Krokodýli a jejich blízcí či vzdálenější příbuzní (Crocodylomorpha) zažili, podobně jako jejich evoluční příbuzní neptačí dinosauři (Dinosauria), v době od konce triasu až dále do mesozoika ohromnou evoluční radiaci a celkovou vývojovou emergenci, která by se dala s nadsázkou označit za "renesanci" jejich vývoje a výskytu napříč geologickými útvary celkově. Rozvíjelo se velké množství čeledí, skupin i kladů s různými stupni specializace a v průběhu jury a křídy bychom po celém světě našli rozličné druhy krokodýlů, které se vyvinuly do nik savců (Mammalia), mořských plazů, klasických forem podobných aligátorům (Alligatoroidea) nebo dokonce některým teropodům (Theropoda). Faktem je, že obsazení těchto nik obnášelo také někdy velmi výrazné změny anatomie a morfologie krokodylomorfů a právě přizpůsobeními na jedno z nových prostředí se zabývala studie amerických paleontologů, která se zaměřila na fyziologii, velikost a maximální možné rozměry skupiny velice zajímavých mořských krokodýlů známých nejlépe hlavně z jurského geologického útvaru - pokročilých zástupců podřádu thalatosuchiů (Thalattosuchia). U této skupiny, přesněji z zástupců nadčeledi Metriorhynchoidea a čeledi Metriorhynchidae, se také v posledních letech rozmáhá její hlubší výzkum, který například odhalil přítomnost solných žláz u některých zástupců a také do určité míry předpokládá jejich živorodost, a v tomto případě se zaměřil na parametry, kterých mohli za podmínek v jurských mořích dosáhnout.

K prvním zástupcům metriorynchoidních krokodýlů, kteří spadají pod podřád Thalattosuchia, patří italský zástupce druhu Neptunidraco ammoniticus z doby geologického věku bajok, žijícího před zhruba 167 až 164 miliony let. Otázkou zůstává množství skutečností, které kolem jemu podobných druhů nalezneme, ale z dostupných nálezů se ukazuje evoluční pokročilost této skupiny a to díky některým neobvyklým anatomickým znakům - možné živorodosti, přizpůsobení tělesného pigmentu a dle nového výzkumu také možnosti určité regulace tělesné teploty. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Osídlení mořského prostředí bylo pro krokodýlovité plazy další dosaženou metou, jediný jimi neosídlený prostor je ten vzdušný, kde ovšem patrně nemůžeme předpokládat, že by se zde nějaké druhy v geologické minulosti nebo naopak budoucnosti uchytily. Jejich evoluční předkové v triasu, v širším smyslu i celý klad Pseudosuchia, dokázali plně zaujmout některá důležitá místa v paleoekosystémech, které bychom dnes přisoudili spíše menším savcům nebo jiným plazům (Sauropsida), a po velkém vymírání na přelomu triasu a jury takříkajíc zúročili jejich predispozice ze svrchního triasu. Po vymření většiny jejich konkurentů se jim nabídl volný ekologický prostor na mnoha místech paleoekosystémů, kterému se tito plazi přizpůsobili a během "pouze" několika desítek milionů let vytvořili působivé množství forem rozličných velikostí, tvarů i způsobů života a druhů příjmané potravy - jednou z nich byli i doslova "mořští krokodýli" thalatosuchiové. Již během spodní jury se dokázala jejich evoluční cesta rozdělit na dvě velké nadčeledi - Teleosauroidea, sdružující druhy více připomínající současné gaviály (Gavialidae), a Metriorhynchoidea, kteří byli vodnímu prostředí přizpůsobeni patrně natolik, že šlo o výlučně mořské druhy žijící i v otevřeném oceánu.

Krokodýli, myšleno širší klad Crocodylomorpha, ovšem zdědili po svých předcích, jako většina plazů, ektotermii tedy studenokrevnost a neschopnost regulovat svou tělesnou teplotu. Ačkoliv u některých gigantických druhů z doby svrchní křídy až miocénu bychom možná mohli uvažovat o gigantotermii, je jasné, že drtivá většina nebo možná i veškeré druhy krokodylomorfů měly svou tělesnou teplotu závislou na okolním prostředí. K tomu se také váže tělesná velikosti, které živočich za těchto podmínek, spolu s dostatečným příjmem potravy, může dorůst.

Ačkoliv většinou nepřesahovala délka thalatosuchiů 3 až 4 metry a váha několik desítek nebo maximálně stovek kilogramů, existují mezi nimi vyjímky schopné konkurovat i některým menším mořským plazům. Jmenovitě jde o rody Machimosaurus, Plesiosuchus, Tyrannoneustes, Torvoneustes a také Dakosaurus, ačkoliv se poslední dva taxony blíží spíše k hranici průměrně vzrostlých zástupců. U prvních dvou rodů šlo o skutečné obry ve své kategorii - oba překonávali délku 6,5 metru a váhu 500 kilogramů. Všichni tito krokodýli, a především nadčeleď Metriorhynchoidea, ale patrně mohli mít vyšší formu metabolismus spojenou s odlišným životním stylem, prostředím a také patrně i překonáváním velkých vzdáleností v otevřeném oceánu.

Dvojice amerických paleontologů z Nebrasské univerzity ve městě Lincoln, autoři William Gearty a Jonathan Payne, se zaměřila na velikostní limity krokodýlů a narazila při jejich stanovování právě na termoregulaci celého těla a tyto dvě skutečnosti s sebou úzce souvisí. Studovala na 264 různých taxonů zástupců kladu Crocodylomorpha, jejichž rozpětí bylo široké a sahalo až do geologického období triasu, a podle jejich interpretace s přechodem do mořského prostředí sice uvolnily některé limity stálé u suchozemských nebo semiakvatických zástupců, ale vytvořily další zatěžující biomechaniku těchto živočichů.

Mořští zástupce se sice nelišili možnou maximální velikostí, kterou autoři považují za relativně stejnou pro zástupce ve všech třech prostředích (dle známých taxonů by mohla činit přibližně 11, možná však až 13 nebo 14 metrů), ale liší se v propočtech potřebné minimální získané hmotnosti. Zatímco u mořských druhů se autoři domívají, že tlak vody měl vliv na zvýšení jejich minimální hmotnosti, u suchozemských a sladkovodních tento aspekt nenalézáme a částečně tím můžeme vysvětlit, proč z tohoto prostředí známe i některé velmi drobné zástupce (Alligatorium meyeri, Knoetschkesuchus guimatorae).

Dřívější teorie předpokládaly, k že k překonání hydrostatického tlaku dopomohla výlučně mořským krokodýlům spíše délka a celková velikost těla, odvíjejí se od zvětšené kapacity plic a jiných výhod, ale ta pravděpodobně následovala až jako další prvek. Oba autoři předkládají, že evolučně museli mořští krokodyloformové projít evolucí, kde jejich minimální hmotnost zvýšila v malých formách, které byly jejich předky, a následně se přeměnily na větší z několika důvodů.

Malé, skutečně malé, formy thalatosuchiů pravděpodobně nenacházíme z důvodu, že po zvětšení jejich velikost se otevřelo více prostoru pro plíce, které mohly zadržet více vzduchu a zajistit hlubší ponor pro případně vydatnější potravu. Spolu s větším povrchem těla, který lépe pohlcoval teplo (pokud přijeme hypotézu o stále pomalém metabolismu těchto plazů), to jsou změny probíhající za sebou postupně a vzájemně spolu související. Jak autoří uvádějí, kapacita plic i po zvětšení celkové tělesného objemu nezvětšila o příliš znatelné jednotky a hlavním mechanismem pro růst těchto dravců byl tělesný objem, který dokázal akumulovat tělesné teplo.

Znamená to, jak autoři vysvětlují, že evoluční předkové thalatosuchiů museli dát vzniknout větším formám, u kterých se už aspekty pro život v otevřeném oceánu a byly velké. Podle jejich výpočtů, které braly ohledy na kapacitu plic a také ztrátu tělesného tepla, musel předchůdce těchto plazů ve spodní juře vážit při přechodu do mořského prostředí nejméně 10 kilogramů. Odkazují tak na fakt, že menší druhy této skupiny nenalézáme a pravděpodobně se ani dříve nevyskytovaly, její celkový vývoj probíhal rychleji, a také kvůli přikládají vlastnostem fyziologie rozhodující slovo nad chemickými a fyzikálními pochody v rámci evoluce různých skupin organismů.

Ke studii také přidávají ještě analogii s dnešními mořskými savci, jako kytovci (Cetacea) a ploutvonožci (Pinnipedia), kteří prošli relativně stejným vývojem a to navzdory jejich rychlejšímu metabolismu. Není tedy vyloučené, že evolučně s vývojem velikosti se u thalatosuchiů vyvíjela i vyšší úroveň metabolismu a celkově zcela nový životní styl předbíhající mořské savce o miliony let.

Výzkum prehistorických obratlovců je dnes do určité míry i záležtostí pop-kultury, především v případě zkoumání skupin, se kterými je široká veřejnost obeznámena, jako jsou neptačí dinosauři (Dinosauria) nebo jejich evoluční "bratranci" z řádu ptakoještěrů/pterosaurů (Pterosauria). Podobně jako jsou vědní obory zkoumající současné i vyhynulé druhy měkkýšů (Mollusca), tedy malakologie, hmyzu (Insecta), tedy entomologie, nebo plazů (Sauropsida), tedy herpetologie, a na základě preferencí laické veřejnosti se postupně odštěpují další podobory jako "dinosaurologie" a "pterosaurologie" zastávající názvy tzv. dinosauří a pterosauří paleontologie. Není zcela od věci takto nazývat výzkum těchto dvou blízce příbuzných skupin, pod první by také měl spadat obor ornitologie, protože výzkum obou z nich pokračuje velmi rychlým tempem dopředu a ročně o nich přibývá velké množství poznatků zpřesňujících naše představy o jejich evoluci, příbuzenských vztazích nebo pozicích v paleoekosystémech. U pterosaurů je to umocněno do té míry, že jejich fosilie nejsou známy v dobrém stavu ze všech kontinentů, ačkoliv nejlépe známé jsou z východní Asie a Jižní Ameriky a západní Severní Ameriky, a kupříkladu z Austrálie nebo Afriky donedávna nebyly žádné fosilie pterosaurů známé. Dlouhotrvající výzkum ovšem i v těchto oblastech dokázal přinést ovoce v podobě fosilií a nových druhů těchto létajících plazů, čerstvě jde o rod Ferrodraco z nejmenšího kontinentu, objev asembláže pokročilých pterosaurů z nejsvrchnější křídy Maroka a také nově popis prvního tapejarida (Tapejaridae) z území Afriky - druhu Afrotapejara zouhrii. Společně s tímto nálezem také tento příspěvek shrne informace dalších objevů pterosaurů učiněných v této oblasti za několik posledních týdnů.

Část rostra druhu Afrotapejara zouhrii v detailu z odlišných pohledů - snímek A označuje pravý boční pohled, snímek B levý boční pohled, snímek C spodní a snímek D horní pohled. Nekompletní fosilie druhu poskytuje dostatečný diagnostický materiál na jeho odlišení od jiných marockých pterosaurů ze stejné doby, pravděpodobně šlo o druh, který se po stránce svého významu v paleoekosystémech zvlášť nelišil od jeho jihoamerických a čínských příbuzných, ačkoliv byl nejpíš vývojově primitivnější. Kredit: Martill et. al., převzato z webu Sci-News

Proslulé vrstvy souvrství Araripe a Crato ve východní Brazílii jsou od 80. let minulého století důležitou součástí paloentologického výzkumu skupiny pterosaurů, které zde můžeme zkoumat krátce po nástálé evoluční radiaci kladu Ornithocheiroidea, který byl pozdním kladem pterodaktyloidních ptakoještěrů (Pterodactyloidea), který sdružoval posledního společného předka rodů Pteranodon, Ornithocheirus, Tapejara, Quetzalcoatlus, Anhanguera a Dsungaripterus, včetně ještě několika dalších samostatných čeledí a rodů. Objevy podobného významu z Číny a některých dalších koutů světa daly ve stejnou dobu možnost vzniku další etapy výzkumu těchto úžasných létajících obratlovců, při kterých se do jejich popředí dostaly dnes známé autority jako Alexander Kellner, David Martill, David Unwin nebo později také Mark Witton a další. Výzkum probíhající v Maroku ovšem ukazuje, že na pterosaury původně skoupá Afrika má na druhé straně Atlantického oceánu význam velmi podobný, a je možné, v budoucnu budou vrstvy pánve Ouled Abdoun (nejsvrchnější křída, geologický věk maastricht, před zhruba 70 až 66 miliony let) a vrstvy Kem Kem (spodní svrchní křída, geologický věk cenoman, před zhruba 99 až 95 miliony let) nabývat stejného významu ve zkoumání fosilií této skupiny létajících obratlovců.

Ačkoliv byla severní Afrika vždy obecně bohatší na fosilie ptakoještěrů, nedá se říct, že by v minulosti poskytla hodnotné informace o paleogeografii této skupiny v průběhu mesozoika v této oblasti. Z Afriky byly fosilie této skupiny známy téměř výhradně ze souvrství Tendaguru ve východní Africe, kde byl také popsán rod Tendaguripterus a je odsud známo větší množství fosilií různě evolučně pokročilých a blíže nedeterminovaných pterosaurů, a k povědomí o nich přispěly až paleontologické expedice některých amerických odborníků, jako Paula Serena, do Nigeru, saharské a subsaharské Afriky. Teď se ovšem zdá, že zde ve dvou poměrně vzdálených časových intervalech žila poměrně bohatá asambláž těchto živočichů a z té starší z nich se dokonce podařilo, v uplynulých dnech, popsat čtyři nové zástupce - tři zástupce již popsaných rodů a nový druh z čeledi Tapejaridae.

Objev podobného živočicha se mohl částečně očekávat, jakmile byl objeven druh Europejara olcadesorum ve Španělsku v roce 2012, podle jednoho ze spoluautorů popisné studie, doktoranda Roye Smitha, je přesto něco podobného vzrušující. Fosilie a holotypní exemplář současně, část rostra v napojení na lebku, byla po nějaký čas pokládána za zástupce rodu Alanqa nebo popřípadě za nový druh čeledi Thalassodromidae, ale výzkum ukázal, že její nositel patřil k jiné, ovšem příbuzné, skupině pterosaurů a sice již řečeným tapejaridům.

Nově popsaný druh dostal binomické pojmenování Afrotapejara zouhrii a představuje prvního zástupce této čeledi v Africe a zároveň jednoho z nejmladších a vývojově nejbazálnějších objevených mezi touto čeledí. Nešlo patrně o největší druh, který obýval oblast někdejších rozsáhlých bažin v oblasti jižního Maroka, holotyp byl nalezen v provincii Errachida, protože průměrná velikost v této čeledi nepřesahuje 4 metry rozpětí křídel, ale byl patrně zajímavý svým životním stylem potravního oportunisty.

Podle autorů popisné studie, kterou vedl již zmíněný David Martill z postu profesora na Portsmouthské univerzitě, je i podobně fragmentární nález schopen poskytnut velmi hodnotné informace o biodiverzitě a behavioralitě jednotlivých druhů ptakoještěrů v těchto vrstvách a Africe celkově. Tento druh také doplňuje velikostní spektrum pterosaurů ve vrstvách Kem Kem, protože patřil k menším druhům naproti většině dalších o rozpětí rovnajícím se až 5 nebo možná i více metrů. Jeho ekologie byla také do jisté míry odlišná od jeho "sousedů" kvůli patrně specifikých potravních návykům tapejaridů.

Jako nález ovšem otevírá podstatnou kapitolu jejich vývoje, protože pravděpodobně představuje pozdní formu, která je ovšem vývojově poměrně bazální. Existuje tu určitá analogie s rodem Montanazhdarcho (příslušnost tohoto taxonu k čeledi Tapejaridae není ovšem zcela vyjasněna), který by také mohl představovat pozdní formu této čeledi na kontinentě, kde nejsou její fosilie jinak známy. Je otázkou, proč se v tomto refugiu takto primitivní druh udržel, pokud je jeho kladistické zařazení správné, a možná to bylo způsobeno rozložením fauny a biotopů v této oblasti.

Každopádně je jasné, že s evolučním stromem této čeledi objev pohnul - předpokládaný vznik tohoto kladu byl datován do spodní křídy Číny a je tedy možné, že předci rodu Afrotapejara pocházejí už z tohoto místa původní evoluční emergence a do Afriky se dostali přes Blízký východ nebo jihovýchodní Evropu. Nediverzifikovali se jako zástupci ze "starého kontinentu" a zůstali s relativně primitivní morfologií v těchto oblastech a do přelomu spodní a svrchní křídy. Více by ovšem mohl prozradit pouze další soustavný výzkum a do těchto částí už studie jako taková nezachází.

Autoři také vysvětlili etymologii jména - zatímco rodové pojmenování lze přeložit jako "africká Tapejara" nebo "africká stará bytost", druhový přídomek je vázán na marockého paleontologa Samira Zouhriho, který výrazně dopomohl množstvím publikací a vlastního úsilí k pozvednutí úrovně marocké paleontologie a to včetně výzkumu vrstev/souvrství Kem Kem.

Tento vědec se také jako jeden z autorů podílel na popisu dalších exemplářů raných svrchnokřídových pterosaurů v oblasti Maroka, ty byly nalezeny poblíž obce Beggaa v jihovýchodním Maroku. Tuto studii, na které se David Martill i Nizar Ibrahim také podíleli, vedla paleontoložka z Baylorské univerzity, hlavní autorka Megan Jacobsová. Hlavním artiklem této práce byl popis třech různých pterosaurů, kteří jsou na africkém kontinentě zcela novým jevem a také představují nejspíš nejmladší zástupce svých druhů vůbec.

Paleontologové zde předložili důkazy, že se v Maroku na přelomu spodní a svrchní křídy rozvíjela fauna ptakoještěrů, z nichž někteří byli zástupci stejných rodů, které se vyskytovaly na území západní Evropy a Jižní Ameriky. Část známého dokumentárního cyklu Putování s dinosaury ve své 6. epizodě představuje putování samce rodu Ornithocheirus z Jižní Ameriky, kde jeho fosilie ovšem téměř bezvýhradně představují příbuzný rod Tropeognathus, migrační trasou přes Severní Ameriku do Anglie, nově se ovšem zdá, že, pokud by něco podobného uskutečnilo, migrace by probíhala přes území severní Afriky.

Právě fosilie ornitocheira byly jedny z těch, které odsud paleontologický tým popsal - materiál byl přiřazen k druhu Ornithocheirus cf. piscator a není zcela vyloučené, že jde o zástupce nového druhu tohoto rodu. Jeho areál rozšíření tedy sahal poměrně hluboko na jih a nyní máme poměrně dobré důkazy se domívat, že šlo o živočicha, který mohl migrovat mezi kontinenty. Dovolte mi, prosím, osobní příspěvek, o možném rozšíření tohoto rodu v oblasti severní Afriky jsem se zmínil již v době sepisování jedné z epizod Strážců času v jiné rubrice tohoto blogu (psané přibližně červenci až srpnu 2018, zanedlouho znovu revidované) a musím říct, že jsem překvapen, že tento nález byl v Maroku učiněn.

Autoři studie poukazují na fakt, že tyto nálezy jsou dokladem migrování nebo přinejmenším velmi dlouhých letových tras některých druhů pterosaurů podobných, jako jsou u současných albatrosů (Diomedea exulans). Pro rod Coloborhynchus to také znamená velké rozšíření areálu výskytu (ačkoliv zdejší rod Siroccopteryx je některými autory považován za zástupce tohoto rodu), u rodu Anhanguera dokazuje jeho kosmopolitní rozšíření, mimo Jižní Ameriky a Austrálie se tedy vyskytoval i v Africe.

Podle nich také měli tito živočichové skutečně velmi tenké a lehké kosti, zuby a celková morfologie byla podobná dříve objeveným zástupcům rodů, ale jejich rozpětí činí pouze 3 až 3,9 metru, takže je menší než průměrné rozpětí jiných jedinců. Je to zvláštní jev, ovšem mohl být produktem konkurence jiných zdejších ptakoještěrů, jinými druhy žijícími ve stejnou dobu v Maroku nebo jednoduše nedospělostí posuzovaných exemplářů.

Celkově všechny popsané fosilie významně rozšířují povědomí o evoluci, paleogeografii a výskytu pterosaurů v severní Africe a pro další výzkum budou dozajista hodnotné. Poskytují důkaz o velmi rozsáhlém ekosystému těchto létajících obratlovců s rozdílnými obývanými nikami a naopak i vzájemnou interakcí. Doufejme, že podobně bohaté budou další fosilie i v dalších letech.

Když mapujeme evoluční linie druhů, rodů, čeledí a větších skupin, sledujeme zde menší evoluční skoky a diagnostické znaky, ale velký dojem a pro pochopení jsou důležité i větší události v rámci fylogeneze předtím jmenovaných taxonomických jednotek. Za konkrétní příklad je úplné přemístění tetrapodů (Tetrapoda) do suchozemského prostředí, schopnost akvitního letu v kladu Pterosauromorpha, osvojení placenty u savců (Mammalia) nebo přechod do bipedity u primátů (Primates) při evoluci vývojové linie vedoucí k rodu Homo. Dříve, po uznání faktu, že lidé se vyvinuli přirozeným evolučním výběrem jako ostatní organismy na této planetě, panovali přesvědčení o postupném vývoji z forem s opičími zuby a lidským mozkem, postupný a dlouhý výzkum ovšem ukázal, že se lidé vyvíjeli z forem o přesně opačné morfologii. Jedno ale bylo poměrně jasné - předkové současných lidí byli pozemní primáti a ti se postupně přesunuli na zadní končetiny kvůli změnám biotopů, které obývali. Přechod v průběhu pozdního miocénu postupným rozrůstáním savan, stepí a lesostepí ve východní a jižní Africe se nakonec pro tyto primáty včetně prvních lidských druhů ukázal jako výhodný, protože mohli lépe sledovat kořist, mít rozhled a předejít útoku predátorů a také zvětšený areál výskytu a větší naději na udržení druhu. Nepředpokládalo se, že se tito pokročilí primáti vraceli často zpátky na stromy, ale výzkum publikovaný vědci z Univerzity v Kentu ukazuje, že se naši předkové možná vraceli na stromy poměrně často.

Samice druhu Ardipithecus ramidus, hominida stojícího patrně mezi některými druhy starších příbuzných, rody Australopithecus a Homo, s inteligentní přibližně také na rozmezí udaných druhů. U něj si můžeme všimnout, že jeho tělesná stavba se patrně podobala z větší části současnému šimpanzi učenlivému (Pan troglodytes) a také pravděpodobně stále vlastnil vratiprst na zadních končetinách a trávil větší část času v korunách stromů. U jeho pokročilejších potomků tomu patrně ale nebylo o moc jinak. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Evoluce člověka je předmětem studia přírodních věd po velmi dlouhou dobu, první desetiletí jejího výzkumu se opíraly především o křesťanskou víru a formu Stvoření, zatímco pro veškeré ostatní organismy se postupně vžil princip uniformitarianismu (velmi dlouhé časové úseky při kterých se určitým způsobem objevily dnešní a vyhynulé druhy za působení stejný okolních dějů a podmínek jako dnes) a také bylo částečně vycházeno z lamarkcismu (po rodičích si jejich děti osvojily určité zkušenosti a s těmi se následně měnily). Pravou podstatu evoluce neboli evolučního vývoje předložil ale až Charles Darwin na konci 50. let 19. století, a zahrnul do ní také lidský druh, s čímž množství veřejnosti ani odborníků nesouhlasilo. Po objevech fosilií prehistorických druhů člověka, které se v tehdejší dobu mohly ujmout mimo muzeí také ve výstavách kuriozit, začalo být ovšem jasné, že evoluce lidí proběhla zcela stejně jako u jiných živočišných forem a byly započaty expedice hledající původ člověka a kolébku lidské rasy (jako slavné expedice amerických muzeí ve 20. letech 20. století do Mongolska a Číny). Konečně, na konci 19. století se odborná veřejnost téměř bez vyjímek shodovala na faktu, že lidé jsou potomoci antropomorfních primátů z konce kenozoika. Určitá nadřazenost v nás ovšem zůstala zakořeněna dodnes.

Přes neshody oplývající vývoj člověka z dříve předložených a dnes uznávaných hominidných předků se paleontologická a především paleoantropologická obec držela faktu, že lidé a jejich předci byli především pozemní druhy primátů, ze kterých se vyvinuli, a na stromy se vraceli pouze pro přístřeší a případně potravu nebo úkryt před dravci. Bipedita hominidů jako byl Australopithecus afarensis, Orrorin tugenensis nebo pravděpodobně i rodu Sahelanthropus mohla a nejspíš byla ne zcela jednotná a je pravděpodobné, že přes biotopy měnící se v průběhu svrchního miocénu a spodního pliocénu se vyvíjela pomaleji, než jsme předpokládali donedávna.

Nová studie, zkoumající fosilní pánev a dolní končetiny dosud nedeterminovaného hominida blízkého člověku i jeho předkům, přišla s výzkumem, který zpochybňuje bipeditu a neobývají stromových biotopů jako určující znaky člověka. Paleoantropologové z Univerzity v Kentu tímto vyřkli hypotézu podpořenou oným exemplářem, který ukazuje, že vyhynulé lidské druhy nebo antropomorfní předkové a blízcí příbuzní člověka se na stromy vraceli poměrně často a to ještě v době před zhruba 3 až 1 milionem let.

Morfologie daného nálezu je podle autorů studie poměrně překvapivá - existují na ní znaky ukazující na pokročilého bipedního zástupce podčeledi Homininae, ale její stavba odpovídá spíše současných šimpanzům (Pan sp.) nebo orangutanům (Pongo sp.). Přesněji řečeno jde o morfologii, která nese více společných charakterstik s těmi jmenovanými druhy, které se sdržují spíše ve větvích a na zemi se nepohybují bipedně nebo přinejmenším ne na dlouhé vzdálenosti. Kyčelní klouby onoho živočicha byly totiž ohybatelné jako u arborikolních primátů, a pokud skutečně šlo o blízkého příbuzného nebo dokonce zástupce prehistorického člověka, je otázkou, proč tyto charakteristiky nese.

Výzkum vedený hlavním autorem studie, Dr. Leonim Georgiouem z instituce School of Anthropology and Conservation spadající pod Univerzitu v Kentu, se zaměřil posouzení veškerých anatomických znaků na poněkud záhadné fosilii. Zatímco vnější znaky jako stavba kyčelního kloubu a hlavice stehenní kosti ukázaly nositele jako bipedního primáta s patrně více lidskými znaky, tak vnitřní struktura vykazovala jiné styly ohýbání kloubu, než je toho zvykem u lidí nebo jejich předků.

Skenování pomocí CT odhalilo, že v hlavici stehenní kosti je její struktura méně podobná lidem nebo pozemním primátům, ale daleko více připomíná arborikolní příbuzné. Na strukturu a utváření kostí mají vliv i podmínky, které panují během ontogeneze jedince a to včetně způsobu pohybu, na který se živočich specializuje nebo nejčastěji praktikuje. Podle autorů je toto zjištění zatím nepoznanou stránkou evoluce lidského druhu a to z důvodu, že fosilie je anatomicky po vnější stránce velmi podobná lidským končetinám. Je také pravda, že nikdo příliš nepochyboval o tom, že lidští předkové se kompletně přemístili na zem a to až na případy, které jsou uvedeny výše (a pokud pomineme tvrzení některých antropologů, že jsme prošli evoluční cestou krz vodní prostředí).

Autoři uvádějí, že jejich výzkum může z velké části ukázat další zlomové okamžiky našeho vývoje jako je používání ohně, kamenných nástrojů a tvorba kultury a mají za cíl svou práci nyní cílit na ruce, páteř a také klouby předních i zadních končetin.

Fosilie ovšem s sebou nese určitá úskalí a například to, že nevíme, kterému druhu hominida přesně patřila. Její datování se pohybuje okolo 3 až 1 milionu let a to je stále poměrně velké časové rozpětí, kvůli místě nálezu, kterým je Jižní Afrika. V tuto dobu zde žilo dokonce několik hominidů, kteří mohli potenciáně stát za tímto nálezem a rody Australopithecus, Paranthropus, Homo a jejich druhy, autoři studie ovšem za nejpravděpodobnější původce považují druh Paranthropus robustus nebo raného zástupce rodu Homo. Obě varianty jsou přijatelné a podložitelné nepřímými důkazy.

Znemožňuje to bohužel určit, zda nešlo o pouze jedince zdržujícího se ve stromech po celý život nebo populaci některého z hominidů přizpůsobené na zdejší podmínky. Studie ovšem poskytuje velmi zajímavý pohled na evoluce bipedity u lidských předků a je pravděpodobné, že na stromech mohli raní lidé hledat útočiště a úspěšně konkurovat jejich evolučním předkům.