Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Oznámení pro návštěvníky - Případné změny

28.06.2019 12:04

Vážení návštěvníci a čtenáři,

autor chce tímto příspěvkem informovat o případné neaktivitě na blogu po dobu následujícího týdne, počínaje sobotou 29.6. 2019 a konče nedělí 7.7. 2019. Důvodem je dovolená, na kterou autor míří, a aktivita bude pouze případná, protože bude záležet na podmínkách. Nicméně alespoň jeden příspěvek by se měl objevit. Druhým objektem, o kterém oznámení pojednává, je oznámení, že se v průběhu letních měsíců budou rušit některé rubriky, které naleznete v levém výčtu. Ke konci prázdnin by jich tedy mělo zbýt zhruba šestnáct, oproti současným devatenácti, a ke konci roku to budou ještě některé další.


Děkuji za pochopení,

Autor blogu, Martin Kabát 

Chodící proterozoikum podruhé - Důkaz hovořící pro skutečné živočichy

25.06.2019 14:42

Problematika datace vzniku složitějšího života a mnohobuněčných živočichů se odvíjí, mimo jiného, také od faktu, že stále nám chybí údaje o veškerých zákonitostech ekologie primitivních zástupců tehdejšího života. Velkým problémem je také určování mnohých zástupců tzv. ediakarské fauny, tedy živočichů nebo pokročilých mnohobuněčných organismů žijících na sklonku éry proterozoika a představujících patrně jedny z prvních složitějších tvorů v historii života na Zemi. Výzkumy z posledních zhruba pěti let ale hovoří, že přinejmenším rod Dickinsonia z kmenu Proarticulata je pravým živočichem a to na základě stavby jeho těla, vnitřní struktury a případně dokonce i orgánů, které by ji určovaly jako živočicha. Nicméně stále nelze učinit závěry na sto procent odpovídající dávné skutečnosti, studie kalifornských paleontologů by ale v tomto směru mohla už celou záhadu ohledně zařazení tohoto a jiných primitivních ediakarských tvorů vyřešit a tím i letitý spor ohledně evoluce raného pokročilého života.

Jednotlivé ontogenetické linie nejznámějšího a typového druhu Dickinsonia costata, kde je znázorněno postupné přibývání jednotlivých segmentů a také rozšiřování předního "hlavového" segmentu. Podle většiny současných výzkumů se alespoň v případě tohoto kmenu jedná o tzv. pravé mnohobuněčné živočichy z kmenu trojlistých (Bilateria), který zahrnuje všechny současné živočichy až na několik vyjímek. Kredit: Alnagov, převzato z Wikipedie

Ačkoliv jsou zástupci tzv. ediakarské nebo méně často vendské fauny mezi vědeckou veřejností důvěrně známí od poloviny minulého století, skutečně první fosilie těchto primitivních organismů byly geology a paleontology rozpoznány již v letech 1868, 1872, 1933 a konečně rozsáhlejší výzkum těchto životních forem začal ve čtyřicátých letech po objevech Reginalda Sprigga v jihovýchodní Austrálii. Už od té doby se ale vědci přou o skutečnou identitu těchto zvláštních forem života - v průběhu let se objevili teorie, které je spatřovaly jako žahavce, lišejníky, přechodné typy organismů mezi rostlinami, houbami a živočichy, červy nebo dokonce specifickou formu života známou jako Vendobiota.

Velmi častým "modelovým organismem" pro toto období je pak rod Dickinsonia, kolem kterého se navíc v posledních letech objevilo několik odborných prací se zaměřením rozluštit pravou podstatu a systematické zařazení tohoto tvora. Zatím poslední výzkum se týkal jeho vnitřních orgánů a jejich polohy v rámci těla.

Takříkajíc velkou neznámou bylo ale pro vědce i to, jestli se tito živočichové dokázali samovolně pohybovat, nebo jestli se pouze unášeli mořskými proudy a nebo pohyby sedimentů. To by také hrálo roli při zařazení tohoto organismu do té či oné skupiny. Právě na tuto problematiku se zaměřili vědci z Kalifornské univezity v Riverside pod vedením Scotta Evanse.

Podle nich, respektive výsledků jejich výzkumu, se primitivní prekambrické organismy jako právě Dickinsonia pohybovaly po mořském dně nezávisle na prostřední, tvaru mořského dna nebo počasí. Jejich pohyby přitom účastníci výzkumu přirovnávají k současným mořským nebo suchozemským červům, museli odpočívat na mořském dně pro načerpání energie a také pro ulevení svalům. A důvod tohoto pohybu byl velmi prostý - pouze přirozená touha po potravě.

Ačkoliv byly mnohé fosilie tohoto rodu pravděpodobně stlačeny při fosilizaci a určitým způsobem deformovány, pro vědce ale bylo nejdůležitější položení všech fosilních exemplářů dickinsonií v rámci lokalit. Navíc, pro zamezení námitek, se hlavnímu autorovi podařilo s australskými paleontology odkrýt velkou lokalitu s více než dvěma stovkami dickinsonií a na nich přímo pohyby jednotlivců prezentovat.

Na základě toho mohli učinit jednoznačné závěry a sice, že jednotliví jedinci nebyli orientováni stejným směrem, jak by se dalo čekat, pokud by je unášel stejný vodní proud, ale byli různě natočeni. Dle toho prokázali, že se tito živočichové pohybovali nezávisle na okolí a museli tedy získavat z okolí potravu a přes určitý metabolický mechanismus i kyslík z prostředí.

Navazuje to i na druhý artikl výzkumu vědecké skupiny, jejich dalším cíle totiž bude zjistit, jak tento živočich fungoval, a jak vypadala jeho tělesná stavba vnější i vnitřní v porovnání se současnými živočichy.

Tyto závěry by tedy mohly napovědět, jestli tito primitivní tvorové byli skutečnými živočichy nebo pouze jakousi jejich "nepravou obdobou". Problémy jsou stáří zachovaných fosilií, nicméně tito zvláštní svědci dávného proterozoika už poskytly vědeckému světu velké množství informací ohledně fungování jejich měkkých těl a také například fází růstu, ekologie a obživy. Evans zároveň předpokládá, že tito živočichové také vymírají krátce po poklesu hladiny kyslíku ve světových oceánech.

Studii ovšem zakončují zvláštní úvahou týkající se možnosti života na jiných planetách nebo planetách Sluneční soustavy v dávné minulosti. Pokud, což je skutečně pravda, odhalíme podstatu primitivních organismů v historii života na této planetě, můžeme výsledky aplikovat i na další planety zemského typu s podmínkami, které panovaly ve svrchním proterozoiku.

Hyeny spojují kontinenty - Objevy z pleistocénu za polárním kruhem

23.06.2019 23:27

Mezi jednu z nejlépe známých skutečností, která se dotkla i laické veřejnosti, patří určitě vytvoření pevninského mostu mezi Severní Amerikou a Asií v době ledové. Kvůli poklesu hladiny moří způsobeném masivním zaledněním velké části severní polokoule zde existovala pevnina známý jako Beringie nebo Beringův pevninský most, někteří paleontologové pak podobný scénář pozorují i z výměny fauny v době svrchní křídy před asi 89-66 miliony let. Každopádně i recentní studie a výzkumy nás utrvzují v existenci pevninského mostu přes současnou Beringovu úžinu, stále ale potřebujeme doplňovat informace týkající se různých skupin živočichů, kteří přes toto území migrovali, a také stále musíme zdokonalovat znalosti ohledně klimatu této oblasti. Podle nového výzkumu amerických a kanadských paleontologů se navíc ukázalo, že přes tuto úžinu migrovalo daleko více druhů, než se kterými vědci dříve počítali a měli možnost pracovat.

Dva jedince tzv. hyeny běhavé, známé spíše jako rod Chasmaporthetes, začínají hodovat na mrtvole mamutího mláděte v ledové stepní tundře nedaleko od oblasti Beringie. Nálezy dvou zubů od řeky Old Crowe River v severním Yukonu jsou sice ojedinělé, ale přinejmenším částečně vyplňují mezeru paleogeografie tohoto rodu a vlastně i čelé čeledi hyenovitých mezi Eurasií, Afrikou a Severní Amerikou. Pro paleontology jsou nyní velkým objektem zájmu. Kredit: Julius Csotonyi, převzato z webu Sci-News

Jak již bylo nadhozeno výše, Beringova úžina byla přinejmenším jednou v minulosti důležitou spojnicí pro přesun živočichů napříč dvěma světadíly - Eurasií a oběma Amerikami. Dosud nekompletní fosilní záznam ale neposkytuje naprosto ucelený přehled všech skupin a čeledí vyšších obratlovců, kteří přes tuto oblast přecházeli. Ovšem nový výzkum nálezu, který byl učiněn již v sedmdesátých letech minulého století, uloženém v Kanadském muzeu přírody přivedl paleontology k přehodnocení závěrů ohledně fungování výměny fauny a také podmínkách, které zde panovaly ve středním pleistocénu. Stačily k tomu přitom pouhé dva zuby z čelisti prehistorického druhu hyeny.

Paleontologové už dříve považovali tento nález od řeky Old Crowe River v severním Yukonu za pozůstatek nějakého blíže neurčeného druhu hyeny, dva zuby ale nebyly od doby jejich nálezu podrobně zkoumány a vědci se jimi dlouhou dobu nezaobírali. Výzkum obou pozůstatků proběhl až v únoru tohoto roku, jeho výsledky byly uveřejněny v magazínu Open Quarternary k 18. červnu ve studii pod vedením Jacka Tsenga, PhD.

Paleontologický tým zároveň shledal tuto fosilii jako zástupce rodu Chasmaporthetes a její stáří bylo odhadnuto na zhruba 1,4 milionu až 850 000 let před naším letopočtem s tím, že je pravděpodobnější horní uváděná hranice. Pro vědce je velmi důležité pochopit ekologii a migraci tohoto živočicha, jelikož se jedná o živočicha, který podle dosud známých fosilií obýval jih Spojených států, široké oblasti Eurasie a Afriky. Dosud ale chyběly jakékoli údaje o přechodu těchto tvorů po Beringově úžině.

Dosud se zároveň domívali, že hyenovití měli dvě hlavní evoluční ohniska - jedno ve Starém světě a druhé v současné Severní Americe. Žádné údaje se ale nezmiňovaly o jejich přechodu mezi těmito oblastmi, proto vědci nemohli učinit jasné závěry, kdy a jak se tyto šelmy šířily na jednu nebo druhou stranu.

Konkrétně u rodu Chasmaporthetes jde o přechod oběma stranami, jeho předkové nejspíš přišli přes Beringovu úžinu v době spodního pliocénu nebo pozdního miocénu, kdy ještě zdejší podmínky nebyly tak nesnesitelné. Populace zde pak zůstala po nějakou dobu izolována a pravděpodobně ve středním pleistocénu začala pronikat po Beringii opačným směrem, kde se posléze rozšířila do Eurasie a Afriky.

Spoluautorem výzkumné studie je i paleontolog Grant Zazula, PhD pracující pro yukonskou vládu, který poukazuje na pravděpodobně odlišnou loveckou taktiku vůči jiným zástupcům rodu žijících v daleko přívětivějších podmínkách. Podle něj se tyto hyeny mohly zaměřit především na lov sobů polárních (Rangifer tarandus) nebo koní, případně se živit mršinami mamutů a jiných velkých savců.

Jak studie přednáší, analýza a nový výzkum zubů nalezených v Yukonu zaplňuje velkou evoluční mezeru ve vývoji hyenovitých šelem v celé jejich evoluční historii. Zároveň přitom může poskytnout odpovědi na důležité otázky týkající se ekologie těchto masožravých savců za polárním kruhem a také samotný průběh glaciálů a interglaciálů v době středního až pozdního pleistocénu.

<< 3 | 4 | 5 | 6 | 7 >>