Lavocatavis
Ptáci - poslední skupina dinosaurů, která přežila velké vymírání na konci křídy, prosperují v počtech dvakrát převyšujících nás savce a jejich velký rozvoj nastal v době kenozoika nepříliš daleko od hranice s druhohorní érou. Jako skupina zastali mnohá prázdná místa po jejich až někdy titánských příbuzných a především v Jižní Americe a Antarktidě (Mareš, 2015 - Stezkami záhadných zvířat) se z nich vyvinuli obrovští predátoři se zahnutým zobákem, vedle kterých vypadají i největší orli a orlosupi jako chudí příbuzní. O forusracidech jsem už na blogu referoval s jejich nejslavnějším zástupcem rodu Phorusrhacos a také dosud jediným severoamerickým zástupcem rodu Titanis, ale jejich evoluce patrně expandovala i na jiné kontinenty mimo americké stepi a někdejší antarktické lesy, protože Lavocatavis ("Pták Reného Lavocata") byl jejich příbuzným z oblasti dalekého Alžírska. Na rozdíl od nich také obýval jiná stanoviště, stepi a lesostepi pravděpodobně vystřídal za záplavové bažinaté porosty při uzavírajícím se moři Tethys. Pokud tomu tak skutečně bylo, a nevyskytoval se spíše dál ve vnitrozemí, kde byly pralesní porosty a dále prostředí podobné savaně, tak se nejspíš dlouze nehonil za kořistí a využíval krátké výpady k jejímu dostihnutí a rozsápání zahnutým zobákem. Měl ale docela krátká stehna, dlouhá okolo 22 centimetrů, takže byl nejspíš schopen rychle utíkat i na delší vzdálenost, což samo osobě může dokládat jeho bezproblémový běh i v podmáčeném podrostu. Potřebujeme ale znát více částí kostry, abychom mohli potvrdit nebo vyvrátit jeden nebo druhý předpoklad, v každém případě ale zabíjel svým zahnutým koncem zobáku. S patrně rozměrnou hlavou šlo o jeho hlavní lovecký arzenál a nelišil se po této stránce od jeho vzdálenějších příbuzných, snažil se nejspíš kořisti způsobit hluboké krvácivé rány nebo jí několika silnými klovnutími rozpoltit temeno či jinou část lebky. Smrt poté nastala důsledkem šoku, ztráty krve nebo přerušení míchy, dravec jí následně požíral tím samým zahnutým koncem zobáku a spodní čelistí odřezával kousky masa. Potravní spektrum tohoto druhu mohlo být také nebývale široké a mimo pozemních savců (jako velkých damanů z čeledi Pliohyracidae, primitivních chobotnatců, opic a kopytníků) se mohl živit i rybami, menšími ptáky a plazy - savci ale takřka určitě představovali většinu jeho jídelníčku. Vzhledem k tomu, že o tomto živočichovi víme pouze na základě jedné erodované stehenní kosti, tak je těžké odhadnout další charakteristiky jeho způsobu života a také další anatomické znaky. Můžeme ale teoretizovat, že měl podobně zakrnělé přední končetiny jako jeho příbuzní (k tomu se ale ještě dostaneme) a také kratší podsadité tělo ve velikosti menších, maximálně středně velkých, forusracidů. Podle různých rekonstrukcí dosahoval výšky přibližně 1 metru a 10 centimetrů, délky zhruba mezi 90 a 120 centimetry a vážil asi 32 kilogramů (Mourer-Chauviré et. al., 2011), ale přípustné je i rozpětí 45 až 50 kilogramů. Závisí hlavně na použité metodě extrapolace a navíc ani ta nemusí být zcela spolehlivá, protože vazby tohoto druhu na ostatní forusracidy nemusely být tak blízké. I se skromnými rozměry musely představovat ve svých ekosystémech hrozbu pro menší obratlovce, konkurenceschopní mu byli pouze masožraví afroteriani (Afrotheria) nebo kreodonti (Creodonta), jejichž fosilie ale nejsou ze stejné oblasti západního Alžírska známé.
Lavocatavis africana je prvním objeveným zástupcem kladu Cariamiformes na území Afriky, ale není zcela jasné, jak se do jeho stanovišť dostal už před svrchním eocénem. Podle autorů popisné studie tohoto živočicha je možné, že původní předek forusracidů i tohoto rodu byl létavým druhem a Atlantik překonal pomocí pásu několika sopečných ostrovů v oblasti současného Velrybího hřbetu a prahu Rio Grande, které byly jako přerušovaný most v ne tak širokém jižním Atlantiku (podle různých propočtů a paleotektoniky dosahoval šíře "jen" přes 1000 kilometrů). Pokud tomu tak skutečně bylo, tak je více nebo méně pravděpodobné, že se forusracidi nebo jejich evolučně blízcí příbuzní mohli rozšířit po celé Africe od jihu až na sever a vyhynout na základě nátlaku velkých msaožravých savců v pozdější době svrchního eocénu.
Při své velikosti tento dravec nejspíš nebyl dominantním predátorem svých ekosystémů, jak už bylo nadhozeno výše, ale zároveň tím potvrzuje svou odolnost a schopnost hledat nové potravní niky i v konkurenci masožravých savců. Lavocatavis tedy do určité míry, spolu s evropským rodem Eleutherornis, potvrzuje představu o možnosti přežití dravců z nadčeledi Phorusrhacoidea i v opozici se savčími masožravci a jejich rozvoji v jiných částech světa, takže kategoricky nemůžeme zcela vyloučit, že mohli jako skupina přežít i v Africe nebo Evropě a jejich další fosilie jsme doposud nenašli. Konečně, i hlavní vývojová linie v Amerikách patrně přežila svou dobu (Jones et. al., 2017; Alvarenga et. al., 2010) a tento trend se mohl nést i přes dvě relativně nezávislé evoluční proudy.
Nemají tu co pohledávat
Forusrakoidi, monotypická nadčeleď, s podřazenou čeledí forusracidy byli po dlouhé roky považováni za čistě jihoamerické druhy. Předpokládalo se, že se vyvinuli v izolaci a rychle si vydobyli místo v ekosystémech bez převahy dravých savců, ze kterých dokázali s přehledem udělat jen druhořadé masožravce plnící funkce i mrchožroutů. Měli ovšem vyhynout krátce po propojení obou amerických pevnin Panamskou šíjí a to kvůli konkurenci vyspělejších dravců jako velkých koček, medvědů nebo psovitých šelem. Velkým překvapením proto bylo, když vědci popsali druh Titanis walleri z Texasu a Floridy jako forusracida, který nejen přežil spojení obou kontinentů, ale dokázal po dobu dlouhých 3 milionů let konkurovat nově příchozím dravcům v jejich vlastní domovině (Brodkorb, 1963).
Jenže možná daleko zajímavější byly objevy na jiných kontinentech - fosilie v Antarktidě pozdní křídy a také pozdějšího kenozoika (viz Mareš) ukazují na typ určité výměny fauny mezi tímto kontinentem a Jižní Amerikou. Nalézají se zde i mnozí savci, jejichž příbuzní se vyskytovali na americkém kontinentě, takže to je silně pravděpodobné. Objev v Alžírsku ale zcela zamával dosavadními představami o rozšíření této čeledi dravých ptáků. Lavocatavis jednoduše představoval stejně zvláštní nález jako by byla želva v Grónsku, ale vyvstává kolem něj mnoho nezodpovězených otázek.
Silueta s jedinou objevenou fosilií rodu Lavocatavis v porovnání s lidskou rukou. Tento rod byl menší než většina forusracidů, a proto byl řazen do podčeledi většinou malých psilopterinů, ale to se mohlo odrážet i na větším nátlaku masožravých savců a také izolaci proti většině jeho příbuzných. Jeho zařazení je přitom nejasné. Měřítko je 10 cm. Kredit: Augustasaurus, převzato z DeviantArt
Souvrství Glib Zedgou je datováno do spodních vrstev eocénu, zhruba mezi 52 až 48 miliony let, takže je jasné, že se tento druh musel buď rapidně šířit nebo se dostat do Afriky již dříve. Hypotézy o příchodu předka tohoto druhu každopádně vychází z toho, že jeho předkové byli z Jižní Ameriky a on se dostal do Afriky přes jižní část Atlantického oceánu. Samotní autoři popisné studie navrhli celkem tři různé scénáře pro tento přesun a vzhledem k tomu, že Lavocatavis je pravděpodobně pouze primitivní zástupce nadčeledi forusrakoidů a nikoli pravým forusracidem, tak jsou všechny tři skoro stejně možné.
Autoři popisu pracovali s hypotézou, že tito ptáci se do Afriky rozšířili pomocí přeletu nad oceánem pomocí ještě relativně dobrých letových schopností a odlišné stavby některých částí kostry. Demonstrovali to na primitivních forusracidech z podčeledi Psilopterinae, kteří podle nich měli ještě omezené letové schopnosti (viz Mourer-Chauviré et. al.), a předkové alžírského druhu si pozemní způsob života vyvinuli zcela nezávisle. Tyto závěry ale nebyly posléze potvrzeny. Pracovali proto ještě s hypotézou o přesunu předků lavokatavisů po již zmíněných sopečných ostrovech v současném jižním Atlantiku, což se zdá pravděpodobnější. Je fakt, že zde ve spodním kenozoiku existoval pás docela velkých ostrovů, kudy mohli překonat tisícikilometrovou vzdálenost lépe a s menší energetickou námahou než při letu. V budoucnu, pokud se něco podobného potvrdí, tak budeme asi jednoznačně moci prohlásit, že Lavocatavis je zástupcem sice izolovaně vyvíjející se podčeledi, ale určitě spadající do čeledi Phorusrhacidae. Problém je ale výzkum těchto kousků bývalé pevniny, protože leží pod mořskou hladinou v hloubce více než kilometru, takže tito svědkové patrně zůstanou navždy pohřbeni a s nimi i jejich tajemství (trochu poeticky řečeno; Switek, 2011).
Satelitní snímek Velrybího hřbetu u jihoafrických břehů - zvýrazněné barvy značí nadmořskou výšku a výškové stupně pod hladinou oceánu. Vpravo dole je vidět mys Dobré naděje a Kapské město, před více než padesáti miliony let zde mohl být koridor pro přesun některých druhů ptáků směrem do Afriky. Otázkou je, jestli se tohoto ptačího přesunu zůčastnil i Lavocatavis. Kredit: převzato z Wikipedie
Nabídla se ale ještě třetí hypotéza, kterou rok po popisu představila vědecká dvojice kvůli nepříliš dobře diagnostikovatelnému holotypnímu materiálu. Problém nastal ve chvíli, kdy se holotyp UM HGL 51-55 nedal dost dobře přiřadit k forusracidům, protože stehenní kost nebyla spolehlivým ukazatelem příslušnosti k této čeledi a navíc jsou její konce erodované a tedy mizí i většina diagnostických znaků. Teorie číslo tři se zakládala na tom, že Lavocatavis sdílel s forusracidy společného předka, ale obě linie se rozdělily už v Jižní Americe nebo Antarktidě a on později pokračoval vlastní evoluční cestou do Afriky přes zmíněný pás ostrovů. Veškeré podobnosti, jako je přirovnávání holotypu k rodu Patagornis, by potom byly výsledkem konvergentního vývoje a adaptací na pozemní způsob života (Tambussi & Degrange, 2012). Je to asi nejvíce pravděpodobné a to z důvodu, že se evolučně tento druh spíše oddělil od hlavní linie a pokračoval sám, kde se vyvinul do podobné formy kvůli podobným biotopům. Naznačují to primitivní znaky a také stáří druhu. Samo osobě ale nelze vyloučit fakt, že jeho předky byli evropští forusracidi (Eleutherornis), ale mohlo to být i naopak a euro-afričtí draví pozemní ptáci mohli tvořit vlastní evoluční větev paralelní s tou jihoamerickou. To vše je v mezí možností.
Bohužel se ale žádná teorie nedá potvrdit ani vyvrátit - nekompletní fosilní materiál a také nepřesné datování i paleogeografie předků všech forusracidů, serieiem (Carimatidae) a jejich vyhynulých příbuzných znemožňuje jakékoli lepší pochopení jejich přesunu do Afriky (Switek, 2011). Neoddiskutovatelně ale můžeme říct, že tu musely existovat přírodní koridory pro průnik zástupců řádu Cariamiformes a to kvůli jejich hojnému zastoupení v Evropě i jinde. Lavocatavis ukazuje jen to, že se jejich areál rozšíření ještě o něco zvětšil o jednoho zajímavého, ale provokativně nezařaditelného zástupce.
Naleziště: souvrství Glib Zedgou - západní Alžírsko | Biotop: Pravděpodobně otevřené plochy při bažinatém lese
Druh: L. africana Váha: v rozmezí 32-50 kg
Strava: Menší obratlovci, případně větší savci Význam: "Pták Reného Lavocata" dle paleontologa, který upozornil na fosilii
Doba: stupeň Ypresian, před 52-48 mil. l. | Sok: Draví savci, krokodýli
Délka: mezi 90-120 cm Zařazení: Dinosauria, Aves, Gruimorphae, Gruiformes,
Popsán: Mourer-Chauviré et. al., 2011 Cariamiformes, Phorusrhacoidea
Výška: do 120 cm | Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
https://www.deviantart.com/augustasaurus-h/art/Lavocatavis-africana-805898911
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f0/WalvisRidge.jpg
