Kaikaifilu
Mosasauridi jsou ikonickou skupinou monstrózních mořských dravců ze svrchní křídy, kdy se vyvinuli v největší a téměř bezkonkurenční krále ekosystémů - toto strohé shrnutí mnozí z nás neslyší poprvé. Jejich geografické rozšíření bylo neuvěřitelně kosmopolitní, protože paleontologové nalezli jejich fosilie na všech světových kontinentech a to nevyjímaje ledového světa Antarktidy. Přestože jde o mrazivý kousek zemského povrchu, už v minulosti jasně ukázal, že z hlediska druhohorní fauny může nabídnout široké spektrum někdy i velmi podivných obratlovců (třeba teropod Cryolophosaurus ellioti, široké spektrum bazálních moderních ptáků nebo obrovské formy mořských plazů nezadajíce si s kytovci). I přes tato fakta byl ale objev i pozdější popis docela velkého mosasaurida druhu Kaikaifilu hervei ("Hervého hadí božstvo vod Coi Coi-Vilu") překvapivý a během několika dní až týdnů od něj se jím stále plnila populárně naučná i laická média. Ve své podstatě je tento mořský plaz totiž zajímavým příkladem biodiverzity a složitosti vztahů mezi organismy na stejné nebo podobné úrovni jakou mají naleziště stejné doby a rázu na Blízkém východě, v západní Africe, Mexiku a Evropě. Do hledáčku reportérů se ale dostal především z důvodu své skutečně úctyhodné velikosti, na mosasauridy jižní polokoule, protože plně dorostlý exemplář dorůstal délky přinejmenším 10 metrů a mohl vážit i několik tun, jen jeho lebka byla dlouhá mezi 1,1 až 1,2 metry a disponovala rozměrnými čelistmi s ostrými zuby uspořádanými v tzv. heterodontním chrupu (Otero et. al., 2016). Jde o poměrně neobvyklý znak na tyto mořské plazy, k jehož rozuzlení se dostaneme později, ale pravděpodobně souvisel s jinými zdroji potravy v oblasti ostrovů poblíž současného Antarktického poloostrova, než které měli k dispozici jeho příbuzní z jiných částí světa. Mimo velkých mořských plazů jako plesiosaurů nebo i zástupců jiných druhů mosasauridů se mohl živit i amonity a belemnity, rybami, žraloky a jinými mořskými organismy, což mohly ovlivnit cykly polárního dne a polárního noci. Efekt tohoto pravidelného střídání dvou ročních období se stále patrnými rozdíly teplot určitě zasahoval i mořských ekosystémů, ale zdaleka neměl takový ráz jako současné teploty kontinentu v zimě padající pod -60 °C, jenže nejsme zatím dobře schopni prokázat jak moc. Rozmanitá společenstva mořských hub, amonitů, plžů, mlžů nebo ryb ale nahrávají názoru o vodě stále dost teplé pro tvorbu korálových útesů (Witts et. al., 2015; Crame et. al., 2014). Kaikaifilu tedy pravděpodobně pouze využíval příležitostí právě naskytnutých - pokud mohl, tak přirozeně lovil větší druhy plesiosaurů jako byl rod Mortuneria s také velmi zajímavým chrupem nebo některé jiné, ale pokud potravy nebylo dostatek, tak se spokojil se vším od amonitů po žraloky. Celkem jistě také můžeme říct, že k útoku používal masivní hlavu a stahy prsních svalů, k obětem se ale dostal pomocí rychlého výpadu mohutného ocasu.
Chladnější podnebí vysokých zeměpisných šířek mohly mít vliv i na rozmnožování těchto mořských plazů a je dost možné, že zdejší druhy si alespoň z části vyvinuly odolnost pro ně. Někteří zdejší mořští plazi sice mohli migrovat do teplejších vod v době rozmnožování (Taniwhasaurus antarcticus, Aristonectes sp. a možná i jiní), ale většina z nich tu patrně setrvávala a Kaikaifilu hervei nebyl vyjímkou. Výzkumy tohoto typu jsou pro budoucnost mořských plazů důležité, protože Antarktida je asi nejlepším možným místem pro výzkum březosti a doby jejího trvání u těchto živočichů.*
Čelisti kaikaifilua se vyznačují heterodontním chrupem, což jednoduše znamená výskyt více než jednoho typu zubů. U tohoto druhu jde konkrétně o 3 až 4 různé typy zubů, velké kónické zuby s neopotřebenými povrchy, středně velké kónické zuby stejné stavby a středně velké kónické zuby se dvěma až třemi dotykovými plochami s patrným opotřebením. Čtvrtý typ, docela tupé malé zuby s měkkou sklovinou, jsou pravděpodobně pouze zuby rostoucí (viz Otero et. al.). Jde o teprve druhý příklad podobného chrupu u mosasauridů, druhý případ je stejně starý marocký Eremiasaurus heterodontus (Leblanc et. al., 2012), ale nešlo o tak blízké příbuzné, aby se o tomto znaku dalo hovořit jako o odvozeném od společného předka. Jeho příčina mohla souviset s lovem stejné potravy a moc jiných scénářů se nenabízí, protože oba dva zastávali jiné ekologické pozice v jiných ekosystémech. Problém ale bude potřeba prozkoumat ještě víc, například na jak se heterodontie u obou druhů liší nebo jak moc podobná fauna se v obou oblastech vyskytovala.
U mosasauridů jsou typické přípony -saurus, -carpus nebo -dens, jméno Kaikaifilu hervei tedy mezi nimi svým způsobem vyčnívá. Druhový přídomek je odkazem na významného chilského paleontologa, který se angažuje především na výzkum chilských a antarktických sedimentů a tektoniky, Francisca Hervého. Rodové jméno je ale odvozený název od božstva indiánského kmene Mapučů, převážně žijících na území Chile, které je zpodobněno jako obrovský mořský had. Jeho jméno je podle různých zdrojů Coi Coi-Vilu, Caicai-Vilu nebo také Kaykayfilu a vztahuje se i k tomu, že tato božská bytost je v mytologii těchto indiánů spjata s vodou a je jejím pánem. Přiznejme si, Kaikaifilu musel pro mnoho jeho současníků působit velmi podobně.
Berme v potaz fakta
Fosilie mosasauridů nejsou z jižní polokoule nic neobvyklého, ačkoliv tu nejsou tak časté jako z té severní, tak existují státy jako Nový Zéland, Angola, Maroko nebo Nigérie s poměrně bohatými nalezišti těchto živočichů. Antarktický Kaikaifilu ale představu prvního skutečně velkého mosasaurida z tohoto území a také zatím jediného skutečně obrovského (viz Otero et. al.), případně se o tento titul dělí s rodem Moanasaurus.
Při popisu exempláře si paleontologové museli především poradit se stupněm eroze, který byl v době nálezu už na fosilii značný. Když ji v lednu roku 2011 odkryli chilští paleontologové na Seymourově ostrově, tak společně s ní se jim podařilo odhalit a vyzvednout i 30 zubů, části přední končetiny a čelistí. V laboratořích potom byla část fosilie rekonstruována jen podle sádrových odlitků, stále ale bylo dost diagnostických znaků pro určení nového druhu a rodu mořského plaza žijícího jen několik stovek tisíciletí před dopadem asteroidu Chicxulub. Lebka byla ve skutečnosti objevena zhruba 200 metrů pod onou iridiovou vrstvou, což odpovídá skutečně pouze několika stovkám tisíciletím před drtivou srážkou a spadá proto do vrstev souvrství Lopez de Bertonado. Holotyp nese označení SGO.PV.6509 (viz Otero et. al.).
Zobrazení druhu Kaikaifilu hervei vedle lidského potápěče o velikosti 1,8 metru vysokého vzrostlého člověka, který slouží zároveň i jako měřítko. Pod písmeny B a C jsou potom schematicky zobrazeny nalezené fosilie a jejich přibližný tvar s kompletním stavu. Kredit: převzato z Prehistorico Wiki
Na základě porovnání fosilie částečné lebky a lebky dalšího antarktického mosasaurida taniwhasaura dospěli vědci k názoru, že zatímco tento poněkud kosmopolitnější příbuzný měl lebku dlouhou okolo 65 centimetrů, tento druh měl kranium v nekompletním stavu dlouhé ještě o pět centimetrů více a celkově byla lebka skoro dvakrát delší. Srůsty lebečních kostí ukázaly, že tento exemplář byl plně dospělý a dosahoval délky nejméně 10 metrů. Odlišoval se také od jiných mosasauridů z jižní polokoule, protože měl neobvykle silnou pažní kost u ramenního kloubu, zcela odlišný tvar čelní kosti a jinou morfologii zubů a lebky obecně (viz Otero et. al.).
Přestože fosilního materiálu není ještě tolik, je celkem jednoznačné, že jde o zástupce podčeledi Tylosaurinae. V rámci čeledi nejde o úplně neobvyklý jev, tvrdí se, že fosilie samotného rodu Tylosaurus byly nalezeny i v Angole, na Novém Zélandu a jinde na jižní polokouli, ale Kaikaifilu je ryze jižním druhem. Možná, že jde o jeden z doznívajících efektů tzv. gondwanského endemitismu, a tedy potomka některého ze severněji žijících druhů, kteří dostali na jih a zaplnili zde prázdné potravní niky (nebo vytlačili dravce, kteří je dříve ovládali). Spíše ale může jít o potomka některého z jiných tylosaurinů vyvinutého a přizpůsobeného nikám pobřežních vod Jižního oceánu. Fylogenetická analýza provedená při popisu (viz Otero et. al.) ukazuje tohoto živočicha jako sesterský taxon k taniwhasaurovi a pojí je tedy společný předek pravděpodobně z bývalé Gondwany.
Obě verze jsou pravděpodobné, ale strohý fosilní záznam a málo známých exemplářů (vyjma holotypu není žádný další) nepomáhá jednu nebo druhou z nich vyřadit. Jisté je, že tento dravec je dosud největším objeveným druhem mosasaurida na antarktickém území a zároveň i zdejším nejmladším objeveným. Dokazuje, že i pobřeží Antarktidy obývali mořští dravci, kteří byli stejně nebezpeční jako jejich bratranci ve Spojených státech a Evropě.
Naleziště: Seymourův ostrov - Antarktida Biotop: Mělká šelfová moře
Druh: K. hervei Váha: v řádech tun
Strava: Různorodá - mořští plazi, ryby, hlavonožci a jiní | Význam: viz výše
Doba: stupeň Maastrichtian, před zhruba 66 mil. l. Sok: Pravděpodobně žádný, jedinci vlastního druhu
Délka: 7-10 m, lebka 1,1-1,2 m | Zařazení: Lepidosauromorpha, Lepidosauria, Pythonomorpha,
Popsán: Otero et. al., 2016 Mosasauria, Mosasauridae, Tylosaurinae
Výška: zanedbatelná, přibližně 0,5-1 m Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Crame, J.A.; Beu, A.G.; Ineson J.R.; Francis J.A.; Whittle R.J.; Bowman V.C. (2014). "The Early Origin of the Antarctic Marine Fauna and Its Evolutionary Implications". PLOS ONE. 7 (Pt. 12): e114743.
- Leblanc, A.R.H.; Caldwell, M.W.; Bardet, N. (2012). "A new mosasaurine from the Maastrichtian (Upper Cretaceous) phosphates of Morocco and its implications for mosasaurine systematics". Journal of Vertebrate Paleontology. 32 (Pt. 1): str. 82-104.
- Otero, R.A.; Soto-Acuña, S.; Rubilar-Rogers, D.; Gutstein, C.S. (2016). "Kaikaifilu hervei gen. et sp. nov., a new large mosasaur (Squamata, Mosasauridae) from the upper Maastrichtian of Antarctica". Cretaceous Research. 70: 209-225.
- Witts, J.D.; Bowman V.C.; Wignall P.B.; Crame J.A.; Francis, J.E.; Newont, R.J. (2015). "Evolution and extinction of Maastrichtian (Late Cretaceous) cephalopods from the López de Bertodano Formation, Seymour Island, Antarctica" (PDF). Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 418: str. 193-212.