Ohlédnutí za rokem 2020

Drazí návštěvníci, milí přátelé, blogeři,

rok se nám znovu s rokem sešel a příchod toho nového je už za dveřmi, mně tedy nezbývá než jen znovu, každoročně přispět s posledním příspěvkem pro daný rok. Letopočet 2020 nám nabídl to, co jsme donedávna nepovažovali za příliš možné a od svého počátku nás provázel zvraty, změnami a novinkami, se kterými jsme se mohli utkat, ale museli jsme je přijmout a naučit se s nimi žít. Nebudu se zde o konkrétních z nich rozepisovat, protože už jen rozsah příspěvku bych chtěl jako každý rok mít co nejkratší, ale koronavirová pandemie i další události nám ukázaly, že na některých věcech záleží více, než na jiných, a to, jak bychom si měli zavedených principů vážit.

Omlouvám se, za delší úvodní řeč, ale nemohl jsem její rozsah upravit tak, aby nepozbyl významu. Naštěstí pro nás, na poli výzkumu vyhynulého života této planety nevyšlo úsilí vědců ani tento rok v niveč a stalo se, možná přinejmenším pro některé z nás, jistotou, která probíhala i přes události, které nás míjely. Ve světě paleontologie, evoluční biologie nebo geologie se za uplynulý rok udělo přibližně následující.

Na začátku roku američtí paleontologové pravděpodobně zatloukli poslední, pomyslný, hřebíček do rakce rodu Nanotyrannus, na základě výzkumu krční páteře kytovců se těsněji prokázal evoluční vztah primitivních kytovců a jejich potomků, byly objeveny velice zajímavé složky jídelníčku některých druhů ptakoještěrů,objeveny bližší podobnosti evoluce sluchového aparátu u lidoopů, pravděpodobně nejstarší společný předchůdce kachen a slepic rodu Asteriornis, padl zajímavý objev z australských uloženin proterozoika objasňující vývoj prvních skutečných živočichů, objeveny doklady evoluce a paleogeografického výskytu tapejaridů v Africe, vyzdviženy vlastnosti pokročilé letové mechaniky u ptakoještěrů, nalezeny vlastnosti evoluce čelistí u obratlovců hybridizací linií bezčelistnatců, existence možné gigantické ozonové díry jako příčiny velkého devonského vymírání, podpory se dočkala myšlenka evoluce složitého života v době masivního proterozoického zalednění a také byla prokázána měkkost dinosauřích skořápek.

Po první polovině roku, byla pokušena "klasická" představa o viviparitě mosasauridů, tzv. sibiřské trapy se začaly zdát jako skutečný nejslibnější kandidát příčiny velkého permského vymírání, byly objeveny patrně hlubší kořeny kladu Dinosauria s rodem Pisanosaurus, masivní vulkanismus nejspíš definitivně stojí za koncem pleistocénní megafauny, objeven první osteosarkom u rohatých dinosaurů, následoval nález zvláštní morfologie sauropodních embryií, nalezen velikostní limit u gigantického megalodona, byl prokázán vzestup neptačích dinosaurů před koncem křídy bez klesající tendence jejich vývoje, bylo naznačeno gradualističtější vývojové pojetí ptakoještěřího letu, objeveny stopy DNA Denisovanů u současných obyvatel východní Asie, možnou podporu dostala myšlenka o vývoji končetin a plic u tetrapodů ve vysychajících nádržích, byly objeveny stopy po nejstarších předcích živočichů, výzkum čekal znovu "přechodný článek" rodu Archeopteryx, vyzdvižena byla i možnost periodických vymírání a také bližší příbuznost ptakoještěrů a lagerpetidů.

Nemohu opomenout také to, že v roce uplynulém nás provázely také některé smutnější události jako smrt významného argentiského paleontologa Josého Fernanda Bonaparta nebo odkoupení známého exempláře "Stan" z rodu Tyrannosaurus rex pro soukromé účely (tyto události ovšem nemají srovnatelný význam a první z nich mě osobně zasáhla více a hlouběji, než druhá z nich). I s těmi do dalšího roku musíme jít.

Jako každý rok, výčet je delší, než mi zdravý rozum dovoluje, a to přes fakt, že tento rok je pátým a jubilejním, kdy je blog v provozu. O to více se omlouvám všem pravidelným čtenářům, protože příspěvky v tomto roce přibývaly povětšinou spíše sporadicky a to v jeho druhé polovině především.

Kvůli tomu jsem se do roku 2021 rozhodl neslíbit nic, než to, že se budu snažit znovu dostat do úrovně, kterou jsem udržoval dříve, kvalitu článků zlepšit a zavést znovu ty limity v minulých letech stanovené. Vím, že tento rok se mi to příliš nedařilo, a proto již nechci vznášet další plané sliby, ale raději se držet těch několika pevných, zažitých principů. Na mé straně je tedy ještě jedna velká omluva, která Vám všem patří. Už jen kvůli věrným čtenářům i novým návštěvníkům, tuto úroveň musím nejméně udržet a uchovat.

Z mé strany Vám také náleží velké díky, tento blog je v provozu už pátým rokem, a přestože jsem se při jeho rozšiřování setkal s pauzami v přispívání i dotváření jeho konečné podoby, Vy jste vytrvali. Za dobu od roku 2015 ho navštívilo přes neuvěřitelné 4 miliony návštěvníků, což je pro mě číslo zcela nepředstavitelné, a za nějž jsem velice vděčný. Budu se tedy snažit, aby jste se sem rádi vraceli a odcházeli s vědomím poněkud obohaceným o další znalosti z prehistorie.

V novém roce, který nám zanedlouho začne, tedy, doufejme, budou paleontologické a další vědy přispívat k tomu, co je i primárním poselstvím mého blogu - více poznat prehistorický svět, jeho obyvatele, jeho fungovaní, jeho alespoň přibližnou skutečnou podobu. Přeji Vám všem do něj to, co si nejvíce přejete, štěstí, zdraví, ať skrz něj vás provází jen dobré okolnosti a šťastné události. Možná už slyším klepání na dveře, rok 2021 plný paleontologie, pravěku, objevů a poznání je za nimi. Užijme si jej plnými doušky a doufejme, že bude klidnější, než tento uplynulý.

Martin Kabát, autor blogu