Pachystruthio
Ptáci převzali po svých dinosauřích předcích mnohé evoluční výhody a tím, že jsou žijící druhy této skupiny, mají nejen slavnou minulost, ale i slušní vyhlídky do budoucnosti. Na druhou stranu, jejich vývojová historie není zajímavá jen kvůli jejich dnes již vyhynulým předkům, ale také proto, že v průběhu kenozoika se jim podařilo vytvořit široké množství tvarů a forem konkurujícím i savcům (Mammalia) a to hned na několika kontinentech. Existovaly i izolované oblasti, kde ptáci představovali hlavní součást megafauny (Scofield et. al., 2010; Anton, 2013; Hansford & Turvey, 2018 aj.) a někdy i značného rozsahu a je možné, že tato situace panovala na počátku ledových dob i v současné východní Evropě a Kavkaze. Tehdy šlo o oblast, kde existovaly paleoeksystémy podobné současné Africe, zvláště té východní prosluslé svými safari, a od Turecka se přes horská pásma táhla savanám podobná prostranství až na Ukrajinu. Okolo nově vzniklého Kaspického moře vznikly bažinaté oblasti, v tomto rozsáhlém území se vyskytoval na několika lokalitách patrně největší pták v historii evropského a možná i asijského kontinentu, pštros rodu Pachystruthio ("Tlustý pštros") nebo také někdy jako obří pštros nebo pštros obrovský. Tento ptačí obr téměř určitě vyčníval i v oblastech, kdy bychom mohli narazit na faunu do značné míry podobnou východoafrickým oblastem, protože vážil téměř půl tuny a byl patrně vysoký okolo 3,5 metru (Zelenkov et. al., 2019). Pro srovnání - tento druh by při této velikosti dosahoval přibližně dvou třetin výšky těch nejvyšších žirafích samců (Giraffa sp.) a přitom by byl lehčí o celou polovinu. Na pláních východní Evropy musel před 3 miliony let budit respekt jen svým pochodem, protože se tyčil nad hřbety mnohých býložravých savců a dosahoval stejné výšky jako hřbety v okolí žijících mamutů jižních (Mammuthus meridionalis) a některých druhů vyhynulých žiraf (Giraffidae). Tyto tělesné proporce mu umožnily pravděpodobně zastat určité potravní niky, které nebyly v jeho ekosystémech tak obsazeny býložravými savci, zároveň se ale mohl živit vším v dosahu jeho poněkud delšího, ale ovšem těžšího krku. Bez větších problémů mohl trhat vegetaci ve výšce několika metrů nad zemí, spásat traviny a požírat i malé živočichy jako to dělají jeho dnešní příbuzní. Patrně také polykal gastrolity pro lepší trávení potravy, přestože známé zdroje neuvádějí, zda podobné nálezy byly součástí jeho fosilií, jako u současných pštrosů (Davies & Bertram, 2003). Kvůli své velikosti ale museli pachystrutiové snášet určitá omezení, tím nejspíš největším byla omezená rychlost pohybu a velká závislost na vodních plochách a dostatku vody pro denní příjem. Možná i z toho důvodu jsme jejich fosilie nalezli v oblastech, kde v geologicky nepříliš vzdáleném období, v době jejich výskytu, existovaly mořské zálivy nebo vnitrozemská moře a následně po nich se zde vyvinul ekosystém stepí, lesostepí, savan a záplavových nížin. Je také do určité míry pravděpodobné, že toto prostředí ve spojení s relativně volným ekologickým prostorem podporovalo evoluci takto obrovských forem pštrosovitých ptáků, přestože to nemůžeme zatím nijak průkazně potvrdit. Pachystruthio už také, díky své velikosti, nepotřeboval vyvíjet velkou rychlost a pravděpodobně mu stačilo se bránit kopanci silných nohou s dvěma prsty s drápy. Jeho tělo také neslo pernatý háv, který samci používal při námluvních tancích, protože jejich křídla byla stále ještě přítomna a dosahovala poměrně značné velikosti, na rozdíl od většiny ostatních nelétavých ptáků, kteří měli křídla spíše redukovaná. O tomto rodu ale víme stále poměrně málo informací, přestože vyhynul před "jen" 1,5 milionem let (Mihulka, 2019). K jeho vyhynutí mohl ostatně mohl přispět i náš vlastní rod, výskyt tohoto ptáka sahal až do současné Gruzie (viz Zelenkov et. al.), kde se v ještě dřívější dobu objevovalo lidské osídlení druhu Homo erectus georgicus (Gabunia, 2000). Tito lidé mohli k jeho vymření přispět lovem a vybíráním hnízd, celkově se na něm ale mohl podílet i měnící se klimat spodního pleistocénu a tvorba nových přírodních bariér (Kavkazu).
Rozšíření tohoto rodu ptáka bylo velmi široké a zahrnovalo patrně souběžný pás podél severního a východní břehu Černého moře a ten zabíhal až do současného Maďarska (Kretzoi, 1954). Jeho fosilie jsou nicméně známé pouze z několika lokalit, jde konkrétně o naleziště Kisláng, jeskyni Taurida a známé Dmanisi, které se pohybují v rozptylu zhruba 3,2 až 1,5 milionu let před současností. Prostor a dostatek potravy i vody ale zapříčinil i vývoj dalších druhů tohoto rodu, mimo typového P. pannonicus šlo ještě o dva další, P. dmanisiensis a P. transcaucasiacus. Dříve byly také všechny tyto tři druhy zařazeny pod rod Struthio (Burchak-Abramovich & Vekua, 1990) a považovány za obrovský druh recentního pštrosa, ale novější výzkumy a studie tato stanoviska nepodporují a zastávají k nim spíše odmítavý postoj (viz Zelenkov et. al.). Je více pravděpodobné, že v případě "pštrosa obrovského" půjde o samostatný rod se společným předkem ke pštrosům současnosti.
Změny probíhající na konci miocénu a začátku pliocénu výrazně měnily podobu tehdejšího i dnešního světa a přes počínající dobu ledovou bylo v Evropě stále relativně tepleji než dnes. Globální teplota byla dokonce o 2 až 3 °C vyšší než dnes (Robinson et. al., 2008) právě v době, kdy se Pachystruthio vyskytoval v současné východní Evropě. Paleoekosystémy a prostředí nabylo podoby savany nebo stepi, v určitých oblastech také galeriových lesů a bažin, a vytvořil se zde prostor výskytu širokého spektra druhů, které byly jmenovány výše - v dalších případech šlo třeba o nosorožce rodu Stephanorhinus, koně mnohých rodů jako Proboscidipparion, Hipparion nebo Cremohipparion, žirafy rodu Mitilanotherium nebo machairodontiny rodu Megantereon. Vedle nich tu samozřejmě existovali prehistoričtí lidé, turovití kopytníci (Bovidae), damani (Hyracoidea) druhu Kvabebihyrax kacheticus nebo teplomilné druhy plazů (Reptilia). Pachystruthio a jeho příbuzní tedy přeměnili současnou oblast neklidu na starém kontinentě na savanu a step, tento rod v ní byl ale přinejmenším specifický.
Závody ve velikosti
Pachystruthio, navzdory své rekordní velikosti, unikl širšímu zájmu laické veřejnosti pravděpodobně kvůli svému prvotnímu zařazení pod rod Struthio, pštrosa. Ačkoliv už původní autor popisu, významný maďarský paleontolog Miklós Kretzoi, považoval fosilní pozůstatky z lokality Kisláng jako zástupce odlišného druhu pštrosa, nakonec se rozhodl pro jeho zařazení coby odlišného pštrosího druhu, který ovšem spadá pod rod Struthio (viz Kretzoi). Tohoto systému se držely i další vědecké práce popisující nové druhy (viz Burchak-Abramovich & Vekua). Po osamostatnění rodu Pachystruthio ale vynikly jeho tělesné míry, nejen, že je největším zatím objeveným ptákem Eurasie, ale dosahuje dokonce mezi trojici největších ptačích druhů spolu s taxony Dromornis stirtoni a Vorombe titan (přestože s poměrně velkým odstupem).
Objevení a uznání validity tohoto rodu vedlo i k nevyhnutelnému a poměrně zajímavému závěru, dříve předpokládaný výskyt obrovských forem ptáků nebyl limitován pouze na jižní polokouli a v podobě tohoto rodu se vyskytovali i v Evropě. Není zcela jasné, co způsobilo takto rapidní růst i u druhů, které byly v přímé konkurenci s velkým množstvím býložravých savců, ale možná to byla právě tato konkurence, která je k tomu nutila. Fosilní femur, který stál za "znovuzrozením" rodu jako takového, byl objeven v jeskyni Taurida na Krymu spolu se zbytky prehistorického druhu hyeny (Hyaenidae) a svědčí o tom, že tento pštros představoval součást jídelníčku dravců, ale nejspíš hlavně v podobě mršin a zesláblých jedinců.
Naleziště: Kisláng - Maďarsko; Taurida - Krym, Ukrajina/Rusko; Dmanisi - Gruzie | Biotop: Savany, stepi
Druhy: viz výše Váha: 450 kg
Strava: Vegetace, drobní živočichové Význam: "Tlustý pštros" dle tělesné stavby
Doba: stupeň Piancezian až Calabrian, před přibližně 3,2-1,5 mil. l. | Sok: Velké kočkovité šelmy, lidé
Délka: zhruba do 4 m Zařazení: Dinosauria, Theropoda, Aves,
Popsán: Kretzoi, 1954 Palaeognathae, Struthionidae
Výška: až 3,5 m | Synonyma: Struthio pannonicus, S. dmanisiensis, S. transcaucasiacus
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Antón, M. (2013). "Sabertooth". Bloomington, Indiana: University of Indiana Press, str. 61.
- Burchak-Abramovich, N.; Vekua, A. (1990). "The fossil ostrich Struthio dmanisensis sp. n., from the Lower Pleistocene of Georgia" (PDF). Acta zoologica cracoviensia. 33 (Pt. 7): str. 121-132.
- Davies, S. J. J. F.; Bertram, B. C. R. (2003). "Ostrich". In Perrins, Christopher (ed.). "Firefly Encyclopedia of Birds". Buffalo, NY: Firefly Books, Ltd., str. 34-37.
- Gabunia, L. (2000). "Earliest Pleistocene Hominid Cranial Remains from Dmanisi, Republic of Georgia: Taxonomy, Geological Setting, and Age". Science. 288: str. 1019-1025.
- Hansford, J.P.; Turvey, S.T. (2018). "Unexpected diversity within the extinct elephant birds (Aves: Aepyornithidae) and a new identity for the world's largest bird". Royal Society Open Science. 5 (Pt. 9): 181295.
- Kretzoi, M. (1954). "Ostrich and camel remains from the Central Danube basin". Acta Geologica. 2: str. 231-242.
- Mikulka, Stanislav (2019). "Pachystruthio dmanisensis: Na Krymu žili půltunoví a 3,5 metru vysocí veleptáci". 100+1: Zahraniční zajímavost.
- Robinson, M.; Dowsett, H.J.; Chandler, M.A. (2008). "Pliocene role in assessing future climate impacts". Eos, Transactions, American Geophysical Union. 89 (Pt. 49): str. 501-502.
- Scofield, R.P.; Worthy, T.H. & Tennyson, A.J.D. (2010). "A heron (Aves: Ardeidae) from the Early Miocene St Bathans Fauna of southern New Zealand". In W.E. Boles & T.H. Worthy. (eds.). Proceedings of the VII International Meeting of the Society of Avian Paleontology and Evolution. Records of the Australian Museum. 62: str. 89-104.
- Zelenkov, N. V.; Lavrov, A. V.; Startsev, D. B.; Vislobokova, I. A.; Lopatin, A. V. (2019). "A giant early Pleistocene bird from eastern Europe: unexpected component of terrestrial faunas at the time of early Homo arrival". Journal of Vertebrate Paleontology: e1605521