Primáti (Primates), ke kterým patří i lidský druh (Homo) a to i přes prostesty některých konzervativců, původně tvořili poměrně malou skupinu vyvíjející se pravděpodobně už od geologického věku kampánu ve svrchní křídě, ale jejich fosilie z toho obodobí jsou kvůli předpokládané fragmentárnosti chybějící a pouze několik jich známe ze samotného závěru křídové periody (Purgatorius). Po začátku kenozoika se ovšem evoluční linie těchto savců rozštěpila a vyvinuly se podřády Strepsirrhini, zahrnující současné poloopice jako lemury (Lemuroidea) nebo outloně (Lorisoidea), a Haplorhini, kteří ve vývoji pokračovali do forem současných hominidů (Hominoidea), nártounů (Tarsiiformes) a také opic Starého (Catarrhini) a Nového světa (Platyrrhini). Z fosilního záznamu víme, že tyto stále žijící skupiny a řády doplňovalo množství vyhynulých příbuzných, kteří především v paleogénu zažili svou evoluční radiaci, a také, že opice Starého a Nového světa měly ještě v období eocénu společného vývojového předka. Paleontologie, a její podobory jako právě paleoantropologie, s dřívějšími teoriemi o jednotlivých evolučních a paleogeografických pochodech v minulosti jsou dnes téměř každodenně překonávany a nevyhnutelné to bylo i v případě pohledu na evoluci primátů na jihoamerickém kontinentě. Zatímco se soudilo, že na severoamerický se primáti dostali pravděpodobně pomocí pevninských mostů z Asie, do Jižní Ameriky se dostali pravděpodobně pomocí plujících ostrovů vegetace nebo za podobných možností, ale pouze v jedné skupině a to ploskonosích tedy oddělení Platyrrhini. Nový nález ale ukazuje, že se k těmto primátům mohla "přidružit" ještě nejméně jeden další klad opic.

Snímek pravé dentice a zubů parapitecidního primáta (Parapithecidae) z druhu Qantrania fleaglei ze spodnooligocénních uloženin souvrství Džebel Qatrani v egyptské oáze Fajjúm. Tato lokalita sloužila jako odrazový můstek pro teorie o evoluci primátů a předělu fauny z eocénu do oligocénu už v době první poloviny 20. století, rod opice, kterému patří výše vyobrazená čelist, je patrně nejbližším vývojovým příbuzným nového druhu jihoamerického primáta, který velmi upravuje naše znalosti o paleogeografii opic při cestě do Nového světa. Kredit: převzato z webu Research Gate

Ploskonosé, tedy novosvětské, opice jsou zastoupeny ve fosilním záznamu Jižní Ameriky nálezy se svrchního eocénu starými asi 35 milionů let (rod Perupithecus) a kupodivu se shodují s předpokládanou dobou vzniku tohoto oddělení primátů. Je poměrně dobře jasné, dle předpokladů i zkamenělin, že se do této části planety dostali krz Atlantský oceán, který dosahoval menší šířky než dnes zvláště mezi východní Brazílií a Guinejským zálivem, a je také patrné, že v tomto prostoru probíhala v paleogénu také výměna mezi jinými kontinenty na západní polokouli. S podivem nacházíme v Africe patrně také forusrakoidy (Phorusrhacoidea; druh Lavocatavis africana), kteří provedli svou migraci z opačné strany Atlantiku a pravděpodobně ve dvou možných průchodech, a my se proto musíme ptát, za jakých podmínek, a kterou cestou se jednotlivé skupiny přemisťovaly přes oceán v tuto dobu široký přibližně 1 440 kilometrů. Pevně ovšem víme, že ploskonosé opice mají společného evolučního předka s úzkonosými opicemi pocházejícího pravděpodobně z Afriky nebo Asie, určitě ale ze "Starého světa". Zdá se ovšem, že cestu přes oceán podnikly i jiné skupiny primátů, než se dosud soudilo.

Ve fosilním záznamu ploskonosích opic se objevují první známí zástupci tohoto oddělení v raném svrchním oligocénu, před zhruba 29 až 26 miliony let v podobě rodu Branisella, ačkoliv jejich evoluční původ před oddělením všech současných čeledí ploskonosích leží už před přibližně 30 miliony let. Následují je fosilní zástupci jako Tremacebus, Homunculus nebo Chilecebus a také předci současných druhů, všichni pocházejí ze společného předka objevujícího se před asi 40 miliony let na východní polokouli.

Obecný názor o jeho přesunu do současné Jižní Ameriky se za dlouhou dobu výzkumu příliš nezměnil, nejčastěji promovanou hypotézou je jejich přesun pomocí plovoucích ostrovů vegetace s dostatkem potravy. Vzhledem k popisné studii nově nalezeného druhu peruánského primáta druhu Ucayalipithecus perdita ovšem i tento názor patrně bude potřebovat úpravu nebo doplnění. Do "Nového světa" se totiž dostala ještě další, tentokrát dnes již vyhynulá a do této doby známá jako endemická nadčeleď primátů, známá jako Parapithecoidea a nejbližší příbuzní tohoto druhu se vyskytovali v oblasti Egypta.

Autoři studie, jejímž vedoucím autorem je paleontolog při Keck School of Medicine of USC Erik Seiffert, připomínají také fakt, že se s opicemi zhruba ve stejný čas přesouvala také skupina předků současných kapybar (Hydrocheorus hydrochaeris). Podle popisné studie, kde je artikl přesunu části fauny z Afriky do Jižní Ameriky také předmětem výzkumu, došlo k této výměně před přibližně 34 miliony na přelomu eocénu a oligocénu a napomohla k tomu první velká zalednění v oblasti světových pólů a s nimi klesající hladina oceánů. Výměna tedy, podle studie, byla možná v oblasti Atlantiku. Nabízejí se ovšem i alternativní hypotézy zabývající se migrací přes oblast Antarktidy, do těch se ovšem kvůli vzdálenější povaze k předmětu tohoto příspěvku raději nebudeme blíže zmiňovat.

Nově popsaný primát nese pojmenování Ucayalipithecus perdita a svým rodovým jménem odkazuje k provincii Ucalaya v rámci regionu Loreto spadajícího do peruánské části Amazonie. Překlad jeho binomického jména je velmi přesně vyjadřující, o jakého živočicha jde a jeho přibližné příbuzenské vztahy - rodové jméno je přeloženo jako "Opice z (provincie) Ucalaya" a druhový přídomek perdita znamená "ztracený".

Jsou známy celkem čtyři fosilní zuby objevené v letech 2015 a 2016 v peruánské Amazonii původně argentinskými paleontology, ke kterým byl vedoucí autor studie přizván k posouzení nálezu. Z hlediska morfologie si všiml velmi výrazné podobnosti amazonského nálezu s africkými druhy z čeledi Parapithecidae z oblasti proslulé oázy Fajjúm ze stejně starých až mladších uloženin. Zmíněné stoličky si byly navzájem velmi podobné a představovaly nepochybně blízce příbuzné taxony, což se následně potvrdilo po popisu nového druhu na začátku dubna.

Ucayalipithecus nese tak těsné chrakteristiky s africkými druhy, že byl zařazen jako zástupce čeledi Parapithecidae a nikoliv pouze širší nadčeledi Parapithecoidea, autoři studie konstatují velmi velké rozšíření areálu této nadčeledi na základě tohoto nálezu. Z hlediska jejich systematiky pak má taxon dokonce nejblíže ke spodnooligocénnímu rodu Qatrania z Egypta a představuje patrně jeho sesterský taxon, což klade další otázky o evoluci jeho jihoamerického příbuzného. Také považují tyto fosilie za velmi důležité a dílo šťastné náhody při jejich objevu už kvůli jejich drobné velikosti.

Studie se ovšem zabývá přechodem těchto primátů do oblasti Nového světa jako velmi zajímavé skutečnosti a naráží na fakt, že přesun některých savců nebo dokonce dalších obratlovců (Vertebrata) mohl být ve skutečnosti daleko širší, než mohou dostupné fosilie potvrdit.

V popisné studii vědci také zmiňují, že velikost tohoto primáta byla zhruba srovnatelná s kosmanem zakrslým (Callithrix pygmaea) pohybující se tedy okolo 14 až 16 centimetrů. Od afrických forem se tedy odlišuje i svou velikostí a není zcela vyloučené, že představuje velmi specializovanou formu z Nového světa, která se přizpůsobila na nové prostředí redukcí své tělesné velikosti. Z hlediska dlouhodobého vývoje ovšem pravděpodobně nešlo o zcela úspěšnou formu, jež mohla rychle podlehnout konkurenci ploskonosích opic krátce po jejich první velké evoluční radiaci.

Názvy prehistorických organismů, které odkazují na moderní pop-kulturu, nejsou dnes ničím neobvyklým a vyskytují se poměrně běžně v současné paleontologii. Vědeckým pojmenováním, binomickým jménům, jako Tianchisaurus nedegoapeferima, Gojirasaurus quayi nebo Sauroniops pachytholus se dnes už prakticky nikdo nepodivuje, občas se právě kvůli svému názvu stanou hledáčkem médií, ale ve své podstatě jsou běžné. Ačkoliv je známe především u neptačích dinosaurů (Dinosauria), protože jde o nejlépe veřejnosti známou skupinu fosilních obratlovců, tak občas nalezneme i nedinosauří druhy se jmény inspirovanými některou z hlavních postav ság z žánru sci-fi nebo fantasy. V tomto případě jde ovšem o živočicha, který svůj název získal velmi zvláštním způsobem i na paleontologii zvyklou používat názvy z tradičních afrických, australských nebo jihoamerických jazyků, a  k tomu představuje tento živočich obratlovce, který by mohl osvětlit evoluci raných archosauromorfů (Archosauromorpha) na jihu někdejšího pangeyského superkontinentu v době krátce po začátku geologického období trias. Jeho rodové jméno, podobně jako u zmíněního karcharodontosaurida (Carcharodontosauridae) saurinopse, se vztahuje k trilogii Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena, ovšem ne ke králi zla, ale k postavě lidského hrdiny a pozdějšího krále Aragorna. Popisná studie byla uveřejněna kolektivem paleontologů před 10 dny ve vědeckém magazínu PLoS ONE a zvláštní jméno bylo zvoleno z důvodů, které budou představeny níže.

Přibližná rekonstrukce archosaurimorfa druhu Elessaurus gondwanoccidens obývajícího současnou jižní Brazílii před přibližně 249 miliony let, krátce po velkém permském vymírání druhů, v sousedství některých druhů teplomilných jehličnanů. Tento živočich do určité míry mění a upravuje naše představy o evoluci některých zástupců archosaurů a jejich předků v jižní Gondwaně na počátku spodního triasu a to velmi krátce po přelomu geologických ér paleozoika a mesozoika. Kredit: Márcio Castro, převzato z Wikipedie

Ve světě pozdního permu převažovali mezi zástupci suchozemské megafauny synapsidi (Synapsida) a to s poměrně velkým náskokem, po nich následovali temnospondylní obojživelníci (Temnospondyli) a parareptilní plazi (Parareptilia) až se za nimi se nacházela většina ostatních skupin včetně diapsidních plazů (Diapsida), kteří ovšem několik milionů let přřed velkým vymíráním začali obsazovat nové potravní i ekologické niky. Tato přizpůsobivost je do určité míry zvýhodnila při přelomu permského a triasového geologického útvaru a především klad Archosauromorpha už od konce permu začal vytvářet stále více forem různých velikostí a ty nabyly svého významu v prvních milionech let triasu. Můžeme zde, v rozmezí geologického věku induan až olenek, pozorovat poměrně rychlou diverzifikaci mnohých zástupců tohoto kladu a je tudíž pravděpodobné, že k ní byly předpoklady už na konci paleozoika. Ke skupinám, které se objevily už na počátku triasu v nových nebo neobsazených nikách patřila i čeleď Tanystropheidae, která se vyznačovala především prodlouženými krčními obratli a gracilní stavbou těla. Její počátky jsou datovány do doby před zhruba 251 až 249 miliony let na severní polokouli (Augustaburiania), ale nový nález z jižní Brazílie ukazuje, že jejich evoluční stopy možná pocházejí ze zcela opačného konce světa.

Geologická skupina Rosario do Sul ve svazovém státě Rio Grande do Sul sdržuje několik souvrství s datací od svrchního permu po přelom spodní a svrchní křídy, souvrství Sanga do Cabral, kde byly fosilie nového druhu archosauromorfa nalezeny, už před pár lety poskytlo fosilie, o kterých panuje obecné přesvědčení, že jde o zkamenělin zatím poměrně vzácného zástupce čeledi tanystrofeidů z jižní části Pangey. Stáří tohoto souvrství se pohybuje okolo 252 až 247 milionů a představují tedy ekosystémy velmi krátce po začátku triasu.

V posledních letech odsud byly popsány některé semiakvatického druhy obratlovců (temnospodylní obojživelník druhu Sangaia lavinai a další archosauromorf druhu Teyajagua paradoxa), takže zdejší ekosystém byl patrně tvořen systémem jezer, menších vodních zdrojů nebo mokřadů. Kvůli stáří byl nález fosilie cervikálního obratle, který se svou morfologií podobá čeledi tanystrofeidů poměrně překvapivý, přestože se tato oblast na počátku triasu shodovala s prostředím typickým pro tuto skupinu.

Ze Sanga do Cabral byl ovšem popsán zcela nový zástupce kladu Archosauromorpha, který s tanystrofeidy také sdílí mnoho společných znaků a podle alternativních způsobů klasifikace autory popisné studie mohlo jít i o zástupce kladu Crocopoda, Archosauriformes nebo nezávislé vývojové linie mezi tímto kladem a kladem Allokotosauria. Nese poměrně zvláštní pojmenování Elessaurus gondwanoccidus, odkazuje na postavu bojovníka Aragorna, korunovaného jako krále Elessara Telcontara, z věhlasné trilogie Pán prstenů, protože jméno této postavy znamená, přeloženo z quenijštiny užívané v této trilogii, zhruba "dlouhonohý" a tuto vlastnost tomuto nově objevenému druhu vědci předpokládají. Druhový přídomek gondwanoccidens pak v překladu z latiny znamená "ze západní Gondwany".

Fosilie tohoto druhu byla neméně překvapující skutečnost, ovšem má ekvivalent v podobě nálezu druhu Faxinalipterus minima ze stejné oblasti a pouze mladších uloženin. Podobně jako u tohoto nálezu, pokud se potvrdí předpoklad správného zařazení taxonu, tak může výrazně změnit náhled na evoluci a preferenci nik u své nebo příbuzné skupiny - u rodu Elessaurus by šlo o jiný pohled na evoluci čeledi Tanystropheidae.

Samozřejmě existuje poměrně dobře doložitelný doklad, že již první zástupci této čeledi se vyskytovali v oblastech pobřeží nebo delt, kterému se právě svými dlouhými krky a celkovou stavbou těla přizpůsobili. Ovšem fosilie ze souvrství Sanga do Cabral ukázaly, že se jejich první formy mohly rozvíjet nejen na zcela jiném místě, tedy jižní polokouli, ale ve zcela jiném a převážně suchozemském prostředí. Odkryté fosilie odhalily poměrně dlouhé končetiny, stavbu pánve a obratlů podobnou některým primitivním nebo specializovaným druhům tanystrofeidů.

Vedoucí autorka studie, Tiane De-Oliviera, spolu s ostatními paleontology popisuje množství chrakteristik na tomto druhu jako analogických k těm, které nalézáme u rodů Augustaburiania a Macrocnemus, ale lokace nálezu s ohledem na rozložení prostředí a kontinentů v této době ukazuje, že přes ně nelze upřít rozdílnost výskytu elessaura a dvou dalších zmíněných taxonů. Autoři tedy odkazují na skutečnost, že buď můžeme špatně chápat a vyložit si adaptace považované za určené pro mořský způsob života nebo se původně tanystrofeidi vyvíjeli v oblastech sladkovodních a později se přesunuli k mořskému pobřeží.

Obě možnosti jsou, vzhledem k výzkumu a nálezům, relevantní, ale autoři se na základě nálezu tohoto živočicha drží stanoviska, že tanystrofeidi se vyskytovali spíše u řek a rychle tekoucích vodních zdrojů namísto mořského pobřeží. Ačkoliv Elessaurus je dozajista zajímavou fosilií, musíme brát v potaz veškeré možnosti, které jsou, bohužel, velmi široké, takže nejvíce optimální možností by bylo čekat na další výzkum.

Dominikánský jantar je nejen známou a také přepychově vypadající komoditou, ale pro paleontology je velmi důležitý pro výzkum podoby drobné fauny na území současné Dominikánské republiky v době přelomu paleogénu a neogénu (konkrétněji oligocénu až miocénu), před přibližně 30 až 20 miliony let. Některé nálezy zachované pomocí jantaru jsou sice mladší, kupříkladu nedávno popsaný ocasatý obojživelník (Caudata) rodu Palaeoplethodon, ale většina je datována do doby střední části kenozoika. Jantar podobného významu nalézáme také v Pobaltí, Myanmaru a méně často i na jiných místech světa, dokonalá konzervace některých exemplářů bezobratlích včetně hmyzu (Insecta) dala také k prostor ke vzniku vědecké fikce jakou je třeba románový Jurský park, kde jsou fosilizovaní křídoví a jurští komáři (Culicidae) užívaní k extrakci prehistorické DNA. Jantar ovšem není jediný prostředek výzkumu fosilních ekosystémů v Karibiku, z Kuby, Jamajky i jiných ostrovů pocházejí fosilie množství druhů savců (Mammalia), ptáků (Aves) nebo plazů (Sauropsida) ze svrchního pleistocénu až holocénu. Starší fosilie se ovšem mnohdy nepodaří dochovat, kvůli poměrně mladým sedimentům ostrovů a ještě méně často jde o fragmentární fosilie malých velikostí. V tomto případě se ovšem podařilo objevit unikátní zkamenělinu, která představuje nejspíš nejstarší doklad o výskytu neoficiálního symbolu žab v oblasti Karibiku, konkrétně Portorika, bezblanky koki (Eleutherodactylus coqui).

Rekonstrukce drobného zástupce rodu Eleutherodactylus, do jehož čeledi spadají současní jediní obojživelníci bez plovacích blan mezi prsty - bezblanka koki a několik příbuzných rodů, který obýval Portoriko v době spodního oligocénu před 29 miliony let. Jde o nejstarší doklad tohoto druhu ve fosilním záznamu a také příklad druhové pestrosti a stále nepříliš dobře prozkoumaných pevninských cest z Amerik do oblasti současného Karibského moře v kenozoiku. Kredit: převzato z webu Phys.org

Fosilie obojživelníků (Lissamphibia) a zvláště některých druhů nejsou v oblasti Karibského moře, Velkých a Malých Antil nijak zvlášť časté, mladé sedimenty a fragmentárnost nebo jemnost fosilních koster jsou bohužel faktory, které z nich dělají vzácné nálezy. V případě rodu Palaeoplethodon, jmenovaného v úvodní části příspěvku, jde dokonce o vůbec prvního zástupce ocasatých obojživelníků v této lokalitě a přitom není jasné, jestli by se jeho fosilie dochovala bez kusu jantaru, ve kterém byl před přibližně 30 až 20 miliony let konzervován. Ani dnes nejsou obojživelníci v Karibiku zastoupeni ve větší šířce, chybí zde ocasatí i červoři (Gymnophionia) a jedinou široce rozšířenou a poměrně úspěšnou skupinou v tomto areálu jsou žáby (Anura), které zde mají ideální podmínky ke zvětšování své diverzity. Při absenci dvou dalších zmíněných skupin obojživelníků pak také vyvstává otázka, za jakých podmínek se zde právě žáby udržely, odolaly okolním vlivům, kterým způsobem a kdy se do této oblasti dostaly.

Vzácné fosilní pozůstatky doplňuje jeden nově popsaný nález, který vědci učinili v roce 2012 na karibském ostrově Portoriko, spadající pod vládu Spojených států amerických, v uloženinách spodního oligocénu zhruba 29 milionů let starých. Samotná fosilie představuje sice pouze roztroušené fosilie končetin, ale po výzkumu a srovnání se současnými druhy obratlovců vědci dospěli k závěru, že jde o pozůstatky dosud patrně neznámého druhu žáby, která ovšem spadá pod rod Eleutherodactylus (bezblanka). Právě tato skutečnost je zvláštní, protože dnes jsou tyto žáby široce rozšířené s počtem zhruba 200 druhů v celé karibské oblasti, také jihu Severní Ameriky a severu Jižní Ameriky, a odlišně tomu nebylo ani v minulosti.

Podobně fragmentární fosilie prehistorických žab jsou také vodítka v jiných případech, kdy zkoumáme jejich evoluční historii. I nejstarší fosilní doklady této skupiny, řádu Anura, jsou známy pouze z fragmentů drobných kostí a celé kostry jsou spíše méně časté alespoň u nejstarších zástupců nebo jejich předků (Triadobatrachus). Navzdory tomu jsou ale žáby a jejich novodobý vývoj za posledních zhruba 100 až 150 milionů let poměrně dobře známými skutečnostmi, známe je lépe než evoluci červorů a některých ocasatých.

Autoři popisné studie se zaměřili na výzkum drobné fosilie, která byla vyzvednuta z asambláže oligocénních obratlovců u obce San Sebastian na severozápadě země, a šlo o roztroušený nález kosti přední končetiny. Autorský tým se skládal z amerických paleontologů, hlavní autor David Blackburn působí jako kurátor herpetologických sbírek v rámci Floridského muzea, kteří se částečně podíleli na vyzvednutí některých fosilií z naleziště u San Sebastian.

Podle spoluautora, Jorge Velez-Juarbeho z postu kurátora sbírek mořských savců Přírodovědného muzea v Los Angeles, zde už v roce 2012 vyzvedli fosilie některých živočichů (gaviálů - Gavialidae, skrytohrdlé želvy - Pleurodira, sirén - Sirenia - a hlodavců - Rodentia) a semen, které poukazují na existenci někdejší říční delty nebo přílivové plošiny s rozličným sladkovodním ekosystémem blízko mořského pobřeží. Horký a vlhký klimat, který zde panoval nebyl pro zachování drobných organismů i obratlovců zdaleka nejlepším konzervačním faktorem, pokud se je nepodařilo zachovat v sedimentárním podloží tohoto prostředí. Dle jeho slov je překvapivý popis tohoto druhu žab z těchto hornin, protože 14 let práce v těchto lokalitách podobný nález neodhalilo a to navzdory předpokladu o výskytu předků dnešních zde rozšířených druhů žab.

Bližší výzkum daného fragmentu ukázal, že jeho morfologie je analogická k té, která se vyskytuje u zástupců rodu Eleutherodactylus (bezblanka), což znamená, že původce této fosilie do tohoto rodu také spadal. Jde o nejstarší doklad existence tohoto druhu v geologickém čase a zároveň svým stářím překonává všechny ostatní nálezy žab z Karibiku a představuje tedy nejstarší objevený žabí druh v této oblasti.

Šíření těchto specifických obojživelníků tedy začalo už před necelými 30 miliony let, kdy Karibik byl obrovským teplým skleníkem po celé své rozloze a to nejen na některých oblastech, jako je tomu dnes. Autoři odkazují na to, že tento nález zpřesňuje naší představu o evoluce a paleogeografii tohoto rodu a čeledi těchto žab - jejich interpretací je jejich rozšíření na ostrovy v Karibském moři (kterých bylo méně a s menší rozlohou kvůli vyšší hladině oceánů) pomocí kusů plovoucí vegetace nebo utržených kusů zeminy. Přímý původ tohoto zástupce odvozují od jihoamerckých příbuzných.

Se zkušenostmi od dnešních zástupců rodu ovšem můžeme pracovat s hypotézami, které popisná studie jako taková nerozvádí, můžeme ovšem tvrdit, že i tento druh nebyl v Karibiku nativní, ale zavlekl se sem při změnách probíhajících v oligocénu. Ve své podstatě mohlo jít o rod invazivní, který zde mohl vytlačit veškeré ostatní rody, které z jemných fosilií nelze potvrdit.

Z hlediska morfologie se pravděpodobně nijak zvlášť od současných příbuzných tento zástupce neodlišoval a je oprávněné tvrdit, že jeho končetiny také neměly plovací blány mezi prsty. Obecně jsou anatomické a morfologické vlastnosti těchto obojživelníků zvláštní, protože narozdíl od většiny svých příbuzných kladou vajíčka do vlhkých listů a ne vody, neprochází larválním stádiem a líhnou se plně vyvinutí jedinci, nemají blány mezi prsty, jak bylo zmíněno, a také několik dalších znaků typických pro obojživelníky. Nejstarší exemplář rodu Eleutherodactylus ale nemusel všechny zmíněné znaky sdílet - mohly se v tomto prostředí vyvinout postupně.

Jako součást ekosystému nejspíš tato žába plnila niky malých dravých živočichů lovicích především hmyz. Pohybovala se také nejspíš ve větvích, v mangrovech nad říčními deltami. Jak dodávají autoři studie, ačkoliv nám nemůže ukázat celý rodokmen a ekologické vztahy těchto druhů žab, tak poskytuje výrazné zpřesnění těchto údajů.