Pokud vezmeme v potaz, že zhruba 99,99 % všech organismů v historii života na Zemi vyhynulo, tak je zřejmý fakt přítomnosti evolučních mezer v paleontologii a evoluční biologii, kterými průběh a stopy po životě v geologickém záznamu zkoumáme. Menší mezery známe prakticky z každého kontinentu v rámci každého geologického stupně nebo útvaru, ty větší v globálním měřítku už jsou méně časté (hlavně potom v době vývoje složitějšího života) a existuje pro ně termín lacuna. Jedna z nich se nacházela i v době středního ordoviku na území současné západní Evropy, avšak díky intenzivnímu výzkumu mezinárodními vědeckému týmu jsme již nejméně jednu větší část této lacuny dokázali rekonstruovat. Výsledky jejich výzkumu jsou nyní publikovány a osobně doufám, že tento příspěvek je bude zpracovávat srozumitelnou formou.

Děsivý avšak neškodný radiodont Aegirocassis benmoulai existoval v oblasti dnešního Maroka jen krátce před tím, co se nám ztrácejí záznamy o evoluci mořské fauny současné západní Evropy. Jeho stáří se pohybuje kolem 480 milionů let a s délkou dvou metrů se patrně řadil mezi největší živočichy jeho doby. Svým životním stylem, filtrováním mikroorganismů z mořské vody, se podobal recetním kosticovcům, kteří mají dnes také statut největšího tvora světa. Kredit: Nobu Tamura, převzato z jeho blogu

Geologie, paleontologie a evoluční biologie spolu neodmyslitelně souvisejí, kromě toho na základě všech těchto můžeme porovnávat vývoj života na Zemi v průběhu dlouhých milionů let. Zajímavé je, při výzkumu fosilní fauny, hlavně některými vědeckými studiemi nebo objevy podložené "posouvání" tedy upřesňování časového rozhraní některých geologických útvarů - recetně například hranice mezi kambriem a ordovikem ustanovená na zhruba 485 milionů let.

Víme, že v kambriu probíhala velmi výrazná evoluční změna známá jako kambrická exploze, ovšem podobný efekt se odehrál i v období následujícího ordoviku (přestože nebyl tak náhlý a drastický). Posouvající se hranice obou útvarů na základě různých interpretací vůdčích fosilií (graptolitů, trilobitů nebo konodontů) kolísá, čímž ale značně ztěžuje výzkum prvních tvorů, jež můžeme za ordovické považovat. Není proto překvapivé, že i v době středního ordoviku existují na určitých územích evoluční mezery - lacuny.

Jednu z nich se alespoň z části podařilo vyplnit, vědecký tým sestávající se z amerických a portugalských paleontologů publikoval studii popisujicí složení a taxonomii fauny objevené v severním Portugalsku na Pyrenejském poloostrově. Tito živočichové zde existovali před zhruba 470 až 459 miliony let, a poskytují poměrně důležitý zdroj informací, jaké skupiny se na různých místech západní Evropy vyvíjeli, a jak to bylo s jejich ekologií.

Vedoucím autorem byl paleontolog Julien Kimming z Kansaské univerzity, ten přímo poukazuje na velmi dobré zachování fosilních měkkých těl pomocí uhlíkových filmů a jejich vyjímečný přínos z hlediska poznání fauny středního ordoviku. Je nanejvýš zajímavé, které skupiny ale zastupovaly faunu souvrství Valongo.

Kimming a jeho kolegové totiž zpracovali pozůstatky dosud tří známých zdejších druhů, z nichž jeden představuje exoskelet nějakého druhu členovce. Zbylé dva jsou ještě zajímavější, co se týče jejich systematického zařazení, protože jeden z nich je primitivním druhe podkmenu Medusozoa a tedy vzdáleným příbuzným současných medúz.

Ještě markantnější byl ale objev fosilizovaných elementů podobných krunýři nebo spíše exoskeletu, který je typický pro zástupce rodu Wiwaxia. Paleontologové dnes toho kambrického živočicha zařazují do blízkosti předků současných měkkýšů (Mollusca) a mezi veřejností je znám především pro svou malou velikost a podivné trny, které mu čněly z horní části těla, přičemž celé bylo pokryto kostěnými šupinami. Pokud by tedy byly skutečny nalezené pozůstatky patřily tomuto rodu, pak by se značně prodloužila doba jeho existence, protože poslední zástupci tohoto druhu měli vyhynout před asi 505 miliony let.

Do určité míry se nalezené zbytky podobají některým jiným pozůstatkům, které byly nalezeny v oblasti souvrství Fezouata v Maroku, které se datuje do deset milionů let starších vrstev. Určitá podobnost obou nálezů naznačuje, že patrně nejde o jen špatně určené fosilie, ale o naprosto konkrétné pozůstatky wiwaxií nebo jejich blízkých příbuzných.

Autoři studie se proto domívají, že tito živočichové pravděpodobně v malých počtech přežili i menší vymírání na konci kambrického období. Podle nich je dokonce možné, že tuto čeleď vyhubilo až velké vymírání na konci ordoviku, kde, jak je známo, vyhynulo okolo 75 % tehdejší fauny. Na podobné spekulace ale zatím musíme počkat, protože dosud jsme nenalezli ještě mladší průkazné fosilie.

Objev v Portugalsku je ale přesto poměrně důležitý, fosilie totiž (dle informací autora) pocházejí z hlubších pobřežních vod a tedy z jiného prostřední, než jsou ostatní fosilní pozůstatky podobného rázu. Výrazně posouvá hranice výzkumu do jiných uloženin a tedy do míst s odlišným složením fauny i flóry.

Kimming také vysvětluje, že zachování těchto měkkých částí těl je pro tuto část ordoviku velmi netypickou záležitostí a fosilie musely být podrobeny snímkování a analýze pro vyloučení jiného než organického původu. Zkamenělé otisky měkkých těl se ale ukázaly být jako nezpochybnitelně pravé a tvořené sloučeninami uhlíku, což vyloučilo jejich anorganický původ.

A o marockých uloženinách je dobré se zmínit ještě podruhé, protože souvrství Valongo leželo v době středního ordoviku daleko blíže této oblasti než dnes, čímž to nahrává názorům, že objevená portugalská fauna jsou potomci těchto tvorů.

Z hlediska paleogeografie a chronologie prehistorických druhů hlavně bezobratlých živočichů také studie přináší poměrně důležité poznatky, protože ukazuje reakce podmořského života na stále měnící se mořské proudy, složení půdy i pohyby kontinentů. Současně s tím také převrací dosavadní názory o vyhynutí velmi značné části kambrické fauny při události na konci kambria. Při srovnání se současnými mořskými živočichy tyto vlastnosti vyniknou, protože dnešní mořské druhy reagují na změny ve vodě silně a změna jejich prostředí je může dovést k vyhynutí za pouze několik desetiletí nebo stovek let.

Systematika neptačích teropodů zažívá v posledních letech velmi velké otřesy a přesuny jednotlivých rodů, čeledí i celých kladů, výrazně do toho zasáhl i zcela nový pohled na rozřazení dinosaurů na skupiny Saurischia a Ornithoscelida (ke kterému se nestavím příliš skepticky). Diskutovaná je ale i pozice teropodů ze skupiny Megaraptora, velmi zajímavá a rozrostlá skupina pokročilých dravých dinosaurů do velikostní kategorie populárních tyranosauridů s nejasnými kořeny dnes nejčastěji považovaná za primitivní célurosaury. Vývojové vztahy mezi nimi a jinými teropody, především tyranosauroidy, jsou dodnes předmětem debat, ale popis dvou nových zástupců této skupiny by je mohl do určité míry vyjasnit. O to zajímavější je, že by kladl místo jejich vzniku do zcela jiné oblasti a sice do jižní Laurasie.

Phuwiangvenator yaemniyomi je jedním z dvou nově popsaných teropodů z thajského souvrství Sao Khua ležícím na severovýchodě země, ve své době musel jistě působit majestátně a patřil zřejmě k vrcholovým predátorům této oblasti. Zároveň ale otevírá otázku paleogeografie celé skupiny megaraptorů, protože je jejím nejstarším zástupcem a navíc pocházejícím ze zcela nového území. Evoluce těchto predátorů tak mohla probíhat zcela jinak, než jsme dosud předpokládali. Kredit: Cisiopurple, převzato z DeviantArt

V dnešním příspěvku budou hrát roli dva artikly - sovrství Sao Khua v thajském Isámu a také evoluce a systematika skupiny Megaraptora. Oba dva nové druhy shrnuté do jediné popisné studie totiž tyto artikly rozebírají, konkrétně jde o popis pozůstatků dvou teropodních dinosaurů z kladu Coelurosauria a přinejmenším jeden z nich je zástupcem lehce enigmatické skupiny megaraptorů.

Tito teropodi byli postupně objevováni od 90. let minulého století (ačkoliv první popsané rody známe už do počátku 20. století) a jsou dodnes častým předmětem debat a sporů v systematice teropodů. Donedávna se paleontologové domívali, že tato skupina náleží do nadčeledi Allosauroidea, jenže postupující výzkum objevil spíše vazby na tyranosauroidy a jiné célurosaury. Popis thajského taxonu tuto otázku ještě více otevřel a naznačil, že jejich původ je nejspíš spjat s více pokročilými teropody.

Paleontologové a zároveň autoři popisné studie, hlavní autor Adun Samathi a Phornphen Chanthasit ze Sirinhornina muzea a jejich německý kolega Martin Sander z Univerzity v Bonnu, však museli pracovat s materiálem, který pro vědecký svět nebyl příliš nový, fosilie obou teropodů byly objeveny již v roce 1993.

Tehdy byly objeveny spolu při vykopávkách na území současného souvrství Sao Khua, i přes upozornění na objev zdejším pracovníkem, uložením do muzea a i počátkem "jurské horečky" na ně paleontologové nenarazili až do doby před pěti lety. Teprve potom o ně projevili zájem již výše zmínění paleontologové.

Fosilní pozůstatky jako takové ale nikdy, alespoň dle mých informací, neopustily Thajsko, protože přizvaný Prof. Sander pracoval pouze s odlitky původních kostí. I tak však výzku dokázal přinést velmi zajímavé výsledky především pro paleontology, kteří se intenzivně zabývají výzkumem předků megaraptorů i místem jejich vzniku, tedy jakési "evoluční kolébky".

Podrobnější prozkoumání odhalilo, že fosilie patřily asi šest metrů dlouhému dravému teropodovi se smrtícími drápy a podlouhlou lebkou ze skupiny Megaraptora. Byl to ale bazální druh v rámci evoluce celé skupiny, což rozevřelo obzory novým spekulacím o původu a šíření těchto dinosaurů. Vědci byl pojmenován Phuwiangvenator yaemniyomi a dle jejich podání mělo jít o jednoho z předních lovců zdejší oblasti před asi 130 miliony let. Rodové jméno je odkazem na okres Phuwiang, kde byly fosilie původně nalezeny, druhový přídomek yaemniyomi zase na objevitele prvních fosilií thajských dinosaurů, Sudhama Yaemniyoma.

Stáří a paleogeografické rozšíření dělá z tohoto dravého tvora jeden z nejmarkantnějších objevů posledních několika let v rámci poznání skupiny megaraptorů. Původní předpoklad totiž byl, že se tato skupina velmi účinných a rychlých dravců vyvinula v dnešní Austrálii asi před 110 miliony let a odtamtud se šířila po pevninách rozpadající se Gondwany.

Teď už je ovšem neplatný, protože popis nového thajského taxonu ukázal evoluční původ spíše v jihovýchodní Asii a odtamtud postupné šíření k jižním kontinentům. Teoreticky by to mohlo i přispět do debaty o předcích celé skupiny, protože dosud není plně rozhodnuto, kam tyto zvláštní dravce zařadit. Nejnovější kladistické analýzy je spatřují jako skupinu bazálních célurosaurů s možnými vazbami na nadčeleď Tyrannosauroidea a rozšíření jejích zástupců ve východní Asii zhruba ve stejnou dobu by nazančovalo, že možná jde skutečně o tyranosauroidní teropody a tedy příbuzné samotného T. rexe. Nevíme však, jak dlouho bude tento argument platný, protože další objev ho znovu může plně zvrátit.

Na druhém popsaném teropodovi naopak vědci prezentují ekologické poměry v ekosystémech souvrství Sao Khua, a proto by bylo špatné ho tady opomenout. Jeho druhové jméno zní velmi komplikovaně, Vayuraptor nongbualamphuenisis. Autoři uvádějí, že šlo o asi čtyři a půl metru dlouhého teropoda a daleko spíše pouze primitivního célurosaura, ačkoliv jeho možné vazby na skupinu megaraptorů nebo tyranosauroidů nevyvracejí.

Tento druh je ale zajímavý především proto, že ukazuje koexistenci nejméně čtyř teropodů na docela malém území ve velmi krátkém časovém úseku. Kvůli němu se vědci domívají, že zdejší rody Siamosaurus, Siamotyrannus a dva výše představené musely žít vedle sebe v určitých vztazích podobajícím se současné africké divočině. Snad nám ale o tom poví další nálezy, protože Sao Khua má světu určitě ještě co nabídnout.

Nemusím patrně zmiňovat, že mykologie nepatří zrovna mezi mé silné stránky, daleko více si potrpím na sběru hub v našich lesích. Na druhou stranu jsou ale houby velmi zajímavou skupinou organismů z hlediska evolučního vývoje, protože vznik této skupiny se datuje do doby ještě před počátkem prvohor. Hlasy současné vědy se ozývají s tím, že k rozvoji a mutacím prvních hub mohlo dojít již v době před zhruba 760 miliony, kdy se tyto organismy diverzifikovaly do forem parazitických, saprofágních a dokonce i do symbiotických, kdy vytvářely mykorhizu s vodními řasami a jinými primitivními fotosyntetizujícími organismy. Nově objevený exemplář prehistorického miniaturního druhu houby, ale může tyto doměnky výrazně ovlivnit.

Mikroskopický snímek nového druhu houbovitého organismu z vrstev přelomu mesoproterozoika a neoproterozoika kanadské oblasti Arktidy. Nález v souvrství Grassy Bay je sice pouze několik nanometrů velký, pro vědce ale představuje úžasný pozůstatek zvláštní živé formy pravděpodobně přizpůsobené životu na souši. Pokud by tomu tak bylo, jde o dosud nejstarší prokazatelnou suchozemskou formu života. Kredit: Loron et. al., převzato z webu Sci-News

V současné době, i v minulosti, hrájí houby a plísně zásadní postavení v nižších řádcích potravních řetězců, protože jsou mezi nimi parazitické, saprofágní i zcela soběstačné druhy schopné potravu poskytovat, rozkládat nebo naopak odebírat. V současné době se mezi nimi nachází dokonce i rozlohově největší organismus této planety, obrovské provazce podhoubí a plodnice václavky druhu Armillaria ostoyae z oregonského Malheur National Forest mají rozlohu blížící se devíti kilometrům čtverečním. I předkem tohoto obra ale mohl být právě nově popsaný druh.

Hlavní autor popisné studie, paleontolog z Lutyšské univerzity Corentin Loron, poukázal na fakt, že houby byly prvními organismy, které kolonizovaly pobřežní oblasti a šelfy kontinentů. Tento zvrat se udál daleko dříve, než se k tomuto kroku odhodlaly rostliny.

První dříve prokazatelně dochované exempláře pocházely ze 410 milionů let starých hornin ze Skotska, některé spory přisuzované houbám z oddělení Glomeromycota pak dokonce pocházely z hornin starých 450 milionů let, šlo o nálezy z amerického Wisconsinu. Jenže nový nález ze souvrství Grassy Bay posouvá tuto hranici o půl miliardy let.

Nově popsaný druh datovali vědci do poměrně velkého rozpětí mezi 1 miliardou až 900 miliony let, přesto ale dokázali pomocí velmi přesných technik rekonstruovat jejich miniaturní podobu. Překvapivě šlo o docela hojný druh, který vědci popsali jako Ourasphaira giraldae.

Vědecký tým také překvapila další zvláštnost - povrch tohoto mikroorganismu byl pokryt chitinem, neobvyklým pro takto primitivní typ houby, ale také byl rozvětven na větvivá vlákna s koncovými kuličkami bez nějaké složité konturované struktury. Šlo tedy o hladký povrch. Při bližším pohledu byly také objeveny lokálně dobře zachovalé a propletené mikrofibrily (biologický materiál tvořený glykoproteiny) tvořící stěny buněk.

Velmi složité vnitřní struktury (jako dutý vnitřek fosilie, dvojvrstvá stěna, pravoúhlé rozvětvení a jiné znaky) jsou jasným znakem, že rod Ourasphaira patří mezi eukaryotické organismy a další znaky ho jasně řadí k houbám. Pro paleontology byla ale nezvyklost v tom, že sedimenty, které ho uchovaly, byly pozůstatkem pravěkého ústí řeky - většina dnešních hub je totiž suchozemská.

Konečně tuto studii shrnují tím, že tyto organismy jsou patrně jedny z prvních (ne-li vůbec první), které kolonizovaly souš a v okrajích mořských zálivů, delt a řek vytvářely mikroekosystémy vhodné i pro další suchozemské formy života. Je jasné, že houby vytvářely lepší podmínky pro růst rostlin miliony let před nimi, patrně jejich postupné usazování v říčních deltách umožnilo rostlinám širší možnosti růstu. Byly to první pionýrské organismy při dlouhé cestě na souš.