Cesta opic do Nového světa - Ucayalipithecus perdita a odpovědi na otázky vývoje primátů

Primáti (Primates), ke kterým patří i lidský druh (Homo) a to i přes prostesty některých konzervativců, původně tvořili poměrně malou skupinu vyvíjející se pravděpodobně už od geologického věku kampánu ve svrchní křídě, ale jejich fosilie z toho obodobí jsou kvůli předpokládané fragmentárnosti chybějící a pouze několik jich známe ze samotného závěru křídové periody (Purgatorius). Po začátku kenozoika se ovšem evoluční linie těchto savců rozštěpila a vyvinuly se podřády Strepsirrhini, zahrnující současné poloopice jako lemury (Lemuroidea) nebo outloně (Lorisoidea), a Haplorhini, kteří ve vývoji pokračovali do forem současných hominidů (Hominoidea), nártounů (Tarsiiformes) a také opic Starého (Catarrhini) a Nového světa (Platyrrhini). Z fosilního záznamu víme, že tyto stále žijící skupiny a řády doplňovalo množství vyhynulých příbuzných, kteří především v paleogénu zažili svou evoluční radiaci, a také, že opice Starého a Nového světa měly ještě v období eocénu společného vývojového předka. Paleontologie, a její podobory jako právě paleoantropologie, s dřívějšími teoriemi o jednotlivých evolučních a paleogeografických pochodech v minulosti jsou dnes téměř každodenně překonávany a nevyhnutelné to bylo i v případě pohledu na evoluci primátů na jihoamerickém kontinentě. Zatímco se soudilo, že na severoamerický se primáti dostali pravděpodobně pomocí pevninských mostů z Asie, do Jižní Ameriky se dostali pravděpodobně pomocí plujících ostrovů vegetace nebo za podobných možností, ale pouze v jedné skupině a to ploskonosích tedy oddělení Platyrrhini. Nový nález ale ukazuje, že se k těmto primátům mohla "přidružit" ještě nejméně jeden další klad opic.

Snímek pravé dentice a zubů parapitecidního primáta (Parapithecidae) z druhu Qantrania fleaglei ze spodnooligocénních uloženin souvrství Džebel Qatrani v egyptské oáze Fajjúm. Tato lokalita sloužila jako odrazový můstek pro teorie o evoluci primátů a předělu fauny z eocénu do oligocénu už v době první poloviny 20. století, rod opice, kterému patří výše vyobrazená čelist, je patrně nejbližším vývojovým příbuzným nového druhu jihoamerického primáta, který velmi upravuje naše znalosti o paleogeografii opic při cestě do Nového světa. Kredit: převzato z webu Research Gate

Ploskonosé, tedy novosvětské, opice jsou zastoupeny ve fosilním záznamu Jižní Ameriky nálezy se svrchního eocénu starými asi 35 milionů let (rod Perupithecus) a kupodivu se shodují s předpokládanou dobou vzniku tohoto oddělení primátů. Je poměrně dobře jasné, dle předpokladů i zkamenělin, že se do této části planety dostali krz Atlantský oceán, který dosahoval menší šířky než dnes zvláště mezi východní Brazílií a Guinejským zálivem, a je také patrné, že v tomto prostoru probíhala v paleogénu také výměna mezi jinými kontinenty na západní polokouli. S podivem nacházíme v Africe patrně také forusrakoidy (Phorusrhacoidea; druh Lavocatavis africana), kteří provedli svou migraci z opačné strany Atlantiku a pravděpodobně ve dvou možných průchodech, a my se proto musíme ptát, za jakých podmínek, a kterou cestou se jednotlivé skupiny přemisťovaly přes oceán v tuto dobu široký přibližně 1 440 kilometrů. Pevně ovšem víme, že ploskonosé opice mají společného evolučního předka s úzkonosými opicemi pocházejícího pravděpodobně z Afriky nebo Asie, určitě ale ze "Starého světa". Zdá se ovšem, že cestu přes oceán podnikly i jiné skupiny primátů, než se dosud soudilo.

Ve fosilním záznamu ploskonosích opic se objevují první známí zástupci tohoto oddělení v raném svrchním oligocénu, před zhruba 29 až 26 miliony let v podobě rodu Branisella, ačkoliv jejich evoluční původ před oddělením všech současných čeledí ploskonosích leží už před přibližně 30 miliony let. Následují je fosilní zástupci jako Tremacebus, Homunculus nebo Chilecebus a také předci současných druhů, všichni pocházejí ze společného předka objevujícího se před asi 40 miliony let na východní polokouli.

Obecný názor o jeho přesunu do současné Jižní Ameriky se za dlouhou dobu výzkumu příliš nezměnil, nejčastěji promovanou hypotézou je jejich přesun pomocí plovoucích ostrovů vegetace s dostatkem potravy. Vzhledem k popisné studii nově nalezeného druhu peruánského primáta druhu Ucayalipithecus perdita ovšem i tento názor patrně bude potřebovat úpravu nebo doplnění. Do "Nového světa" se totiž dostala ještě další, tentokrát dnes již vyhynulá a do této doby známá jako endemická nadčeleď primátů, známá jako Parapithecoidea a nejbližší příbuzní tohoto druhu se vyskytovali v oblasti Egypta.

Autoři studie, jejímž vedoucím autorem je paleontolog při Keck School of Medicine of USC Erik Seiffert, připomínají také fakt, že se s opicemi zhruba ve stejný čas přesouvala také skupina předků současných kapybar (Hydrocheorus hydrochaeris). Podle popisné studie, kde je artikl přesunu části fauny z Afriky do Jižní Ameriky také předmětem výzkumu, došlo k této výměně před přibližně 34 miliony na přelomu eocénu a oligocénu a napomohla k tomu první velká zalednění v oblasti světových pólů a s nimi klesající hladina oceánů. Výměna tedy, podle studie, byla možná v oblasti Atlantiku. Nabízejí se ovšem i alternativní hypotézy zabývající se migrací přes oblast Antarktidy, do těch se ovšem kvůli vzdálenější povaze k předmětu tohoto příspěvku raději nebudeme blíže zmiňovat.

Nově popsaný primát nese pojmenování Ucayalipithecus perdita a svým rodovým jménem odkazuje k provincii Ucalaya v rámci regionu Loreto spadajícího do peruánské části Amazonie. Překlad jeho binomického jména je velmi přesně vyjadřující, o jakého živočicha jde a jeho přibližné příbuzenské vztahy - rodové jméno je přeloženo jako "Opice z (provincie) Ucalaya" a druhový přídomek perdita znamená "ztracený".

Jsou známy celkem čtyři fosilní zuby objevené v letech 2015 a 2016 v peruánské Amazonii původně argentinskými paleontology, ke kterým byl vedoucí autor studie přizván k posouzení nálezu. Z hlediska morfologie si všiml velmi výrazné podobnosti amazonského nálezu s africkými druhy z čeledi Parapithecidae z oblasti proslulé oázy Fajjúm ze stejně starých až mladších uloženin. Zmíněné stoličky si byly navzájem velmi podobné a představovaly nepochybně blízce příbuzné taxony, což se následně potvrdilo po popisu nového druhu na začátku dubna.

Ucayalipithecus nese tak těsné chrakteristiky s africkými druhy, že byl zařazen jako zástupce čeledi Parapithecidae a nikoliv pouze širší nadčeledi Parapithecoidea, autoři studie konstatují velmi velké rozšíření areálu této nadčeledi na základě tohoto nálezu. Z hlediska jejich systematiky pak má taxon dokonce nejblíže ke spodnooligocénnímu rodu Qatrania z Egypta a představuje patrně jeho sesterský taxon, což klade další otázky o evoluci jeho jihoamerického příbuzného. Také považují tyto fosilie za velmi důležité a dílo šťastné náhody při jejich objevu už kvůli jejich drobné velikosti.

Studie se ovšem zabývá přechodem těchto primátů do oblasti Nového světa jako velmi zajímavé skutečnosti a naráží na fakt, že přesun některých savců nebo dokonce dalších obratlovců (Vertebrata) mohl být ve skutečnosti daleko širší, než mohou dostupné fosilie potvrdit.

V popisné studii vědci také zmiňují, že velikost tohoto primáta byla zhruba srovnatelná s kosmanem zakrslým (Callithrix pygmaea) pohybující se tedy okolo 14 až 16 centimetrů. Od afrických forem se tedy odlišuje i svou velikostí a není zcela vyloučené, že představuje velmi specializovanou formu z Nového světa, která se přizpůsobila na nové prostředí redukcí své tělesné velikosti. Z hlediska dlouhodobého vývoje ovšem pravděpodobně nešlo o zcela úspěšnou formu, jež mohla rychle podlehnout konkurenci ploskonosích opic krátce po jejich první velké evoluční radiaci.