Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Slovenská palentologie přepisuje historii ptactva

29.10.2018 20:47

Po více než 160 let říkáme tvorovi, jež podpořil ještě tehdy čerstvou evoluční teorii jako spojnice mezi ptáky a neptačími dinosaury, Archaeopteryx lithographica a jeho "bratrovi" Archaeopteryx siemensii, německy pak oba nazývání jako první pták neboli urvogel. U obou druhů se vědci shodovali, že mají velmi blízko k počátku ptáků, zdánlivě primitivní prapták byl ale považován spíše za blízkého příbuzného předka ptáků. Jenže nová popisná studie slovenského paleontologa dr. Martina Kundráta toto tvrzení poupravuje, možná i vyvrací.

Rekonstrukce druhu Archaeopteryx lithographica podle moderních zjištění. Dnes například víme nejen to, že ve zbarvení se podobal vráně nebo vlaštovce, ale také výzkum z března tohoto roku potvrzuje, že uměl létat o něco hůř než dnešní ptáci. Třepotavě ale přece. Kredit: Christopher DiPiazza

Dodnes je známo 12 exemplářů urvogela, leží v muzeích po celé Evropě, ale jeden je mezi nimi vyjímečný. Číslo 8, známý jako Daitingský exemplář, byl totiž prozkoumán týmem paleontologů z Univerzity Pavola Josefa Šafárika v čele s již zmíněným Martinem Kundrátem pomocí synchrotronického mikrotomografického snímání. Přinesl zajímavý výsledek, tento exemplář totiž vůbec nepatří druhu A. lithographica, ale naprosto novému druhu. Druhu Archaeopteryx albersdoerferi, který tak mohli popsat.

"Na tomto jedinci jsme odhalili, že je fyzicky daleko bližší ptákům než ostatní známé exempláře. Odlišné evoluční znaky a zjištěné odchylky v anatomii tohoto exempláře potvrdily, že jde o nový druh, který jsme se rozhodli pojmenovat Archaeopteryx albersdoerferi," vyjádřili se vědci k objevu.

Zmíněné anatomické znaky zahrnují spojení lebečních kostí, odlišné uspořádání pektorálních kostí a kostí křídel a také metakarpálních a karpálních kostí, tedy zápěstí. Tyto znaky jsou daleko patrnější u dnešních ptáků, ale u ostatních exemplářů archeopteryxe schází, čímž u Daitingského jedince dostávají punc jedinečnosti. Také je nejmladším ze všech dosud známých exemplářů, což značně podporuje zavedení nového druhu.

"Tento vzorek se dost liší od všech ostatních, nalezené adaptace poukazují na daleko efektivnější let," uvedl spoluautor popisné studie dr. John Nudds z Manchesterské univerzity.

"Ve své podstatě jsme jen objevili ptáka, který byl daleko lépe přizpůsoben k létání, než jeho evoluční předchůdce. A proto jsme ho popsali jako nový druh archeopteryxe. Když jsme ho zkoumali, mohli jsme poprvé vidět všechny kosti a zuby i jejich vnitřní struktury," řekl dr. Kundrát.

Vědci také vyzdvihávají velmi užitečnou metodu synchrotroní mikrotomografie, která dokáže zjistit velmi detailní struktury, které jsou ukryty i ve velmi tvrdých horninách.

"Kdykoli objevíme takzvaný chybějící článek, ptáme se, co bylo předtím, a co bylo po něm. Vlastně vytváří jen dvě další prázdné evoluční vazby, které musíme vyplnit. Nový druh archeopteryxe potvrzuje, že byl prvním ptákem a ne pouze nějakým proto-ptákem nebo opeřeným neptačím teropodem, jak se někdy tvrdí. Teď to víme jistě," dodali vědci.

Vačnatého lva zlikvidovala změna klimatu, říkají vědci

26.10.2018 13:40

Obří varan druhu Megalania prisca se vyskytoval v Austrálii ještě před čtyřiceti tisíci lety, byl zde vrcholovým predátorem ne nepodobným třeba křídovému druhu Tyrannosaurus rex. V jeho pozadí se ale rozvíjel i jiný nebezpečný lovec, predátor, který snad byl ještě účinnějším dravcem než tento obří ještěr. Mezi veřejností se mu říká lev vačnatý nebo vakolev, odborný název však zní Thylacoleo carnifex. O tomto živočichovi jsem již psal v souvislosti s jeho loveckou taktikou, vědci se však donedávna přeli o to, zda za jeho vyhubení může změna klimatu nebo nástup člověka. Podle moderních výzkumů se zdá, že platí spíše první předpoklad.

Takto nějak mohl Thylacoleo útočit na své oběti, často se jimi stávali právě velcí vačnatci jako Diprotodon nebo Zygomaturus jako na obrázku. Byť to byl jejich o dvakrát menší a nejméně desetkrát lehčí příbuzný, zabíjel velmi rychle a nemilosrdně. Převzato z Wikipedie.

Vědecký tým Vanderbiltské Univerzity v čele s paleontoložkou dr. Larisou DeSantisovou detailně chemicky zkoumal kosti známých exemplářů vačnatého lva a jejich rozbor přinesl možné vysvětlení, proč tento predátor navždy zmizel z australského území.

 Dříve vědci předpokládali, že toto zvíře padlo za obšt bezohlédnému vpádu člověka jako drtivá většina megafauny v Austrálii, před 40 000 tisíci lety odsud zmizela prakticky všechna velká zvířata. Lidský faktor je tu na místě, to nepopiratelně, ale dosud nebylo jasné, jak moc přispěl k vyhynutí tylakolea.

"Chemický rozbor kostí a zubů jen potvrdil, že Thylacoleo byl lovcem ze zálohy. Vrhal se na svou kořist ze stromů a to se mu právě mohlo stát osudným. Když se vlivem sucha změnila krajina, stal se méně účinným predátorem, kterému hrozilo vyhynutí," vyjádřila se dr. DeSantisová.

Studie přináši další fakta, zmíněný chemický rozbor jasně ukázal, že obýval lesnaté porosty s vyššími stromy a v otevřené krajině se prakticky nepohyboval. Tomu odpovídá i stavba kostry, jeho přední i zadní končetiny nejsou stavěné na rychlý běh a hnání se kořistí, navíc i protistojný prst předních končetin by mu spíše překážel a byl by mu přítěží.

Autoři zároveň poukazují na to, že změna klimatu může být smrtelná i pro ty nejsilnější predátory. Pro další vačnaté lovce australského kontinentu a Tasmánie pravděpodobně nebyla zhoubným faktorem malá specializace, u vakovlka neboli tasmánského tygra fungovala díky možnosti lovu v otevřené krajině a jeho většímu potravnímu rozpětí. Tohoto predátora ale prokazatelně vyhubili lidé.

Naopak Thylacoleo byl daleko specializovanější než dnešní afričtí lvi, díky jeho zvláštnímu chrupu a velkým drápům je dokonce považován za nejspecializovanějšího masožravého savce všech dob. Přes jejich poměrově větší mozek a daleko strašlivější způsob zabíjení by asi oproti dnešnímu králi zvířat neobstáli. Faktor přílišné specializace se znovu potvrdil, vačnatý lev, který nejen přežil příchod prvních lidí na Australský kontinent, ale dokonce je snad i lovil, vyhynul díky masivní změně klimatu, která zahýbala ekosystémy celého světa.

Ledumahadi mafube: Prosauropod z hranic Lesotha

04.10.2018 07:30

Tento rok je poměrně přelomový, alespoň, co se týče systematiky sauropodních dinosaurů. Na základě nových nálezů (Ingentia prima z Argentiny) byla totiž určena nová čeleď Lessemsauridae, která sdružuje první velké druhy sauropodů, a ukazuje tak, že vývoj velkých forem neptačích dinosaurů je daleko starší, než jsme předpokládali. A patří do ní i nově nalezený spodnojurský obr z hranic Lesotha a Jihoafrické republiky, Ledumahadi.

Přibližná podoba nově objeveného druhu sauropoda, který se před 200 miliony let procházel po oblasti dnešní Jihoafrické republiky a nejspíš také Lesotha.

Jak už s paleontologickými nálezy bylo, je a nejspíše ještě dlouho bude, fosílie ledumahadiho byly objeveny již v roce 1988 na území provincie Svobodný stát v souvrství Clarens, datujeme ho do nejspodnější jury stupňů hettangu a sinemuru, tedy do doby před 200-195 miliony let. Toto jihoafrické souvrství leží jen několik stovek metrů od hranic státu Lesotho. Pozůstatky dlouho ležely pozapomenuté v depozitáři, než se na ně v tomto roce zaměřil paleontologický tým, jež přišel se zajímavými poznatky.

"Toto zvíře nám ukazuje, že sauropodi měli našlápnuto k největším suchozemským živočichům už ve spodní juře před dvě stě miliony let," vyjádřil se k popisné studii prof. Johan Choiniere z Evolutionary Studies Institute, která spadá pod Witwatersrandskou univerzitu.

"Mnoho velkých dinosaurů chodilo po čtyřech, ačkoliv jejich předkové byli dvounozí. Paleontologové vždy chtěli přijít na to, kdy se tento evoluční trend změnil, ale dosud to nebylo možné. Teď už ale můžeme učinit jasné závěry," řekl prof. Roger Benson ze stejného institutu jako jeho výše zmíněný kolega.

Poprvé bylo držení ledumahadiho těla pro paleontology tak trochu záhadou. Toto zvíře vážilo zhruba 12 tun, v bocích měřilo 4 metry na výšku (tedy více než u největšího dobře známého tyranosaura), ale jeho končetiny se nepodobaly končetinám jeho příbuzných, dokonce se nepodobaly ani končetinám vyspělejších sauropodů. Nebyly totiž umístěny přímo pod tělem, aby rovnoměrně nesly váhu, ale vybočeny trochu do strany a byly také velmi robustní. Podobaly se proto spíše končetinám prosauropodů.

Pomohly až zátěžové testy na kosti končetin, které odhalily, že šlo o primárně čtyřnohého tvora, kterému však nedělalo problém se chvílemi vztyčit na zadní. Vědci také dodávají důležitý fakt, toto zvíře bylo ve své době jedním z největších, ne-li vůbec největší, živočichů, kteří se pohybovali po souši.

"Teď už jasné, že evoluce sauropodů nebyla přímá, jak jsme si dříve mysleli. A fakt, že se kvadrupedalita u sauropodů vyvinula dvakrát přinejmenším potvrzuje, že tento evoluční trend byl velmi užitečný a rozšířený," dodává prof. Choiniere.

Který nelétavý pták byl největší?

28.09.2018 19:23

Jistě si mnozí vzpomínají, že byl za největšího nelétavého ptáka všech dob označován novozélandský gigant moa. Tento mírumilovný, zhruba tři a půl metru vysoký obr obýval oba ostrovy ještě do nedávných dob, než ho vyhubili příchozí Maorové a jeho populace zdecimovala i nově příchozí zvířata jako psi nebo krysy. Naopak nejhmotnějším ptákem byl pravděpodobně madagaskarský Aepyornis, potkal ho podobný osud jako moa, ale zajímavé je, že na tomto ostrově, který dělí od Afriky jen Mosambický průliv, byly nalezeny pozůstatky jiného obra, který oba dva výše zmíněné ptáky mohl předčít.

Skoro čtyřmetrový moa druhu Dinornus maximus patří k vůbec největším nelétavým ptákům vůbec, není-li tím vůbec největším. Sebere mu ale snad nově popsaný madagaskarský druh tento titul? Kredit: Nobu Tamura

Z ostrova Madagaskar byli dosud známy dva rody nelétavých aepyornitidů, obřích nelétavých ptáků, konkrétně zmíněný epyornis a také jeho menší příbuzný Mullerornis, oba se zde procházeli do pleistocénu do sedmnáctého století.

Vědci James Hanford a prof. Samuel Turvey ze Zoologické společnosti Londýnského Institutu Zoologie však znovu prozkoumali holotyp údajného druhu Aepyornis titan, který byl roku 1894 popsán paleontologem C. W. Andrewsem a mělo se zato, že jde o notně přerostlého jedince druhu Aepyornis maximus. Jenže nová popisná studie toto vyvrací a přichází s novým zjištěním.

Oba vědci studovali mnoho fosílií madagaskarských sloních ptáků, po celém světě studovali a prozkoumávali stovky různých kostí a subfosilních pozůstatků, přičemž se začali domívat, že ve skutečnosti nežily na Madagaskaru dva druhy těchto obrů, ale rovnou tři. Toto značně pozměnilo pohled na taxonomii a evoluci těchto ptáků, za více než 80 let je to první velká změna, která se v této čeledi udála.

Nová studie popisuje druh Vorombe titan, sloního ptáka vysokého tři metry a vážícího zhruba od 730 do 800 kilogramů. Je tak daleko hmotnější, než dosud nejtěžší známý epyornis a přitom zhruba stejně velký, pravděpodobně tak nešlo o nijak atleticky zdatného tvora, ale spíše velkého pomalého býložravce, jež se na svou dobu podobal například mamutům v Eurasii a Americe, toxodonům na jihoamerickém kontinentě nebo velkým diprotodontům v Austrálii.

Autoři také poukazují na úpadek ostrovní megafauny po vymření těchto zvířat, důsledky si v podobě snížené diverzity a ostrůvkovitosti zdejších rostli nese Madagaskar dodnes. Vědci to připisují například tomu faktu, že velcí sloní ptáci dokázali svým trusem úspěšně rozšiřovat semena a rostlinnou biomasu po částech ostrova, kam by se jen za pomocí větru nedokázaly dostat. Spolu s tím dodávají, že je velmi důležité znát historickou biologickou rozmanitost, abychom mohli zachovat i dnešní ohrožené druhy.

Jurský svět 2: Nový příběh na starém základu

26.06.2018 23:05

Pokud sledujete veškeré dění točící se okolo stop neptačích dinosaurů v popkultuře, tak Vám jistě neunikl ani další pokračování kasovního trháku Jurský svět, který tentokrát nese název Jurský svět: Zánik říše. V ději tohoto relativně úspěšného pokračování se opět vracíme na ostrov Isla Nublar do zaniklého parku plného neptačích dinosaurů, mnoha ptakoještěrů a také jednoho jedince druhu Mosasaurus hoffmani. Jestli jste však dosud tento snímek neviděli, pak Vám nedoporučuji tento příspěvek číst. V opačném případě bych se s Vámi rád podělil o své zážitky z filmu.

Přes poměrně působivou zápletku (alespoň z mého pohledu byla poměrně dobře zpracovaná) se tu dá konstatovat jedna velká slabina celého filmu, která se však nachází i u všech předchozích filmů s podtitulem Jurský. Neptačí dinosauři, jako rody Gallimimus či Velociraptor, na sobě bohužel nenesou žádné známky tělesného opeření a to ani v sebemenším měřítku. Ačkoliv se jedná o velmi zásadní chybu, navíc když vezmeme v potaz že kupříkladu raptoří samice Blue se objevuje v drtivé většině filmových scén, tak tuto skutečnost můžeme přejít s tím, že jde možná o genetickou mutaci způsobenou přidáním genů některých žab, jež v jsou v DNA všech zdejších tvorů obsaženy. Přesto se však dá filmu, po paleontologické stránce, vytknout například ještě přílišná mohutnost a neohrabanost některých ceratopsidů nebo ankylosauridů, případně i sauropodů. Také ještě dalším faktem, který však tvůrci nemohli s jistotou vědět, jelikož vyšel v platnost teprve před několika dny, je to, že většina neptačích dinosaurů pravděpodobně měla svůj jazyk usazený na spodní čelisti jako krokodýli. K filmu se ale vážou i mnohá pozitiva.

"Rohatý ďábel" druhu Carnotaurus sastrei si v novém hollywoodském trháku také střihl menší roli a rozhodně patří k těm druhům dinosaurů, kteří ve filmu zapůsobí.

V tomto snímku se objevilo hned několik nových druhů dinosaurů, které z předchozích filmů neznáme. Například se zde objevil malý rohatý marginocefal Stygimoloch, jež svým zjevem a chováním nejspíš působil roztomile především na mladší diváky. Ačkoliv je velice nepravděpodobné, že by takto malý tvor dokázal jen po malé chvíli snažení prorazit dvojitou cihlovou zeď, v příběhu hrál velice významnou roli. Velký triumf zde zaznamenali i teropodi, mimo T-rexe pak především Carnotaurus, Baryonyx, na krátko také Allosaurus a samozřejmně velociraptoří samice Blue a fiktivní monstrum Indoraptor. Tento kříženec velociraptora a "I-rexe" byl v tomto filmu hlavním vraždícím monstrem, které však zahynulo za triumfu právě velociraptora.

Mimo toho také si tento film zaslouží dobré hodnocení i díky provázanosti příběhu a hlavních i vedlejších postav včetně dr. Henryho Wua či matematika Iana Malcolma, kteří si zde také měli možnost zahrát. Díky tomu, a také několika poměrně dobrým hláškám a scénám, si film rozhodně zasluhuje přízeň všech věkových skupin a pokud si chcete vychutnat zábavu spojenou s dinosaury, film je pak přesně pro Vás.

Důvod neaktulizace Strážců času

17.06.2018 21:35

Pokud již delší dobu sledujete minisérii Strážci času, která se objevuje v sekci Příběhy ztracené v čase, tak jste si jistě všimli skutečnosti, že v posledním měsíci je stále rozpracovaná epizoda Úhel pohledu. Tímto se proto omlouvám, že nepřibývají další epizody této minisérie, ale bohužel je konec školního roku a času teď moc nezbývá. Nicméně rozhodl jsem se tuto epizodu dočasně přeskočit a dopsat zbývající pokračování. Spolu s tím doufám, že jste o tuto minisérii neztratli zájem úplně a uděláte si na ni čas i nadále. Děkuji za vřelé pochopení.

Martin Kabát, autor blogu

První kniha je již na cestě!

24.01.2018 18:20

Pokud mé webové stránky navštěvujete nebo je sledujete pravidelně již delší dobu, tak jste si jistě všimli, že v době řekněme od konce října minulého roku jsem byl neaktivní, nepřibývaly žádné nové články nebo jakékoli jiné publikace. Bylo to z toho důvodu, že jsem rozjel na plno zbrusu nový projekt, který Vám zde chci poprvé představit. Jedná se o to, že v dobu mé webové neaktivity jsem usilovně pracoval na zbrusu nové vlastní knize.

Tento projekt je zaměřen především na ty, kterým nedá spát pocit, že se na naší planetě stále prohání neznámá zvířata, která jakoby vypadla z prehistorických dob. Pokud jste ohotni připustit, že na naší planetě existují stále neznámé druhy i velkých suchozemských živočichů, které jsou opředeny mnohými legendami a zkazkami, a chcete se o nich dozvědět daleko více, tak bych Vám mohl svoji novou knihu doporoučit. Snažím se zde shrnout známé i neznámé případy, které zkoumali kryptozoologové po celém světě a dosud ještě nejsou plně rozřešeny. Zajímá Vás tedy víc než pouze jejich strohý okruh záhadných zvířat jako je konžské mokele mbembe, obrovitý mořský had, záhadná mozkožravá šelma zvaná medvěd z Nandi nebo známý gigant pták moa? Pak jste narazili na tu pravou rozšířenou a ucelenou publikaci o vědě neznámých zvířatech.

Pokud máte případné otázky, pak klikněte zde a můžete se ptát pomocí formuláře v dolní části stránky.

Ohlédnutí za rokem 2017

01.01.2018 09:25

Drazí a milí návštěvníci, blogeři a přátelé,

dnešní půlnocí se nám přehoupl rok starý do roku nového a bylo by tak dobré se podívat, co nám vlastně rok 2017 přinesl v ohledně výzkumu prehistorického života. Paleontologie nám minulý rok ukázala nejedno překvapení a musíme si říci alespoň ta nejdůležitější. Začněme od začátku, například bylo velmi zajímavé zjištění, že vejce titanosauridů se inkubovala zhruba 3-6 měsíců, bylo potrvzeno, že za vyhynutím australské megafauny před 40 000-30 000 let může člověk, Mary Schweitzerová znovuobjevila kolagen na kostech brachylofosaurů, vědci znovu přišli s jedem u euchambersie, v Quebecu nalezeny nejstarší formy života, paleontolog David Norman přišel s výraznou změnou evolučního stromu dinosaurů či "vyprosený" popis nádherně zachovalého rodu Borealopelta a obra rodu Patagotitan. Nacházeli jsme se však stále v polovině roku a ty nejzajímavější objevy měly teprve přijít. Ať už to byl Chilesaurus označený za spojovací článek mezi ornitopody a teropody, simulace dopadu asteoridu Chicxulub a popis prvního českého dinosaura, objev otisků obřího teropoda v Lesothu, byl zjištěn tyranosauří řev, u sinosauropteryxe byla potrvzena jeho rezavá "škraboška" na z pernatého pokryvu, senzace objevu nového obojživelného dromeosaurida rodu Halszkaraptor z Mongolska nebo objev dinosauřího klíštěte v barmském jantaru.

Inu, je toho opravdu mnoho a vybrat opravdu i ty nejdůležitější nálezy a objevy je někdy těžké. Letos si však musíme připomenout i některá velká výročí v paleontologii. Je to například 140 let od popisu sauropodů rodů Apatosaurus, TitanosaurusAmphicoelias nebo Camarasaurus, tyreoforana rodu Stegosaurus a teropodů rodů Allosaurus a Dryptosaurus, už 180 let od popisu gomfoterida rodu Gomphotherium nebo prosauropoda rodu Plateosaurus, sto let od popisu ornitopoda rodu Edmontosaurus, padesát let od popisu ornitopoda (?) Pisanosaurus, dvacet let od popisu elasmorida rodu Libonectes nebo pouhých deset let, odkdy známe forusracida rodu Kelenken, obřího ceratopsida rodu Eotriceratops či bizardního tapejarida rodu Tupandactylus.

V loňském roce to však také bylo 175 let od zavedení názvu Dinosauria sirem Richardem Owenem či smutné výročí 185 let od smrti francouzského anatoma a přírodovědce George Cuviera. Zároveň je to však i 115 let od nalezení prvních prokazatelnějších a především typových fosílií druhu Tyrannosaurus rex paleontologem Charlesem Brownem.

Takže zakončím tento příspěvek zhruba tak, že za rok minulý se toho událo ve světě paleontologie dost a naše poznávání zaniklých světů se stále o maličké pídě rozšiřuje a doufejme, že to tak bude v roce následujícím. Musím taktéž velmi poděkovat všem návštěvníkům stálým či pouze občasným, že si na menší výpravu do pravěku v mém podání uděláte čas a jste ochotni ji věnovat trochu ze svého dne. Nechť je tedy rok 2018 ještě úspěšnějším v ohledu paleontologie, než loňský.

Veselé Vánoce

24.12.2017 12:11

Co opět po roce dodat. Vánoce jsou znovu tady a mě nezbývá než Vám všem popřát krásné prožití svátků plných pohody, štěstí a prehistorie a znovu se sejít opět za rok. Do nového roku ještě přibyde jeden článek ohledně výročí v paleontologii a také menší ohlednutí do uplynulého roku 2017. Veselé a klidné Vánoce a skvělý začátek nového roku 2018 plného dalších nových objevů, dinosaurů, prehistorických zvířat a všeho kolem nich Vám čtenářům přeje Martin Kabát.

Tyrannosaurus rex a rodina přejí hezké svátky!

Obří teropodi jurského Lesotha

28.10.2017 23:00

Většinou jsou za velmoci, co se týče velkých teropodů, považovány státy jako USA s tyranosaurem, Argentina s početnými smečkami mnoha druhů karcharodontosauridů nebo Maroko se spinosaurem, ale nový objev obřích otisků teropodního dinosaura z Lesotha naznačuje, že se tento seznam bude muset zákonitě rozšířit.

Paleontolog Fabien Knoll ležící u velkých stop nového megateropoda nazvaného Kayentapus ambrokholohali. Kredit: Fabien Knoll.

Před 200 miliony let na vlhkém písečném pobřeží v distriktu Maseru v království Lesotho kráčel okolo 9 m dlouhý a zhruba 3 m vysoký teropod, jehož stopy byly letos popsány paleontology z University of Manchester. Tyto stopy nám dokládají, že evoluční radiace velkých teropodních dinosaurů proběhla mnohem dříve, než se původně předpokládalo.

Stopy teropodního dinosaura druhu Kayentapus ambrokholohali jsou 57 cm dlouhé a 50 cm, indikující pohyb dominantního dravce.

"Objev těchto stop vrhá naprosto nový vzrušující pohled na dravce, kteří se na samém počátku jury potulovali jižní afrikou. Jedná se o důkaz existence velkého predátora, který stál na vrcholu potravního řetězce," vyjádřil se k objevu Dr. Knoll.

"Tento objev naznačuje existenci prvních velkých masožravých dinosaurů, kteří se objevili nejen v Gondwaně, ale i v celosvětovém měřítku. Přes četnost stop teropodů z jižní afriky je tento unikátní, velikostně i stratigraficky totiž odpovídá pouze nálezům z Polska," dodala Lara Scisionvá z University of Cape Town.

Publikace objevu stop teropoda druhu Kayentapus ambrokholohali byla zveřejněna i v prestižním magazínu PLoS ONE.

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>