Setkání

Hodně lidí si stále nechce připustit, že by na naší planetě stále existovaly věci a úkazy, které jsou pro dnešní vědu nevysvětlené. Ať však chceme nebo ne, je to tak a na celém světě jsou stále, den za dnem a hodinu za hodinou, tisíce i desetitisíce takových úkazů, případů a skutečností, jež i moderní věda nedokáže spolehlivě vysvětlit. Mnoho lidí pak věří, že pokud něco nevysvětlí, tak jakoby to nebylo pravou skutečností. Skutečným. Realitou. Tento povrchní názor má ale jedno velké úskalí a sice, že nevysvětlené neznamená nevysvětlitelné. Stručně řečeno, neznámo je všude kolem nás. Některé lidi děsí, pro některé je naopak přitažlivé a stále živé. Už skoro deset let, posledních deset let se právě s jedním takovým neznámem setkáváme. My, náš výzkumný i zásahový tým zároveň, tak tvoříme ochrannou bariéru mezi světy minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Mezi světy, které kdyby se střetly, tak by to znamenalo jejich zánik. Mezi světy, ve kterých mohou být tvorové jako z nejhorších nočních můr. Jste si skutečně jisti, že je chcete poznat?

...Utahraptor se mechanicky otočil, aby ji jeho jedinné oko mohlo vidět, zlostně až podrážděně naplno rozevřel čelisti a jedním mohutným skokem se na ni vrhl. Už jen samotný skok ji rozmačkal a rozdrtil kosti nohou, ale dravec to dovršil zaseknutím ohromných drápů do jejího měkkého břicha, ta nebohá žena stále ukrutně křičela a volala o pomoc, jenže ta se jí nemohla dostavit. Celé to utahraptor dovršil, když ji mohutnými čelistmi prokousl hrdlo, jakoby to byl jen obyčejný nafukovací balónek. Za pouhých několik vteřin bylo po všem, ten strašlivě silný dravec nechal zakrvavené tělo ležet na terase a silným vřískáním dal své družině pokyn k útoku...

Vím, že většina z vás by určitě tento úryvek chtěla slyšet až do konce, ale neměli bychom předbíhat událostem. Ptáte se tedy, jak tohle tedy všechno začalo? Mohu vám nabídnout příběh, který by vám na tuto otázku odpověděl.

...

Nikdo z nás, těch, co jsme tam prve byli, Vám dnes asi neřekne, kdy přesně to všechno začalo, kdy jsme se poprvé dostali do styku s oným tajemným neznámem.

Myslím, že to celé začalo někdy v půlce letních prázdnin, když se psal rok 2015.

Počkejte. Vzpomínám si. Poslední červencový den, jednatřicátého.

Byl to jeden z těch horkých letních dní, které tehdy panovaly a svým parnem vysušovaly celou naši zem. Klima se neustále měnilo a začalo být plné daleko větších kontrastů, které doslovně nenechávaly nikoho chladným. Evropa se oteplovala a vysychala, stejně tak Afrika, ale naopak Rusko začalo trpět daleko studenějším a drsnějším podnebím. Nepál a podhůří Himálaje zasáhlo obrovské zemětřesení, co zabilo přes osm tisíc lidí.

Klimatologové, ale i prostí zemědělci začali bít na poplach. Dva roky nazpátek další povodně, tenhle rok obrovské sucho rozpraskávající zemi.

OSN možná symbolicky vyhlásilo ten rok Mezinárodním rokem půdy. Krásné gesto.

Ze stínu Krušných hor jsme sledovali, jak vrcholí uprchlická krize v Evropě a miliony lidí se na plastových a nafukovacích člunech plahočí přes Středozemní moře z Libye a Blízkého východu do Řecka, Německa, Francie a Anglie. Maďarsko začalo stavět plot, kolem svých jižních hranic a Evropská unie pouze s despektem vyzývala k zastavení stavby, aniž by cokoliv podnikla. Na východě Evropy začal zuřit konflikt, v tuzemsku začala kauza s projevem našeho prezidenta a výrokem o gentlemanství jistého diktátora, zasáhl nás masakr v Uherském Brodě i vlaková tragédie ve Studénce.

Za posledních šestnáct let našeho života jsme sledovali metamorfózu tváře světa.

Sýrie, Tunisko i další země se začaly otřásat ve víru občanských válek, sílícího terorismu a neschopnosti boje proti těmto živlům. V Nigérii připravili teroristé o život skoro dva tisíce lidí. Celý svět se bál a obával toho, co přijde dál s tím, jak stále přicházela nové a nové záznamy o popravách, bombových útocích a rabovaných městech.

Naskakovala z toho husí kůže, mrazivý pocit v zádech, že je jen otázka času, kdy tomu budeme čelit tváří v tvář.

Otázka času.

Svět se v tomto roce jednou provždy změnil.

Nejen tím, že jsme poznali, jak děsivou podobu může mít dobývání moci, války, malicherné konflikty, ale i tím, co se na konci léta tohoto roku událo.

Všichni jsme jen hloupě seděli s rukama založenýma v klíně.

Posléze, do palebné linie přišla i samotná "bezpečná" Evropa. Útoky jen z první poloviny roku ve Francii si vyžádaly na sedmnáct obětí, zlomek z toho, co mělo následovat. To, co jsme my a nikdo další nechtěli vidět, teď bylo na všech obrazovkách celého světa.

Střízlivěli jsme. Jako mladí lidé, jako celé lidstvo.

Rok 2015 ale neměl jen stinné stránky, přestože i samo Slunce prožilo nad Atlantikem úplné zatmění. Kuba a Spojené státy velkým gestem společně navázaly diplomatické styky po více jak půl století. Sonda New Horizon doletěla k ledové planetce Pluto, ukázala nám, mrňavým pozemšťanům, nádherné snímky zvláštního místa s ledovým příkrovem, že jsme mohli být uchváceni jeho krásnou, ale hřáni pocitem toho, jak je Země přívětivá.

Stárli jsme a zvážněli. Jako parta mladých lidí jsme najednou viděli za oponu a pochopili, co máme vidět.

Neuvěřitelné a nepředstavitelné přímo před očima.

Tohle všechno odstartovalo raketovým tempem strašlivé změny, které by nás provázely doteď.

Čas a realita ale byly tak nevyzpytatelné, že jsme je nemohli chápat. Vidět do budoucna v tu dobu by znamenalo vidět věci, které bychom si nepředstavili ani v nejstrašnějších, nejdivočejších snech. Naše dětinské duše si začaly zvykat.

A stejně, nevěděli jsme a neviděli ani zlomek z toho, co nám osud měl připravené.

Všechno, všechno změnil ten den, co se to stalo, co se před našima očima odehrálo něco neuvěřitelného.

Den, kdy jsme zažili první setkání. Den, který začal fádním tikáním budíku.

Šupiny se dvěma nulami a osmičkou se přehouply přes ty s čísly sedm, pět a devět. Strojek nervózně z povinnosti zapípal. Byl neúprosný a otravný. V hlavě připomínal houkání sirény.

Probudil mě, ze včerejška jsem nestačil vypnout čas jeho upozornění.

Rozlepil jsem oči a letargicky vstřebával teplo, kterého byl můj pokoj plný. Noci byly teplé, tropické. Stejně jsem spal přikrytý silnou peřinou s mým oblíbeným povlečením, zpocený, ale odpočinutý.

Vlasy jsem měl rozcuchané, zpřeházené ze strany na stranu. Takové vrabčí hnízdo.

Pohnul jsem se poprvé pomalu, když jsem si obrátil hlavu. Chtěl jsem se rozhlédnout ven na ulici, kde byla slyšet auta, ale hlavně vidět jasné nebe.

Další prázdninový den, další hrozné vedro. To nebe bylo ale nádherně modré, zdravé a krásné.

Zpod ramen jsem si deku shrnul nad pas, protože už bylo přílišné horko sálající snad ze všeho. Pomyslel jsem, s otočením z pravého boku na záda, jak bude dobré se svlažit v bazénu na zahradě.

Zamlaskal jsem a vytáhl si z pusy pár vlasů, co mi tam přes noc ulpěly.

Naplno jsem rozlepil oči a konečně se naštval nad ošklivým, generickým zvukem budíku. Měl jsem se naštvat na sebe, ale tohle bylo snažší.

Dostal jsem takový vztek, že bych ho nejradši prohodil oknem, natáhl se a zaražením čudlu ho vypnul.

Hrozné houkání přestalo. Věděl jsem se, že už neusnu.

Ležel jsem s pohledem upnutým na strop a poličky nademnou. Pro jistotu jsem zamrkal, otočil se na bok a neochotně pod sebe podrazil ruce. 

Vstal jsem do sedu, stroze se rozhlédl po svém pokoji.

Zatuchlý vzduch byl najednou cítit silněji. Odkopal jsem deku, vzal telefon a posadil se. Jednoduše jsem si pravou rukou promnul oči a konečně vstal na rozlámaných nohou. Telefon jsem si šel odnést do stojanu vedle počítače, pod nástěnkou s fotkami a náčtrky dinosaurů i dalších zvířat minulosti, nad monitorem se klenula replika fosilie slavného kompsognáta.

Na stole ležela fotka z našeho posledního školního focení.

Povzdychl jsem si.

Nás šest nás tam stálo bok po boku jako celá léta předtím. Dospívali jsme a s tím se naše cesty rozpojovaly.

Byli jsme zvláštní partička.

Dvě milé, hezké a chytré holky s tmavými vlasy a hnědýma očima, vedle kterých stála stejně milá, hezká a chytrá blonďatá dívka s očima jako diamanty. Dokázal jsem se na ní dívat hodiny. Podle toho, jak se rozplývám, jste asi poznali, že to byla moje přítelkyně.

No, a za nimi my tři - já, s tmavými, černavými vlasy a hnědýma očima ne zrovna vypracované postavy, vedle mě dva světlovlasí střízlíci. Joss a Peter. Nejlepší přátelé a to nejen my tři, ale my všichni.

Jiná školy, jiné prostředí, kam jsme mířili. A už to nás pomalu rozdělovalo. K tomu se počítalo to, že i naše pospolitost a osobnosti se vybarvily a měnily. Nechtěl jsem si to připustit, ale byl to nevyhnutelný fakt.

Další pohled jsem fotce nevěnoval.

Prošel jsem zpět k posteli a z poliček, které překypovaly figurkami dalších druhů dinosaurů a prehistorických zvířat, jsem ještě popadl sluchátka. Očima jsem ještě projel další knihy o pravěku, komiksy a nějaké sběratelské předměty. Sluchátka jsem pohodil na stůl a odemkl dveře.

Chodbou jsem prošel za svých rozmrzelých pozdravů rodině, na malou stranu, a stejnou cestou se vrátil tentokrát do koupelny.

Udělali jsme si se svou matkou kávu a posnídali.

Bazénové vody jsem se v tom jitru dočkal, spolu se sourozenci jsme se tam bavili. Voda cákala, lpěla na dlaždicích okolo bazénu a vlastně všude okolo v tom shonu a radosti, kterou jsme během těch několika minut svlažení mohli prožít. Miloval jsem svou rodinu, své sourozence, rodiče, vlastně všechny blízké.

Svlažený jsem došel zpátky do pokoje. Sedl jsem si na židli k počítači, znovu se koukl na fotku a povzdychl si.

Oči mi sjely na otevřený kompas, který mi ležel pod lampičkou v levém rohu.

Vos semper viam inveniam. Vždycky najdeš cestu. To v něm stálo.

Ona mi ho dala, k posledním narozeninám.

Harl. Její podpis. Má Harleen.

Venku bylo krásně modré nebe, horko a vevnitř to nebylo o moc jiné.

Vadilo mi to, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Pousmál jsem se nad tím a v zápalu lenosti jsem pomyslel, že bych si mohl zapnout PlayStation a něco zahrát. Předehnat Petera, možná, kdyby to bylo v mých silách.

Oklepal jsem ze sebe vodu a prohrábl si vlasy, podrbal se na těch nakrátko oholených po stranách a vzadu.

"Tak zpátky do práce," usmál jsem se sám nad sebou.

Otevřel jsem počítač, rozjel všechny záložky a začal psát. Chtěl jsem konečně, po dvou týdnech, shrnout ekosystém, který existoval v době konce éry dinosaurů na americkém západě. Takové ty věci jako Hell Creek a Tyrannosaurus rex, asi víte, co mám na mysli. Ekosystém takový, který existoval, než se stala osudná srážka, co vyhladila nejúžasnější tvory, kteří kdy chodili po Zemi.

Byl jsem tak dychtivý, to všechno zpracovat, nemohl jsem se dočkat.

Otázka zániku neptačích dinosaurů byla zajímavá, ale mě v tu dobu zajímalo hlavně to, jací byli. Jak se vyvíjeli, kam všude se rozšířili, jak žili, jaké tvary a barvy měli, jejich zvyky, všední dny. A to se dalo shrnout i z toho, co jsme právě o konci jejich éry věděli.

Byl jsem dychtivý to všechno poznat. Z toho plynul můj zájem o veškerenstvo minulých časů, o všechno, co se s nimi poutalo, od zkamenělin po horniny. Ale dinosauři, ti mě zajímali nejvíc.

Ale to teplo.

Jak jsem tak psal, cítil jsem hrozné vedro a voda, jež mě chladila, se vypařila.

"Čím jsem si tohle zasloužil," postěžoval jsem se. Měl jsem raději chlad, než-li teplo.

I tak, dostal jsem chuť na další kávu. To nutkání mě ubíjelo, celou dobu jsem chvílemi ťukal do stolu, jaké nutkání to bylo. Přebíjely to jenom dvě věci - chuť na oběd a zamýšlení se nad tím, kdy konečně svojí přítelkyni budu moct obejmout.

Harl byla s rodiči v Paříži, tohle musím vysvětlit později, a ne tak úplně dobrovolně. Myslel jsem na ní skoro každou chvíli, každý horoucný sen, každá láskyplná emoce, každé citové poblouznění, všechno patřilo jí. Nevěděl jsem, jestli ona myslí na mě, ale stačilo mi vědomí, že by to tak mohlo být.

Zastavil jsem ťukání do klávesnice.

Dal jsem ruce za hlavu a přemýšlel nad ní. Viděl jsem, jak se usmívá, jak se její vlasy stávají zlatými ve kontrastu se sluncem, její oči mění barvu od zelené přes šedou do modré. Její křivky, její obličej, její kůže... už jsem se těšil, až jí obejmu a políbím.

"Ale no tak."

Trpěl jsem, trpím samomluvou. Zmínil jsem se? Nevadí.

Pak se mi do mysli nahrnula Tess.

Nejlepší kamarádka, jedna z těch dvou holek s tmavými vlasy a hnědýma očima, o kterých jsem mluvil. Brýle, menší postavy (ale za tenhle detail by mě teď ukamenovala - pozn. autora), hezká se sem tam nějakým pupínkem, milá, chytrá a rezervovaná. Hned byste si jí zamilovali (v opačném případě, buď Bůh k vaší duši milostivý - také pozn. autora). Spoustu jsem se od ní naučil, měl jsem ji rád, ale za přerušení toku myšlenek na mojí přítelkyni jsem o tom byl schopný pochybovat.

Znovu jsem se vrátil k horoucným, rozvětveným, citů přetékajícím představám.

Bylo mi tehdy šestnáct a srdce mi tlouklo mladě, ale já se cítil starý. Přišlo mi, že jsem všechno poznal a našel, všechno to, co jsem potřeboval vědět o fungování světa minulosti i současnosti.

Nemohl jsem se víc mýlit. Do jisté míry. Teď to vím.

V tomto duchu jsem se držel, ale ona, přes naše dost podobné zájmy i náhledy na svět, dokázala něco, co jsem považoval za nemožné - sblížení. Nemyslel jsem si, že po mém předčasném a stejně skvěle načasovaném dospívání mě dokáže někdo přimět porozumět mým vrstevníkům. Zvláště ne potom, co se stalo poslední rok na gymnáziu.

Ona to dokázala.

Dokázala vytvořit náš malý svět, kde jsem se cítil dobře a rozvážně a zároveň ho spojit s tím, který sdílelo mé okolí. A do toho jsme dokázali jeden druhého milovat. Oklikou se moje myšlenky nahrnuly k ní.

Svět, rodina, ona, přátelé, dinosauři, dobro a zlo, historie a současnost. Bylo to tak vzdálené a stejně tak blízké.

To jsem věděl jistě.

Najednou, byly dvě hodiny odpoledne.

Z těch úvah a představ, začal jsem se trochu nudit. Ještě mě neminul oběd a dostal jsem i trochu hlad.

Rodina mi, nějakým zázrakem přes mé vyčerpávající a soustředěné nic nedělání, utekla na zahradu. Vyštrachal jsem, mám za to, nějakou sušenku ze spíže. Už ani nevím, jak chutnala.

Když jsem došel zpátky do pokoje, chtěl jsem si dát na chvíli pauzu, vzal telefon a připravoval se na záplavu informací z National Geographic. Místo toho, přivítala mě naše dosluhující skupina na té sociální síti... teď mi vyloženě vypadla.

Joss měl evidentně potřebu někam vyrazit. A já ho následoval.

Soustředěné nic nedělání se mi sice zdálo jako dobrý nápad na odpoledne, ale tohle... nemohl jsem a ani nechtěl jsem si to nechat ujít. Přece, přes dva týdny jsem ho neviděl.

A Peter? Ten seděl ve svém rajonu už aspoň třetí týden. Byl zázrak, že jsme ho přesvědčili jít.

Škoda byla, že zbytek, včetně Tess, nemohl. Když se ale na to koukám ze současné perspektivy, bylo to tak lepší. Neunesli by to všichni.

Byl jsem ještě o něco více štastný. Návrat starých časů.

Zaklapl jsem notebook a začal si dávat věci do vaku. Mezi nimi, popadl jsem i kompas. Talisman.

Zní to hloupě, ale poslední rok na gymnáziu mi ukázal, jak silní jsme jako celek. Jak silní a důležití jsou přátelé. Neskutečně mě štvalo, že kvůli jednomu špatnému rozhodnutí jsem poztrácel jedny z nejlepších, které jsem kdy měl, a jen pár jsem jich udržel v mé blízkosti. V nepřipravené okamžiky, vplouvalo mi to do mysli a drželo se to tam.

Nenáviděl jsem se se za to.

Má mysl jela na plné obrátky a sama sebe přesvědčovala, jaká to byla chyba. A to byla.

Jen můj rozum z toho viděl užitek, možnost se něčemu přiučit, možnost vidět něco nového a hospodařit s tím. Snaha získat nové poznatky z jakéhokoliv pocitu vzešla k tomu, že jsem sám sebe musel ujišťovat, jak moc velkou stopu to ve mě zanechalo, a jak moc mě to mrzelo.

Logika se bila s pocity. Budoucnost přítomností. A minulost s tím vším.

Nějakým způsobem jsem se to snažil překonat. Vznikl tam rozkol, který umocnilo to, že jsme všichni už mířili jinam. Rozutíkali jsme se po různých školách, po různých místech, a nikdo nás nemohl dát dohromady. Vrátit to zpět, třeba.

Upřímně, lámaly se ve mně dvě perzony, kde jedna dbala na nějaké ty citové prožitky, ale ta druhá preferovala čístý logický rozum, který se uzpůsoboval ne úplně zřídka mé vlastní sobeckosti.

Ne, že bych byl bipolární, ale uměl jsem být umíněný a chladný bez ohledu na okolí.

Harl mi dělala svědomí, když se k něčemu podobnému schylovalo.

Začal jsem se oblékat.

Byla to do té doby asi jedna z nejhorších etap mého života. Zapustilo to kořeny tak hluboké, že jsem pak teprve pochopil, co jsem svým jedním hloupým popudem způsobil. Přátelství pak nabylo nového smyslu. Nové podstaty. A to už jsem nehodlal pustit z rukou.

I to mě přesvědčilo, abych v ten parný a neskutečně nepříjemně horký den vylezl do města.

Zaskočil jsem ještě na zahradu za rodinou, rozloučit se a domluvit, kdy přijdu. Kdybych věděl, co se ten den stane, objal bych je silněji.

A dostal jsem se přes to i s její pomocí. Moc to pro mě znamenalo.

My všichni.

Tohle léto byla příležitost, jak snad něco napravit a začít s čistým štítem znovu. Rozutečení, ale přesto celiství. Od sebe, ale jeden při druhém. Ta slova nabyla váhy až později.

Geistburg byl velké město, které akumulovalo hodně tepla v létě a v zimě v něm nebylo vlídno. Z jeho jihu, Mostkova, jsem se plahočil na Náprstkovo náměstí, lidově Náprstek, asi patnáct minut chůze od centra. Bydlel jsem na bývalém předměstí, kde před těžbou vedla hlavní silnice na Bílinu. Když se začalo těžit, odstřihli nás a navršili tam ohyzdné kopce výsypky. Časem rekultivace se tam sice zlepšila podoba krajiny, ale stejně jsme pro zbytek města skoro nic neznamenali. Byli jsme průmyslový zapadákov.

Dodnes si pamatuju smogem přeplněné ovzduší, prach po každém dešti. Zimy neustále v inverzi, vzduch těžký a plný splodin. Nebylo divu, že jsem měl astma i alergii.

Detailně si vybavuju ty zimy. Déšť a žádný sníh, neustále rozbředlá země plná bláta a nechutně čvachtající pod botami. Mlhy rozlezlé mezi stromy i po okolí, ležící na všem. Šedé táhlé mraky držející se nad městem i dolem jako nebeské lány popela. Vlhko. Krátké dny, dlouhé noci. Rád si je vybavuju.

Teď bylo léto.

Slunce hřálo, nebe bez jediného mraku. Krásné teplo, skoro bez deště. Otravný hmyz, sucho a nechuť k čemukoliv. Rána brzká, s rosou, večery dlouhé s růžovými opary oblohy. Na ně vzpomínám také rád.

Tedy, když zrovna nejdu do kopce a necedím víc vody než Orlická přehrada.

Jen deset minut.

Sýpal jsem a procházel historické čtvrti města, to náměstí bylo kousek, ale s převýšením. Šel jsem kolem zámecké zdi a kaple sv. Barbory, jediná barokní stavba v jinak docela striktně dělnických čtvrtích.

Náměstí už bylo předemnou. A já o pět minut šel pozdě.

Joss, vysoký, štíhlý, šlachovitý, aspoň metr sedmdesát osm. Neobyčejně vysportovaný. Slunce mu opálilo jinak celkem světlou kůži, pod kterou měl hlavě na rukou s dlouhými prsty vidět žíly. Podobně jako já. Jeho vlasy měly barvu jako zahnědnutá sláma. Splihlé s vlnou nad čelem. Obočí světlé.

Stál tam a koukal na mě.

 Oči pulzovaly do zelené protkané červenými žilkami. Byly výrazné. Přesně jsem věděl, co jeho racionální mysl skrz ně říká.

"Naučíš se někdy chodit včas?" a řekl to i při pozdravu.

Nos výrazný, ale jen málo. Když se u toho zazubil, hned bych ho poznal kdekoliv. Špičáky měl více do špičky, než ostatní, takže to mi bylo taky podobné. Dělali jsme si z toho legraci.

"Nemůžu za to, že čas na světle, ve kterým stojíš, ubíhá rychlejc, jak čas, kdy jsem byl ve stínu doma," opáčil jsem se.

Byla to chyba. Byl to fyzikálně matematický génius. Přemýšlel logicky, s chladným přístupem a provázaností. Jeho rozhodnutí byla chvilková, ale promyslel i následky do budoucna. Vše zvládal jeho geniální mozek, který provázel v sobě matematické rovnice, logické postupy, techniku a přírodní zákony. Racionální, vtipný, atlet, konstruktérský génius, ale jinak naprosto normální. Tak by se ten kluk dal shrnout.

V modrém triku a volných, zelených kraťasech s modrobílými teniskami.

"Dobrej vtip, kámo, moc dobrej. Jsou to miliarditiny vteřiny, úplně nepodstatnej rozdíl pro normálního člověka," opáčil se.

"Tak jseš Quicksilver. Boty na to máš," uchechtl jsem se.

"A jo, já vlastně říkal normálního člověka," přidal svůj díl rádoby překvapeně.

"Přesně. Jinýma slovama, taky tě rád vidím," odřekl jsem s ironickým úsměvem.

"Však já tebe taky," zatli jsme ruku v pěst a klouby do sebe ťukli. Měl permanentně suché dlaně.

Náměstí, lemované pavlačovými domy s nově nabarvenou omítkou, hrající červenou, cihlovou, modrou, žlutou i světle zelenou, bylo místo, kde bydlel i Peter, ale s rodiči se přesunul do nových domků na druhé straně města.

"Kde máme třetího do party?" 

Sunuli jsme se do stínu budovy Geistburgského rekultivačního výboru, pod stromy, směrem k lavičce, hned vedle jedné ulice, která vedla z náměstí směrem k hlavní dopravní tepně.

"Šel si pro jídlo. I on tu byl dřív, jak ty," s chutí poznamenal.

Lavička totiž byla hned vedle Peterova oblíbeného vietnamského bistra. Chodil do něj, ještě, když tu bydlel.

"Zmůžu se jenom na čas je relativní," ukázal jsem dlaně.

"Fakt to na mě nezkoušej," zazubil se.

"Nemůžu si pomoct. Zvlášť ne po tý knížce o fyzice superhrdinů, protože jsem se z ní naučil víc, než za celou fyziku na gymplu," pousmál jsem se.

Rozesmál se. "Jakoby se někdo na ní něčemu naučil. Kámo, to byla taková nuda a to i pro mě."

"Tak teď si jdeš na techniku, pane, takže tam to asi budeš potřebovat, ne? Já už to v životě neuvidím," sušše jsem se usmál.

"Jo, to jo. Tak víš co, většinu jsem se stejně naučil sám, až na pár věcí," trochu míň se uchechtl a stočil pohled na chodník.

Uvědomil jsem si to.

"To mě nepřekvapuje. Protože tvůj mozek musí bejt jedna velká kalkulačka. Můj si zvládnul tak vyložit fyzikální zákony na Spider-Manovi," snažil jsem se vést konverzaci zase zpět.

Podíval se na mě a usmál se.

"Doufám, že na tom Amazing," rozesmál se.

Oba jsme se rozesmáli.

"Kdo se tady posmívá Amazing Spider-Manovi?" ozvalo se za námi.

Stál tam Peter.

Jeho nízká postava, ne vyšší než sto sedmdesát, se krčila ve stínu okrasné olše, které byly před budovou výboru vysázené. V levé ruce svíral modrou igelitovou tašku, v ní krásně vonící nudle s hutnou omáčkou. Ve druhé ruce, nedal dopustit na svůj Iphone SE, který v ní svíral, a z něj vedly bílé drátky sluchátek do jeho uší. Jedno měl vypojené.

Malý, oblečený v jednom volném šedivém triku a tmavě červených kraťasech. Pásek trochu neupravený.

"Ale nikdo se mu neposmívá," uvedl jsem ho klidným úsměvem.

"Fakt?" nezaujatě, flegmaticky nadzvedl obočí. Oči, unavené od počítače, nechal přivřené.

"No fakt, kámo," Joss mě podpořil.

Měl je modré s odstíny šedi, takže vypadaly jako modrá kaluž s šedivými paprsky, zvláštně přívětivé. 

Peter položil tašku na lavičku a udělal pár rychlých pohybů na displeji telefonu.

"To by ses na něj tři dny zpátky nekoukal," pozvedl koutky rtů.

Věčně rozesmátý, nenapravitelný a přátelský flegmatik, který si nikdy nic moc nedělal ze systému a jeho autorit. Vlastně ho mohl ovládat.

Mozek mu nepracoval jako kalkulačka, ale jako superpočítač, protože to byl génius přes všechno okolo toho. Jako my jsme se pohybovali ve skutečném světě, on se tak pohyboval ve světě virtuálním. Bez mrknutí oka projížděl zdrojové kódy aplikací, zatímco se opíral stěny budov ve městě, pousmíval se u toho, a něco cucal z plechovky. Nebo seděl doma, častěji, a sledoval dění všema očima, do kterých se dokázal dostat.

Přiznávám, nemělo mě to tehdy překvapovat.

"Jak jsi...?" zvedlo mě to. Joss vytřeštil oči s nakrabatělým čelem.

"To víš, ty ses připravoval na školu, já jsem zlepšoval svoje skilly. Každej máme něco," s pousmáním odpověděl.

Rozesmálo mě to taky.

Neustále dobře naladěný a záviděl jsem mu, jak mu neustále držely jeho rovné tmavě blonďaté vlasy. V kapse krabičku cigaret, pro případ nouze, malinko zakulacenější postavy, ale pořád štíhlý a mrštný. Měl takový typický lišácký úsměv, který kombinoval s jeho vtipy a narážky. Úplně geniální, abych nezapomněl.

"Začínáš mě děsit," sušše s nadsázkou, přiznal jsem.

"Ty mě taky. Kdyby si lidi brali všechno jako ty, dávno je tady třetí světová," poznamenal. Trochu mu opadl úsměv.

Věděl jsem, na co tím naráží.

"Já vím. To nemůžu popřít. Ani nechci," přikývl jsem.

"Ale proto jsme dneska tady, ne?" Joss diplomaticky, trochu vůdcovsky řekl. Zvedl se také.

"Dejme tomu. Vytáhli jste mě v tomhle vedru ven, takže... co budeme dělat?" zavedl veselejší tón.

"Já bych se šel někam nejdřív najíst. Neobědval jsem," podrbal jsem vzadu na hlavě.

"Ty jsi zase přišel pozdě?" pousmál se.

"Jasně, že přišel pozdě," Joss přitakal.

"LOL," Peter pohotově odřekl.

"Ale taky mám na něco chuť. Dal bych si něco z KFka," Joss znovu přitakal.

"Já taky."

Peter znovu odložil tašku s jídlem.

"Však tady je doslova jídlo, boys. Proč si nedáte tady něco," smířlivě se, flegmaticky, zazubil. "Fakt se chcete táhnout přes celý město zase?" Peter u toho vypadal letargicky, rozespale.

"Protože teď nemám chuť na nudle," přiznal jsem.

"True. Kromě toho, chci si ještě něco zařídit v centru. Vyzvednout si pár věcí," Joss pokývl.

"Však mi to vystydne," oddechl.

"Taky tam něco potřebuju. Koupit pro ní dárek," přiznal jsem.

"Proč vlastně nešly ty dvě?" Peter se opáčil. Začal něco dělat s telefonem.

"Protože ta jeho je v Paříži a ta druhá musí bejt doma. Klišé," Joss se pousmál.

"Hezky řečeno," potvrdil jsem. "Chci jí něco koupit, abych jí udělal trochu radost. A kromě toho, musím se zavděčit jejímu fotříkovi," sušše jsem se pousmál.

"Mluví pravdu," Peter s úsměvem od ucha k uchu potvrdil.

"Co to zas děláš?" vyjekl jsem.

"Nic. Projel jsem vám chat," koutky rtů zvednuté.

Byl to počítačový mistr. On vynikal ve všem, co se týkalo sítě, počítačů, programů, všeho okolo toho. Byl daleko před kýmkoliv, koho jsme znali. Ve dvanácti se dozvěděl, jak to bude se čtvrtým Spider-Manem režiséra Sama Raimiho. Ve třinácti zmátl kamerový systém města, a pak poslal policii záběry přepadení archivu místního sídla Severočeských dolů i s identifikací pachatele. Ve čtrnácti se mu povedlo dostat se do serverů Ubisfotu a okamžitě si stáhnul všechna data i k projektům, o kterých zbytek světa neměl tušení.

Zbytek světa zase neměl tušení o něm. Psal si aplikace, pravidelně byl zvyklý se dívat na výsledky testů, městských voleb, občas na kamery nebo na GPS poslíčka, co mu vezl pizzu. 

Nikdy toho nezneužíval, jen se pousmíval nad tím, co dokáže, a k čemu to může využít.

"Podpantoflák. Teď to víme všichni," Joss se rozesmál.

Skoro nikdy.

"Tohle mi už nedělej, kámo," důrazně, ale odhlečeně, jsem ho upozornil. Nijak zvlášť jsem si to nebral.

"Vždyť jsem skoro nic neudělal, ale fajn, fajn," zaballil telefon a popadl tašku.

"Ať to tak zůstane," dodal jsem. Něco jsem mu dlužil. Dokázal mě tím sice vystrašit, ale... byl jsem nebývale v pohodě a klidný.

"Ale vždyť jo," smál se mezi řečí.

"Tak jdeme teda. Musíme tady pro pána Zavděčitsefotříkovimýholky najít perfektní dárek," Joss nepřestával být nad věcí.

"Vtipný, jen si dál rejpej," dal jsem ruce na hruď.

"Ale je takový vedro," Peter se ještě snažil oponovat.

"Tak ti to aspoň nevystydne," Joss ho s úsměvem utřel.

Peter neuspokojeně oddechl, zavěsil tašku do ruky a vykročil s námi skrz náměstí, podél bublající kašny, k autobusové zastávce.

Přes centrum jsme jeli trolejbusem až skoro na druhou stranu města.

Geistburg nebyl malý, jen o něco málo menší než Teplice rozlohou, ale obyvatel měl asi o pět tisíc méně. Období růstu a stagnace, prošel si tím jako jiná severočeská města uhelných pánví, hlavně po druhé světové válce přišel o skoro polovinu obyvatel a to hlavně Němců.

Jejich architektura, domy, některé nápisy tu byly pořád patrné. Hlavně ale šlo o dělnické domy z devatenáctého století, šedé a hnědé omítky, někdy oloupané časem, střechy ze starých pálených tašek.

Po jedné z hlavních ulic, projížděli jsme a povídali si. U toho se daly ty domy sledovat.

Strohé zbytky baroka se postupně zanášely, některé, jako například dominanta hlavního Náměstí republiky Kostel nanebevzetí Panny Marie, se ale začaly před nějakou dobou rekonstrovat.

Nesporně ale, město po druhé světové válce ztratilo svůj šarm.

Masivní vysídlení kompenzovaly dotace minulého režimu, které byly daň za praktické zničení celé dolní části původní zástavby. Těžilo se hodně blízko při hranici města, která se na jihu posunula více na sever, a to vedlo i k rekultivaci té plochy. Vyrostla tu i dvě velká sídliště a řada menších. Po sametové revoluci, kdy se v Geistburgu konaly rozsáhlé demonstrace za lepší podmínky ovzduší, příliv obyvatel ustal.

Začal jejich pokles, ale v posledních pěti letech počet obyvatel stoupal.

Bylo to pro nás úžasné. Rostli jsme do nového města, plného nových a nově opravených domů, do nových ulic, zájmových parků, do lepších zítřků. Tak to hlásaly volební kampaně.

Do oken autobusu se nám dralo horké slunce, které se odráželo i od aut stojících na kraji silnice. Chodníky se plnily lidmi, vyletněnými, se psi, s telefony v ruce.

Zpětně, byla to hezká městská podívaná.

Dlážděné chodníky byly často prašné, jinde polité utrousenými limonádami, pivem, na rozích pomočené psy. V dělnických čtvrtích, říkával jsem takhle těm částem města s dělnickými domy, někdy ve vykotlaných místech po dlažebních kostkách rostly i trávy a bodláky, to i při hranicích průmyslových objektů.

Na všechno si vzpomínám skoro do detailu. Zašlé okenní rámy, někdy časem ohlodané tašky, děravé okapy a jinde ve městě už nová okna, střechy, zdi. Do všeho pražilo slunce a objímalo to teplo.

Měl jsem radost, že se město modernizovalo, ale bylo to prokouknutelné, kdo za tím stojí.

V Novém městě, do kterého jsme se přehoupli přes náměstí, byly prvorepublikové domy. Panelová sídliště, průmysl i dělnictvo jsme nechali za zády.

Vystoupili jsme.

Vedro zesílilo, i když jsme stáli v mírném vánku.

"Takže, kam půjdeme nejdřív teda? Na jídlo nebo pro ty věci?" Joss složil ruce podél těla.

Vykročili jsme a pokračovali mezerou mezi masivními okrasnými záhony s keříky, s malými kvetoucími květinami, které byly obepnuty až do rohů malého prostranství před nákupním centrem Obrazárna, které tu vzniklo nedávno.

Velké dlaždice, okrasná zeleň, lavičky, dostatek odpadkových košů, dokonce rozprašovače v případě veder. Procházeli jsme.

"Já bych se nejdřív zašel najíst, protože mám už fakt hlad," přiznal jsem.

"Moje řeč, moje řeč," Peter přitakal.

"Eeeej, všichni souhlasí," ušklíbl jsem se.

"I love democracy," Peter pronesl.

"Jop, true," Joss se se smíchem připojil.

Ohlédl jsem se vzhůru, k obrovským skleněným tabulím, na vrcholu seděl provokativně pták vypadající skoro jako sokol nebo káně. Jakmile jsem vzhlédl, pousmál se nad tím, že se příroda trochu vrátila do města, odlétl.

Měl jsem mu věnovat větší pozornost.

Vyjeli jsme do prvního patra, kde byl koutek s občerstvením. Několik fastfoodů, hodně židlí, stolů, obědvajících lidí, uslintaných dětí a otravných zástupců mladší generace. Otřesně žvatlající, křičící místo plné lidského tepla, drobků na podlaze, neuklizených táců, roztrhaných ubrousků kolem košů a front ke každé kase.

Miloval jsem to tam. Jen tak sedět a jíst, pozorovat okolí.

Jakmile jsem dorazili a očima hledali místo k sezení, Peter poodešel prohodit pár slov s Kenem Dokusunem, Japoncem, jehož rodiče tu měli otevřené jediné striktně japonské bistro. Byl to jeho kamarád, od něj také Peter přebíral spoustu znaků z japonské kultury.

Učil jsem to od něj.

Sedli jsme si celkem stranou od ostatních, bylo tam hodně lidí. Naše místo bylo obvykle uprostřed, na vysokých židlích, ale dneska, tehdy, jsme si sedli k velkému oknu shlížejícímu na prostranstvím, kudy jsme přišli.

Peter vytáhl nudle, opatrně je vyndal ze sáčku.

"Tak jo, moc nevystydly. Uznávám," ochutnal.

"Já ti to říkal," Joss konstatoval.

"Fajn, tak fajn. Měl jsi pravdu, protentokrát," vzal hůlky a uchopil snopec mezi ně.

"Ehmm, ehmm... mám jí často... ehm, ehm," Joss si 'odkašlal'.

"A kdy často? Ehm, ehm, ehm," přidal jsem se.

Joss se zastavil a ušklíbl se.

"Zase, hele, většinou jí mám. Aspoň, když se bavíme o normálních věcech, jakože denních třeba," zpomalil.

Peter se krmil nudlemi, já si také ukousl svá sousta z tortilly. Myslím, že byla trochu sušší, tehdy.

"Školu vyčleňuju," dodal.

Polkl jsem. "Uznávám, tady bych se asi dokázal shodnout. Ale nemáš jí vždycky," otřel jsem si rty.

"To nikdo," ohradil se a kousl si do burgeru.

"Jaj, takhle šalamounsky ty odpovídáš. Ale v tom máš taky pravdu," přiznal jsem. Znovu jsem si kousl.

"Jaký to vlastně je bez rovnátek?" Peter se ušklíbl mezi sousty.

"Lepší," pousmál jsem se. "Cejtím se fakt volnej, ale, beze srandy," kousl jsem. "Je to daleko lepší."

Peter se rozesmál a znovu si to úst vložil sousto.

"A taky, víte jak dobře se bez těch rovnátek dá s ní líbat? To byste nevěřili," zašklebil jsem se.

"Fakt moc kreativní příspěvek do debaty," Peter polkl a na chvíli položil hůlky.

"Skvělá nová informace, fakt... fakt výživná," Joss trochu sevřel rty a nesnězenou polovinu hamburgeru položil do krabičky.

"Sorry, boys. Já musel," s chutí jsem pokračoval.

"Ne, nemusel," Peter narovnal rty a tvářil se smířlivě.

"Co jí vlastně chceš koupit?" Joss hned pohotově řekl.

Dojedl jsem. Stejně jsem se pořád necítil nasycený, ale radši jsem to zapil.

"No, já už to vlastně koupil. Chtěl jsem to hlavně vyzvednout," přiznal jsem. Otřel jsem si pusu obrouskem. "Je to replika zkameněliny mláděte jednoho ptakoještěra ze svrchní křídy. Quetzalcoatlus, kdyby vás to zajímalo."

Oba se na sebe podívali, začali se uculovat a smát se.

"Ty jí fakt chceš vrazit nějakýho dinosaura? Spal si s ní už vůbec? Protože tohle ti snižuje šance," Joss se smál skoro nahlas.

"Kolik jsi za to vyhodil?" Peter se přidal.

"Čtyři tisíce," přiznal jsem.

Začal se chechtat úplně jako Joss. "Čtyři tisíce za nějakýho zkamenělýho ptáka," utrousil.

Josse to dostalo ještě víc, ten dvojsmysl, pokud mi rozumíte.

"Není to pták, to je jedna věc, je to její oblíbenej prehistorickej tvor, to je druhá věc. A ne, nespal jsem s ní ještě, a ne, tohle přesně chtěla," ujistil jsem je, ukazoval na prstech. Strnul mi výraz. Oči se upnuly na jeden bod.

"Myslím." Sjely mi.

"Doufám." Oddechl jsem.

Uklidnili se. Přece jsme nebyli už úplně jako malí.

"To si povíme, až na to dojde. Jestli teda," Joss nadzvedl obočí.

"Tys vyhodil čtyři tisíce za něco, co ani není zkamenělý? A mně doma říkají, že utrácím za blbosti," Peterovy koutky se zvedly.

"Už jsem jí dal pár věcí, náramky, náušnice... tohle je věc, co nás oba spojuje, takže jí to stejně chci dát. Ona mi doveze taky nějaký věci," opřel jsem se a založil ruce na prsa.

"Kdybys jí to nedal, mohlo by vás spojovat i něco dalšího," Joss se ušklíbl.

"Nech si to. Stejnak to s ní budu dělat dřív, jak ty," spražil jsem ho.

Peter se potichu zasmál, zatímco Jossův obličej trochu strnul v úsměvu.

Pak se jeho úsměv protáhl. "Zní to, jak kdybych to s ní mohl dělat taky," ušklíbl se.

"Nech si zajít chuť. Protože to samý musím udělat já," rozesmálo mě to.

"No jo, že by její fotřík?" Peter se přidal.

"Pás cudnosti?" Joss pokračoval.

"Nevím, jestli jste si to všimli, ale není jeptiška," přivřel jsem oči a tikal s hlavou. "Prostě akorát nebyl správnej čas. A to vy oba víte."

Ztáhli se. S pousmáním a zvednutými koutky rtů, ztáhli se.

"Tak vidíte. Co jdeš koupit ty?" pokynul jsem na Josse.

"Nějaký věci do dílny. Chci se kouknout, jestli mi nepřišly komponenty, co potřebuju," přiznal. "A chtěl jsem se najíst."

"To jsme fakt mohli zůstat tam," Peter odřekl.

"A ty tu nic nepotřebuješ?" svedl jsem hovor jinam.

"Já ne. Dneska fakt ne. Ale, když už jsme teda tady, skočím si k videohrám. Když už jsme tady," skrabatěl čelo a oba nás projel očima.

"Fajn, to zní jako plán," pronesl jsem.

"To je plán," Joss nás ujistil.

Zvedli jsme se, sklidili jídlo a odcházeli vrátit tácy.

"Tess by s tebou nesouhlasila," Peter se ještě ušklíbl.

"Protože kouká na věci moc... jinak," Joss vyblekotal.

"A je to pragmatička," dodal jsem.

Rozešli jsme se po centru, sraz jsme měli půl hodiny na to před hlavním vchodem. Kupodivu, přišel jsem pozdě.

Byly necelé tři hodiny odpoledne. Domluvili jsme se na tom, že skočíme k Peterovi domů, abychom si tam nechali věci, a potom půjdeme zpátky do centra a tam se uvidí, co dál. Nechtěli jsme a ani to nijak nehrotili, možná jsme na to ani neměli energii.

Při bloumání po městě jsme se usnesli na tom, že se stavíme u mě, dáme si něco k pití, možná se svlažíme ve vodě, a potom půjdeme zpátky.

"Nemáš pivo?" Peter se sklonil v křesle.

"Že jsi to ty," otevřel jsem lednici a vyndal jednu, poslední, plechovku.

Vyndal jsem i nějakou limonádu, kterou jsem položil na lednici. Zavřel jsem ji, popadl sklenice a donesl je na stůl.

"Prosím," vrátil jsem a podal Peterovi plechovku.

"Dík."

Joss jenom kroutil hlavou. "Jak ti to může chutnat?"

Rozlil jsem limonádu do sklenic.

"A zkusil jsi to?" usmál se na oplátku. Usadil jsem se do druhého křesla. "Tak vidíš. Až to zkusíš, dej vědět."

Joss seděl na pohovce, všichni jsme byli pod altánem, který byl za bazénem a okrasnými skalkami.

"Máš to tu jiný," Peter zlehčeně konstatoval.

"To víš, novej plot, novej chodník... věci se mění," pozvedl jsem koutky a napil se.

"To teda vím," zplihleji přikývl. "Ale chápu tě... Hmmm, pěkný to tu máš," pokýval. Napil se. Závan piva byl cítit.

"Děkuju. Ale to úplně moje zásluha, protože jsem s tím akorát trochu pomáhal. Vedle jsem dělal školu a systematiku," nadzvedl jsem obočí.

"Cože to? Jakou systematiku zase?" pokračoval.

"Všechno od obojživelníků po dinosaury a savce," vysvětlil jsem. "Prostě jejich kompletní vývojový vazby za posledních... asi čtyři sta milionů let."

"Chudáci ryby, na ty se vysral," Joss se ušklíbl.

"Tak si je zkus. Máš desítky tisíc žijících druhů a další desítky tisíc druhů, který vyhynuly," vysvětlil jsem.

"Takže jsi zase dělal ty tvoje dinosaury," konstatoval.

"A toho ptáka, kterýho dá svý holce," Peter se začal chechtat. Dostal tím i Josse.

Mezi smíchem poznamenal - "Dělal ptáka v tomhle smyslu dostává úplně jinej rozměr." - a chechtal se dál.

"LUL, tak tohle byl top kek ale," chytl jsem se toho taky.

Pochechtávali se pořád.

"Ale nejsme malí, ne?" Nemělo to na ně vliv.

"Člověk udělá kompletní evoluční strom od mloků přes želvy, dinosaury, ptáky až k savcům a oni se chytí tohohle. Jsme jako v akváriu, doufám, že si to uvědomujete," konstatoval jsem.

Zklidnili se, naštěstí. Měl jsem být zdrženlivý, když jsem řekl, že se už nechováme jako děti.

"Hezká narážka, hezká," Peter konstatoval.

"Já jí nechápu," Joss se zarazil.

"Koukni se na Sherlocka," souhlasně jsme řekli.

"Fajn, fajn. Já ale nemám čas, protože narozdíl od vás mám práci. A to dokonce práci, co se mi líbí," trochu zvýšil hlas. Znovu se jakoby chopil vůdcovských otěží, bylo na něm poznat, že je sám na sebe pyšný. Měl být proč, to se musí uznat.

"Myslíš, že si právě vyskakuje?" smířlivě jsem mrkl na Petera.

"Jop. Myslím, že jo," přitakal.

"Hoši, tak mi řekněte, co děláte vy. Beze srandy, našli jste si už práci?" plně se opřel do pohovky.

"Profesionální hraní se nepočítá?" Peter se ironicky optal.

"Za jinejch okolností jo, teď ne," pousmál se.

"Tak ne," Peter odfoukl a napil se.

"Já taky ne. Ale úspěšně pracuju na fauně pozdně křídový Severní Ameriky, což mě naplňuje víc," se stejnou ironií jsem odvětil.

"Ale tvojí peněženku to asi nenaplňuje, co?" s nadhledem pokračoval.

Chtěl jsem to zlehčit, protože jsem věděl, že má pravdu. Měli jsme si najít práci, co nejdřív. Fyzicky staří jsme byli dost, takže byl nejvyšší čas. Nebýt mé pohodlnosti a neschopnosti se přizpůsobit podmínkám a Peterovy radosti z bytí doma, možná bychom pracovali podobně jako Joss. To musím uznat.

"Ne, ani náhodou. Ale stačí mi, že naplním svojí mysl, mojí duši," skoro poeticky jsem přitakal.

Peter se uchechtl.

"Mluvíš jako někdo, kdo žije v patnáctým století," Joss odsekl.

"Peníze potřebujou kapitalisti. Já nejsem kapitalista. A taky, to vám přiznám úplně v pohodě, zatím jsem ještě dotovanej doma, dokud se budu vzdělávat. Proto mi to je zatím jedno, i když bych práci dost možná i chtěl, protože na co mi je to, že nejsem kapitalista, když žijeme v kapitalistický společnosti," rozvedl jsem to.

Joss mě projel očima a trochu mu strnul úsměv.

"Komu není rady...," nechal volnou odpověď.

Peter seděl s plechovkou v ruce a jen na nás hleděl s pousmáním.

"Chci tím říct - pro mě nejsou peníze extra relevantní. Práce je něco jinýho, protože ta tvýho ducha, tvůj rozum rozvíjí. Když si ho ale rozvedu sám a nejde mi o peníze, potřebuju pracovat? Takhle to myslím," vysvětlil jsem.

"Když to nebudeš takhle držet do budoucna," Joss nadhodil.

"Má bohatou holku," Peter prolomil mlčení.

"Její fotřík je bohatej, jí je to celkem jedno," znovu jsem vysvětlil.

Peter se uchechtl. "Ještě, že ti nezáleží na penězích, ale na rozumech. Pak bys musel spát s víc lidma," naznačil.

"Uff," oddechl jsem.

"Naráz?" Joss se zašklebil.

Zasmál jsem se.

"Odbočili jsme. Chtěl jsem se vytáhnout, jak znám Hell Creek - tyranosauři, na západě pohoří, lesy, řeky, vodopády, na východě Velký vnitrozemský moře. Gigatický ptakoještěři, právě ten Quetzalcoatlus, pobřežní lesy, krokodýli, co vypadali jako aligátoři i gaviálové. Hadrosauři, takový ti s tím kachním zobákem, triceratopsové, třírohý s límcem, ankylosauři, ti s tím pancířem a palicí na ocase... tohle je bohatství pro mě," znovu s melodičností jsem mluvil.

"Ještě, že jsem viděl Jurský parky," Joss si povzdychl.

"Ehm... jasně," Peter přikyvoval.

"Jo, jsem fakt rád, že to vím takhle," zhodnotil jsem.

Joss se pousmál. Očima mi sjel na obličej a potom nad hlavu. Usmál se ještě víc. Peter ho skelně, netečně následoval.

"Byly už v tomhle světě vosy? Když jsi tak bohatej, teda," uchechtl se.

Zarazil mě. Nevěděl jsem, kam tím míří.

"Celkem už běžný, bežná součást ekosystémů. Proč?" odvětil jsem bez úsměvu.

"Jenom tak. Jedna ti lítá nad hlavou," škodolibě se pousmál.

Zmlkl jsem se a uslyšel silné, zvučné bzučení. Přímo nad hlavou.

Vyjekl jsem a vyskočil ze židle. Oba kluci se začali smát, protože věděli, že takhle budu reagovat. Nenáviděl jsem vosy a jim podobnou havěť, pokaždé, když mi nějaká z nich byla blíže než tři metry, začal jsem vyvádět. Běhal, lomcoval rukama, ze všeho nejvíc jsem se je snažil odehnat. Posledních deset let.

Se smíchem těch dvou jsme se později, když už jsme byli dostatečně nasycení vším možným, přesunuli do města.

Bloumali jsme, bavili se, nakonec došli k Peterovi pro věci a tam se s ním i rozloučili. Byl rád, že se nemusí znovu projít skoro celé město. S Jossem jsme od sebe nebydleli daleko, takže jsme ten kus došli.

Přestalo být i takové teplo, i když se večer, okolo sedmé, pořád teploměr držel na těch urputných pětadvaceti.

Bylo to moc dobré odpoledne. Moc dobré.

Svlažil jsem se, znovu, se sourozenci v bazénu, když už se smrákalo.

Nahoře, v mezipatře pod střechou, kde v podkroví měli právě oni pokoje. Byl tam malý balkónek ze dřevěné podsádky, stylizovaný do barev světle šedé omítky.

Občas jsem tam chodil, když jsem chtěl přemýšlet nebo jen tak pozorovat okolí.

Dnes to bylo obojí. Usadil jsem se tam na malou židli s výhledem.

Rozmýšlel jsem se nad dnešním dnem, nad minulostí, nad budoucností, vlastně i nad tím, jak krásná purpura zbravila krajky nebe. Znovu jsem se ponořil do svých myšlenek.

Harl, Tess, ale i další přátelé mi chyběli, protože jsem je už delší dobu neviděl. O to víc jsem byl Jossovi a Peterovi za dnešek vděčný. Jak jsem stárl, věci, osoby, vše dostávalo nový a hlubší rozměr. Po tom, co jsem začal vnímat, jak svět funguje, jaké nástrahy lidstvo lidem samotným připravuje, a jak se nás mohou dotknout... jednoduše jsem začal brát věci jinak. Bál jsem se o své blízké, o ty, které jsem znal, o ty, kteří mi vždy stáli po boku.

Přál jsem si, aby už Harl byla doma. Nejlépe u mě... hluboko v náručí.

Nikdy jsem nevěřil v Boha, ale musím přiznat, že ten večer jsem se do monologu o něm položil. Bylo to zvláštní, ale určitým způsobem pochopitelné. Možná to přicházelo s tím, jak noc postupovala.

Díval jsem se, jak krásně růžoví a fialoví nebe, kolo Měsíce začíná zářit a ukazovat jizvy ve svém obličeji. Začaly klíčit hvězdy, ty zářivé malé tečky miliony kilometrů od nás.

Ptal jsem se sám sebe, jestli na ně Peter a Joss také koukají.

Musel jsem se pousmát, protože to bylo tak nepravděpodobné, jako fakt, že bych někdy mohl potkat živého dinosaura. Neptačího, samozřejmě.

Bláhové.

Stmívalo se celkem rychle. Padala tma, já se propadal do temnoty a nebránil jsem se tomu. Bylo to přirozené.

Zabliklo se. Rozsvítily se lampy, na drátech mezi nimi seděli ptáci.

Předemnou, za malými průmyslovými halami, s jejichž pozemkem ten náš přímo sousedil, se tyčily mohutné topoly.

Bylo ticho, rušilo ho jenom hučení povrchového dolu. S přibývající tmou jsem do něj přestával vidět, jenom jsem pozoroval světla zakladačů a dalších velkých rypadel, které dolovaly zbytky bývalého miocénního jezera. Hnědé uhlí a všechno okolo něj. Rozhlédl se a viděl, kam zacházela lidská chamtivost.

Pořádně jsem se nadechl příjemně teplého vzduchu. Rojili se komáři, raději jsem nechal zhaslou svítilnu.

Z balkónku jsem viděl na firmu MetHo d.s., filiálku koncernu Tomorrow Days, která fungovala jako zpracovatelské a překladní závody. V jejím areálu se hned napojovala další filiálka Luxedo, ale celý areál byl přehrazen masivním viaduktem se čtyřmi tratěmi pro nákladní, ale i osobní dráhy.

Svítila tam světla, filiálky hučely a klokotaly, noční směny začínaly.

Rozhlédl jsem se nad celým krajem a zastavil se o hranici ohavného, uměle vysázeného lesa po rekultivačních pracech. Neměl jsem ho rád, raději jsem věnoval pohledy na ztemnělé kopcovité pláně.

V dálce, ledvická elektrárna.

Mostkov byl jen reliktem toho, kam původně na jih Geistburg sahal, v šedesátých a sedmdesátých letech se začal rozšiřovat na západ a pohltil i do té doby samostatné obce Florentinice a část Krokenic, jejich jižní část zanikla ve stejnou dobu. Jak se začalo těžit, zmizely ještě obce Leptava a Odroč, které také předznamenaly konec Mostkova. Ještě v roce 1985 se těžilo půlkilometru od mého domu. To nás odřízlo.

Dnes, v roce 2015, už byl Geistburg dávno v modelu norského sociálního státu.

Velké firmy a jejich dceřiné společnosti totiž spadaly pod jednu hlavičku - pana Alexandera L. Radowskiho. Tenhle člověk dal, se svými penězi, městu možnost obnovy velkého množstí zaniklých podniků a postavil ho na nohy.

Fungovalo to.

Vystupoval totiž, jako jeden z mála, zcela seriózně, otevřeně, a s úspěšnou politickou kariérou za zády. Ztáhl se z naší politiky už před čtyřmi lety, ale byl stále hodně vidět. Především tedy tak, jak sám chtěl.

Sám jsem si postěžoval, kolik lidí bylo na tomhle městě jako pijavic. Nelíbilo se mi to.

Ruka ruku myla. Sociální rozdíly se tenčily, ale nemizely. Ve výsledku, nic se nezměnilo.

Vše jakoby srovnal nějaký vyšší řád. Sám čas to srovnal.

Procitl jsem.

Moc jsem se ponořil do svých myšlenek tak, že se stočily k tomuhle, k čemu jsem ani nechtěl.

Znovu jsem se rozhlédl po usínající krajině.

Měsíc už zářil nádherným stříbrným světlem, které jsem hltal plnými doušky. Po nebi byly rozeseta blištivá světélka, proháněla se po něm letadla, družice, kdo ví co všechno dalšího. Jen jsem se položil do tmy, poslouchal tiché hučení dolu a dýchal krásný, příjemnější vzduch.

Musel jsem se krotit, protože jsem na ní znova myslel.

Představoval jsem si, co tu noc mohla v Paříži dělat. Jak asi spí, jak má zavřené oči, jestli má postel sama pro sebe nebo dvojlůžko s nebesy. Její plné rty, její krásné oči, její opálenou kůži potaženou po bezchybném těle. Jestli na mě myslí, třeba.

Zapotil jsem se. Přiznávám.

Oklepal jsem se a trochu se zase snažil pozorovat okolí. Určitě bylo už po tři čtvrtě na devět.

Najednou jsem za sebou uslyšel jakési bzučení. Velice nepříjemné, pronikavé a mrazivé. Vyskočil mi na krku studený pot, stejně tak na nohou a rukou. Polkl jsem.

Sakra. To snad ne. To ne, problesklo mi.

Byla to vosa, která se zatoulala při cestě do hnízda. Byla za mnou a já strnul, ani jsem se neotočil. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože východ byl za mými zády, přesně pod ní.

Bzučení se stále přibližovalo.

Málem jsem se neudržel, když jsem ho slyšel hned vedle svého ucha. Rozklepaly se mi ruce, závan větru od křídel byl úplně jasný, byla tak blízko, že by mě svým odporným žihadlem mohla tolikrát bodnout.

Potily se mi dlaně a chodidla. Jen slyšet ten zvuk ve mně vyvolávalo strašné pocity. Už jsem čekal, už jsem jen čekal, kdy bodne.

Najednou přestala. Z ničehož nic, přestala bzučet.

Otočil jsem hlavou, trhaně a pomalu.

Seděl tam pták, který tu malou mrchu svíral v zobáku. Byl velký asi jako sokol.

Oddychl jsem si. Zavřel jsem oči a oddychl si.

Nebál se mě, seděl a čekal, tak jsem se na něj podíval znovu.

Strnul jsem znovu. Musel jsem si promnout oči. Ten tvor byl pták, ale... měl zuby. Měl v zobáku, možná spíš tlamě, zuby, úplně jasné a zřetelné. Jeho velké oči se dívaly na mě, s klidem a rozvahou, přehodil v tlamě vosu a spolkl ji.

Začeřikal.

Nevěřil jsem, co vidím. Ten tvor měl v tlamě vážně kostěné zuby. Když roztáhl křídla, viděl jsem, jak na nich má drápy, jak tam má zakrňující kostnaté dlaně pokryté jemným chmýřím.

Znovu začeřikal.

Vypadal, že si z mé přítomnosti nic nedělal. Byl zbarvený trochu jako sokol s více dohněda zbarvenými křídly, bílým tělem a žloutnoucími pery na hlavě a krku. Zhruba stejně velký. Nohy zhruba žluté, oči velké. Drápy jasně patrné i na nohou, ale pořád jsem se musel dívat na horní část jeho svalnatého těla se zuby v zobáku a prsty na křídlech. Neměl ocas.

Byl to pták, ale nepodobal se ničemu, co dnes existuje. Žádný mutant, hybrid... takové projekty byly, ale nevěřil jsem tomu, že by něco takového uteklo z laboratoře.

Jen jsem nevěřícně musel věřit svým očím a smyslům.

On na mě stále koukal, poposkočil blíž předemě. Jakoby se snad chtěl předvést.

Zrychlil se mi tep i dech. Srdce mi tlouklo jako o závod, skoro vyskočilo z hrudníku, ale nezastavovalo se. Zrychlovalo.

Cítil jsem, jak se mi do prstů i mozku hrne krev.

"Bože," vyhrkl jsem. "Pane Bože."

Pták zaskřehotal a vyskočil na střešní okno. Vycházelo z něj světlo, to ho možná zaujalo.

Koukal jsem na něj znovu a znovu, musel jsem se přesvědčit, že můj mozek to pochopil správně. Poznal jsem ho. Já ho poznal skoro ihned, ale odmítal jsem tomu uvěřit. Zvedl jsem se a chtěl se ho dotknout.

Avisaurus.

Kdybych ten den neviděl veškeré ptactvo pozdní křídy, asi bych to nepoznal, ale tohle byl určitě Avisaurus. Prapták, tedy přesně enantiornitní pták, z doby samého konce dinosauří éry. A seděl nad pokojem na mé střeše.

Musel jsem polknout a zkontrolovat si tep i dech. Byl jsem trochu slabší na plíce, takže to byla rutina.

Ještě jsem si promnul oči a byl si jistý. Tvor, co měl vyhynout s dinosaury, tu seděl. Jen tak. A zachránil mě před bodnutím.

Chtěl jsem, natáhnul jsem ruku a málem jsem se dotknul, ale ten uličník poposkočil o pár tašek výš a už jsem na něj nedosáhl. Pořád se mě nebál, ale jakoby byl něčím náhle rozrušený.

Oklepal se.

"Proboha. Já fakt... tys měl vyhynout před šestašedesáti miliony let," oddechl jsem vyjeveně.

"Chápeš to?" podíval jsem se upřeně na něj. Zamrkal.

"Před šestašedesáti miliony let. To je víc jak čtyřmilionkrát víc, než já jsem na světě." 

Naztevřel čelisti. "Co teda děláš u mě na střeše?"

Nečekal jsem, že mi odpoví, ale vnímal mě.

"Sakra... pro Boha," říkal jsem, že jsem o Něm přemýšlel.

Hlavou se mi prohnala myšlenka ostrá jako šíp.

Kdysi, v předchozích letech studenta, jsem se rád zabýval záhadami a biologickými hádankami, jeden čas jsem byl dokonce skálopevně přesvědčený o existenci velkých dlouhokrkých dinosaurů v Kongu a ptakoještěrů, těch létajících plazů s blanitými křídly, v Jižní Americe. Časem jsem došel k závěru, že to není možné a to zcela přirozeně - existence podobných velkých živočichů i v neobydlených a odlehlých oblastech je zkrátka nemožná z hlediska jejich velikosti i kataklyzmatu, který právě na konci křídového období nastal.

Sklouzl jsem k realismu, stále jsem byl přesvědčený o existenci neznámých druhů života, i některých, které byly považovány za dávno vyhynulé jako velkých pozemních lenochodech, opolidech nebo pozemních ptácích, ale tohle... tohle bylo něco, proti čemu byla má mysl i zdravý rozum. Něco, co mělo vyhynout s dinosaury při dopadu asteroidu.

Cestovatel v čase.

Nepřestával jsem žasnout. A to tam ten prapták jen seděl a roztáhl svá křídla.

Nevydal jsem ze sebe ani hlásku a ta malá zubatá potvůrka najednou naplno roztáhla křídla, zahmitala a vzlétla do vzduchu.

"Ne, počkej...!" zakřičel jsem.

Vzhlédl jsem k nebi a s užaslým úsměvem sledoval, jak letí.

On letěl! Zkamenělina, co vzlétla!

Zaskřehotal a to ve výšce spousta metrů, které vyletěl těžkopádnějším letem, nad mým domem.

Usmíval jsem se a sledoval ho.

Plachtil. Jemný vánek mu čechral křídla.

Doširoka jsem rozevřel oči. Vytřeštil je tak, že mi málem vylezly z důlků.

Nabralo ho to.

Avisaurus náhle zmizel v něčem, co mě vyděsilo jako ty nejhorší sny. Dlouhý bezzubý zoban o velikosti malého auta ho nabral a spřelámal mu všechny kosti v těle. Doslova ho to rozdrtilo.

Nevěřil jsem tomu, co jsem viděl.

Nad mým domem prosvištěl jako stín gigantický tvor, myslel jsem, že to bylo letadlo, ale bylo to živé. Dlouhý bezzubý zoban napojený na stejně dlouhém krku, asi černé nebo šedé tělo a obrovitá blanitá křídla. Tělo malé, nožky krátké. Žádný ocas.

Ztichl jsem a jen pozoroval, jak v tichu a nerušeně letí vstříc výsypce a dolu.

Prsty se mi rozklepaly a dech znovu zrychlil.

Jakmile sklapnul ptačí tělo avisaura, mohutně máchl křídly, že jsem to i sám cítil. Tedy, pamatuji si to tak.

Do očí se mi vehnal prach, začaly trochu slzet, ale promnul jsem si je a užasle sledoval, co vidím. Srdce mi bušilo jako o závod, ještě víc, než předtím, protože jsem myslel, že jsem zase v nějakém horečnatém snu. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl, jak ten tvor ladně létal jsem si stále mnul oči a přesvědčoval se, že vidím, co vidím.

Nemohla to být realita, ale bylo to skutečné.

Dva naprosto jindy protichůdné názory byly teď jedním. Věděl jsem, co přesně vidím, přestože realita říkala něco jiného. Svět se pokroutil, náhle, ale přesto snad skoro přirozeně. Stejně přirozeně, jako ten tvor letěl.

Byl to ptakoještěr. Gigantický, jako malé letadlo velký ptakoještěr. To mi bylo jasné.

Mizel ve tmě. Rozbušené srdce mi hnalo krev do hlavy. Musel jsem jednat rychle.

Prolezl jsem dveřmi zpátky do mezipatra, seběhl si dolů pro oblečení a rychle ho na sebe navlékl.

Ještě jsem si zapínal pásek, vyběhl na chodbu a málem srazil svou mamku.

"Kampak?" usmála se a v rukou svírala hrnek čaje.

"Jenom... to... jenom si tady vyběhnu... Dostal jsem chuť na čínu," vyblekotal jsem se nepřesvědčivě.

Zafuněla a hlouběji se usmála.

"Já bych si to teda takhle na večer nedávala."

"Já ale nejsem ty a hlavně budu hned zpátky. Za chvíli. A, zhubnul jsem pět kilo a... chápeš, ne?" polkl jsem s úšklebkem.

Smířlivě a tolerantně se na mě podívala.

"Peníze máš?"

"Mám, neboj se," ujistil jsem ji a políbil na tvář.

Minul jsem jí a sebíhal druhé schodiště.

"Vrať se brzo," zavolala na mě.

"Jasně," dodal jsem.

Utíkal jsem chodbou, rychle navlékl tenisky, a za deset vteřin jsem už vbíhal na panelovou cestu. Vedla na výsypku a odtamtud k vyhlídkám hlouběji do rekultivovaného prostoru.

Očima jsem pořád sledoval oblohu. Byla tma, šedý obrys byl špatně vidět. Temnota padla na celý kraj.

Utíkal jsem, seč mi nohy stačily. Musel jsem vypadat jako blázen.

Po výsypce byla rozeseta světla těžebních strojů v dálce. Plachá světla pouličních lamp se tam neodvážila. Hučelo tam jen dolování uhlí, ale jinak tam bylo ticho.

Vběhl jsem na panelovou cestu a zmizel za hranou řídkého lesa. Nebylo tam z ulice vidět, to bylo dobré.

Jakmile jsem běžel dál, po vyschlém bahně a starých, železovými dráty prošpikovaných betonových blocích, tak jsem doběhl na štěrkovité rozcestí, po něm směrem dále ke svému cíli. A zkorpněl. Zastavil jsem a zhluboka se nadechl. Nepotřeboval jsem už inhalátor, ale tehdy by se hodil.

Předemnou, na dalším rozcestí při blízkém rybníku, pod kopcem s řídkým lesem ten obr přistál.

Vydechl jsem úžasem a koukal s otevřenou pusou.

Teď to bylo jisté. Věděl jsem, co jsem viděl, ale nevěřil jsem tomu. Quetzalcoatlus. Gigantický, dospělý a hlavně živý.

Nádherný tvor slétal stále níže k zemi, efektivně klesal a začal krátce padat střemhlav. Jeho pírka, totiž pyknovlákna, tvořící ten šedý kožich se čechrala. V tu chvíli, okamžitě začal nastavovat membrány mezi křídly dopředu a jeho tělo bylo najednou zadníma nohama skoro u země. Konce křídel se trochu zatřásly, skroutil krk skoro kolmo k tělu, hlavu se zobanem pořád před sebou, zadní nohy dopadly na zem a jako na pérech, poskočil na nich, mávl křídly a se složila tak efektivně jako origam.

Hrdě se postavil a napřímil. Vysoký šest metrů, vyšší než žirafa.

Zíral jsem na něj jako uvytržený.

Mluvil jsem jen v duchu. Jazyk mi snad někdo vytrhl z úst. Nedutal jsem a slepě na něj zíral.

Tohle není prdel. Ty vole... sakra. To není možný. Já musím..., musím kurva snít nebo nevím, řekl jsem si.

Slyšel jsem až ke mně, jak zaklapal zobákem. Třásl jsem se.

V tu chvíli, nevěděl jsem, co mám dělat. Pokud to bylo skutečné, měl bych se k němu okamžitě rozeběhnout a vidět ho na vlastní oči. Jednoznačně ho cítit a vědět, že nesním nebo nemám nějaký horečnatý sen.

Jenže, pokud byl vážně skutečný, tak by mě dokázal zabít. Kvecalkoatlus, jak se vyslovoval, byl zástupcem čeledi azdarchidů, středně velkých až obrovitých ptakoještěrů a největších létajících živočichů všech dob, kteří narozdíl od mnohých dalších ptakoještěrů lovili nejspíš na zemi. Byli to gigantické obdoby čápů marabu, mrchožrouti, kterým ale nedělalo problém dohonit nebo zabít pomalejší živé tvory.

S přehledem, ten tvor by dokázal zabít malého dinosaura, já byl ve stejné velikostní kategorii. Zkoprněl jsem a zůstal stát. Klepal jsem se a naskočila mi husina. Polil mě studený pot.

Kurva fix... No do háje.

Štípali mě komáři. Nevadilo mi to. Zaujatě jsem na něj hleděl a váhal.

Neměl jsem nejmenší potuchu, kde se tu vzal, ale, jestli to byl určitě on... ne, byl to určitě on, tak už jsem nikdy nic podobného spatřit nemohl. Zázrak evoluce. Největší, tehdy objevený, létající tvor všech dob.

Oči letargicky sledovaly, jak odchází z cesty do březového, spodní vodou promočeného lesa. Dech se uklidnil. Tep zpomalil. Moje myšlenky se koncentrovaly.

Milovala je. Harl milovala ptakoještěry, zvlášť azdarchidy. Mládě tohohle jsem jí chtěl dát.

Byl to kontrolovaný rozpor. Srovnával jsem, více v klidu, klady - vidět vyhynulého a tak úžasného tvora zblízka, zkoumat ho, podívatse na něj - a zápory - mohl mě jednoduše zabít a dvouapůlmetrovým zobákem sežrat.

Zhluboka jsem se nadechl, nasál kyslík do plic. Podíval jsem se na hvězdné nebe, na světla výsypky, před sebe.

Jestli mě sežere, je to tvoje chyba, s pousmáním jsem si povzdychl.

Přesvědčila mě k tomu, abych běžel blíž. Ten tvor mě mohl zabít, ale... nemusel. Bylo to jednoduché. Mohl být zmatený, mohl neznat tenhle svět a tím pádem se ani neorientovat v tom, jak funguje, a co si může dovolit. Vysvětlovalo by to i sežrání avisaura, jeho současníka.

Chtěl jsem ho vidět, možná si i na něj sáhnout. Donést jí třeba chomáč pyknovláken. Vlastně jsem sám nevěděl co.

Byl jsem také sobecký - Harl mi dodala odvahu, ale sám jsem tam chtěl a vidět ho zblízka. Sobecký zbabělec, který jen chtěl poznat neznámo.

Možná, bodem k dobru by bylo, že když jsem tam běžel, myslel jsem na ní. Rovnal jsem si priority a viděl její obličej ve své mysli. S každým pohybem byl zřetelnější.

Jen už se vrať. Tohle musíš vidět, řekl jsem si.

Silueta toho ptakoještěra zmizela v lese. Dobíhal jsem k tomu místu, i v té tmě byl žlutě natřený most vidět.

Zastavil jsem.

Čekal, prohlížel si okolí, nebe, poslouchal. Sklonil jsem se k zemi a viděl jsem na zemi také stopy. Byly velké, určitě, ale moc špatně zřetelné a ne tou tmou.

Byl lehký, odlehčenými kostmi a gracilní stavbou těla, a neprotlačil je do štěrkovité půdy.

Zmizel.

Znovu jsem se zaposlouchal, ale bylo skoro ticho. Jen štěbetalo pár ptáků, hučely důlní stroje a to bylo všechno. Tak velký a úžasný tvor s dvanáctimetrovými křídly zmizel. A to bůhví kam, protože ze stejného místa přišel.

Vyrojily se předemnou otazníky. Stál jsem tam už pár minut a nedělo se nic, než že se zvedl jemný vánek. Všechno začalo být normální přirozené.

Trhal jsem sebou a rozhlížel se na všechny strany.

Březový les, který byl předsádkou hustšího a nižšího jehličnato-listnatého mokřadu, byl prázdný, jen štíhlé černobílé kmeny trochu zešedly tmou. Trávy se trochu hýbaly, zlámané stvoly pšenice na poli napravo od mostu stály. Klidný letní večer.

Znovu jsem se začal potit.

Tohle byl přelud? Nemohl být, to jsem si opakoval.

Bylo to tak reálné, tak skutečné, tak přesvědčivé, že jsem si byl jistý, co jsem viděl.

Jen to bylo zhola nemožné. To byl jediný problém.

Měl jsem před sebou něco, co se nedalo vysvětlit. Racionalitu vzal čert, protože jsem věděl, co jsem viděl, ale nemohl jsem přijít na způsob, jak se mohl obr hodný kvecalkoatla dostat do naší doby ze svrchnokřídové minulosti. Pokud byl Avisaurus avisaurem, pak navíc nebyl jediný.

Neexistoval způsob, nebyla možnost, aby se do naší doby dostala stvoření z doby před šestašedesáti miliony let. To nebylo jednoduše jakkoli možné.

Začal jsem přemýšlet - byl to jen horečnatý sen konce červencového měsíce? Jestli ano, pak jsem se nechal ovldánout svými vlastními přeludy. Má vlastní mysl si vytvořila obrazy, kterým mé oči věřily.

Cítil jsem se jako hlupák. Jenže stejně... nepřestal jsem pochybovat a hlavně věřit tomu, co jsem viděl.

Zní to bláznivě, ale musel jsem věřit i tomu, že by nemohlo jít o přeludy, protože jsem ze své duše přírodovědce a paleontologa nemohl tuhle šanci promarnit.

Vidět prehistorické tvory na vlastní oči. Vidět je živé. Vidět živý pravěk. Vědci posledních dvou set let by za tohle byli schopni platit celá jmění, mně stačilo jen čekat.

Dalších pár minut.

Nedělo se znovu nic. Žádný kvecalkoatlus, žádní avisauři. Znovu jen ten nabitě klidný večer.

Nadechl jsem se a začal se více potit, adrenalin v mé krvi opadl, viděl jsem důsledky. Musel jsem se už vrátit, protože tohle mohlo působit podezřele. Sice jsem před svou mamkou nic zvláštního neskrýval, ale tohle by mi nevěřila, ani kdybych chtěl. Tohle by mi nevěřil nikdo příčetný.

Rozhlédl jsem se, povzdychl si a otočil se směrem k domovu.

Tma byla nádherná, hvězdné nebe zářilo do noci. Aspoň to bylo něco, na co jsem ten večer mohl vzpomínat, ponořit se zpátky do mých myšlenek.

Kdybych se znovu nezaposlouchal, vydrželo by mi to. Nebyl jsem ani padesát metrů od mostu a zaslechl jsem něco pronikavého, tichého ale výrazného.

"Co to zase je?" pronesl jsem nahlas.

Napravo ode mě, v místech toho rekultivovaného rybníčku, něco chrochtalo a mručelo. Jako nosorožec nebo hroch. Jestli jim nějaký neutekl ze zoo, pak asi nebylo moc možností.

Chytl jsem druhou mízu. Napřímil jsem se, rozhlédl se tam a rozhodl se.

Běžel jsem tam, dával pozor na nohy a na vyschlé bahnité cestě odlupoval ztvrdlou půdu. Dorazil jsem k rákosovému porostu, nohami stále na cestě.

Vysoké vodní trávy obepínaly celou plochu, která částečně vyschla. Z rybníku tam zbyly jen louže na dně. Ne úplně hluboké, ale ne všechny byly mělké. Páchlo to tam rybinou a hnijícími zbytky. Trouchnivějící habry tvořily jen skupinku stromů, ty byly přímo předemnou.

Zaposlouchal jsem se a měl jsem pravdu. To chrochtání bylo velmi silné a pronikavé. Bylo v něm i jemné hučení.

Rozběhl jsem se nalevo, kde bylo molo, ze kterého bylo vidět na celý tenhle šot.

Ve tmě jsem neviděl úplně dobře, ale bylo to lepší, než jsem čekal. Mé nohy se radovaly podupávat po dřevených prknech, míjel jsem cedule o rekultivaci a vlivu na vodní zdroje, stanul podél zábradlí na konci mola.

Směrem k vodě zábradlí nebylo, jen do rákosí.

Nezmohl jsem se ani na pořádné otevření očí, když jsem doběhl na konec. Obličej jsem měl strnulý úžasem a strachem.

Kurva. Kuuurva, pronesl jsem opět v tichu.

Pootevřel jsem pusu, hleděl na seschlé jezírko a protější břehy. Polkl jsem. Ruce se mi rozklepaly víc, než kdy předtím. I nohy se začaly klepat, protože mi strach prostoupil celým tělem.

"No do prdele," vydechl jsem vstříc chrochtajícímu tanku.

Užasle jsem zíral před sebe a přestal úplně věřir tomu, co jsem viděl. Tohle nemohlo být... nemohl jsem to vidět.

Předemnou, na druhé straně tak čtyřicet metrů daleko, stál v seschlém porostu tvor, který připomínal svou postavou opancéřované, přisedlé vozidlo.

Jeho metr a půl vysoké tělo stálo na čtyřech svalnatých nohách s tupými drápy, připomínaly nohy nosorožce a slona. Velké oblé tlapy, vsadím se, že na nich byla patrná i hladká šupinatá kůže, ho držely v blátě v dostatečné výšce, aby se mohl živit na nízkých roslinách a keřích. Ty zpracovával zobákovitými čelistmi, velmi silnými a rohovitými. Jeho hlava byla tak mírná, oči jsem ani ani neviděl, ale tvářily se určitě melancholicky jako u krávy. Zesílený vršek hlavy byl krytý kostěnými deskami, vzadu na hlavu se pnuly dva tupé kuželovité rohy.

"Pane Bože," vydechl jsem znovu.

Jeho tělo obrovité, záda pokryta kostěnými deskami s velkými pláty na ramenou a řadami menších hrbolů od krku po kořen ocasu. Ten byl kratší, ale přesto asi stejně dlouhý jako tělo bez krku. Viděl jsem, jak jím švihá, jemně pohybuje ze strany na stranu a láme suchý rákos. Na jeho konci byla mohutná kostěná palice.

Pláty šedé, tělo hnědavé až špinavě žluté. Myslím, ve tmě to nebylo moc poznat.

Vánek šel od něho ke mně, takže to byla výhoda. Ankylosaurus měl totiž velmi citlivý čich a dutiny v lebce, proto také tak chrochtal.

Užasle jsem na toho osmimetrového obra koukal a nevěřil, že ho skutečně vidím. Byl to skutečný dinosaurus, tvor z minulosti. Někdo by možná řekl předpotopní příšera, ale nemohl by se více mýlit.

Byl nádherný, melancholický a flegmatický v bahenní lázni, choval se podobně jako čuník nebo hroch.

Poznal jsem na něm, že požírá tyhle trávy, protože podrost byl jinak moc krátký na to, aby jej trhal. Na to nebyl uzpůsobený. Chodil hlavně po suché zemi, živil se na kapradinách a keřích.

Zbytek ale, byl jsem tak užaslý něčím podobným, že jsem se mohl zbláznit.

Jakoby se otočil kvůli mě, namlouval jsem si, tělo měl velmi rozměrné a široké. Nepatřil k inteligentním dinosaurům, ale bylo to tak milé, protože se jeho chování podobalo velkým nemotorným kopytníkům. Euforicky vtipné. Šlapal v blátě, potácel se, čvachtal, chrochtal a frkal, lámal vegetaci.

Mohl bych ho sledovat hodiny. Byl tak nádherné zvíře, nemohl jsem se ho nabažit.

Obrovitý ankylosaurus dělal šlápoty do bláta a přibližoval se ke mně. Sýpal a nejspíš se i díval mým směrem.

Znejistil jsem.

Jeho zrak nebyl dobrý, naopak čich velmi, a já byl pro něj novým objektem, novým stvořením, a na ta reagují zvířata ne vždycky přívětivě. Sice, byl to mírný obr, ale ti bývají o to lepšími protivníky. U něj jsem navíc byl přesvědčený, že by byl schopný zaútočit na objekt, který nezná.

Ustoupil jsem o tři kroky.

Ankylosaurus se zastavil a hlavu zvedl k nebi. Už se brodil ve vodě.

Klepal jsem se, ale bylo mi z nějakého důvodu dobře. Viděl jsem ho před sebou, nemyslel jsem už na to, jestli je skutečný nebo je to má fantazie. Tak či onak, byl jsem šťastný. Povytáhl jsem koutky, usmál se.

Pak jsem jen ucítil bolest na temeni, zavřel oči a převážil se. Úsměv mi opadl.

Bezvládně jsem spadl do vody.

...

Den začal fádním tikáním budíku.

Nový den.

Šupiny se dvěma nulami a osmičkou se přehouply přes ty s čísly sedm, pět a devět. Strojek nervózně z povinnosti zapípal. Byl neúprosný a otravný. V hlavě připomínal houkání sirény.

Bodání do mozku mě vzbudilo.

Jen jsem naztevřel oči, znovu je zavřel. Pak jsem je jako blesk vytřeštil, naběhly mi v nich červené žilky a malém vylezly z důlků. Lekl jsem se toho, co vidím.

Jako křeč mnou projel strach a děs, vyletěl jsem z lehu, posadil se a rukama se zapřel o matraci.

Trhal jsem hlavou, s rozevřenýma očima jsem třeštil pohled všude okolo, oddechoval jako parní lokomotiva, tep utíkal maraton. Potil jsem se, jako bych se koupal, ale ne z toho vedra kolem, ale z toho, co jsem viděl.

Byl jsem ve svém domě, ve svém pokoji, ve své posteli. Vychrupoval jsem tam až do rána, určitě ano. Probral jsem se ve své posteli jako každý další den.

S vytřeštěnýma očima, ohnal jsem se a zamáčkl houkajícího démona.

Oddechoval jsem a pomalu se krotil. Rukou jsem si setřel pot z čela. Padl jsem zpátky na záda, zajel po pas pod peřinu.

Srdce zpomalilo, pocení trochu zastavilo.

Koukal jsem se nad sebe, nevěřícně, polkl a snažil se příjit na to, co se to právě stalo. Rukou jsem si promnul unavený, zalepený obličej.

Vyvstalo předemnou tolik otázek, například... Co jsem sakra dělal ve své posteli? Co jsem tady sakra dělal? Jak jsem se sem dostal?

Vážně už nic nedávalo smysl? Otázky to byly hloupé, ale měly své opodstatnění.

Realita se rozplývalo a vznikalo vakuum nesrovnalostí a pokřivených vzpomínek.

Setřel jsem si z obličeje další pot. Pryštil ze mě všude.

Věděl jsem, co jsem si pamatoval poslední. Pořád jsem viděl před sebou toho mírného pancéřnatce ze svrchní křídy, tank doby tyranosaurů, jak svýma rozvážnýma očima kouká na mě. A potom tma, temnota neprostupná jako černá díra. Nakonec tohle.

Vážně jsem začal přemýšlet o tom, že jsem snil nebo něco takového, měl třeba halucinace. Udělal by to kdokoliv, jenom... nechtělo se mi tomu věřit.

Vydechl jsem a posadil se.

Dokonce jsem se musel obléknout, jako kdybych ke spánku ulehl sám. Vše vypadalo jako naprosto normální ráno.

Má mysl se rozpoltila na dva tábory, kdy jeden mě přesvědčoval hledat racionální vysvětlení, a druhý mě zatím přesvědčoval věřit svým očím. Z principu se vylučovaly oba, ale já nebyl... nedůvěřoval jsem ani jednomu z nich. Oba byly relevantní, to na nich bylo nejhorší.

Tiše jsem přemýšlel dál.

Hodil jsem nohy vlevo a ty přepadly přes hranu postele. Hlavu jsem zabořil do dlaní, promnul si unavené oči a potom prolnul natažené prsty, o které jsem opřel nos. Měl jsem astma a klidné dýchání mi pomáhalo se aspoň trochu soustředit.

Kurva. Sakra, problesklo mi. Očima jsem zíral před sebe na zavřenou skřínku pod stolem.

Neměl jsem v ruce nic. Nic, než něco, co mohlo být přeludem z přehřátí ve dne a blouznění. Nic jiného než to, co jsem sám chtěl vidět.

Projel jsem očima zbytek pokoje. Stůl, tabuli, poličky, televizi, všechno bylo normální. Vzal jsem mobil a pro jistotu jsem zkontroloval i datum. Včera bylo jednatřicátého července a dnes tedy prvního srpna.

Všechny okolnosti, úplně všechno mě utvrzovalo v tom, že jsem snil nebo halucinoval. Otázkou bylo proč.

Mohl jsem se ještě zeptat rodičů, v kolik jsem přišel, ale... kdyby to bylo skutečné, kdyby byla šance, tak bych se akorát prozradil.

K sakru.

Rozhlédl jsem se pokoji, složil ruce, zvedl se a zhluboka nadechl.

Ztratil jsem naději. Ztratil jsem naději na to, že by to mohlo být skutečné. Že bych snad mohl vidět něco, o čem jsem snil celý život. Dinosaury.

Sklesle jsem sklopil zrak i hlavu a odešel si sednou na židli. Dostal jsem chuť na kávu.

Smetl jsem drobky, které mi zbyly od minulé snídaně, pod podložku notebooku, prohlédl si své poznámky ohledně svrchnokřídové fauny a zamýšlel se. Samozřejmě, neposedné a neurčité myšlenky o tom, že jsem její zástupce včera viděl, mi v hlavě stále přebíhaly.

Chuť na kávu zesílila. Mé chuťové buňky hýřily slinami, jak jsem myslel na hnědou, lehce mléčnou tekutinu.

Harl měla radši čaj. Já, zastánce anglikanismu, jsem tomu nikdy úplně neporozuměl.

Vydechl jsem nosem a rozhodl se si jít jedno také udělat.

Tančilo mi po jazyku. Pak jsem strnul a lehce si zvedl koutky.

Včera, když jsem se 'setkal' s pravěkem jsem něco cítil. Když jsem stál na tom mostě, po jazyku i v nose mě něco pálilo, postupně to možná zesilovalo, ale tlumilo to právě teplo.

Pohlédl jsem na tabuli - byla tam pověšena periodická tabulka prvků.

Kyslík.

Ta chuť trochu připomínala kyslík. My jí dnes necítíme, protože naše atmosféra má jen necelých jednadvacet procent kyslíku, ale v minulosti, v křídě, to bylo třicet procent. To by bylo cítit.

Vzbudilo to znovu zájem. Znovu jsem se zaradoval. Možná jsem přece měl pravdu. Jenom to chtělo důkaz.

Zvedl jsem se, nasál ten úžasný plyn do svých plic.

Najednou to přišlo. Začal jsem okamžitě kašlat, dusit se a sýpat, bylo to tak silné, že mě bolela bránice i plíce. Měl jsem levou ruku před pusou, pravou se opřel o hranu stolu, skrčil se a najednou viděl, jak mám na dlani krev.

Vykašlal jsem krev.

Tohle dělá kyslík. Když je ve vyšších koncentracích, dokáže vám zničit plíce. Ironie osudu, když ho potřebujeme.

Kašlal jsem a z mých úst létaly kapky krve. Myslel jsem, že se mi utrhnou plíce a prorazí nosohltan, protože jsem se svíjel a tak, tak držel na nohou.

Nakonec to přešlo. Cítil jsem pálení a šelestění, ale konečně to přešlo.

Posadil jsem se, vzal kapesník, otřel si jím pusu a potom vysunul koš, do kterého jsem vyplival zbytek krve. Musel jsem se napít. Konečně.

A hle, důkaz byl zřejmý.

Každý další nádech bolel a píchal, stávalo se to čím dál ti nesnesitelnější. Nijak nepomáhaly ani doušky vody, které jsem nadšeně polykal. Kašlal jsem, sýpal jsem a chrchlal, ale úleva se dostavila až po chvíli. Oči červené, rty od krve. Otřel jsem se a snažil se na něco příjit. Jednat. Zkompletovat plán tak, abych se měl čeho chytit a dokázat to.

Vyhodil jsem kapesníky, jeden dal do kapsy.

Píchání v plicích nepřestalo, ale zmírnilo se. V tu chvíli jsem zažil skutečnou euforii.

Odemkl jsem dveře pokoje, vrhl se do kuchyně a v lednici hledal nějaké léky. Všichni ostatní ještě spali, byla stejně sobota.

V lednici, ze které šel příjemný chlad jako z mrazírny, jsem našel jenom nějaké léky na bolest.

Zlatá alergie.

Hrabal jsem v poličce s léky a našel tam svatý grál - kortizol. Dostal jsem jednu tabletu po tom, co jsem jeden dost pylem zaplněný jarní den spolykal pět tabletech běžných léků na alergii a nezabraly. Tohle imunosupresivum jsem dostal jako pojistku, kdyby nefungovaly běžné léky, jenže bylo i protizánětlivé. Ideální.

Vzal jsem oba léky, růžovou tabletku i bílý kortizol, dal je na linku k sobě, přišel ke druhé straně linky, z poličky si vzal skleničku, nalil vodu, vrátil se, obě tabletky vzal, polkl a zapil.

Musel jsem chvíli počkat, ale bylo mi líp.

Hodiny ukazovaly za asi čtyři minuty půl deváté, nějaký šramot z pokojů mých sourozenců mě donutil k tomu, abych se oblékl, vzal si něco jako roušku a vydal se na výsypku znovu. Už jsem aspoň věděl, kam jít, kudy se ubírat. To byla má výhoda.

Jen to kafe jsem si nedal.

Už z dálky jsem byl při pohledu na to místo neklidný. Zmocňovalo se mě zvláštní pocity včetně toho... Co když se to stane znovu? Co mám vlastně čekat? Čeho se mám vlastně víc bát?

Oklepal jsem se.

Ty otázky ilustrovaly, jak rozpolcený jsem se cítil, protože druhá polovina mozku jen s myšlenkami jednala pro další postup. Logicky a přímočaře. To bylo teď důležité. Nic víc. Trochu jsem byl podrážděný, sám na sebe.

Ráno bylo krásné, nebe znovu bezchybně modré, krajina luční. Zpívali tam ptáci, bzučel hmyz.

Pochodoval jsem po štěrkové cestě a uviděl, jak u rybníka stojí nějaké auto a u něj skupinka lidí. Byli to muži, oblečení měli pracovní. Dal jsem do kroku, vypadali, že mají naspěch.

Vzal jsem to přes posečenou louku, která zimu předtím připomínala tundru. Ostré listy trav a odsekané stonky lipnic zdobily mou cestu.

Konečně jsem byl v cíli, upocený, ale spokojený. Hned jsem ale viděl, jak se moje naděje potápějí, když se tam leskla hladina.

Ti muži tam měli přistavené modré auto s nápisem VHS, nebylo těžké vědět, odkud jsou, a podle toho byli také oblečení. Monterky, vysoké boty, zpocení a páchnoucí. Byli tam tři.

Sotva jsem přišel, lekl jsem se. Hladina byla skutečná, důlní jezírko naplněné vodou. Znejistil jsem.

Bavili se tam, ale odcházeli, složily veškeré náčiní i přístroje.

Nervózně jsem ještě jednou zkontroloval hladinu, jestli se třeba nemýlím. Ranní eurasijské slunce mě však stále utvrzovalo.

Nesměle jsem k nim přistoupil.

"Prosím vás," ve dveřích jsem jednoho zastavil," tohle jezero... ještě včera bylo vypuštěný, ne?"

Nevypadal, že se se mnou chce bavit. Nervózně mě projel očima, do nakrátko zastřižených vousů mu zajel pot z vysokého čela a výrazného obočí. Zamračil se.

"No, jasně, to bylo. Ale jenom kvůli čištění dna, pak se muselo zase napustit," odvětil.

Jeho druhové zmlkli.

"Jo, ale... víte, včera jsem tu byl a něco mi tam spadlo. Chtěl jsem to akorát dostat zpátky, tak jsem se chtěl zeptat, kdy to bylo napuštěný," tahal jsem ze sebe.

"Hele kluku, napustili to brzo ráno, takže jdeš prostě pozdě. Mrzí mě to, ale kdybys tu byl byl hodinu zpátky, tak-"

"Hodinu? Za to se přece tohle nemůže napustit, ne?" oponoval jsem.

Odměřeně se na mě podíval a projel mě očima.

"Jseš vodsaď?" sykl.

"Jo, jsem."

"Tak hold musíš brát, když něco na týhle výsypce ztratíš. Díky ní se musela ztratit půlka města. Dej radši bacha, ať se to neopakuje, to je důležitý," řekl odbíhavě.

"No fajn, ale neříkejte mi, že to tak rychle napustili. To nejde," odřekl jsem.

"Hmm... začali to napouštět už včera, okolo desátý v noci. Proto to je napuštěný. A hele, my jenom přišli zkontrolovat stavy vody. To je všechno," vysvětlil.

Pochopil jsem. Oni za to asi nemohli, ale normální to nebylo.

"Aha, tak to se omlouvám. Fajn... děkuju," pokýval jsem.

"Hmmm, není zač," nasedl do auta a s jeho druhy odjel.

Rozhlédl jsem se za nimi, potom šel k molu a podíval se do zelenavé až šedé vody. Hloubka tam byla aspoň dva a půl metru žádná šance na uchování čehokoliv. Šílené bylo, že někdy se zachovaly otisky a fosilie plavajících dinosaurů, třeba stopy třech linií drápů po masožravých druzích, ale to byl jeden případ z obrovitého množství. Okrouhlé tlapy ankylosaura se zachovat nemohly, zvlášť ne, pokud se tam voda vyloženě valila.

Mohl jsem se jen přesvědčovat, což k ničemu nebylo.

Promnul jsem si obličej a pusu zabořil do pravé dlaně. Byla tu ještě možnost, za kterou jsem měl namířeno hned potom - ten most.

Slunce hřálo, za jeho laskavých doteků jsem se vydal po vyjeté cestě ke konstrukci.

Cvrčci dělali zvukovou kulisu podobnou subtropických cikádám.

Když jsem došel na most, přikryl jsem si nos, abych nedostal žádnou další dávku do plic. Pořád mi v nich nepatrně šelestilo. Má provizorní rouška fungovala - nebylo cítit nic.

Stačilo mi pár minut, abych si uvědomil, že to ale bylo tím, že okolo žádná zvýšená koncentrace kyslíku nebyla.

Dal jsem ruku pryč z obličeje a nadechl jsem se hlouběji. Nic. Ten podivný zápach se nevrátil. Možná to bylo něco jiného, napadlo mě jako první, ale hned jsem se vyvedl z omylu. Tím to nebylo. Jedině ten teplejší vzduch mohl hrát roli, ale i to jsem vypustil.

Nervózně jsem očima přejel po planoucí krajině a modravém nebi. Otřel jsem si čelo.

Vcítil jsem se do včerejška, ale to nepomohlo. Navíc, po kamenité cestě ke mně někdo přicházel se psem.

Polkl jsem a kráčel domů.

"Byla ta čína dobrá?" přivítala mě moje mamka, když jsem vyšel schody do patra.

Orosilo se mi čelo, ale nechtěl jsem to nechat znát. Držela v ruce svůj hrnek, pomalu ho položila na linku. Voda se dovařila.

"Tak, že jsem si jí musel dát i ke snídani," sarkasticky jsem odřekl.

Poznala, že jenom vtipkuju. Aby ne, můj humor byl stejně prokouknutelný jako já, když jsem byl nervózní. Teď jsem byl obojí. Možná se to tím stupňovalo, sám nevím.

"To určitě. Kde jsi byl?" řekla.

"Ehmm... jenom se projít. Dneska je hezky, je tu novej měsíc, novej den, nový možnosti?" zašklebil jsem se.

Vrhla na mě smířlivý, tázavý výraz, jakoby se ptala, jestli to dělám schválně.

"Prostě bylo hezky, tak jsem se chtěl podívat ven," upřímně jsem vysvětlil.

Chtěla se dál ptát.

"A jestli se mě chceš zeptat na ten kortizol," nadechl jsem se," tak jsem měl zase záchvat. Ale už v pohodě."

Projela mě očima a jemně se usmála.

"Ty sis ho vzal? No vidíš, to ani nevím. Ale myslela jsem, že si dáme kafe aspoň," přiznala.

Zastavil jsem se, v duchu, a prozradil se. Tohle se nedalo odmítnout, chtěl jsem si zachovat nějakou tvář.

"Jo, tak proč ne," přitakal jsem.

Sesedli jsme, na stole přistály dva hrnky s hnědavým mokem a řídkou pěnou. Bylo příjemně. Slunce svým zlatým kotoučem ozařovalo čelní okno v kuchyni, paprsky dopadalo na linku, na nás, objímalo vše.

Debatovali jsme.

Nejdřív to byly takové triviliality, ptala se na Harl i na ostatní, jen jsem střídmě se zdravou ironií odpovídal. Přešli jsme potom k další debatě o fosiliích, křídové fauně, dinosaurech. U toho jsem teprve znejistil.

V hlavě mi šrotovaly vzpomínky do nekonečných repetitivních řetězců. Polil mě studený pot.

 

 

 

Zalezl jsem do pokoje a zapnul skupinový hovor na telefonu. Otevřel jsem počítač, najel si na mapy a v hlavě si zkontroloval všechno, co jsme předtím probírali. Všechny ty údaje a fakta.

Nejprve se ozval rozmrzelý Joss.

"Víš, kolik je, sakra, hodin? Víš kolik?" rozespale zvýšil hlas. Ležel ještě v posteli.

"Ehm... nějak okolo devátý? To je jedno, já-," lovil jsem zrakem po hodinách.

"Já ti to řeknu," zívl," Je přesně devět dvacet dva a ty jsi mě donutil vstát. To mám z toho, že nevypínám zvonění," postěžoval si.

"Vidíš, já to dělám. Ale ne, že bych zrovna dneska spal jako nemluvně," navázal jsem.

"Co, prosím tě, chceš takhle po ránu?" smířlivěji odřekl. Posadil se na posteli.

"Potřebuju s váma mluvit a sejít se. Včera se mi stalo něco... šílenýho... fakt dost šílenýho," načal jsem. Setřel jsem si z čela pot.

"Co šílenýho myslíš? A jak šílenýho?" Peter se připojil.

"Paráda," špitl jsem.

"Odkdy jsme založili klub Ranní ptáčata? Že o tom nic nevím," ironicky řekl.

"Neboj, jseš u rozbíjení flašky o základní kámen," Joss k němu přitakal.

"To se dělá s deskama a loděma," poopravil jsem ho.

"No jo, já vím, ale je to teď jedno," Joss spěšně odvětil.

"Ale flaška... ce," Peter se zazubil. "Co tak šílenýho se ti stalo?"

"Právě proto se chci sejít. Asi mi nebudete věřit, ale je to fakt. Teda tak. To je jedno, prostě takhle to řešit nechci," vyblekotal jsem.

"A je to tu zas," Peter si postěžoval. "Řešil jsi nějak tyhlety tvoje stavy?" uchechtl se.

"Ale tohle je jiný. Vážně jiný a to úplně," polkl jsem. Věděl jsem, na co narážel.

"To určitě. Hele, já doufám, že nevoláš jenom kvůli tomu, protože jsi to mohl napsat," Joss znova spadl na záda do postele.

"Je to nejrychlejší způsob, jak vás přivést k nějaký aktivitě. Kdybych to napsal, bude to trvat dýl," vysvětlil jsem.

Joss jen nevrle zabručel. Byl ještě hodně rozespalý.

"To máš pravdu, true," Peter přitakal.

"Hoši, jak rychle jste schopní dorazit na náměstí?" zkrátil jsem to.

"Kámo, to fakt nepočká?" Joss oponoval.

"Ne," uzemnil jsem ho.

"No tak," smlouval.

"Dej mi tak tři hodiny. Člověk se taky někdy potřebuje vyspat," Peter se zazubil.

"Počkej, co jsi do teď dělal?" vytrhl mě z obrazu.

"Spíš čtyři. Co? No... já jsem hrál, koukal na filmy, bavil se na chatu... měli byste to taky někdy zkusit," smál se.

"Dobrej nápad," přitakal jsem.

"Možná potom. Až se vyspím, tak se tam sejdeme. Zatím čus," Joss to zalomil a vypl se.

"Takže za ty čtyři hodiny teda?" smlouvavě jsem se obrátil na Petera.

"Jo, za čtyři hodiny. V půl teda asi?" informačně se ještě ujistil.

"Jo, jo, to bude perfektní. Děkuju ti, jemu to dám vědět," pokorněji jsem odpověděl.

"Nemáš za co. Jenom doufám, že to bude něco fakt šílenýho, protože taky," zívl," se mi chce spát."

"To přísahám," dodal jsem.

Do žil se mi nalila krev, srdce bylo horkým kotlem, který ji vařil. Myšlenky mi znovu šrotovaly, hlavně abych věděl, jak jsem jim měl říct něco, co nebylo možné a ode mě ani uvěřitelné. Hlava mi pulzovala a přemýšlela. Prsty se mi zpotily a orosily studeným potem.

Byly to dobré čtyři hodiny, než jsme se měli sejít. Tak jsem to napsal i Jossovi.

Ten čas, nebyl jsem klidný, ale zároveň se to dalo zvládnout. Byla to spíš taková nervozita, jako když jsem šel do první třídy. S tím se to dalo dobře srovnat.

Mezitím časem jsem se stihl svlažit ve vodě, naobědvat se a vyrazit.

Konečky prstů se mi klepaly, s každým krokem, který jsem blíž k náměstí udělal, hrály ještě perněji na neviditelný klavír. Potil jsem se, ale necítil jsem se tak zbrkle a hloupě, jak jsem předpokládal.

Došel jsem na náměstí, bylo to o deset minut dřív.

Déja vu, stalo se.

Vzal jsem si inhalátor a zhluboka se nadechl. Nasál obsah do plic.

Pak jsem byl vzpřímený a klidný. Věděl jsem, jak ta slova budou znít, ale přešel mě takový strach je říct.

"Ty ses asi úplně zbláznil," Joss odvětil. Peter se tak trpce pousmíval, ale zatím se zdržel komentáře.

Strach, ale hlavně nechuť, se ke mně znovu vrátily.

"Dinosaury? To jako vážně? Já vím, že je máš rád a-," pokračoval.

"A umřel by pro ně," Peter přitakal.

"A umřel bys pro ně, ale tohle... Kámo, jseš určitě v pohodě?" smířlivě odpovídal.

"Na sto procent jsem v pohodě. Já vím, jak šíleně to zní, přestože vy mi budete tvrdit opak. Věřte mi, že to vím, ale musel jsem vám to říct," nadechl jsem se. Konečky prstů se mi trochu rozklepaly.

Joss odfrkl a otočil hlavou, jakoby se rozhlížel.

Peter, sedící na lavičce, nechal pravou tvář zabořit do pravé pěsti s pohledem upřeným na mě.

Nevěděl jsem, co v tu chvíli říct. Jasně, měl jsem to malé 'eso' v rukávu v podobě potrhaných plic a toho, že ten rybník byl tak rychle znovu napuštěný, konkrétně v tu chvíli jsem je ale chtěl jenom navnadit a přesvědčit. Svoje průdušky jsem si nechal jako poslední přesvědčovací prostředek.

"Hoši, já vím, co si myslíte. Dinosauři vyhynuli v době před šedesáti šesti miliony let a kdo by to mohl vědět líp, jak já. Mají bejt všichni na seznamu vyhynulejch druhů, kromě ptáků že jo, takže je pitomost si myslet, že jsem nějakýho z nich viděl na vlastní oči," polkl jsem.

"Pěkně řečený," Joss potvrdil.

"Tak nějak," Peter přitakal.

"Takže kam tímhle míříš?" Joss chtěl vyložit karty.

"Tam, kde se nabízí otázka, jakej důvod bych měl k tomu vám lhát? Já nemám důvod k tomu, abych vám kecal, a určitě bych to nezakrejval za tuhle debilní výmluvu. To zase musíte brát," vysvětlil jsem.

Peter se ušklíbl. "Tohle je fakt."

"To je, to musím uznat," Joss povzdychl a založil ruce na prsa.

"Ale zase... ne, to je blbost," Peter dodal.

"Ne, řekni to," pobídl jsem ho.

"Jenom mě napadlo, jestli to není akorát způsob, jak nás vytáhnout ven a nějak, já nevím, třeba zkoušet opravit to, co se stalo v tom posledním roce," přiznal.

Znejistil jsem. Nečekal jsem, nebral jsem za pravděpodobné, že tohle jeden z nich vytáhne. Rozhodilo mě to.

"Ne, to... to, co se stalo, mě bude štvát nadosmrti," vzápětí mi došlo, že tohle je asi lež," teda aspoň do doby, než na to budu koukat s větším odstupem." Záda a krk mi polil studený pot, rukou jsem si otřel ten horký z čela. "Veř mi, že na jednu stranu toho fakt lituju, ale na druhou stranu jsem se z toho tolik naučil... Chtěl bych to opravit, ale vím, že je to tak těžký, že by se nad tím dalo uvažovat jako nad nemožným za podmínek, co teď jsou."

"Vem to k věci," Joss to chtěl taky slyšet.

Na Petera to udělalo možná dojem, jeho zrak zůstal skelný, ale koutky se mu trochu pozvedly.

"Byla by ode mě píčovina, kdybych si tohle vymyslel. Mohl bych si vymyslet něco uvěřitelnějšího a, i když to není už tak lehký, zkuste mi věřit, že jsem si to nevymyslel... Nemám důvod, to jsem řekl," zopakoval jsem.

Podívali se na sebe, letmo.

Zvážněl jsem.

"Lituju toho. Lituju toho, co jsem udělal a fakt nadosmrti to budu mít před očima. Jenže život jde dál a já... chtěl bych to někdy vrátit zpátky, to fakt chtěl. Jenže to nebude dneska, ani zejtra, možná ani za milion let. To je čas, to je... minulost a ta...," chtěl jsem říct, že tu vrátit nelze, ale ze včerejška jsem byl jen na pochybách," kdo ví. Takže proto bych s něčím takovýmhle nepřišel a zvlášť ne teď," přiznal jsem.

Znovu se na sebe podívali, lehce se zatvrzelým stejným výrazem pokývli.

"Je fakt, že by to byla dost blbá výmluva," Joss potvrdil.

"A tohohle člověka máme za chytrýho, takže bys od něj něco podobnýho nečekal," Peter přitakal.

Nebrali to vážně. Nedivím se jim za to, sám bych to v jejich kůži nebral vážně.

"Jenom teda... proč tohle? Když to nemá nic znamenat, tak proč?" Peter pronesl do vzduchu.

"Protože se mi fakt stalo něco divnýho. Nevím, co to bylo, jestli jsem měl úpal, halucinace, cokoliv. Jenom vím, že to vypadalo dost reálně a dost nebezpečně. To je ten důvod," zopakoval jsem. "A hlavně, jestli jsem byl v naprostým klidu, nechci bejt sežranej sám," sarkasticky jsem řekl.

Peter se pousmál. Joss si povzdechl a zakroutil hlavou.

"Fajn, jedno odpoledne. Jestli nic nenajdeme, tak... něco si na tebe vymyslíme. Jestli jo, tak... tak to bude asi nejšílenější den mýho života. Ale předem ti radši chci říct, že bych s ničím nepočítal," odřekl vůdcovsky.

"Fér," Peter přitakal.

"Souhlas. To souhlasím," vážněji jsem to zakončil.

Vyšli jsme.

Město ubíhalo kolem nás, zanedlouho jsme se řítili mezi barabiznami na Mostkově a naše kroky křížily tu samou panelovou cestu jako ty mé večer předtím. Za světla se výsypka nezdála tak rozlehlá, aspoň ne z místa kde jsme se vynořili, zužovalo to opticky okruh hledání.

Teplo polevilo, jemný vánek a zvuky dolujících rypadel protínaly vzduch.

Došli jsme k rybníku, očima jsem pořád pozorně sledoval okolí a snažil se všímat všeho. Zatím marně.

"... Jo, tady," odvětil jsem.

Sešli jsme z cesty na molo, na kterém jsem stál.

"A včera to ještě nebylo napuštěný?" Joss se informačně optal.

"Ještě včera večer tam byly na dně louže," spěšně jsem odvětil. Do žil se mi vlila čerstvá krev, která mě poháněla kupředu. "No a támhle jsem ho viděl," rozešel jsem se na konec mola," přesně támhle jsem viděl toho ankylosaura."

Oni už tohle neslyšeli. Možná nechtěli, nikdy jsem se jich na to nezeptal.

"Mě spíš přijde, že tolik vody... to stavidlo je dost malý, takže mě zajímá, jak se sem ta voda dostala. Průtok je malej, takže voda se musí napouštět dýl," Joss teoretizoval. Dřepnul si, aby byl blíže hladině.

"Je divný, že by to napustili tak rychle," Peter si připojil.

"To jo," Joss přitakal.

"To jo, ale otázkou je proč. A hlavně je divný, že by to mělo bejt po tom, co jsem tady viděl toho ankylosaura," teoretizoval jsem.

"Nevíš, co jsi viděl," Joss mě upozornil.

"Vím, co jsem viděl. Je mi spíš divný, že tu noc napustili místo, kde to zvíře bylo," ohradil jsem se.

"Divný je, že to napustili tak rychle. Ale, mohl bych se zeptat na Výboru, jestli tam někdo něco neví," Joss odřekl.

"Hmmm," Peter zabručel. "A to je všechno?"

"Vesměs. Ještě vám můžu ukázat to místo, kde jsem viděl toho ptakoještěra, ale...," vydechl jsem.

Joss odfrkl a zvedl se. Následovali jsme ho.

"Nemáš nic v ruce," dokončil to. Jeho pohled zůstal nepřesvědčený a neuspokojený. Přitom, přesně tohle předpokládal.

"Upřímně, kámo, nevypadá to," Peter přitakal.

Mlčel jsem a snažil se uhýbat zrakem. Lehce jsem procedil vzduch mezi rty, ale nevěděl jsem, co říct.

Stáli jsme tam a zírali na sebe.

"Já si to myslel," Joss odřekl. "Ale nemám ti to za zlý, i když... no nevím proč to všechno."

Odkašlal jsem si, zatím Joss mluvil jsem zaštrachal do kapsy. Nahmatal jsem hedvábný papír a vytáhl celý kapesník ven.

"Protože krev bych sám od sebe plivat nezačal," položil jsem ho na dlaň a roztažený ho ukázal jim oběma. Má krev, má plicní výstelka. Jediný důkaz, který jsem měl.

Joss ztichl a Peter jen nevěřícně civěl.

"Drogy jsem brát nezačal. Byla by to pravděpodobná možnost, ale fakt nezačal. Nemám tuberkulózu ani zápal plic. Stačilo mi tu bejt čtvrt hodiny a moje plíce tady něco začalo rozkládat," chladně jsem vysvětlil.

"A... kurva. Jsi v pohodě už?" Peter do široka rozevřel oči.

"Jo, vzal jsem si kortizol. Chrčí to ve mně, ale jsem v pohodě," polkl jsem.

"To nedává smysl," Joss procitl. "Ty říkáš, že jsi viděl dinosaury, nějaký ty tvoje pravěký potvory, tenhle rybník byl vypuštěnej ještě včera v noci a potom jsi začal plivat krev. Co to má za souvislost?" Bylo na něm poznat, že ho to rozhodilo. Předtím dokázal srovnat jednotlivé souvislosti tak, že nepravděpodobné bylo takřka nereálným, s touhle proměnnou ale nepočítal.

"V době dinosaurů byla koncentrace kyslíku větší, než dneska o asi deset, dvanáct procent. Nevypadá to na moc, ale stačí to k menšímu poškození plic u lidí, co mají astma, dechovou slabost nebo nemoci s průduškama. Když jsem viděl, nebo, jestli chceš, jestli jsem viděl, dinosaury z pozdní křídy, sedí to," vysvětlil jsem.

"Jenže... když jsme byli na tý exkurzi tady po výsypce, tak přece říkali o tom, že jsou tady ty... sakra, to slovo,... Výrony. Jo výrony. No prostě výrony plynů, že jo," Peter navrhl.

"To je fakt. Popálit plíce... mě mrzí, že se ti to stalo a doufám, že jsi v pohodě. Jenom to mohlo udělat o něco víc věcí než víc kyslíku," Joss přiznal. Zatvářil se u toho starostlivě.

"Ale nemohlo," oponoval jsem.

"Nemohlo?" Peter zopakoval.

"Fakt nemohlo?" Joss chtěl získat převahu.

"Ne, protože plyny mají svůj pach. Všechny, co by se mohly uvolnit při výronu tady, se dají podle pachu poznat. Kyslík ho má ale specifickýho rázu," vysvětlil jsem. Teď jsem si byl více jistý.

Josse to rozhodilo. Nečekal konkrétní důkaz. Jak jsem řekl, nedivil jsem se mu. Nicméně, teď jsem byl na koni já.

"Takže buď tu někdo experimentálně vypustil kyslík nebo moje 'halucinace' nebyla halucinace. Buď a nebo," odvětil jsem.

Peter na mě stále upřeně civěl, zatímco Joss přejel zrakem jinam a v hlavě počítal.

Stáli jsme se tam v té trojici, na konci mola, a mohlo se jednat možná tak o tom, kam vyrazíme v tomhle horku nejdřív. Voda narážela o břehy, rákosové porosty praskaly pod náporem ptactva.

Krev se mi vařila a mé horoucné představy překročily hranici reality. Myšlenky básnily o tom, jak se potkáme s dinosaury, kteří obývali na konci křídy severoamerický kontinent, neurony pulzovaly nad imaginací setkání a poznání těch nejúžasnějších tvorů, kteří kdy po Zemi chodili.

Pohledět na ně, dotknout se jich. Cítít to, jak jejich obrovité plíce dýchají, jak jejich mírné oči sledují naše pohyby. Jejich masivní svalstvo dlouhých krků a mohutných hrudníků pohybuje jejich gigantickými i malými těly, srdce pumpují krev vysoko nad naše hlavy. Tak úžasní byli všichni.

Dinosauři.

Právě odklon od reality byla chyba.

Joss se trochu zamračil a zakroutil hlavou.

"Nedává to smysl. Něco ti popálilo plíce, nejspíš kyslík, ale... ten se tady mohl vzít odkudkoliv. Skoro odkudkoliv. Víc kyslíku... znamená to jenom, že bys měl jít do nemocnice. Jestlis teda-" smířlivě nabídl.

"Neříkej to. Tohle není to samý jako v lednu. To ti přísahám," zarazil jsem ho rázným hlasem.

"Fajn, tím líp," Joss stejným tónem odvětil.

Peter se pousmál, přívětivě se zašklebil. "Jseš jedinej člověk, kterýho znám, o kterým s klidem můžu říct, že se fakt spálil." Chápal tohle víc než Joss, protože byl v tomhle ohledu otevřenější.

"Právě proto bych to znova nezkoušel," rázně jsem ho doplnil. "Plivat krev se ti nechce," pousmál jsem se nad tím, pro odlehčení.

Zklidnili jsme se.

"Pojďte to tu projít. Nic nenajdeme, ale aspoň zabijeme odpoledne," navrhl jsem.

Oba dva měli smířlivě neutrální výraz.

"A budeme moct předstírat, že máme nějaký životy. To se počítá," nadnesl jsem to.

"Fajn," Joss střídmě přikývl.

"Říká člověk, co má jedinej z nás tří život a holku. Ironie. Ale oukej," Peter přitakal.

"Děkuju," sklonil jsem hlavu.

V té trojici jsme se vydali směrem k mostu a na první kopec, kde jsem viděl kvecalkoatla. V rámci možností, tak trochu jsme poklusávali. Jako bychom se předháněli, do tam bude nejdřív.

Dolezli jsme, se zlatavými paprsky na zádech, k mostu a od něj jsme pokračovali.

Trochu špatně jsme dýchali a sýpali.

"Co, že máme cejtit?" Peter se ujišťoval.

"Takový pálení na jazyku, co přestává a začíná. Přirovná se to," podjel mi pod botou kámen," přirovná se to, jako když se napiješ vodky nebo něčeho takovýho."

"Tys někdy pil vodku?" Peter se informačně zeptal.

"Jak to pak můžeš posoudit?" Joss uštěpačně přitakal.

"Omylem jsem si loknul. Další věc, kterou bych už nevyzkoušel," uzemnil jsem ho. Přikývl s vystrčeným spodním rtem.

Došli jsme tam.

"Co podle tebe máme hledat?" obrátil.

"Stopy tu už nebudou, nebyly tu ani včera, myslím." Neměl jsem to říkat, ale budiž. "Jste očkovaný proti encefalitidě a borelióze? Napadlo mě projít ten les tady a zkusit něco najít - stopy, peří, hovna... cokoliv biologickýho."

Nad námi se tyčila delší část cesty do kopce, za kterým už byla samotná vyhlídka. Na rozcestí vedla jedna dlouhá cesta postupně se svažující k hraně dolu a z ní potom další, nesypané, které byly vlastně jen občas prošlapanými cestami houštin. Mezi rybníčkem a tou cestou byl takový nivní, podmáčený les plný listnáčů a někde také borovic, jež se osaměle tyčily jako lesní velikány.

"Ty chceš, abysme se rejpali ve kdejakým hovnu, který bude ležet v lese? Slyšíme se pořád? Jsme na stejný vlně, že jo?" Joss se chcechtavě a ironicky vyptával.

"Já očkovanej nejsem, mě do dinosauřích lejn netahej," Peter obranně ukázal dlaně.¨

"Pokud je můj odhad na správný cestě, pak by zrovna tenhle biologickej zbytek měl vypadat jako velký ptačí... jako velkej ptačí bobek prostě. Šedý, primárně kašovitý. To ptáci v týhle oblasti nemají šanci vyprodukovat," vysvětlil jsem.

"Nechutný," Peter odřekl.

"Fuj," Joss přitakal.

"U dinosaurů a ptakoještěrů evoluční způsob, jak se vypořádat se ztrátou tekutin. My jsme oproti nim v tomhle zaostalí," znovu jsem vysvětlil.

"Skvělý, takže ty chceš projít tenhle les kvůli tomu," Joss to shrnul.

Peter poodešel trochu dál od nás. Zdálo se mu, že viděl, jak přes cestu přeběhla srnka.

"Začal bych tou cestou, od tý se odpíchneme," můj hlas se mu ztrácel v neznámu.

Peter ještě trochu popošel a viděl stádo srnek, které přebíhá přes kamenitou stezku. Zhrozil se. Přišlo, musel se oklepat, že mezi nimi viděl něco jako... ocas. Mezi těmi srnami proběhlo něco s dlouhým ocasem.

Promnul si oči.

Stádo přeběhlo a žádný ocas nebo jen ta silueta, kterou viděl, tam nebyly. Na vteřinu ho napadlo, že to byl přelud, jenže už to se mu nezdálo.

"Petere?" Joss mu poklepal na rameno.

"Viděli jste to? Viděli jste... ale proč já se ptám? Jasně, že neviděli," odfrkl.

"A co?" odřekl jsem.

"Jenom mi přišlo, že jsem tam viděl srnku s ocasem," gestikuloval.

Joss nevrle přejel očima po něm i po mně, trochu nahlas zadumal, ale jinak neřekl nic.

Pousmál jsem se nad tím. "Vidíš, už to přenáším i na tebe. Ale oukej, to zní zajímavě," odvětil jsem.

"Hmmm...," ušklíbl se.

"Jdeme teda?" Joss už nedočkavě přešlápl.

"Jo, jo," odřekl jsem.

Dali jsme se do kroku.

Les pracoval na plné obrátky ve shonu snížené druhové pestrosti. Rekultivace zabrala, ale stejně bylo tak jasné poznat, jak je tu všechno okolo rustikální, socialistické a umělé. Stromy stály v úhledných řadách, cesty se vedly lineárně a dle pravítka, snad i ptáci létali v geometrických liniích. Nebýt houštin, keřů a činnosti přírody, bylo by to tam jako ve filmovém studiu.

Nivní les nalevo od nás, kam jsme se chtěli vydat, byl krytý porostem keřovitých šlahounů, které k němu tvořily přírodní stěnu. Dál po cestě, blíž k hranici dolu, už nebyly tak vysoké a byly tam mezery od divoké zvěře, takže se tam dalo projít s tím, že se tam ale podrost změnil v podmáčenou zem pokrytou dlouhou trávou. Mokřad.

Tam jsem se chtěl s nimi dostat.

"Můžu jenom?" Peter se znovu přihlásil ke slovu.

"Posluž si," odvětil jsem mu.

"Kdybysme... náhodou, narazili na tu zvýšenou koncentraci kyslíku, co máme dělat? Myslím jakože, však nám to taky zničí plíce, ne?" odkašlal.

"Ne tak docela. Teda jo... bude se vám asi chvíli hůř dejchat nebo budete kašlat, ale plíce vám zůstanou v celku. Relativně," ušklíbl jsem se. "Já mám svoje astma prostě, proto to do mě šlo naplno."

Přikývl. Joss zatím klidně, ovšem trhavě, pozoroval okolí.

"Jestli to je fakt jenom tímhle, pak oukej," přitakal.

Došli jsme do tupé zatáčky, odkud byl malý vzhled do dobývacího prostoru rypadel. Nalevo les zřídl, keřovité porosty v sobě měly zřetelné díry. Seschlé listy šustily, nebe planulo modří a vál jen mírný vánek. Nad navršenými kupami hornin a popílku v dobývacím prostoru se tetelil horký vzduch.

Joss měl nějaké výhrady a Peter taky brblal, ale vlezli jsme do nivního lesa.

Vlhkost byla lehce cítit ve vzduchu, ale to sucho bylo poznat.

"Co hledáme?" Joss podotkl.

"Já nevím. Nejspíš něco, co nám bude připomínat pravěk, takže... tady skoro všechno můžeme hned vyloučit. Tím se to zužuje," odvětil jsem.

"Takže i časoprostorovou díru?" Peter se zašklebil.

"I to, když jsi u toho," stejným tónem jsem pokračoval.

"A Rimmerova hlava vylezla ze stolu," dodal a zachechtal se.

"Co?" Joss pokřivil obočí.

"Ozvěny minulosti z Červenýho trpaslíka," vysvětlil. Jossův výraz se moc nepohnul, jen trochu povolil. "Vážně jsi to neviděl? Nic?" informačně odřekl.

"Já jo," přitakal jsem. "Možná tu jenom chybí ten stůl," v duchu jsem se zasmál.

Rozešli jsme se do tříčlenné rojnice a dívali se pod nohy i okolo sebe. Spalovaly nás paprsky, protože koruny byly daleko od sebe a řídké, až dál směrem k dolu byl les hlubší a složený z těch vzrostlých borovic.

Když jsme vešli, cosi šustlo a zasyčelo. Pak bylo znovu ticho.

Nedlouho na to, po pár dalších krocích, se kolem rozhostil podivný puch. Byl lehký a přitom pronikavý.

V ústech se nám rozhostila podivná hořkost smíšená s vlhkostí a nějakou čpavě kyselou chutí. Trochu to připomínalo tu pachuť kyslíkaté atmosféry, ale bylo to cítit jinak, lehce jinak.

Prostupovali jsme němým podrostem, kde před námi všechna zvířata utíkala.

Oba to brzy poznali, že se kolem ten podivný puch rozhostil.

"Cejtíte to?" Joss začal kolem sebe komíhat paží.

"To nejde necejtit. To je ono?" Peter sykl.

Nadechl jsem se zhluboka a trochu se mi zamotala hlava. Slunce jakoby začalo více hřát a jeho svit dostal více barev, jenom na pár vteřin.

"Ne," zavrávoral se trochu," tohle není ono."

"Fuj," Peter si protřel oči. "Co mi to připomíná?"

"Divný," Joss znovu protřel vzduch okolo. Vychutnal vzduch v ústech. "Hmmm... nakyslý to je. Mohlo by to bejt ono," dořekl a radši rychle zmlkl a omezil dýchání. Nehrozilo mu sice fatální počkození plic, ale nechtěl to podcenit.

"Jenže je to i hořký, to předtím nebylo," odřekl jsem.

"Když tu můžou bejt dinosauři, proč by tu nemohl bejt hořkej vzduch?" oponoval s vychytralým úšklebkem.

"To nevím. Jenom by to mohly bejt i jiný věci, co dělají hořko v puse a nemusí s tím souviset," odfrkl jsem. Sám jsem si teď naběhl, tímhle jsem si protiřečil.

Peter mezitím přemýšlel, co mu ten pach jenom připomínal. Věděl, že to někde už zažil, i když to možná bylo jen déja vu. Světlo slunce se mu ale také na malou chvíli začalo dělit na více barev, jen na vteřinu.

Procházeli jsme dál, blížili se k umělé strouze, kde za deště stékal potok do rybníčku.

Nohy narážely do trsů travin, ale mezi mnohdy jen řídce zalistěnými stromy vypadaly velice.

Před námi, jak jsme se houpavě a pomaleji plahočili, se les zhustil vysokými borovicemi. Byl temnější, hustší a také se zdál divočejštím, primitivnějším.

Zapotili jsme se, trochu víc začalo působit teplo.

Joss si otřel pot z čela. "Je tu větší horko," konstatoval.

"Hmmm," zabručel Peter," taky se mi zdá."

Oči nám všem mírně poskočily, víčka se přivřela. Na pár metrů nás přepadla letargie, že jsme se opírali o stromky.

"Fuj," oddechl jsem. Přehodil jsem vzduch na jazyku a zacítil pronikavější, ostřejší pach. Přikryl jsem si pusu a začal dýchat mělce. Teď to bylo teprve ono.

Peter se držel po mé pravici, já byl ve středu, a blízko cesty. Joss sešel trochu níž, byl ve vysoké trávě pod námi, a blížil se k zalesněnému keřovitému porostu.

"Mám to," zavolal jsem.

"Jakože to?" Peter sykl.

"Jo, to," odvětil jsem.

Puch pomalu ustával a Peter i Joss si přikryli ústa i nosy.

Zastavil jsem. Na stromu vedle mě bylo zachycené nějaké šedé chmýří, takový chomáček.

Mlčky jsem vytáhl jeden papírový kapesník a chomáč sebral. Vypadalo to jako peří, ale bylo prachové vypadající jako savčí srst. Z toho, jak se do větviček zavěsilo, to navíc nevypadalo, že by tam spadlo z letícího dravce. Muselo ho tam nechat něco, co šlo po zemi.

Kráčející azdarchid by ho tam nechal přesně takhle.

Strčil jsem ho do kapsy a pokračoval.

Joss zabručel a odfrkl. Tohle se mu nezamlouvalo.

Neměl důvod mi nevěřit, což o to, ale pochybnosti a syrová logika věci ho hnaly do přesvědčení, že je to zhola nemožné. Všechno tomu nasvědčovalo, jednoduše mu bylo jasné, jak podezřelá shoda náhod před ním leží. Mozek mu pracoval logicky a matematicky s příměsí toho, že měl nějakou podvědomou, prastarou formu skepticismu.

Postupoval dál a šel do prostoru, kde byla tráva udusaná a prodraná.

Zavolali jsme všichni na sebe, abychom se zkontrolovali.

Hned potom nasadil znovu ten zamyšlený, trochu popuzený ale vesměs spíš zaujatý výraz.

Nevyznal se v počtu geologických období Země, ale znal skvěle fyzikální zákony, které proti všemu podobnému hovořily.

Došel do porostu, kde koruny stromů stínily, do šera. Pořád byl v té zválené trávě a podrostu a musel si přiznat, že to tam začalo být cítit něčím divným. Nikdy podobný pach necítil.

Zastavil a rozhlédl se. Směrem k rybníčku byla široká, nízká díra ve vegetaci. Opodál, ležel tam povalený kmen stromu cítící ohořeninou.

Nervózně, nevrle odfrkl a podrbal se na hlavě.

Hledal logické vysvětlení, nejjednodušším byla cesta pro nějaký traktor nebo něco podobného. A ten divný pach, mohla to být nějaká konkrece plynu, tlení nebo něco podobného. Moje závěry byly nejednoznačné. Mrzelo ho to, ale musel si přiznat, že nebylo nic, co by je jednoznačně dokazovalo mimo toho zakrváceného kapesníku.

Až do teď.

Koruny stromů stínily, ale bylo mu divné, kolik je tam světla.

Hleděl stále do té průrvy, směrem na východ, ale znatelně cítil, kolik jde za jeho zády světla. Ze západu.

Nevšiml si toho předtím.

Otočil se. Strnul mu obličej v nechápavý výraz. Vydechl a prsty se mu začaly třást.

V lese, mezi dvěma vzrostlými kmeny, v jinak přítmí, borovic se šedou kůrou se třáslo a mihotalo něco neuvěřitelného. Bylo to něco tak zářivého, těkavého a přitom nádherného, že z toho nešel spustit zrak.

"Kurva," Joss poznamenal tiše.

Polkl a nevěřícně hleděl do čehosi, co se dalo přirovnat jen ke světelnému roji plném střepů skla, energie a gravitace.

Nevěděl, kam tu věc má zařadit.

Mezi kmeny se to jakoby drželo na nějakých provazcích složených z ostrých, snad pevně držících střípků, které slabě svítily. Bylo to jako rozbité zrcadlo, jako stovky rozbitých zrcadel, které semknulo něco do pevného a zároveň kompaktiního celku. Střed, ten zářil. Byla tam světelná koule žluté až hnědé barvy. Jádro. Kousky světla roztříštěné v prostoru a čase pomalu rotovaly kolem něj, létaly v kruzích a elipsách, pomalých, rozvážných a nepravidelných.

Užasle na ten objekt hleděl a klepaly se mu prsty jako při zimnici.

Strnul. Mozek pracoval dál, ale nebyl si to s to s čímkoliv spojit.

Nevěděl co to je.

Něco prožil. Setkání. Pravé setkání s něčím neznámým.

Musel se odvrátit a odkašlat si.

V hlavě mu běžel morální boj. Věděl, že se spletl, ale nebyl si jistý tím, jestli to chce přiznat. Ne tak kvůli tomu, aby nebyl za hlupáka, ale vadilo mu to, že se jeho mozek přepočítal. Že on sám se přepočítal. Pravděpodobnost a jakýkoliv zdravý rozum byly ty tam. Na pomezí reality, před tím zářivým objektem ze střepů neznáma, hleděl do něčeho strašlivě znepokojivého.

Teď bylo možné všechno. Včetně setkání s dinosaury.

Pořád se odhodlával nad tím, co má dělat. Nadechl se a přiznal si i to, že nechtěl být před námi za hlupáka.

Protočil panenky a zakroutil hlavou.

"Bože můj. Do prdele," řekl si.

Silněji si odkašlal.

Otočil se a šel zpátky. Obešel ten krajní strom, na kterém ten objekt byl zavěšený, a chtěl vidět, jestli je to i z druhé strany ten samý jev.

Byl uvytržení.

Jen se tam mihotalo světlo a teplo, nebylo to tak zářivé jako z druhé strany, ale bylo mu aspoň jasné, že se ne úplně plete. Ne úplně znamenalo přinejmenším to, že si byl jistý s tím počkat. Nevěděl na co, ale chtěl počkat.

Na tváři se mu objevil lehký úšklebek.

Znovu to obešel, aby mohl pohledět do tváře toho neznáma. Měl teď čas přemýšlet a možná to i vysvětlit.

Hrál o čas. Jen nevěděl, že se o něj bude hrát doslovně.

Ušklíbl se a pravou rukou si prohrábl vlasy. Zvedl koutky a zeštíhlil oči. Neusmíval se, spíš mu něco začalo nehrát.

Znovu se odvrátil a zakašlal. Tentokrát to bylo ještě o málo silněji.

Předtím to nevnímal, ale teď... něco tam páchlo jako doutnák. Ucítil zvhlčený pach ohořelého dřeva. Byl to ten ležící kmen stromu. Musel uznat, že to bylo divné, přinejmenším divné.

Nadechl se znovu a začal ohromně kašlat. Do suchých dlaní se mu chytaly kapénky slin.

Krev. Ucítil její nakovovělou pachuť na jazyku, slabě.

Musel se opřít o koleno, na vteřinu se sklonil a za jeho zády se ozval podrost spojený s mělkým zabučením. Přes kašlání si toho nevšiml.

Otřel si pusu a už mu bylo jasné, že nás musí zavolat. Na vteřinu mu to sice příčilo, ale zapomněl to.

Mělké zabučení se ozvalo znova a s ním série několika lehkých, rychlých kroků.

Napřímil se, trochu si ještě odkašlal.

Fajn, problesklo mu. "Hoš...!"

Dostal takovou ránu dozad, že vyletěl vpřed přímo do té zářící věci.

Křičel, ale nikdo ho neslyšel. Jeho hlas se ztratil v časoprázdnu, někde kdesi daleko a dávno. Ucítil jasný nával tepla a ten masivně projel celým jeho tělem. Nikdy se podobně necítil, tlak, teplo i světlo ho objaly tak silně, že z toho neměl vůli se dostat ven.

Rána šla nad ledviny, prohodila jeho ho od pásu nahoru přes ten podivný objekt.

Bál se, čekal, že se pořeže o ty střepy, ale jak letěl, rozestoupily se před ním a on jimi prakticky prošel.

"Kurva," zařval.

Upadl na všechny čtyři, kolena se mu zabořila do měkkého mechu, ale ruce mu sjely do bahna až po podlomené lokty.

Rychle se sebral, trhl hlavou a viděl, jak před ním utíká nějaké zvíře.

Zahlédl dlouhý ocas zespodu břidlicově šedý, seshora oranžově hnědý s takovými skoro bodlinami. Byly to tvrdé štetiny. Upalovaly od něj tříprsté nohy vysoké jako ovce, tlustější prsty s polštářky a házely za sebou bahno.

Víc neviděl, nesoustředil se na to.

Před jeho očima totiž stanulo něco daleko úžasnějšího.

Když rozevřel víčka z bolestné grimasy, viděl před sebou krajinu, která nebyla... jednoduše nemohla pocházet od Geistburgu. Blankytný vodopád široce tryskal vodní proudy po okolí a do koryta řeky, která musela být široká aspoň třicet metrů. Poházené kmeny nějakých obrovitých jehličnanů, na nich ležely želvy, okolo ve podrostech ztopořených plavuní a leknínů s bílými květy se proháněly vážky a jiný hmyz.

Trhavě otáčel hlavou a ještě se ve svých očích zmenšil - vlevo na druhé straně řeky byl les gigantických stromů připomínajících sekvoje, pod nimi se krčily bělokvěté keře a o něco vyšší stromy. Napravo se tyčil kamenný útes se sprašovým náspem, po kterém se na něj dalo vystoupat, a kaskádovitými terasami nepříliš příkrými.

Slyšel jasně zpívat neznámé ptáky. Viděl neznámé druhy rostlin, hmyzu, mloky, které nikdy předtím neviděl a do toho začal lapat po dechu. Bylo to skutečné.

Nemohl se zmátořit.

Klečel na všech čtyřech a jeho tělem procházel takový adrenalin, že se nemohl uklidnit. Klepal se, i když byl ve třiceti stupních, trhal hlavou okolo sebe, aby se přesvědčil, jestli je tohle všechno pravda.

Tohle už vysvětlit nemohl. I při veškerém vypětí, nemohl to vysvětlit.

O to víc se rozklepal a vytřeštil žilkami podlité oči.

Zaměřil před sebou pohyb.

Po vláčné, nahnědlé zemi se hýbala narudlá, hnědavě červená masa, u které poznal, že to je krokodýl nebo aligátor. Čtyři krátké nohy s drápy, dlouhý ocas a obrnění na zádech, byl tak čtyři metry dlouhý.

Vzhlédl k Jossovi.

On najednou poznal, že je to spíš gaviál, než krokodýl. Čenich měl dlouhý, široký, ale protáhlý do výrazné čelisti s čnějícími zuby. Z téhle tlamy vyšel syčivý zvuk přímo k Jossovi, tvor rozevřel tlamu a zasyčel znovu.

Když ho jeho oči viděly, uvědomil si celkem rychle, že má problém.

Krokodýl znovu zasyčel.

Po těle se začal potit a najednou ho i pálil pas - vzpomněl si na zásadní věc - a okamžitě se vymrštil zpátky přes tu bariéru. Průlet kopírovala další vlna horka a tepla.

Bolelo ho celé tělo, jako by byl boxer po vítězném zápase, křeče ho chytaly do prstů a slyšel něco jako elektrické syčení. Dopadl na záda, do měkkého mechu, nohy převalil nalevo a vlezl hned do podřepu. Pohled měl upřený na tu svítící bariéru.

Znovu polkl. Zakašlal.

Synapse v mozku mu pracovaly dokonale a bez přestání, najednou mu docházelo, že asi věděl, co právě viděl. Nemohl tomu věřit, bylo to nemožné, ale stalo se.

"Kurva," pronesl znovu.

Rychle si přejel očima po rukou a triku, ale žádné popáleniny nebo spáleniny neměl. Vše bylo normální. Trhl hlavou, aby se zmátořil a ještě jednou sebe celého zkontroval rychlým pohledem na tělo.

Pak si vzpomněl na toho krokodýla na druhé straně a byl vyděšený k smrti. Už nebylo pochyb.

Mýlil se.

"Hoši?!," zařval hrozně silně. "Tohle musíte vidět!"

Seběhli jsme se k němu.

Prošli jsme les, seběhli po svahu dolů a stanuli před tím podivným objektem. Nikdy na to ani jeden nezapomeneme.

Stáli jsme tam nehnutě, vyděšeni. Ohromeni.

Vířící směs střepů a světla, gravitace a fotonů tam stála mezi prostorem a časem.

"Co to sakra je?" Peter vyhrkl.

"To kdybych věděl," Joss přitakal.

Ten objekt se pootočil, pomalu a rozvážně. Držel na těch světelných prutech zavěšených na stromech, zdálo se, ale jako kompaktiní celek se otáčel.

"Bože... Proboha," vyhrkl jsem s lehkým úsměvem.

Hleděli jsme na to pár minut s úžasem a lehce u toho promlouvali. 

Skla, ty drobné střípky se nám odrážely v očích, jak rotovaly. Byl to horečnatý sen, delirium za bílého dne v lese, který před třiceti lety neexistoval. Tohle by nemělo existovat. Chlupy po těle se nám ježily a i v tom vedru nám naskočila husí kůže. Pohřbené zvířecí instinkty nám říkaly, že tady něco nehraje, ale nikdo nevěděl co vlastně.

Bylo to tak krásné, tak tajemné a tak lákavé, že se tomu nedalo odolat.

"Myslím, že vyhrávám," nadhodil jsem.

"Tahle... co to je? Brána? Trhlina? Myslíš, že to má souvislost?" Joss stroze oponoval. Sám si myslel opak, jenom chtěl získat čas na přemýšlení. Jeho grimasa se zatvrdila a pokřivila.

"Hádám," zašklebil jsem. "Je spíš málo pravděpodobný dvě náhody v jedný oblasti a ve stejnej čas."

"No, vypadá to divně. Jako nějaká... kurva... fakt trhlina přes časoprostor," vyklepaně odřekl.

Začalo to pnout.

"Tohle je jak Blízký setkání třetího druhu... Proboha," Peter polkl. Rozhostil se v něm strach.

"Jestli tím třetím druhem myslíš dost nasranýho krokodýla na druhý straně, pak jo," Joss zasyčel.

"Jaj, a zrovna o tobě jsem si myslel, že stojíš nohama na zemi," obranně zavtipkoval.

"Děkuju," znovu sykl.

"Krokodýl? Jak jako krokodýl? Popiš ho," pobídl jsem ho.

"Kámo, ty nevíš jak vypadá krokodýl?" odřekl.

Peter nedal na sobě nic znát, ale bál se. Jakmile to viděl v očích, vedle sci-fi filmů si řekl, co kdyby tá má verze byla pravda. Znovu se mu naježily vlasy.

"Dneska je fakt divnej den. A ne kvůli tý zářící věci před náma, nikdo tu nezná svojí vlastní roli," uchechtl se.

"Ne," upozornil jsem ho. "Jestli mám pravdu, pak tahle... věc, řekněme, vede do svrchní křídy na západ Severní Ameriky. Tam žilo několik druhů krokodýlů a to na různým stupni nebezpečnosti. Jinak bych se neptal."

Joss se zarazil a trochu i uklidnil. Chytl se za čelo. "Vypadal jako takovej ten asijskej krokodýl s tím čumákem."

"Gaviál?" Peter přitakal.

"Jo, ten," sykl.

"Tak to dává smysl. Thoracosaurus, ten to byl," jistě jsem odvětil.

"Je mi jedno, co to bylo. Spíš... spíš-" načal to Joss.

Jindy bych se zazubil, ale teď na to nebyl čas. "Takže mám pravdu. Nerad to říkám, ale," povzdychl jsem," mám pravdu."

"Jakože na druhý straně je... že tam je něco jako pravěk nebo co?" Peter schválně nadhodil.

"Jo. Něco takovýho, nejspíš," přiznal jsem.

Ztichli jsme. Na pár desítek vteřin jsme zmlkli a dívali se na sebe, jeden na druhého, trhaně. Rušilo nás jen tiché cinkání a jemné pnutí na kalhotech. Naskakovala nám husí kůže.

"Ty to nebudeš kritizovat?" Peter vyjeveně promluvil na Josse.

Ten mlčel. Jeho výraz říkal, že o tom nechce mluvit.

"Kámo, já... vždyť to sakra není ani možný. Je to doslova nemožný, prostě to nejde," polkl a začal se potit.

"Co ti mám na to říct? Sám nevím, o co jde, ale, jestli tam něco takovýho je, chci to vidět. Fakt to chci vidět ze všeho nejvíc," odvětil jsem rázně.

Příblížil jsem se k té věci na dotek. Před očima mi běhaly ty střepy naplněné energetickým potenciálem, o kterém se fyzikům nesnilo. Světlo bylo silné a nedíval jsem se tedy zcela zpříma. Na tváři jsem cítil krásné teplo.

"Může tě to zabít, přece," Peter se ještě víc potil. Začal se klepat.

"Joss tím prošel. Já to jenom zkusím," klepaly se mi konečky prstů, ale už jsem se rozhodl.

Dal jsem tam ruku a cítil teplo nezměrného žáru. Po chvíli ustanulo.

"Kámo-" dodal.

Zhluboka jsem se nadechl, naroval se a zavřel oči. Prošel jsem tou věcí.

Kolem mého těla jsem cítil žár podobný, jako ten, co ustal. Chtěl jsem křičet bolestí, protože jsem si myslel, že hořím, ale nakonec v ten samý okamžik to samo skončilo. Otevřel jsem oči.

Prošel jsem skrz.

"Můj Bože... Pane Bože," vyhrkl jsem.

Dýchl na mě horký a vlhký svět plný neposkrvněné přírody a divů, které nikdo z nás nemohl předtím vidět. Leželo předemnou stejné prostředí, do kterého proctil Joss - zurčící vodopád, les jehličnatých velikánů a široká, ostrůvkovitá řeka.

"Kriste pane... no tak ne tohle," rozesmál jsem se tiše.

Nadechl jsem se. Do nozder mi vletěl horký a vlhký vzduch panensky čisté krajiny.

Připadal jsem si jako Adam v Rajské zahradě, předemnou se v mělké vodě leskla těla sladkovodních ryb, vynořovaly se krunýře želv a jejich mírné hladké hlavy, proháněl se tam hmyz různých velikostí jako obrovité vážky nebo pravěcí komáři, nad vodopádem jsem snad zahlédl kroužit nějakého letce, přímo pod mýma nohama se proplazil narůžovělý obojživelník vypadající bachratým tělem jako mlok.

Možná Albanerpeton, řekl jsem si.

Respekt jsem měl z těch rozvalených prehistorických aligátorů, kteří leželi na břehu mezi přesličkami, primitivními sladkovodními trávami a kameny. Pokud tohle byla Severní Amerika konce svrchní křídy, byla, to určitě Severní Amerika konce svrchní křídy, problesklo mi, tak tam ležela Brachychampsa. Dva a půl až čtyři metry dlouhý, dvě stovky kilogramů vážící. Leželo jich tam pět vedle sebe, různé velikosti.

Po thorakosaurovi tam nebylo ani stopy. Nechal tam po sobě jen brázdy v měkké půdě.

Pořádně jsem se rozhlédl. Za vodopádem bylo přítmí a to stejně i v lese obrovitých jehličnanů, metasekvojí, takže jsem asi stál směrem na západ.

Nic z toho jsem si nedokázal vysvětlit... bylo mi to jedno.

Viděl jsem před sebou svůj sen. Viděl jsem to, co lidské oči nikdy nemohly spatřit, protože to bylo šestašedesát milionů let do minulosti od chvíle, co jsem se narodil. Rozhlédl jsem se znovu a vycenil zuby. Rozesmálo mě to, otevřel jsem oči a znovu se pořádně nadechl.

Neviděl jsem jednu věc, co by mě utvrdila v tom, kde jsem.

Dinosaury.

Ty jsem tu zatím žádné neviděl, přestože jsem moc chtěl nějakého zahlédnout. Bylo mi to divné, ale vysvětloval jsem si to tím, že ty velké druhy, které byly tak ikonické teď možná ještě stále spaly, těch menších tam mohly pobíhat desítky.

Bylo to tak krásné a tak neskutečné, že o to víc jsem tam chtěl zůstat.

Sevřel jsem dlaň a řekl si, že mě mrzí, že tu ona nemůže být se mnou. Tohle chtěla vidět stejně tak. Sice pravda, méně než já, ale uhranulo by ji to. Byl by to náš nový svět. Ona by byla mou Evou.

Připomněl jsem si jí. Miluju tě, pronesl jsem v duchu.

Zamyslel jsem se, uměle se vytrhl z té iluze dokonalého vesmíru, abych byl nohama na zemi.

"Tak fajn... oukej."

Držel jsem si odstup od těch rozevřených tlam s kuželovitými zuby na břehu, ale rozhlížel jsem se po stopách na trochu rozbahněné zemi. Z Jižní Koreje jsme v tu dobu znali fosilní otisky kráčejícího azdarchida, takže jsem věděl, že mám hledat podlouhlé, plácačkovité stopy s čnějícím palcem dovnitř.

Rozhlížel jsem se tam, jak jsem jen chtěl, trochu se od světélkující trhliny v časoprostoru vzdálil, ale nic takového na zemi nebylo. Nedávalo to moc smysl, protože by se nedokázal tak rychle vznést a nezanechat stopy.

"Hoši?" lehce jsem do víru střípků zvýšil hlas. Nic se neozvalo zpátky.

Znepokojilo mě to, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Trochu jsem se rozklepal, ale nakonec se utěšil tím, že jsem přece jen kousek od místa, odkud jsem přišel.

Nedošlo mi tehdy, že jsem od toho místa vzdálen geologické věky.

Jemně jsem našlapoval a procházel se od časové brány až pomalu k sérii kolmých skalisek pokrytých šedo-černo-bílými pruhy, takovým křídovým guanem. Nademnou, když jsem zvedl hlavu, hnízdila kolonie takových velmi malých ptakoještěrů s červenými hlavami. Tenhle druh jsem neznal. 

Skřehotali a poskakovali, jejich zeleno-bílá tělíčka se chvěla ve ranním vzduchu. Ztichli, jakmile jsem k nim přišel.

Ani kolem nich, a pozemních cykasů, nebyly žádné stopy k nalezení. Okolo byly stopy krokodýlí, tříprsté dinosauří a veškeré další, ale nic jako ptakoještěr.

Lámal jsem si nad tím hlavu.

Ani na okraji, na rozhraní dvou geologických ér Země jsem se nedobral odpovědi a to jsem už věděl, kde jsem, a byl si stoprocentně jistý tím, co vidím.

Nedalo mi to.

Chtěl jsem jít ještě kousek dál, zahlédl jsem tam sprašový násep vedoucí někam na skaliska nademnou. Chabá stopa, ale pro ptakoještěry by to bylo ideální.

Zabručel jsem si pro sebe. Jednoduše, chtěl jsem z křídy vidět ještě kousek.

Zpětně, v tu chvíli to bylo až dost.

Vyrážel jsem, ale náhle se něco ozvalo.

Vycházelo to z místa, odkud jsem přišel.

Byl to syčivý, kovový zvuk. Rozešel jsem se blíž a viděl, že na zemi leží Jossova klíčenka. Najednou doletěl i Peterův mobil.

Lekl jsem se. Možná se jim něco stalo, to mě napadlo jako první.

Polkl jsem, popadl obě věci, naposledy se ohlédl do té Rajské zahrady. Trochu mě to rozesmutnilo a zároveň popudilo, protože jsem nic nezjistil. 

Nic kromě existence průchodu do jiného času.

Vběhl jsem zpátky do té světelné brány, ale v tu ránu, doslova, mě cizí tělo jdoucí z druhé strany vykoplo na měkké bahno. Slyšel jsem křik, hulákání a šepot, došlo mi to se někdo na druhé straně rozhodl udělat přesně to samé.

...

Joss a Peter stáli vyjeveně před tím objektem v lese. Moc se nehýbali, jen strnule zírali.

Peter nemohl uvěřit tomu, že jsem tam vkročil, Joss tomu, že se vrátil.

"Kámo, o co tady sakra jde? O co sakra?" Peter se rozkřičel.

"Myslíš, že já to vím? Kámo, to nemůžeš myslet vážně," zvýšil na oplátku hlas.

Peter s očima na vrch hlavy něco posunkoval a potom se úplně odmlčel, jen s Jossem nevěřícně koukal na to, co mají právě před očima.

"Proboha," odřekl si Joss.

Obal ze střepů stále pomalu rotoval a otáčel se, klidně a nerušeně. Oni dva na něj neměli sebemenší vliv, i když některé daleké střípky se agilně vyhnuly jejich končetinám.

Mlčky zírali několik dalších chvil.

Jossovi se v očích odrážely detaily té věci, neustále je měl před očima a přestalo mu vadit i to ostré světlo. Byl tím uchvácený jako ničím před tím, jen to nemohl dát plně najevo. Přepočítal se už jenom tím, že mi nevěřil a odsoudil to. Ne navenek, ale v hloubi duše. Jeho mysl ale moc dobře věděla, že tohle předpokládat nemohl.

"Měl pravdu," pronesl.

"Jestli je na druhý straně to, co jsi řekl, tak to teda jo," odřekl Peter razantně. V žilách mu už kroužilo zase více adrenalinu.

"Musíme pro něj. Jestli ta trhlina mezi časem a prostorem funguje fakt jako trhlina, může se zavřít. Musíme tam pro něj a vytáhnout ho ven," se strachem v hlase ale odhodlaně řekl.

Peter polkl a nic neřekl. Takový strach v životě nezažil.

"Nemůže bejt daleko," stejným tónem pokračoval.

Peter si před očima přehrál poslední dva dny a potom to, co jsme za těch dvanáct let spolu zažili. Začal se klepat jako osika, ale... rozhodl se.

"Jestli je tam fakt pravěk nebo co, Martin je poslední, co by se tam ztratil," přikývl.

"Taky fakt," Joss přitakal.

Postavili se před ten objekt a cítili napětí, jak jim po celém těle naskakovala i ve vedru husina a polil je studený pot. Podívali se na sebe a v tu chvíli z Peterovy kapsy vyletěl čnějící mobil a Jossova klíčenka se vytrhla z poutka. 

Magnetické pole to popadlo, vytáhlo ty věci z kapes a pasu a v tu ránu obě zmizely. Byly prostě pryč, ztracené nebo roztříštěné mezi tím shlukem úlomků.

Obě věci skončily uvnitř, respektive za tím.

"Co to bylo?!" zařval Peter.

Joss tentokrát lapal po dechu. "Magnetismus?" podivil se. "Možná elektromagnetismus."

Zůstali stát.

Ucítili a uslyšeli jemné cinkání u opasků, kde měli přesky, a potom takový podivný tah z kapes a batohů. Zarazili se a podívali se nejdřív na sebe a potom směrem k nohám. Ty kovové věci pulzovaly, pomalu pulzovaly a přecházely do plynulého tahu směrem k té věci.

"Takže je to ještě magnetický," Peter udýchaně odřekl.

"Hmmm," Joss přitakal. "Tak?"

"No," odvětil mu.

Podívali se na sebe a potom několika rychlými kroky proběhli skrz.

...

Upadl jsem na záda do měkké půdy. Okolo proběhla hnědá stonožka.

Jossovy nohy a tělo do mě narazily, když jsem procházel zpátky, a odpálily mě do země. On spadl hned se mnou.

Peterovy tenisky se zabořily do hnědavého substrátu, tak tak se udržel na nohou. Jakmile proběhl, zastavil se a pořádně se rozhlédl. Možná mu to vyrazilo dech tak, že se nemohl pořádně pohnout.

Byl v pravěku.

Nebylo pochyb. Nikdo už neměl pochyby.

Joss se rychle oklepal a pomohl mi se zvednout.

"Kurva... do prdele... kurva...," vyhrkl Peter. "Ono... Ježiši." Pořád se klepal, i když okolo mohlo být přes třicet stupňů.

Vzduch se plnil naším potem, bylo to cítit.

"Já jsem ti věřil, jo, ale tohle... do hajzlu," odřekl, když jsem oklepával hlínu ze svého těla.

"Vidíš, ale... já jsem z toho taky v háji," odřekl jsem mu.

Joss se sehnul k zemi a hledal ty ztracené věci, Peter pozoroval okolí a odháněl několik dotěrných much.

Hmatal jsem po kapsách a chyběl mi tam kompas, co jsem si vzal.

"Mám to," Joss vítězně zvolal.

Kompas jsem taky našel, byl rozevřený a ležel napůl v hlíně. Očistil jsem ho. Napadlo mě i zjistil, kde jsou tady světové strany, jestli vážně před námi ležel západ a za námi východ.

"Super," Peter až nepřítomně řekl. Asi měl respekt k těch ležících brachychamps na břehu.

Joss k němu přistoupil a podal mu mobil.

Jak jsem tak koukal, střelka se najednou začala točit. Nejprve jenom drobně, ale potom se začala konstatně otáčet jako káča nebo korouhlička.

Mohla to být magnetická anomálie, ale nezdálo se to. Pak mi to došlo, když jsem si to spojil s těmi věcmi, co přiletěly.

"Je to elektromagnetický," odřekl jsem.

"Vypadá to tak," Joss přitakal.

"No jasně... koukej," ukázal jsem mu kompas. Oba jsme viděli, jak se červený hrot otáčí.

"Takže to vážně dělá ta věc?" zeptal jsem se, pro jistotu.

Joss střídmě polkl a přitakal.

"Takže..., jestli to takhle funguje," klepaly se mi prsty," tak potom tohle by fungovalo jako mapa. Teda jako GPSka, na zaměření tý trhliny nebo co to je."

Okolo se začali rojit komáři.

"Vypadá to tak," znovu přitakal. Ve skutečnosti se dostával do varu.

"Kurva fix," zazubil jsem se. Taky jsem přešel do dalších horoucných představ.

Kolem nás se ve vlhku rozhostil znovu ten podivně hořký puch, který nás trochu rozkašlal, ale naše představy umocnil spektrem dalších barev na malou chvíli. Museli jsme si odkašlat.

Peter z úžasu, jakmile se odehnal mouchy, najednou přešel do respektu.

Z lesa metasekvojí, z toho přítmí, vyšlo zvíře velké jako autobus, vysoké snad jako slon indický nebo méně.

"Boys? Hoši?" přistoupil k nám.

Na druhé straně se vynořil tvor, kterého by tu nikdo zainteresovaný nečekal.

Reagovali jsme na něj, otočili se za Peterem a viděli ho také.

"Už jsem si... do háje, to je nádhera," vyhrkl jsem.

S úžasem jsme sledovali, jak se k řece přišel napít asi deset metrů dlouhý dinosaurus. První z prvních, kterého oni viděli. Byl jsem v naprosté euforii, krev se mi vařila a nohy přestávaly fungovat.

Hadrosaurid, kachnozobý dinosaurus.

Šel po všech čtyřech končetinách, přední měl kratší a ukončené trojicí srostlých prostředních prstů, dva postranní jasně čněly, ale zadní byly s tříprstými mohutnými tlapami o velikosti kola terénního auta. Zabořil se jimi do bláta, hlava byla ukončena typickým širokým zobákem podobným kachně a byla podlouhlá a relativně vysoká. Na temeni měl sekerkovitý, rudě zbarvený hřeben s jedním dalším hrotem čnějícím až za hlavu.

"Ty vole," Joss vyhrkl.

Tělo bylo objemné, robustní a ocas relativně dlouhý a mohutný, na hřbetě se táhla řada keratinových tupých hrbolů od jinak delšího, prohnutého krku. Barva toho tvora byla spíše tmavě zelená, na spodu břicha a končetin okrová.

"Poser mě," Peter se přidal.

Mírnýma, kravskýma očima shlížel do vody a nozdrami odfoukl jemnou vlnku jdoucí do kachnovitého zobáku, kterým lapal vodu do hrdla. Mohl vážit tak pět, šest tun.

"Sakra práce!" vykřikl jsem neomaleně.

Hadrosaurid si nás všiml a podíval se na nás.

"No paráda," Peterovi spadla čelist.

Lehce popotáhl zvuk jeho nozdrami, kde bylo ústrojí pro rezonaci zvuků, sklonil hlavu a vypil ještě několik doušků.

"Tenhle nám neublíží. Je to býložravec, neškodnej obr... Je to taky kurva novej druh," rozklepal jsem se s očima upnutýma jenom na něj.

Setkali jsme s druhem, kterého ze souvrství Hell Creek neznáme.

Viděli jsme něco, co vědci naší doby tehdy vůbec neznali. Vypadal, ten živočich, podobně jako jiný kachnozobý dinosaurus ze starší doby hlavně současné Kanady, rod Lambeosaurus. Vyskytoval se v několika druzích v době před zhruba sedmdesáti šesti miliony let, jeden z nich měl na hlavě hřeben podobný sekerce a podobný tedy i tomuto exempláři.

Možná to byl jeho potomek nebo něco takového, sám jsem nevěděl. Byl jsem jen uvytržení z toho, že vidíme dinosaura, který je navíc nový druh. Úplně nový.

"Bože," odřekl jsem.

I na ně dva, dinosaury neznalé, to udělalo dojem. Viděli něco skutečného, živého, ne jen kostru v muzeu nebo model v nějakém dinoparku. Bylo to reálné, neskutečně reálné.

Joss byl uchvácený, ale také si byl více jistý sám sebou. Začal přemýšlet nad tím, jak to zahrát do autu.

"Co teda teď?" nadhodil Peter. "Dinosaury jsme viděli a já... já ti věřím, ale nedokážu si tohle vysvětlit." Byl už pořádně vyklepaný.

"Hmmm... to sám nevím. Nevím, jak se tohle mohlo stát, ale asi fakt padnu na kolena a budu Bohu děkovat, že jsem tohle mohl vidět," s nadsázkou jsem odpověděl.

Hadrosaurid procházel kolem nás na druhé straně řeky, v bahně zanechával charakteristické stopy se třemi prsty.

"Trochu ironie, co říkáš?" Joss mě popíchl.

"To teda je, ale co mám asi říct," pousmál jsem se a dřepl si. "Tohle je fakt neskutečný, fakt tak reálný, až je to neskutečný. Vidímě svět, co vyhynul před šestašedesáti miliony let, takže o svým agnosticismu začínám pochybovat. Teď jenom, kam se vychýlím - buď budu kreacionista nebo ateista," vysvětlil jsem.

Joss s lehkým úsměvem přikývl.

"Měly by to vidět i ty dvě," Peter odřekl.

Trochu mě to rozhodilo.

"To měly," Joss přitakal. "A my bysme se měli vrátit." Byl už rozhodnutý.

"Proč?" vstal jsem.

Peter lehce přikývl. Slunce už mezitím šplhalo výše na oblohu.

"Protože je to taky moc nebezpečný. Já chápu, že to tady chceš vidět, ošahat si to nebo co, ale... nevíme, co tady je a nevíme ani to, jestli tahle věc," palcem ukázal za sebe," zůstane ještě dlouho otevřená.

"Nevyznám se tu, ale vím, co čekat. Znám ty tvory, ty ekosystémy. Jo, nejsem ideální průvodce, ale uměl bych nás tady provést bez toho, aby se někomu něco stalo," oponoval jsem.

"Sám jsi řekl, že tohle je novej druh. Kolik jich tu ještě může běhat a nemusí bejt mírný jako tenhle?" odřekl. Viděl můj skrabatělý, neoblomný výraz. "Jenom, že to je moc velkej risk, nic víc."

"Ne, že bych se ho chtěl zastat, ale... no, je fakt, že to tady může bejt sakra nebezpečný. Koukni jenom na ty krokodýly nebo co to je," Peter přitakal.

"Takže to tady ukončíme? Tohle může bejt největší objev od začátku kvantový fyziky, od začátku všeho. Setkali jsme se s něčím, co snad nemůže ani hypoteticky existovat. Riskujeme, to jo, ale za tu cenu jsem to ochotnej podstoupit," vlil se mi adrenalin do žil.

"Ty neriskuješ, protože nesázíš na nejistej výsledek," Joss střídmě, rozumně řekl.

"To jsi sám řekl, no," Peter přitakal.

Byl jsem ve slepé uličce, zrazující své vlastní ideály. Rozhodilo mě to ještě víc a cítil jsem se provinile, ale nedalo se přestat. Nemohl jsem dělat nic jiného než to, že jsem to tady chtěl vidět. Chtěl jsem to všechno, zcela sobecky, vidět a sáhnout si na to. I kdyby to změnilo chod času, chtěl jsem si to splnit. Bylo to neopakovatelné, unikátní.

"Co takhle udělat kompromis - dejte mi hodinu na to, abych si to tady prošel a vy budete na druhý straně. Kdyby cokoliv, přiběhnu zpátky a rychle-," nedořekl jsem.

"Ne. To je pořád moc velký riziko," Joss to odsoudil.

"Zase-" Peter se snažil o podporu.

"Mě o to nejde," Joss imperativně pokračoval," ale ta brána by se mohla co nevidět zavřít. To by pak teprve byl průser."

Myslím, že tohle byl v rámci možností solidní argument.

Hlavou mi proletěla myšlenka. "Když ta věc je tu asi od včera," čemuž jsem kvůli těm nenalezeným stopám nevěřil," a je podle všeho elektromagnetická, tak by měla bejt stabilní. Nejsem fyzik, ale nedalo by se to odhadnout, jestli zmizí, podle toho, jak to elektromagnetický pole bude slábnout?"

"Hypoteticky," Joss po menší odmlce řekl.

"Potom, když bude silný, tak bych ho měl pořád tím kompasem zaměřit. Když bude slábnout, vrátím se," nabídl jsem.

"Tohle zní logicky," Peter přitakal.

"To je pravda, no. Ale nezdá se mi to, protože to pole evidentně taky slábne, když jdeš od něj dál," Joss oponoval.

Jako na povel, tah kovových předmětů zesílil a znovu se ozvalo cinkání klíčenek.

Peter se trochu zoufale uchechtl. Nechtěl tu zůstat, ale tohle byla perfektní náhoda.

"Upozorníme na sebe, když tu budeme takhle cinkat," rovně jsem řekl.

Joss se ztupělým, stroze vůdcovským výrazem uhnul pohledem a jeho ledy se prolomily.

"Kam chceš tady jít?" řekl.

"Tady nad ty skály. Jenom se rozhlídneme, stejně to vypadá na tropickej déšť," řekl jsem upřímně.

Znovu nasadil ten výraz, tentokrát trochu smířlivější.

"Jednu hodinu a potom jdeme. Zapneme si upozornění a potom půjdeme pryč," nabídl.

"Oukej," přikývl jsem.

"Tak asi... asi fajn," Peter polkl a orosilo se mu čelo. Dostal žízeň. "Stejně bych radši zůstal tady," řekl, než jsme vyšli.

"Za chvíli jsme zpátky, přísahám," ujistil jsem ho.

Hlavou mu to šrotovalo, protože věděl, že mi může věřit, ale zároveň si řekl, co všechno tady může existovat za nebezpečí, o kterých my vlastně nemusíme vědět. Včetně neznámých druhů.

Jak jsme šli okolo řeky, viděli jsme, jak na druhém břehu vyběhlo k vodě několik štíhlých opeřených dinosaurů, kteří připomínali ptáky s dlouhým ocasem a drápy na křídlech. Peter s Jossem sušše a trochu posměšně poznamenali, že tihle dinosauři vypadají skutečně jako slepice, jak jsem mnohokrát opakoval, že dinosauři mají blíž ke slepicím, než ke krokodýlům a ještěrům. To byla pravda, jen moje třída to uchopila... jinak.

S respektem jsme procházeli kolem skupiny brachychamps, kterým do otevřených čelistí sedali menší, žluto-rudě zbarvení praptáci s drobnými ozubenými čelistmi. Ti jim vybírali zbytky tlející potravy, páchlo to tam zdechlinou nasycenou ve vzduchu.

Říkal jsem jim, jakou vzdálenost si musíme udržovat. 

Koutkem oka jsem měl stále zrak na trojici dravých dinosaurů na druhé straně řeky.

Když jsem se je snažil určit, jeden z nich lehce začeřikal a všichni tři zmizeli v lesním šeru. Dodneška, nevím, o jaký druh šlo.

"Co bysme měli dělat, aby nás tu nic nesežralo?" Peter nadhodil.

"Bejt co nejvíc v potichu, pohybovat se při sobě, nedělat povyk," odřekl jsem střídmě.

"Můžeme tady potkat i toho velkýho?" ptal se dál.

Začali jsme stoupat do mírného kopce, kolem se hemžily podrosty benetitů, cykasů a také některých trav a keřovitých spletí křídových bylin.

"Jestli myslíš T-rexe, tak můžeme," přikývl jsem.

"Sakra," povzdechl si.

Kolem, pod našima nohama prosvištělo nějaké drobné tělo, ozval se pak jenom praskot spadaných větviček a šišek cykasů.

Pokud nevíte, cykasy jsou takové ty bobulovité rostliny se širokým stonkem a košatým vějířem listů, připomínají malé palmy nebo ananasy, ale nejsou to jejich blízcí příbuzní. Jeden, co jsme tam viděli, mohl mít rozpětí snad čtyři metry.

"Když už jsme u toho, kdyby se vám začalo špatně dejchat, zastavte. Odhánějte komáry a rovnou je zaplácávejte, stejně tak i mouchy a podobnou havět. Nesedejte si, když to tam neočistíte," poučoval jsem dál.

"Víš, jak to zní, že jo?" Joss odsekl.

"Víš, jak to tohle vypadá, předpokládám," odřekl jsem mu zpátky.

Stoupali jsme do sprašovitého kopce, dokud jsem se nemusel zastavit a odkašlat si. Pořádně si odkašlat.

Oba dva se mě snažili podepřít.

"Mohlo to bejt horší," zabručel jsem.

"Důvod to otočit," Joss rozhodně odřekl. "True," Peter odřekl.

"Jsme nahoře, skoro," frkl jsem. Vrcholek, ploška pokrytá navátým prachem a kapradino-cykasovými podrosty, byla před námi, prakticky nadohled.

Podívali se na sebe a já jsem na ně znovu promluvil ve stejném duchu. Přikývli.

Za malou chvíli chůze jsme měli tak propocená trika i další kusy oblečení, že bychom je mohli ždímat. Bylo tam opravdové dusno a parno, ne ty náhražky, které jsme do té doby vídali v létě, ale ten přechod ze současnosti do křídy nebyl tak rozdílný.

Terén se změnil na sušší kamenitější půdu na horní straně, už jsme byli na vrcholu. Ten byl lemován pouze suchými hnědavými kameny a nízkými cykasy, jak jsem naznačil, které tvořily skvělý úkryt pro lecktrého dravce.

Vzpomněl jsem si na tu trojici dravých dinosaurů, tedy teropodů, dole a rozvažoval, jestli se tu další z nich nemohou ukrývat.

"Radši půjdeme dál od tý vegetace," polkl jsem.

Kolem nás vál svěží vánek nasycený mořskou vodou.

"Slanej," Peter se protočil. Zastavil se a uviděl před sebou rozvlněnou hladinu křídového moře, za kterým vycházelo slunce, osvětlovalo jeho vlny. Joss a já jsme tím směrem už dávno koukali. "Aha," narovnal obočí a netečně dodal.

Světelná trhlina byla vidět pod námi. Raději jsem vytáhl kompas, ručička se stále ještě otáčela.

Bylo to dobré.

Stáli jsme nad okraji ústí velké silné řeky, která si prokousala cestu až přímo k mořskému pobřeží. Její mělké vody se převalovaly v širokých meandrech, které byly lemovány subtropickou vegetací typu cykasů, magnolií, stromových kapradin, nízkého porostu přesliček, primitvních trav a jehličnanů. S řekou se klikatily i kameny, o které byly zasekány kmeny uhnilých stromů. Viděli jsme teď celou scenérii seshora.

Delta byla ještě docela blízko, ale bylo vidět, že nalevo se pobřeží naopak zakouslo do moře. Velkého vnitrozemského moře, jak se ta vodní masa protínající severo-jižním směrem Severní Ameriku nazývá. Napravo jsme neviděli.

"Tohle je celý?" Peter se ušklíbl. Pořád měl nahnáno. "Já jenom... možná jsem si to představoval..."

Tu myšlenku už nedokončil.

Nad námi se stahovala mračna, vypadalo to na nějaký tropům podobný déšť.

Nad mořem stále byla obloha nafialovělá až světle modrá, jak slunce šplhalo na obzor.

Na vrcholu jsme se s přirozeným odstupem postavili před nízké kameny, pak na ně. Viděli jsme tu scenérii úplně.

Dostal jsem se do varu. Do totální euforie.

"Kde teda jsme?" Joss nevrle odřekl.

"Chceš to přesně na stupně?" ironicky jsem pokračoval.

"A minuty, prosím," odhlečoval situaci.

"Fajn. Jsme zhruba padesátým šestým stupni severni, sedmdesátým čtvrtým východně. Koukáme na Velký vnitrozemský moře, tam je východ," dal jsem povel k otočení," za náma je počátek Skalistejch hor, tam je západ. Sever, tím směrem jsme přišli, jih, tím půjdeme dolů."

"Takže se asi neprocházíme v pravěkým Hollywoodu, co?" Peter trpce řekl.

"Ne, to tě musím zklamat," odvětil jsem střízlivě.

"V zeměpise jsem nebyl dobrej. Ale štve mě, že si nemůžu udělat fotku s pravěkým chodníkem slávy," nadhazoval.

"Ten je teď pod vodou. Nad ním plavou žraloci, ryby, želvy a spousta mořskejch plazů, co jsou velký jako autobusy," řekl jsem. Rozhlédl jsem se dolů, na kamenité pláži leželo tělo, jež mohlo patřit jednomu z nich - vyvrženému mořskému plazu.

Rozmluvím se o nich jindy, pamatuji se, že tohle tělo bylo v takovém stádiu rozkladu, že nebylo možné rozeznat, čemu to vůbec patřilo. Můj demonstrační příklad by vyšel naprázdno.

"Co to je?" Joss, po přemýšlecí odmlce, odrkl.

Proti nám se nacházelo vycházející slunce, před jehož kotoučem najednou prolétl ohromná silueta připomínající pterosaura.

"Quetzalcoatlus," problesklo mi hlavou.

"A sakra," Peterovy prsty se rozklepaly.

"Tohle přesně jsem včera viděl. Tohle přesně," ukázal jsem na oblohu. Podruhé jsem ho viděl v akci.

Ohromný ptakoještěr pouze využíval vzdušných proudů vysoko nad oceánem a hlídkoval nad blízkou pláží, zda tam moře nevyvhrhlo nějakou mršinu velkého mořského plaza. Pokud by se tak stalo, což se stalo, dokázal by pomocí prosvítajících blanitých křídel, napnutých na pouze jedinném dlouhém čtrvtém prstu, ladně plachtit dolů stovky metrů pod něj a obratně přistát na kamenitopísčité pláži.

Jenže tenhle Quetzalcoatlus se stále více přibližoval. Měl v plánu se nám ukázat v plné kráse.

 

Quetzalcoatlus. Při hledání gigantů skupiny ptakoještěrů by volba na tohoto severoamerického obra nepadla náhodou - jedná se o dosud největšího, dobře známého živočicha všech dob, který se pohyboval ve vzdušném prostoru. Jeho prokazatelné nálezy známe z amerického Texasu, nicméně je pravděpodobné, že jeho výskyt byl daleko širší a zahrnoval také další státy USA včetně Montany (ze které byl vyzvednut obratel tomuto rodu pravděpodobně náležící), ve kterých byl také doložen přímým pozorováním. Rozpětí křídel tohoto rodu dosahovalo velikosti malých letadel jako Cessna nebo stíhačky Spitfire, při deseti, jedenácti až třinácti metrech tento tvor byl na všech čtyřech končetinách vysoký jako žirafa, tedy okolo šesti metrů, a vážil zhruba okolo sto padesáti až dvě stě kilogramů.

Asi nemusím říkat, jaké bylo ho znovu vidět, když si tohle uvědomíte.

Zásadní skutečností u kvecalkoatla, pojmenovaném po mayském bohu v podobě létajícího hada, byl fakt, že tento tvor lovil na zemi a to pravděpodobně i větší kořist v podobě ještěrů, savců, hadů a neštítil se požírat ani menší neptačí dinosaury, pak také mršiny. Nešlo navíc o pouze pasivního dravce, ale aktivně se pohybujícího predátora, který byl schopen lovit prakticky jakoukoli kořist, kterou byl schopen dohnat. Jeho třímetrová lebka měla dlouhé bezzubé čelisti ukončené v robustním, tvrdém zobáků pro zabíjení kořisti a vytahování potravy z mršin. Šlo tedy o gigantickou obdobu hlavně mrchožravých ptáků marabu, jen byli vysocí jako žirafy, štíhlí a dravější.

Stoupání vzdušného giganta se změnilo v plynulé udržování výšky a soustřeďovalo se do souvislých kruhů.

"Hlídkuje," Joss zamkle konstatoval.

"Hledá nejspíš kořist," s očima upřenýma na to krásné, popelavě šedé tělo, jsem odřekl. "Skrčíme se."

Ukryli jsme se za balvany, vykukoval jsem pro případ, že by se ptakoještěr rozhodl zamířit nad nás a hledat kořist, kterou nikdy v životě ještě neochutnal.

Sledoval jsem ho s napětím, trnuly mi vlasy hrůzou, ale zároveň jsem cítil i euforickou radost. Drobně jsem se pousmál.

Oči mi jezdily po ladném těle, imponovalo mi ohromné rozpětí křídel i dlouhý krk. Vzpomněl jsem si na včerejší noc, kdy jsem ho viděl přistát - věděl jsem tedy, jak to bude vypadat, až se bude chystat na přistání.

Kvecalkoatlův úžasný zrak zpozoroval to tlející tělo na pobřeží.

Lehce se v letu napřímil, naztevřel dlouhé čelisti, zamával křídly a začal klesat. Zmizel mi z dohledu za hranou útesu.

"Je pryč," zvedl jsem se zpoza kamene.

Joss i Peter mě následovali.

"Fajn. Viděli jsme, přežili jsme, odešli jsme," Joss poznamenal.

Vytasil jsem znovu kompas, jeho ručička se stále točila.

"To nezní tak hrozně, když nad tím tak uvažuju," Peter stroze přitakal.

Zakroutil jsem hlavou. Nad námi se mračna stahovala, zatímco nad mořem se rozjasnilo slunce, a začalo snad i trochu poprchávat. 

"Nemyslíš to vážně, viď?" ujistil jsem se.

"Jenom, že," se zafuněním se posadil," čas běží."

"Kolik?" procenil jsem.

"Čtyřicet tři minut," Peter řekl.

"Dost času na to, se rozhlížet, možná ujít ještě kus tady dolů," ukázal jsem na cestu svažující se od vrcholku do nízkého lesíku za našimi zády.

"Dobře, tak uvidíme," zafuněl.

Peter mezitím upřel oči na říční tok, protože na protějším břehu viděl něco se mihnout v podrostu. Byl to zlomek sekundy, ale zdálo se mi, že něco se ovinulo kolem kmenu metasekvoje a zmizelo.

Očima nervózně jezdil po korunách majestátních jehličnanů, když najednou... Ano! Bylo to tam! zajásal v duši.

Viděl toho samého tvora, jak z jednoho krajního kmene skočil na kameny útesu a zmizel. Nervózně tikal zrakem a viděl už jen hýbající se vegetaci nalevo od vodopádu. Podrost byl moc hustý.

Pěkný, odřekl si.

Když znova očima zajel dolů pod vodopád k řece, udělal raději dva kroky vzad.

"Co je?" souhlasně jsme mu řekli.

"A zase se mi to stalo," postěžovačně polkl.

Zastavil se, došel jsem k němu, zatímco Joss netečně váhal.

"Pane jo," vytřeštil jsem oči. "Ty kokos, tak to je pěkný," vyhrkl jsem.

Zatímco předtím jsme viděli jednoho jediného dinosaura, tohle bylo něco jiného. Na druhé straně říčního toku se nacházelo stádo aspoň deseti zvířat.

"Máš na to fakt štěstí," Joss poznamenal, když se zvedl. 

Jakmile přišel k nám, jeho oči získaly nový zájem. Začal trochu otevřeněji uvažovat nad tím, jestli bychom se vážně neměli po okolí víc porozhlédnout. Sám začal věřit. Nešlo o nové druhy živočichů ani dinosaury, ale byli bychom ti, co objevili nový svět. Respektive svět starý, včerejší, který se ovšem nějakým zázrakem objevil v tom dnešním.

Více vykulil oči s méně přísným výrazem. Pousmál se.

"Tyhlety znám," Peter konstatoval sníženě.

"No pane jo," vyhrkl jsem.

Z lesního šera vyšla skupina dinosaurů, kteří byli stavěni jako nosorožci, jen si je představte s ocasem, krátkými a řídkými štětinami na zádech a hlavou, kde místě za sebou jdoucích rohů byly rohy nad očima vedle sebe pod stínem impozantního žlutavého límce. Byli to rohatí dinosauři, slavní právě druhem, o kterém jsem si myslel, že jsme ho potkali.

"Triceratops. Tohle jsou triceratopsové, proboha!" vykřikl jsem nahlas.

Po tvářích se mi rozjel úsměv a ruce střídavě přikrývaly tváře a rty. Potil jsem a byl úplně ománený tím, jak ti tvorové byli nádherní a majestátní.

"Tak přesně ty jsem myslel," Peter jistěji, vítězněji přitakal.

"No jasně, kámo. To ses trefil... Sakra práce," jechal jsem.

Stádo plně vyšlo z šera a mezi dospělci se ukázalo i několik mladších jedinců. Dospělá zvířata byli obrovití, těžkotonážní golemové, co vážili okolo pěti až sedmi tun a jejich lebky mohly měřit ke dvěma metrům. Límce jdoucí z týla měli okrouhlé, bez větších hrbolů na okraji, a ty jim kryly krk, kdyby je chtěl napadnout predátor, také ale sloužily k tomu, aby s nimi mohli ukazovat svoji dospělost - u největších, co jsme viděli, na nich byly zelené, šedé a oranžové skvrny k upotání opačného pohlaví v době říje.

Šílenství! vykřikl jsem v duchu. První dinosauři, u kterých můžeme jednoznačně určit pohlaví!

V dálce zabouřilo.

Rohatí dinosauři, tedy ceratopsidi, co jsme tehdy viděli, měli nohy srovnané rovně pod tělem, takže přední museli skrčit, když svými zobáky chtěli nabrat tekoucí vodu. Na čenichu neměli roh, pouze relativně vysoký hrbol končící v úrovni očí. Ty se skrývaly pod dlouhými, kolmo postavenými rohy.

Překvapilo mě, jak ty rohy byly vysoké a dlouhé, bezpochyby pro případ napadení dravci i pro vnitrodruhové souboje.

Tělo měli světle kaštanové barvy s béžovém spodkem mohutných hrudních košů, byly na něm výrazné světlejší skvrny v barvě žluté hlavy. Hřbet byl trochu vyvýšený nad břichem, svažoval se až k relativně krátkému ocasu, který byl pevný a končil v úrovni kolen.

"Co jsou ty chlupy?" Joss rýpavě poznamenal.

Mínil tím řídké štětiny, které se od zadní části břicha přes pánev a hřbet rozléhaly až po konec ocasu.

Nevnímal jsem ho.

"Představoval jsem si je větší, teda," radostně jsem odřekl. "Tenhleten tvor mohl měřit na dýlku devět metrů, vážil přes osm tun a ty rohy byly tak silný, že jima probodnul Rexovi břicho jako nic. Tím zobákem dokázal štípat kosti, hoši... možná to byl i všežravec, co se jima živil."

Nadzvedli obočí.

"Vidíte, jak jsou ve stádě? Jsou tam mladší jedinci, u kterejch se ještě nevyvinuly rohy a pořádně ani límce... tohle je důkaz, že to byly stádní zvířata, co kooperovala ve skupině," rozhazoval jsem rukama.

Klepal jsem se s vykulenýma očima. Pamatuji se na to, jako by to bylo včera.

Ceratopsidi pili, lokali doušky vody a svým bručením, chrochtáním a mručením odehnali i několik brachychamps a ptáků, kteří si hovili v bahně. Mláďata, byla dvě, se zatím pohybovala při svých rodičích a okusovala stonky plavuní, přesliček a nějakých dalších rostlin.

"A už mi řekneš, co jsou ty chlupy?" Joss se nerad opakoval.

"Jo, jo, promiň... Ty 'chlupy' jsou ve skutečnosti něco jako peří - tvrdý štětiny přeměněný z vláken, co všichni dinosauři mají od společnýho předka, z jedný jejich formy se pak prostě vyvinulo skutečný peří," vysvětlil jsem.

"Aha," dodal.

"V tom muzeu v Londýně ta kostra vypadala jinak," Peter poznamenal, když se díval na jejich vzpřímené nohy.

"Protože ten Triceratops je tam postavenej blbě. Takhle vypadali ve skutečnosti," horlivě jsem odřekl.

Déšť trochu nabral na intenzitě.

Cítil jsem se zase jako ten malý kluk, který měl neustále potřebu vše rychle a horoucně převádět do perfektnosti a opravovat to, co je špatně. Pro tenhle případ, nemohl jsem se víc mýlit.

Až o několik týdnů později jsem se dozvěděl, že skutečný Triceratops prorsus, za kterého jsem tyto tvory považoval, vypadal o něco málo jinak, toto zvíře bylo ve skutečnosti jiný velký ceratopsid z pozdní křídy severoamerického kontinentu.

Nedoceratops hatcheri. Dnes, po šedesáti sedmi až šedesáti šesti milionech let, nese toto jméno a známe ho na základě jedné jediné velké a relativně kompletní lebky nalezené roku 1891. Od té doby je její osud poměrně pochmurný, chtěl ji totiž řádně popsat a pojmenovat už slavný vědec Othniel Charles Marsh, jenže umírá roku 1899, a nestačil tak dokončit celou práci týkající se čeledi Ceratopsidae (rohatých dinosaurů), kam dozajista exemplář z Wyomingu patřil. Částečně ale z těchto dokumentů vycházel o 5 let později význačný paleontolog John Bell Hatcher, který se chtěl k lebce vrátit a popsat tehdy nový druh ceratopsida. Ovšem i tento paleontolog umírá roku 1904 na tyfus, na jeho počest však o rok později popisuje Richard Swan Lull lebku jako nový druh Diceratops hatcheri, když se mu nedokončená práce dostala na stůl. 

Takto ovšem historie wyomingské lebky, jako správný příběh, ovšem nekončí - pojmenování Diceratops bylo totiž použito již jako pojmenování jistého rodu hmyzu (a pro ceratopsida bylo tedy nutné zavést nový rodový název) a častokrát byl až donedávna tento ceratopsid zaměňován se samotným triceratopsem. Až o téměř 100 let polezději, roku 2007 byla lebka platně popsána jako nový rod Nedoceratops, některé studie z let 2012 a 2013 ji však přesto řadily jako růstový stupeň právě rodu Triceratops. Pozorování ve skutečné křídové přírodě ale ukázalo, že zhruba sedmimetrový a pětitunový Nedoceratops je oproti jeho slavnějšímu příbuznému docela jiné zvíře.

Byli jsme o krok před vědeckou veřejností - zatímco ta mohla o skutečném zařazení wyomingské lebky debatovat, my jsme ji viděli v přímé akci. A Triceratops? Ten to nebyl, bohužel pro mou neomylnost.

"Kriste pane... Paráda," vydechl jsem.

Znovu zahřmělo.

"Nechováme se někam?" Peter sledoval, jak mu velké kapky smáčejí oblečení.

"Jsme v subtropech, ten déšť za chvíli přestane," ukazoval jsem na západ, kde se už obloha rozevřela do modravých skvrn.

"Já jenom tak," Peter nadzvedl obočí.

"Kdyby tam zůstali," nadhodil Joss pozorující stádo," můžou nás... můžou nám něco udělat?"

Rozhlédl jsem se zpět na ně. Nedoceratopsové dopili a několik z nich začalo okusovat keře v přítmí lesa.

"Když je nerozdráždíme, nic se nám nestane. Jsou sice obrovský, umí i plavat, ale jsou něco jako obrovský prasata nebo krávy, nech je bejt a oni ti nic neudělají," ujistil jsem ho.

"No, říkal jsi, že se možná i živí jako všežravci," Joss pokračoval.

"Tys poslouchal? I ty lichotníku," ironicky jsem se odpíchl.

"Na to, že by nám mohlo jít o život, jsi celkem v klidu," nenechal se vyvést.

Usměvačně jsem frkl. "U těhlech ne. Jo, ceratopsidům nejspíš nedělalo problém vedle bobulí, šišek a kvant rostlin žrát i mršiny a malý zvířata, ale neví se to jistě. Můžu tě ujistit, nebudeme nejspíš ty, co to zjistí."

"Hmmm... fajn, fajn," odřekl, projel je očima a začal se dál rozhlížet po okolí.

Strnul jsem u pozorování těch nádherných tvorů, sám ve své mysli nerušen.

Dělilo nás tři sta metrů a stejně to byly miliony let.

Slovo ráj tady dostalo nový rozměr, protože za tohle by paleontologové a další vědci světa položili i svůj život, aby věděli, zda se pletli nebo měli s představami o prehistorickém životě pravdu. Jedno vím jistě - neměli ani potuchy o tom, jak ten svět byl úžasný, a jak málo o něm víme.

Nedoceratopsové se zdrželi na hranici lesa a řeky.

Sledoval jsem jednoho mladého samce, který na břehu objevil malého thorakosaura. Zabručel, vydechl a potom ho popadl do zobákovitých čelistí, několikrát silně stiskl a zlámal mu kosti. Pak z něj začal trhat kusy masa.

Kurva, frkl jsem.

Radši jsem se rychle na patě otočil a chtěl jít k ostatním.

"Já to viděl," Peterův výraz v očích mě paralyzoval.

"Tak nic neříkej," pokynul jsem.

"Už ti nebudu nikdy věřit," nadsadil.

"Budeš muset, jinak tě sežerou. A... zase jsi začal a toho si vážím," nesnadně jsem řekl.

"Prosím tě," udělali jsme pár kroků k Jossovi. "To je v pohodě. Ty víš, že to bylo jinak. Nasral jsi mě, to ne že ne, ale jseš kámoš. Pořád jsi kámoš a budeš." Nasadil ten lehce úsměvný, letargický výraz.

"Bod pro mě - nemusím si namlouvat, že je to proto, abys neumřel ve světě plným dinosaurů," nadlehčil jsem.

Rozesmál se. To bylo... v tu chvíli to vážně potěšilo.

Joss stál vedle těch kamenů a hleděl směrem do svažujícího se kopce na sever. Vedla tam stezka podél lesíka nízkých jehličnanů připomínajících zakrslé smrky. Tamtudy jsme se chtěli vydat, takže se tam chtěl raději díval pro případ, že by to vypadalo na predátora.

Na něco narazil.

Déšť pomalu ustával.

"Myslím, že tam něco je. Okolo se hejbá moc kytek na to, aby to byl vítr," uvedl nás.

"Takže furt čekáme?" Peter se jen ujišťoval.

"Radši jo," zavelel.

Přikývl jsem.

Mraky se hnaly vstříc oceánu, začaly zakrývat slunce.

"Říkal jsem, že to za chvíli přestane. V Hell Creek to nebylo úplně neobvyklý," nadhodil jsem.

"My jsme doslova na místě, co se jmenuje Pekelnej potok? To není úplně oukej," Peter zamrkal.

"To jméno má z naší doby. Moc to tady peklo nepřipomíná," odvětil jsem.

"Ale není to ani Rajská zahrada," Joss sykl.

"Pro vás ne. Já jsem v nebi. Vidíme to, co vyhynulo před šestašedesáti miliony let, procházej se tady hadrosauridi, triceratopsové, určitě i tyranosauři a tuny dalších druhů, o kterejch nemáme tušení. Je to tady obrovskej subtropickej les, kde máš říční meandry, bažinatý úseky, nadmořsky vyšší území a k tomu i mořský pobřeží. Mezi tímhle vším, je to tu jako skleník, studnice novejch druhů od hmyzu po dinosaury. Úžasný živý ekosystémy. Skutečný. Když tu zůstaneme, můžeme přepsat dějiny a to doslova," rozjel jsem se.

"Z tohohle jsem si vzal akorát ty tyranosaury. Trochu rizikový, ne?" opáčil se.

"Stejně vyhynou. V tuhle dobu sem může doletět ten asteroid, co bude příčina jejich vyhynutí," ujistil jsem ho.

"Víc kurva rizikový," Peterovy se zvětšily bulvy.

Josse to vytrhlo z pasivity. Uvědomil jsem si, co jsem řekl a potichu polkl.

"Počkej, počkej, tys právě řekl, že můžeme bejt v době, kdy dopadne ten asteroid a všechno živý umře? To... přesně o tomhle jsem mluvil," zvýšil hlas.

Stoupli jsme do nepravidelného trojúhelníku.

"Ne... ne. Teda jo, samozřejmě, ale kdyby to mělo přijít, tak... to víme," ujistil jsem je ztichle.

"Fakt? Prosím tě, ty máš i křišťálovou kouli?" horlivě vůdcovsky manýroval.

"Ne, nemám. Ale, kdyby ta věc praštila do Země teď, máme náskok okolo čtvrt hodiny a do tý doby by se země pod náma třásla jako blázen. Viděli bysme padat rozžhavěný kuličky skrz mraky, takže to by byl bod pro nás. Doběhli by jsme zpátky a byli v suchu. That's all," vyklepaně jsem řekl.

"Bože," Peter vydechl. "Já už se lekl, že by to fakt do nás narazilo."

Joss se trochu uklidnil, ale nepolevil.

"Jenže předtím to teda nevíme, takže by byla píčovina tady zůstávat," nadhodil.

"Ne, když zůstaneme v okruhu patnácti minut od tý věci," oponoval jsem.

"Jsme sedm minut. A říkal jsi okolo čtvrt hodiny, takže to může bejt i deset minut. Kdys... kdys nám tohle chtěl říct?" odfrkl.

Přišel jsem si zase jako ve škole. Zradil jsem jejich důvěru. Věřili mi, že je provedu tímhle cizím světem, a já si ani neuvědomil jednu z hlavních věcí ve svrchní křídě - dopad asteroidu Chicxulub a masivní apokalypsu, která by nás sežehla jako mravence. Nevědomky jsem je zradil.

"Mě to vůbec nenapadlo. Fakt ani na chvíli," oponoval jsem.

"Takže, kdybys nezačal s těmahle ekosystémama, tak můžeme bejt mrtvý," Joss konstatoval.

"Blbost. Jenom by trvalo dýl, než bysme se dostali k tý trhlině," opáčil jsem se.

Joss už přestal být naštvaný i popuzený, ale bylo na něm poznat, že má strach. O sebe, o nás všechny. Za ten den to bylo poprvé, kdy jsem si toho všimnul.

"Ale hráli bysme o čas. Sám jsi to řekl," zahnal mě do úzkých.

Kurva, problesklo mi. Jak jsem na tohle mohl zapomenout? Jak jsem mohl zapomenout na zásah, který savcům vydláždil cestu k dominanci? Přišlo mi to jako dobrá ironie - ti, kterým asteroid otevřel cestu k vývoji, by zemřeli jeho vinou. Strhnul se ve mně proud výčitek a vyříkávání. Udělal jsem chybu, která nás mohla stát život, a která neměla příčinu.

Lhal jsem si sám.

Dobře jsem věděl, proč jsem si na to nevzpomněl. Chtěl jsem vidět dinosaury a moje sobecké já mi nedovolilo na to myslet.

Ironie. Přesně kvůli tomuhle jsem ztratil své přátele kdysi. Teď jsem tím, kdyby asteroid Chicxulub byl cestě, jsem mohl ztratit i ty zbývající.

Vytrhlo nás to z pozorování, z reality.

"Měli bysme se vrátit," Joss střídmě navrhl. "Už jenom pro naše dobro. Já... může nás to zabít. Je to tu úžasný, ale nemůžeme takhle moc riskovat a to nikdo. Tak to je." Rozumný to muž.

Byl jsem idiot.

Nemohl jsem to ještě udělat.

"Hoši, já nemůžu. Já to tu musím vidět," namítl jsem.

Sušše a sykavě se na mě uchechtli.

"To se dalo čekat," Joss přikývl.

"Kámo... nic proti, ale všichni víme, že to nejde. V tomhle stojím s Jossem, sorry," diplomaticky odřekl Peter.

"Hmmmm," projel jsem je očima. Netvrdím, že jsem nebyl popuzený, ale chápal jsem je. Vlastně měli pravdu, to riziko bylo obrovské a větší, než jsem dokázal dohlédnout.

"Obracíme to," Joss smížlivě zavelel.

"Ne, neobracíme. Já tady zůstávám. Ještě třicet jedna minut," zatvrdil jsem se.

"Jseš blázen," oponoval přísně.

"A především chci bejt vědec. Pokud mám tohle riziko podstoupit, tak to udělám. Okruh čtvrt hodiny je od tý trhliny dost velkej na to, abych ho prošel a porozhlídnul se v něm. Nic víc nechci, navíc když ještě ani neuplynul čas," pokračoval jsem.

Šel jsem přes mrtvoly, to vím. Jen jsem podvědomě doufal, že se v časovém určení dopadu asteroidu na konci křídy zrovna nenacházíme. Je fakt, že jsem to nevěděl s jistotou.

"I kdyby ta věc měla teď dopadnout?" Peter s drobet roztřeseným hlasem se přidal.

"I kdyby měla," sykl jsem.

Nad námi, na šedavém nebi, se zlověstně přehnal obrovský stín. Přehnal se tak tiše, že jsme ho nezaregistrovali.

Podruhé to bylo horší.

"Sakra, vždyť to je šílenství," oponoval Peter.

"Šílenství je, že jsme v době, kdy po Zemi chodili dinosauři a naši předkové byli velký a vypadali jako krysy. Něco takovýho už se v životě nemusí opakovat a já... tohle nemůžu jen tak nechat bejt. I za tu cenu," vysvětlil jsem.

Joss mezitím přešel do celkem jasné opozice.

Na rozdíl ode mě pochopil to, že to riziko je nejen obrovské, ale hlavně také až příliš reálné. Nehodlal to riskovat a upřímně, dobře udělal. Nedělám si sice iluze, že se do toho míchala i jeho vůdcovská nátura, začal také utkvěle přemýšlet nad tím, jak by tohlo mohlo být neskutečné. Jak by mohl mít pravdu v tom, co říkal předtím - že tohle všechno je zhola nemožné. Převážily se v něm ručičky, znovu se naskytl skepticismus vůči tomuhle všemu, i přes to, co viděl.

Cítil déšť, slyšel mořské vody a vodopád, viděl ta zvířata. Ale, začal myslet na to, že by tohle vlastně neví, co viděl, a ozvěny těchto myšlenek se mu rozléhaly v hlavě. Začínalo ho to hlodat, jeho levá hemisféra logiky alarmovala.

Nejradši by už byl doma.

"Měli bysme fakt jít," zakončil to.

"Vy jděte, já zůstávám," znovu tvrdě jsem odřekl.

"Už nevím, jak jinak ti říct," frkl.

"A já nevím, jak jinak mám říct, že-," hrklo ve mně.

Na mé rameno v tu chvíli dopadla kupa něčeho, co by se dalo popsat jako odporně páchnoucí kašovitá hmota o nepříliš přívětivé šedé a bílé barvě.

Rozprsklo se mi to po těle, pár kapek se mi dostalo i na obličej. Hned jsem poznal, co to je.

Bez hnutí po mně jezdili oba očima.

Strnuli jsme na místě.

Rozklepal jsem se a začal si tu směs prohlížet. Byl jsem, že to nemám v puse. Našel jsem v tom i kousky kostí.

"To je-?" Peter nesměle začal.

"Jo, to je hovno," dokončil jsem to za něj.

Joss se podíval na nebe, vytřeštil oči a polkl.

"Hoši," trhavě ukázal.

Z oblohy za námi přišel ohlušující skřek. Byli jsme ticho. Děsivě potichu se to snášelo z oblohy.

"Do těch cykasů! Jděte do těch kytek!" zařval jsem.

Bez sebemenšího odporu poslechli.

Začali jsme utíkat a rychle se snažili naskákat pod košaté vějíře bulvovitých cykasů. Otočil jsem se a viděl, jak se dva ohromné ptakoještěří stíny snášejí přímo na nás.

"Dolů, dolů!" zakřičel jsem znovu.

"Tihleti už asi nehlídkujou!" ozval se hlasitě Joss, když se ozval další silný skřek.

"To se vsadím, že ne!" opáčil jsem se mu.

Po štěrkovitém terénu jsme se blížili do podrostu, kam jsme se narychlo skryli mezi veškerou zeleň. Vyrušili jsme pár nějakých malých savců se žluto-rudou srstí, kteří i se semeny odběhli někam dál.

Ulehli jsme na studenou, štěrkově hlinitou zem.

Před námi se zatím na vzdušných proudech snášeli k zemi dva ohromní tvorové. Jejich siluety připomínaly letadla, leželi jsme tam na zemi jako spojenečtí vojáci, kteří se marně chtěli skrýt před německými bombardéry a stíhačkami.

Kvecalkoatlové.

"No ty vole," Peter vyhrkl.

"Pšt!" sykl jsem.

Jejich křídla byla tvořena tenkou kožnatou blánou, velmi prokrvenou, takže když se snášeli k nám, tak to vypadalo, jako dva přízraky smrti. Blána nádherně prosvítala a budila dojem, že ti obři nepocházejí ze světa živých.

Znovu jsem se duchem vrátil do včerejška, když podobný obr proletěl nad mým domem a sezobl toho avisaura.

Měli rozpětí křídel snad dvanáct metrů, krky dlouhé tak dva a půl, možná tři metry, a stejně dlouhá byla i jejich velká hlava se zobákovitou tlamou v barvě kostěně bílé. Zbytek těla byl přitom popelavě šedý, jak jsem řekl předtím.

Všichni tři jsme ztichli.

Kvecalkoatlové pomalu a ladně dosedli na zem, rozprášili přitom nějaký ten větrný vír.

Teď jsme je poprvé viděli zblízka. Na hlavě, nad a před očima, měli šarlatově zbarvený hřeben, který byl u jednoho, toho většího z nich, daleko výraznější, ten menší ho měl až do světlé oranžové. Asi to byli samec a samice nebo jednotlivá růstová stádia.

Postavili se a jejich hlava byla vážně ve výšce šesti metrů u toho většího.

Upřeně jsme je sledovali přes tvrdé listy, stvoly a šlahouny.

Na křídlech měli vzorování v podobě ke konci zvětšujících se světlejších skrvn na vnějším okraji křídel. Jejich okraj, respektive prodloužené čtvrté prsty s napnutou kožní blánou, měli vztyčený vzhůru, aby se jim křídla nepoškodila, ale spokojeně kráčeli a svým vytříbeným zrakem sledovali vše, co se jen hnulo.

Byla to podívaná.

Můj odhad se nemýlil - ti dva vzdušní titáni se tu jen zastavili, jestli by tu nenašli něco k snědku nebo si odpočinout. Důležité bylo, že se nerozhodli lovit, jen zatím čekali, jestli se jim samo něco nenabídne.

"Na stupnici od jedný do deseti," začali jsme syčet, jakmile Peter začal mluvit," jak jsou nebezpečný?"

"Pšt!" zasyčel jsem jako hrnec. Ukázal jsem mu na ruce číslo devět.

Jeden z kvecalkoatlů obrátil hlavu naším směrem. Ulehli jsme úplně.

Jeho malé, přesné oči viděly aspoň částečně binokulárně, protože sehl hlavu a ve výhledu mu nepřekážel jeho dlouhý zobák. Upřeně se na místo, kde jsme leželi, podíval, přihmouřil oči a po několika vteřinách se otočil.

Oddechli jsme.

Mořský vánek nebyl ve tlejícím podrostu téměř cítit. Vanul směrem na nás, ale téměř ho nebylo znát, dokud nezačal foukat pořádně. Formovala se další bouřka. 

Joss si musel dát pusu na zámek, když mu přes nataženou ruku v tom šeru lezla třiceticentimetrová stonožka, která okolo sebe švihala tykadly. Každý pohyb chladných, chitinových nohou cítil na kůži, ale nemohl nic říct, jen zvedl ruku a vší silou tu věc odhodil.

Sledovali jsme je, menší z nich ze země sebral nějakého ještěra připomínajícího korovce z Mexika. Zhltl ho na posezení, vůbec ho to nezasytilo.

"Do prdele," špitl Joss.

Vítr se obrátil.

Listy cykasů se začaly komíhat na druhou stranu, pak jsme ucítili i vítr v zádech.

Kvecalkoatlové už vypadali, že odletí, jenže tohle je přesvědčilo ještě na malou chvíli zůstat.

Peter s naztevřenými ústy koukal, jak se oba na sebe obrátili a začali nasávat vzduch do úzkých nozder. Potichu se rozhlédli po okolí a hned na to zacítili pach, který neznali. Bylo vidět, jak jdou směrem k nám.

Klukům jsem posunkoval, ať jsou naprosto zticha, ať leží bez jakéhokoliv pohybu a hnutí.

Čím víc se přibližovali, tím víc jsme se začali klepat. Peter měl pořád otevřenou pusu. Jak jsme leželi, zdáli se ještě vyšší, než kdykoliv předtím, hrozivější, děsivější a víc hladoví. Dokonalí predátoři vyzbrojení zobákem s hranou schopnou porcovat maso.

Ticho protnul zvuk mouchy, která letěla opodál. Jakmile, nás zaregistrovala, přilétla blíž a vybrala si Peterova ústa na přistání.

Ne! problesklo Jossovi hlavou.

Skelně jsme sledovali, jak ta moucha letí.

Ty dva vzdušné přízraky se přiblížily natolik, že nás měli téměř na dosah. Nedalo se nic dělat.

On se nemohl pohnout, jen se bezmocně díval, jak mu ten křídový hmyz vletěl do úst.

Jeho oči se rozšířily, začal jí cítit a slyšet v puse a v tu ránu začal mohutně kašlat, chrchlat a sýpat.

S vytřeštěnýma očima jsme se na něj podívali a potom na ty dvě bestie.

"Do prdele!" zařval jsem.

Z jejich tlam se ovzal mohutný skřek připomínající hluboký zvuk cirkulárky.

"Utíkejte!" zakřičel jsem, zvedl se a jeden z těch kvecalkoatlů se na mě otočil a znovu skřekl.

Oba dva kvecalkoatlové se na nás hned otočili, menší z nich se skřehotavě rozeřval a pištěl, kdežto ten větší se už na nás vrhl, jak rychle reagoval.

Peter vyplivl mouchu, překulil se a vedle něj do měkké země dopadla špička zobanu rychlý jako vystřelená kulka. Pomlátil se o bulvy cykasů, ale okamžitě vyskočil na nohy a dal se do běhu.

Větší zvíře se na něj ohlédlo a naztevřelo zobák.

"Utíkejte! Utíkejte do toho lesa!" ukázal jsem tam směrem z kopce.

Joss počkal, než se ten zobák přežene, vyrazil na nohy a oběhl to monstrum hned z druhé strany.

"Zabije tě to!" Peter zakřičel. Pak hned začal couvat, jakmile se ta bestie za ním otočila a chtěla se rozeběhnout.

"Hej!" zařval jsem a stál přímo proti tomu zvířeti.

Větší kvecalkoatlus se chtěl pustit za Peterem, popadl jsem jednu velkou šišku a hodil mu ji přímo na hlavu.

"Dělejte! Běžte prostě!" zařval jsem znovu.

"Nenecháme tě tady!" Joss zakřičel zpátky.

Zabouřilo se.

Kvecalkoatlové sykavě klapli zobáky a bylo vidět, jak jim drobné kapky máčely pyknovlákna.

"Ty ptakoještěři potřebujou nižší vegetaci a větší prostor, aby si nepoškodili tu blánu, ze který maj křídla. Ten les by měl stačit," zakřičel jsem nazpět.

"Nech toho!"

Bestie, přízraky smrti v podobě ptakoještěrů šly blíž. Neznaly člověka, takže chvíli ještě váhaly.

"Veřte mi! Jsem přece blázen! Vím, co dělám," ušklíbl jsem se zoufale.

Joss i Peter zakroutili hlavou a jejich skelné pohledy i duše mě tam nechtěly nechat. Poručil jsem jen očima. Naposledy se zadívali, pak se rozběhli po kamenech.

Vrhli se na druhou stranu kopce, před nimi byl v kratší dálce vidět nízký jehličnatý les podsaditých koniferů a tisů, kde se kvecalkoatlům mohla zhoršit viditelnost a oni mohli schovat.

Obě dvě ty potvory zaskřehotaly a podívaly se upřeně na mě.

"Kurva. Kurva fix," rozšířily se mi oči. Zase ta moje samomluva.

Otevřely ty mohutné zobáky, poklapávali a pohýkávali. Nasáli můj pach, viděli moje nebranící se tělo a tím pádem jsem byl kořist. Už nehrálo roli to, že jsem z jiného světa, teď jsem byl jenom kopa masa a krve. To jediné z nás všech zůstane, kdybysme stáli před jistou smrtí.

Před očima vám neprojede celý život, projedou vám ty nejjasnější, nejúžasnější vzpomínky, které máte. Viděl jsem svou rodinu, své přátele, Harl... do očí se mi vhrnuly slzy. Všechno, na čem mi v životě záleželo, všechno dobré i špatné se zhustilo do jednoho bodu, jednoho titěrného, malicherného okamžiku. A stejně byl tak úžasný.

Znovu se ozvala bouře, do zad mi trochu zasvítilo vycházející slunce.

Udělal jsem krok zpět, ale ta šestimetrová bestie se přiblížila daleko na dosah ruky.

Rozloučil jsem se s nimi všemi, v duchu. Miluju vás.

Věděl jsem, že i kdybych věřil v Boha, šestašedesát milionů let před Kristem by mě těžko slyšel.

Menší se podíval na většího, vzájemně se přiblížili zobáky a zaskřehotali. Podívali se na mě a jejich svalnaté, štíhlé končetiny daly povel ke skoku.

Jen jsem si řekl, Tady to končí? Takhle to končí?. Po tvářích se mi rozjely kapky slz. Zavřel jsem oči.

Výdech z tlamy jednoho z nich, kyselý čpavý puch, jsem zacítil jako poslední věc.

Přišla tupá rána a skřek. Všude byla pořád tma.

Větší kvecalkoatlus se ohnal mohutnou hlavou a hned trhal maso i kosti. Spolu s menším začali tělo porcovat na kusy, rvát ho zobany a jejich ostrými hranami.

Krev se rozcákla všude, po cykasech, tlejících listech, po všem.

I po mně.

Otevřel jsem oči.

Vzdušní obři trhali na kusy dalšího avisaura, který většímu kvecalkoatlovi snad schválně narazil do hlavy. Popadli ho oba zobákem a rvaním jeho těla si dali malý překrm.

Otřel jsem slzy a dal se na útěk. Život se rozeběhnul dál.

Jakmile toho nebohého ptáka ti dva zpracovali, ohlédli se za mnou a skoro se snad i dali do běhu. Na svou váhu a rozpětí tentokrát ladně složených křídel, se oba kvecalkoatlové pohybovali dost rychle, ne, že by běželi v pravé slova smyslu, ale spíše dělali menší skoky vpřed a přitom dokázali skvěle vyvažovat svou hlavu.

Všichni jsme chytli druhou mízu. Nevzdali se bez kořisti a já bez toho, abych jim utekl.

"Něco novýho do životopisu, ještě nikdy jsem neutíkal před obřím ptakoještěrem," zlehčoval jsem to.

Několikrát za mnou lapli zobany.

"Kurva, ať se nepletu!"

Joss i Peter předemnou stáli a skelně koukali na počátek stezky, odkud přišli a kudy jsem to teď proběhl. Viděli mě a jejich oči i výrazy najednou ožily, až jsem se divil, jak moc. Jejich grimasa přešla do skoro euforického výrazu radosti, úsměvy jim opadly, když viděli, že se za mnou ty dvě bestie ženou.

Nevím, co jiného čekali.

Bežel jsem, co to dalo, nohy se mi opíraly do šterkovitého povrchu a já se jen modlil, abych měl pravdu.

"Bežte do toho lesa!" rozhazoval jsem rukama.

Neuposlechli. Stáli na místě s bojácnými, ale přímými výrazy a čekali na správnou chvíli. Ne z hrdinství, ale z povinnosti, z jejich vlastní nezištné vůle.

Děkoval jsem.

Les už byl tak blízko, že se dalo rozeznat i jehličí na stromech, ale ptakoještěři za mnou stále nezpomalovali a hnali pro to, co považovali za jejich majetek. Už chyběl jen malý kousek k tomu, aby jsem se s nimi mohl skrýt pod nízkými stromy, a znemožnit tak ptakoještěrům, aby nás pronásledovali.

Skoro jsme už vítězně jásali, když jsem se blížil k nim. Chtěli se rozeběhnout směrem ke mně.

Bylo to na dosah.

V zemi předemnou byl odchlýplý kámen, o který jsem zakopl a svalil se na zem. V samé radosti jsem ho neviděl. Upadl jsem na štěrkovitou půdu, několikrát se překulil a hned potom jsem se snažil všemi silami zvednout.

Kluci to uviděli a jejich výrazy se opět zhrozily. Naděje z nich vyprchala, na místě zkameněli.

Otočil jsem se na záda a sledoval gigantický zobák kvecalkoatla, který se nahýbal směrem ke mně. Odsud už nebylo úniku. Ten pocit bezmoci a strachu ze smrti se ve mně objevil znova, tentokrát ale slabší.

Nezatvrdil jsem se, ale šoural se po štěrku s vytřeštěnýma očima a snažil se dostat z dosahu klovnutí hlavy toho obra. 

Šest metrů vysoké zvíře se rozmáchlo mohutným krkem a velkou hlavou a mně bylo naprosto jasné, že tentokrát nemá v plánu minout. Nevěděl jsem, co dělat, jen se s tím smířit. Znovu.

Spletl jsem se.

Joss a Peter viděli nejhorší, viděli smrt samotnou. Viděli, jak se ten mohutný tvor ke mně rozmachuje. Ztratili všechny naděje, které jim ještě v duši zůstaly.

Připravoval jsem se na probodnutí kvecalkoatlovým nabroušeným zobanem a zkoncování, které mělo hned potom přijít. 

Znovu jsem zavřel oči.

Jako u Petera, když byla hlava na dosah ruky, rohovitým zobákem do mě jemně klovnul, aby zjistil, z čeho jsem, a jestli jsem k jídlu, pak zaskřehotal a napřímil se. Byl jsem perfektní oběd.

"Do prdele," zaklel jsem.

Oči mi nepřestaly nakukovat za mě.

"Jo!" zařval jsem.

Špička zobáku se blížila jako kopí, ale v tu chvíli se otočil, protože ho vyrušil šramot za námi.

"Jo!" znovu jsem zařval. Hned jsem začal po všech čtyřech couvat.

Menší kvecalkoatlus tam sváděl souboj o kořist, na to jsem čekal. Když Joss říkal, že tam něco šramotí, vsadil jsem projednou na nejistotu a doufal, že zvuk sýpajících ptakoještěrů by síce mohl zvířata odehnat, ale naopak oba kvecalkoatly přitáhnout.

Povedlo se.

V lese totiž hnízdil jeden menší opeřený dinosaurus, teropod dlouhý asi dva metry s úzkou lebkou a hnědavým opeřením po těle, kterého překvapili dva ještěři, křídový druh varana zvaný Palaeosaniwa. Jednoho se sice tomu dravci podařilo odehnat, druhý ale mezitím sežral většinu jeho snůšky.

Pustil se za ním skrz nízké porosty z područí lesa a vyběhli na stezku.

Hladový, rozparáděný menší kvecalkoatlus zpomalil, jak je viděl, a popadl varana do zobáku. Ještěr syčel a svíjel se, co jsme všichni viděli koutkem oka, ale kvecalkoatlus asi dvoumetrové zvíře popadl silněji a zobákem mu přelomil páteř.

Navzdory všudypřítomné smrti jsme zaplesali nad tím rozptýlením.

Větší ptakoještěr se ohlédl, zaskřehotal a rychle kráčel zpátky.

Zabouřilo.

"Honem, než si to rozmyslí," sykl jsem.

"Dělej, pojď," Joss zvýšil hlas, když ke mně s Peterem přiběhli.

Klepal jsem se a paralyzovaně pozoroval ty dva vzdušné obry. Moc jsem jim nepomohl.

"Vážíš asi tunu," Peter poznamenal.

"Sorry," upřeně jsem vydechl.

Strhl se další déšť prosycený mořským slaným vánkem.

Když jsme trochu poodstoupili, viděli jsme, jak se v tlamě jeho menšího druha už kývá ze strany na stranu mrtvola velkého ještěra paleosaniwy, a pod nim se k jejímu ocasu snaží skočit menší opeřený dinosaurus.

"Jdeme!" Joss velitelsky sykl.

"Pro jednou s tebou souhlasím," poznamenal jsem a se stále upřeným zrakem na kvecalkoatly.

Zalezli jsme do horkého nízkého lesa, rozdýchali se a znovu začali vnímat svět okolo.

Na stezce se zatím odehrálo krátké dějství mezi ptakoještěry a tím dinosauřím predátorem. Dorážel proto, že si nebyl jistý, jestli je plenitel jeho hnízda po smrti, relativně inteligentního dravce hnala pomsta živená z pohybů, které vysící údy paleosaniwy z kvecalkoatlovy tlamy dělaly.

Potrefeně začeřikal a skrčil se.

Tělo teropoda všude, kromě tlamy a konců končetin, pokrývala nahnědlá pera připomínající káně, břicho bylo zespodu krásně bílé s černými nebo šedými fleky a tlama byla nažloutlá jako zobák dnešních dravců. Na zadních končetinách měl přitom zdvižené kratší zahnuté drápy, nemohlo tak o jít o zástupce populárních raptorů čili dromeosauridů, ale pravděpodobně o jejich neméně smrtelného příbuzného z čeledi troodontidů. Jednoduše troodontid.

Pár vteřin na to, rozhodl se znovu zkočit po ocasu, který visel z dlouhého zobáku. 

Menší kvecalkoatlus ho pozoroval. Zúžil oči.

Úzká lebka se neustále domáhala úlovku obrovského ptakoještěra. Kvůli tomu si ani dravec nevšiml, že právě jeho teplokrevné opeřené tělo se stalo středem zájmu druhého létajícího obra.

Stáli jsme v lese a neviděli na tu scénu.

Troodontid vyskočil, zachytil se ocasu ještěra, ale v tu chvíli ho chtěl menší kvecalkoatlus odehnat, protože chtěl kořist pohodit na zem a nebo jí začít požírat vcelku.

Teropod zlostně začeřikal, seskočil, ale když chtěl udělat druhý manévr, tak větší kvecalkoatlus přiběhl.

Ještě zmítajícího se, ptakoještěr ho nabral do svých mohutných čelistí. Začal s ním třást, trhal mu slabě držící peří, ale pevně mu sevřel malý hrudník a štíhlé tělo bez problémů zvedl.

Byl slyšet jen jeho pisklavý křik.

Kvecalkoatlus ho v zobákovitých čelistech převracel, pak prudce otočil zmítajícím se troodontidem doprava a z šesti metrů ho pustil na zem.

Křik utichl. Za lesní oponou jsme nic neviděli.

Zvířeti zlámal kosti na nohou, žebra i ocasní obratle. V paralýze, kdy mu do vnitřních orgánů tekla krev, se jen jemně ohlédl vzhůru, a potom mu kvecalkoatlus vrazil poslední ránu z milosti obrovitým zobákem.

Tlama jako kopí konečně nedopadla na prázdno a trefila svůj cíl. Kvecalkoatlus skoro vítězně zaskřehotal.

Menší si nasoukal varana do hrdla a polkl ho.

Větší začal hodovat na mrtvém těle, oboustranně ostrými hranami čelistí začal trhat končetiny, kousky masa, vnitřní orgány. Krev do okolí vsákl déšť. Zanedlouho bylo po všem, protože mršinu téměř celou dokázal zpracovat.

Teď se oba museli mít na pozoru před okolními predátory, s plnými žaludky by jen tak snadno a především rychle nevzletěli.

"Ty jseš fakt blázen. Fakt úplnej magor," Joss stroze konstatoval.

"To teď vím taky. Ale naštěstí jsem měl pravdu," oddechl jsem a setřel pot z čela.

"Bože můj... do háje," Peter vyhrkl. "Mohlo tě to zabít."

"Mohlo, to teda mohlo. Ale aspoň by to pro mě bylo zadostiučinění, vy dva byste byli v pohodě a došli zpátky. O to mi šlo - dva ze tří je furt lepší než nikdo," vysvětlil jsem chladně.

"Takhle se chovají akorát psychopati - tvoje smrt by... kurva, nic by to neřešilo. Nic by se nezměnilo," Joss mě pokáral. Stahoval se. A stejně by se změnilo všechno, dodal si.

"Ale jsme rádi, že se to kurva povedlo. Bože," Peter přitakal.

"To teda jsme," Joss utrápenecky pokynul.

"Já taky. Do háje... do prdele... tohle je neskutečný. Bože... kurvaaaa!" zakřičel jsem. "Ani nevíte, jak jsem rád, že žiju. Že i vy dva jste naživu," oddechl jsem pořádně.

"Tohle dělat nemůžeš, kámo. Tohle fakt ne," Peter s trochu zvednutými koutky poznamenal.

"On už to neudělá. Určitě si nasral do kalhot," Joss se ušklíbl.

Rozesmál jsem se a přikyvoval. "To teda jo. To teda nasral a pořádně."

"Ale dali jsme to. My jsme to fakt dali," Peter euforicky zvýšil hlas.

"Kolik zbejvá?" Joss zcela logicky odřekl.

"Třicet... dvacet devět minut," Peter snížil hlas.

"Fajn. Takže dojdeme zpátky a padáme odsaď. Co to půjde," dodal.

"Hypoteticky bysme mohli jít i okolo těch kvecalkoatlů. Když se najedli, těžko budou schopný-" navrhl jsem.

"Ne," Jossův výraz byl kamenný. "To v žádným případě nepřipadá v úvahu."

"Ty se nás fakt aktivně snažíš zabít," Peter vytřěštil oči. "Ty vole."

"Dobře, byl to jenom nápad," nadlehčeně jsem se stáhnul. "Když půjdeme tudy a budeme dávat pozor pod sebou, dojdeme zpátky za chvíli." Přikývli. "A hoši, sakra moc se vám omlouvám. Mrzí mě to, co se stalo, fakt mě to mrzí."

"V pohodě. Může se to stát, no. Ale hej, říct jsi to měl," chladně mi Joss odřekl.

Musím říct, že mě jeho postoj překvapil. Čekal bych exemplární trest, s nadsázkou, ale nic takového se nekonalo. Jen chladně kalkukoval, jak se dostaneme co nejrychleji zpátky.

"Má pravdu. Ale jsme v pohodě, za chvíli i zpátky, takže oukej," Peter přitakal.

"Děkuju," upřímně jsem odvětil. "Jinak, v tom lese platí stejný pravidla, jaký jsem řekl."

Znovu přikývli.

Dali jsme se do kroku, boty se nám bořily do vláčnější země s příměsemi menších kamínků a spadaných semen jehličnanů, kolem kterých jsme i procházeli. Byly tam mezery v jinak kapradinovém, zeleném moři a to byly asi vyšlapané stezky od zvířat. Sem tam se něco mihlo, nějaký malý savec nebo ještěr. Snažili jsme se to nevnímat.

Ušli jsme sotva pár metrů a obloha nad námi se roztáhla, vysvitla ranní modř.

Hell Creek, tedy název této oblasti a zároveň geologického souvrství v současnosti, žil velice bohatými ekosystémy, ve kterých byste našli ohromně široké spektrum života. Z doby samotného konce křídy, tedy z doby mezi zhruba šedesáti sedmi až šedesáti šesti, odsud pocházejí velice kvalitní informace o představě života na sklonku druhohor.

To, co jsme tam tehdy viděli, byl jen zlomek z toho, co tam skutečně existovalo, a co jsme vidět mohli. 

Viděli jsme tam nejméně jeden nový druh neptačího dinosaura, kterým byl ten lambeosaurovi podobný hadrosaurid, a to jsme nahlédli jen na krajíček. Desítky dalších jsou dokumentovány, známe je z ohromného množství místních fosilií včetně posledních severoamerických neptačích dinosaurů a ano, také druhu Tyrannosaurus rex.

Sami jsme se přesvědčili, že vedle dinosaurů odsud známe i další velké množství obratlovců, bezobratlých, rostlin, řas, hub a dalších organismů, někdy i dost všudypřítomných.

"Zase ty debilní mouchy," odháněl jich od sebe Peter pár.

"Na mě taky lítají," odháněl jsem je od ramenou. Patrně, přitahovaly je zbytky toho ptakoještěřího guana.

Joss naší karavanu vedl.

"Myslíte, že už jsme daleko?" Peter odřekl.

"Podle mě jo," Joss se ohlédl. "Teda daleko od těch ptakoještěrů nebo co to je, doufám."

Podíval jsem se na kompas. To heslo Vždycky najdeš cestu bylo teď ještě zvučnější.

"Jsme v pohodě. Ručička se furt chová šíleně," odvětil jsem.

"Pěkná kombinace slov," Peter poznamenal.

"Děkuju," odvětil jsem.

"Je možný, abysme tady narazili na tyranosaura, kdybysme teda fakt byli tam, jak říkáš?" Joss skepticky pokračoval.

Šlahouny nás bičovaly do nohou.

"Ta šance tady je. Předpokládal bych, že se tyranosauři budou zdržovat hlavně ve vnitrozemí, u velkejch řek, v lesích, při pomezí lesa a otevřenější plochy. Ale vyloučit to nemůžu, jenom mi přijde nepravděpodobný, že by se záměrně zdrželi v tomhle terénu," vykládal jsem.

Peter se zatím rozhlížel okolo. Vzpomněl si na ten přízrak, který viděl u vodopádu.

"Šikla by se sklenička s vodou," Joss nadzvedl obočí.

"To by nám moc nepomohlo," ušklíbl jsem se. Jeho výraz se trochu skrabatěl. "Popravdě, tyranosaura bysme tady zaregistrovali akorát, kdyby on sám chtěl a nebo nelovil. Jinak je tichej, tišší než ten asteroid."

"No to je fakt výborný," Peter poznamenal nepřekvapeně.

"Ale těch se bát nemusíme. Rexové jsou to poslední, co bych předpokládal, že tady uvidíme," ujistil jsem je.

Protočili panenky a zabručeli.

"Neříkám to jenom proto, abych vás naštval. Takhle to je. Tyranosaurů se tu bát nemusíme."

Jak jsme šli dál lesnatým terénem s podsaditými kapradinami a jehličnany, tím více jsme cítili lidskou nepřítomnost. Čistý vzduch plný kyslíku, žádné zvuky aut nebo vlaků a krajina nedotčená civilizací. Bylo to nebezpečné i děsivé, ale krásné taktéž. Vegetace byla plná života, pod našima nohama pobíhaly zástupy mravenců a sem tam se kolem mihla i nějaká ta pravěká včela s pylem na svém tělíčku.

Stáčeli jsme se pomalu zpátky, kompas se začal víc a víc protáčet.

"Je to tady jak v King Kongovi," Peter načal," jenom čekám, kdy se tu na nás vrhne parta raptorů a nějakej debilní, obří hmyz." Sýpal a frkal, protože se mu pořád nedařilo od sebe odehnat těch pár posledních much.

"Raptorů... raptoři jsou větší hrozba než tyranosauři. Dva roky nazpátek odsud popsali jednoho, co vypadal jako Velociraptor, jenom byl o něco málo větší," rozvedl jsem to.

Peter se na mě, ze vzteku od toho hmyzu, zadíval, jakoby plánoval mou vraždu.

"Ty vole, ty to fakt nezlepšuješ," vyhrkl.

"Měl bys bejt radši zticha," Joss přitakal.

"Acheroraptor temertyorum. Ale... no, vyskytoval se podle všeho daleko ve vnitrozemí. V horách s řídkou vegetací, kde mohl splývat s okolím. Tady bysme ho našli těžko," odřekl jsem.

Čím jsme se víc stáčeli zpátky, tak tím víc sílil podivný bzukot a vrčení, repetitivní a jakoby i trochu mechanické.

Ztichli.

Radši jsem lhal, protože pro tohohle dvou až třímetrového dravce by tohle prostředí bylo ideální. Podrost, kde by se nerušeně mohl schovat a vyčkat na kořist v celé smečce.

"A navíc, jestli jste viděli toho, co ho popadli ti kvecalkoatlové, tak zhruba takhle vypadá. Sám by nám fakt neublížil, sám by toho moc nesvedl," vysvětlil jsem. "Je ale fakt, že-"

"Ticho už radši," Peter zvýšil hlas.

"Oukej, oukej," odřekl jsem.

Došlo jim, že ten tvor pozřený kvecalkoatlem, nebyl zdejší jediný, stejně stavěný dravec. Vedle repetitivního bzučení sílil zvuk vodopádu, takže jsme se vraceli k trhlině správně.

"Ale s tím hmyzem ti fakt můžu říct, že to tady nepotkáme. Neexistuje tu nic, co bysme neznali z naší doby," ujistil jsem ho bez nadsázek a úšklebků.

"Aspoň něco. Takže jenom ty otravný mouchy," odehnal poslední.

"Jop, jenom ty, vosy, včeličky a další hnusná havěť," pokýval jsem.

Pro Petera bylo hřejivé, mimo okolního vlhka a parna, že aspoň něco z téhle doby mu přijde povědomé a jakoby domácí. Nevyznal se tu, jen očima pozoroval okolí kvůli dalším dravcům, a také hledal toho tvora, které viděl předtím. Přišlo mu divné, jak moc se pro to nadchnul, protože nějaká zvířata nezajímala. Chtěl tím asi spíš zaměstnat mozek, aby nemusel myslet na všechny ty predátory, kteří se tam mohli ukrývat.

Blížili jsme se, podle zvuku a kompasu zpátky. Člověk by neřekl, že jsme byli tak daleko.

Pokračovali jsme pořád kupředu a v tu chvíli jsme prolezli nízkou vegetací a ten zvuk byl přímo před námi. Šířil se sním i podivný hnilobný puch a smrad připomínající rozkladádající se maso a tkáně.

"Fuj," Joss nasál nějaký hnilobný pach.

"Trochu to tu smrdí, to je fakt," podrbal jsem se na nose.

Ohrnuli jsme další kapradiny a keře a puch zesílil stonásobně.

"Trochu? Ble, tohle je jiný, než trochu!" zvýšil hlas Peter.

"Pšt," slabě jsem zasyčel, než jsem si musel přivřít nos i ústa. Ten puch byl až moc pronikavý.

"Tak tohle je fakt síla," Joss konstatoval.

"Jako moje ponožky, jenom kdybych je vymáchal na jatkách, a pak strčil na rok ke zkaženýmu masu," superlativoval Peter.

"Nebo když máš hnijící svačinu v tašce, tak to je taky ten puch... ble," ohrazoval se Joss proti tomu smradu.

"Je to hniloba, no," konstatoval jsem.

Bylo to ale vážně silné, nechutně rozkládající se maso, kolem kterého létal hmyz. Vysvětlilo to to bzučení.

Přivřeli jsme si ústa, po chvíli už to bylo lepší.

"Vyhneme se tomu," Joss zavelel.

Jednotně jsme byli pro, chtěl jsem sice zjistit, odkud to jde, ale nakonec z toho sešlo.

Větve zapraskaly kolem nás.

"Co tohle bylo?" Peter se ohnal.

"Pššt," sykl jsem.

Zastavili jsme. I mě to celkem dost zarazilo.

Praskání se ozývalo z nepříliš vzdálených křovisek. Najednou se ozvalo podivné zaskučení a bylo jakoby lidské. Jako člověk vydávající hrdelní vrčení.

"Co to zase je?" Joss špitl.

"Nevím, ale je to divný. Koukejte se kolem sebe," upozornil jsem je.

Ozývalo se to všude okolo. I to bzučení, i vodopád snad na chvíli utichly.

Zmateně jsme se otáčeli v kruhu mezi nízkými jehličnany. Jossův výraz byl navenek vážný, uvnitř se ho začínaly zmocňovat pocity strachu. Já jsem doufal, že tohle není další kvecalkoatlus. Už jsem byl z těch nesmírně úžasných létajících potvor unavený.

Peter stál mírně za námi. Trochu ustrašeně, jeho oči tikaly po okolním podrostu. Byl si jistý, že ten zvuk šel odněkud od něj, odněkud velice blízko. Udělal dva kroky nalevo, zkontroloval to místo a potom se podíval napravo. V mezerách mezi stromy nic nebylo.

Oddechl si, že se pletl.

Opřel se o strom nalevo.

V hlavě si sesumírovával všechno, co se do teď stalo, aby se zklidnil, ale očima nepřestával běhat po okolních nízkých stromech a stromových kapradinách s vysokým dřevnatým stonkem. Napočítal čtyři.

Zamrazilo nás, když se úpění ozvalo znovu.

Peter uskočil do prostřed mýtiny, semkli jsme se a stáli tam tak další dvě minuty.

Pak všechno ztichlo, normální zvuky lesa, vzdálené salvy vody i bzučení se vrátily.

"Co to bylo?" Joss ještě opatrně zašeptal.

"Možná nějakej ornitopod. Tenhle zvuk sedí spíš na býložravce a to oni byli. Ale...," nadhodil jsem.

"Ale?" jednohlasně odřekli.

"Ale měli bysme radši pohnout, kdyby to měl bejt menší predátor," dodal jsem.

"Kolik?" Joss informačně odřekl.

"Devatenáct minut," Peter koukl na čas.

"Tak jo, pohneme," Joss klidně odvětil.

Z mýtiny jsme se chtěli rozejít směrem zpátky k vodopádu, dali bysme se všichni do kroku, kdyby si Peter něčeho nevšiml.

Ty vysoké kmeny, které byly v málu roztroušeny mezi jehličnany, najednou jich bylo o jeden méně. Tři a jeden chybí. Protřel si oči, aby si byl jistý, ale nepletl se. Stál pár vteřin u hradby nízkých stromů, když se ohlédl do jejich přítmí.

Ztuhl. Na místě zkameněl.

Podíval se vlevo od sebe a najednou viděl dvojici červených očí s černými zorničkami, jak se na něj koukají. Tiše, nehnutě, s výrazem a skrabatělými očními víčky plály jako Danteho peklo.

Peter se začal klepat a potit. Byl paralyzovaný.

My jsme zatím ve dvou pokračovali dál, o pár metrů, ale museli jsme znovu zastavit kvůli dalším zvukům.

Z podrostu vylezla hlava s plochým obličejem, ve které byly vsazeny ty dvě obrovské oči. Upřeně se dívaly na Petera a nespouštěly z něj zrak.

Tvor od vodopádu, došlo mu.

Jeho metr šedesát pět vysoká postava se začala krčit ve stínu tři metry vysoké, šlachovité postavy.

No do prdele! problesklo mu, ale nebyl schopný cokoliv říct.

Úplně paralyzovaný se díval nad sebe, ale všechno okolo se rozplývalo. Jenom ty oči... ty mu viděly hluboko do duše a ještě daleko dál.

Sklonilo se to k němu a v těch rudých, svítivých očích to odráželo celého Petera, celou jeho postavu.

Na sucho polkl. Vteřiny pro něj byly hodinami.

Jednu z těch šlachovitých, dlouhých rukou to přiblížilo k Peterovým očím se skelným výrazem a rozšíženými zornicemi. Uvědomil si, že to ty oči ho paralyzují. Že on sám nic nedělá, jenom ty oči to dělají.

Poznal, že je ten tvor chytrý. Děsilo ho, že před ním nestálo něco jako Quetzalcoatlus, který byl sice schopný chytře řešit problémy, ale inteligentní bytost schopný komplexně přemýšlet. Vypala jako mimozemšťan, vychtrlý na kost mimo těch svalů a šlach. Peter si pomyslel, že je chytřejší než on sám, že ta bytost je daleko chytřejší.

Ta šlachovitá ruka byla skoro u jeho obličeje. Cítil ji, cítil všechno.

Dotek. 

Mrknul. Několikrát po sobě rychle mrknul a paralýza ustoupila.

Vzhlédl znovu do těch očí a zařval.

Tvor oddálil hlavu, potrefeně se hrdelně ozval a šlachovitou svalnatou rukou Petera srazil do dlouhé trávy. Během vteřiny byl pryč a to jsme se ani nestihli otočit.

Upadl, ruka ho odhodila do místa, odkud ta bytost vylezla, udělal kotrmelec dozadu a několikrát se po zádech překulil z mírného kopce. Prolétal vegetací a povědomý zvuk bzučení zesílil. Dopadl.

Zády narazil na něco tvrdého a smrdutého. Zároveň kolem něj začaly výřit mouchy.

Zdroj toho puchu byl za ním.

Motala se mu hlava, koukal se na místo odkud padal a začal nás volat.

Oklepal se střídmě, ztrhal ze sebe větvičky a bodlákům podobné ostruhy.

Zvedal se, radši odvracel zrak od toho výřícího hnusu za ním. Jak si rukama pomáhal, nahmatal tvrdou kůži a najednou něco měkkého a šťavnatého. Kolem jeho prstů výřily mouchy, cítil několik moučných červů.

Došlo mu to. Sáhl na rozervané maso.

Lekl se ještě víc a svalil se zase na zem. Rozvířil mračno much.

Přiběhli jsme, viděli ho.

"Dejte to ode mě dál!" oddychoval. Plazil se po zemi pryč.

Doběhli jsme k němu.

Peter dopadl k mršině nějakého dinosaura. Už, když jsme běželi k němu, jsem poznal, co to je za mrtvolu.

Strašně silné bzučení se stalo ohlušujícím, jak mouchy létaly k masu, požíraly rozkládající tkáně, kladly do nich vajíčka. Neustále na mršinu sedaly a znovu odlétávaly.

"Dobrý?" Joss ho zvedl.

"Až na tohle," ukázal na tělo," jo."

"Kurva. Co to je?" Joss si prohlédl hnědou, tvrdou kůži s šedými skrvnami.

"Do háje. Tohle je ten Ankylosaurus, co jsem ho viděl včera v noci. Tohle není dobrý," obešel jsem mrtvolu mírného obra.

"To je ten pancéřovanej s tou... tou palicí na ocase?" Peter nadhodil.

"Ty ses nějak moc koukal na Jurskej park," Joss stroze, sarkasticky vtipkoval. Neusmál se ale.

"Ne, na Zemi dinosaurů," odvětil trpce.

Obešel jsem tu mršinu a nebylo pochyb, že to byl ten Ankylosaurus ze včerejška. Byl stejně velký i zbarvený, jeho mírné oči byly přivřeny ve výrazu, kdy naposledy vydechl. Měl rozsápané hrdlo, vyhřeznutý hrudní koš a několik zlámaných žeber. Okolo ležela a odkapovala krev, naposledy spočinul na pravém boku.

Musel být okolo osmi metrů dlouhý, také byl nesmírně široký, protože ležel tak, že přes jeho hrudní koš a pánev jsem neviděl na ně dva.

Nebyl to hezký pohled, zvedal se mi žaludek.

Červi, vosy nebo masožraví brouci hodovali na zbytcích tkání, seděla tam i trojice těch malých ptakoještěrů a jeden datla připomínající prapták. Mršina byla velká dost.

Většina orgánů byla roztrhána na kusy, pár kusů střev chybělo, nebyla tam játra, slinivka a ani slezina. Svaly a maso okolo bylo obroušeno a zpracováno. Zůstaly tam i zcela holé, bílé kosti.

Bylo mi ho líto. Tohle si nezasloužil.

Byla to ale realita, všednost křídových dní.

"Je to teda on?" Joss intonací vybízel k odchodu.

"Jo, je to on. Ankylosaurus magniventris... Nerad to říkám, ale... no s těma tyranosaurama jsem se asi spletl," zafuněl jsem.

Ankylosaurus magniventris. Mezi severoamerickou faunou pozdní křídy byl tento živočich jedním z poměrně méněčetných, ale nepřehlédnutelných druhů, který svým způsobem dokázal splynout s okolním prostředím. Jeho bylo pokryto kostěnými cvoky (ve fázi Úrovně II. k přístupu do databáze zvanými osteodermy), které přecházely od krku po ocas v několika řadách vedle sebe. Na ramenou měl ještě dva větší kostěné pláty, kvůli obraně před predátory. Jeho tělo nebylo kryto souvislým krunýřem jako u pásovce, nicméně mezi kostěnými hrboly se nacházela tvrdá kůže s omezenou pružností, která vlastnosti krunýře nahrazovala. Kostěná palice na konci ocasu, který byl proporčně kratší než u jeho příbuzných, navíc mohla sloužit jako zbraň - dokázala při nárazu lámat kosti.

Ankylosauři patřili mezi pomalé býložravce, jejich "normální" (tedy průměrná) rychlost byla srovnatelná s lidskou chůzí. Živili se hlavně na nižší vegetaci jako kapradiných, cykasech, nižších keřích a bylinách, které zpracovávali poměrně širokým zobákem. Potravu příliš nekousali, o to se staral jejich rozměrný zažívací trakt, kterému také odpovídal velice mohutný a také široký hrudní koš. Byla to do šířky a nikoliv do výšky stavěná, převážně samotářská zvířata s dobrým čichem, dle kterého také většinou mohli rozeznat okolní živočichy a případná nebezpečí. Měli obrněnou hlavu, víčka s kostěným plíškem, a poměrně špatně viděli. Nebyli příliš inteligentní, jejich životní styl ovšem k jejich kognitivním (tedy mozkovým) schopnostem postačoval.

O jejich velikosti, běžně dosahovali délky sedmi metrů a váhy přes pět tun, nezanedbatelná část jedinců však tyto míry, do horní hranice devíti metrů a deseti tun, překonávala. Tento také, už byl ale po smrti.

"Neříkej, že..." Peter se zhrozil.

"Leží tu několik hodin. Dravec je už dávno pryč," uklidňoval jsem je.

"To je jedna jobovka za druhou," odřekl Joss.

"Radši vypadneme, stejně už není moc času," stroze jsem se obrátil na ankylosaura a potom na ně.

"To je nápad," přitakali.

Obrátili jsme se a odcházeli do toho mírného kopce. Jakmile jsme vyšli zpět na cestu, ta skupinka trpasličích ptakoještěrů se skřeky prolétla nad našimi hlavami.

Otočili jsme se.

Na mýtině za mrtvým tělem ankylosaura se zjevil přízrak smrti. Kvecalkoatlus přistál a dlouhými čelistmi vytahoval zbytky střev a tkání. Poprvé jsme ho viděli v akci, jak hoduje na mrtvém těle.

Přiložil jsem prst k ústům, abychom byli ticho.

Vzdušný obr vytáhl z mršiny kousek střeva a stiskem z něj vymáčkl krev a jeho obsah. Přehodil ho v zobáku a polkl.

"Nechutný," špitl Peter.

Vytřeštili jsme oči, ale kvecalkoatlus jen střídmě vzhlédl, zaskřehotal, což nás donutilo se ztáhnout, ale potom si nás dál nevšímal.

Znovu jsme se otočili, šli pokračovat po cestě k vodopádu.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se Petera.

"Dejme tomu. Ten pancířnatec byl nechutnej... chudák," odvětil.

"To jo. Proč jsi tam spadnul?" zeptal se ho Joss.

"Měl jsem pravdu, že něco vidím, už třikrát, takže no, snad mi budete věřit, že jsem viděl mimozemšťana. Teda něco, co vypadalo jako mimozemšťan," odvětil lehkovážně.

"To jako fakt?" zastavil jsem. Peter mě následoval.

Joss si odfrkl. "Začínám se cejtit jako v blbým snu. Nejdřív dinosauři, pak mimozemšťani. Fakt se bojím co přijde dál."

"Jenom říkám...," viděl znovu ty rudé oči," co jsem viděl."

"Pokračujeme, hoši," pobídl nás.

Peter se začal znatelně klepat.

"Jenom... kurva, já ani nevím, co jsem viděl. Jenom jsem dopadl do toho křoví a opřel se o tu mrtvolu," oddechoval.

"Nerad to říkám zrovna já, ale tohle je divný. Málo pravděpodobný a... nevíme o ničem, co by se podobalo aspoň vzdáleně mimozemšťanovi a žilo to tady," řekl jsem střídmě.

"True," Joss přitakal.

Peter nepromluvil nazpátek.

Šoural se s námi dál a v hlavě mu šrotovala ta věta, kdy jsem řekl, že spoustu druhů ještě z fosilního záznamu neznáme. Nevěděl, co viděl, ale věděl, že ty oči se mu vryly do paměti. Byla to spojka mezi nereálnem a minulostí, jasný důkaz pro mysl, že něco přece viděl. Jen nevěděl co.

Mrazilo ho.

Stezka končila na hraně útesu, který se nebezpečně drolil jako písek.

"Támhle je," ukázal jsem na opaliskující zjevení vedle říčního toku.

"Deset minut," Peter řekl.

Nedoceratopsové už u řeky nebyli. I počet ležících brachychamps byl nižší, za to tam na druhém břehu v podrostu šlo něco, co připomínalo gigantického pštrosa se širokým zobákem a nějakým hrbem na zádech, ale ten tvor zmizel dřív, než jsme se ho dokázali identifikovat.

Vládlo zvláštní ticho.

"Co kompas?" Joss řekl.

Ručička se komíhala, stále se otáčela, ale v menší intenzitě. Bylo vidět, že magnetická anomálie v okolí slábne.

"Přestává to," stroze jsem odvětil.

Joss i Peter přikývli.

Dali jsme se do rychlé chůze a vyšli z lesa ven, před námi cesta po srázu zpátky.

Dílo bylo dokonáno. Cesta po pravěku, po prehistorii hotova.

Sklíčeně jsem si povzdychl, jak jsme klesali dolů a slyšeli výrazněji vodopád. Říkal jsem si jenom, jaké divy jsme neviděli. Co vlastně všechno nezaregistrovali, ani neměli potuchy o tom, jestli to existuje. Bál jsem se odchodu, bál jsem se opuštění.

V duši jsem se zatvrdil.

Ze všeho nejvíc jsem se bál o svoje přátele. O jediné dva muže, kteří se mnou to místo viděli. Pokud ty vzpomínky zůstanou, pravda zůstane zachována. Nebyla to skupinová hysterie, nebyla to zhoubná představa. Byla to realita. A realitu jsme mohli psát svými vzpomínkami sami.

To bylo to, na čem záleželo.

Došli jsme pod násep k řece a naposledy si prohlédli tohle všechno.

Nejúžasnější pohled, který jsem na dlouho dobu s sobě nosil.

Jednolitě jsme se otočili vstříct trhlině. Naskytl se nám pohled, který nás vyděsil.

"Proboha," odřekl jsem.

"Ježiši," Joss sykl.

"Sakra," řekl Peter.

Ti dva kvecalkoatlové, se kterými jsme se střetli, leželi mezi námi a trhlinou rotrhaní na kusy. Obě dvě těla byla rozdupána a rozsápána, chomáčky jejich pyknovláken se válely všude okolo a krev se mísila s bahnem. Křídla i blány měli s hlubokými ránami, v některých bylo i vyrvané svalstvo. Protrhaná kůže, zlámané kosti.

Na mršinách hodovali i predátoři, menší ptakoještěři, krokodýli a také párek chrochtajících savců připomínajících čerta tasmánského.

"To jim-?" Joss nadhodil.

"Mohlo jim to udělat to stádo triceratopsů. Vypadá to, že je rozdupali," konstatoval jsem.

"Pane jo. Tohle jsem jim nepřál," přitakal Peter.

"Taky ne," souhlasně jsme řekli.

Vnitřně, byli jsme rádi, že jsme se jich zbavili. Stejně jsme na tu scénu hleděli s despektem.

Dravci byli příliš zažraní do lehce nabyté potravy, takže si nás moc nevšímali. Ozvalo se jen pár chrochtavých zvuků, když jsme se přiblížili.

"Minuta," Peter dodal.

"Tak jdem."

Prošli jsme skrz.

Všechno bylo normální. Les dýchal jako předtím, sucho a parno bylo úplně jasné... normální.

Rozhlédli jsme se kolem sebe a viděli to dopolední šero lesa, se kterým jsme do té trhliny šli. Byl to hrozně divný pocit vidět všechno tak, jako když jsme tam přišli. 

Současnost.

Rozhostil se kolem ten hořký puch, který byl cítit i předtím.

Les voněl, naši ptáci zpívali. Narozdíl od včera, po křídovém světě tu nezbylo zhola nic a to přitom byl na dosah. Byl to paradox, nádherná představa minulosti, která se zhostila naší mysli a ukázala se před očima. Realita. Nezpochybnitelná.

"Koukněte se na nohy po štípancích, klíšťatech... Byl by zázrak, kdybysme žádný nechytli," upozornil jsem je.

Začli jsme šmátrat po nohách a mezi stvoly chlupů, ale naštěstí jsme ani jedno nenašli.

Naposledy jsme se ohlédli.

V našich očích opaliskovala trhlina mezi dvěma světy. Brána tak nezměrné síly, že roztrhla hranici mezi časem, prostorem, mezi dimenzemi, tak nezměrné krásy a ladnosti. Vypadalo, že se trhala.

"Mizí?" Peter ani nepohnul zrakem.

"Jo, mizí," Joss konstatoval.

Střípky před našima očima se slétávaly do menších a menších okruhů, srážely se, slučovaly, mizely. Stahovalo je jádro a ty provazce z energie, na kterých trhlina jakoby visela, se ztenčovaly, dokud z nich nebyly uzké nitky. Pavoučí vlákno.

Jádro se začalo otáčet rychleji, v nepravidelných kruzích se smršťovalo.

Naposledy jsme k trhlině vzhlédli.

Zmizela.

"Krucipísek," odrkl jsem.

Hleděli jsme do prázdna. Na místě mezi stromy nebylo teď nic jiného, než vzduch. Byla dočista pryč a s ní vědění, svět za ní ukrytý. V duchu jsem uronil slzu.

Vdechli jsme mírný, trochu hořký vzduch.

"Budeme tu pořád takhle stát?" Joss upjatým tónem nadhodil.

"Možná ještě chvíli," Peter si založil ruce v bok.

"Souhlas," dívali jsme se do toho místa.

Joss si výrazně a zhluboka oddechl. Vrátil se, stejně jako než jsme vešli do trhliny, k úvahám zavánějících skepticismem. Musím uznat, bylo to na místě.

Uvažoval nad tím, že to, co jsme ne druhé straně viděli, bylo tak nesourodé, nemožné, že to nemohla být pravda. Nemohli jsme vidět realitu, která dnes neexistuje.

Viděli jsme všechno a zároveň nic, vyskočilo mu v hlavě.

Nešlo o fyziku, nešlo o přesvědčení, šlo o základní princip, podle kterého byly věci nemožné už dané. Tohle k nim patřilo.

V hlavě, která mu pracovala takřka bezchybně, přemítal, jestli něco podobného někdy už neviděl ani jako zmínku nebo jenom nějakou nepravděpodobnou teorii. Prolistoval všechno, ale zhola nic jenom tomu podobného.

Od jednoho předpokladu přecházel ke druhému, neustále dokola a raději ještě všechno dvakrát.

Pokud jsme byli na druhé straně času, proč to nic průchozího neroztrhalo na kusy? Taková kvanta energie při průchodu podobnou trhlinou musela být minimálně částečně srovnatelná s energií černých děr, které dokázaly pohltit i světlo.

Pokud jsme byli na druhé straně času, ve světě dinosaurů, kde jsou důkazy? Důkladně jsme se prohlédli, ale navzdory všem těm fantastickým zážitkům jsme na sobě neměli ani šrám. Ani zbytečnou kapku krve. Parazita. Cokoliv. Hlínu a bahno ano, ale k tomu jsme mohli přijít cestou sem.

Kalkuloval.

Pokud jsme byli ve světě pozdní křídy a dinosaurů, jaká je pravděpodobnost, že je na těch samých místech uvidíme? Na savanách, v pralesích, tam všude čekají dobrodruzi a turisti hodiny i dny ke spatření slonů nebo nosorožců, obecně velkých živočichů, a to jsou ještě na uzavřeném území rezervací. My jsme jich, těch velkých tvorů, viděli hned půl tuctu.

Ty počty byly důležité.

Pokud jsme byli zmáčení deštěm, proč na sobě nemáme ani kapku? Pokud jsme dýchali křídový kyslík, proč nekašlu znova krev? Pokud se všichni shodneme na tom, že jsme viděli nemožné, neznamená to, že se to stalo možným.

Naopak.

Znamenalo to jen to, že jsme všichni tři viděli něco nemožného. Pokud jsme viděli všichni tři viděli něco nemožného, neexistujícího, a já i tu noc předtím, co to znamenalo?

Byl blízko. Věděl to, že je blízko. Znovu zapátral v paměti, radíc se se zdravým rozumem.

Skupinová halucinace, davová hysterie, to mu vyskakovalo v hlavě. Dával to dohromady.

Ty zážitky se nepochybně zdály skutečné, ale uvnitř té trhliny se všechno, co se objevilo, zase vytratilo. Cokoliv, co jsme tam získali, každý pocit na kůži, kapka deště, šlehnutí trávy, to jsme cítili jenom tam. I déšť na našem oblečení zaschnul. Peterovo triko bylo čisté, i když dopadl na mrtvého ankylosaura, s ani kapkou krve.

Bylo to divné. Už nebyl přesvědčený o tom, co viděl, a mohl to přijmout. Přijal, že se pletl nejenom on, ale pletli jsme se všichni. Trochu ho to potěšilo.

Zazubil se.

Nedávalo to smysl, poprvé. Jakoby se dostal na samotnou hranici existence, čirého iracionálna, a hledal poslední kousek skládačky, která ho přivede zpátky do reality.

Nadechl se. Došlo mu to.

"Atropin," řekl.

"Co?" vyhrkli jsme.

"Iluze," řekl. "Atropin, hyocystamin... tyhlety alkaloidy vyvolávají halucinace. Všiml jste si někdo, že okolo je pár durmanů? Ty ten sajrajt mohli uvolnit do vzduchu a z toho jsme se toho nadejchali - bum, skupinová halucinace."

"Jenže... tohle jsou složitý alkaloidy, co se uvolňujou vzácně a je pravděpodobnější, že bysme měli mozkovou smrt, než by to na nás takhle zabralo," oponoval jsem.

"Je to zhruba padesát na padesát," opravil mě. "Mají hořkou chuť v puse. Nevšimli jste se, že máte hořko v puse a žádný sliny?"

Zamlaskali jsme a měl pravdu. Žádné sliny, stejně tak z mořského vzduchu.

"Tohle to přece dělá."

Bože, řekl jsem si v duchu. To není... to není možný. Hroutilo se to, ta idea. Rozpadal jsem se zevnitř.

"To... to sice dělá, ale... Vysuší ti to i vítr, kterej tam foukal," oponoval jsem.

"Jenže si to vem - nemáme na sobě ani škrábnutí, ani ránu nebo nějaký pravěký klíště a to nás napadli dva gigatický ptakoještěři, šli jsme lesem, Peter sjel celej svah a nic. Ani škrábnutí," střídmě řekl.

Krev se mi vařila. Adrenalin v ní začal bublat a já se dostával do nepříčetného vyluzování sebehloupějších teorií.

"Ale... vždyť ta pravděpodobnost toho, že bysme nic nechytli, není tak malá. To víš sám," nadhodil jsem.

"Říká člověk, co si kontroluje klíšťata pokaždý, když dá nohy do lesa, a myslí si, že nějaký smetl," odvětil.

Jak tohle ví? problesklo mi. Proč ví, co si myslím?

"To dělám, to jo. Jenže to se dá vysvětlit prostě jenom tak, že jsme tam nic nechytli. To nic nedokazuje," oponoval jsem.

"Tak potom, proč - ne, že bych ti to přál - si znova nechrlil krev, kdyby ti ten kyslík rozežral plíce?" pokračoval.

"Protože... protože," musel jsi si odkašlat," si moje plíce na to navykly. Vaše s tím měly problém jenom na začátku, pak to bylo v pohodě taky," odřekl jsem.

Začal jsem se ještě víc potit.

"Ani, když jsi utíkal před těma ptakoještěrama?" přednesl. Kruci, problesklo mi. "Někdy ses zadejchával už tady, když jsi běžel, tam bys byl během pár nebo maximálně pár desítek metrů úplně v háji s dechem. Protože tvoje plíce by neměly čas si na to navyknout," argumentoval.

Poklepával jsem v tom vzrušení prsty. Jak na tohle přišel?! sykl jsem uvnitř. Proč na tohle přišel?!

"Prosím tě teda," polkl jsem," jak je možný, že jsme všichni viděli úplně to stejný? Stejný zvířata, stejnou krajinu, to všechno jsme viděli stejně. Jo, skupinová halucinace existuje, ale tohle ti dohromady nedá," sýpal jsem.

Tady se na okamžik zastavil. Pak mu to v paměti vyplavalo.

"Sám jsi nám to ukazoval a říkal," klidně s jasnou myslí, trochou škodolibého nadhledu, odřekl.

Zamrazilo mě. Rozevřel jsem naplno oči a věděl jsem už, na co naráží.

"Píšeš teď o tý... o tom Hell Creeku, jak jsi říkal, ne? A taky jsi jich tam pár říkal. Vyjmenoval jsi je - 'hadrosauridi' či co, Ankylosaurus, Quetzalcoatlus, Triceratops," doufal, že ta jména nezkomolil. "Pamatuješ se?" klidně odvětil.

To teda kurva pamatuju, řekl jsem si. Jen jsem se na něj skelně a nevěřícně koukal.

"A včera jsi nám přece říkal o tom, jak to tam vypadalo. O tom, že tam žili krokodýli, tihleti ptakoještěři nebo něco a tak," dodal střídmě.

To ne. To nemůže bejt pravda. A stejně byla a já to věděl.

"Řekni si - jak je pravděpodobný, že bysme něco takovýho viděli? Je to přes šedesát-" skočil jsem mu do toho.

"Šestašedesát."

"Šestašedesát milionů let. Dinosauři, ti velký s rohama a zubama, už vyhynuli a ty to víš líp, než kdokoliv. I kdyby byla trhlina v čase nebo něco takovýho... není šance, že bysme se tam podívali," vysvětlil střídmě.

Do hajzlu. Proč má zase pravdu, napadlo mě.

"Vždycky je šance," odsekl jsem.

Joss mě i Petera trumfl. Nevšiml jsem si toho, ničeho jsem si nevšiml. Zatímco jsem se tak zabýval hlavním záměrem, detaily mi utekly. Cítil jsem se potupně, hloupě, překonaně. Hned jsem si řekl, Jak mi tohle mohlo uniknout?, a potom... byl jsem zaslepený sám sebou. Po vteřině mi to bylo nad míru jasné a o to víc, jsem se cítil hloupě, o to víc mě to žralo.

Realita existovala tam, kam až jsme ji byli schopni připustit.

Věděl jsem pevně, co jsem viděl, co jsme všichni viděli. Jenže tohle, ty drobné detaily plné nejasností, dokázaly ten obraz rozbít na kusy. Celá idea o navštívení minulosti, kořenů světa vycházejících z hlubin času, byla smetena.

Zklamal jsem. Znovu jsem je zklamal jako předtím.

"Říkáš, že při malý pravděpodobnosti šance neexistuje. Sám jsi tohle řekl, kámo," přiznal.

Peter, stojíc opodál, sledoval naší konverzaci a v očích a v mozku se mu honila kvanta myšlenek. V samém středu těch všech, namotával sluchátka na prst, byly ty rudé, obrovské oči. Děsil se jich.

Skelně koukal na místo mezi námi dvěma a jeho prsty se začaly vlnit a křivit, jak se pohled zářivých červených bulv měnil na stále konkrétnější a pronikavější. Oddechoval nerovnoměrně, hltal vzduch a chvíli mu přišlo, že se neumí nadechnout a jen sýpá. Navenek ale nedal vážně nic znát, jen upřeně sledoval místo mezi námi.

Tep zrychloval, pocítil, jak moc se potí a začíná propocovat triko. Vůně voňavky mizela, potu se objevovala.

Před očima to viděl. Zornice se mu rozjely. Polkl. Rychle mrkal.

Srdce tepalo tak rychle. Obrys obrovitých očí se zhostil přímo před ním, on se v jeho stínu zmenšoval a zmenšoval. Nakonec byl malý. Malý a sám v nicotném prostoru okolo sebe samého, kde na něj jako duchovité zjevení civěla ta dvojice rudých obrů, vesmírných sluncí jiných světů.

Ne! vykřikl vevnitř.

Celá postava se zjevila přímo před ním. Vše okolo zmizelo. Bytost se připravovala na to, aby se ho mohla znovu dotknout.

Zděsil tak, jak myslel, že se nikdy děsit nebude. Žádné jeho bezpečné místo, na které byl zvyklý. Bylo to přímo předtím a nemohl nikam utéct, protože to bylo v jeho hlavě a v jeho mysli. Poslední pojítko s jeho strachem, s tím, aby se ho mohl zjištěním, o jakou bytost šlo, zbavit, zmizelo před pár minutami. Rychle mu došlo, že čas se toho zbavit nadobro souvisí s tou trhlinou, jediným spojem se strachem.

"Petere?" promluvili jsme na něj souhlasně.

"Co myslíš ty, kámo?" nadhodil Joss.

"Řekni, co si myslíš, příteli," dodal jsem.

Střípky trhliny se staly střípky posledních myšlenek - rudé oči, brána do minulosti, zkoncování s představou toho neustálého pozorování. Peter zaváhal a poslechl to. Zhodnotil všechno, od toho, jak jsem se nezmínil o dopadu smrtícího asteroidu Chicxulub, po to, že jsem se je snažil odvrátit od útoku kvecalkoatlů.

"Já... já... kruci," odfrkl.

Aby argumentoval, musel s něčím dalším ven.

Orosilo se mu čelo a rozšířily zornice. Začaly se mu potit i dlaně, protože nešel ven s něčím, na co by jednak byl úplně pyšný, ale zároveň se tak trochu pořád styděl.

Zhluboka se nadechl. Mimo hořkosti, zklidnil se.

"Promiň, kámo, ale já... říkám si, že to je dost těžko možný. Věděl jsem, co jsem viděl, ale nadechni se. Fakt je tu dost hořkej vzduch, a jestli tu je atropin nebo jiný halucinogenika, fakt to zní jako halucinace a...," kroutil se flegmaticky," měl jsem jednou trochu LSD. Málo, fakt málo, a mělo to úplně stejný účinky. Nejdřív barvy, pak... pak, "polkl," jsem myslel, že mám s-... debilní Avatar. To je jedno. Když máš halucinace, je to stejnej průběh, stejný účinky," otřel si pot.

Byl rád, že to řekl. Stud z něj opadával každou sekundou, ale pořád si držel určitý respekt a odstup. Jakoby čekal, co má říct dál, jestli mu někdo nenaznačí, ale nakonec se naposledy zklidněně zhluboka nadechl.

"Sedí to."

Tohle to dorazilo. Poslední hřebíček na hlavičku.

Idea stezky skrz čas do pozdní křídy definitivně padla. Ležela v troskách.

Stáli jsme tam mlčky, jen zírali v té trojici jeden na druhého.

Cítili jsme vinu. Všichni do jednoho jsme se cítili vini.

Joss za to, že se to nejúžasnější z toho, co jsme zažili, naťukl a ono to spadlo. Věděl ale, domníval se, že dělá správně. Jindy bych se ho zastal. Peter se cítil viný za to, že se změnil. Za to, že měl v našich očích klesnout někam hlouběji. Tohle by bylo to nejmenší. Nakonec já, dával jsem si za vinu zklamání. Další takové.

Setkání pro nás všechny bylo jediné, vina byla všech.

"Takže to odpískáme?" prolomil jsem mlčení. "Odpískáme to, když jsme se možná podívali do živýho pravěku?" zvýšil jsem hlas. "Však sakra... hoši... Však...," docházel mi dech.

"Jo, odpískáme," přiznal Joss.

"Jo. Radši, radši jo," přitakal Peter.

"Mrzí mě to," dodal Joss smířlivě.

Zakroutil jsem nesmiřitelně hlavou. Nechtěl jsem a ani nemohl to uznat. Bylo to něco neopakovatelného. Jedinečného.

Jen možná to neexistovalo.

Byla to taková ironie. Tak úžasná, že jsem ji nemohl přijmout už jen z podstaty kluka, který nadšeně hltal všechno neznámé, co se snažil vysvětlit i sebehloupěji, pokud tomu chtěl věřit. Dnes si pokládám otázku, jak jsem jako agnostický ateista mohl mít k něčemu tak silnou víru jako k neznámu. Víru k něčemu, co nemuselo existovat nebo neexistovalo.

Tou ironií bylo, že návštěva prehistorie byla v nejmenším nepravděpodobná, ale stejnou měrou nepravděpodobnost jsem tohle pofidérní (ve skutečnosti dost přesvědčivé) vysvětlení viděl.

Podíval jsem se na ně na oba.

Realita, která před námi ležela, už nebyla. Ztratila se víra. V tomhle labyrintu chaosu podloženém logikou jsem se ztratil sám.

Nedokázal jsem říct už ani slovo. Respektoval jsem jejich pochopení a oni zase to mé.

Za celou tu cestu zpátky jsem přemítal nad tím, co se vlastně stalo, a co o nás třech samých vyplulo na povrch. Joss a Peter také kráčeli zpátky mlčky a jen párkrát na sebe špitli, když jsme vylezli z lesa a rozhodovali se, kudy se vrátíme do města.

Cestou jsem u toho myslel na kompas, obraceje ho v ruce a sledující střelku, a na Harl, která mi ho dala. Vzpomněl jsem si i na Tess, protože jsem si až možná přehnaně dával za vinu to, že jsem se takhle hloupě zmýlil. Vlastně se nic nedělo, ale v mém světě, tam už se událo všechno do nejpodrobnějšího katastrofického scénáře.

Promiň... promiňte..., pronesl jsem uvnitř.

Létalo mi to v hlavě, dokud všechny ty hlasy vyčítání v mé hlavy neutichly. Jak jsme tak šli, já se po nich díval jako přátelích ze starých časů, všechny další a poslední výčitky utichly.

Chtěl jsem jim porozumět, vyhovět jim a znovu nedělat ty samé chyby. Když jsem tohle přemítal v hlavě, došla mi jedna důležitá věc.

Uvěřil jsem. Uznal jsem, co Joss říkal.

Pořád ale ze mě neopadl ten splín a zklamání. Trpká chuť svázání tohoto světa ve fyzikálních zákonech popírajících mé vlastní, dětinské sny mě lechtala na jazyku a nechtěla přestat.

Docela jasně si také pamatuju, že oproti domnělé křídě bylo teplo u nás větší, sušší.

Musel jsem také dumat, jestli jsem vážně zažil drogové opojení. Stal bych se aspoň trochu zajímavý tím spravným směrem, posměšně jsem si nadhodil v hlavě.

Jakmile jsme překročili hranici panelové cesty a výsypky, začal jsem po kapsách hrabat po klíčích. Mohl je vzít magnetický vír, ale vzápětí mi na mysl přišlo, jestli jsem je prostě nevytrousil.

Joss mě nahlodal.

Našel jsem je. Bylo to v pořádku.

Blížili jsme se k filiálce Luxeda, kde jsem měl v plánu se už odpojit.

"Tady se už odpojuješ?" Peter se obrátil.

"Asi jo. Kolik je hodin?" optal jsem se netečně.

"Bude půl dvanáctý, jestli jdou moje hodiny správně," koukl na displej čouhající z kapsy.

"To je tak akorát, no. Thanks," odvětil jsem.

Zastavili jsme se. Do zad se nám opíral stín olší na okraji cesty, za jednopruhovým parkovištěm aut.

"Tak jo, boys. Pro dnešek jdu," stroze jsem se usmál.

"Oukej, kámo," zagestikuloval Peter s pěstmi a já s ním.

"Je mi to jasný. Měli bysme zase někam jít, ale," Joss přívětivě odvětil.

"True," Peter přitakal.

"Jop, to měli. Hlavně... když to nebude do křídy, bude to v pohodě," se skrytým zoufalstvím jsem se usmál.

"To teda," Joss podobným tónem odvětil.

Bylo na něm poznat, že se cítí. Vůdcovsky náš drobný fejeton vedl už předtím a tohle mu dodávalo na vážnosti, důstojnosti. I pod tím vším plytkým, rádoby povýšeným vnějškem, ale byl vevnitř ryzí a čestný. Musím to vyzdvihnout, jinak to nejde.

"Šílenej den," Peter stroze přitakal.

Vina z nás neopadla. Jen jsme se ji snažili maskovat za slupkou z vtipu, narážek, nadlehčeností.

"Kurva šílenej," doopravil jsem ho.

"Aspoň... fakt jsme byli na tripu. Divný, že to říkám zrovna já, ale nějak to byla prdel," Joss se ušklíbl.

"Tripovat o dinosaurech je divný, ať chceš nebo nechceš. O to větší to byla zábava, i když jsem si asi nasral z těch dvou potvor do gatí," Peter potvrdil.

"To jo," skromně jsem přispěl.

Ze suchého smíchu jsme postupně opadávali, jenom jsme se na sebe znovu letmo ohlíželi.

"Jenom, než půjdu, musíte mi něco slíbit. Kdyby to byla reálně pravda, já vím, Jossi, že není, ale kdyby byla, nikomu to nesmíme říct. Tohle už není sranda, tohle nejde jen tak říct," upozornil jsem je.

Znovu se jim zvedly koutky.

"Neboj se, neměl bych pak co prodat vládě, když by to nebylo tajemství," Peter se zazubil.

"Já bych neměl za co dostat Nobelovku. Buď v klidu," Joss to podpořil.

"Díky," přikývl jsem. "Když udělám smutný oči, uděláme tu trapnou věc s rukama? Dlaně na sebe?"

Trapné, já vím.

"Bože," Joss odřekl.

"To je pěkně to teda...," Peter také.

Stejně jsme v té trojici dlaně na sebe položili. Tehdy to gesto tolik neznamenalo, to se ale mělo změnit.

Rozloučili jsme se a každý šli svou cestou. Peter ještě nějakou chvíli souběžně s Jossem, pak se odpojil, aby mohl jít na autobus.

Došel jsem domů, pozdravil, letmo hledal něco k jídli a bagatelizoval, co jsem teď dopoledne dělal.

Přišel jsem do pokoje, svlékl se, protřel si oči a ulehl na záda do propocené postele. To teplo mě začalo znovu drásat, ale nedalo se s ním nic dělat. Zavřel jsem oči a přemýšlel.

Jakoby se v mně prostřídaly mé vnitřní perzony. Obličej mi zhrubnul a zkameněl. Oči se mi krapet zeštíhlily, zůstalo nad nimi bdít husté silné obočí, a ústa se mi z úsměvu přelila do netečného uzamčení se rty k sobě. Vypadal jsem asi nápadně popuzeně, naštvaně.

Ničemu jsem neuvěřil. Ničemu z toho, co Joss říkal.

Rukama jsem si podložil hlavu a přemýšlel.

Mrzelo mě to, že jsme se tam na výsypce tak chytli a řekli i to, co bychom jindy neřekli. Tu vinu jsme cítili, řekl bych, právem všichni. Na druhou stranu, přešel jsem to skoro inhned, hlavně u Petera, protože jsem neměl důvod se tím zabývat. Bylo to minulostí, co jsme provedli nebo si mysleli, a pokud to neovlinilo náš úsudek, bylo to irelevantní. Přátelé zůstanou přáteli, pokud jste schopní prominout jim a oni vám. Stalo se.

Tady končila ta chvíle, kdy byly jejich činy prioritou.

Znovu se v mně zlomila má sobeckost a nabubřelost, které jsem nenáviděl. V tuhle chvíli mi to ale přišlo zbytečné se nad pozastavovat. Macchiavelliho Účel světí prostředky teď na malou chvíli převládlo.

Jak jsem řekl, uvnitř jsem ničemu neuvěřil a s naštvaným výrazem nad tím stále hlouběji bloumal.

Joss to neměl v hlavě špatně uspořádáné, ale žádná skupinová halucinace tohle nedokázala vysvětlit. Žádná, kterou jsem byl schopný připustit. Ale i tak, měl pravdu v tom, že v okolí se tetelil hořký vzduch, neměli jsme na sobě žádné důkazy o existenci průchodu do jiné časové roviny a ani nic podobného.

Jednoduše, skvěle dokázal popsat hmatatelné důkazy a poskládat je do mozaiky, která tomuhle odpovídala. Myslelo mu to dobře, šlo jen o rozpor našich přesvědčení a komplexy vůdcovství, které jsme oba měli.

Jedinou věc nezohlednil.

Nebyl jediný, kdo se setkal s prehistorií, s neznámem, tváří v tvář.

Nepotřeboval jsem drogy a ani nic podobného, abych včerejší den viděl přelétat nad svým domem kvecalkoatla a v bahně se pohybovat ankylosaura. Byl jsem úplně při smyslech, jasně jsem věděl, co jsem viděl.

Nechal jsem stranou být to, že jsem si mohl popálit plíce jak o výron křídového kyslíku, tak o únik nějakého z dolu a splést se, ale to, co jsem na vlastní oči bez drogového opojení viděl, mě drželo při životě. Drželo mě to při představě, že se nepletu. Nikomu jsem tím nemohl ublížit, právě naopak jsem jen mohl dokázat nezklamat je. Nebýt terčem vlastního bičování uvnitř mé mysli za vinu a křivdy, za které mě nikdo nesoudil ani neobviňoval.

Přesvědčit je, že mám pravdu, by byla výhra pro všechny, namlouval jsem si.

Začal mi zvonit telefon. Harl.

Zazubil jsem se, zatímco zbytek výrazu jsem měl pořád strnulý.

Chtěl jsem mít pravdu, ale zároveň dál nešlapat po důvěře ostatních. Nechtěl jsem nikoho dalšího za své činy a myšlenky ztratit, ale ta idea návratu do minulosti k mým milovaním dinosaurům byla až příliš lákavá k tomu. Musel jsem mít pravdu.

Jenom to dokázat.

Zvedl jsem telefon.

 

 

 

 

Peter propadl, udělal kotrmelec dozadu a zády dopadl na něco měkkého a smrdutého. Na zdroj toho puchu. Nahmatal tvrdou kůži a najednou něco měkkého a šťavnatého. Rozervané maso. Lekl se ještě víc a svalil se na zem. Rozvířil mračno much.

Strašně silné bzučení bylo to bzučení much na mršině zabitého ornitopodního dinosaura před námi. Požíraly jeho rozkládající se tkáně, kladly do nich vajíčka a neustále na ně sedaly a znovu odlétávaly. Všichni tři jsme se zhrozili, když jsme to zahlédli, ale vzápětí se nebylo čeho bát. Peter ale byl vyděšený nejvíc, moc to ani neskrýval.

"Tenhle je už mrtvej, obejdeme a už bysme měli bejt na stezce," rukou jsem si zakrýval nos. "Jenže co ho zabilo, to je daleko důležitější, ne?" všetecky se zeptal Joss. "Já jsem taky v pohodě, třeba," Peter vstal. "Co se to stalo?" ptal jsem se ho. "Já nevím. Něco mě srazilo do trávy a uteklo to," Peter zděšeně odpovídal. "Viděl jsi to?" ptal jsem se dál. "Ne, jenom mě to srazilo k tomuhle," ukázal na mrtvolu. "Fuj."

"Tak fajn, hlavně, že ti nic není," Joss uleveně řekl. "Psychycká újma se nepočítá," Peter ironicky dodal.

"Co ho zabilo?" Joss pokračoval. "Leží tu už pěkně dlouho, takže i kdyby ho zabil Tyrannosaurus, tak je dávno pryč," znechuceně jsem se na tu kopu masa ještě jednou podíval. "Aspoň, že tak. Tak jdeme," Joss si vzal otěže velení. Poodešli jsme dál. Zvuk vodopádu zesílil.

"Jen aby, jen aby si náhodou nerozmyslel, že si dá ještě do nosu," Peter se jen ohlédl na tlející mršinu, když jsme se drali do nízkého kopce na stezku.

Peter se ale podíval ještě jednou, měl totiž pocit, že se tam něco mihlo a on to viděl jen koutkem oka. Jakmile se ale podíval znovu, myslel, že strachy mu přestalo pumpovat srdce.

 

 

"Tiše, musíme bejt zticha!" šeptal jsem na ty dva, když se nám podařilo schovat pod listy a stvoly, pod které jsme si lehli.

"Co je to sakra za zvířata?" šeptal zadýchaný Peter. "Obří ptakoještěři, možná kvecalkoatlové nebo něco jim příbuznýho," hleděl jsem na tentokrát volnou pláň před námi.

"Na stupnici od jedný do deseti, jak moc jsou nebezpečný?" Joss obléhl jejich mohutné rudé hřebeny na vrcholních lebek. "Dvanáct," polkl jsem na sucho. "Jsme v hajzlu, jsme prostě v hajzlu," konstatoval zoufale. "Možná tu jenom hledají potravu, pak zase odletí a jsou hledat jinou," už ta úžasná zvířata sedala na zem.

Byl to zážitek, obrovský kvecalkoatlus totiž vážil podle odhahů asi sto až dvě stě padesát kilogramů, takže vzlétnutí i přistání bylo něco nevídaného. Nejprve jen lehce zamávali křídly nad velmi nízko nad zemí, a pak tepve dosedli.

"Nemůžeme je brát jako normální predátory, tohle jsou spíš obří čápi marabu," díval jsem se na ně, jak pochodují po zemi za pomoci všech čtyřech končetin. "To je jedno, sežerou nás," Peter zašeptal s úzkostí v hlase. "Nesežerou, buď zticha!" odvětil jsem mu.

Obří ptakoještěři jako tento druh totiž nelovili na hladině jako množství jiných druhů těchto letců. Studie jejich spodních čelistí z roku 2014 jednoznačně tento závěr potvrzuje, jelikož oproti ostatním ptakoještěrům postrádali svaly, které by nárazy vody do spodní čelisti tlumily. Navíc fosilní stopy, připisované ptakoještěrům z čeledi azhdarchidů, kam kvecalkoatlové patřili, z Jižní Koreje, ukazují, že velmi zdatně chodili po všech čtyřech. Tato šest metrů vysoká monstra lovila na zemi.

Po chvíli přešlapování na pískově oranžové štěrkovité půdě se ten menší z obou ptakoještěrů zastavil a začal otáčet svou impozatní hlavou po okolí. Něco hledal. Oba si přitom počínali strašně tiše, věděli, že tu kořist někde je a nechtěli ji vyplašit.

"Já...potřebuju si odkašlat," zašeptal nejistě Peter. "Ať tě to ani nenapadne!" zašeptal jsem na něj zpátky. "Buď zticha Petere!" přidal se Joss. "Kdyby to šlo... ale tohle asi neovlivním," začal se Peter tiše dusit. "Buď zticha sakra, jinak ty dva sežerou zaživa!" opětovně na něj Joss zvedl hlas. "Uklovou nás, tak se laskavě rozhodni, co je pro tebe milejší," očima jsem sledoval ty dva ohromné tvory.

"Sorry hoši, ale tohle fakt nedám... eh... eh... eh... fuf, už je to lepší," rozkašlal se mohutně a upoutal na nás všechnu pozornost.

"Super, fakt super," zvedl se naštvaný Joss zpod kapradin. "Fakt mě to mrzí, borci, ale to nešlo," couval Peter. "Co teď asi chceš dělat?" osočil ho silně. "To kdybych věděl, vole," díval se tomu obřímu ptakoještěru do očí.

"Pojďte sakra, musíme pryč do podrostu, kam se nedostanou!" křičel jsem na ně. "Takže máme plán?" rozebíhal se Joss. "Něco na ten způsob, jo!" odvětil jsem mu.

 "Jestli nás ty bestie chytí, tak nebude jenom poprvý, ale i naposled," snažil si Joss zachovat vážnou tvář.  přesvědčoval jsem svůj mozek, ať si nevšímá těch ohyzdných skřehotavých zvuků za námi.

 A dvě taková monstra se rozhodně nehodlala vzdát bez své kořisti.

.

"Ústup, radši ústup, než si to rozmyslí," zvedl jsem se ze země. "Nechci, aby mě sežral obří ptako...ten ptakotento, prostě tohle," přidal se Peter. "Teď jsou najedený a těžko vzlítnou nebo budou utíkat s plným žaludkem, ale za nějakou dobu budou potřebovat zase žrát. Jak jsem říkal, radši ustoupíme," couval jsem do lesa za námi.

Ohlédli jsme se ještě jednou na dvojici obrovských létajících bytostí, kterým se bude za šedesát šest milionů let říkat Quetzalcoatlus. 

Výlet do křídy se zvrhl v boj o přežití. Relativní bezpečí se mohlo změnit v nemilosrdný boj o život, jak už se to ukázalo.

"Křída se mi přestává líbit, všechno nás tu chce zabít," rozhlížel se Joss po kmenech stromů. "Tak to tady chodí, sežer nebo tě něco sežere," jen jsem ho v názoru ujistil. "Říkal jsem, že máme jít zpátky. Říkal jsem ti to, ale tys mě vůbec neposlouchal. Tady to máš," osočil mě skepticky. "Ale stálo to za to," pobavilo mě to.

"To teda jo. Málem nás ty věci sežraly... hlavně ale, že se ti tu líbí," podrážděně vysvětloval. "Hele byla to blbost, omlouvám se. Teď najdeme cestu zpátky a budeme zase v současnosti," ztahoval jsem se. "Těžko, když vede kolem těch potvor," dodal.

"Když už jsme u toho, co tady ještě můžeme potkat?" na sucho polkl Peter. "Tady?... No, mimo tyranosaura a těhlech tvorů by se tu nemělo potulovat nic většího, ale je tady kupa malejch masožravců jako těch, kterýho ten kvecalkoatlus sežral," ohlížel jsem se ke každému kmeni. "No super," Peter odfrkl. "Navíc přes ně musíme projít," Joss si postěžoval.

"Tak je obejdeme. Ten les vede kolem nich a dojdeme k tý věci, co nás sem dostala a krz ní zpátky domů," navrhl jsem. "Ještě nás v tom lese něco sežere. Já tam nejdu," Joss oponoval. "Já teda taky ne," Peter přitakal. "No tak, vždyť víte, že se v pravěku vyznám líp než kdokoliv. Budu dávat pozor," nadhodil jsem. "Nebo můžeme jít kolem nich. To je na vás."

Neochotně se rozešli za mnou do lesa. Teď to vypadalo jako nějaká exotická prohlídka.

"Tihleti mají hlavně hlad!" dodal jsem.

 

 

 

 

 

"Ale no tak," znechuceně jsem si ten obří kápanec prohlédl. 

"Kámo," Peter se začal tlemit," kámo, asi tě posral dinosaurus," rozesmál se naplno. Joss se začal chechtat ještě hlasitěj a skoro u toho upadl. Najednou ho ruka nebolela.

Drobně jsem se ušklíbl, ale vzápětí mi něco došlo. Něco (šestý smysl, co já vím) mi radilo, že tu není něco v pořádku. Do té doby klidný torotix zvedl svou děsivou kostnatou hlavu, začal vřeštět a krákat, než roztáhl svá kaštanově hnědá křídla a z plošiny odlétl směrem k pobřeží. Z tváře mi spadl úsměv.

"Neztratil jsi dech, trochu?" Joss se snažil kontrolovat svůj smích. "Něco mi tu nehraje, něco tady není normální," rozhlížel jsem se po planině. "Co myslíš? Myslíš to, že tě posral dinosaurus?" Peterův smích dozníval. "Něco jinýho," upozornil jsem je. "Tohle je skvělý," Joss se naposledy rozesmál. Hned ale ztichl.

 

Jejich osmitunová těla se nadále prodírala nízkými trnitými keři, jenže jejich tvrdá lehce tmavožlutá až hnědá kůže, s výraznými zhorohovatělými štětinami, které ze zad čněly až nad hřbet, nedovolila trní způsobit jakoukoli bolest. Na nějakou chvíli se zastavili, aby jejich ostré zobany utrhávaly nízkou vegetaci a přenechávaly ji trávit velkému žaludku.

Bylo to naprosto úžasné sledovat, takto mohutné a uchvacující živočichy, jak se pohybují tak blízko tvorů, kteří naplno ovládnou svět až dlouho a dlouho po nich.

 

 

Zpětně, slušně řečeno, jsem si v tu chvíli nadělal do kalhot. Obrazně, naštěstí.

 

 

Nejprve jsem je nedokázal dobře určit, ale došlo mi, že jde možná o tehdy nový rod Acheroraptor, masožravého dinosaura příbuzného populárnímu velociraptorovi z Jurského parku. Jeho hlava byla štíhlá, čelisti gracilní a dobře ozube

 

 

Chtěl zkusit něco malého, co měl u sebe. Byl to přívěsek, který měl hluboko v kapse pod telefonem. Zaštrachal tam.

"Ale no tak," povytáhl své hubené hrubé prsty dovnitř.

Telefon mu vyjel víc z kapsy, jak se dobýval na dno. Zakýval se do všech stran a magnetický vír ho sevřel.

"Sakra," polkl.

Sykl.

"Do prdele práce," postěžoval si a rozhlédl se kolem.

 

 

 Investoři, zahraniční turisti, byli jsme s Mostem jediné velké město, které mělo důl jen kousek za sebou, takže jsme byli lákaví pro zájemce o hornický průmysl, ale .

Z jihu nás ohraničovaly nízké kopce, za nimi les a pole s rekultivovanou krajinou. Od ní bylo vidět přímo do té velké černé díry, 

 

Sotva, co jsem došel zpět do pokoje, Joss mě svou zprávou uvedl. 

Než jsem se nadál, domluvili jsme se. Ve dvě hodiny odpoledne, měli jsme všichni tři nástup na Malém náměstí, pět minut od mého domu.

 

 

Někdy jsme předtím s přátely chodili ven, abychom si odpočinuli od všech problémů, ale hlavně se takříkajíc vyblbnout. Poprvé se nou u toho byli moji dva nejlepší přátelé, Joss a Peter.

"Rád vás zase vidím, bylo načase," přivítal jsem je. "Co načase," zeptal se Peter.

 co rostla kus od mého domu.  Na tváři měl jeho typický úšklebek, z uší mu koukala dvojice bilých sluchátek na drátu vedoucím do jeho Iphonu SE. Nedal na něj dopustit. Triko měl volnější, kraťasy vytahané a pásek docela neupravený.

Skoro v každé situaci byl neskutečně v pohodě.

"Kámo, myslí, abysme někam šli," popíchl ho Joss.

Byl o poznání vyššího vzrůstu, mírně větší než já. Vlasy mu většinou splihle ležely na hlavě, kromě té vlny nad čelem. Byly ještě tmavší než u Petera, také kratší. Kdyby jste ho viděli, jeho neobyčejně štíhlá postava byla sportovně založená a na rukou mu vynikaly šlachy. Permanentně je měl suché, trochu skrabatělé. Dokázaly ale hotové zázraky, protože jeho zručnost neznala mezí a v dílně dokázal sestrojit to, co nikdo jiný. Mimo toho, že mu také ve škole mistrně šla matematika a fyzika, to patřilo k jeho předním schopnostem. Trochu se kvůli tomu naparoval. Někdy, abych byl přesnější. Vlastně, teď tu není - pravdu si nárokoval vždycky jako první.

"Nemá mluvit v hádankách," odvětil mu s úšklebkem. Začali jsme zase smát, jako když jsme vyšli ze školy.

"Kam teda jdem?" zeptal se Peter. "Vyhlídka?" nadhodil jsem. "Jo, to zní dobře," Joss přitakal.

"Tobě to zní dobře, já bych radši něco míň náročnýho a víc... chápeš, něco pohodovýho," zlehčil to. "Celý prázdniny ses válel doma, tohle tě nazabije," Joss přátelsky zafuněl. "Mohl jsem se válet dál. Nebo jít s Hopiem někam," zatvářil se škodolibě. "Ale hej, to bych vám zase neudělal," obrátil.

"Takže jak?" informačně jsem prohodil. Podívali se na sebe.

"Tak teda jo. Ale potom půjdeme někam dál. Nechce se mi tam zůstávat," s předstíranou neochotou dodal. "To je lepší. Věděl jsem, že to jde," Joss vítězně pronesl. "Nezvykej si," ušklíbl se.

"Proč vlastně nejdou i ty dvě?" Joss se ptal za chůze. "Nechtěly. Taky, jedna se včera vrátila z dovolený. Taky by se mi nechtělo," zafuněl jsem. "Ale ta druhá teď leží doma a na něco kouká. Nebo spí," Joss se ohradil. "Já nevím, moc jsem se neptal." "Říkám ti, že to tak je," dodal.

Slunce na blankytně modré obloze bez mraků neúprosně pražilo ještě do dopolední orosené trávy. Procházeli jsme na polorozpadlých silnicích našeho "downtownu" ve snaze se dostat na pahorky nad městem. Ty byly pokryty převážně suchými zvadlými klasy ve vyprahlé půdě, mezi kterými se klikatily kamenité nebo štěrkovité cesty. V jedné části byl také nově vysazený les, který byl tvořen nízkými jehličnatými stromy a od posekaného pole ho dělila sypaná cesta, kameny o velikosti menších valnounů nám křupaly a hvízdaly pod nohama, jak jsme po nich přecházeli. V úmorném dopoledním vedru to byla dost náročná cesta, jež však měla jiný konec, než jsme jenom mohli tušit.

V horku se rozplývaly obrysy krajiny a vlnily se vedrem, i tak se ale mezi spoustou posekaných klasů na poli rozeznat něco zvláštního.

"Zdá se mi to nebo támhle něco leží?" nerozhodně se do těch míst zadíval Peter. "Asi srnka, to nic není," ohlédli jsme se tím směrem.

Znovu se tam zadíval. "Ty vole, to není srnka, podívej se tam pořádně!" trval na svém. "Říkám ti, že to je jenom srnka," pokračoval jsem. "A já ti říkám, že srnku ještě poznám, tak se tam laskavě podívej. Tohle bude tvůj šálek kafe," odsekl podrážděně.

Vyčerpaný a potem mokrý jsem se tam obrátil s doměním, že je to skutečně jenom nějaké menší zvíře jako srnka nebo divoké prase, to, co tam ale sedělo podobně jako pes, mně dokázalo vyvést z míry.

Mezi posekanými klasy a utrženými stonky tam na horké zemi seděl asi tři, čtyři metry dlouhý tvor s jasným dlouhým a pružným ocasem, který měl stočený k nám. Seděl tam na tříprstých zadních, kratšími předními nožkami s pěti prsty s drápy se opíral o zem. To zvíře mělo mohutné sudovité tělo a to pokrývaly dlouhé štětiny nebo spíš podlouhlé chlupy rudohnědé barvy, co se táhly od kořenu krku přes hřbet a boky až po konec ocasu, kde tvořil něco jako chlupatý ohon.

Ale hlava, ta byla na celém tvoru nejpodivnější, protože na zužujícím se čumáku měla mnoho hrbolů a trnů, za a mezi nimi byla vyšší kupolovitá lebka a za tou boulí se k nebi vzdoumaly dva velké ostré trny s ještě několika dalšími menší velikosti. Zvláštní živočich nesl pod svou korunou dvě menší jakoby laní oči, otáčel hlavou a rozhlížel se po okolí.

"Tak co? Přijde ti to jako srnka?" vyčítavě se Peter zeptal. "Ne, ale nepřijde mi to ani jako něco, co žije v dnešní době. Co je to?" zadíval jsem se na toho tvora ještě jednou a pozorněji.

Spatřil jsem, jak mu krkem proniká vzduch, jak dýchá, mrká očima a párkrát naztevřel svou zobákovitou tlamu, dál v dásních snad byly ještě menší zuby. Pak se podrbal svou levou zadní nohou na krku, zavlnil kůží a zvedl se na zadní. Byl asi metr a čtvrt vysoký.

"Když vám řeknu, co to je, tak mě budete mít za blázna," sníženě jsem poznamenal. "A co by to mělo bejt?" zarazil se Joss. "Zvíře, co vyhynulo před šestašedesáti miliony let na konci doby dinosaurů," naprosto klidně jsem odpověděl.

"Teď čekám ten smích," nadhodil jsem s upřeným zrakem na toho zvláštního tvora, co připomínal draka. "Já ti nevím hele, mě to nějak není k smíchu," Peter pomalu couval. "Ty víš, co by to mělo bejt?" pokl Joss na sucho. "Vidíš ty rohy," ukázal jsem na toho tvora, " tohle je jako Stygimoloch, dinosaurus z doby konce křídy," otočil jsem se zpátky na ně.

"A kdyby to byl on, je nebezpečnej?" bázlivě se ptal Peter. "Obecně se má zato, že to je býložravec, co si rád přilepší na menších savcích, ale může tě potrkat stejně jako naštvaná koza nebo muflon," odpověděl jsem. "A víš, co je problém? Že ten tvůj styginěco běží přímo na nás," rozběhl se na opačnou stranu Joss, když se ten živočich rozběhl proti nám.

Bylo to jako zázrak, jakoby jste viděli něco, co se zdá, že není skutečné, ale ono to skutečné bylo. Přímo proti nám se šedesát šet milionů let vzdálen od své skutečné domoviny rozeběhl skutečný živý neptačí dinosaurus rodu Stygimoloch spinifer.

"...Funguje to? Výborně. Chci říct, že jste teď v naší současnosti, jenom ať se orientujete. A jo, teď mluvím taky já, vypravěč. Martin, však Vy víte kdo. A chci Vám někoho představit. Můžeš?"

"Dobrý den, vítám Vás. Jsem Databáze Objevů, Nalezených Organismů Vyhynulých A Novopříchozích, ale můžete mi říkat D.O.N.O.V.A.N. Pokud dovolíte, rád bych Vás uvedl."

Stygimoloch spinifer. Toto zvíře patřilo určitě k děsivé, ale mírné složce fauny pozdně křídové Severní Ameriky, jeho fosílie byly nalezeny v souvrstvích Lance, Ferris, Hell Creek ve Spojených státech a také v souvrství Scollard v kanadské Albertě. Když jsem mluvil o jeho mírně děsivém vzhledu, za což byla zodpovědna především jeho neobvyklá hlava plná trnů a ostnů, tak se to odráží i v jeho samotném jméně, znamená totiž "rohatý Moloch od řeky Styx". Zatímco Moloch byl démonickým bohem blízkovýchodních civlizací, který vyžadoval krvavé dětské oběti, tak Styx byla ve starověkém Řecku řeka oddělující Podsvětí od světa smrtelníků. Jenže ony rohy a různé další hrboly na hlavě mohly skvěle upoutat pozornost samic při namlouvacích rituálech.

V současné době (nahráno do databáze v roce 2020) se však o platnosti tohoto skoro čtyři metry velkého požírače nízké vegetace a snad i malých tvorů debatuje, podle studie významného paleontologa Johna "Jacka" Hornera a jeho kolegů se totiž může jednat pouze o růstové stádium většího rodu Pachycephalosaurus. Odpověď dodnes neznáme, ale nevím, jestli by to nějaký paleontolog řešil, kdyby se proti němu tohle zvíře rozeběhlo plnou rychlostí.

Rohatý démon na dvou nohách se rozeběhl proti nám, Peter a Joss ustoupili u kus dál do lesíku na druhé straně cesty, kdežto já jsem pořád stál na cestě, a když jsme se otočil, tak už na útěk nezbyl čas.

Stygimoloch se proti mně rozeběhl a hrboly v přední části hlavy povalil na zem, dopadl jsem na rozpálené kameny a sledoval, jak to zvíře nademnou bučí a vydává zvuky podobné koze nebo ovci. Rozjíveně házel krkem a hlavou, kůže na krku se mu hýbala při každém takovém pohybu, a pozoroval přitom moje reakce, zkoumal, jestli jsem pro něj nebezpečný. Už se skoro uklidnil, pomalu ztichl a snad mně chtěl i nechat, ať se postavím, než mu Joss hodil přímo do kulovité lebky kámen.

V tu chvíli ho nesmírně rozzuřil, naplno rozevřel tlamu, hlasitě zabučel a s nastavenou kupolovitou hlavou se rozeběhl proti nim. Joss a Peter na nic nečekali, obrátili se i přes větve a kořeny pádili do nízkého lesa před nimi.

Uběhli asi třicet metrů a v nízkém vysazeném lese stanuli tváří v tvář jakémusi roji světla, vypadalo to jako tisíce skleněných střípků, které byly osvětleny velmi jasným světlem. Celý objekt přitom velice pomalu rotoval dokola, bylo to něco děsivého i krásného zároveň. Uhranutě tam stáli a zírali na tu zvláštní věc, jakoby už nevěděli, že je něco honí.

Stygimoloch je nesmírnou rychlostí doháněl, zmátořili se z prvotního šoku a před tou onou věcí se rozdělili a setrvačnost pohybu doslova vystřelila dinosaura vpřed a v tu chvíli jí proběhl. Proběhl krz nějaký divný roj světel a střepů. Zmizel tam stejně podivně, jako se objevil, a oni jen nevěřícně zírali do toho nesmírně rozzářeného objektu.

Když jsem doběhl za nimi, tak jsem koukal stejně vyjeveně jako oni.

"Co to sakra je?" povídá rozrušeně Peter a já, i když jsem znal část zvláštních úkazů na Zemi, nedokázal jsem mu odpovědět.

"Tak jo, kdo tam půjde, je borec," pronesl sebejistě Joss. "Zbláznil ses, nevíš, co tam je a nevíš, co to může udělat," odpověděl jsem mu ostře. "A co to vlastně je?" zeptal se tak pro sebe Peter. "Moc dobrá otázka, moc dobrá," dodal jsem.

"Vypadá to jako nějakej odlesk nebo něco takovýho... skoro jako Hvězdná brána, ty vole," Joss se k tomu pomalu přiblížil. Sálalo z toho teplo. "Dávej bacha, jo?" upozornil jsem ho. "Nevypadá to nebezpečně, teda nezdá se mi to," polkl jistě. Oběma nám naskakovala husí kůže, když tuhle větu dořekl.

Málem nás ale úplně dostalo, když náhle každý z nás ucítil zvláštní tah a dříve, než mohl kdokoli cokoliv říci, tak nám z kapes jako k ohromnéhmu magnetu vystartovaly veškeré kovové věci, mince, klíče a následně i naše mobilní telefony. Bylo to maneticky nabité, jako elektromagnet.

"Sakra! A to byl novej!" Joss leknutím uskočil. "Lidi, co to je?!" ohnal se Peter. "No, tak to musíme zjistit," pokračoval jsem.

"Ani na to nemysli," Joss mě chtěl zastavit. "Hele já chci svůj mobil zpátky. Nevypadá to, že to něco dělá. Ten stygimoloch tím taky prošel tam i zpátky a byl živej," argumentoval jsem. "Nechoď tam. Tvoje máma by se ptala, co se stalo a to jí máme říct co? Sežrala ho nějaká světelná koule?" Peter se taky přidal. "Budu hned zpátky," radostně jsem přikývl.

"Ne!" Joss mě nestačil chytit za rameno.

Polilo mě ohromné horko, strašné horko, ale dalo se to ustát. Poprvé jsem cítil velký příliv tepla a nahromaděné energie, která prostoupila všemi mými tkáněmi a kostmi. Moc dobře jsem cítil něco zvláštního, něco neznámého.

Mrknutím oka jsme zase stáli na dvou nohách, ale rozhodně jsme nebyli v našem městě a, jak jsme později zjistili, ani v naší době.

Otevřel jsem oči a viděl něco úžasného, něco, co jsem nikdy předtím neviděl.

"Tak fajn, je v hajzlu," Peter vytřeštil oči na straně současnosti. "Kam to kurva vede?!" Josse polil studený pot.

"Hej! Lidi!" uslyšeli mě z druhé strany. "Žije," konstatoval Peter. "Jak je tam na druhý straně!" Joss schválně mohutně zakřičel. "Pojď sem a uvidíš to," dostalo se mu odpovědi.

Koukli se na sebe a rozpačitě na pěsti. "Fakt tam chceme?" Peter se držel zpátky. "Tak vzhledem k tomu, že žije, tak to asi bude bezpečný," Joss očima zvláštní roj světla projel. Ještě se na sebe podívali.

"Kámen, nůžky, papír...!" shodně řekli. "To není fér!" Peter podráždněně prohlásil. Prohrál. "Jdi," pobídl ho Joss.

Peter zavřel oči a zažil úplně to samé, co já. A Joss stejně tak. Nevěřili tomu, co se před nimi rozkládalo.

Napravo se neméně impozantně tyčil průzrančně modrý vodopád, který padal z hnědavé kamenné stěny přecházející v útes nad našimi hlavami. Ten už pokrývaly pouze nízké cykasy a kapradiny usazené v bahnité půdě. Tato stékající mazlavá hmota tvořila jakousi rampu svažující se až k nám. Na druhé straně byla vidět okrová konturovaná hrana erodovaného útesu ve stínu vycházejícího slunce nad klidnými vlnami tmavě modrého oceánu, jež narážely do kamenité pláže.

Mrknutím oka jsme se přemístili kamsi, kde to vypadalo jako subtropické pobřeží, ale nikdo z nás nedokázal určit kde přesně jsme.

"Sakra, kde to jsme?" ptali se oba, protože věděli, že znám relativně dobře zeměpis a podobné věci. "Nevím, fakt kámo, nevím, kde jsme. Možná subtropický ostrov, trikový studio, Amerika nebo...," vysoukal jsem ze sebe. Cítil jsem se ale jistě a v bezpečí. "Nebo co, kámo?!" ptal se mě Joss.

"Pravěk," řekl jsem,"pravěk."

"To není možný, to přece nejde... to v životě nemůže jít," Joss se proti tomu tvrdě postavil. "A máš lepší vysvětlení? Ten dinosaurus, to všechno tady v okolí... to není současnost. Tohle je prostě pravěk. Asi pozdní křída," přesvědčoval jsem ho.

"Ne, to prostě nejde. To nemůže... popírá to všechny fyzikální zákony," Josse to zprvu sebralo. "Tak mi řekni, jaktože jsme teď tady a jaktože do mě před chvíli vrazil Stygimoloch. Řekni mi to a potom se budeme bavit," vydýchával jsem dusno. Joss se taky opíral o kolena, bylo hrozné dusno. Rozhlédl se a viděl nespoutanou divočinu. Přebíral si to v hlavě. Nedalo se asi nic namítnout. Velice nerad to musel uznat.

"Tak jo. Tak jsme asi v pravěku."

Všichni tři jsme byli vyvedeni z míry, nemohli jsme tomu uvěřit, že bychom se dostali do minulosti. Rozhlíželi jsme se po okolí a v měkkém blátě jsme nakonec nalezli i naše věci, alespoň něco z nich.

"No a mobil mám v prdeli, ty vole, a nevíme, kde jsme. Jakože fakt dobrej den," mumlal si ironicky Peter. "Tak víš co, pojď kámo, pojď vylezem na ten útes, ať víme, kde jsme. Hmm...," pustil jsem se do něj. "Tak jo, jestli tady umřem, tak to půjde na tebe," ohnal se.

Vyšli jsme vstříc měkké hraně útesu nad námi. Naše nohy se nám bořily do mazlavého bláta, které bylo všude kolem. Pomalu jsme postupovali výš a výš, ozařovalo nás pouze svěží vycházející slunce.

Podle současných fosilních otisků tlap této čeledi pterosaurů víme, že se velice dobře pohybovali po zemi a mnoho z nich bylo jako ohromní mrchožraví čápi marabu. Když uviděli mršinu nějakého zvířete nebo menší živou kořist, tak se snesli a dlouhým bezzubým zobákem ji buď uklovali, pozřeli vcelku nebo z jejích útrob vytrhovali kusy masa díky oboustranně nabroušené spodní čelisti.

Právě takový kus letěl a hlídkoval ve světle vycházejícího slunce a jeho rozpětí muselo být nejméně deset metrů, stal se nám úchvatnou připomínkou toho, do jakých úžasných forem života dohnala druhohorní živočichy evoluce.

 "Sakra, vidíš ty zvířata. Mě přijde, že je od někud znám," pobídl mě Joss. "Kde myslíš?" podivil jsem se nadšeně. "Támhle, přesně tam," stále ukazoval ze svahu dolů za řeku. "Proboha... tomu nevěřím," zíral jsem na ně s otevřenou pusou.

Pod rozměrnými sekvojemi, jejichž naoranžovělá kůra se pyšnily mnoha otvory a větvičkami, kam se mohli schovávat malí druhohorní savci nebo pravěcí praptáci, ve stínu jejich zelených korun s velkými šišticemi se procházelo stádo ohromných živočichů, jež se pohybovalo vzrostlými keři. Mohutné žlutavé lebky s typickým krčním límcem a zelenými okraji, který se napínal až nad silný svalnatý krk, se pyšnily nahoru nastavenými ostrými rohy s výrazným úbytkem pigmentu. Snad je tito úchvatní tvorové používali k obraně či vnitrodruhovým soubojům, ale byla to rozhodně nejvýraznější část jejich těla.

"Tohle je určitě Triceratops, to vím jistě," nadchl jsem se. "To určitě budou triceratopsové, určitě jo! Akorát jsou menší, než bych čekal."

"Mě je to zvíře taky povědomý. Není to náhodou ten s těma třema rohama a tím... límcem nebo takovou věcí okolo hlavy?" přitakal Peter. "Jasně, to je on," přikývl jsem.

"Takže, kde jsme?" zeptal se Joss. "Pokud je tohle stádo triceratopsů, jako, že je, tak jsme v Severní Americe před asi šedesáti sedmi nebo šedesáti šesti miliony let. Konec křídy. Doba dinosaurů," dodal jsem.

"Sakra. Takže prošli jsme touhle dírou v čase do křídy a naproti nám jde stádo dinosaurů. Ty vole, dinosaurů," odpověděl na to Peter. "Je to šílený. Vypadá to spíš jako nějakej zábavní park nebo trikový studio. Kdyby tu byly všude kamery, nedivil bych se. Už jsem to viděl na internetu," snažil se to zvládnout. "Těžko tu budou schovaný kamery, já... nerad to říkám, ale vypadá to, že jsme fakt v minulosti," Joss přiznal. "I když to popírá všechny fyzikální zákony."

"Dneska už je všechno možný," dokončil jsem to.

Vůdčí samec měl nádherně zbarvenou hlavu s mohutnými rohy, která se nesla na silném podsaditém těle s kostěnými cvoky a hřbetnými štěninami. Jeho hrdlo vydalo hluboký táhlý řev, kterým dával svému stádu znamení pro přesun za jiným místem. Zanedlouho se vydali do stínu pralesa, kde zmizeli v jeho tlející subtropické temnotě.

"Tak jo. Tak jo. Dobře, teď už věřím, že jsme v pravěku," vysoukal ze sebe Peter. "Fakt, ztracená země a nikdo před náma tady nebyl," přidal se Joss. "Nedivím se. Je to minulost. Je to svrchní křída. Miliony let v minulosti," dodal jsem.

"Měli bysme jít zpátky. Měli bysme jít, protože ne všechny zvířata jsou tak přátelský jako tamti. Žijou tu přece tyranosauři, ne?" Joss se rozhlédl směrem k té zářící kouli. "Žijou, ale zatím tu po nich není ani stopa. Je tu ale taky spousta menších dravců, některý umí lítat. Stejně bych se ale tady chtěl podívat," zmocňovalo se mě zvláštní chvění na prstech.

"Sám jsi řekl, že to tady je nebezpečný. Sám jsi to teď řekl a chceš tady chodit? Kámo, ty jsi blázen," Peter namítnul. "Jenže je to příležitost. Jsme v minulosti, ve svrchní křídě, kterou chci už od mala vidět. Tohle je svět, co chci poznat. Svět dinosaurů," euforicky jsem prohlásil. "Podívám se tady. Klidně sám, ale dejte mi chvíli na to, abych si to tu prošel. Nic se mi nestane."

Joss jen zakroutil hlavou. Věděl jsem, že to není úplně správné rozhodnutí, ale neměl jsem na výběr. Vidět dinosaury jsem chtěl vždy. A teď byla příležitost.

"Hodinu a nikdo nemusí jít se mnou," ustoupil jsem pár kroků dozadu. "To teda ne! Něco tě sežere!" Joss vyjekl. "Vidíš tu snad nějakýho tyranosaura? Budu v pohodě," ustoupil jsem o dalších pár kroků dozadu a roztáhl ruce.

Rozeběhl jsem do nízkého kopce, který byl za mnou. "Kruci!" sykli oba dva.

Doběhli jsme na vrchol toho nízkého kopce, odkud bylo úžasně vidět na mořskou hladinu. Nebylo už cesty zpět.

Různorodě klikaté pobřeží doplňovaly mnohé malé ostrůvky s hustým porostem. Létali kolem nich křídoví ptáci a dokonce i pár ptakoještěrů, ale docela dost malých a zvláštních. Nedokázal jsem je poznat, bylo to ale stejně úžasné. Vrhali do mělkých vod a za pár chvil vylétali z tlamou a vakem plnými ryb. Jako kormoráni.

Kvůli dusnu a většímu obsahu kyslíku v atmosféře se špatně dýchalo. Peter a Joss doběhli, celí udýchaní a splavení, za mnou. Nestačili se ani nadechnout, když vedle nich na kámen, s velkým skřehotáním, dolétl velký pták se zubatým zobákem.

"Pelikán... ty vado, pelikán!" Peter málem upadl na zem.

"To není pelikán, ale Torotix, jeho předchůdce," uklidnil jsem ho. "Hnusnej pelikán," Joss si to neodpustil. "Ne tak blízko!" pozdě jsem ho upozornil.

Prehistorický pelikán k němu přiskočil a Joss nestihl ustoupit o pár kroků dál. Přiblížili se až moc a jeho rohovitý vroubkovaný zobák s ostrým zakončením se tvrdě táhlým pohybem hlavy zaryl do ruky mého kamaráda. Ten okamžitě vyjekl bolestí, byla to ale jen malá oděrka, a svalil se na zem. Válel na měkké půdě a ránu si přikrýval dlaní.

"Zmetek jeden!" zařval.

Torotix uskočil, ale neodlétl. Zkoumavě si nás prohlížel.

"Jedeš!" Peter na něj vyběhl. Pták zaskřehotal, zaklapal zobákem, ale jenom se ztáhl a stále postával na kameni.

"Vstávej," pomohl jsem Jossovi na nohy. "Ten hajzl mě fakt klofnul! Zmetek!" držel si ruku. "Je to malá rána, z toho neumřeš," ukázal mi malou část roztržené kůže na předloktí. "Co když mě nakazil nějakou pravěkou nemocí?! Nebo to zkusí znova?! Já ho sejmu!" vermomocí se k němu dral.

"Nech ho! On ti nic neudělá," zastavil jsem ho.

Pelikán mezitím pozoroval tu trojici podivných dvounohých tvorů s různě barevnou hladkou srstí na těle, jak se mezi sebou dorozumívají. Přišlo mu to nepřátelské a divné. Zaklapal zobákem a skřehotal.

Podle některých vědeckých kapacit patřil zvláštní Torotix k vůbec prvním pelikánům, nebo přinejmenším jejich předchůdcům, přestože žil ještě před velkým vymíráním na konci křídy před šestašedesáti miliony let. Právě díky tomu se někteří vědci staví k tomuto postoji odmítavě, spolehlivé fosílie pelikánů totiž pocházejí až z období oligocénu ve třetihorách a jsou staré zhruba třicet dva milionů let. Faktem zůstává, že jediný známý nález tohoto rodu dosud představuje nekompletní pažní kost, která tvořila část rozpětí malých křídel, a sám autor popisu, význačný paleontolog a expert na pravěké ptáky, Pierce Brodkorb pokládal tohoto tvora za prvního známého plameňáka. Nicméně dosud řádný verdikt nepadl, může se tak jednat o prvního známého pelikána, plaměňáka či jiného zvláštního ptáka, jež zmizel s posledními dinosaury.

Sledovali jsme, jak si torotix čechral špičkou svého zobáku svá nádherná pera, 

"Peter má pravdu," Joss jen tak začal," co tady ještě žije?" "Už jsem to říkal, ale mimo nich tu ale může existovat kupa dalších predátorů, který z fosílií neznáme," pokračoval jsem ve výkladu. "No výborně, ještě nějaký neznámý potvory."

"Takže tyranosaurus, tenhle obří nevím co, další tvorové jako raptoři, varani... je to jako dovolená. Jako dovolená na Ostrově lebek u King Konga," konstatoval Peter nelibě. "Hele ale pochybuju, že by se tyranosauři zdržovali takhle blízko pobřeží, žijou spíš dál ve vnitrozemí. Tam je dostatek potravy a hlavně mají teritoria, který si střeží," snažil jsem to nějak zachránit. "Nikdy nevíš," odporoval. "Vždyť i v King Kongovi nebyli ti dinosauři na pobřeží, ber to takhle." Peter jen mumlal.

"Petere?!" zakřičel na něj Joss. On se ale neotočil, a tak se tam Joss podíval stejně tak a poklepal mi na rameno, aby se na to podíval s nimi. Nestačil jsem se divit, co trhá kusy mrtvého ornitopoda.

Na mršině se naprosto tiše přiživoval tvor, který byl jednoznačně šestimetrovým teropodem ladné stavby těla. Jeho lebka byla mohutná, zuby mu přečnívaly z horní čelisti a trhal jimi velké kusy masa, které vcelku hltal. Barva mu přecházela mezi šedou na hlavě, části hrudi a konci ocasu, a mezi hnědou, která pokrývala zbytek těla až na místa s bílými pruhy. Na předních končetinách, hřbetu, horní části ocasu a nahoře za krkem mu rostla krásně havranově černá pera, ladné a silné zadní nohy nesly celé tělo, jež vyvažoval dlouhý obratný ocas. Podlouhlá lebka měla velké oči s ostrým zrakem a také rostoucími nadočnicovými oblouky temně červené barvy. Podle docela velkých dvouprstých předních končetin nebylo těžké poznat, o příbuzného jakého tvora se jedná.

"Hoši?" zašeptal jsem. "Jo?" odpověděli současně. "Víte, co je horší, než jeden Nanotyrannus?" řekl jsem řečnicky. "Co?" znovu odpověděli stejně. "Dva nanotyrani," sledoval jsem, jak z rozervaného hrudního koše kouká hlava dalšího takového.

Ono se to s rodem Nanotyrannus nemá tak jednoduché. Původní holotypní lebka, tedy ta, podle které byl určen, byla nalezena roku 1942 v souvrství Lance v dnešní Montaně sběračem fosílií Davidem Dunklem a roku 1946 popsána význačným paleontologem Charlesem Gilmorem jako nový druh tyranosaurida rodu Gorgosaurus, podle naleziště Gorgosaurus lancensis. Jenže roku 1988 se trojice paleontologických kapacit ve složení Robert T. Bakker, Phillip J. Curie a Michael Williams vrhla na tento nález, znovu ho prozkoumala, a podle srostlých lebečních kostí a zubů určila, že jde o dospělce nového neznámého druhu tyranosaurida. Dostal jméno Nanotyrannus lancensis, mělo jít o zhruba pět až šest metrů dlouhého tyranosaurida vážícího asi půl tuny a tedy o dost menšího, než jeho stejně starý příbuzný.

Bakker předpokládal, že se jednalo o smečkového zabijáka rychlejší a menší kořisti, podle propočtů mohl běhat zhruba čtyřicet až padesát kilometrů za hodinu a dohonit tak menší a rychlejší kořist, což byli kupříkladu menší ornitopodi rodu Thescelosaurus nebo oviraptorosauři jako Anzu. Mezi zvířenou konce křídy na severoamerickém kontinentě tak patřil k velmi mrštným a obratným tvorům, pokud však reálně existoval.

Je tu totiž jeden problém, mnohé studie, ta nejvýznamnější z roku 1999 ze stolu experta na tyranosauridy Thomase Carra, totiž ukazují, že tento druh může být pouze nedospělým jedincem tyranosaura. Podpořil to například objev slavného nedospělého exempláře "Jane", který sdílí mnohé anatomické rysy s nanotyranem a možnost, že to není mládě a jde spíše o zástupce rodu Nanotyrannus je mizivá. Daleko pravděpodobnější je, že oba jsou nedospělými exempláři tyranosaura. Ani objev dalších pozůstatků a s nimi spojenými anatomickými rysy (větší přední končetiny, odlišný počet zubů, jiné utváření lebky apod.) nepomohlo rozkrýt záhadu tohoto tvora. Existuje sice jedna fosílie, podle které by se dal definitivně rozpoznat, ale dosud se draží na různých aukcích a do laboratoře paleontologů se nejspíš nedostane.

Jak musím smutně poznamenat, podle našeho očitého svědectví v křídě se nejspíš skutečně jedná o mládě tyranosaura. Stále je tu ale možnost, že jsme mohli plést...

Sluch tyranosauridů byl velmi citlivý, přes naše šeptání nás oba dva velmi dobře slyšeli a ten stojící na mršině mechanicky zvedl svou hlavu, naplno rozevřel své oči, které se na nás zaměřily, a silně syčivě zařval. Ten druhý navíc trhl hlavou směrem k nám, za pomocí silných nohou se odrazil a skočil také na horní část mršiny, ze které se beztak asi moc nenajedl. Rozvířil ohromné hejno much, co se vzápětí rozhodlo najít jinou líheň pro své larvy, a oba dva na nás pohlédli.

"Jdeme!" krátce jsem nás pobídl. "Já už ale nechci utíkat," zdráhal se Peter. "Neboj, těmhle určitě neutečem," odvětil jsem chladně.

Co nejrychleji to šlo jsme vyšplhali těch pár metrů do kopce před námi, oba nanotyranové se ale svižně rozeběhli v našich stopách a jejich čelisti zůstaly rozevřeny jako dračí chřtány. Z dásní se na nás křivily ostré vroubkované zuby nabroušené jako řeznické nože, ta zvířata při běhu vydávala zvláštní sýpavý zvuk, vzápětí ho ale přehlušilo řvaní a křik podobný vranímu krákorání smíseného se zvuky rozjívených opic nebo šimpanzů.

Vyběhli jsme z podrostu, ani jsme se neohlíželi, ale bylo jasně slyšet, jak nízkou vegetací proskočil nejprve první nanotyranus a potom i druhý. Jejich obratná tříprstá chodidla rychlostí snad čtyřiceti kilometrů za hodinu je hnala po štěrkovité cestě za námi. Byl skoro cítit jejich mršinou a tlením naplněný dech, přepadl nás takový ten nepříjemný pocit, když se bojíte ohlédnout, jak je vlastně ten tvor daleko od Vás. A ty bestie pořád zrychlovaly.

Zadýchaní a na pokraji vyčerpání jsme se dostali na okraj útesu, mazlavé bahno pod námi se teď chovalo jako klouzačka, na které jsme rychlostí podklouzli a váleli jsme se v kotoulech a kotrmelcích dolů. Tváře se nám nejednou zabořily do kluzkého studeného bláta, ale když jsme se ohlédli a spatřili na okraji útesu naše pronásledovatele, radši jsme se zvedali a opětovně padali do bahna. Vše okolo mizelo, zpěv dávných praptáků i dalších druhů neptačích dinosaurů se rozplýval v té motanici, do které jsme se připletli. Špinaví a promočení, promrzlí až na kost, jsme se dokutáleli úplně dolů pod hranu útesu.

Z obličeje a rukou jsme si stírali nahromaděné bláto a rozmočenou zeminu, teprve potom sledovali, jak po erodovaných římsách na útesu dolů skáčou dva nanotyranové. Jejich pružné nohy nebyly stavěny jen pro rychlý běh, ale zdatně s nimi dokázali skákat i z výšky skoro dvou metrů. Ocas jim přitom vyvažoval mohutnější hlavu a přední končetiny, jejich vyceněné tesáky a naštvané výrazy jasně říkaly, co s námi chtějí udělat, až se dostanou k nám na okraj řeky.

Ještě jsme se nazmátořili a už jejich dvě štíhlá těla proběhávala porostem cykasů a keřů jen deset metrů před námi. Se zdviženými ocasy, ty měly peřím pokryté konce, a pootevřenými tlamami se na nás vyřítili ze obou stran, systematicky vyhledali takovou formaci, ze které kořist neměla šanci útěku.

Tyranosauridi jako tento byli, navzdory mohutné tělesné stavbě dospělých jedinců, zvířaty, která dokázala komplexně lovit a řešit problémy jako mnozí ptáci. Nepředstavujte si úplně geniální mozky, ale dokázali lovit ve smečkách, žít rodinným životem a starat se o mláďata. A pokud byl nanotyranus skutečně mladým jedincem tyranosaura, nutno říct, že se o své mladé postaral skutečně dobře.

Naučil je především dvě věci - lovit a žrát.

Oba výhružně zvedali krátké rty, které jim kryly kořeny zubů v dásni, pohazovali dvěma prsty na předních končetinách a očima na nás upřeně zírali.

"Sežranej dinosaurem...to budu mít na hrobě, že jsem byl sežranej dinosaurem," nelibě se ohlížel Joss. "Aspoň, že to bude originální," stejným tónem řekl Peter.

"Myslíš, že to bude bolet?" Joss polkl na sucho. "Přetne ti průdušnici, v lepším případě tě hned zakousne a zlomí ti vaz. Nic neucítíš," hleděl jsem jednomu z těch zvířat do očí.

"Budu jak buzna, ale... měl jsem vás rád, hoši," vážnou ironií řekl Peter. "Tolik jsem toho ještě mohli stihnout, tolik toho bylo před náma," klel Joss s pocitem prohry. "Zbohem, lidi," dodal Peter, když sledoval, že jeden z nanotyranů se chystal ke skoku, kterým chtěl někoho z nás povalit na zem a rotrhat mu průdušnici.

V posledních chvíli ale zasáhl snad osud nebo něco takového, když se naše záchrana objevila v nejméně očekávanou chvíli z nejméně očekávaného místa.

Když nás totiž nanotyranové tlačili k řece, tak jsme se dostali skoro až k jejímu korytu. V tom všem zmatku jsme si nevšimli, že na její druhé straně ve stínu jedné velké sekvoje leží obrovský příbuzný dnešních aligátorů, jejich dávný evoluční bratranec. V pootevřené tlamě bylo několik desítek kuželovitých zubů, oči se svislými zornicemi letargicky pozorovaly okolí a víčka přes ně přejížděla jen zřídka. V bahnitém břehu ležel celým objemem svého tělo, obloustlé břicho se svou drsnou kůží leželo celou vahou zapuštěné v povrchu, ocas kerationovými posetý na vrchu u konce, k tělu se pak v řadách přibližovaly velké i menší kostěné destičky, které za hlavou tvořily velké tupé hrboly.

Romrzelý výraz na tváři dvoumetrové hlavy a nehybnost celého dvanáctimetrového těla budila dojem, že je tvor už dávno mrtvý, jakmile ale masivní pravěký aligátor Deinosuchus zpozoroval kořist, vrhl se do vody plul krz řeku na její druhý břeh.

Jen ve zkratce, kořeny čeledi aligátorovitých sahají právě až do svrchní křídy, kdy se vyvinul i jejich obrovitý příbuzný o velikosti školního autobusu nebo hodně velké kosatky. Dosud nashromážděné pozůstatky ze států Texas, Severní Karolína, Montana a mnohých dalších, některé nalezl již zmíněný John Hatcher, avšak považoval je za fosílie tzv. živých tanků tedy obrněných dinosaurů z čeledi ankylosauridů, ukazují, že se od svých příbuzných zas tolik nelišil, jen byl prostě větší. Kosti nalezených jedinců byly podrobeny výzkumu, která odhalil, že rostli zhruba do svých pětatřiceti a dožívali se i padesáti let, jejich průměrná délka byla od osmi do devíti metrů, ale největší jedinci dorůstali délky přes jedenáct metrů a váhy až osmi tun (možná však až devíti a půl tuny). Jen lebka obřího druhu D. riograndensis měla na délku dva metry, nalezené želví krunýře s vrypy po zubech ukazují i jeho potravu, kterou však často tvořili velcí suchozemští obratlovci. Rýhy po zubech totiž byly nalezeny i na mnohých obratlech býložravých ornitopodních dinosaurů, tento obr se stiskem snad až deseti tun lovil suchozemská zvířata po dobu devíti milionů let, než vyhynul před třiasedmdesáti miliony let. Dosud nikdo nemohl potvrdit, že ještě na samém konci křídy požíral své oběti.

Velký deinosuchus se svezl po namočeném břehu do vody, obratně kmital ocasem ze strany na stranu a poháněl tak své osmitunové tělo vpřed na druhou stranu. Nanotyrannus už vyskočil přímo na nás, rozevřená tlama s ostrými zuby měla být posledním zážitkem, který jsme si z křídy měli odnést, ale vzápětí se za námi ozvalo mohutné cákání vody a vlny narážející do břehu.

Z vody tryskem vyjel gigantický aligátor deinosuchus s doširoka rozevřenou dvoumetrovou tlamou, hladový. Vydával typický syčivý zvuk, nanotyranus byl ještě ve skoku, když ho aligátor popadl do tlamy a silou, která by zmačkala i malé auto, zkousl tak, že bylo zřetelně slyšet praskání jeho kostí. Děsivý lovec se ve vteřině změnil na potravu pro obrovitého krokodýla, jeho zuby mu projely kůží a svalovinou, drtily kosti, zanedlouho mu z tlamy visela jen bezvládná mrtvola nanotyrana.

Ten druhý zaváhal, zavřel tlamu a trochu od nás poodstoupil. Viděl, jak se jeho druh houpe v čelistech deinosucha a uvědomil si, že může být další položkou na jeho jídelníčku.

Situace jsme ale využili my, když nás nanotyran nevnímal, tak jsme se co největší rychlostí rozběhli okolo deinosuchovy plné tlamy přímo k té tajuplné bráně, která nás sem zavedla. Oči krokodýla si nás jen prohlédly, o kořist měl postaráno, a než si zmatený teropod uvědomil, oč tu běží, tak už jsme byli tak blízko, že by nás nemohl v žádném případě dohnat. To zlatavé světlo pulzovalo a zdálo se, že se chystá jeho prapodivné zmizení.

Iniciativa poslední chvíle nás ztrhla zpátky do našeho světa, dál od nebezpečí americké pozdní křídy.