Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Deinonychus slaví narozeniny - Výročí slavné jako Apollo 11

21.07.2019 23:15

Pro historii našeho druhu existují důležitá data a letopočty, ke kterým vzhlížíme po značnou část naší historie, a kvůli kterým si připomínáme úspěchy dosažené naší civilizací. Ať už jsou nebo, kvůli našemu přístupu k této planetě a její postupné devastaci, nejsou oprávněné, před několika dny jsme si jedno z nich připomínali. Včera, dne 20. července, jsme si připoměli výročí 50 let ode dne, kdy přistáli první lidé na Měsíci. Nikomu asi nemusím připomínat, že astronauti z mise Apollo 11, Neil Armstrong, Michael Collins a Edwin "Buzz" Aldrin, jsou dodnes velkým odkazem, který znamená ohromný technický skok lidstva. Bohužel tak trochu překrývají další velmi významné výročí nejen pro dinosauří paleontologii, ale i pro světovou popkulturu.

Jak značí nadpis, je to také padesát let od chvíle, kdy byl vědeckému světu představen velmi gracilní a agilní dravý teropod s vědeckým názvem Deinonychus antirrhopus. Tehdy, v červenci roku 1969, kdy celý svět mohl oslavovat dosednutí prvních lidí na Měsíc, představil paleontologům jejich kolega John Ostrom středně velkého dravého dinosaura ze spodní křídy Montany a zdůraznil několik znaků, které ukazovaly, že alespoň tento dinosaurus byl naprosto odlišný od tehdejší představy této skupiny živočichů. Ostrom totiž ukázal, že si tento rod byl velmi podobný s ptáky po mnoha stránkých a to vedlo ke vzniku malé vědecké revoluce v dinosauří paleontologii.

Deinonychus a John Ostrom započali naprosto novou představu chápání vzhledu a chování neptačích dinosaurů a jejich současníků - do té doby je vědecká veřejnost chápala většinou jako pomalé, tupé a neživotaschopné tvory, kteří se rozvalovali v horkém druhohorním klimatu. Deinonychus ale demonstroval naprostý opak, byl to rychlý, aktivní a patrně i velmi inteligentní dravý tvor schopný velmi progresivně existovat v měnícím se světě křídy. Prakticky hned na to započala tzv. dinosauří renesance, do které se zapojili paleontologové nové generace jako Robert T. Bakker nebo Gregory S. Paul, kdy si vědci a posléze i laická veřejnost představili dinosaury v naprosto novém světle. A tato 50 let trvající éra nového pohledu na dinosaury pokračuje vlastně až dodnes. Můžeme tedy být deinonychům a také panu Ostromovi vděční.

Opeřený dromeosauridní démon Deinonychus antirrhopus, který právě skolil svou nejnovější kořist v podobě rodu Zephyrosaurus. Tento dynamický a úžasný příklad evolučního úspěchu neptačích dinosaurů započal skutečnou malou vědeckou revoluci, jež změnila náš pohled na dinosaury jako takové. Kredit: Emily Willoughby, převzato z Wikipedie

Dlouhoprstí ptáci ze střední křídy - Barmský jantar a jeho další tajemství

14.07.2019 23:21

Troufám si tvrdit, že asi většina z nás na tomto blogu už zná alespoň některé úžasné objevy z jantaru jihovýchodoasijského státu Myanmar, které ohromují vědeckou a především laickou veřejnost v posledních několika letech. Zatímco laikové v nich mohou vidět možnost vytvoření skutečného Jurského parku, pro paleontology jsou zajímavější, protože mohou sledovat příklady velmi malé fauny ve velmi problematickém období přelomu spodní a svrchní křídy. Za posledních několik let už se v kusech jantaru podařilo objevit například hmyz jako zvláštního mravence rodu Ceratomyrmex, pavoukovce včetně enigmatického rodu Chimerarachne, malé žáby rodu Electrorana, kvetoucí rostliny, dinosauří peří a pak také dokonce zbytek dinosauří ocasu malého teropod ze skupiny célurosaurů. Další podobně úchvatný nález se podařil popsat skupině čínských paleontologů a ukazuje zvláštní adaptaci nového člena skupiny primitivních enantiornitidních ptáků. Jeho prsty se totiž nepodobají žádnému recetnímu i vyhynulému druhu.

Možná právě k tomuto účelu používal své skutečně nezvykle dlouhé třetí prsty dolních končetin malý pták z řádu Enantiornithes, kterého popsali čínští paleontologové na základě fosilie nohy nalezené v barmském jantaru. Zatím se ale nedá prokázat, jak tento "nástroj" malý živočich používal, nicméně to obohacuje náš pohled na adaptace primitivních ptáků v rané fázi jejich vývoje. Kredit: Zhongda Zhangová, převzato z webu The Guardian

Od objevů prvních fosilních ptáků převážně z evropských lokalit, ať již šlo o primitivního praptáka z rodu Archaeopteryx nebo dokonale zachovalé jedince z německého Messelu a mohutného měkkozobého rodu Gastornis, se začal ukazovat poměrně velký evoluční skok mezi prvními primitivními formami a jejich pokročilejšími potomky. Později za velmi dobrý příklad byl právě třeba svrchnojurský archeopteryx a svrchnokřídový Ichthyornis dispar, ale za vývojově primitivní ptáky byli považováni i zástupci kladu Enantiornithes. Popisná studie nového druhu ptáka pocházejícího z rozmezí spodní a svrchní křídy a také z tohoto kladu ale ukazuje, že tito ptáci se už do jisté míry podobali svým pozdějším příbuzným. Alespoň, co se z hlediska přizpůsobivosti na své prostředí týče.

Nalezený kus jantaru objevili barmští obchodníci s jantarem v údolí Hukawng na severu Myanmaru kolem roku 2014, autor popisné studie, Dr. Lida Sing z Čínské univerzity geologických věd v Pekingu, jej získal od jistého obchodníka a teprve potom se dostala do rukou vědcům.

Už místní hledače zarazila noha samotná, byla dlouhá asi tři a půl centimetru a vážila asi pět a půl gramu, přičemž je překvapil nezvykle dlouhý třetí prst. Někteří si proto mysleli, že se jednalo o nohu nějaké fosilní ještěrky, které mají mnohdy dlouhé prsty a podobně zakřivené drápy. Sing ale brzy poznal, že jde o ptačí nohu a to kvůli absenci pátého prstu - ptáci mají čtyři stejně jako dochovaný exemplář.

Na základě výzkumu tohoto pozůstatku mohli vědci stanovit jeho stáří na přibližně 99 milionů let, což je období rozhraní spodní a svrchní křídy známé také jako tzv. střední křída. Fosilii se rozhodli pojmenovat jako Elektorornis chenguangi a označují pod ní živočicha ještě zhruba srovnatelně velkého jako je dnešní vrabec domácí (Passer domesticus), ale pravděpodobně byl průměrně menší než tento dnešní pták.

Hlavním objektem zájmu byl samozřejmně ale zvláštní určují znak tohoto druhu, který se vědcům podařil zrekonstruovat na základě technologie mikro-CT skenu. Jednotlivé snímky pak poskytly velmi přesnou trojrozměrnou rekonstrukci spodní končetiny a potom i prodlouženého třetího prstu. Srovnání jednotlivých kůstek bylo pro paleontology velmi překvapivé, protože celý třetí prst měřil devět celá osm milimetru a byl o jednačtyřicet procent delší než druhý prst. Úžasnější ale bylo, že byl i o celých dvacet procent delší než tarsometatarsus, srostlé kůstky kotníku. To z něj činí naprostý unikát.

Srovnávací analýza s dvaašedesáti recentními a dvaceti vyhynulými druhy ptáků přinesla pouze potvrzení toho výroku, jelikož žádný z nich nemá stejný poměr elementů dolních končetin. Paleontologové také učinili velice jasný závěr ohledně jeho životního stylu, malé rozměry a zvláštně prodloužený prst svědčí o životě na stromech a zdržováním se na nich trávil drtivou většinu svého času.

Podle spoluautorky Jingmai O´Connorové z Čínské akademie věd sice prst patrně sloužil k obtočení kolem větve, ale takto extrémní rozdíl mezi velikostí prstů na končetinách ještě u žádného jiného ptáka nebyl zjištěn. Patrně ale měl i praktické využití, vědci přišli s tím, že ho využíval prakticky shodně jako současný ksukol ocasatý (Daubetonia madagascariensis) z Madagaskaru. Tento noční lemur je známý svou skoro grotesktní stavbou těla a jeho přední končetiny jsou opatřeny zvláštními hubenými prsty, kterými dokáže vyrývat larvy, hmyz a pryskyřici zpod stromové kůry. Autoři přišli s opodstatněným názorem, že Elektorornis to udělal velmi podobně.

Studii uzavírají tím, že jde o úžasný příklad ekologické adaptace u poměrně primitivního ptáka. Také je zajímavé, že existoval v době, kdy se začaly objevovat předci pokročilejších forem ptáků a je tedy možné, že podobné zvláštní adaptace se u těch primitivních vyvinuly jako reakce na tuto konkurenci.

Předběžně také oznámili, že jejich dalším vědeckým cílem bude další analýza celého materiálu, ale tentokrát bude cílená na hledání původních proteinů, měkkých tkání a melanozomů na obnažené části exempláře. Jejich následná analýza by mohla později být nápomocná při posuzování dalších aspektů ekologie primitivních malých ptáků ve střední křídě a také při rekonstrukci paleoekosystémů této. Patrně tedy o tomto drobném ptáku ještě do budoucna uslyšíme.

Jak se ptáci naučili létat - Další body pro kurzoriální teorii letu

11.07.2019 21:51

Po delší odmlce se opět vracím do asi nejčastěji aktualizované rubriky tohoto blogu, tentokrát budeme pojednávat o popisu malého druhu troodontidního teropoda, který vedl paleontolog Scott Hartman a jehož výsledky přednesl včera. Přináší další poznatky týkající se vývoje a vývojového stáří letu u neptačích a ptačích dinosaurů, znovu tedy otevírá otázku, zda se tento způsob pohybu vyvinul na základě plachtění ze stromu na strom (tedy tzv. arboreální či arborikolní teorie letu) nebo na základě krátkých třepotavých vzletů ze země na stromy a odtamtud se zdokonaloval (tedy tzv. kurzoriální teorie letu). Některé současné výzkumy přitom ukázaly, že jako pravděpodobnější verze se jeví druhá jmenovaná a zajímavé je, že ji podporuje i již zmíněný popis tohoto nového teropoda. Překvapivě navíc nepochází z Číny nebo Německa, nýbrž z amerického Wyomingu.

Zaživa si byl tento staronový teropod přezdívaný "Lori" velmi podobný s primitivními ptáky jako jsou němečtí Alcmonavis poeschli, Ostromia crassipes, Archaeopteryx litographica nebo čínští Anchiornis huxleyi a Eosinopteryx brevipenna, byl malým predátorem potulujícím se pod nohama dinosaurů o daleko větších velikostech a v naprosto jiných kategoriích váhových i potravních. Představuje ale velmi důležitou část skládanky, která ukazuje adaptace dinosaurů vhodné pro let a tedy je dílem, který poskytuje hodnotné světlo na vývoj letu jako takového. Kredit: Gabriel Ugueto, převzato z webu PressFrom

Před více než třemi lety jsem se na blogu zmínil o existenci malého teropodního dinosaura s katalogovým označením WDC DML 001, který se vyskytoval na území současného Wyomingu v době pozdní jury v geologických věcích oxford až tithon před asi 155-145 miliony let. Tehdy se ještě nejednalo o platně pojmenovaný exemplář, proto ho autoři popisu nalezené kostřičky Scott Hartman, David Lovelace a William Wahl nazvali přezdívkou "Lori". Ta byla odvozena podle Lori Hockemeyerové, která dobrovolničila při výkopových pracích. Zajímavé bylo, že byl objeven již roku 2001 při výkopových pracích v Jimbo Quarry, tedy na stejném místě, kde paleontologové tou dobou odkrývali fosilie gigantického druhu Supersaurus vivianae.

Bohužel byla při odkrývání odseknuta a zničena přední část čumáku, zbytek materiálu ale zůstal nepoškozen. Vědci byli původně toho názoru, že našli fosilii dosud nepopsaného pterosaura, ale závěry výzkumu na sebe musely nechat čekat do roku 2005, kdy byl zařazen jako primitivní troodontid z příbuzenstva čínského rodu Sinovenator. Dosahoval velmi malé velikosti, Dean Lomax z Univerzity v Manchesteru a spoluautor výzkumné studie řekl, že jen jeden izolovaný obratel známého diplodoka je téměř stejně velký jako celá kostra.

O dalších detailech objevu a konkrétního zvířete už příspěvek tehdy neobsahoval, ačkoliv jsem v něm poukázal na fakt, že blízká příbuznost čeledi Troodontidae s primitivními ptáky (Avialae) by mohla znamenat, že jejich společný předek dokázal třepotavě létat a troodontidi tuto schopnost ztratili. Překvapivě na něco podobného naráží i autoři výzkumné studie, kteří tento exemplář popsali jako Hesperornithoides miessleri.

Mimo již zmíněných jmen se na vědeckém pojmenování, popisu a fylogenetické analýze tohoto taxonu podíleli i paleontologové Micky Mortimer a Jessice Lippincottová, zvolené jméno pak znamená "západní ptačí forma (rodiny) Miesslerových" a odkazuje na jeho anatomickou podobnost s ptáky. Druhový přídomek potom odkazuje na rodiny Miesslerových, kteří financují vykopávky v souvrství Morrison.

Tento drobný predátor tedy, jak poukazuje i již zmíněný Dean Lomax, výrazně rozšiřuje velikostní variace neptačích dinosaurů na území souvrství Morrison, protože dosahoval velikost necelého metru a mohl vážit jen něco okolo kilogramu. Menší už mohl být pouze drobný paravian Palaeopteryx thompsoni a přibližně stejně velký byl potom enigmatický Koparion douglassi. Oproti nim je ale znám z daleko kompletnější kostry, která představuje zbytky lebky, ocasu, předních i zadních končetin, pánve a obratlů.

Důležitý je ale jeho objev v porovnání s ostatními troodontidními dinosaury a také se současnými a vyhynulými ptáky, protože přestože patří mezi "primitivnější" troodontidy, vykazuje adaptace k možnosti krátkých skoků a snad i plachtění. Podobné adaptace vykazuje "pokročilejší" zástupce čeledi, Jinfengopteryx schopný třepotavého letu, nebo dromaeosaurid Unenlangia (ačkoliv u něj, vzhledem k jeho váze, to nemohlo hrát při případném pohybu vzduchem roli).

Zajímavé tedy, že přes svou evoluční pozici a stáří vykazuje adaptace k možnému vzletu ze země a to značně podporuje tvrzení o kurzoriální teorii. Hesperornithoides totiž vlastní přední končetiny se silnými svaly schopnými vzletu a pravděpodobně byl i opeřený, přitom není přímým předkem ptáků. Slouží k demonstraci názoru, že kurzoriální způsob vzletu je pro živočichy daleko přirozenější záležitostí než se naučit šplhat a ze stromů plachtit.

Navíc vývoj silných letových svalů je spíše pravděpodobný u vzletu ze země, kdy své tělo potřebovali dinosauři nadnést, než ve vzduchu, kde už nadnášeno bylo. Do diskuze se zapojil i paleontolog David Varrichio z bozemanského Museum of the Rockies, který aktivně studuje troodontidní teropody a považuje za pravděpodobné, že jednou mohou být v amerických horninách objevení podobní teropodi, jaké známe ze spodnokřídové Číny, a jací jsou často porovnáváni s ptáky.

Ačkoliv je třeba dalšího výzkumu, je jisté, že Hesperornithoides ukazuje jistou tendenci k vývoji adaptací pro let ze země a je možné, že společný předek ptáků a troodontidů měl velmi podobné adaptace. Představuje proto důležitý úkaz určité přirozenosti se snažit vzletět ze země a to nezásvisle na prvních ptácích.

Jak ale říká i Varrichio, je potřeba velkého množství dalšího studia a fosilních nálezů ke konečnému prokázání, zda se ptáci vyvinuli po vzoru kurzoriální nebo arboreální teorie. Můžeme totiž ještě debatovat, zda se u "Lori" nevyvinuly podobné adaptace na základě ekologických dějů v pozdní juře nebo zda ho nesdíleli ostatní malí teropodi v souvrství Morrison. Zatím se to ale nezdá pravděpodobné.

<< 2 | 3 | 4 | 5 | 6 >>