Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Učiněný papoušek Herakles - Metrový ptačí obr z Nového Zélandu

13.08.2019 23:05

Před více než týdnem se na blogu objevil příspěvek týkající se devastace a obnovy úžasné ptačí fauny na Novém Zélandu, kde jsem také zmiňoval její specializaci a izolaci v průběhu milionů let. Ovšem dnes se bude příspěvek týkat popisné studie dalšího úžasného zástupce zdejších ptáků, ale ještě staršího než byli pleistocénní obři. Jeho fosilie docela významným způsobem přepisují poznatky o fyziologii a možnosti vývoje velkých druhotně nelétavých ptáků, ovšem do povědomí většiny vědců a současně i laiků se vryl jako naprostý gigant mezi už tak dost velkými zástupci jedné ptačí nadčeledi a tedy jako naprosto specifický a gigantický druh. Zvláštní fosilie ukazují podobu někdejší fauny Nového Zélandu, před zhruba 19 miliony let, a tedy do určité míry dotváří pohled na její úžasnou izolovanost a specifickost. Nejúžasnější je, že tento ptačí obr pochází ze skupiny jedněch z nejinteligentnějších ptáků současné doby - jedná se o obrovský druh miocénního papouška.

Rekonstrukce zhruba metr vysokého papouška druhu Heracles inexpectatus v jeho přirozeném prostředí, které se ve spodním miocénu nacházelo v pralesích dnešního novozélandského regionu Otago. Tento zvláštní živočich, který zastával pozici středně velkých až velkých býložravých savců z jiných částí světa, si mezi médii vysloužil přezdívku "Squawkzilla" k odrazu jeho velikosti a hlasu většiny současných papoušků. Kredit: Brian Choo, převzato z webu New Atlas

V evolučním vývoji se po celou jeho dobu objevují určité trendy, které na blogu byly již mnohokrát zmiňované a omýlané. Faktem zůstává, že v průběhu kenozoika, ovšem i na samém konci křídy (stačí si jen vzpomenout na faunu západní Antarktidy a Evropy), několikrát vznikly ekosystémy ptačích druhů, které se přenesly na zem a staly se druhotně nelétavými formami. Za velmi dobrý příklad můžeme uvést současné Maskarény a to konkrétně Mauricius, kde existoval známý nelétavý holub dronte mauricijský (Raphus cucullatus), Kubu s jejími nelétavými sovami (Ornimegalonyx oteroi) a samozřejmně právě i Nový Zéland. Jedná se vlastně o jeden z mála současných ekosystémů, kde stále existují druhy druhotně nelétavých ptáků jako je kiwi jižní (Apteryx australis) nebo největší současný papoušek kakapo soví (Strigops habroptila) - právě z jeho příbuzenstva pravděpodobně nový rekordman pochází.

Fosilie tohoto druhu byly překvapivé i pro paleontology, navzdory tomu jakou specializací a velikostními i tvarovými varietami oplývají zdejší fosilní i recetní jedinci ptáků. Nalezený holotyp, který představuje kosti levé zadní končetiny, spadá do tzv. fauny Saint Bathans datované do doby spodního miocénu o stáří asi 19-16 milionů let. Další pozůstatky (pravý tibiotarzus) byly nalezeny na stejném místě a patrně pocházejí od stejného jedince.

Velikost obou fosilních exemplářů byla tak očividná, že je paleontologové nejdříve považovali za fosilii neznámého obrovského orla. Bližší přezkoumání na Univerzitě Nového Jižního Walesu, ale ukázalo, že jde o zcela nový druh papouška z blízkosti již zmíněného kakapa sovího. Jen daleko většího a primitivnějšího.

Na následné popisné studii se podílely ještě Flinders Univerzity a Canterburské muzeum, jejím hlavním autorem je Prof. Trevor Worthy, který se na fosilie novozélandských ptáků specializuje. Na základě nalezených fosilií tedy vědecký kolektiv popsal druh Heracles inexpectatus, jehož jméno skvěle odráží jeho velikost a mohutný zjev. Podle odhadů vědců musel tento masivní papoušek dosahovat výšky zhruba jednoho metru a váhy až sedmi kilogramů.

Herakles byl, mimo jiného, bajný hrdina v řeckých mýtech a pověstech, který vládl neskonalou silou, mohutností a také schopností přežít - tyto vlastnosti přisuzují autoři popisné studie i obrovskému papouškovi. Druhové jméno naopak odkazuje na jeho neočekávaný objev, sám Prof. Worthy řekl, že už 20 let jsou na místě objevu prováděny vykopávky a nic podobného se až dodnes nepodařilo objevit.

Podle paleontologů byl Heracles druhem, který žil výhradně na zemi a řpi své váze už patrně ani nemohl šplhat po stromech. Předpokládají, že zastával v ekosystémech vyšší příčky a to patrně jako omnivor, jeho fosilie by totiž potom nebyly tak vzácné a objevené až teď. Obýval subtropické lesy s porosty palem, vavřínů a také jehličnatých dřevin, jako jeden z největších býložravých druhů byl patrně konkurencí pro vývojové předky obřích moa a také rodu Aptornis. V těchto ekosystémech ale žil i s netopýry (i hrabavými druhy jako byl loni popsaný Vulcanops jennyworthyae), želvami, krokodýly a jinými ptáky, také často pozemními.

V popisné studii zmiňují, že se patrně živil ovocem, rostlinami, ořechy a možná také malými obratlovci a bezobratlými. Jeho životní styl přirovnávají, mimo kakapa, k dalšímu velkému papouškovi nestoru kea (Nestor kea), který může napadat i ovce a rád se živí i na menších obratlovcích. O jeho ekologii a behaviorálních vztazích nám ale více prozradí kompletnější fosilie.

To dodává i Dr. Vanessa de Pietri, podle jejích slov šlo o místo s naprosto specifickým složením fauny, které bychom v té době nenašli nikde jinde na světě. Je to skutečnost a paleontologové také poukazují na fakt, že zatímco tento druh může být jedním z těch nejzvláštnějších a největších ve své skupině, další objevy na lokalitě v regionu Otagu ho mohou svou zvláštností předstihnout.

Do hlubin jezírek La Brea - Když příroda zahlasovala pro kojoty

08.08.2019 23:39

Severní Amerika a především Spojené státy americké disponují ohromnou zásobou zkamenělin z prakticky všech období vývoje složitého života na této planetě. Z tohoto kontinentu pocházejí fosilie jak velmi starých primitivních organismů, tak první složitější život, jeho krůčky na suché zemi, první plazi, dinosauři a také mnoho savců, kterými se dostáváme až do doby kritického přechodu mezi pleistocénem a holocénem. Na konci poslední doby ledové je jednou z našich nejlepších studnic vědomostí o tehdejším životě lokalita La Brea (v angličtině La Brea Tar Pits) na předměstí slavného Los Angelese v Kalifornii, odkud pocházejí fosilie ohromně početných savců a to mamutů, medvědů, pravlků, bizonů, ale i známých "šavlozubých tygrů" z rodu Smilodon. Toto místo se surovou ropou a asfaltem konzervujícím fosilie úžasným způsobem už poskytlo mnoho důležitých informací o životě a evoluci tehdejších dominantních druhů. Podle nového výzkumu vědců z Vanderbiltské univerzity může také pomoci zodpovědět otázku, jakými změnami si fauna této oblast prošla, a proč právě tyto druhy vymřely, kdežto jiné a dnes běžné se udržely.

V době pozdního pleistocénu byli nepopiratelnými krály zvěře v Severní i Jižní Americe mohutní zástupci rodu Smilodon, jejichž ikonické špičáky jim vynesly přezdívku "šavlozubí tygři". Patřili k nejhojnějším a nejúčinnějším dravcům na území Spojených států v době pleistocénu, samozřejmně za společnosti velkých pravlků, lvů amerických nebo třeba medvědů krátkočelých, ale i prvních pum, kojotů nebo menších šelem. Zde na ilustraci dokáží dva smilodoni ztrhnout obrovského pozemního lenodochoda rodu Glossotherium. Kredit: Mark Halett, převzato z GettyImages

Pro přechod období poslední doby ledové do současnosti provázelo také vymírání většiny tehdejších velkých savců a je téměř jisté, že na něm měl podíl i stále rostoucí počet jedinců druhu Homo sapiens. Velmi dobře ho dokumentují nálezy z již zmíněných asfaltových jezírek La Brea v Kalifornii, kde vědci doposud nalezli úžasné množství dokladů o podobě fauny v závěru poslední doby ledové. Zároveň s tím byla ale otevřena i otázka, jak moc se vymírání dotklo jednotlivých skupin, jaké mělo přímé dopady na skupiny savců na americkém kontinentu a jaké faktory se na tomto území podílely na vymření největších živočichů své doby.

Vědecký tým z šesti amerických vědeckých institucí, s vedoucí úlohou Vanderbiltské univerzity, teď přednesl část připravované rozsáhlé studie na toto téma. Zaměřuje se především na otázku, proč po Severní Americe stále běhají kojoti (Canis latrans), vlci (Canis lupus) nebo pumy (Puma concolor) a představují největší masožravé savce, zatímco v pleistocénu plnili pouze úlohu v nižších potravních příčkách.

Dominance větších druhů šelem se alespoň na západě Severní Ameriky nedala popřít, jelikož toto území obývali již někteří zmínění masožravci v čele s pravlky (Canis dirus), lvy americkými (Panthera leo atrox) a také smilodonty (Smilodon populator), kteří představovali až do samého závěru pleistocénu vrcholové predátory lovící prakticky jakékoli větší býložravé savce v okolí. Byla to jejich forma potravní specializace, podle paleontoložky Larisy DeSantisové je nakonec stála na konci poslední doby ledové život.

Její vědecký tým se zaměřil na výzkumy toho, zda tyto šelmy vyhynuly na základě změny klimatu, úbytku lovené kořisti, činnosti člověka nebo konkurence jiných živočišných druhů. Také jedním z důvodu mělo být vysvětlení, proč soudobí američtí dravci tyto změny přežili.

Jeden z velmi dlouho tradovaných předpokladů byl, že tito živočichové nakonec museli bojovat o přežití po zmizení drtivé většiny velkých savců na konci pleistocénu a konkurovali si na základě promíchaných loveckých areálů. Podporovaly to i izotopy kyslíku na kostech všech zmíněných predátorů, ovšem analýza izotopů na jejich zubech ukázala dobře odlišené lovecké areály kočkovitých šelem a psovitých, první z nich preferovali spíše zalesněné území a druzí naopak otevřené stepi. Možnost pozdější vzájemné konkurence tedy vědci odepsali s tím, že není dostatečně dobře podložená.

Po vyloučení argumentu, že všichni velcí američtí predátoři byli nakonec donuceni lovit stejnou kořist na stejných územích a vzájemně se vytlačovali, se vědecká skupina rozhodla objasnit ekologické aspekty současných druhů v době pleistocénu.

Zatímco tedy většina dravých savců byla již svazována jistou mírou specializace, jako je lov velkých zvířat v lesnatých biotopech, lov na otevřené stepi nebo kombinace obou, a většinou na velká zvířata tehdejší doby jako pozemní lenochody, mamuty, bizony nebo jiné kopytníky, tak pumy, kojoti nebo vlci a medvědi měli daleko širší potravní spektrum. Jejich potravou byli i menší savci, případně i bobule, kořínky (spíše v případě medvědů) a také mršiny. To právě mohl být aspekt, díky kterému přežili vymírání pleistocénní megafauny.

DeSantisová a její vědecký tým má tedy zato, že velcí šavlozubí tygři, vlci, lvi nebo gepardi vyhynuli kvůli rozsáhlým změnám klimatických podmínek, kdy ubylo kořisti v jejich přirozeých lovištích. Jejich specializace, stejně jako mnohokrát v minulosti, jim nakonec přinesla záhubu a pravděpodobně měl svůj podíl i nově příchozí člověk na severoamerickém kontinentu.

Pravděpodobně proto tedy někteří nespecializovaní dravci přežili a mohli se dál rozvíjet v příštích tisících letech. Studie ale zároveň otevírá další prostor pro debaty, jako moc se vymírání dotklo například oportunistických predátorů jako byli medvědi krátkočelí (Arctodus sp.), protože se přecejen jednalo o daleko přizpůsobivější živočichy méně závislé na velkých savcích (ačkoliv to byli častí mrchožrouti zdechlin právě po nich, patrně se nezdráhali i odehnat jiné predátory od úlovku).

Studie je, jak bylo výše řečeno, pouze částí většího celku pohlížejícího na vymírání na konci pleistocénu jako na celek. Do budoucna se tedy můžeme těšit na další zjištění ohledně předposledního většího vymírání fauny v novodobé geologické historii Země.

Obnova po šestém vymírání - Ptačí ekosystémy Nového Zélandu

05.08.2019 21:33

Je více než jasné, že lidstvo už svou činností jako otravou atmosféry a oceánů, zahlcení planety plasty nebo stále narůstajícím ničením krajiny započalo tzv. šesté nebo-li antropogenní vymírání. Kdyby však šlo pouze o problém moderní historie v řádech několika desítek nebo maximálně stovek let, ale tento problém počíná už samotnou neolitickou revolucí a provází celou planetu už od začátku holocénu. Nikdy nevyhynulo tolik druhů za pomocí zásahů jednoho jediného, přestože lidstvo zastírá svůj podíl na tomto "moderním vymírání", tak bychom se měli nad svou činností zamyslet, jelikož náš druh způsobil decimaci ekosystémů prakticky kdekoliv, kde působil po delší dobu. Stačí si jen vzpomenout na Madagaskar, oblast Jižní Ameriky nebo právě ostrovy Nového Zélandu, kde byli výrazně zasaženi hlavně ptáci jako obrovský moa. Právě na úbytek této megafauny a její vývoj do budoucna se zaměřila studie nizozemských a německých paleontologů.

Novozéladnský ptačí goliáš, známý moa obrovský jižní (Dinornis robustus), byl jedním z největších ptáků všech dob a patrně tím nejvyšším, ale i on se stal obětí rozsáhlého vymírání fauny na ostrovech Nového Zélandu po příchodu prvních lidí. Lov ze strany Maorů ho dohnal až k vyhynutí, které bylo pravděpodobně někdy v polovině 14. století našeho letopočtu, ačkoliv některá neověřená pozorování pocházejí i ze současnosti. Je to jeden ze symbolů kdysi velmi rozmanité fauny ptačích obratlovců na ostrovech Zélandu. Kredit: Mark Witton, převzato z Pinterestu

Ostrovy Nového Zélandu byly, a to musíme připustit i přes přírodní zaměření jejich původních obyvatel, dějištěm rozsáhlého vymírání jejich původní fauny jako některých druhů netopýrů, ale také žab, ještěrů a především ptáků. Většina z nás velmi dobře ví, že se zde vyskytovala fauna zvláštních a někdy i skutečně obrovských zástupců řádu Dinornithiformes, kteří se zde usídlili v mnoha biotopech a vytvořili rozličné druhy v několika čeledích. Vedle nich existovali i ptačí predátoři jako orel Haastův (Hieraaetus moorei) a mnohé menší druhy, kteří mistrně zastávali niky velkých savců z jiných částí světa. Dnes je ovšem můžeme už vidět pouze jako exponáty v muzeiích nebo jako rekonstrukce na velkých panelech, protože tito ptáci jsou doloženi jen ústní tradicí Maorů a početnými paleontologickými a archeologickými výzkumy.

Ekosystém ostrovů na jihovýchod od Austrálie byl proměnou fauny zasažen a měla řetězový efekt na některé další skupiny, takže se přirozeně nabídla otázka, jaké budou její následky do budoucnosti. V magazínu Current Biology se včera objevil článek týkající se studie vědeckého týmu, který se na ni snažil odpovědět pomocí matematických simulací a propočtů.

Jak tvrdí vedoucí autor studie Luis Valente z berlínského Museum für Naturkunde, existuje dokonce možnost, že ekosystémy Nového Zélandu se nikdy nevzpamatují z úbytku biodiverzity zdejšího ptactva. Podle jeho slov potrvá ještě nejméně několik milionů let, než se dostane nad současnou úroveň a dle jejich metody výzkumu pak obnova ekosystémů potrvá nejméně dalších 50 milionů let.

Izolovanost ekosystémů Nového Zélandu je pro tento metodický odhad ideální, jelikož postupné vyhynutí některých zástupců zdejší fauny máme dokumentovaný na základě archeologických nálezů a také stop DNA na subfosilních exemplářích, které pro změnu odhalují jejich příbuzenské vztahy a ekologickou pozici.

Právě dřivější studie DNA exemplářů některých vyhynulých ptáků, jako byl moa obrovský (Dinornis maximus, Dinornis robustus), již zmíněný orel Haastův nebo tučňák Megadyptes waitaha, byly klíčové pro porovnávání dat vyhynulých taxonů a recetních druhů. Na nich mohli vědci provést srovnání a tedy i odhadnout, jak by pokračoval další vývoj těchto forem do budoucna a to i bez zásahu člověka.

Podle nich má obnova biodiverzity novozélandských ekosystémů trvat dalších 50 milionů let, než by se dostala do podoby před příchodem člověka. A kdyby i současné ohrožené druhy podlehly lidskému nátlaku, trvalo by 10 milionů let, než by se jejich různorodost dostala na dnešní úroveň.

Otázkou ovšem zůstává, jaké dopady budou mít na ptačí populace invazivní druhy živočichů jako psi (Canis lupus familiaris) nebo krysy (Rattus rattus) známé ničením jejich hnízd či vajec. Bohužel se mi nepodařilo dohledat informace, zda tento faktor byl zanesený do metody odhadu, ale rozhodně patří mezi jedny z těch nejdůležitejších.

Podle Valenteho se na Novém Zélandu mohou podobné odhady aplikovat snadněji a to z důvodu již zmíněné izolace, ale jejich dalším cílem je zaměřit se i na jiné ostrovní ekosystémy zdecimované lidskou činností. Ačkoliv vědci neuvádějí přesně které, pravděpodobně může jít o Madagaskar nebo ostrovy Malých a Velkých Antil, ale zatím o tom můžeme pouze spekulovat. Zaměří se také na to, jaký podíl mají jednotlivé faktory jako činnost člověka, změna klimatu, podnebí nebo jiné na vymírání organismů.

Vědecká skupina ovšem také upozorňuje, že vzhledem k intenzivní obraně ekosystémů a původního prostředí na Novém Zélandu může být výsledná doba obnovy těchto biotopů kratší. Poukazují na jejich efektivitu a tím i možnost rychlejšího vývoje nových druhů do početných populací, takže uvidíme, zda nám v tomto pomohou další metodické odhady, nebo jestli se toho dočká tato planeta za další miliony let.

...

Z mé strany patří čtenářům omluva, že minulý týden nepřibývaly příspěvky v normálním nebo obvyklém tempu a bylo to z důvodu práce na projektu Paleozoikum, kde šlo o dokončení většiny potřebných částí pro rubriku o prvohorách. Tento příspěvek je také nejen pro zaplnění mezery v rubrice Novinky, ale také má vést menší poselství o ochraně přírody a tak křehké rovnováhy v ekosystémech. Proto je tu z mé strany i menší prosba, zda by jste se Vy, jako čtenáři, aktivně zapojili do ankety o ohrožených druzích, která je v pravém sloupci pod oznámeními o změnách. Tímto děkuji za pochopení a dalších příspěvků se můžete dočkat v příštích dnech.

<< 1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>