Pokud sledujete i děni okolo paleontologie a ne pouze nejnovější a nejzajímavější objevy, už jste se patrně dozvěděli velice smutnou zprávu - v úterý 18.2. paleontologickou i laickou veřejnost opustil jeden z nejvýznamnějších paleontologů Argentiny i světa přinejmenším druhé poloviny 20. století, José Fernando Bonaparte. Tento velice významný muž a úspěšný vědec s italskými kořeny zemřel ve věku 91 let a za dobu svého života dokázal pozvednout úroveň argentinské, a to především staré známé tzv. dinosauří, paleontologie tam, kde leží dnes. Svými kolegy na vědeckém poli byl často označován jako člověk, který dokázal z Argentiny vytvořit světovou velmoc v počtu popsaných rodů neptačích dinosaurů a to především kvůli tomu, že započal novou éru jejich výzkumu. Za svou vědeckou kariéru popsal známé rody jako Carnotaurus, Abelisaurus, Saltasaurus nebo Volkheimeria, přestože jeho speciliazací byli převážně pravěcí savci. Patřil k rozhodně nejaktivnějším a nejvíce zaměstnaným znalcům v oboru i v posledních letech svého života.

Tento krátký příspěvek bych rád nevedl v duchu srovnání celé vědeckého kariéry Josého Bonaparta, ale čistě mu prokázat úctu jako jeho mnozí kolegové a paleontologové v průběhu jeho života (jako Peter Dodson, Federico Agnolin - autor popisu rodu Bonapartenykus nebo James Powell - autor popisu rodu Bonapartesaurus). Byl to vyjímečný člověk a paleontolog, se kterým se možná většina z nás setkala už v dětských knihách o dinosaurech, ale málokdo asi chápal jeho význam ve vědeckém světě. Máme jediné štěstí, že přes jeho smutný odchod byl autoritou, která dala základ nové generaci argentiských paleontologů a ta jeho odkaz ponese dál stejně jako jeho objevy a zásluhy.

O jantaru z rozvojové východasijské země Mnyanmaru, dřívější Barmy, jsem už na blogu referoval několikrát a to kvůli zcela unikátním nálezům života z pozdní spodní křídy, který se nám v kusech zkamenělé pryskyřice zachoval. Můžeme začít u specifických druhů, pavoukovce (Arachnida) rodu Chimerarachne nebo "rohatého" mravence (Formicidae) rodu Ceratomyrmex, pokračovat přes plejádu druhů různých bezobratlých až po neskutečně dobře zachované a vzácné nálezy obratlovců jako žab (Anura; rod Electrorana), ptáků (Aves; Elektroronis) nebo dokonce célurosaurních neptačích dinosaurů. I z toho důvodu jsem se rozhodl malou část zdejší zachované fauny vtěsnit do projektu neoficiálně označeného jako "Burmské zázraky", skutečným odborníkem v tomto oboru je ale entomolog a paleontolog George Poinar, který se výzkumem zdejších v jantaru zalitých druhů zabývá už po několik let. Jako uznávaný odborník také přišel se studií, která zkoumá přítomnost dalších druhů hmyzu (Insecta) a konkrétně prehistorických včel (Apoidea). Předmětem studie je ale výskyt parazitických bezobratlých na tělech tohoto hmyzu, kteří se prostřednictvím jantaru zachovali.

Jeden z prvních druhů včel, Melittospex burmensis, se nám také zachoval prostřednictvím barmského jantaru. Tyto včely v několika druzích indikují, že v oblasti někdejšího Myanmaru existoval rozvinutý ekosystém s množstvím druhů kvetoucích rostlin, z nichž se mnohé do současnosti nemusely dochovat. Toto stanovisko by podpořil i zmíněný objev - parazitické druhy brouků jako nově popsaný druh by naznačovaly jistou míru adaptace na nově uchycený hmyz nebo delší evoluční historii obou linií.

Hnízdní aspekty neptačích dinosaurů se jeví jako určitý klíč k jejich etologii a hnízdním rituálům vzdáleně souvisejících i s konkrétní inteligencí těchto živočichů, paleontologie specializovaná na tyto živočichy tedy v minulosti předpokládala velkým nezájem rodičů o své mladé a to pramenilo i z názoru, že šlo o tupé a evolučně neúspěšné živočichy. Dnes už naštěstí víme, že to nebyla pravda a hnízdní chování dinosaurů se specializovalo a utvářelo v rámci jednotlivých čeledí těchto živočichů do specifických forem - významně do této problematiky přispěly objevy od 70. let 20. století v Montaně (slavná lokalita "Egg Mountain" a práce v ní vedené pod taktovkou Johna "Jacka" Hornera i jiných autorit), Argentině (svrchnokřídové obrovské naleziště Auca Mahuevo) nebo východní Asii jako Mongolsku a Číně. Dohromady si můžeme být jisti, že patrně nejlépe zdokumentovanou hnízdní strukturu známe od hadrosauridů (Hadrosauridae), titanosaurů (Titanosauria) a pokročilých maniraptorů (Maniraptora), hlavně oviraptoridů (Oviraptoridae). Právě výzkumem jejich fosilních hnízd se zabýval tým mezinárodních paleontologů pomocí zkoumání pod neutronovými tomografy. Jejich výsledky uveřejnili v první polovině února.

Oviraptor philoceratops je klasickým příkladem oviraptoridů z východní Asie, vyskytoval se na území pouště Gobi v době před zhruba 75 miliony let v postupně více humidních ekosystémech plných rozmanitého života včetně množství dalších neptačích dinosaurů. Mezi nimi měl ale patrně jednu z nejrozvinutějších hnízdních kultur, vyskytovali se zde ale další druhy jako Protoceratops andrewsi nebo Byronosaurus jaffei, u kterých také do různě vysoké míry víme, jak hnízdili a jaké měli přibližně chování.

O hnízdním chování a inkubaci vajec neptačích dinosaurů toho víme stále více a to zejména kvůli objevům z úžasných lokalit některých částí světa, patrně nejlépe jsme obeznámeni s touto kulturou u některých sauropodů (Sauropoda), hadrosauridů a také oviraptorosaurů (Oviraptorosauria). Poslední jmenovaná skupina navíc získala své vědecké pojmenování právě podle údajného "kradení vajec" jiným druhům dinosaurů, posléze byli ale "usvědčeni" tak maximálně z obrany svých hnízd a vajec vlastními těly. Známe od nich také obrovská, patrně ta vůbec největší v dějinách života na Zemi, elipsovitá vejce snesená rody Beibeilong a Gigantoraptor, kde druhý jmenovaný přesahoval délku 8 metrů a váhu 2 tun. Etologie novorozených jedinců se navíc mohla do značné míry podobat té, kterou nacházíme u současných hrabavých ptáků (Galliformes).

Právě podobnost se současnými ptáky z hlediska embryonálního vývoje byla předmětem výzkumu mezinárodního týmu paleontologů, kteří věnovali výzkum vejcím dosud nespecifikovaného oviraptorida z provincie Ťiang-si z pánve poblíž města Ganzhou, vrstev starých přibližně 67 milionů let. Tento živočich svá vejce tedy snesl zhruba 1 milion let před osudným dopadem Chicxulubu do současného Mexického zálivu.

Hnízdo se lišilo tím, že vejce se v něm zachovala, narozdíl od některých jiných nálezů, všechna nebo většina a  nebyla náhodně roztroušená. Každé z nich bylo dlouhé přibližně 18 centimetrů. Vyvstala tedy otázka související i s metabolismem těchto živočichů - problémem bylo, zda se embryonálně vyvíjela mláďata ve vejci jako u současných ptáků nebo naopak byla v tomto případě více podobná krokodýlům (Crocodylia).

Práce se zaměřila nejprve na porovnání proporcí jednotlivých exemplářů zachovaných ve 3 různých skořápkách, aby bylo možné stanovit délku kostí, jejich osifikaci a také čas vylíhnutí. Poslední připomínka je důležitá, protože na základě ní paleontologové mohou říct, jestli se posuzovaná mláďata vylíhla v relativně stejný čas nebo v různých intervalech. Na základě kostřiček ale bylo odhadnuto, že mláďata byla těsně před vylíhnutím a to kvůli silné osifikaci kostí a jejich délce.

Drobní juvenilní jedinci byli následně analyzováni pomocí osvědčené metody počítačové mikrotomografie a specializovaných systémů NECTAR a ANTARES, které využívají neutrony k proniknutí krz látky a počítačové algoritmy následně tento obraz zpracují. Paleontologové tedy postupně dostali konkrétní odpoveď na otázku, zda se tao čeleď teropodů (Theropoda) vyvíjela po stránce zárodečného vývoje jako současní ptáci nebo naopak se podobala spíše krokodýlům.

Technologie snímkování poslužily k účelu tenkých řezů krz vaječnou skořápku. Pro ucelení je dobré dodat, že krokodýli a jiní plazi mají "spotřebovávání" jednotlivých vrstev skořápky za účelem tvorby živin rovnoměrné kvůli stejné inkubaci a tedy i teplotě, naproti tomu u ptáků je relativně nestálé.

Tento druhý typ, analogický s ptáky, vykazovala i zkoumaná vejce oviraptoridů, embrya a vejce samotná vykazují různá stádia vývoje. Z toho paleontologové v závěru studie konstatují, že reprodukční biologie této čeledi byla také analogická s ptáky a to už před 67 miliony let před samotným koncem křídy.