Wallaceova linie a sundalandští lidé - Evoluce a paleogeografie lidského druhu v jihovýchodní Asii
Paleogeografie a biogeografie současného suchozemského i mořského života je poměrně důležitou stopou a do určité míry také opěrným bodem pro implikace spojené s evolučními pochody při vývoji různých skupin, čeledí nebo rodů živočichů. Na základě nich se dá posoudit, zda se některé skupiny nebo jiné taxonomické jednotky mohly vyskytovat v určité čase na určitých místech, jaké důsledky z toho plynou pro jejich evoluční historii a vzájemnou příbuznost a zda je to vůbec možné. V posledních několika milionech let, přibližně od doby, kdy kontinenty ve svrchním kenozoiku setrvaly ve zhruba současné podobě, se předními ději zasahujícími do paleogeografie stalo propojení obou Amerik ve spodním pliocénu, vznik Beringie po začátku ledových dob a s tím další kolísání mořské hladiny, také uzavření Gibraltarské úžiny a územní změny v současné jihovýchodní Asii. O Sundalandu, pevnině vzniklé mezi souostrovím Velké Sundy a Malajským poloostrovem, už bylo pojednáno v několika jiných příspěvcích, ale tento se ho dotýká také z důvodu existence několika přirozených bariér mezi ním a další pleistocénní pevninou Sahul (současná Austrálie, Papua Nová Guinea a několik přihlehlých ostrovů) a pohybem lidského druhu (Homo) v této oblasti. Limitují je totiž linie a první z nich vytyčil proslulý přírodovědec a také jeden z vědců, kteří dokázali formulovat základ evoluční teorie, Alfred Russell Wallace. Podle výzkumu australských a indonéských paleontologů a paleoantropologů patřila tato oblast k nejméně obydleným i poměrně dlouho po průchodu lidského druhu do Austrálie.
Fauna Indonésie, Timoru, bývalých kontinentálních bloků Sundalandu a oblasti mezi mezi Wallaceovou linií a Lyddekerovou linií, se v mnohém nepodobala té na kontinentálních celcích v okolí. Vyskytovali se zde obrovští varani, trpasličí chobotnatci (Stegodon florensis insularis), gigantičtí luskouni (Manis palaeojavanica), různě velké druhy člověka, neuměrně velcí hlodavci (Rodentia) včetně veverek a krys jako je výše vyobrazená Coryphomys buhleri. Lidé ovšem tuto oblast neobývali hned po průchodu krz Sundaland a plně ji začali obývat až o několik tisíc let později. Kredit: Lucas Lima, převzato z webu Studio 252MYA
Podíváme-li se na faunu a flóru, která v pliocénu a pleistocénu vyvinula a přežila na Filipínách, Indonésii, Molukách, poloostrovech Přední a Zadní Indie nebo Papuy Nové Guineye, tak zjistíme, že se zde vyvinula zcela specifická asambláž organismů, které se tváří "importovaně" a netypicky pro toto místo světa. Nachází se zde jediní zbylí příbuzní poloopic (Strepsirhini) mimo africký kontinent, čeleď outloňovitých (Lorisidae), jediní starosvětští tapíři (tapír čabrakový - Tapirus indicus), endemické druhy vejcorodých savců (Monotremata) mimo Austrálii nebo obrovští hlodavci. Specifický ráz fauny této oblasti je ovšem oddělen do dvou dalších ekoregionů, které odděluje série tří linií, které byly biology a zoology implementovány do západní Indonésie ve 2. polovině 19. století a na počátku století minulého. Jde o linie, ve směru od západu na východ, Wallaceovu, Weberovu a Lyddekerovu a všechny byly pojmenovány po významných evolučních biolozích nebo jiných vědcích, kteří se vývojem života v této i jiných oblastech zabývali.
Prostor mezi Wallaceovou linií, která prochází Lombockým a Makassarským průlivem, ostrovy Borneo a Sulawesi a mezi Moluky a Filipínami, a Lyddekerovou linií, která prochází mezi australským pobřežím, Východním Timorem, Aruskými a Tanimbarskými ostrovy, ostrovem Seram a Papuou Novou Guineou, je obecně označován jako Wallacea a jde o oblast endemických druhů se smíšeným původem a to většinou bez přirozených velkých pozemních savců (vyjma makakovitých opic (Macaca), prasete babirusa (Babyrousa sp.), anoa nížinného (Bubalus depressicornis), luskounů (Pholidota) a některých jiných).
Jak poměrně dobře víme, ve stejné oblasti se v minulosti vyskytovala specializovaná fauna savců ovlivněna efekty ostrovních ekosystémů - jak nanismu, tak gigantismu. Lidé se v jihovýchodní Asii objevují poměrně časně, před zhruba 1 milionem let na Jávě, podle známých nálezů se do oblasti Wallacey dostávají ve stejnou nebo lehce mladší dobu před asi 0,84 až 1 milionem let. Prokatetelné fosilie lidské druhu jsou pak konkrétně na ostrově Flores v podobě druhu Homo floresiensis před přibližně 190 000 lety.
Hluboké moře a nepříhodné podmínky, o možnostech primitivní mořeplavby nemluvě, patrně zdržely lidský druh v expanzi do této oblasti na celé stovky tisíc let. Zdá se ovšem, že i primitivní druhy člověka dokázaly osídlit nehostinná území a to včetně pouští, vysokohorských plošin nebo stepní tundry - rychle se dokázali uzpůsobit poměrně širokému spektru i těžko obyvatelných oblastí.
Moderní archeologické nálezy z východního Timoru, o stáří přibližně 42 000 až 39 000 let, podpořily závěry antropologů a paleoantropologů, že se lidé v této oblasti živili v raných fázích osidlování především rybolovem. Také se zde vytvořila nestálá populace a první stabilní se objevují až před zhruba 20 000 lety. Právě tyto charakteristiky přiměly antropology k výzkumu této oblasti a lidských pozůstatků, spolupráce australských a indonéských paleontologů z několika institucí se zaměřili na odlišnosti této oblasti pro rekonstrukci prostředí a lidského osídlení, které zde v pleistocénu existovalo.
Jedním z bodů, který paleontologové zmiňují, je, že se hominidé, alespoň pokud víme, vyvíjeli především v oblastech otevřeného terénu, což je nesporný fakt.
Druhy Homo habilis, Ardipithecus kadaba, Paranthropus boisei i Australopithecus afarensis se vyvíjeli a existovali především na savanách, stepích, tropických pláních nebo dokonce náhorných plošinách (poměrně známí denisované), kvůli tomuto prostředí, které ve svrchním miocénu při jejich vývoji zabíralo dřívější plochy pralesa, se pravděpodobně také vyvinuli jejich aktivní bipedita a postupný přechod k vertikálnímu držení těla. Ačkoliv některé moderní výzkumy vyvrací obecný předpoklad o snížení schopnosti lézt po stromech u homininů (Homininae), tak stále je nepopiratelné, že lidé až do středního až pozdního pleistocénu obývali především otevřená území.
To byl patrně také jeden z problémů přesunu většího počtu lidí do oblasti Wallacey, protože v této oblasti se držely velké plochy deštného pralesa a to až do doby, kdy tu byli lidé usazeni po dlouhou dobu a začali rozsáhle pěstovat kulturní plodiny. Pro mnoho původních endemitů právě tyto lidské aktivity měly devastační účinky.
Předtím se ale zde rozvíjelo lidské osílední především na pobřeží, kde byly objeveny pomůcky pro rybolov včetně jednoho z nejstarších háčků na světě, jak autoři studie zmiňují. Podle Ceriho Shiptona, jednoho ze spoluautorů, je ale těžké určit, jak se dál tato populace rozvíjela, kvůli špatným konzervačním podmínkám. Vodítkem, také důvodem vypracování této studie, jsou fosilní lidské zuby objevené na ostrovech Timor a Alor, které by mohly o postupu a ekologických preferencích zdejších lidí prozradit více informací.
Podobně jako v jiných případech výzkumu potravních návyků nebo přednosti jiného typu prostředí, antropologové zkoumali uhlíkové izotopy na těchto fosiliích, na jejich sklovině. Podobný princip byl aplikován i na fosilie jiných homininů, zde byly vědci srovnány fosilie a subfosilní pozůstatky 26 vzorků od různých jedinců nalezených na výše zmíněných ostrovech a mají velký rozptyl svého stáří (pohybuje se mezi 42 000 až 1 000 let) pro zjištění co nejvíce různorodých výsledků.
Výsledky nebyly příliš překvapivé, nejstarší jedinci člověka v oblasti Walleceye se živili především na mořských organismech a jejich populace byla soustředěna především na pobřeží. Vědecká skupina z toho vyvozuje, že se přes tuto oblast lidé přesouvali rychle, a proto jejich obydlí u mořského pobřeží nebyla trvalá a lidé se zaměřili především na lov ryb nebo jiných mořských organismů. Naznačuje to, že příchozí lidé v této oblasti byli buď zvyklí na lov suchozemských velkých savců, což by, vzhledem k místu jejich původu, bylo pravděpodobné, nebo se praktikovali zároveň s tím i rybolov a věděli, že pouze ten k udržení nedopomůže.
Naznačují to výsledky analýzy zubů, které pocházejí z doby před zhruba 20 000 lety, kdy většina vzorků vykazuje uzpůsobení na potravu sestávající z pralesní ostrovní fauny a flóry, část z nich se ovšem stále živila mořskými živočichy. Naznačuje to, že se lidé v tuto dobu, když už byli zastoupení na všech kontinentech, zde naučili soužití a patrně vytvořili první stabilní populaci v této světa.
Jde tedy o poměrně unikátní jev, protože ve stejnou dobu už existovalo poměrně málo míst na kontinentech a blízkých ostrovech, kde se náš druh nevyskytoval (šlo o Galapágy, Madagaskar, Falklandy nebo Pacifik). Zároveň ale potvrzuje jeden fakt, výzkum zubů poměrně jednoznačně potvrdil, že patří pouze zástupcům druhu Homo sapiens a nikoliv žádnému ostrovnímu druhu hominida. Naznačují tedy poměrně rychlé přizpůsobení novému prostředí, které bylo rychlejší než u většiny ostatních druhů člověka.
Autoři z tohoto vyvozují poměrně provokativní závěry týkající se evoluční historie našeho vlastního druhu, kterému mohla k jeho evoluční úspěšnosti dopomoct jeho ekologická flexibilita, jak ji vědecká skupina nazývá. Různorodost pleistocénního prostředí dala člověku prostor k diverzifikace do nových forem, které se úspěšně přizpůsobily jiným, extrémním druhům prostředí a to pouze v rámci jediného druhu.
Předtím se lidé do různých prostředí, až na výjimky jako jsou práve denisované, přizpůsobili různým biotopům diverizifikací do různých druhů, ale podle autorů studie to byl práve náš druh, který se diverzifkoval k různým prostředím pomocí pouze menších morfologických a přesto účinných změn. Spolu s jeho kulturou, novými způsoby lovu a celkově odlišným přístupem ke změnám na konci pleistocénu se zdá, že právě náš druh aktivně vytlačil ostatní hominidy a byl z nich měnícímu se klimatu nejlépe přizpůsoben. Podle autorů studie mu právě toto dopomohlo k postu současného dominantního obratlovce.