Skutečný Velociraptor z Jurského parku - Opeření, diverzita a ekologie dromeosauridů na jihu USA

V paleontologii teropodních dinosaurů (Theropoda), patrně díky specifické tělesné stavbě a také obrovské rozmanitosti, existují v populární kultuře jisté taxony tohoto kladu, které by se daly označit za referenční. Ve vlně poznání neptačích dinosaurů prostřednictvím knih, seriálů a filmů jako je Jurský park v 90. letech minulého století prosluli, ne náhodou, právě protagonisté kupříkladu posledního jmenovaného snímku. Mezi nimi to byl především mongolský predátor druhu Velociraptor mongoliensis, jehož větší verze v podobě proslulých "raptorů" se zde objevila a to především ke konci filmu, kde byli vyobrazeni jako velmi inteligentní a mrštní dravci odrážející skutečnou podobu a evoluční rozmach neptačích dinosaurů (Dinosauria). Ačkoliv o jejich inteligenci můžeme polemizovat, tak je nesporné, že šlo o aktivní dravé teropody s množstvím skvěle vyvinutých loveckých vlastností, ovšem žádný z nich se, alespoň ne prokazatelně z kosterních nálezů, vyskytoval v současné Montaně, kde na začátku snímku paleontologická skupina Alana Granta odkryla fosilii tohoto druhu ve svrchnokřídových uloženinách u nádrže Fort Peck. Původně vedlo Michaela Crichtona k vytvoření "zvětšených" raptorů patrně zařazení druhu Deinonychus antirrhopus do rodu Velociraptor, tradované v době psaní románu, ovšem do okruhu podezřelých na filmové "raptory" byly vedle fiktivních druhů (vytvořeného Thaumatoraptor nublarensis) i další více či méně známé druhy - Achillobator giganticus, Utahraptor ostrommaysorum a nově také Dakotaraptor steini. Faktem ale zůstává, že nově nalezený dromeosaurid (Dromaeosauridae) je tomu filmovému podobný ze všech druhů nejvíc, vyjma své velikosti. Oproti němu vlastní i cosi, co paleontologičtí nadšenci považovali za nekorentní zpodobnění dromeosaurida, peří.

Velikostní porovnání, fosilní holotyp a samotná rekonstrukce nově popsané druhu severoamerického dromeosaurida ze samotného konce křídové periody, taxonu Dineobellator notohesperus. Jeho vzezření bylo patrně velmi podobné filmovým velociraptorům a má s nimi společného množství dalších skutečností, přestože je důležitý především z důvodu prokázané přítomnosti pernatého pokryvu těla. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Počátek tisíciletí byl stejně jako konec toho předchozího vystaven spekulacím, zda se vlastně vůbec neptačí dinosauři dožili konce křídové periody a jejich vymírání nebylo postupným procesem probíhajícím po dokonce desítky milionů let. Tyto gradualistické názory se ovšem opíraly především o bohatost ekosystémů neptačích dinosaurů několik milionů let před dopadem asteroidu Chicxulub, jakou souvrství Nemegt a Horshoe Canyon, zatímco v souvrstvích datovaných do doby dopadu, jako Hell Creek nebo Tremp, byl znatelný úbytek biodiverzity této skupiny. Za příklad postupně upadajícího se rozmachu byl dáván i "zánik" některých skupin těsně před koncem křídy - klady jako Sauropoda, Dromeosauridae nebo Lambeosaurinae ve fosilním záznamu v posledních milionech let křídy z velké části chyběly a byly pokládány za vymírající. Veškeré tyto aspekty úbytku biodiverzity neptačích dinosaurů na konci křídy jsou ale nepřesvědčivé a to kvůli špatným srovnávacím technikám, nedostatku dobře prozkoumaných lokalit na celém světě a především nekompletnímu fosilnímu záznamu.

Dnes víme, že u této skupiny k postupnému úbytku biodiverzity na konci křídy nedocházelo a na blogu to také bylo prezentováno prostřednictvím projektu Poslední souvrství. Také máme doklady o tom, že některé druhy neptačích dinosaurů náraz asteroidu přímo přežily a množství z nich se ho dožilo na celém světě v obrovském množství lokalit a velkém počtu druhů. Z těch druhů, které měly naději na přežití několika desítek nebo stovek let po dopadu byli především drobnější zástupci kladu, kupříkladu thescelosauridi (Thescelosauridae), troodontidi (Troodontidae) a také dromeosauridi. Jejich výhodou byla, vedle velikosti, také tělesná klimatizace prostřednictvím pernatého integumentu, který u posledních dvou skupin přešel ve skutečné peří. A nového prokazatelně opeřeného zástupce z konce křídy hlásí Nové Mexiko.

Ze Severní Ameriky nejsou fosilie opeřených neptačích dinosaurů zdaleka tak časté jako na opačném konci světa, v pevninské Číně i jinde v Asii, ale přesto už odtud známe několik druhů s opeřením prokazatelným z fosilií. Jde ovšem o otisky či jiné doklady o přítomnosti per, jako je to v případě obrovského druhu Dakotaraptor steini nebo ichnorodu Fulicopus lyellii představujícího sedícího opeřeného teropoda, a skutečné opeření je zachováno zřídka kdy, podařilo se prokázat u druhu Apatoraptor pennatus, Ornithomimus edmontonicus a možná také druhu Chirostenotes pergracilis. K opeřeným dinosaurům ze severoamerického kontinentu přibyl ovšem velmi zajímavý dravý dinosaurus - jde o druh Dinoebellator notohesperus.

Zvláštní druhové jméno tohoto živočicha, znamenající v překladu "bojovník kmene Diné (Navahů) z jihozápadu", odráží nejen místo jeho nálezu, ale také možnou behaviorální úlohu v ekosystémech svrchnokřídového souvrství Ojo Alamo. Podle autorů popisné studie, paleontologického tria Steven Jasinki z Pennova departmentu Země a enviromentálních věd při School of Art and Sciences, Robert Sullivan jako kurátor Paleontologických a geologických sbírek při pennsylvánském Státním muzeu a známého odborníka Petera Dodsona, šlo malého agilního predátora dlouhého zhruba 2,5 až 3 metry a vážícího mezi 25 a 40 kilogramy. Vysoký byl v kyčlích zhruba 1 metr. Velikostně se ke svým filmovým protějškům pomalu blížil. K tomu ovšem níže.

Dle jejich interpretace šlo o dravce plnícího niky menších dravců ve stínu větších predátorů - oblasti Ojo Alamo a pánve San Juan, kde byly fosilie nalezeny, to byl především druh Tyrannosaurus rex a možná také jeho starší a zatím ještě nepopsaný příbuzný (potenciální taxon Alamotyrannus brinkmani či "Tyrannosaurus vannus"). Patrně šlo o větší obdobu severněji žijícího rodu Acheroraptor, ale proti němu oplývá řadou charakteristik oproti dalším druhům unikátních. Objev tohoto druhu je proto velmi důležitý, protože potvrzuje představu paleontologické veřejnosti o relativně odlišném složení fauny na jihu Spojených států a bývalé Laramidie.

Fosilie z části souvrství Ojo Alamo známé jako Naashoibito Member (používán je také výraz "Alamo Wash Fauna") představují faunu neptačích dinosaurů, která nese určité shodné prvky s fosiliemi v oblasti Montany, obou státu Dakoty nebo některých kanadských provincií, jako ceratopsidních triceratopsinů (Triceratopsini), saltasauridních sauropodů (Saltasauridae) nebo oviraptorosaurů (Oviraptorosauria), ale v obměněné podobě. K dříve popsaných rodům Ojoceratops, Glyptodontopelta nebo Kritosaurus tedy Dineobellator náleží a kvůli znakům i paleogeografii, které jsou u něj důležitým předmětem výzkumu.

Jak už to u amerických teropodů bývá, jeho fosilie byly nashromážděny už dříve a to konkrétně právě Robertem Sullivanem a Stevem Jasinskim v roce 2008 na jednom z pozemků vlády Spojených států. Naštěstí k tomu měl paleontologický tým povolení a jeho fosilie mohly být vyzvednuty, spolupracovali ještě s paleontologem Jamesem Nikasem. O rok později už jen Sullivan a Jasinski provedli další průzkum lokality a vyzvedli další elementy kostry, Jasinski také provedl ještě další dva výzkumy v letech 2015 a 2016, kde byly vyzvednuty všechny fragmenty. Při popisné studii také uvedl, že jeho další kroky půjdou na tuto lokalitu ještě v blízké budoucnost, ale dozajista jen pokud to současná světová situace dovolí.

Už v roce 2011, při první zmínce o fosiliích tohoto druhu ve vědecké literatuře, byl tento druh odlišen od jiných dromeosauridních teropodů severoamerického jihozápadu a na základě některých anatomických znaků, které jsou dokonce i mezi jeho nejbližšími příbuznými unikátní. Při popisu jej autoři zařadili jako druh podčeledi Velociraptorinae a jeho blízkými příbuznými byli již zmínění velociraptoři a acheroraptoři, ale také rody Linheraptor a Tsaagan. Patřil tím mezi středně velké až velké velociraptoriny.

Podle popisné studie a její interpretaci systematiky této podčeledi navíc stojí evolučně mezi velociraptory a acheroraptory a posledními jmenovanými rody. Naznačovalo by to, že evoluční linie severoamerických velociraptorinů nebyly stejné a předkové rodů z Laramidie pronikající od Aljašky do Mexika byly výsledky dvou (nebo možná i více) evoluční proudů přemisťujících se z Asie do těchto oblastí přes někdejší Beringii/pevninský most na Beringově úžině. K podobným závěrům ovšem musíme přistupovat rezervovaně a čekat na další studium fylogenezí a systematiky této podčeledi nebo celé čeledi dromeosauridů.

Je ovšem zajímavé, že se podařilo popsat konkrétní druh čeledi mrštných, ptákům podobných dravců z jižní části Severní Ameriky z této doby - většina dokladů o jejich výskytu v této oblasti ve stejnou dobu sestává z nekompletních fosilních jedinců blíže nedeterminovaných. K tomuto závěru se přiklání i hlavní autor studie, zmíněný Steven Jasinski.

Za diagnostické znaky autoři popisné studie označují specifické znaky na předních a zadních končetinách, konkrétně jejich větší pohyblivost v ohýbání jednotlivých kloubů oproti jiným dromeosauridům. Také měl pevnější zápěstí a proporčně větší drápy na předních končetinách, což poukazuje na využívání předních končetin více než u ostatních druhů dromeosauridů. Autoři uvedli, že pomocí těchto adaptací dokázal účinněji chytat drobnou kořist jako ještěry (Lepidosauria), hojné savce (Mammalia) nebo velký hmyz (Insecta) a mláďata jiných druhů dinosaurů, zadními končetinami potom větší kořist a to zvláště při lovu ve smečce.

Holotyp SMP VP-2430 tak vykazuje kosterní patologie, následky po úrazech, nemocech nebo vrozených vadách, a jsou jimi poškození drápu na pravé přední končetině a zlomené žebro. Druhý jmenovaný případech živočicha postihl delší dobu před jeho smrtí, zatímco první jmenovaný patrně krátce před ní, narozdíl od druhého nevykazuje známky hojení. V popisné studii je připuštěno, že tato zranění mohla být způsobena jiným zástupcem tohoto druhu, ale dosud to nelze potvrdit. Rozložení ekosystémů na jihozápadě USA ještě není zdaleka uzavřenou záležitostí, a přestože není jasné zda se vyskytoval Dineobellator i v mladších vrstvách (datace tohoto druhu je na zhruba 67 milionů let), tak určitě koexistoval s dalšími menšími dravci

Neobvyklá je také zvýšená hybnost základny ocasu, obratle zde byly stavěny tak, že při běhu ocas nápadně připomínal současného geparda (Acionyx jubatus). Zatímco základna ocas rozvolnila, tak sám zbytek zůstával napnutý a lépe manévrovatelný než u jiných teropodů, kde ocasu byl většinou buď z velké části toporný (klad Tetanurae) nebo spíše velmi pohyblivý (nadčeleď Coelophysoidea, klad Neoceratosauria a většina starších taxonů). Nenese také známky po zkostnatělých tyčinkových útvarech, které nacházíme právě u dromeosauridů poměrně hojně, zpevňujících ocas. Jak autoři popisné studie uvedli, tato zvláštní morfologie mohla mít spojitost s obýváním více otevřených stanovišť nebo jejich preferencí při lovu.

Poslední zajímavou a vědecky důležitou skutečností na rodu Dineobellator je přítomnost pernatého pokryvu těla - na předloktí se dala nalézt řada otvorů a někteří z nás vědí, že jde o tzv. ulnární papily. V překladu to znamená, že jde o otvory, ve kterých jsou během života uchycena pera na předních končetinách a a nalézáme je u teropodů (jak vyhynulých, tak současných druhů). Není to sice přímé prokázání pernatého integumentu na těle živočicha, ale tímto způsobem se podařilo peří potvrdit i u zmíněných velociraptora a dakotaraptora.

Ve světle nových objevů je peří u tohoto druhu důležité také z paleogeografického hlediska - vyskytoval v teplejším klimatu více na jihu, a přesto se mohl "pyšnit" pernatým hávem. Z hlediska fylogenezí také výskyt per u velociraptorinů zpřesňuje a upravuje. Dá se také předpokládat, přestože to studie přímo neuvádí, že morfologicky bylo toto peří podobné rodu Velociraptor.

Právě tomuto rodu, přesněji jeho filmovému zpodobnění, má nově popsaný predátor nejblíže. Sami autoři studie sice odporují názoru, že by Dineobellator byl podobným monstrem jako z "Jurských" filmů, ale musíme uznat, že s filmovými "raptory" toho má nejvíce společného - místo nálezu (myšleno Spojené státy celkově), dataci, dravost a skvělé lovecké adaptace a velikostně je mu velmi blízko. Má také něco navíc a tím je peří. Uvidíme proto, jak další výzkumy v oblasti nálezu pokročí, a co více nám o něm prozradí.