Věk plazů - druhohory, taková dvě slovní spojení k sobě sedí poměrně přesně a to i přes fakt, že hlavní druhohorní protagonisté ze strany neptačích dinosaurů mezi plazy nepatřili. Sekundovali jim potom jiní a také velmi zajímaví živočichové včetně krokodýlů, ještěrů, mořských plazů a také takového mixu mezi dvěma posledně jmenovanými skupinami, tedy jinak ikonickými mosasaury (Mosasauroidea, čeleď Mosasauridae). Tito obávaní mořští predátoři kralovali pozdně křídovým mořím a mělkým částem oceánů po vytlačení jejich potravních konkurentů z čeledi Pliosauridae, stali se možná největšími dosud objevenými masožravými mořskými plazy vůbec a přes jejich dlouho trvající vědecký výzkum od počátků 19. století se o jejich tělesné stavbě, potravních návycích, zastávaných pozicích v ekosystémech nebo funkcích jejich svalů dozvídáme až v posledních několika desetiletích. Zdá se, že objevů nás okolo této skupiny ještě čeká skutečně mnoho a do tématu významněji přispěla i studie paleontologů ze Spojených států, která popisuje unikátní znak těchto predátorů.

Rekonstrukce největšího dobře známého jedince druhu Tylosaurus pembinensis, kterému se přezdívá "Bruce", jehož kostra měřící přes třináct metrů je vystavena v kanadském Torontu. Tylosauři nebyli zdaleka jedinými obrovskými mosasauridy, ale patří mezi ty skutečně dobře známé a po většinu svého času byli také vrcholovými predátory v oblasti moře Niobrarra a možná i v některých oblastech Evropy. Kredit: Henry Sharpe, převzato z webu Earth Archives

Pokud se podíváme mezi ostatní mořské plazy a velké mořské želvy, tak vychází zhruba polovina na polovinu těch, kteří používali jako hlavní pohon pro plavání své ploutvovité končetiny (Plesiosauria, zmíněné mořské želvy jako Archelon) a druhá polovina svůj dlouhý ocas a ploutve plnily hlavně funkce pro manévrování (Ichthyosauria a také právě mosasauři). Ovšem studentka vertebrátní paleontologie, hlavní autorka studie Kiersten Formosová, Ph.D, z Kalifornské univerzity se proti tomuto argumentu ohradila a postavila na něm studii pojednávající o specifické schopnosti mosasauridů - využít svůj ocas a svalové křeče v prsních svalech a ploutvích pro rychlé a cílené útoky.

Výzkum se opírá především o zvláštní utváření kostí hrudníku, které většinou svědčí o silných svalech nutných i pro rychlý a dynamický pohyb předních končetin, na kostrách mosasauridů. Modelovým rodem byl příhodně kalifornský Plotosaurus, ale srovnání se opíralo i o další druhy mosasauridů ze Spojených států. Výše bylo nadhozeno, že původní předpoklady se opíraly o ocasní svalstvo a ploutevní lem jako o hlavní hnací sílu těla mosasauridů. Zdálo se to být logické i s tím, že se pohybovali směrem do stran a nikoli seshora dolů.

Spoluautor studie, asistent profesora anatomických věd Mike Habib, toto tvrzení doplňuje s tím, že existuje cestovní a "výpadové" plavání zastávající vůči sobě opačné principy. Cestovní je klidné a pozvolné, výpadové naopak dbá na rychlost a schopnost rychle měnit směr, ale ač by oba způsoby byly evolučně výhodné pro jednoho živočicha, takových, které je zvládají oba je málo.

Jak se ale zdá, mosasauridi patřili mezi unikátní plavající monstra, protože nejen, že oba způsoby zvládali, ale dokázali k tomu přidat ještě něco navíc. Hrudník byl skvělou oporou pro silné svaly ovládající prsní ploutve, jeho kosti byly nízko položené a skutečně velké. Habib také poukazuje na asymetrii těchto částí těla u mosasauridů, která je důsledkem velkých tažných pohybů směrem dovnitř - nazývají se adukce. Odpovídalo by to scénáři, kdy na ploutve a svaly byl vyvíjen tlak při pohybu ploutvemi dozadu.

Studie se dotkla i biomechaniky, kde vědci zkoumali morfologické a fyziologické vlastnosti mosasauřích koster v závislosti na tlaku a odporu vody při plavání. Odhadli tedy, že zaživa byli mosasauridi pravděpodobně schopní nejen rychlého plavání pomocí kmitání ocasu, ale ještě k tomu na kořist zrychlili řádově několik metrů před ní. K tomu napomáhala stavba jejich prsních ploutví a mohutných svalů (při kontrakci vyvolaly něco jako avizovanou "křeč").

Podle závěrů paleontologů tedy mosasauridi pravděpodobně dokázali vyvinout nejen vysokou rychlost při pohybech ocasem, ale ještě ji zvýšit pomocí silných kontrakcích svalů ovládajících prsní ploutve a zaútočili tedy na svou kořist s nenadálou rychlostí a silou. Habib ovšem zároveň, se střídmým vědeckým odstupem, dodává, že jejich plavecký styl se přesto mohl velmi lišit od všeobecně uznávaného scénáře. 

Soudobý výzkum a paleontologická naleziště světa poskytovaly do nedávna oporu argumentům o téměř naprosté dominanci neptačích dinosaurů na konci triasového období, přestože obecně se za dobu jejich dominance uváděla jura a křída, ale několik posledních let ukázalo trochu jiný scénář celého evolučního soutěžení v posledních zhruba 15 milionech let před koncem triasu. Byly objeveny lokality, jako je třeba město Opole, obec Lisowice a vlastně všechny výchozy svrchnotriasových vrstev ve Slezsku nedaleko českých hranic v Polsku, které ukázaly docela jasnou převahu nedinosauřích obratlovců, z nichž mnozí dorůstali i značné velikosti (kupříkladu archosaur Smok wawelski nebo dicynodont Lisowicia bojani) a konkurovali právě dinosaurům. Zdá se, že polské lokality nebyly jediným místem podobného rozložení rolí - podobně na tom byly i populace na západě Severní Ameriky a nově pravděpodobně i Jižní Afriky, kde pro změnu procházeli krokodýlovití predátoři schopní lovit i menší sauropodomorfy.

Živočichové, jako byl severoamerický Postosuchus kirkpatricki, patřili po většinu triasu k dominantní linii suchozemských predátorů - dříve byli souhrnně řazeni jako tzv. tekodonti a jejich systém se dodnes radikálně mění s tím, že jednotlivé taxony se řadí do několika čeledí s ne úplně jasným postavením. Studie nálezů z Jihoafrické republiky navíc ukazují dominanci těchto tvorů i ke konci triasu a to alespoň na určitých územích. Kredit: Christopher DiPiazza, převzato z Love in time with Chasmosaurus

Čeledi Rauisuchidae a Prestosuchidae (ovšem polyfyletická) - dva klady krokodýlům podobných predátorů, kteří začali dominovat světu krátce po jejich objevení ve spodním triasu, které představovaly po většinu triasu dominantní suchozemské predátory na většině tehdejší Pangeyi. Jednalo se o klady živočichů, patrně největších predátorů triasu živících se i neptačími dinosaury, kteří jako jedni z mála dokázali odolat sílícímu vlivu a dominanci populací jejich konkurentů a vymírají až za katastrofických událostí na konci triasového útvaru. Za dobu své existence, tedy necelých 50 milionech let, se rozšířili do většiny oblastí superkontinentu a hojně je najdeme v Argentině, Brazílii a na západě Spojených států - nově popsaný fosilní materiál z Jihoafrické republiky ale tento výskyt rozšiřuje.

Ačkoliv víme o výskytu těchto plazů na mnohých místech světa, tak se paleontologové donedávna drželi názoru, že vymírali i za nátlaku masožravých teropodů už ve svrchním triasu. Z toho důvodu je také jihoafrický materiál tak důležitý, protože patrně patřil dost velkému predátorovi, který představoval ne dravým dinosaurům rovného protivníka, ale zcela dominantního dravce.

Hlavním autorem studie, která se materiálem kosterních pozůstatků pravděpodobně hned dvou obrovských pozdně triasových dravců zabývá, je jihoafrický paleontolog při Univerzitě ve Witwatersrandu, Frederick Tolchard, a on také vyzdvihuje neobvyklou mohutnost a velikost analyzovaných fosilií. Ačkoliv jsou z obou taxonů známé pouze nekompletní pozůstatky čelistí, zubů, osteodermů a částí zadních končetin, s jistotou tvrdí, že jde o skutečně obrovské krokodýlovité plazy z čeledi Rauisuchidae.

Další autoři vědecké práce, mezi kterými jsou i odborníci na triasové obratlovce jako Sterling Nesbitt a Jonah Choinere, k výzkumu fosilií dodávají, že velikost těchto plazů mohla být okolo deseti metrů a patřili by tak mezi největší dosud známé nekrokodýlí zástupce kladu Pseudosuchia, pokud nebyli těmi největšími.

Paleontologové odhadli, že při své velikosti a proporcích by oba tito dravci byli schopní lovit i středně velké až velké sauropodomorfní dinosaury, kteří tuto oblast před asi 210 miliony let obývali poměrně hojně (za příklad stačí rody Euskelosaurus, Melanorosaurus nebo Meroktenos). Zdejší svrchnotriasoví teropodi jim tedy v žádném případě nemohli konkurovat, bude ovšem třeba další výzkum ohledně způsobu života obou druhů, protože existence dvou takto velkých predátorů na stejném území indikuje rozdílnou ekologii nebo zdroje potravy.

Tak či onak, oba rauisuchidi jsou důkazem dominance těchto plazů alespoň na některých územích ještě v pozdním triasu a tedy celkově odlišného pohledu na nástup teropodních dinosaurů. Jejich konkurenceschopnost se rozhodně popřít nedá a zatímco se sauropodomorfové a primitivní ornitischiani rozvíjeli do pestré palety druhů, teropodi zůstávali na podobných místech ve stínu daleko větších dravců.

Studie ale přináší také zajímavý pohled na fyziologii těchto triasových plazů, protože Jihoafrická republika v době jejich výskytu ležela blízko jižního polárního kruhu, kde dosud nebyly fosilie podobných živočichů nalezeny. Přestože víme, že rauisuchidi a obecně pokročilí krokodylomorfové byli evolučně bazálnější než současní krokodýli, tak pravděpodobně inovace jako je polovzpřímený a vzpřímený postoj nebo aktivnější metabolismus jim napomohly k masovému rozšíření během několika málo milionů let.

Fosilie takto velkých zástupců pravděpodobně hned dvou odlišných druhů blízko jižního polárního kruhu, který sice v triasu byl daleko příznivější než dnes, naznačují vyšší energetické nároky organismu a to možná mohlo vést i k jejich zvětšení (společně s nevyplněnými potravními nikami velkých dravců, přísunem potravy, absencí konkurence apod.), protože jejich těla potřebovala v ne tak příznivém klimatu více energie - ve zdrojích je uvedeno, že se Antarktida a jižní polární kruh blížily k jejich fyziologickým limitům.

Zatímco neptačí dinosauři s teplokrevným metabolismem snášeli zdejší klimatické podmínky bez větších problémů, tito rauisuchidi byli ve svém světě zvláštností. Je sice potřeba dalšího výzkumu, ale pravděpodobně tento gigantismus u masožravých nedinosauřích archosaurů úzce souvisí se zdroji potravy (Fasolasuchus, Smok, Prestosuchus) a právě první býložraví dinosauři v Antarktidě rozšířit jejich areál i tam - větší velikost zabraňovala i velkému odchodu tepla z organismu.

Každopádně je studie docela zajímavým příkladem toho, že ještě ve svrchním triasu byly některé oblasti světa opanovány mnohými nedinosauřími obratlovci o značných velikostech a nástup této skupiny byl tedy nerozhodný. Není proto vůbec od věci popisovat i poslední miliony let geologického útvaru trias jako pro dinosaury nepřátelský svět plný jejich konkurentů.

Ve vesmíru nejsou asteroidy ničím významným - existuje velké množství těchto malých planetek a jiných těles, které plují prostorem i ve Sluneční soustavě. A přestože naše planeta nezažila zdaleka tolik srážek jako jiné objekty tohoto solárního systému, o to jsou srážky drtivější a poznamenávající vývoj života daleko silněji a citelněji. Stačí si je vzpomenout na dopad asteroidu Chicxulub a také jiných těles, které dopadaly na Zemi již v permu, kambriu, triasu a existují teorie o jejich dopadu i v jiných geologických útvarech jako je devon a ordovik. Právě v posledních dvou zmíněných byl dopad kosmického tělesa brán i jako příčina hromadných vymírání v těchto dobách, a přestože se od tohoto názoru v současné době většinou upouští, tak v případě kolapsu ordovického života před velkým vymíráním se asteroid ukázal jako jedna z příčin. Dokonce ani nemusel dopadnout na Zemi.

Ordovická fauna i veškeré potravní řetězce utrpěly těžké rány patrně již několik milionů let před počátkem prvního velkého vymírání na konci období ordoviku, mohl za to také příchod doby ledové. Podle studie mezinárodního týmu paleontologů, na základě analýzy dat hornin ze svrchního ordoviku, byla tato radikální změna klimatu, postihující veškeré velké i malé tvory jako je tento zvláštní trilobit Cyclopyge rediviva, způsobena částicemi z kosmického tělesa. Kredit: převzato z webu ResearchGate

V průběhu vývoje zemského tělesa máme geologicky zdokumentováno několik ledových dob, o nichž někteří geologové soudí, že dosáhly svého maxima v hypotetické době tzv. ledové koule, a jedna z nich proběhla i v době středního až svrchního ordoviku. Ledovcová čepička pokryla velmi velkou část jižní polokoule a pravděpodobně byla také jednou z hlavních příčin velkého vymírání na konci ordovického geologického útvaru - příčina této radikální změny byla vysvětlována různě, ale zdá se, že odpověď nalezli paleontologové zkoumající kosmický prach v uloženinách starých 466 milionů let.

Výzkum amerických a švédských paleontologů spočíval v analýze mikrometeoritů nalezených na Antarktidě a sedimentárních hornin ordovického stáří, kde posuzovali přítomnost stejných látek. Prokázání podobnosti obou hornin, mimozemských i ordovických, došli k závěru, že ve středním až pozdním ordoviku na tuto planetu dopadlo velké množství prachových částic předtím rozptýlených v atmosféře.

Překvapivé zjištění bylo, že ale nešlo o pozůstatky nárazu meteoritu nebo komety do Země, protože to byl prach přímo z vesmíru. Podle spoluautora studie, kurátora muzejních sbírek na Chicagské univeritě Philippa Hecka, se do atmosféry dostane v průměru okolo čtyřiceti tisíc tun podobného materiálu - v ordoviku se ale toto množství znásobilo o asi tisíc až deset tisíc. Za několik milionů let by se tedy daly počítat uloženiny tohoto prachu na desítky milionů, což horniny prokazují.

Hlavní autor studie, výzkumník Birger Schmitz z Lundské univerzity, řekl, že tento prach výrazně zasáhl do podoby klimatu na Zemi v době ordoviku. Jak sám říká, korelace regrese mořské hladiny a dramatického nárůstu kosmického prachu (plného izotopů ryze vyskytujících se v asteroidech a v kosmu) je perfektně načasovaná. Prach mohl údajně ovlivnit klimat na nejméně dva miliony let.

Původcem byl přitom asteroid relativně velmi vzdálený, který se rozpadl mezi oběžnou dráhou Marsu a Jupitera před oněmi 466 miliony let.

Svět se po dostání tak obrovského množství částic do atmosféry dostal do stavu, kdy se snížil přísun slunečního záření a tím pádem se rapidně snížila teplota i hladina oceánů. Začala tedy ordovická doba ledová, která se stala po dlouhé době první, která výrazněji zasáhla do evoluce organismů ve světových oceánech. Na druhou stranu, vědci přicházejí s tvrzením, že změny sice byly velké, ale zároveň postupné a tedy pro život snesitelnější.

Dokonce, jak tvrdí Heck, existují doklady pro rozsáhlý rozvoj života pod měnícím se a chladnoucím světem. Tento scénář se velmi podobá tomu, jaký předpokládají paleontologové a geoklimatologové pro rozvoj složitějšího života v době již zmíněné sněhové koule. Likvidační nástup ordovické doby ledové tedy byl až v době velkého ordovického vymírání.

Do určité míry srovnávají také tuto změnu klimatu s tou, která nastala po dopadu Chicxulubu a byla velmi rapidní a ničivá. Právě tento velmi rychlý spád podopadových událostí byl jedním z faktorů pro vyhynutí velkého množství především velkých obratlovců, ale v ordoviku nebyla tato změna náhlá a dokonce do určité míry vyrovnala oteplující se klimat.

V neposlední řadě se objevily také zajímavé návrhy, že podobné rozvíření kosmických částic v současné atmosféře by mohlo zastavit globální oteplování palčivě trápící celý svět. Problém ovšem tkví i v jiných skutečnostech, než pouze stále silnějšímu dopadu slunečních paprsků na zemský povrch a sami autoři tento názor odsuzují.