Jozef Pribilinec a vztahy s teropody - Tyrannosaurus rex a výkonná "rychlochůze"

Snímek Jurský park z roku 1993 otevřel plně dveře "dinománie" pro laickou veřejnost a dodnes s od něj dá odrazit v množství faktů, které v něm byly vyřčeny. Ačkoliv je množství myšlenek z něj dnes již překonanou záležitostí, stále působí velmi reálně, vážně a jde o jeden ze snímků, které by měl každý laik zajímající se o neptačí dinosaury (Dinosauria) shlédnout. Ikonická je scéna, kdy se mohutný Tyrannosaurus rex rozeběhl za džípem Roberta Muldoona, kde byli ve stejnou chvíli i paleobotanička Ellie Sattlerová a zraněný matematik Ian Malcolm, a běžel rychlostí nejméně 72 kilometrů v hodině. Při natáčení Jurského parku nebyly podobné údaje přehnané, ale byly součástí reálných úvah o rychlosti velkých teropodů (Theropoda), a po představení moderních technik zaznamenání přibližné rychlosti velkých dravých dinosaurů se začalo o podobných rychlostech referovat jako o přehnaných. Dodnes se ovšem zcela přesně neví, jakou maximální rychlost a na jakou vzdálenost mohl T-rex vyvinout, protože záleží na technice interpretace a zohlednění všech dostupných faktorů. Otázkou také zůstal také tzv. power walking, který nepředpokládal u tyranosaurů běh v pravém slova smyslu, ale spíše formu vysoce efektivní rychlé chůze. A to, že se Tyrannosaurus mohl svým stylem rychlého pohybu podobat našemu československému olympikovi Jozefu Pribilinecovi (který pro ČSSR získal zlatou medaili za chůzi v roce 1988 na Olympijských hrách v Soulu), by do určité míry mohla dokládat i nedávno publikovaná práce zabývající se na toto téma, přesněji na pohybové schopnosti teropodních dinosaurů celkově.

Představa v úvodu pro druh Tyrannosaurus rex jako rychlého zuřivého sprintera není určitě zcestná a pravděpodobně dokázal vyvinout rychlost vyšší, než většina lidí i některých trénovaných atletů. Přesto dosud nevíme, jak rychle a jakým stylem mohl vykonávat svůj nejrychlejší způsob pohybu, a reálné odhady kolísají mezi 18 až 32 kilometry v hodině. Jestli mu tedy mohl, například právě výše zobrazený Triceratops prorsus, utéct na volném prostranství není dosud jisté. Kredit: Luis Rey, převzato z jeho blogu

Rychlostní limity u teropodních dinosaurů byly po objevu některých kompletnějších zástupců této skupiny na začátku 20. století otevřeným tématem, někteří dokonce na základě přepokládaného rychlého běhavého pohybu získali své pojmenování (Dromaeosaurus albertensis, čeleď Dromaeosauridae). Přesto si velmi malá část palentologické veřejnosti uvědomila, že teropodi a neptačí dinosauři obecně byli aktivními dynamickými živočichy s ohromným evolučním potenciálem, a tento pohled na věc sdílela paleontologická veřejnost až na konci 60. let. Znovu se dostáváme k tématu tzv. dinosauří renesance, která se postupně stává jedním z nejvíce zmiňovaných témat na blogu, kde byly také odhadnuty nejvyšší rychlostí limity pro dravé teropody i jejich méně agresivní příbuzné (například klad Ornithomimosauria). Kupříkladu, věhlasný Velociraptor mongoliensis měl mít své nejvyšší limity srovnatelné se současným gepardem (Acionyx jubatus) pohybující se okolo 100 kilometrů v hodině. Byl tak vylíčen i v některé vědecké fikci na konci 20. století, přestože dnes víme, že jeho nejvyšší "povolená" rychlost se pohybovala mezi 35 až 40 kilometry v hodině.

Zatímco někteří dinosauři jako ornitomimosauři a možná i menší ptakopánví (Ornithischia) dokázali vyvinout rychlost výrazně přesahující 65 kilometrů v hodině, někteří velcí teropodi nebo jejich subadultní a juvenilní jedinci také pravděpodobně přesáhli hranici 50 kilometrů v hodině, tak někteří tyreoforani (Thyreophora) nebo sauropodi (Sauropoda) se pravděpodobně nedokázali pohybovat rychleji než 15 kilometrů v hodině.

Paleontologové z Marylandské univerzity, s vedoucím autorem studie Thomasem Holtzem jr., se ovšem rozhodli na problematiku pohybu a pohybových schopností dravých dinosaurů podívat z jiného úhlu. Zabývali se ne maximální možnou rychlostí těchto živočichů, ale důvodem evoluce právě těchto proporcí končetin a jejich důsledků na ekologii a život těchto zvířat. Ve zmíněné práci bylo srovnáno na více než 70 různých druhů teropodních dinosaurů pro co nejširší možné výsledky. K referovaným taxonům patří i Tyrannosaurus rex.

Autoři studie srovnali referované pozůstatky a po sérii dalších výzkumů se objevila dvojice závěrů ohledně evoluce proporčně dlouhých končetin u teropodů.

Potvrdilo se několik původních předpokladů - delší končetiny byly spojeny s během především u menších až středně velkých druhů a o výrazně vyšších rychlostech se ve většině případů nedalo hovořit ani u velkých teropodů. Ovšem podařilo se určit, kdy vlastně teropodní dinosauři, myšleno při jaké metrické hmotnosti, přecházeli v této škále. Podle závěrů autorů šlo zhruba o hmotnost rovnající se 880 kilogramům.

Zatímco ovšem větší tělesná velikost bránila v dlouhodobém rychlém pohybu velkých teropodů, tak nabírala na efektivitě jejich pohybu. Výpočty odhalily, že k pohybu potřebovali velcí teropodi jako tyranosauři nebo giganotosauři (Giganotosaurus carolini) méně energie, než jejich menší příbuzní. Bylo tomu tak právě díky jejich dlouhým zadním končetinám, které mohly překonávat delší vzdálenost za spotřeby méně energie.

Hlavní autor studie, již zmíněný Thomas Holtz jr., uvedl, že tato úspora dává z energetického hlediska smysl, protože predátoři jako velcí teropodi museli využít spoustu času v době své aktivity na hledání potravy. Víme, že v případě některých druhů mohlo jít o značně velké areály, a proto se u nich tedy pravděpodobně vyvinul tento mechanismus "spotřeby" co nejmenšího množství energie.

Tyrannosaurus tedy patrně dokázal za chůze rovnající se rychlost pomalejšího lidského běhu vynaložit pouze malé množství energie a tím pádem mu tyto úspory zajistily slinbnější lovecký úspěch. Autoři studii uzavírají s tím, že srovnala poměrně přehlížený vliv proporcí těla na celkový výkon živočicha a také, že může rozvířit další diskuzi, která by na podobné téma mohla přinést více informací.