Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Patnáctitunové dračí monstrum - Antarktida stále překvapuje

09.06.2019 22:47

Mezi velmi zajímavé kontinenty, z hlediska výzkumu evoluce pokročilých druhohorních obratlovců, patří určitě i Antarktida, která dosud může skrývat (a s největší pravděpodobností skrývá) dosud nepoznaná tajemství vývoje života na Zemi nejen v druhohorách. Pod její ledovou čepičkou může jít dokonce o jedno z největších nalezišť prehistorických forem organismů na světě, my se v tomto příspěvku ale zaměříme přímo na období svrchní křídy, ze kterého odsud známe poměrně hodnotná naleziště a také množství poměrně unikátních druhů. A studie argentinských paleontologů před vědeckou veřejnost předkládá naprosto nový objev měnící pohled na biomechanické limity mořských plazů.

Rekonstrukce šestimetrového elasmosaurida druhu Vegasaurus molyi, který plave blízko usazenin a vyvrácených kmenů stromů při pobřeží antarktických ostrovů asi před 72 miliony let. Elasmosauridi byli na jižní polokouli jako čeleď rozšířeni v hojných počtech i ve svrchní křídě a právě na antarktických ostrovech jsou jejich nálezy docela častým jevem. Nově analyzovaný exemplář ale předčil i odhady odborníků na tuto skupinu. Kredit: Mark Witton, převzato z jeho blogu

Možná jste jako čtenáři zaregistrovali, že se nedávno na blogu objevil příspěvěk o pozdně křídové fauně současného ledového kontinentu, ovšem kdybych jako autor věděl, co za vlastně senzaci z tohoto území přijde, nejspíš bych s jeho publikací ještě počkal. Před dvěma dny se v médiích a také vědeckých periodikách objevila nová studie argentinských paleontologů pod vedením Josého P. O´Gormana, která popisuje fosilní fragmenty a především velikost jednoho mořského plaza z území Grahamovy země (Antarktického poloostrova).

Podle jejích autorů, kterými byla ještě nizozemská odbornice na plesiosaury Anne Schulpová z Univerzity v Utrechtu, šlo o zástupce čeledi Elasmosauridae známého z poměrně dobře zachované kostry (na poměry Antarktidy). Sám osobě byl tento exemplář objeven již v roce 1989, ale dosud nebyl podroben soustavnému výzkumu.

Vědci totiž znali pouze místo, kde se měla fosilie nalézat, ale kvůli tvrdé hornině a nepříznivým podmínkám se na původní lokalitu, známý Seymour Island s bohatými křídovými nalezišti, vrátili až v roce 2012. Tehdy se už této expedice zůčastnil i O´Gorman, který posléze vedl popisné studie několika dalších exemplářů antarktických pozdně křídových plesiosaurů. Vykopávky byly ukončeny až v roce 2017, když se velkou část živočicha podařilo vyprostit.

Původně se vědci domívali, že jde o zástupce svrchnokřídového rodu Aristonectes. O něm je známo, že patří k těm těžším druhům plesiosaurů s váhou odhadovanou v rozmezí šesti až jedenácti tun, ale po podrobné analýze se ukázala daleko masivnější povaha nalezených fragmentů. Poměrně rychle pochopili, že jde o něco ještě většího a mohutnějšího.

Ohromující byl rozměr, který jim vyšel po veškerých propočtech - plesiosauři z čeledi Elasmosauridae se váhově často pohybovali okolo třech až osmi tun živé váhy, již zmíněný aristonektes mohl snad vážit i okolo jedenácti, ale tento antarktický obr zaživa vážil mezi dvanácti až patnácti tunami. Pro živočicha z příbuzenstva poměrně lehkých typů mořských plazů jde o ohromující odhad, navíc ho s elementy kostry dostatečně odlišuje od aristonektů.

Studie ještě přidává, že celé zvíře přitom měřilo "jen" nějakých dvanáct metrů, což je ještě méně, než například u populární severamerického druhu Elasmosaurus platyurus, u kterého se předpokládá váha mezi třemi až osmi tunami s průměrem okolo pěti tun. Možná tu také je souvislost s tvorbou podkožního tuku kvůli chladným vodám, které obývali.

Tento odhad velmi výrazně upravuje a přetváří naše znalosti o biomechanice velkých mořských plazů se skupiny plesiosaurů, protože některé druhy můžeme označit za poměrně rychlé a aktivné dravce, kdežto jiné svědčí o spíše poklidném lovu v menší rychlosti.

Faktem zůstává, že dosud neznáme přesnou maximální hranici rychlosti, které mohli dosáhnout, počítačové simulace ukázaly poměrně malou rychlost asi okolo pěti kilometrů v hodině (resp. 5,4 km/h), ale i vědecké kapacity se přiklánějí k vyššímu odhadu asi okolo patnácti kilometrů v hodině. Objev takto obrovského a muskulárního plesiosaura ale tyto odhady může značně upravit, protože při jeho velikost a váze byl stále se schopen uživit a rozmnožit se.

Vědci doposud neznají fosilie lebečních kostí, ale mají k dispozici několik izolovaných zubů svědčících o poměrně odlišném způsobu stravování. Ačkoliv pravděpodobně nešlo o filtrače krilu a menších živočichů jako u příbuzného druhu Morturneria seymourensis ze stejného místo i času, přestože to bez nálezu čelisti nelze vyloučit, tak malé zuby svědčí o lovu menších živočichů jako korýšů nebo drobných ryb. Jak uvádějí autoři, muselo jít o poměrně spokojeného živočicha s dostatkem potravy v okolí.

A jakoby senzací ohledně tohoto objevu nebylo málo, tohoto živočicha se podařilo nalézt jen několik málo decimetrů pod iridiovou vrstvou, která je orientační hranicí mezi křídou a kenozoikem. Podle studie toto zvíře existovalo asi necelých 30 000 let před dopadem asteroidu Chicxulub a téměř s jistotou se dá říct, že se ho dožilo.

Portugalský fosilní ordovik - Zkameněliny vyplňující mezery ve vývoji

05.06.2019 23:28

Pokud vezmeme v potaz, že zhruba 99,99 % všech organismů v historii života na Zemi vyhynulo, tak je zřejmý fakt přítomnosti evolučních mezer v paleontologii a evoluční biologii, kterými průběh a stopy po životě v geologickém záznamu zkoumáme. Menší mezery známe prakticky z každého kontinentu v rámci každého geologického stupně nebo útvaru, ty větší v globálním měřítku už jsou méně časté (hlavně potom v době vývoje složitějšího života) a existuje pro ně termín lacuna. Jedna z nich se nacházela i v době středního ordoviku na území současné západní Evropy, avšak díky intenzivnímu výzkumu mezinárodními vědeckému týmu jsme již nejméně jednu větší část této lacuny dokázali rekonstruovat. Výsledky jejich výzkumu jsou nyní publikovány a osobně doufám, že tento příspěvek je bude zpracovávat srozumitelnou formou.

Děsivý avšak neškodný radiodont Aegirocassis benmoulai existoval v oblasti dnešního Maroka jen krátce před tím, co se nám ztrácejí záznamy o evoluci mořské fauny současné západní Evropy. Jeho stáří se pohybuje kolem 480 milionů let a s délkou dvou metrů se patrně řadil mezi největší živočichy jeho doby. Svým životním stylem, filtrováním mikroorganismů z mořské vody, se podobal recetním kosticovcům, kteří mají dnes také statut největšího tvora světa. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Geologie, paleontologie a evoluční biologie spolu neodmyslitelně souvisejí, kromě toho na základě všech těchto můžeme porovnávat vývoj života na Zemi v průběhu dlouhých milionů let. Zajímavé je, při výzkumu fosilní fauny, hlavně některými vědeckými studiemi nebo objevy podložené "posouvání" tedy upřesňování časového rozhraní některých geologických útvarů - recetně například hranice mezi kambriem a ordovikem ustanovená na zhruba 485 milionů let.

Víme, že v kambriu probíhala velmi výrazná evoluční změna známá jako kambrická exploze, ovšem podobný efekt se odehrál i v období následujícího ordoviku (přestože nebyl tak náhlý a drastický). Posouvající se hranice obou útvarů na základě různých interpretací vůdčích fosilií (graptolitů, trilobitů nebo konodontů) kolísá, čímž ale značně ztěžuje výzkum prvních tvorů, jež můžeme za ordovické považovat. Není proto překvapivé, že i v době středního ordoviku existují na určitých územích evoluční mezery - lacuny.

Jednu z nich se alespoň z části podařilo vyplnit, vědecký tým sestávající se z amerických a portugalských paleontologů publikoval studii popisujicí složení a taxonomii fauny objevené v severním Portugalsku na Pyrenejském poloostrově. Tito živočichové zde existovali před zhruba 470 až 459 miliony let, a poskytují poměrně důležitý zdroj informací, jaké skupiny se na různých místech západní Evropy vyvíjeli, a jak to bylo s jejich ekologií.

Vedoucím autorem byl paleontolog Julien Kimming z Kansaské univerzity, ten přímo poukazuje na velmi dobré zachování fosilních měkkých těl pomocí uhlíkových filmů a jejich vyjímečný přínos z hlediska poznání fauny středního ordoviku. Je nanejvýš zajímavé, které skupiny ale zastupovaly faunu souvrství Valongo.

Kimming a jeho kolegové totiž zpracovali pozůstatky dosud tří známých zdejších druhů, z nichž jeden představuje exoskelet nějakého druhu členovce. Zbylé dva jsou ještě zajímavější, co se týče jejich systematického zařazení, protože jeden z nich je primitivním druhe podkmenu Medusozoa a tedy vzdáleným příbuzným současných medúz.

Ještě markantnější byl ale objev fosilizovaných elementů podobných krunýři nebo spíše exoskeletu, který je typický pro zástupce rodu Wiwaxia. Paleontologové dnes toho kambrického živočicha zařazují do blízkosti předků současných měkkýšů (Mollusca) a mezi veřejností je znám především pro svou malou velikost a podivné trny, které mu čněly z horní části těla, přičemž celé bylo pokryto kostěnými šupinami. Pokud by tedy byly skutečny nalezené pozůstatky patřily tomuto rodu, pak by se značně prodloužila doba jeho existence, protože poslední zástupci tohoto druhu měli vyhynout před asi 505 miliony let.

Do určité míry se nalezené zbytky podobají některým jiným pozůstatkům, které byly nalezeny v oblasti souvrství Fezouata v Maroku, které se datuje do deset milionů let starších vrstev. Určitá podobnost obou nálezů naznačuje, že patrně nejde o jen špatně určené fosilie, ale o naprosto konkrétné pozůstatky wiwaxií nebo jejich blízkých příbuzných.

Autoři studie se proto domívají, že tito živočichové pravděpodobně v malých počtech přežili i menší vymírání na konci kambrického období. Podle nich je dokonce možné, že tuto čeleď vyhubilo až velké vymírání na konci ordoviku, kde, jak je známo, vyhynulo okolo 75 % tehdejší fauny. Na podobné spekulace ale zatím musíme počkat, protože dosud jsme nenalezli ještě mladší průkazné fosilie.

Objev v Portugalsku je ale přesto poměrně důležitý, fosilie totiž (dle informací autora) pocházejí z hlubších pobřežních vod a tedy z jiného prostřední, než jsou ostatní fosilní pozůstatky podobného rázu. Výrazně posouvá hranice výzkumu do jiných uloženin a tedy do míst s odlišným složením fauny i flóry.

Kimming také vysvětluje, že zachování těchto měkkých částí těl je pro tuto část ordoviku velmi netypickou záležitostí a fosilie musely být podrobeny snímkování a analýze pro vyloučení jiného než organického původu. Zkamenělé otisky měkkých těl se ale ukázaly být jako nezpochybnitelně pravé a tvořené sloučeninami uhlíku, což vyloučilo jejich anorganický původ.

A o marockých uloženinách je dobré se zmínit ještě podruhé, protože souvrství Valongo leželo v době středního ordoviku daleko blíže této oblasti než dnes, čímž to nahrává názorům, že objevená portugalská fauna jsou potomci těchto tvorů.

Z hlediska paleogeografie a chronologie prehistorických druhů hlavně bezobratlých živočichů také studie přináší poměrně důležité poznatky, protože ukazuje reakce podmořského života na stále měnící se mořské proudy, složení půdy i pohyby kontinentů. Současně s tím také převrací dosavadní názory o vyhynutí velmi značné části kambrické fauny při události na konci kambria. Při srovnání se současnými mořskými živočichy tyto vlastnosti vyniknou, protože dnešní mořské druhy reagují na změny ve vodě silně a změna jejich prostředí je může dovést k vyhynutí za pouze několik desetiletí nebo stovek let.

Megaraptoři se ukazují - Zvláštnosti evoluce a paleogeografie nových druhů

02.06.2019 12:14

Systematika neptačích teropodů zažívá v posledních letech velmi velké otřesy a přesuny jednotlivých rodů, čeledí i celých kladů, výrazně do toho zasáhl i zcela nový pohled na rozřazení dinosaurů na skupiny Saurischia a Ornithoscelida (ke kterému se nestavím příliš skepticky). Diskutovaná je ale i pozice teropodů ze skupiny Megaraptora, velmi zajímavá a rozrostlá skupina pokročilých dravých dinosaurů do velikostní kategorie populárních tyranosauridů s nejasnými kořeny dnes nejčastěji považovaná za primitivní célurosaury. Vývojové vztahy mezi nimi a jinými teropody, především tyranosauroidy, jsou dodnes předmětem debat, ale popis dvou nových zástupců této skupiny by je mohl do určité míry vyjasnit. O to zajímavější je, že by kladl místo jejich vzniku do zcela jiné oblasti a sice do jižní Laurasie.

Phuwiangvenator yaemniyomi je jedním z dvou nově popsaných teropodů z thajského souvrství Sao Khua ležícím na severovýchodě země, ve své době musel jistě působit majestátně a patřil zřejmě k vrcholovým predátorům této oblasti. Zároveň ale otevírá otázku paleogeografie celé skupiny megaraptorů, protože je jejím nejstarším zástupcem a navíc pocházejícím ze zcela nového území. Evoluce těchto predátorů tak mohla probíhat zcela jinak, než jsme dosud předpokládali. Kredit: Cisiopurple, převzato z DeviantArt

V dnešním příspěvku budou hrát roli dva artikly - sovrství Sao Khua v thajském Isámu a také evoluce a systematika skupiny Megaraptora. Oba dva nové druhy shrnuté do jediné popisné studie totiž tyto artikly rozebírají, konkrétně jde o popis pozůstatků dvou teropodních dinosaurů z kladu Coelurosauria a přinejmenším jeden z nich je zástupcem lehce enigmatické skupiny megaraptorů.

Tito teropodi byli postupně objevováni od 90. let minulého století (ačkoliv první popsané rody známe už do počátku 20. století) a jsou dodnes častým předmětem debat a sporů v systematice teropodů. Donedávna se paleontologové domívali, že tato skupina náleží do nadčeledi Allosauroidea, jenže postupující výzkum objevil spíše vazby na tyranosauroidy a jiné célurosaury. Popis thajského taxonu tuto otázku ještě více otevřel a naznačil, že jejich původ je nejspíš spjat s více pokročilými teropody.

Paleontologové a zároveň autoři popisné studie, hlavní autor Adun Samathi a Phornphen Chanthasit ze Sirinhornina muzea a jejich německý kolega Martin Sander z Univerzity v Bonnu, však museli pracovat s materiálem, který pro vědecký svět nebyl příliš nový, fosilie obou teropodů byly objeveny již v roce 1993.

Tehdy byly objeveny spolu při vykopávkách na území současného souvrství Sao Khua, i přes upozornění na objev zdejším pracovníkem, uložením do muzea a i počátkem "jurské horečky" na ně paleontologové nenarazili až do doby před pěti lety. Teprve potom o ně projevili zájem již výše zmínění paleontologové.

Fosilní pozůstatky jako takové ale nikdy, alespoň dle mých informací, neopustily Thajsko, protože přizvaný Prof. Sander pracoval pouze s odlitky původních kostí. I tak však výzku dokázal přinést velmi zajímavé výsledky především pro paleontology, kteří se intenzivně zabývají výzkumem předků megaraptorů i místem jejich vzniku, tedy jakési "evoluční kolébky".

Podrobnější prozkoumání odhalilo, že fosilie patřily asi šest metrů dlouhému dravému teropodovi se smrtícími drápy a podlouhlou lebkou ze skupiny Megaraptora. Byl to ale bazální druh v rámci evoluce celé skupiny, což rozevřelo obzory novým spekulacím o původu a šíření těchto dinosaurů. Vědci byl pojmenován Phuwiangvenator yaemniyomi a dle jejich podání mělo jít o jednoho z předních lovců zdejší oblasti před asi 130 miliony let. Rodové jméno je odkazem na okres Phuwiang, kde byly fosilie původně nalezeny, druhový přídomek yaemniyomi zase na objevitele prvních fosilií thajských dinosaurů, Sudhama Yaemniyoma.

Stáří a paleogeografické rozšíření dělá z tohoto dravého tvora jeden z nejmarkantnějších objevů posledních několika let v rámci poznání skupiny megaraptorů. Původní předpoklad totiž byl, že se tato skupina velmi účinných a rychlých dravců vyvinula v dnešní Austrálii asi před 110 miliony let a odtamtud se šířila po pevninách rozpadající se Gondwany.

Teď už je ovšem neplatný, protože popis nového thajského taxonu ukázal evoluční původ spíše v jihovýchodní Asii a odtamtud postupné šíření k jižním kontinentům. Teoreticky by to mohlo i přispět do debaty o předcích celé skupiny, protože dosud není plně rozhodnuto, kam tyto zvláštní dravce zařadit. Nejnovější kladistické analýzy je spatřují jako skupinu bazálních célurosaurů s možnými vazbami na nadčeleď Tyrannosauroidea a rozšíření jejích zástupců ve východní Asii zhruba ve stejnou dobu by nazančovalo, že možná jde skutečně o tyranosauroidní teropody a tedy příbuzné samotného T. rexe. Nevíme však, jak dlouho bude tento argument platný, protože další objev ho znovu může plně zvrátit.

Na druhém popsaném teropodovi naopak vědci prezentují ekologické poměry v ekosystémech souvrství Sao Khua, a proto by bylo špatné ho tady opomenout. Jeho druhové jméno zní velmi komplikovaně, Vayuraptor nongbualamphuenisis. Autoři uvádějí, že šlo o asi čtyři a půl metru dlouhého teropoda a daleko spíše pouze primitivního célurosaura, ačkoliv jeho možné vazby na skupinu megaraptorů nebo tyranosauroidů nevyvracejí.

Tento druh je ale zajímavý především proto, že ukazuje koexistenci nejméně čtyř teropodů na docela malém území ve velmi krátkém časovém úseku. Kvůli němu se vědci domívají, že zdejší rody Siamosaurus, Siamotyrannus a dva výše představené musely žít vedle sebe v určitých vztazích podobajícím se současné africké divočině. Snad nám ale o tom poví další nálezy, protože Sao Khua má světu určitě ještě co nabídnout.

<< 1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>