Dlouhodobě zajímavou záležitostí je zkoumat fosilie na lokalitách, kterou je skotský ostrov Skye u západního pobřeží Velké Británie. Tato lokalita se především od roku 2010 stává místem velmi atraktivním pro výzkum pohybu neptačích dinosaurů a jiných obratlovců severní Laurasie v době střední až svrchní jury. Nedávno se zde podařilo objevit fosilie jednoho z prvních velkých sauropodních dinosaurů (Sauropoda), kteří se objevili a jsou prokazatelní z fosilního záznamu, a další skutečně významné fosilie. Jedinou nezvyklou skutečností, kterou fosilie neptačích dinosaurů zde disponují, je forma jejich zachování - známe je zde převážně z ichnofosilií a kosterní pozůstatky zde nejsou tak časté. Jsou ale velmi důležití kvůli ekosystémům, ve kterých žili, a době, protože ve stejnou dobu neznáme ze stejných zeměpisných šířek severní Evropy mnoho fosilií podobného stavu a významu. Z dostupných fosilií se totiž zdá, že se v určitém ohledu zdejší fauna podobala současné Anglii nebo Francii ve stejnou dobu, ale existovaly zde prvky v těchto částech světa neznámé. Nově k nim přibyl i výzkum zabývající se přítomností stegosaurů v této oblasti, který je také založen na výzkumu stop.

Přibližná rekonstrukce druhu Regnosaurus northamptoni, který patřil k primitivních huayangosauridním stegosaurům (Huayangosauridae), je prvním popsaným druhem této skupiny a pochází z jižní Anglie. Přestože jeho stáří činí zhruba 137 milionů let a otisky z ostrova Skye jsou o zhruba 30 milionů let starší, na základě jeho primitivnosti můžeme předpokládat, že jejich původci se tomuto druhu podobali. Na poměry většiny ostatních stegosaurů šlo v případě jihoanglického druhu o menšího zástupce dlouhého pouze okolo 4 metrů a vážícího zhruba stejně jako některé vzrostlé krávy. Kredit: Joschua Knuppe, převzato z Twitteru

Znovu se dostáváme k problematice, která byla jako tématem této rubriky naznačena už několikrát - výzkum ichnofosilií a jejich dopad na výzkum vývoje prehistorických obratlovců. I z tohoto důvodu nebude menší premisa nijak zvlášť rozšířena, fosilní otisky jsou velmi důležitým ukazatelem skoro "každodenního" života prehistorických obratlovců počínaje primitivními tetrapody (Tetrapoda), synapsidy (Synapsida) a konče neptačími dinosaury (Dinosauria), ptáky (Avialae) a savci (Mammalia). Pojednáno o nich bylo za posledního půl roku hned několikrát, ovšem tento nález se týká i tématu mně samotnému blízkému, protože jde o fosilní otisky z lokality proslulé především v posledních letech a zanechané zástupcem čeledi neptačích dinosaurů s poněkud stále zvláštním útajeným původem. Příspěvek dnes bude hovořit o ichnofosiliích blíže nedeterminovaného zástupce podřádu Stegosauria, které byly nalezeny ve střednějurských vrstvách na proslulé lokalitě ostrova Skye v západním Skotsku.

Dnes máme za to, že evoluční radiace hlavních skupin, podřádů a nadčeledí neptačích dinosaurů i jiných živočišných a také rostlinných skupin započala patrně ve střední juře nebo dokonce ve pozdní fázi spodní jury. Je to logický předpoklad, který by mohly potvrzovat objevy přicházející z různých částí světa v posledních dekádách - co se týče kladů neptačích dinosaurů, které v této době mohly vzniknout, tak by mohlo jít o evoluční linie vedoucí ke skupinám Tyrannosauroidea, Brachiosauridae, Cetiosauridae, Marginocephalia, Therizinosauroidea nebo právě klad Eurypoda, do kterého patří i podřády Stegosauria a Ankylosauria. O prvním jmenovaném také částečně tento příspěvek pojednává.

Střední jura byla patrně emergencí pro veškeré další evoluční linie neptačích dinosaurů a rozevírá se nám otázka jejich paleogeografie, vzájemné ekologie a také pohybu po rozevírajících se pevninských deskách. Ostrov Skye nese horniny staré okolo 170 až 166 milionů let a představuje tedy velmi důležitý úsek geologického času, kdy můžeme sledovat pohyb přítomných skupin v oblasti někdejší severní Laurasie. Toto téma je mně samotnému poměrně blízké (částečně se o něm zmiňuje i má seminární práce - omluvte, prosím, tuto subjektivní poznámku) a z evolučního hlediska poměrně důležité. Nacházíme zde skupiny živočichů, které byly zhruba ve stejnou dobu typické i pro jižnější části Velké Británie a zároveň několik nových druhů.

Před nedávnem byly odsud oznámeny velmi zajímavé objevy týkající se fosilií krokodýlovitého rodu Theriosuchus, také fosilní otisky jednoho z prvních skutečně velkých sauropodů (Sauropoda), fosilie ichtyosaurů (Ichthyosauria) nebo želv (Testudines) a také ekosystému primitivních savců a jejich evolučních předků. Objevů zde bylo učiněno mnohem více, připravuje se o nich podrobný příspěvek, a tento představuje ichnofosilie dosud neznámého druhu stegosaura.

Hlavní autorka studie, paleontoložka Paige DePolová, zde společně s kolektivem paleontologů zběžně shrnula objevy na dvou nových lokalitách na ostrově Skye s okolo 50 různými ichnofosiliemi neptačích dinosaurů. Šlo o oblasti, kterou autoři popsali jako pobřežní lagunu, která spadá do souvrství Lealt Shale v rámci Great Estuarine Group. Tato geologická skupina sdružuje jurská souvrství ostrova Skye.

Vědecký tým také při tomto nálezu připomenul, že je nutné i do zmapovaných lokalit znovu vypravovat prospektory pro nalezení nových fosilií nebo jejich částí. Konkrétně tyto lokality byly totiž "znovuobjeveny" náhodou a to kvůli bouři, kterou do Skotska pravděpodobně přinesla vlna orkánů na konci února.

Ichnofosilie zde byly zanechány rozličným množstvím druhů včetně ornitischianů (Ornithischia) a teropodů (Theropoda), ovšem několik otisků svědčilo o jiném původci. Jejich morfologie byla ponejvíce shodná s ichnorodem Deltapodus, který představuje ichnofosilie stegosaurů a to vrámci několika kontinentů v poměrně dlouhém časovém období. Na svém pomyslném kontě má i množství dalších zajímavých objevů, patrně představuje jediný prokazatelný doklad o pohybu podřádu stegosaurů ve svrchnokřídové Indii a svrchní křídě vůbec.

Zdejší stopy byly ovšem zanechány zcela jiným živočichem, šlo také o stegosaura, ovšem jiného druhového zařazení. Podle autorů studie, a obecně známých informací, jde o první důkaz o pohybu této skupiny ve Skotsku a patrně celé někdejší severní Laurasii. Navzdory tomu bylo v oblasti Vnitřních Hebrid nalezeno několik fosilií blíže nedeterminovaného zástupce kladu Thyreophora v rámci geologicky staršího souvrství Bearreraig Shale, ovšem nelze jednoznačně říci, o jakého konkrétního tyreoforana šlo. Je ale pravděpodobné, že o zástupce stejného druhu nejde.

Ichnofosilie rodu Deltapodus jsou pro Skotsko novým jevem a představují pravděpodobně menšího až středně velkého zástupce stegosaurů, přestože o konkrétní velikosti původce se studie přímo nezmiňuje, který byl pravděpodobně dosti primitivní. Ve zdejších nikách patrně působil jako středně velký býložravec živící se nižší vegetací, a dle fosilního záznamu se zde pravděpodobně vyskytoval spíše vzácně (což je ovšem dáno nedostatečně obsáhlým záznamem).

Spoluautor a paleontolog na Edinburghské univerzitě, Stephen Brusatte, se výzkumem ichnofosilií i dalších zkamenělin z ostrova Skye zabývá po delší dobu a dodává, že odsud už známe poměrně rozmanitý ekosystém střednějurských neptačích dinosaurů a mimo nálezů známých dříve také právě tyto ichnofosilie a vedle nich i otisky, které označil za možné předky čeledi Hadrosauridae. Jejich původci jsou tedy možná primitivní zástupci kladu Cerapoda nebo Ornithopoda a dalším paleogeografickým otazníkem.

Zástupce ichnorodu Deltapodus z ostrova Skye je ale velmi důležitý pro pochopení paleogeografie celé skupiny. Ačkoliv o evoluční historii podřádu stegosaurů nevíme ještě množství podstatných informací o jejich šíření a prvních milionech let jejich vývoje, v rámci posledního roku se nám jejich areál výskytu rozšířil nejméně na severní Afriku s popisem druhu Adratiklit boulahfa. Jeho geologické stáří okolo 169 až 166 milionů let a příslušnost k podčeledi Dacentrurinae, znovu otevřelo otázku evoluce prvních zástupců této skupiny a lokality či oblasti, odkud se ubíral vývoj celé skupiny dále.

Stáří exempláře z ostrova Skye by přitom mělo být zhruba o 1 milion let mladší, v platnosti spodní hranice zhruba o 2 miliony let starší, a je otázkou v jakém příbuzenském vztahu Adratiklit, a jiní raní stegosauři, byl s původcem otisků ze Skotska. Jelikož i z Anglie známe případné fosilní stopy stegosaurů už ze starších geologických věků toark a aalen, je pravděpodobný scénář, že předkové původce otisků z ostrova Skye sem přišli z jižní částí současných Britských ostrovů. Na základě známých dat ale nelze vyloučit, že sem dorazili už v dřívější době.

Podobné objevy jsou tedy velmi důležité pro pochopení paleogeografie a přibližného vývoje skupiny stegosaurů. Snad se jich podaří objevit v západním Skotsku více, jelikož výzkumy i přes nepříznivou situaci spojenou s koronavirovou pandemií trvají.

...

Tento příspěvek by bylo asi dobré začít tím, že některé věci spadají do fantazie se v posledních letech a desetiletích stávají nespornou realitou a to nejen v paleontologii, ale i dalších vědách. Jednoduše řečeno, sny se stávají skutečností a objevy mnohdy překonávají naše vlastní očekávání. A tento scénář se odehrál i s objevem a popisem drobného kusu jantaru z proslulých nalezišť v Barmě, tedy současném Myanmaru. Jak už jsem za letošní rok několikrát zmínil, tyto studnice pokladů zalitých zkamenělou pryskyřicí poskytují obrovské a nové možnosti výzkumu flóry a drobné fauny přelomu spodní a svrchní křídy na území, které v tuto dobu není jinak dobře paleontologicky zmapováno. Jindy bych také zmínil některé z těchto unikátních nálezů, ale vzhledem k připravovanému projektu o tomto konkrétním nalezišti a některých z jeho dávných obyvatel si tuto formalitu protentokrát odpustím. Patrně už jste nejčerstvější informaci o nově objeveném druhu patrně zcela unikátního druhu obratlovce v jednom z kusů jantaru slyšeli, já tedy pouze shrnu známá fakta a připojím k tomu srozumitelně několik dalších informací. Představuje se Oculudentavis khaungraae.

Na horním snímku je fotografie kousku fosilizovaného jantaru se zachovanou lebkou druhu Oculudentavis khaungraae a její snímky vytvořené počítačovou tomografií se skicami popisujícími jednotlivé kosti a lebeční elementy včetně obrovského sklerotikálního prstence a drobných zubů v čelistech. Oči o značné velikosti byly patrně i jedním z výrazných znaků na tomto živočichovi, na rekonstrukci dole potom vidíme jeho tělo v životní velikosti v letu při lovu svrchnokřídového hmyzu. Kredit: Xing et. al., 2020; převzato z webu Marka Wittona (snímek 1.); Chan Č´-sin (Han Zhixin), převzato z webu Phys.org

Výzkum neptačích dinosaurů i veškerého ostatního prehistorického života jde v posledních letech neuvěřitelně rychle dopředu a jeho posun můžeme demonstrovat na novém obrovském množství živočichů popsaných za poslední dvě desetiletí a jejich velikosti ve srovnání s dříve popsanými druhy. Za velmi dobrý příklad se dá uvést Brachiosaurus altithorax držící post největšího neptačího dinosaura a suchozemského živočicha dobrých 82 let, než ho v 80. letech minulého století začali rychle překonávat další sauropodní dinosauři (Sauropoda) v poměrně krátkých časových odstupech. Dnes neuplyne období delší než 2 až 3 roky, kdy by se neobjevil další druh tzv. megasauropodů. A tyto statistiky platí i v opačném směru - zatímco po dobu více než 130 let držel drobný evropský druh Compsognathus longipes post nejmenšího platně popsaného neptačího dinosaura, tak se v 90. letech začali hojně objevovat ještě menší druhy a souvisely s objevy tzv. opeřených dinosaurů ve východní Číně. A nový rekordman je nejen překonává všechny, ale navíc se nevyskytoval nijak daleko od jejich domoviny - před 99 miliony let obýval současný severní Myanmar.

Jak jsem již nadhodil v začátku jantar z tohoto jihoasijského státu, zvaný podle jeho staršího názvu barmský, tak přinesl objevy ohromného vědeckého významu včetně zachovaných pavoukovců (Arachnida), stonožek (Myriapoda), parazitických druhů brouků na vyhynulých druzích včel (Apoidea) nebo ocasu neptačího célurosaura (Coelurosauria), ale tyto objevy nemohu už jen kvůli úvodu vyjmenovat všechny. Musím ale říct, a souhlasit tak s naším popularizátorem paleontologie Vladimírem Sochou, že tento objev je patrně předčí všechny a to i přes značně vysokou laťku položenou některými z nich.

Do rukou čínských paleontologů se dostal totiž velice zajímavý nález z doby před 99 miliony let, který se skrýval v kousku jantaru, jak se dá čekat. Navzdory tomu, že paleontologové aktivně zkoumající tuto faunu většinou analyzují fosilní zbytky pouze několik centimetrů dlouhých členovců (Arthropoda) a jiných drobných organismů, tak se jim vlastně tato fosilie vůbec nevymikala - je dlouhá pouze 1,4 centimetru a jde přitom o dokonale zachovalou ptačí lebku. Hlavička se dostala do rukou paleontologického týmu, s vedením v podobě čínského paleontologa Li-ta Singa, který připravil popisnou studii tohoto zvláštního exempláře.

Fosilie byla vlastně nalezena už v roce 2016 v jantarovém lomu v oblasti Kačjinského státu v severním Myanmaru jistým Khaungem Ranem, který si ji ponechal a posléze daroval paleontologickému výzkumu. Učinil přinejmenším velmi šlechetný čin a nevědomky dopomohl k popisu nejmenšího mesozoického teropoda (Theropoda) a dinosaura vůbec - v magazínu Nature představil zmíněný paleontologický tým nový druh Oculudentavis khaungraae. Zatímco druhový přídomek je poctou nálezci, rodové jméno lze přeložit jako "pták se zubatým okem" a odkazuje na zvláštně stavěné sklerotikální prstence.

Stupeň zachování jediného fosilního exempláře je jedním slovem fasicnující, protože se nám u tak malé fosilie dochovaly prakticky všechny kosti lebky, spodní čelisti a na 40 malých ostrých zubů kónického tvaru v nich. Pozoruhodná je i velikost očí, které jsou skutečně obrovské a zaživa téměř určitě sloužily jako hlavní smyslový receptor tohoto letce. Jejich umístění ale naznačuje, že nedisponoval stereoskopickým viděním, které je tak typické pro většinu moderních druhů ptactva a také významnou část jeho teropodních příbuzných.

Na základě velikosti drobné hlavičky odhadli autoři popisné studie, že živočich byl celkově dlouhý zhruba 9 centimetrů a vážil jen okolo několika málo gramů. Vlastně, jak dodávají, pokud by nevlastnil delší vyvinutý ocásek, ale pygostyl jako současné druhy ptáků, tak by patrně nejlépe snesl s srovnání s nejmenším současným druhem a nejmenším dinosaurem kalyptou nejmenší (Mellisuga helenae). Tento rekordman je proslulý tělesnou délkou nepřesahující 6 centimetrů a váhu rovnající se 2 gramům. Je prakticky jisté, že Oculudentavis by podobných nebo dokonce stejných rozměrů dosáhl, pokud by nevlastnil evoluční pozůstatek předků z kladu Maniraptora a tedy již zmíněný krátký ocas.

Vystal tedy, s popisem tohoto druhu, poměrně jasný závěr - pravděpodobně se už nepodaří najít stejně velkého mesozoického dinosaura, protože jde patrně o jeden z nejmenších druhů těchto obratlovců z této doby. Je také nesmírným štěstím a náhodou, že se nám jeho fosilie dochovala, protože takto malé kosti by se téměř určitě během fosilizace rozpadly a zničily, jako se to stalo nejspíš se zbytkem jeho těla. Do budoucna je sice nevyloučené, že se podaří najít ještě daší stejně velký nebo i menší druh, ale je to velmi nepravděpodobné. Narozdíl od obrovských sauropodů, kteří mají ve vrstách různých míst světa další adepty na post toho největšího, Oculudentavis pravděpodobně téměř určitě zůstane tím nejmenším.

Připojím ještě drobnou taxonomicky-technickou připomínku - o tomto druhu hovořím jako o dinosaurovi z důvodu moderní systematiky, kde je klad Avialae sdružující všechny vyhynulé i moderní ptáky řazen mezi dinosaury jako jejich "ptačí" zástupce. Přestože věřím, že je většina z vás s tímto obeznámena, tak to uvádím pro pochopení nazývání tohoto druhu dinosaurem.

Kvůli své malé velikosti také pravděpodobně obýval stejné potravní a ekologické niky jako současní kolibříci (Trochilidae), přestože nebyl specializovaný na sání nektaru z květů (ovšem se nedá ani nijak prokazatelně vyloučit, že se takto neživil příležitostně). Jeho čelisti vykazují schopnosti chytat drobné bezobratlé a jeho potravu tak tvořil především hmyz, kožní parazité a další drobní živočichové.

Nesmírně důležité a zajímavé ale je, že tento objev představuje zcela novou kapitolu vývoje raných ptáků a teropodních dinosaurů, protože poprvé ukazuje takto specializovanou formu létajícího obratlovce v celé historii jejich evoluce. Patrně takových druhů existovalo od svrchní jury daleko více, než je z fosilního záznamu prokazatelné, ale dokazují nesmírný evoluční potenciál dinosaurů v této části jejich vývoje. Jde patrně o jeden z dalších evolučních experimentů této skupiny, kterými byli v dřívější době skansoriopterygidi (Scasoriopterygidae) a později skuteční ptáci a ukazuje nám, že jsme se dosud v našich závěrech o velikostních variacích teropodů mýlili. Menší velikosti se u nich vyvíjely už dlouho před koncem mesozoika.

Dalším zajímavým faktem je, že Oculudentavis tvoří cosi jako evoluční předěl mezi primitivními ptáky jako je Archaeopteryx ze svrchnojurského Německa a pozdějšími čínskými formami jako je klad Jeholornithiformes. Autoři studie odkazují, že jeho evoluční linie se patrně oddělila už ve svrchní juře a pokračovala svou cestou velmi malých specializovaných forem létajících obratlovců. Ve svrchní juře tedy patrně, jak naznačují některé další nálezy z Asie jako druh Praeornis sharovi, začala první evoluční radiace ptáků nedlouho po jejich oddělení od evoluční linie troodontidů (Troodontidae) v kladu Aveairfolia. Další nálezy podobně drobných ptáků a snad předků okuludentavise ale patrně na sebe nechají dlouho čekat, jak už jsem několikrát naznačil.

Objev tohoto primitivního a unikátního druhu ptáka je ale důležitý i z jiného důvodu, který ovšem není tak příjemný a patří ke kontroverzím, které se kolem něj stahují (mimo alternativního zařazení, s relativně silnými argumenty, lebky jako zástupce řádu Lepidosauria). Navzdory nespornému vědeckému významu, který barmský jantar poskytuje, je téměř neznámou skutečností, že většinou není získán zcela legální cestou a s objevem rodu Oculudentavis je přirovnáván ke krvavým diamantům ze zemí střední Afriky.

Nerad bych tento problém vztahoval pouze k tomuto druhu, ale, jak je vidno, až s takto významným objevem se informace o způsobech získávání těchto exemplářů derou na denní světlo. Problém v tuto chvíli není tak nelegální nebo pololegální obchod s fosilie na myanmarsko-čínské hranici, protože i z dalších zemí východní Asie se fosilie nedostávají k vědcům zcela legální cestou už po několik dekád, ale probíhající občanská válka v Kačjinském státě - tzv. Kačjinský konflikt. Při této události už muselo oblast Kačjinu v severním Myanmaru opustit na 100 000 lidí a bohužel při ní bylo zabito i několik tisíc civilistů, odráží se to i na výzkumu barmské zkamenělé pryskyřice.

Na možnost získávání jantaru s fosiliemi v nelidských podmínkách a za účasti bojů v oblasti Kačjinu už bylo upozorněno v minulém roce, ale až význam objevu okuludentavise tuto problematiku rozevřel naplno a rozvířil kolem ní předtím klidnou hladinu. Je pravdou, že přítomnost vojenských sil pokračuje od roku 2011, kdy myanmarské jednotky porušily příměří a započaly další etapu bojů se separatisty. Bohužel to znamená, že jantar i další nálezy v rukou paleontologů byly do Číny i jiných zemí rozneseny ne zcela legální cestou a nejspíš za nedodržení základních pracovních i lidských podmínek za jejich získávání.

Některé paleontologické autority (jako Mark Witton, W. Wang a další) proto daly najevo úplné zastavení zkoumání těchto nálezů po dobu bojů. Menší útěchou možná bude navrácení nálezů z Číny po podepsání příměří obou stran nebo alespoň zastavení konfliktů na obou stranách. Oculudentavis tedy, mimo svého nesporného evolučního významu a otevření další kapitoly ve vývoji obratlovců, otevřel tuto problematiku a mohlo by začít její řešení. Můžeme tedy doufat, že se v dalších letech situace zlepší natolik, aby se zde výzkum mohl realizovat legálně a bezpečně pro všechny zúčastněné.

...

Tímto příspěvkem také chci dát najevo, že se odsouvá projekt Theropoda do dubna tohoto roku. Děkuji za pochopení.

Hned na úvod - Charles Darwin měl nejen pravdu se svou teorií o přírodním výběru, ze kterého vzešli i lidé, ale v podstatě popsal jako první ucelený mechanismus, kterým se tento děj uskutečňuje. Evoluční teorie, je i přes své odpůrce i některé jiné skutečnosti, přítomná v mnoha aspektech našeho všedního života a pohledem do geologických vrstev za fosiliemi různých druhů vyhynulých organismů se nám její střípky z minulosti doplňují a propojují. Nikdy je ovšem nebudeme znát všechny a to ani v daleké i blízké lidské budoucnosti, jde o něco neuskutečnitelného, pokud bychom se nedokázali do dob minulých nějakým zázrakem přenést. Teď se ale vraťme zpátky na začátek, k vývoji evoluční teorie a její rekonstrukci spjaté s rodem Homo a jejímu postupnému doplňování s nálezy 19., 20. a také 21. století. Paleoantropologie ale vyvíjí stejně rychlým tempem jako paleontologie a tedy využívá moderních technik výzkumu a lomí své limity, které ji byly dříve nastaveny. Tentokrát se týká rekonstrukce vestibulárních kanálků v lebkách lidoopů a hominidů (Hominidae) v průběhu jejich vývoje a jaké dopadu z tohoto plynou pro vývoj člověka jako takového.

Před více než 10 leti se do chápání evoluce primátů vložil saudskoarabský druh Saadanius hijazensis ze svrchního oligocénu starý přibližně 29 až 28 milionů let, který představuje jeden z tranzitů mezi "pravými" opicemi Starého světa, tj. oddělení Catarhini, a jejich staršími evolučními předky - představuje druh se zvláštní směsicí znaků. U těchto druhů bychom patrně ještě velké změny v utváření vestibulárních kanálků neviděli, ale u jejich evolučních potomků mladších pouze o několik milionů let byly změny zřejmější. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Paleoantropologie moderní doby je na tom nesrovnatelně lépe než ta samá vědecká disciplína před více než 100 let, tehdy v roce 1892 se začaly rýsovat první znatelnější známky vývoje lidstva a jeho předků při objevech fosilních hominidů, lidí druhu Homo erectus, na nizozemské Jávě pod vedením paleoantropologa a badatele Eugéna Duboise. Veškeré pozdější nálezy, jako věhlasný "Pekingský člověk", vedly badatele, paleontology a paleoantropology do Asie, navzdory tomu zde nalezli ale fosilie prehistorických eócenních savců (Mammalia) a četné konglomeráty fosilií neptačích dinosaurů (Dinosauria) a jiných svrchnokřídových obyvatel regionu východní Asie. Další známky, že evoluce lidského druhu směřovala z Afriky, byly vyslyšeny až o desetiletí později a rekonstrukce evolučního stromu lidstva ještě nepřestala, právě naopak - neustále se zabýváme novými nálezy z mnohých lokalit světa a doplňujeme znalosti o evoluční cestě našeho druhu. Ty by mohly být výrazněji zpřesněny i novým výzkumem španělských paleoantropologů ze začátku března.

Studie se opírá o některé poměrně nepřehledné příbuzenské vazy mezi vyhynulými čeleděmi a recentními zástupci nadčeledi Hominoidea, tedy gorily (Gorilla sp.), šimpanze (Pan sp.) předky člověka a člověka samotného (Homo sp.) vdružené do čeledi Hominidae, gibony (Hylobatidae) a široké spektrum jejich vyhynulých příbuzných. Podle autorů by k jejich přehlednějšímu rozřazení mohl pomoct systém jimi navrhnutý, který je orientuje dle stavby jejich vestibulárních kanálků a celkové morfologie středního ucha.

Je obecně známým faktem, že nám, jakožto vyšším obratlovcům jako neptačím a ptačím dinosaurům (Aves), pomáhají vestibulární kanálky pro udržení rovnováhy celého těla. Není zcela vyjímečné, že jejich výzkum u fosilních druhů nám pomáhá zjistit, jaký typ lokomoce daný živočich vykonával a jsou, v určitých mezích, spolehlivější způsob než proporce končetin nebo poměrná délka jednotlivých částí těla. U primátů (Primates) a hominidů ale uplatnění podobného stylu výzkumu nacházíme spíše neobvykle a jeho uplatnění pro představu vývoje hominidů dosud chybělo.

Hlavní autor studie, španělský paleoantropolog Alessandro Urcioli z Katalánského paleontologického institutu Miquela Crusafonta, bývalého španělského odborníka na savčí fosilie, uvedl, že tento systém nám u vyhynulých druhů může pomoci podobně jako analýzy DNA u žijících taxonů. Dodal ovšem, že musíme být více opatrní, abychom zamezili určitým přehmatům a ukvapeným závěrům.

K rekonstrukcím jednotlivých lebečních dutin u různě vývojově vyspělých druhů primátů použili vědci snímkování, které promítlo skenované elementy ve 3D a lépe se s nimi dalo pracovat. Mezi 27 různými druhy opic, lidoopů a hominidů byl i italský druh Oreopithecus bambolii ze svrchního miocénu, který byl poměrně dlouhou dobu hádankou pro zkušené paleontology a paleoantropology a to ještě ke konci 20. století, a také rod Australopithecus, který je pravděpodobně naším přímým evolučním předkem.

Výsledek byl poměrně překvapivý, protože ukázal spíše na evoluční rozdíly ve vyspělosti mezi jednotlivými taxony než na způsoby jejich pohybu. Potvrdily tedy, že australopitékové si po této stránce stáli velmi blízko moderním lidem a rozhodně blíže, než veškeré ostatní zkoumané taxony, naopak se také potvrdila zvláštní kombinace archaických a pokročilých znaků u oreopitéků, která je zasazuje mezi moderní druhy hominoidů a jejich předky.

Paleoantropologům se také podařilo odhadnout přibližnou podobu vnitřního ucha evolučních předků zkoumaných taxonů a to na základě nashromážděných dat. Na základě nich také můžeme další nálezy fosilií prehistorických hominoidů řadit s větší přesností, pokud tomu bude dostatečně kvalitní fosilní materiál.

Studie je důležitá především z hlediska své praktičnosti a ověřitelnosti na sobě nezávislých systémech a do budoucna se dá uvažovat o jejím širším využití v praxi, pokud nám to dovolí zachované fosilie lebek a právě této zkoumané části. To je také jediná praktická nevýhoda, vedle ne všude dostupné techniky snímkování, protože z praxe víme, že z lebek lidoopů a hominidů se zachovávají především čelisti a zuby, daleko častější jsou fosilie pánve, kostí končetin a chodidel.

Vědecký tým se ovšem nechal slyšet, že jejich dalším předmětem výzkumu budou fosilní druhy velkých lidoopů z doby miocénu, takže o další podobné výzkumy patrně do budoucna nebude nouze.