom nebrali v potaz zprávy o možném výskytu neznámých vejcorodých savců v maorské ústní tradici - waitoreke) mohli zastat i jejich ekologické niky a zvláštní netopýr Vulcanops ("Sopečná" či "Vulkánova tvář") se tomuto novému životnímu stylu přizpůsobil natolik, že dokonce ztratil i schopnost létat a křídla jako taková. Dosud se podařilo nalézt kosterní fragmenty a především zuby tohoto druhu, takže v odhadech jeho velikosti a životního stylu se využívá především extrapolace a porovnání se současnými příbuznými. Šlo o druh, který byl na mystacinidy doslova Golemem, protože jeho váha je odhadována na 40 gramů a představu patrně největšího objeveného netopýra na jižní polokouli (přinejmenším v čeledi Mystacinidae) s vyjímkou kaloňů. I mystaciny, které jsou jeho nejbližšími příbuznými, sice dosahují váhy přesahující 30 gramů a pohybují převážně na zemi, ale jejich evoluce nedošla do takových extrémů jako u jejich miocénního "bratrance". Jeho potravu tvořili především pavoukovci, hmyz jako velké wety (Deinacrida sp.) a možná i malí obratlovci, zdá se ale, že stejně významnou část jeho jídelníčku tvořily listy a jiná rostlinná hmota a to kvůli přítomnosti části chrupu ukazujícího na býložravce (Hand et. al., 2018). Přestože se tedy primárně živil živočichy, byl to omnivor nepohrdající veškerou nalezenou potravou. Možná, že tento životní styl se u něj vyvinul i z důsledku konkurence menších obratlovců v oblasti prehistorického jezera Manuherikia na Jižním ostrově v době spodního miocénu, taktéž ale může jít o efekt způsobený podmínkami, které v této oblasti panovaly v oligocénu a zdá se, že významně ovlivnily podobu zdejší fauny (Worthy et. al., 2017). Ta je označována jako fauna Saint Bathans a Vulcanops se do ní počítá taktéž, obýval zdejší záplavovou plošinu s množstvím porostu a nízké vegetace, která připomínala spíše velké říční delty se stojatou vodou (Worthy et. al., 2007). Tito netopýři mohli na rozdíl od mystacin hloubit nory v říčních březích, ale o jejich životním stylu žádné větší podrobnosti známy nejsou. Není ani jisté, zda disponovali echolokací, což by k jejich životnímu stylu nebylo pravděpodobné, nebo jestli se jednalo o společenské tvory vyskytující se ve větších sociálních skupinách.
Netopýr tohoto druhu patří určitě k nejzajímavějším druhům vyšších obratlovců objevených v roce 2018, protože je skutečným unikátem i v rámci zvláštních netopýrů a fauny savců vyvíjející se v Australasii v kenozoiku. Není známé, jestli by jeho další vývojová stádia mohla pokračovat do daleko větších a masivnějších druhů, ale je jisté, že tento evoluční model se uplatnil i u celé čeledi mystacinidů, přestože nedosáhl extrémů jako ztráty letu a křídel (nelze ovšem vyloučit stále letuschopnost a přítomnost kožních blan), ale i na území Austrálie s velmi silnou konkurencí hrabavých savců s rodem Icarops (Hand et. al., 2009).
Etymologie názvu Vulcanops jennyworthyae se vztahuje nejen k vulkanickým uloženinám hojným na Novém Zélandu, ale také k římskému bohu ohně a sopek Vulkánovi. Autoři popisu ale zvolili toto jméno ještě z důvodu odkazu na Hotel Vulcan v bývalém hornickém městě Saint Bathans, u kterého leží uloženiny geologické skupiny Manuherikia. Právě v těchto sedimentech byly fosilní fragmenty tohoto druhu objeveny a popsány. Druhový přídomek jennyworthyae pak odkazuje na paleontoložku Jennifer Worthyovou, která objevila fosilie, a která je také manželkou významného novozélandského paleontologa Trevora Worthyho. Tento vědec se specializuje především na vertebrátní paleontologii Nového Zélandu v době neogénu až holocénu a několik let prováděl i vykopávky u Saint Bathans.
Naleziště: okolí města Saint Bathans - Jižní Ostrov, Nový Zéland | Biotop: Záplavová travnatá plošina
Druh: V. jennyworthyae Váha: mezi 35-40 g
Strava: Rostlinná hmota, drobní bezobratlí Význam: viz výše
Doba: stupeň Burdigalian, před cca 19-16 mil. l. | Sok: Vodní ptáci, případně i ještěři a želvy
Délka: přibližně 18 cm, rozpětí "křídel" až 93 cm Zařazení: Mammalia, Placentalia, Laurasiatheria,
Popsán: Hand et. al., 2018 Scrotifera, Chiroptera, Mystacinidae
Výška: zanedbatelná, přibližně 10-15 cm | Synonyma: Žádná
*z dostupných zdrojů jsem nenalezl žádné informace o nepřítomnosti nebo přítomnosti křídel jako takových, takže některé části příspěvku mohou být tímto nedostatkem zkresleny
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Hand, S. J.; Weisbecker, V.; Beck, R.M.D.; Archer, M.; Godthelp, H.; Tennyson, A.J.D.; Worthy, T.H. (2009). "Bats that walk: a new evolutionary hypothesis for the terrestrial behaviour of New Zealand's endemic mystacinids". BMC Evolutionary Biology. 9 (Pt. 1): str. 169.
- Hand, S. J.; Beck, R. M.; Archer, M.; Simmons, N. B.; Gunnell, G. F.; Scofield, R. P.; Tennyson, A. J. D.; De Pietri, V. L.; Salisbury, S. W.; Worthy, T. H. (2018). "A new, large-bodied omnivorous bat (Noctilionoidea: Mystacinidae) reveals lost morphological and ecological diversity since the Miocene in New Zealand". Scientific Reports. 8 (Pt. 1): str. 235.
- Worthy, T.H.; Tennyson, A.J.D.; Jones, C.; McNamara, J.A.; Douglas, B.J. (2007). "Miocene waterfowl and other birds from central Otago, New Zealand". Journal of Systematic Palaeontology. 5 (Pt. 1): str. 1-39.
- Worthy, T.H.; Pietri, V.L. De; Scofield, R.P. (2017-07-03). "Recent advances in avian palaeobiology in New Zealand with implications for understanding New Zealand's geological, climatic and evolutionary histories". New Zealand Journal of Zoology. 44 (Pt. 3): str. 177-211.