Thylacosmilus není Thylacosmilus - Ekologie a behaviorální návyky jihoamerického "šavlozubce"

Jihoamerická fauna je úžasným příkladem evoluce savců (Mammalia), ptáků (Aves), plazů (Sauropsida) i jiných druhů v izolovaném prostředí, které s kontinenty položenými více severně ztratilo kontakty a s ostatními probíhaly pouze v určitých časových intervalech. Ačkoliv zde probíhala určitá výměna fauny mezi Afrikou a především potom Antarktidou a možná i Austrálií, vyvíjela se zde fauna specifického rázu a například draví savci tehdejší doby, tedy placentální kreodonti (Creodonta) a šelmy (Carnivora), zde byli téměř výhradně nahrazeni svými vačnatými protějšky (Marsupialia, řád Sparassodonta). Mezi nimi je asi nejznámějším druhem Thylacosmilus atrox, zhruba 1,5 až 1,8 metru dlouhý dravec vyskytující se od pozdního miocénu až raného pliocénu v Argentině ve společenství ekosystému známých jihoamerických kopytníků a velkých dravých forusracidů (Phorusrhacidae). Byl pravděpodobně největším dravým vačnatcem v historii celé skupiny v Jižní Americe, všímáme si na něm především velkých špičáků podobných šavlozubým šelmám z podčeledi Machairodontinae a paleontologové se také donedávna domnívali, že své špičáky používal stejným způsobem jako kupříkladu slavný Smilodon ze druhého amerického kontinentu. S tímto rodem je srovnáván nejvíce, oproti němu ovšem vlastnil také cosi jako "pochvy", kostěné výčnělky spodní čelisti, které byly uzpůsobeny pravděpodobně pro nezlomení a ochranu zubů, a také mu šavlovité špičáky dorůstaly, pokud si je zlomil. Výzkum tohoto zvláštního dravce, kterého popsal už před více než tři čtvrtě stoletím paloentolog Elmer Riggs, známý svým popisem druhu Brachiosaurus altithorax, ovšem pokračuje a ukazuje, že pravděpodobně nešlo o takového živočicha, za jakého jsme ho měli. Potvrzuje to i nový výzkum paleontologů, publikovaný v magazínu PeerJ, kde předkládají, že přes vnější podobnosti nebyl Thylacosmilus čímsi jako "jihoamerickým šavlozubým tygrem".

Rekonstrukce hlavu druhu Thylacosmulus atrox s výrzanými špičáky vyvinutými v šavlovitě zahnuté zuby přesahující až pod spodní čelisti. Tento dravec je jedním z velmi zajímavých druhů jihoamerických predátorů, patrně také jedním z největších mezi vačnatci, ale musel čelit konkurenci ze strany svých menších příbuzných a také velkých forusracidů a některých dalších forem (jako velkého masožravého pásovce rodu Macroeuphractus). Vymírá ovšem za dosud neznámých příčin před koncem pliocénu, severoamerické dravé šelmy jako Smilodon se ovšem na jeho vymření pravděpodobně nepodílely. Kredit: Dmitrij Bogdanov, převzato z Wikipedie

Úspěšné evoluční trendy se u pokročilých obratlovců objevují už po poměrně dlouhou dobu nejméně od začátku permského geologického útvaru. Objevují se, povětšinou nezávisle na sobě, u různých skupin a to v závislosti na prostředí a biotopech, kde se vyvíjejí. Jednotlivé evoluční linie, a mezi nimi některé společné znaky, postupně daly vzniknout procesu konvergentní evoluce, což znamená vývoj stejných nebo podobných adaptací a morfologie u vzájemně neblízko příbuzných linií. Jde o případ evolučních trendů v určitém čase, kdy jsou vhodné pro různé lokality u různých druhů a jejich evoluce je tedy podnícena jejich úspěšností. Jde například o vývoj chrupu či končetin podobných současným kopytníkům (Ungulata) u jejich jihoamerických protějšků, v této části světa v průběhu kenozoika pozorujeme skutečně velké množství případů konvergentní evoluce z důvodu její izolovanosti a absence některých skupin tehdejších savců.

Mezi modelové příklady patří i predátor druhu Thylacosmilus atrox, jako jaguár (Panthera onca) velký dravec ze svrchnomiocénních až spodnopliocénních uloženin Argentiny, kde působil jako patrně největší savčí predátor s kurzoriálním životním stylem. Nejvýraznějším znakem tohoto karnivora jsou velké zahnuté špičáky přesahující do spodní čelisti, kdy se na ně nacházela kostí a možná i chrupavkou vyztužená "pouzdra" bránící jejich mechanickému opotřebení mimo dobu aktivního používání.

Tylakosmilus byl ještě v nedávné minulosti líčen jako vačnatá obdoba šavlozubých kočkovitých šelem ze severní polokoule a Afriky, zde se vyvinulo několik kladů jako Nimravidae, Barbourofelidae a nejznámnější z nich, podčeleď Machairodontinae, které vlastnily podobně stavěné velké špičáky k zabíjení kořisti. Jde o znak, který se objevil i u některých primitivnějších synapsidů (Synapsida, klad Gorgonopsia a některé další) a ukázal se jako evolučně úspěšný se stejným účelem - prokousnout hrdlo kořisti, na kterou dravec s povětšinou muskulárním tělem a dlouhými špičáky, vyrazí pomocí krátkého výpadu.

Tento jihoamerický dravec byl tedy s nimi srovnáván a to z logického a pochopitelného důvodu na základě vnější, morfologické podobnosti čelistí, špičáků a také z důvodu existence tohoto živočicha v podobném prostředí stepí s množstvím menších druhů herbivorů jako byly rody Diadiaphorus, Macrauchenia nebo Protypotherium, kteří se mohli stát jeho kořistí při útoku ze zálohy. Jeho velikost byla sice skromnější než u většiny z kočkovitých dravců, zuby mu ovšem dorůstaly při vylomení a čelist snesla rozevření do ještě většího úhlu než například u populárního smilodonta. To byla jeho přednost před jeho protějšky z řad tzv. šavlozubých koček.

Srovnání jako takové bylo opodstatněné a po dobu vědeckého výzkumu nebylo zpochybněno ve svém základu, tedy používání velkých špičáků k zabíjení kořisti. Mezinárodní paleontologický tým, s vedoucí autorkou Christine Janisovou z Bristol's School of Earth Sciences, se ovšem zaměřil na výzkum lebečních elementů a zubů tohoto živočicha a dospěl k poměrně překvapivému závěru odporujícímu předešlému vnímání ekologie tylakosmilů.

Jak bylo řečeno výše, tento dravec měl oproti jiným savcům s podobnou stavbou zubů a lebky určité výhody, ale pečlivý výzkum anatomie lebky a především chrupu tohoto tvora ukázal poměrně velké nesrovnalosti ve stavbě dalších zubů v čelistech.

Podrobné srovnání chrupu s velkými šavlozubými kočkami ukázalo například, že mu chybí řezáky, které se ale i přes jejich vlastní přítomnost redukovaly i u velkých šavlozubých koček, a kosti spodní čelisti nebyly tak silně srostlé a do jisté míry stále poměrně flexibilní. Tyto skutečnosti byly ovšem vědecké obci známy již dříve. Dále je ovšem nesporné, že právě poměrně slabá spodní čelist nenabízela tak silný zkus jako u jiných dravců a kořist, při špatně provedeném útoku, měla tedy větší šanci uniknout.

Anatomie samotných špičáků, jak uvádějí autoři, je navíc oproti jiným dravcům atypická - narozdíl od elipsovitého průřezu těchto dlouhých zubů u machairodontinů nebo nimravidů má Thylacosmilus své zuby při průžezu téměř trojúhelníkové s větší "tloušťkou". Problémem u nich bylo tím pádem náročnější probodnutí kůže kořisti, protože na jejich špičku byl rozložen menší tlak z důvodu jejich širší základny.

Relativně nedávno také bylo předloženo, že čelistní zkus byl u tohoto druhu mimořádně slabý, dosahující hodnoty zhruba jen 38 newtonů, ale krční svaly a svaly na ramenou a v přední části hrudníku byly silné natolik, aby tento savec mohl kořist skolit a dorazit prodlouženými špičáky. Lovecká metoda tohoto typu by se sice odlišovala, patrně, od velkých šavlozuných koček, ale její princip byl prakticky stejný až na větší zapojení krčního svalstva pro zabití kořisti.

Tylakosmilova lebka byla navíc anatomicky podobná spíše psotvárným (Caniformia), ale, jak autoři uvádějí, je dostatečně odlišná od veškerých masožravých savců a to recentních i vyhynulých. Jimi provedené srovnání lebečních elementů a zubů jihoamerického vačnatce a severoamerického smilodona ovšem ukázalo zajímavou skutečnost, uspořádání chrupu s chybějícími řezáky, velkými odolnými špičáky a stoličkami pouze v horní čelisti a jejich absence ve spodní ukazují, že tento dravec se pravděpodobně živil měkkou potravou jako tlejícím masem, vnitřními orgány a mršinami. Špičáky se mu posloužily jako nástroj, který pouze prořízl kůži a následně mohl pouze pomáhat poškozovat již poničenou tkáň, kterou se živil.

Autoři studie, konkrétně paleontoložka Larisa DeSantisová z Vanderbiltovy univerzity v Tennessee, následně provedla mikroskopický výzkum zubů, který tuto domněnku potvrdil. Zuby totiž na svém povrchu nesly opotřebení, které je nejvíce podobné s gepardy (Acionyx jubatus), kteří se živí především štíhlými a rychlými herbivory jako gazelami (Eudorcas sp.) s jemnou kůží a někdy také požírají mršiny.

Podle vedoucí autorky, anatomie rodu Thylacosmilus ale nesvědčí o přizpůsobení pro stejný způsob života jako u gepardů kvůli krátkým končetinám a celkově méně gracilní a více toporné kostře. Jak uvádí, na základě znaků na zubech, kostech lebky a postkraniální anatomii je, podle jejího osobního stanoviska, tento jihoamerický dravec spíše specializovaným mrchožroutem fungujícím v ekosystémech někdejších souvrstvích Ituzaingó, Cerro Azul nebo Brochero.

Tato vědkyně také uvádí, že je možné, k lepšímu zpracování potravy si tento živočich mohl vyvinout i poměrně dlouhý a ohebný jazyk podobný tomu, jaký mají další savci s redukovaným chrupem - mravenečníci (Vermilingua) nebo mroži (Odobenus rosmarus), kde druzí z nich jsou draví a první zmíněná skupina patří mezi insektivory. Obě skupiny jsou také specializované, podobně jako Thylacosmilus.

Na základě znaků a srovnání se současnými i vyhynulými živočichy, které studie nabídla, je tedy dobře patrné, že i přes jasné anatomické predispozice k lovu a morfologii, která by ho umožňovala, tak tento predátor patrně po většinu svého času nebyl zcela aktivním dravcem živícím se převážně na zdechlinách a menších obratlovcích.

Lze ještě dodat, že v tomto roce byla také publikována studie, která, na základě výzkumu izotopů, ukázala, že jeho nejčastější "pohyblivou" potravou byli pasoucí se savci, která ukazuje, že šlo o dravce se smíšeným jídelníčkem. Není známo, jestli tyto adaptace platí pro celou čeleď Thylacosmilidae, nicméně je to pravděpodobné.