Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Ledumahadi mafube: Prosauropod z hranic Lesotha

04.10.2018 07:30

Tento rok je poměrně přelomový, alespoň, co se týče systematiky sauropodních dinosaurů. Na základě nových nálezů (Ingentia prima z Argentiny) byla totiž určena nová čeleď Lessemsauridae, která sdružuje první velké druhy sauropodů, a ukazuje tak, že vývoj velkých forem neptačích dinosaurů je daleko starší, než jsme předpokládali. A patří do ní i nově nalezený spodnojurský obr z hranic Lesotha a Jihoafrické republiky, Ledumahadi.

Přibližná podoba nově objeveného druhu sauropoda, který se před 200 miliony let procházel po oblasti dnešní Jihoafrické republiky a nejspíš také Lesotha.

Jak už s paleontologickými nálezy bylo, je a nejspíše ještě dlouho bude, fosílie ledumahadiho byly objeveny již v roce 1988 na území provincie Svobodný stát v souvrství Clarens, datujeme ho do nejspodnější jury stupňů hettangu a sinemuru, tedy do doby před 200-195 miliony let. Toto jihoafrické souvrství leží jen několik stovek metrů od hranic státu Lesotho. Pozůstatky dlouho ležely pozapomenuté v depozitáři, než se na ně v tomto roce zaměřil paleontologický tým, jež přišel se zajímavými poznatky.

"Toto zvíře nám ukazuje, že sauropodi měli našlápnuto k největším suchozemským živočichům už ve spodní juře před dvě stě miliony let," vyjádřil se k popisné studii prof. Johan Choiniere z Evolutionary Studies Institute, která spadá pod Witwatersrandskou univerzitu.

"Mnoho velkých dinosaurů chodilo po čtyřech, ačkoliv jejich předkové byli dvounozí. Paleontologové vždy chtěli přijít na to, kdy se tento evoluční trend změnil, ale dosud to nebylo možné. Teď už ale můžeme učinit jasné závěry," řekl prof. Roger Benson ze stejného institutu jako jeho výše zmíněný kolega.

Poprvé bylo držení ledumahadiho těla pro paleontology tak trochu záhadou. Toto zvíře vážilo zhruba 12 tun, v bocích měřilo 4 metry na výšku (tedy více než u největšího dobře známého tyranosaura), ale jeho končetiny se nepodobaly končetinám jeho příbuzných, dokonce se nepodobaly ani končetinám vyspělejších sauropodů. Nebyly totiž umístěny přímo pod tělem, aby rovnoměrně nesly váhu, ale vybočeny trochu do strany a byly také velmi robustní. Podobaly se proto spíše končetinám prosauropodů.

Pomohly až zátěžové testy na kosti končetin, které odhalily, že šlo o primárně čtyřnohého tvora, kterému však nedělalo problém se chvílemi vztyčit na zadní. Vědci také dodávají důležitý fakt, toto zvíře bylo ve své době jedním z největších, ne-li vůbec největší, živočichů, kteří se pohybovali po souši.

"Teď už jasné, že evoluce sauropodů nebyla přímá, jak jsme si dříve mysleli. A fakt, že se kvadrupedalita u sauropodů vyvinula dvakrát přinejmenším potvrzuje, že tento evoluční trend byl velmi užitečný a rozšířený," dodává prof. Choiniere.

Který nelétavý pták byl největší?

28.09.2018 19:23

Jistě si mnozí vzpomínají, že byl za největšího nelétavého ptáka všech dob označován novozélandský gigant moa. Tento mírumilovný, zhruba tři a půl metru vysoký obr obýval oba ostrovy ještě do nedávných dob, než ho vyhubili příchozí Maorové a jeho populace zdecimovala i nově příchozí zvířata jako psi nebo krysy. Naopak nejhmotnějším ptákem byl pravděpodobně madagaskarský Aepyornis, potkal ho podobný osud jako moa, ale zajímavé je, že na tomto ostrově, který dělí od Afriky jen Mosambický průliv, byly nalezeny pozůstatky jiného obra, který oba dva výše zmíněné ptáky mohl předčít.

Skoro čtyřmetrový moa druhu Dinornus maximus patří k vůbec největším nelétavým ptákům vůbec, není-li tím vůbec největším. Sebere mu ale snad nově popsaný madagaskarský druh tento titul? Kredit: Nobu Tamura

Z ostrova Madagaskar byli dosud známy dva rody nelétavých aepyornitidů, obřích nelétavých ptáků, konkrétně zmíněný epyornis a také jeho menší příbuzný Mullerornis, oba se zde procházeli do pleistocénu do sedmnáctého století.

Vědci James Hanford a prof. Samuel Turvey ze Zoologické společnosti Londýnského Institutu Zoologie však znovu prozkoumali holotyp údajného druhu Aepyornis titan, který byl roku 1894 popsán paleontologem C. W. Andrewsem a mělo se zato, že jde o notně přerostlého jedince druhu Aepyornis maximus. Jenže nová popisná studie toto vyvrací a přichází s novým zjištěním.

Oba vědci studovali mnoho fosílií madagaskarských sloních ptáků, po celém světě studovali a prozkoumávali stovky různých kostí a subfosilních pozůstatků, přičemž se začali domívat, že ve skutečnosti nežily na Madagaskaru dva druhy těchto obrů, ale rovnou tři. Toto značně pozměnilo pohled na taxonomii a evoluci těchto ptáků, za více než 80 let je to první velká změna, která se v této čeledi udála.

Nová studie popisuje druh Vorombe titan, sloního ptáka vysokého tři metry a vážícího zhruba od 730 do 800 kilogramů. Je tak daleko hmotnější, než dosud nejtěžší známý epyornis a přitom zhruba stejně velký, pravděpodobně tak nešlo o nijak atleticky zdatného tvora, ale spíše velkého pomalého býložravce, jež se na svou dobu podobal například mamutům v Eurasii a Americe, toxodonům na jihoamerickém kontinentě nebo velkým diprotodontům v Austrálii.

Autoři také poukazují na úpadek ostrovní megafauny po vymření těchto zvířat, důsledky si v podobě snížené diverzity a ostrůvkovitosti zdejších rostli nese Madagaskar dodnes. Vědci to připisují například tomu faktu, že velcí sloní ptáci dokázali svým trusem úspěšně rozšiřovat semena a rostlinnou biomasu po částech ostrova, kam by se jen za pomocí větru nedokázaly dostat. Spolu s tím dodávají, že je velmi důležité znát historickou biologickou rozmanitost, abychom mohli zachovat i dnešní ohrožené druhy.

Jurský svět 2: Nový příběh na starém základu

26.06.2018 23:05

Pokud sledujete veškeré dění točící se okolo stop neptačích dinosaurů v popkultuře, tak Vám jistě neunikl ani další pokračování kasovního trháku Jurský svět, který tentokrát nese název Jurský svět: Zánik říše. V ději tohoto relativně úspěšného pokračování se opět vracíme na ostrov Isla Nublar do zaniklého parku plného neptačích dinosaurů, mnoha ptakoještěrů a také jednoho jedince druhu Mosasaurus hoffmani. Jestli jste však dosud tento snímek neviděli, pak Vám nedoporučuji tento příspěvek číst. V opačném případě bych se s Vámi rád podělil o své zážitky z filmu.

Přes poměrně působivou zápletku (alespoň z mého pohledu byla poměrně dobře zpracovaná) se tu dá konstatovat jedna velká slabina celého filmu, která se však nachází i u všech předchozích filmů s podtitulem Jurský. Neptačí dinosauři, jako rody Gallimimus či Velociraptor, na sobě bohužel nenesou žádné známky tělesného opeření a to ani v sebemenším měřítku. Ačkoliv se jedná o velmi zásadní chybu, navíc když vezmeme v potaz že kupříkladu raptoří samice Blue se objevuje v drtivé většině filmových scén, tak tuto skutečnost můžeme přejít s tím, že jde možná o genetickou mutaci způsobenou přidáním genů některých žab, jež v jsou v DNA všech zdejších tvorů obsaženy. Přesto se však dá filmu, po paleontologické stránce, vytknout například ještě přílišná mohutnost a neohrabanost některých ceratopsidů nebo ankylosauridů, případně i sauropodů. Také ještě dalším faktem, který však tvůrci nemohli s jistotou vědět, jelikož vyšel v platnost teprve před několika dny, je to, že většina neptačích dinosaurů pravděpodobně měla svůj jazyk usazený na spodní čelisti jako krokodýli. K filmu se ale vážou i mnohá pozitiva.

"Rohatý ďábel" druhu Carnotaurus sastrei si v novém hollywoodském trháku také střihl menší roli a rozhodně patří k těm druhům dinosaurů, kteří ve filmu zapůsobí.

V tomto snímku se objevilo hned několik nových druhů dinosaurů, které z předchozích filmů neznáme. Například se zde objevil malý rohatý marginocefal Stygimoloch, jež svým zjevem a chováním nejspíš působil roztomile především na mladší diváky. Ačkoliv je velice nepravděpodobné, že by takto malý tvor dokázal jen po malé chvíli snažení prorazit dvojitou cihlovou zeď, v příběhu hrál velice významnou roli. Velký triumf zde zaznamenali i teropodi, mimo T-rexe pak především Carnotaurus, Baryonyx, na krátko také Allosaurus a samozřejmně velociraptoří samice Blue a fiktivní monstrum Indoraptor. Tento kříženec velociraptora a "I-rexe" byl v tomto filmu hlavním vraždícím monstrem, které však zahynulo za triumfu právě velociraptora.

Mimo toho také si tento film zaslouží dobré hodnocení i díky provázanosti příběhu a hlavních i vedlejších postav včetně dr. Henryho Wua či matematika Iana Malcolma, kteří si zde také měli možnost zahrát. Díky tomu, a také několika poměrně dobrým hláškám a scénám, si film rozhodně zasluhuje přízeň všech věkových skupin a pokud si chcete vychutnat zábavu spojenou s dinosaury, film je pak přesně pro Vás.

Důvod neaktulizace Strážců času

17.06.2018 21:35

Pokud již delší dobu sledujete minisérii Strážci času, která se objevuje v sekci Příběhy ztracené v čase, tak jste si jistě všimli skutečnosti, že v posledním měsíci je stále rozpracovaná epizoda Úhel pohledu. Tímto se proto omlouvám, že nepřibývají další epizody této minisérie, ale bohužel je konec školního roku a času teď moc nezbývá. Nicméně rozhodl jsem se tuto epizodu dočasně přeskočit a dopsat zbývající pokračování. Spolu s tím doufám, že jste o tuto minisérii neztratli zájem úplně a uděláte si na ni čas i nadále. Děkuji za vřelé pochopení.

Martin Kabát, autor blogu

První kniha je již na cestě!

24.01.2018 18:20

Pokud mé webové stránky navštěvujete nebo je sledujete pravidelně již delší dobu, tak jste si jistě všimli, že v době řekněme od konce října minulého roku jsem byl neaktivní, nepřibývaly žádné nové články nebo jakékoli jiné publikace. Bylo to z toho důvodu, že jsem rozjel na plno zbrusu nový projekt, který Vám zde chci poprvé představit. Jedná se o to, že v dobu mé webové neaktivity jsem usilovně pracoval na zbrusu nové vlastní knize.

Tento projekt je zaměřen především na ty, kterým nedá spát pocit, že se na naší planetě stále prohání neznámá zvířata, která jakoby vypadla z prehistorických dob. Pokud jste ohotni připustit, že na naší planetě existují stále neznámé druhy i velkých suchozemských živočichů, které jsou opředeny mnohými legendami a zkazkami, a chcete se o nich dozvědět daleko více, tak bych Vám mohl svoji novou knihu doporoučit. Snažím se zde shrnout známé i neznámé případy, které zkoumali kryptozoologové po celém světě a dosud ještě nejsou plně rozřešeny. Zajímá Vás tedy víc než pouze jejich strohý okruh záhadných zvířat jako je konžské mokele mbembe, obrovitý mořský had, záhadná mozkožravá šelma zvaná medvěd z Nandi nebo známý gigant pták moa? Pak jste narazili na tu pravou rozšířenou a ucelenou publikaci o vědě neznámých zvířatech.

Pokud máte případné otázky, pak klikněte zde a můžete se ptát pomocí formuláře v dolní části stránky.

Ohlédnutí za rokem 2017

01.01.2018 09:25

Drazí a milí návštěvníci, blogeři a přátelé,

dnešní půlnocí se nám přehoupl rok starý do roku nového a bylo by tak dobré se podívat, co nám vlastně rok 2017 přinesl v ohledně výzkumu prehistorického života. Paleontologie nám minulý rok ukázala nejedno překvapení a musíme si říci alespoň ta nejdůležitější. Začněme od začátku, například bylo velmi zajímavé zjištění, že vejce titanosauridů se inkubovala zhruba 3-6 měsíců, bylo potrvzeno, že za vyhynutím australské megafauny před 40 000-30 000 let může člověk, Mary Schweitzerová znovuobjevila kolagen na kostech brachylofosaurů, vědci znovu přišli s jedem u euchambersie, v Quebecu nalezeny nejstarší formy života, paleontolog David Norman přišel s výraznou změnou evolučního stromu dinosaurů či "vyprosený" popis nádherně zachovalého rodu Borealopelta a obra rodu Patagotitan. Nacházeli jsme se však stále v polovině roku a ty nejzajímavější objevy měly teprve přijít. Ať už to byl Chilesaurus označený za spojovací článek mezi ornitopody a teropody, simulace dopadu asteoridu Chicxulub a popis prvního českého dinosaura, objev otisků obřího teropoda v Lesothu, byl zjištěn tyranosauří řev, u sinosauropteryxe byla potrvzena jeho rezavá "škraboška" na z pernatého pokryvu, senzace objevu nového obojživelného dromeosaurida rodu Halszkaraptor z Mongolska nebo objev dinosauřího klíštěte v barmském jantaru.

Inu, je toho opravdu mnoho a vybrat opravdu i ty nejdůležitější nálezy a objevy je někdy těžké. Letos si však musíme připomenout i některá velká výročí v paleontologii. Je to například 140 let od popisu sauropodů rodů Apatosaurus, TitanosaurusAmphicoelias nebo Camarasaurus, tyreoforana rodu Stegosaurus a teropodů rodů Allosaurus a Dryptosaurus, už 180 let od popisu gomfoterida rodu Gomphotherium nebo prosauropoda rodu Plateosaurus, sto let od popisu ornitopoda rodu Edmontosaurus, padesát let od popisu ornitopoda (?) Pisanosaurus, dvacet let od popisu elasmorida rodu Libonectes nebo pouhých deset let, odkdy známe forusracida rodu Kelenken, obřího ceratopsida rodu Eotriceratops či bizardního tapejarida rodu Tupandactylus.

V loňském roce to však také bylo 175 let od zavedení názvu Dinosauria sirem Richardem Owenem či smutné výročí 185 let od smrti francouzského anatoma a přírodovědce George Cuviera. Zároveň je to však i 115 let od nalezení prvních prokazatelnějších a především typových fosílií druhu Tyrannosaurus rex paleontologem Charlesem Brownem.

Takže zakončím tento příspěvek zhruba tak, že za rok minulý se toho událo ve světě paleontologie dost a naše poznávání zaniklých světů se stále o maličké pídě rozšiřuje a doufejme, že to tak bude v roce následujícím. Musím taktéž velmi poděkovat všem návštěvníkům stálým či pouze občasným, že si na menší výpravu do pravěku v mém podání uděláte čas a jste ochotni ji věnovat trochu ze svého dne. Nechť je tedy rok 2018 ještě úspěšnějším v ohledu paleontologie, než loňský.

Veselé Vánoce

24.12.2017 12:11

Co opět po roce dodat. Vánoce jsou znovu tady a mě nezbývá než Vám všem popřát krásné prožití svátků plných pohody, štěstí a prehistorie a znovu se sejít opět za rok. Do nového roku ještě přibyde jeden článek ohledně výročí v paleontologii a také menší ohlednutí do uplynulého roku 2017. Veselé a klidné Vánoce a skvělý začátek nového roku 2018 plného dalších nových objevů, dinosaurů, prehistorických zvířat a všeho kolem nich Vám čtenářům přeje Martin Kabát.

Tyrannosaurus rex a rodina přejí hezké svátky!

Obří teropodi jurského Lesotha

28.10.2017 23:00

Většinou jsou za velmoci, co se týče velkých teropodů, považovány státy jako USA s tyranosaurem, Argentina s početnými smečkami mnoha druhů karcharodontosauridů nebo Maroko se spinosaurem, ale nový objev obřích otisků teropodního dinosaura z Lesotha naznačuje, že se tento seznam bude muset zákonitě rozšířit.

Paleontolog Fabien Knoll ležící u velkých stop nového megateropoda nazvaného Kayentapus ambrokholohali. Kredit: Fabien Knoll.

Před 200 miliony let na vlhkém písečném pobřeží v distriktu Maseru v království Lesotho kráčel okolo 9 m dlouhý a zhruba 3 m vysoký teropod, jehož stopy byly letos popsány paleontology z University of Manchester. Tyto stopy nám dokládají, že evoluční radiace velkých teropodních dinosaurů proběhla mnohem dříve, než se původně předpokládalo.

Stopy teropodního dinosaura druhu Kayentapus ambrokholohali jsou 57 cm dlouhé a 50 cm, indikující pohyb dominantního dravce.

"Objev těchto stop vrhá naprosto nový vzrušující pohled na dravce, kteří se na samém počátku jury potulovali jižní afrikou. Jedná se o důkaz existence velkého predátora, který stál na vrcholu potravního řetězce," vyjádřil se k objevu Dr. Knoll.

"Tento objev naznačuje existenci prvních velkých masožravých dinosaurů, kteří se objevili nejen v Gondwaně, ale i v celosvětovém měřítku. Přes četnost stop teropodů z jižní afriky je tento unikátní, velikostně i stratigraficky totiž odpovídá pouze nálezům z Polska," dodala Lara Scisionvá z University of Cape Town.

Publikace objevu stop teropoda druhu Kayentapus ambrokholohali byla zveřejněna i v prestižním magazínu PLoS ONE.

DNA smilodonů jako rozluštění evoluce šavlozubých koček ?

22.10.2017 21:45

Studie vědců z Potsdamské Univerzity v Německu publikovaná v časopise Current Biology před nás předkládá možné rozluštění evoluce šavlozubých koček z podčeledi Machairodontinae. Vědci totiž srovnali mitochondrie nalezené ve tkáních rodů Smilodon a Homotherium převracející dosavadní pohled na evoluci těchto obávaných predátorů.

Rekonstrukce dnes již vyhynulého tygra balijského, který reprezentuje poněkud menší a méně nebezpečnou obdobu velkých koček.

Dnes už není příliš velkou vyjímkou to, že můžeme narazit na měkké tkáně i na fosilizovaných kostech prehistorických obratlovců, v současné době byl velice diskutovaným tématem například znovuobjev peptidů na kostech rodu Brachylophosaurus. Při dispozici některých měkkých tkání u zvířat doby ledové jde však i dotvářet evoluční a fylogenetické vazby na recentní živočichy.

"Je naprosto bláznivé, že šavlozubé kočky mají k dnešním druhům mnohem dále, než mají tygři nebo lvi k dnešním domácím kočkám, jak nám dokazují studie provedené na základě získané mitochondriální DNA," vyjádřila se ke studii vedoucí autorka Dr. Johanna Paijmansová.

Rozbor byl proveden na základě tří exemplářů rodu Homotherium, dva pocházejí z Kanady a jeden ze Severního moře, a jednoho exempláře rodu Smilodon pocházejícího z Čile. Exemplář smilodona patří k těm nejmladším se svým stářím zhruba 11,335 tisíc let, ale není tak důležitý jako exemplář mladého jedince homoteria z evropy. Ten totiž se svým stářím zhruba 28 000 tisíc let převrací dosavadní doměnku o tom, že na území evropy toto zvíře vymřelo před 300 000 tisíci lety.

"Nalezený jedinec rodu Homotherium představuje další rozšíření biodiverzity eurasijské fauny v pozdním pleistocénu podobně jako například Denisova hominid či jiné druhy a úryvky z unikátních druhů, které zde dříve žily," řekla Dr. Paijmansová.

"Naše analýza ukázala, že se společný předek smilodona a homoteria začal rozcházet asi před 18 miliony let a nacházíme u nich velké morfologické rozdíly, ale minimální rozdíly nacházíme u evropských a amerických populací homoterií, a poslední společný předek obou dvou existoval asi před 20 miliony let," dodala.

Po čtrnácti letech je tu Burianosaurus

25.09.2017 14:54

Když byla roku 2003 nalezena poblíž obce Nová Lhota u Kutné Hory levá stehenní kost menšího ornitopodního dinosara, tak to pochopitelně vyvolalo velký rozruch nejen v naší zemi. Jedná se o první kompletnější fosílii neptačího dinosaura z našeho území, ale po více než 10 let nám tento nález byl nepojmenovanou záhadou. Až teď, dnes časně z rána, byl oznámen velice schopným paleontologem Danielem Madziou popis tohoto "nového" druhu dinosaura. Představuje se Burianosaurus augustai.

Přibližná rekonstrukce ornitopoda druhu Burianosaurus augustai od Kutné Hory. Kredit: Daniel Madzia.

Skupina ornitopodních ptakopánvých dinosaurů dnes k sobě přizvala nového zástupce, tentokrát však ne z Číny, Spojených států nebo Anglie, ale z našeho území.

Dnes již legendární femur byl nalezen roku 2003 poblíž Kutné Hory náhodou lékařem a amatérským sběratelem fosílií MUDr. Michalem Moučkou, když vičníval ze sedimentu o stáří zhruba 100-94 milionů let. O dva roky později byl tento fosilní materiál doplněn dalším nálezem z přilehlého lomu studenty geologie pod vedením RNDr. Václava Zieglera, CSc. Tentýž rok byl ještě popsán studenty okolo profesora Oldřicha Fejfara.

Dnes ráno bylo v pořadu Studio 6 na ČT24 publikován popis tohoto druhu nadějným paleontologem Danielem Madziou z Institutu paleobiologie Polské akademie věd, který, po konzultaci s paleontologem Borisem Ekrtem, tohoto tvora pojmenoval Burianosaurus augustai. Jméno mu bylo vytvořeno na počest světoznámého českého malíře pravěku Zdeňku Burianovi a paleontologovi profesoru Josefu Augustovi.

Podle předběžných kladistických analýz byl dříve burianosaurus řazen mezi iguanodontidy (čeleď Iguanodontidae), později ho právě Madzia přeřadil do skupiny Iguanodontia, což byla skupiny zahrnující prakticky všechny ornitopody vyjma hypsilofodontidů, jeholosauridů a několika dalších taxonů. Madzia se ale přiklonil spíše k zařazení jako bazálního ornitopoda.

Před zhruba 100-94 miliony let burianosauři obývali oblast tzv. rýnsko-českého ostrova, kde se jednalo o příklad ostrovního nanismu. Živili se převážně slanomilnými jehličnatými keři, které rostly v oblasti jeho výskytu. Výzkum byl také publikován v prestižním časopise Journal of Systematic Paleontology.

Rohatá Beelzebufo požírala dinosaury

23.09.2017 14:59

Ačkoliv v dnešní době byla většina vědců přesvědčena, že obří madagaskarská žába druhu Beelzebufo ampinga z pozdní křídy zhruba před 70-68 miliony let, přezdívaná také jako "ďábelská žába", neexistoval pro toto tvrzení žádný přímý či přesvědčivý důkaz, kromě její velikosti. Tuto pomyslnou bariéru zboural až výzkum provedený vědci z Kalifornské Státní Polytechnické univerzity, kteří přišli s argumentem, který nám znovu rozšířil obzory druhohorní paleobiologie.

Rekonstrukce žáby Beelzebufo s mládětem teropoda druhu Majungasaurus v tlamě dnes již není pohou představou. Kredit: David Krentz

Výzkum byl proveden podle propočtů u současných druhů jihoamerických rohatek, konkterétně rodu Ceratophrys. Tato žába je totiž známá tím, že narozdíl od ostatních druhů se živí tvory stejné velikosti, kterou má ona sama. Dokáže tak pozřít i hady, jiné žáby či hlodavce oproti jiným druhům, které mají slabé čelisti.

Vědecký tým sestávající z vědců z Velké Británie, Spojených států a Austrálie zjistili, že žába této čeledi s šířkou hlavy zhruba 4,5 cm vyvine zkus o síle 30 N neboli 3 kg. Po změně velikosti šíře lebky na 10 cm se ukázalo, že zkus u takovéto žáby by mohl dosáhnout až 500 N. To už je srovnatelné s moderními plazy a savci s podobnou velikostí hlavy.

"Je to, jako kdyste měli na špičce prstu 50 litrů vody, tak silný byl zkus takové žáby. Je to také poprvé, kdy bylo podobné měření provedeno u žáby, ze zkušenosti také víme, že rohatky mají naprosto drtivý a působivý zkus," řekl prof. Kristopher Lappin z Kalifornské Univerzity. Zároveň také uvedl, že kousnutí žáby Beelzebufo by určitě něchtěl zažít z první ruky.

"Mnoho lidí se rohatkám vysmívá, kvůli jejich tučným a zavalitým tělům a masivním rohatým hlavám, ale při jejich výzkumu jsme zjistili, že jejich předci byli mnohem nebezpečnější, než jsme si dokázali představit," vyjádřil se PhDr. Sean Wilcox z univerzity.

Analýza zkusu u druhu Beelzebufo ampinga odhalil něco naprosto neuvěřitelného, což nás více a více podněcuje se nedívat na pravěké moderní obojživelníky klasickými očima. Toto zvíře mělo zkus zhruba 2 200 N, což je stejně jako u dnešních tygrů a lvů.

"Beelzebufo nepochybně požírala malé i středně velké dinosaury, přinejmenším jejich mláďata. Při její velikosti a drtivém zkusu už o tom nemůže být pochyb," dodal Dr. Marc Jones z University of Adelaide.

Spicí oviraptoři aneb hrob spících kuřat

09.09.2017 20:38

Již dlouhou dobu zastávám názor, že ve skutečnosti bychom neměli ohledně dinosaurů používat něco ve smyslu, že se podobali kuřatům či pávům, ale spíše naopak. V tomto mě ještě více utvrdilo prozkoumání nálezů zabaveného roku 2006 v Mongolsku, jelikož se jedná o skupinu spících oviraptorosaurů neznámého druhu, kteří spí obdobně jako dnešní ptactvo.

Fotografie nálezu spících oviraptorosaurů a předběžný nákres, který znázorňuje velmi unikátná nález. Kredit: Gregory Funston.

Souvrství Nemegt již od 20. let 20. století nám poskytuje unikátní okno do světa pozdně křídové asie. Odtud již bylo, hlavně americkými a ruskými vědci, dovezeno tisíce různých fosílií zdejší fauny, od malých savců jako byl Zalambdalestes po ohromné dravce jako Tarbosaurus.

Ovšem toto množství nashromážděných pozůstatků přitahuje četné pašeráky fosílií a právě jim se mongolskými celníky roku 2006 podařilo zabavit jeden z nejzvláštnějších nálezů posledních let.

Paleontolog Gregory Funston a jeho další kolegové z Univerzity of Alberta právě tento kamenný blok ukrývající tři jedince neznámého oviraptorosaura v nezyklé poloze, byli totiž uvězněni ve spánku, čili jejich 70 milionů let starý spánek trvá dodnes. Jenže toto je vlastně důkaz "společného nočního života" neptačích dinosaurů a je vlastně shodný s dnešními ptáky.

Juvenilní exempláře nesou jisté morfologické odlišnosti, například kratší ocas, klenutější lebku a velmi obratnými předními končetinami, což poukazuje, že v dospělosti měli velmi krátké ocasy a bohatě klenutou lebku, která byla nejspíš zaživa stejně bohatě zdobená jako u dnešních krocanů nebo pávů.

"Je to fantastický exemplář. Pouze zřídka kdy nalezneme kostru uchovanou v pozici, kterou mělo zvíře, když umíralo, což při nalezení dvou kompletních koster a jedné částečně kompletní je neuvěřitelné," vyjádřil se Funston.

Oviraptorosauři se dotýkali, když společně spali v jejich budoucím hrobu, což svědčí o vysoké sociální úrovni, jelikož takto nocují i dnešní holubi, kuřata nebo krůty.

"Původně byli vědci toho názoru, že rozvinutější sociální chování se vyskytlo až u ptáků, takže vzhledem k těmto exemplářům o tomto můžeme debatovat, a tak je pravděpodobné, že to evolučně zdědili po dinosaurech. Dále se tak stále více dozvídáme o životě těchto zvířat," dodali vědci.

Morturneria seymourensis jako velrybí plesiosaurus

05.09.2017 19:39

Když byl roku 1994 popsán indickým paleontologem Sankarem Chatterjeeim a americkým paleontologem Bryanem Smallem, kteří v dobu nalezení fosilizovaných pozůstatků na Seymour Island v antarktidě pracovali pro Texaskou Technickou Univerzitu, popsán nový rod Morturneria z pozdní křídy, paleontologvé jej přehlíželi jako "řadového" zástupce své skupiny, skupiny rybožravých mořských dravců. Jenže přezkoumání odhalilo, že i tento živočich má stále čím překvapit.

Přibližný vzhled hlavy rodu Morturneria. Kredit: Texas Tech University

Plesiosauři byli prakticky po celou dobu od popisu a uvedení v platnost skupiny vnímáni jako elegantní a neobvyklí mořští plazi, kteří obývali moře až do samého konce druhohor, kde lovili v hejnech ryb a hlavonožců. Jenže právě pomerně nenápadný antarktický rod Morturneria (o jehož validitě se dá pouze spekulovat, jelikož je některými vědci považován za zástupce rodu Aristonectes) se vymyká těmto "pravidlům".

"I dlouhokrcí plesiosauři měli poměrně velké kónické zuby vhodné pro zabíjení menších i větších mořských zvířat. Když jsme roku 1989 publikovali studii o nalezeném plesiosauridovi, tak jsme poukázali na jeho zvláštní rovné a štíhlé zuby," řekl Dr. Chatterjee. Ve stené studii také bylo nadhozeno, že spíše než aktviní lov praktikoval lapaní ryb a jejich polknutí vcelku.

"Ovšem náš nový tým složený z několika světových odborníků na tyto plazy, který se zúčatnili výzkumu, byli ohromeni zvláštním tvarem a posazením zubů," přiznal.

Pravdou je, že Mortureria se vyznačuje velmi velkou tlamou, ostatně podobně velká byla i u mnoha jiných druhů, ale zvláště zvláštním pozasením zubních baterií, které byly atypické oproti ostatním příbuzným. Její zuby totiž byly vykloněny tak, že se nepřesahovaly vedle sebe, ale dolní řada vytvářela souvislou se spodní. Toto tedy opravdu nebyl příliš účinný nástroj k chytání ryb.

"Když čelist sklapla, tak vytvořila velice účinnou past na ryby a malé vodní tvory," říká Chatterjee. "Ve své podstatě, když zavřel čelisti, tak v nich uvěznil mnoho krylu a vodu vypustil, ale potravu dále polykal. Takto choulostivě uspůsobené zuby by se nedokázaly vypořádat s potravou typu amonitů či ryb, které převážně požírali jeho příbuzní," dodal.

Systém krmení tak byl obdobný jako u kosticových velryb a u žádného dalšího známého mořského plaza se nevyskutuje (ačkoli byl dříve za filtrujícího považován čínský Atopodentatus).

"Morturneria nám ukazuje, že se stejnými evolučními cestami jako dnešní kytovci vydali už o 30 milionů let dříve někteří mořští plazi. Koneckonců kytovci a plesiosauři toho mají hodně společného a otvírají nám tak nový případ konvergentní evoluce mezi plazi a savci," dodal Dr. Chatterjee.

Konec křídy byl poznamenán čtyřmi roky mrazu

25.08.2017 12:13

Vědecké týmy z University of Colorado Boulder, NCRA (zkratka pro National Center for Atmosferic Research) a dokonce i z americké agentury NASA použily pro simulaci podmínek, které přišly po dopadu asteroidu Chicxulub před zhruba 66,04 miliony let, jeden z nejvýkonějších světových počítačů a přišly s dalšími zajímavými poznatky, které dotvářejí náš pohled na vymírání, při kterém zmizela jedna z nejúžasnějších skupin živočichů.

Navzdory četným zprávám o spatření neznámých tvorů, kteří velice věrně připomínají neptačí dinosaury, jsme přesvědčeni, že jejich světovou populaci zdecimovaly série špatných klimatických podmínek, které velice rychle změnily naši planetu na kouli obalenou neprostupnou vrstvou prachových částic.

Toto, dosud poslední, hromadné vymírání odstartoval náraz asteroidu Chicxulub před zhruba 66,0380 miliony let na dnešní Yucatánský poloostrov. Tato zhruba 10 km široká planetka se pravděpodobně po kolizi v hlavním pásu asteroidů vychýlila ze své trasy a letěla snad 160 milionů let, než se srazila se Zemí.

To odstartovalo sopečnou činnost Dekkánských trapů v Indii, vlny tsunami, zemětřesení, požáry a zastínění atmosféry prachovými částicemi v tak rychlém sledu, že se tomu nedokázali přispůsobit ani vysoce adaptabilní živočichové jako neptačí dinosauři.

"Domíváme se, že většina velkých druhů zvířat vyhynula krátce po nárazu, kdežto menší tvorové, kteří se dokázali ukrýt v norách či ve vodě, mohli přežít podstatně déle," řekl Dr. Charles Bardeen vedoucí autor z NCAR.

Autoři studie použili Community Earth System Model, který dokáže simulovat účinky sazí a prachových částic v atmosféře na globální klimat. Tento velmi komplexní systém se nachází právě v NCAR.

"Naše studie simuluje, jak asi vypadal život a ekosystémy krátce po počátečních účincích dopadu - zemětřesení, vlnách tsunami a sopečné činnosti. Chtěli jsme se podívat na účinky sazí, které zůstaly po dopadu v atmosféře, na zvířata," dodal.

Vyhynutí, nejspíš však dobře pro nás savce, postihlo i právoplatného krále druhohor, druh Tyrannosaurus rex.

Díky tomu, že po odeznění dopadových účinků jsme nalezli ve vrstvách zhruba 15 000 milionů tun hornin vymrštěných do atmosféry, bylo možné rekonstruovat klimatické účinky a rozsah požárů po dopadu. Vědci provedli hrubý odhad, který vypovídal o tom, že fotosyntéza nemohla být rostlinami prováděna okolo 2 až 3 let. Už "jen" při 5 000 milionů tun by nemohla být prováděna další rok.

"Když byla Země v prachovém obalu, tak byla viditelnost zhruba stejná jako při měsíčním světle," uvedl spoluautor Owen Tood z Katedry Atmosférických a Oceánských Věd a výzkumník Atmosférické a Kosmické Fyziky na University of Colorado v Boulderu.

Největší dopad však ztráta slunečního svitu měla ale nejspíš na fytoplankton, většina rostlin shořela při rozsáhlých požárech. Omezení fotosyntézy ve vodě pak zdecimovalo i populace a ekosytémy velkých mořských zvířat.

Pak také trvala zima zhruba 3-4 roky, nad zemí klesla teplota o 28 stupňů a nad oceány o 11 stupňů, jak dokázaly simulace. Svrchní vrstvy atmosféry ale byly mnohem teplejší, než kontinety a oceány pod ní, což spolu s vypařováním a tvořením vodíkových sloučenin dokonale ničilo ozonovou vrstvu. Pak také hrozilo, že UV paprsky zničí celou atmosféru, k tomu naštěstí nedošlo.

Turecko rájem třetihorních vačnatců

20.08.2017 11:25

Dnes známe ze severní polokoule pouze jednoho žijícího vačnatce a sice vačici opossum, která se vyskytuje na jihu a východu Spojených států o váze maximálně 3 kilogramů, v minulosti se zde však rozšířily a žily zde mnohem větší druhy jako například Didelphodon vorax o váze až 6 kg z konce křídy nebo právě nový druh metateriana z Turecka, jehož popis byl uveřejněn v magazínu PLoS ONE.

Zprvu záhadný, zhruba jako kočka velký, vačnatý savec starý zhruba 43 milionů let byl stromovým živočichem, který nese jméno Anatoliadelphys maasae, byl masožravý tvor obývající dnenšní Turecko. Tehdy se ještě jednalo o čás světa tvořenou převážně hornatými ostrovy, které byly pokryty hustými lesy.

Tento poměrně primitivní příbuzný dnešních vačic a klokanů měl štíhlé tělo a ladné končetiny, které dovolovaly pohyb ve větvích a korunách stromů. Byl převážně lovec hmyzu, ještěrek, žab či menších savců. 

Jak ale naznačují premolární zuby, byl též durofágem (podobně jako jeho křídový "bratranec" Didelphodon). Živil se tak i tvrdšími částmi rostlin a hlavně škeblemi či jinými tvory s pevnými schránkami. Anatoliadelphys je tak prvním masožravým kenozoickým vačnatcem severní polokoule.

Původní holotyp sestávající z lebky a částečné kostry byl objeven v tureckém souvrství Uzunçarşıdere v centrální části země již roku 2002, tehdy se však nedočkal popisu, který následoval až nyní. Zasloužili se o něj dr. Murat Maga z University of Washington a dr. Robin Beck z Universities of Salford and New South Wales.

"Anatoliadelphys nám ukazuje, že vačnatí savci tvořili ještě ve starším kenozoiku na severní polokouli mnohem diverzifikovanější skupinu. Ne všichni tak pojídali jen hmyz," řekl dr. Beck.

Zajímavé také je, že ve stejném souvrství byly nalezeny i kosterní pozůstatky masožravých placentlů, což poukaje na skutečnost, že tento druh dokázal v jejich společnosti přežít a konkurovat jim dlouho, ačkoliv později za jejich nátlaku vymřel.

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>