"Woderchicken" - Úžasní předci slepic ze svrchní křídy rodu Asteriornis

Už po delší dobu některé studie a fylogenetické analýzy předpokládají, že se nejstarší druhy moderních ptáků, či chcete-li ptačích dinosaurů (Aves), se začaly vyvíjet a objevovat už v pozdní rané křídě a jejich evoluce probíhala s nejmladšími druhy jejich evolučně méně výspělých příbuzných. Je také oprávněné se domívat, že už v tuto dobu se jejich vývojové linie rozdělily na současné podtřídy Palaeognathae a Neognathae, ačkoliv jisté skutečnosti by naznačovaly starší původ první zmíněné podtřídy, a společně se vyvíjely po boku jejich neptačích příbuzných všech tvarů a velikostí. Přesto ovšem existovaly ve svrchní křídě druhy primitivnějších ptáků, jako argentinský rod Patagopteryx, kteří úspěšně konkurovali prvním moderním ptákům a tvarem těla i chováním se jim pravděpodobně ve většině znaků podobali. Tato konkurence mohla do určité míry omezit evoluční rozvoj moderního ptactva, ovšem nastálá evoluční radiace po vymírání K-Pg ve formě objevení obrovského množství řádů, nadčeledí a čeledí ptáků ukazuje na jejich širší vývoj už před koncem křídového geologického útvaru. Strohé pozůstatky teď doplnila fosilie nového druhu ptáka, který má evolučně blízko k předkům kachen (Anatidae) a slepic (Phasianidae, resp. Gallus sp.) a do určité míry potvrzuje předpoklad o starším evolučním původu současných ptáků. Představuje se Asteriornis maastrichtensis.

Přibližná rekonstrukce druhu Asteriornis maastrichtensis, moderního ptáka majícího blízko k evolučním větvím současných vrubozobých (Anseriformes) a hrabavých (Galliformes) z nejsvrchnější křídy. Úžasné na této fosilii je, že představuje první neoddiskutovatelný doklad o vývoji moderních ptáků v posledních fázích křídové periody. Kredit: Phillip Krzeminski

Molekulární analýzy DNA u moderních druhů ptáků i jiných živočišných skupin odhalují některé údaje, jako odštěpení jednotlivých evolučních větví v rámci geologických útvarů a tedy jejich přibližné stáří, které zatím paleontologie nemůže prokázat nebo jsou případní fosilní zástupci známí z enigmatických či dubijních fosilií. Bylo by určitě zajímavé vidět, že vedle primitivních ptáků (kupříkladu klad Enantiornithes), neptačích dinosaurů jako masivních ankylosauridů (Ankylosauridae) a hadrosauridů (Hadrosauridae) nebo obrovských druhů ptakoještěrů (Pterosauria, převážně nadčeleď Azhdarchoidea) posedávaly moderní druhy ptáků jako plameňáci (Phoenicopteriformes), kolibříci (Trochilidae) nebo tučnáci (Sphenisciformes), ale fosilní záznam zatím nedokážu podobnou představu potvrdit. Ačkoliv známe fosilie některých sporných zástupců moderních ptáků ze svrchní křídy (kupříkladu Torotix clemensi, blíže nedeterminovaní potenciální zástupci hrabavých apod.), tak stále nám chybí o vývoji ptáků v této době podstatné informace.

Fosilní doklady o rané emergenci této skupiny jsou také limitovány na poměrně stejnorodé území většinou zahrnující oblast bývalé Laramidie, částečně také Jižní Ameriky, Antarktidy a na většině ostatních kontinentů nejsou jejich fosilie zastoupeny ve srovnatelném množství nebo dokonce chybí. "Nový" nález ze západní Evropy ovšem ukazuje, že celá podtřída Neognathae má patrně starší původ dovolující se jim šířit po dalších světových kontinentech z epicentra jejich vývoje a to ještě nejspíše dlouho před koncem křídové periody - zkamenělá kostra poměrně výstižně přezdívaná "Wonderchicken", tedy v překladu "zázračné kuře", totiž představuje zástupce evoluční linie odvozených ptáků, která není z Amerik, ale pochází z Evropy. Konkrétně se nově popsaný druh Asteriornis maastrichtensis vyskytoval mezi Nizozemskem a Belgií před přibližně 66,8 až 66,7 miliony let. Představuje doklad o důležitosti "starého kontinentu" v evolučním vývoji moderních druhů ptactva.

Vědecké pojmenování je odvozeno od řecké potoky titánů Astérie, která se dle autora Ovidia proměnila v křepelku, aby utekla před spojením s Diem a na základě této souvislosti byl zvolen rodový název. Druhový přídomek naopak odkazuje nejen k městu Maastricht v Nizozemí, kde byly fosilie nalezeny, ale také na souvrství Maastricht ve stejné oblasti a nepřímo i na geologický věk maastricht, v jehož nejsvrchnější fázi byly fosilie tohoto druhu nalezeny.

Fakt, že se tento druh vyskytoval v takto velmi přesně datované době v oblasti, kde ptačí fosilie podobného rázu dosud chyběly, je stejně překvapivý jako to, že veškeré známe fosilie byly nalezeny ve velmi malém bloku pískovce při holandsko-belgické hranici. Podle autorů popisné studie, které se zúčastnila i paleontologická kapacita Daniel P. Ksepka, byly rozměry onoho kusu horniny zhruba o velikosti balíčku karet. Přesto - hornina poskytla obrovské množství velmi důležitých informací, včetně přibližného systematického zařazení fosilie. To bylo patrně nejvíce překvapující.

K doplnění lze dodat, že fosilie jako taková byla samotná překvapující zjištění, které se v době, kdy do zpráv prosakují prakticky pouze informace o současném stavu s koronavirovou pandemií, dostalo i do některých masmédií. Jde totiž o nejstaršího plně prokazatelného moderního ptáka na severní polokouli a vůbec jde o dosud nejstaršího nalezeného moderního ptáka světa.

V malém pískovcovém bločku totiž byla zachována z velké části kompletní lebka a ta byla velmi mělko, zhruba pouze 1 milimetr, pod povrchem. Byla malá, ačkoliv ne srovnatelná s lebkou rodu Oculudentavis, ale přesto velmi malá a svědčí o živočichovi dlouhém pouze okolo 30 centimetrů a vážícího zhruba okolo 400 gramů. Byl tedy zhruba třikrát větší než průměrná křepelka (Coturnix coturnix), od které byl částečně odvozen jeho název.

Autoři popisné studie fosilii dokázali z horniny vyprostit až po rekonstrukci snímkováním, kterému blok podrobili. V dalších třech blocích paleontologové identifikovali ještě fosilie předních končetin (radius) a také zadních končetin a několika dalších kostí.

Morfologie lebky ukazuje, že Asteriornis měl zobák mírně zahnutý směrem k zemi a patrně šlo o omnivora pohybujícího se při mořském pobřeží a nepohrdajícího patrně ani zdechlinami vyvržené mořskými vlnami. Už od letmého pohledu ale, dle autorů studie, je lebka jasně ptačí a velmi podobná současným druhům ptáků, z anatomického hlediska kombinuje znaky podobné husám (Anserini) a bažantům (Phasianinae). I z tohoto důvodu je celý rod velmi důležitý, protože má z evolučního hlediska velmi blízko k poslednímu společnému předkovi kladu Galloanserae a dokazuje, že se vzájemně obě evoluční linie odštěpily již ve svrchní křídě.

S popisem tímto rodu ovšem také vyvstává otázka, zda nešlo o druh pozdní, zástupce vyskytujícího se po proběhlé evoluční radiaci předků brodivých a hrabavých již v dřívější době, a jeho anatomické znaky jsou plesiomorfismy zděděné od společného předka. Ačkoliv je pravděpodobně brzy na podobné hypotézy, je nepopiratelné, že jde zástupce kladu Pangalloanserae sdržujícího zatím tento taxon a taxon Galloanserae. Toto systematické zařazení, pokud je platné, je zároveň dokladem o evolučních vazbách na druhý zmíněný klad.

Jak uvedl i vedoucí autor studie, David Field z Departmentu přírodních věd v anglickém Cambridge, a jeho kolegové, tato lebka a další fosilní fragmenty rodu Asteriornis poskytují jedny z nejpodstatnějších informací o evoluci moderních ptáků za několik posledních desetiletí a to nejen kvůli jeho zařazení, ale také místě výskytu (paleogeografii) a ekologii. Tento živočich totiž částečně objasňuje nejen evoluční původ mderního ptactva, ale také, opět dle autorů, poskytuje pohled na živočicha, který se velmi vhodně hodil do konce křídové periody.

V popisné studii se objevuje také hypotéza, proč a jakým způsobem probíhal vývoj ptáků před dopadem asteroidu Chicxulub, a proč právě tyto druhy teplokrevných obratlovců přežily a jejich o něco větší neptačí bratranci nikoliv (samozřejmě hlouběji do kenozoika, samotný dopad neptačí dinosauři alespoň v některých případech přežili). Spadá tedy k dalším studiím, které některé kvality kladu Aves při vymírání K-Pg vyzdvihují, u rodu Asteriornis patrně dopomohla jeho nevybíravost, malá velikost a vyšší míra adaptability.

Vyplňuje tedy evoluční mezeru mezi moderními ptáky a jejich křídovými příbuznými a navíc v oblasti, kde o jejich vývoji zatím nemáme mnoho informací. Potvrzuje také biodiverzitu obratlovců v oblasti současné západní Evropy ještě v nejsvrchnější křídě, takže můžeme tuto oblast podrobit dalším výzkumům podobného rozsahu. Ptáci na "starém kontinentě" nás dozajista ještě překvapí.