Známý kamenolom v polské Opoli nedaleko českých hranic ve Slezsku už na světlo světa vydal mnoho úžasných fosílií z doby nejsvrchnejšího triasu, ať už to byli temnospondylní obojživelníci, dávní dinosauromorfové, obří příbuzní krokodýlů nebo i neptačí dinosauři. Zvláštní byl ale také objev něčeho jiného, před deseti lety tam vědci nalezli fosílii obřího druhu dosud neznámého dicynodonta. Odhadovali, že byl velký jako hroch, dva dny po jeho vědeckém popisu ale víme, že Lisowicia byla velká minimálně jako malý slon.

Takto mohl druh Lisowicia bojani působit v pozdně triasové krajině. Ačkoliv byl vysoký jako slon a vážil stejně tolik, šlo o docela mírného býložravce, který díky své velikosti asi neměl mnoho nepřátel. Kredit: Karolina Suchan-Okulska, převzato z webu Science

Dicynodonti byli velmi rozmanitou skupinou s velkým evolučním potenciálem, objevili se na sklonku středního permu asi před 270 miliony let a properovali skoro po celý trias. Byla to první skupina terapsidů a větších suchozemských obratlovců, která se přizpůsobila na pojídání rostlinné hmoty, jak dokazuje právě obří druh z Polska, tak je nedokázali plně vytlačit ani stále se rozrůstající sauropodomorfní dinosauři.

"Mysleli jsme si, že savci a jejich blízcí příbuzní v době od středního do pozdního triasu začali ustupovat do ústranní, zatímco se objevovaly první velké druhy dinosaurů, kteří se rozrůstali do stále dalších forem. Tohle je příběh, který jsem často opakoval na svých přednáškách studentům, ale zdá se, že ho budu muset přehodnotit," řekl Stephen Brusatte z The University of Edinburgh. Tento paleontolog už po delší dobu zkoumá polské nálezy z pozdního triasu a stojí například i studií týkající se výskytu herrerasauridů v Opoli.

Lisowicia svými rozměry překonává své ostatní příbuzné z čeledi Stahleckeriidae a dicynodonty vůbec, velikost menšího exempláře byla odhadnuta na velikost většího hrocha a toho většího na velikost slona. Z pozůstatků lebky, obratlů, žeber, chodidel a  kostí končetin víme, že tento tvor vážil až devět tun, byl vysoký 2,6 metru a 4,5 metru dlouhý. Stává se největším dosud známým nedinosauřím obratlovcem, který chodil po pozdním triasu, a také největším terapsidem, který byl kdy objeven (vyjma savců). Byť šlo o živočicha s postavou nosorožce a docela hrozivým zjevem se zobanem a dvěma velkými kly, pravděpodobně byl neškodný, když ho něco nerozdráždilo.

Tento dicynodont navíc vykazuje velmi zajímavý znak, jeho nohy byly umístěny přímo pod tělem jako velkých býložravých dinosaurů. Nebyly vybočené do stran ani nepodpíraly tělo v polorozkročeném postoji, silně stály pod tělem jako sloupy a představují poměrně unikátní příklad toho, že se evoluční trend pro lepší uneení váhy poprvé nerozšířil jen u neptačích dinosaurů.

Formálního popisu lisowicie se ujali paleontolog Tomasz Sulej z Ústavu paleobiologie Polské akademie věd ve Varšavě a paleotologové Jerzy Dzik a Grzegorz Niedźwiedzki z Institutu Paleontologie na Uppsalské univerzitě ve Švédsku, kteří také vykopali fosílie z jílových hornin u Lisowic. Výzkum zde začal na základě tipu již roku 2006, o dva roky později byl oznámen objev tohoto dicynodonta.

"Nejdříve jsme si mysleli, že by mohlo jít o fosílie neznámého druhu sauropoda. Fragmenty a kosti byly totiž tak velké, že bylo snad nemyslitelné je připisovat jiné skupině pozdně triasových živočichů," vyjádřil se k tomu Sulej. Jenže fosílie jasně ukazovaly něco jiného, šlo o neznámého dicynodonta, ale daleko většího než všichni dosud známí. Bohužel, jejich diverzita na konci triasu spíše klesala, nicméně v poslední době přibylo pár objevů těchto zvířat a možná, že nezmizeli úplně.

"Neoodiskutovatelně je tu ještě hodně co objevovat. Kolik překvapení nás vlastně ještě může čekat?" říká Niedźwiedzki. Paleontologové se teď chystají na vykopávky na Ukrajině a v Evropské části Ruska, jelikož věří, že zde mohly před triasovým vymíráním žít ještě docela početné populace dicynodontů. A kdo ví, jestli se další Lisowicia nenajde i na našem území...

Samozřejmně dnes velmi bezpečně víme, že sauropodi nebyli vodní živočichové a ani semiakvatičtí, jak se o nich dříve s oblibou tvrdilo. Tito plně suchozemští tvorové byli největšími živočichy, kteří se procházeli po suché zemi, ačkoliv někteří jejich zástupci byli podstatně menší. Až na gigantický nově popsaný druh Maarapunisaurus fragilimus byla například čeleď Rebbachisauridae plejádou poměrně menších sauropodů, o to však byli zvláštnější a jeden nový rod objevený v Argentině to potvrzuje.

Rebbachisaurid Lavocatisaurus agrioensis se svými mláďaty. Nově objevený druh malého sauropoda z Argentiny představuje další dobrý důkaz rodičovské péče sauropodů. Převzato z webu Sci-News

Paleontologický tým vedený Josém Canundem popsal nový druh Lavocatisaurus agrionensis na základě fosilních zbytků ze souvrství Rayoso v Argentině. Podle autorů šlo o živočicha dlouhého přibližně 12 metrů, fosílie mláďat v okolí dospělce ukazují na délku přibližně 6-8 metrů. Výzkum dalších fosilních mláďat sauropodů dokládají, že při růstu značně připomínala zmenšené verze dospělců, tento tvor nebyl vyjímkou.

Navzdory tomu, jak může působit objev tohoto tvora nenápadně, se dá říct, že je vlastně docela zajímavý, jelikož poskytuje o něco bližší představu o stavbě lebky, končetin a krčních obratlů a také o možné rodičovské péči těchto zvířat. V tuto chvíli se jeví jako pravděpodobné, že narozdíl od svých diplodocidních příbuzných se rebbachisauridi pohybovali spíše samotně jako dnešní nosorožci nebo žirafy, pečovali o mladé spíše v rodinách než ve stádech.

"Nalezli jsme mnoho kostí lebky, čenichu, čelistí a také spousty zubů, nalezli jsme také kosti očních důlků, a díky tomu jsme mohli provést detailní rekonstrukci lebky. Mimo nich byly nalezeny i kosti obratlů krční páteře, ocasní páteře, kosti končetin a několik žeber," k nálezu řekl dr. José Carballido z CONICET-Egidio Feruglio Museum.

Není asi velkým překvapením, že fosílie byly nalezeny v provincii Neuquén, která již vydala mnoho fosilních zbytků nejen sauropodů. Přesná lokalita je poblíž městečka Agrio del Medio, v tom samém souvrství byly ještě nalezeny fosílie sauropoda rodu Rayososaurus a zdejší horniny vydaly také fosílii nějakého nespecifikovaného ceratosauriana.

Přinejmenším zajímavé je také to, že narozdíl od většiny svých příbuzných žil v poměrně suchém prostředí. Sedimenty, ve kterých byl dospělý jedinec s dvěma mláďaty nalezen, představují vyschlou lagunu, kde pravděpodobně zemřeli suchem a nedostatkem potravy. A navíc je sem nemohla přenést voda, všichni tři jedinci zde pošli snad ve stejný čas a voda je překryla až později. Zbytek prostředí byl před 110 miliony let velmi suchý. Vědce biotop lavokatisaura vysloveně překvapil.

"Sice se odhaduje, že rebbachisauridní sauropodi dokázali přežít v daleko drsnějších podmínkách než jiné druhy jejich příbuzných, ale nemysleli jsme, že by to moho zajít do takových extrémů. Byli jsme překvapeni, když jsme fosílie našli v těchto sedimentech, jelikož by se sem paleontologové jen tak nepodívali," vyjádřil se paleontologický tým.

Po více než 160 let říkáme tvorovi, jež podpořil ještě tehdy čerstvou evoluční teorii jako spojnice mezi ptáky a neptačími dinosaury, Archaeopteryx lithographica a jeho "bratrovi" Archaeopteryx siemensii, německy pak oba nazývání jako první pták neboli urvogel. U obou druhů se vědci shodovali, že mají velmi blízko k počátku ptáků, zdánlivě primitivní prapták byl ale považován spíše za blízkého příbuzného předka ptáků. Jenže nová popisná studie slovenského paleontologa dr. Martina Kundráta toto tvrzení poupravuje, možná i vyvrací.

Rekonstrukce druhu Archaeopteryx lithographica podle moderních zjištění. Dnes například víme nejen to, že ve zbarvení se podobal vráně nebo vlaštovce, ale také výzkum z března tohoto roku potvrzuje, že uměl létat o něco hůř než dnešní ptáci. Třepotavě ale přece. Kredit: Christopher DiPiazza

Dodnes je známo 12 exemplářů urvogela, leží v muzeích po celé Evropě, ale jeden je mezi nimi vyjímečný. Číslo 8, známý jako Daitingský exemplář, byl totiž prozkoumán týmem paleontologů z Univerzity Pavola Josefa Šafárika v čele s již zmíněným Martinem Kundrátem pomocí synchrotronického mikrotomografického snímání. Přinesl zajímavý výsledek, tento exemplář totiž vůbec nepatří druhu A. lithographica, ale naprosto novému druhu. Druhu Archaeopteryx albersdoerferi, který tak mohli popsat.

"Na tomto jedinci jsme odhalili, že je fyzicky daleko bližší ptákům než ostatní známé exempláře. Odlišné evoluční znaky a zjištěné odchylky v anatomii tohoto exempláře potvrdily, že jde o nový druh, který jsme se rozhodli pojmenovat Archaeopteryx albersdoerferi," vyjádřili se vědci k objevu.

Zmíněné anatomické znaky zahrnují spojení lebečních kostí, odlišné uspořádání pektorálních kostí a kostí křídel a také metakarpálních a karpálních kostí, tedy zápěstí. Tyto znaky jsou daleko patrnější u dnešních ptáků, ale u ostatních exemplářů archeopteryxe schází, čímž u Daitingského jedince dostávají punc jedinečnosti. Také je nejmladším ze všech dosud známých exemplářů, což značně podporuje zavedení nového druhu.

"Tento vzorek se dost liší od všech ostatních, nalezené adaptace poukazují na daleko efektivnější let," uvedl spoluautor popisné studie dr. John Nudds z Manchesterské univerzity.

"Ve své podstatě jsme jen objevili ptáka, který byl daleko lépe přizpůsoben k létání, než jeho evoluční předchůdce. A proto jsme ho popsali jako nový druh archeopteryxe. Když jsme ho zkoumali, mohli jsme poprvé vidět všechny kosti a zuby i jejich vnitřní struktury," řekl dr. Kundrát.

Vědci také vyzdvihávají velmi užitečnou metodu synchrotroní mikrotomografie, která dokáže zjistit velmi detailní struktury, které jsou ukryty i ve velmi tvrdých horninách.

"Kdykoli objevíme takzvaný chybějící článek, ptáme se, co bylo předtím, a co bylo po něm. Vlastně vytváří jen dvě další prázdné evoluční vazby, které musíme vyplnit. Nový druh archeopteryxe potvrzuje, že byl prvním ptákem a ne pouze nějakým proto-ptákem nebo opeřeným neptačím teropodem, jak se někdy tvrdí. Teď to víme jistě," dodali vědci.