Allosaurus definující se jako bratrovrah - Evidence kanibalismu u svrchnojurských alosauridů

Kanibalismus se u recentních živočichů vyskytuje poměrně často, přestože závisí na jeho okolnostech, a to v různých formách i u různých skupin. Je zdokumentován u pavouků (Arachnida), žraloků (Selachii), varanů komodských (Varanus komodoensis), šimpanzů (Pan troglodytes) nebo některých obojživelníků jako tygřích mloků, ale vyskytuje se u většího množství druhů. Ani neptačí dinosauři (Dinosauria) nebyli hypotézám o kanibalismu ušetřeni, v minulosti byl předpokládán u druhu Coelophysis bauri, ale v tomto případě se ukázal jako nepravděpodobný a nepodpořený fosilními nálezy. Naopak recentně se jej podařilo prokázat u velkých teropodů, šlo o populární tyranosauridní predátory (Tyrannosauridae) druhů Daspletosaurus torosus a Tyrannosaurus rex, a také byl na přelomu tisíciletí prokázán u druhu Majungasaurus crenatissimus. Není od věci předpokládat, že tento způsob hledání potravy byl za určitých podmínek přítomen i u mnohem většího množství teropodních dinosaurů (Theropoda), ale dosud se jej nedalo prokázat na základě známých nálezů. Ačkoliv můžeme soudit, že s větší evoluční blízkostí k současným ptákům (Aves) se už tak výrazně neprojevoval, protože u ptáků není kanibalismus v tak časté míře, tak stále je možné, že se vyskytoval u množství zástupců teropodů a především větších druhů. Samozřejmě ovšem nešlo o stálé požírání jedinců vlastního druhu, ale pouze výjimečné v době akutního nedostatku potravy. Právě o tomto mohou svědčit fosilie dalšího populárního druhu teropoda, kterým je Allosaurus fragilis z pozdně jurského amerického středozápadu, Portugalska a patrně také Francie i jiných míst. Nově publikovaná studie amerických paleontologů ukazuje poměrně překvapivé počty exemplářů těchto dravců s kousanci pravděpodobně způsobenými zástupci svého vlastního druhu.

Hlavní protagonista 2. epizody dokumentárního seriálu Pravda o dinosaurech, jedinec druhu Allosaurus europaeus přezdívaný "Broken Jaw", s menším pterosaurem rodu Rhamphorhynchus na svém čenichu. Zkoumaní jedinci v této studii sice pocházeli z druhé strany Atlantiku, ale vzhledem k podobnému prostředí i fauně je pravděpodobné, že i zde se mohli alosauři příležitostně zaměřit na jedince svého vlasntího druhu. Alosauři pravděpodobně mohli ožírat mršiny svého vlastního druhu a studie nezavrhuje ani možnost úmyslného zabíjení jedinců vlastního druhu. Kredit: David Krenzt, převzato z webu DinosaurRevolution Wiki 

Teropodní dinosauři, především velké druhy, byli pravděpodobně na podobné etologické úrovni jako současní krokodýli (Crocodylus sp.), draví ptáci (Accipitridae) a částečně pravděpodobně také jako šelmy (Carnivora). Alespoň část z nich mohla tvořit rodinné smečky nebo lovecké skupiny, které se podařilo, v podobě agregací fosilií jedinců různého stáří, popsat u rodů Albertosaurus, Mapusaurus, patrně i Tarbosaurus a snad i některých jiných. Faktem zůstává, že u některých z teropodů, kteří alespoň občasně mohli využívat lov ve smečce k udolání větší kořisti, nacházíme poměrně četně různé drážky po zubech, otvory v lebkách a jiné patologie poukazující na přinejmenším vzájemnou rivalitu mezi jednotlivými jedinci. Kupříkladu tyranosauridi si takto mohli předávat po tisíciletí infekce hrdla a čelistí způsobené parazitickými prvoky, u daspletosaurů a tyranosaurů je tato hypotéza podložena kousanci přímo na lebkách těchto dravců. Podobně si vede i svrchnokřídový Carcharodontosaurus, který na několika lebkách také nese stopy po kousnutí svým vlastním druhem a jejich důvod není zcela zřejmý. A právě podobné indicie ukazují, že tito neptačí dinosauři patrně mohli případně požírat i jedince svého vlastního druhu, ovšem musí jít o kousance na jiných místech než lebce (kvůli pravděpodobnější možnosti o kousnutí při vzájemné potyčce).

Nejlépe lze tyto stopy prezentovat u zmíněných tyranosaurů a majungasaurů, kde byly nalezeny i na kostech zadních končetin a ocasních obratlů respektive. Ještě jednou ale musím zdůraznit, že kanibalismus byl i u těchto teropodů skutečným krajním řešením, ke kterému přistupovali pouze v době akutního nedostatku jiné poživatelné potravy. Na zabití jedince vlastního druhu, stejně vzrostlého, totiž padl mnohem větší výdej energie než na zabití menší nebo stejně vzrostlé kořisti, která by nevlastnila stejný lovecký "arzenál" v podobě silných čelistí, obratného těla nebo silných předních končetin.

Paleoekosystémy mesozoika ovšem skýtaly někdy velmi těžké podmínky k životu i pro velké predátory, jako nedostatek potravy, nutné zmenšení teritoria nebo sucho, a za dobrý příklad sezónního klimatu lze do této souvislosti uvést pozdně jurské lokality současného západu a středozápadu Spojených států. V této oblasti se o životní prostor a potravu dělilo velké množství predátorů a několik z nich bylo i značně velkých rozmerů přesahujících 8 metrů délky a 1 tunu metrické hmotnosti (některé navíc skutečně značně). Patřil mezi ně i rod Allosaurus se 2 zde vyskytujícími se druhy, který je z nich také nejvíce zastoupený fosiliemi v evolučním záznamu.

Američtí paleontologové s hlavní autorkou Stephanie Drumhellerovou z University of Tennessee se rozhodli zkoumat různě staré jedince neptačích dinosaurů z lomu Mygatt-Moore, který je některými fosiliemi z doby svrchní jury (jako typový exemplář druhu Mymoorapelta maysi a jiné) proslulý. Zaměřili se na rekonstrukci podoby stravovacích návyků u svrchnojurských druhů teropodů v oblasti západní Severní Ameriky, které bylo možné dokumentovat na základě známek na fosiliích.

Celkově bylo ve studii zahrnuto 2 368 jednotlivých vzorků nashromážděných v této lokalitě. Po sérii analytických prácí jednotlivých pozůstatků a jejich zaznamenání pro přehlednost bylo na více než čtvrtině (necelých 29 %) těchto fosilií nalezeny stopy po zubech teropodních dinosaurů. Jednalo se o veškeré dinosauří obratlovce, kteří zde byli nalezeni ve zdejších uloženinách - ornitopodní (Ornithopoda), tyreoforní (Thyreophora) a teropodní dinosauři zde nashromáždění v době geologického věku tithon, před zhruba 150 miliony let.

Pečlivý výzkum zaměřující se na tvar zanechaných drážek a jejich vzor ve srovnání se zuby známých svrchnojurských dravců, kteří se pohybovali v této oblasti, se jako nejpravděpodobnější původce těchto vrypů začal jevit zmíněný Allosaurus. Jeho vroubkované zuby do rýh zapadaly a byly na většině zkoumaných exemplářů, ovšem také na těch, kteří patřili do stejného druhu nebo jiným predátorům. Přibližně 17 % fosilií se vzorky drážek po zubech totiž patřilo ostatním teropodům.

Další výzkum těchto exemplářů ukázal, že zhruba polovina z fosilií dravců se stopami po zubech nesla tyto stopy na částech, kde se zaživa na jedincích alosaurů nenacházelo velké množství masa, a podle autorů studie nešlo o výrazně výživné části. Tuto skutečnost připisují faktu, že části těla s velkým masitým svalstvem a tukovými zásobami pravděpodobně dokázaly před nimi zpracovat rychlejší masožravci, popřípadě silnější a větší druhy dravců.

Autoři popisné studie těchto nálezů poukazují na výše zmíněný fakt, paleoekosystémy svrchnojurského amerického západu skýtaly drsné prostředí k životu pro velké predátory a to především v případě náhlé změny podnebí na suché. Jak zmiňují, lom Mygatt-Moore byl pravděpodobně oblastí, kde umíralo velké množství různých živočichů a velcí dravci sem chodili hledat potravu, kterou mohli skýtat a skýtaly mršiny jiných velkých i menších predátorů. Mezi nimi byly i fosilie alosaurů, které zástupci jejich vlastního druhu také požírali, pokud byl nedostatek potravy skutečně akutní.

Studie tedy ukazuje, poměrně vzácný případ, kdy můžeme dokumentovat vzájemné požírání mršin dravců jinými predátory a to včetně zástupců jejich vlastních druhů. Kolektiv paleontologů také nezavrhuje možnost skutečného kanibalismu mezi zástupci rodu Allosaurus, který mohl být ve svrchnojurských ekosystémech přítomen. Dostupné fosilie by navíc tento závěr přinejmenším z části potvrzovaly.