Ordovik - Život před první velkou zkouškou

Ordovik je období datované do doby mezi 485-443 miliony let před současností. Přichází hned po předešlém kambriu a v jeho průběhu vzniká mnoho různých živočišných i rostlinných forem, které se vyvíjejí do dalších a vyvinutějších. Na jeho konci však Země zažije velkou ekologickou katastrofu, jež znovu změní ekosystémy a směr vývoje.

Jednalo se o dobu poměrně bouřlivých změn, které měly i poměrně rychlý spád, avšak to nebránilo další evoluci prazvláštních forem života. V mořích naopak život rašil velice rychlým tempem a vlastně, i pro naše štěstí, se v ordoviku vyvíjejí první pokročilejší předci všech ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Byli to požírači zdechlin, kalu a drobných věcí u dna, kteří se stali prvními pravými obratlovci vůbec. Arandaspidi, jak je tato skupina rybovitých obratlovců nazývána (latinsky Arandaspida), byli transkontinentálně rozšířeni od Austrálie přes Severní Ameriku po Bolívii, ovšem neměli žádné ploutve, kromě ocasu, a proto se pohybovali pomalu a omezeně.

Vedle nich se rozvíjeli ještě jejich další bezčelistnatí příbuzní jako pteraspisové (Pteraspidomorphi) a především také strunatci konodonti (Conodonta). Tito zvláštní, úhořům podobní živočichové žili v ordovických mořích a oceánech a jsou velmi důležití z hlediska geologie nejen ordoviku, ale celých prvohor. Jejich malé zuby jsou totiž skvělými vůdčími fosilie, znalost jejich přesné datace nám pomáhá stanovit i stáří okolních hornin. Zpravidla nešlo o nijak velké živočichy, ale existovali i konodonti jako Promissum, kteří dosahovali takřka půlmetrové délky. V pozdním ordoviku také vznikají první ryby s ústním ústrojím, které je podobné čelisti a jde tak nejspíš o první čelistnaté obratlovce (Gnathostomata).

Malý bolivijský Sacabambaspis představuje velmi dobrý příklad vzhledu tehdejších obratlovců. Šlo o štíhlého živočicha pohybujícího se při mořském dně, dertivora, živícího se zbytky a také kalem. Přesto se tyto formy v průběhu evoluce vyvinuly v pokročilejší druhy s daleko vyšší příčkou v potravím řetězci. Kredit: Nobu Tamura

Světu doby ordoviku ale bezmezně dominovali bezobratlí, především potom členovci a hlavonožci. Nálezy a fosilie této doby ukázaly, že ve velkém počtu tu existovaly korály, mořské živočišné houby a lilijice. Tito tvorové převzali místo po kambrických pralilijicích a archaeocyatidech, v průběhu ordoviku se objevují i první osmičetné korály. Velmi široké zastoupení čekalo v ordoviku i zvláštní skupinu jablovců (Cystoidea), což byli zvláštní přisedlí ostnokožci s různými tvary jejich měkkých těl. Často měli podobu vaků, bublin nebo nafouknutého bálonu, spolu s výše zmíněnými skupinami dominovali mělkým šelfovým mořím a korálovým útesům té doby.

Mezi ostnokožci se objevují také první hvězdice a dominantní složkou planktonu jsou v té době graptoliti (Graptolithina), kteří se objevují na začátku ordoviku. Jejich rozšíření z nich dělá skvělé vůdčí fosilie a pomáhají velmi přesně datovat horniny, ve kterých jsou nalezeni. Jejich rozšíření bylo globální, tvořili keříčkovité, prutovité nebo jiné útvary plovoucí v mořských proudech a patřili mezi nejrozšířenejší složku fauny.

Hlavonožci, v podobě ortoceridů (nadčeleď Orthoceratoidea) a nautiloidů (Nautiloidea), se stali největšími dravci ordovických moří. Měli i se svou kónickou, vzduchem naplněnou schránkou na délku i přes šest metrů (u rodu Cameroceras snad dokonce i deset metrů) a představovali vrchol potravního řetěžce ordoviku. Zničující síla jejich chapadel, zobanů a velikosti jim umožnila přejít od ohromných forem, které byly kosmopolitně rozšířeny prakticky po celém světě. Obývali především mělčí moře do asi dvousetmetrové hloubky, jejich pohyb byl sice značně omezen kolosální schránkou, ale přesto velmi účinně plavali vystřikováním přebytečné vody ven z těla a pohyby chapadel. V ordoviku se také objevují první typy nautiloidních hlavonožců se zatočenou schránkou, obecně se u některých skupin tato část těla stále více oblila až z ní zůstal zatočený pozůstatek původní rovné struktury.

Nautiloidní hlavonožci ve stejnou dobu získali potravní konkurenty, tzv. mořské štíry neboli eurypteridy (v češtině také známí jako různorepi, skupina Eurypterida). Tato monstra dosáhla v pozdějším siluru délky i přes dva a půl metru, v šelfových mořích ordoviku ale dosahovali délky "jen" dvou metrů. Ačkoliv čelili velkému potravnímu nátlaku ze strany kolosálních hlavnožců, měli neméně smrtící zbraně v podobě různých typů klepet a rychlosti jejich pohybu pod vodní hladinou. Za velmi krátkou dobu si vydobili pevnou pozici v ekosystémech, která později ještě více posílila. Největší z těchto druhů byli zástupci rodu Megalograptus, nicméně většina zástupců nedosáhla délky přes půl metru. Ve své podstatě šlo ale o dravé příbuzné dnešních štírů a pavouků, sdílí s nimi posledního společného předka. Jako skupina se objevili před zhuruba 467 miliony let (Pentecopterus), ačkoliv existují diskutabilní fosilie, které by ukazovaly jejich starší původ (údajní eurypteridi z tremadoku a potom také z konce kambria).

Přibližná rekonstrukce prvních krůčků života na suché zemi. Fosilní nálezy ukazují, že první bezcévnaté rostliny vystoupily do pobřežních oblastí snad již před 475 miliony let ve středním ordoviku, ke konci období už byla většina břehů pevnin okupována primitivními játrovkami a lišejníky.

Trilobiti byli také skupinou široce prosperující v mořích ordoviku, objevilo se zde skutečně velké množství druhů. Oproti jejich kambrickým předkům ale tvořili už velmi různorodou paletu druhů s širokou variabilitou jejich velikosti, tvarů krunýřů a ekologických nik. Existovaly zde i dosud největší objevené druhy těchto členovců (Isotelus) a později už jejich diverzita spíše klesala. Na dně se také objevili mořští plži a mlži, ježovky a nad nimi velké množství medúz.

Objevené stopy zvláštních členovců, pravděpodobně mnohonožek nebo primitivních stonožkovců, byly nalezeny ve 450 milionů let starých horninách v Austrálii společně s jejich norami. Na konci ordoviku to byla první kolonizace souše, už z doby o 25 milionů let starší ale známe spory bezcévnatých rostlin a ke konci ordoviku už příbřežní oblasti obývaly primitivní rostliny játrovky, ty jsou příbuzné dnešních lišejníků. Některé předpoklady také hovoří pro názor, že pobřežní vlhké oblasti byly na konci ordoviku obývány primitivními výtrusnými rostlinami a pavoukovci, nové studie ale hovoří spíše pro předpoklad, že šlo o jakési "pokusy" pro výstup nad vodní hladinu.