Obří varan druhu Megalania prisca se vyskytoval v Austrálii ještě před čtyřiceti tisíci lety, byl zde vrcholovým predátorem ne nepodobným třeba křídovému druhu Tyrannosaurus rex. V jeho pozadí se ale rozvíjel i jiný nebezpečný lovec, predátor, který snad byl ještě účinnějším dravcem než tento obří ještěr. Mezi veřejností se mu říká lev vačnatý nebo vakolev, odborný název však zní Thylacoleo carnifex. O tomto živočichovi jsem již psal v souvislosti s jeho loveckou taktikou, vědci se však donedávna přeli o to, zda za jeho vyhubení může změna klimatu nebo nástup člověka. Podle moderních výzkumů se zdá, že platí spíše první předpoklad.

Takto nějak mohl Thylacoleo útočit na své oběti, často se jimi stávali právě velcí vačnatci jako Diprotodon nebo Zygomaturus jako na obrázku. Byť to byl jejich o dvakrát menší a nejméně desetkrát lehčí příbuzný, zabíjel velmi rychle a nemilosrdně. Převzato z Wikipedie.

Vědecký tým Vanderbiltské Univerzity v čele s paleontoložkou dr. Larisou DeSantisovou detailně chemicky zkoumal kosti známých exemplářů vačnatého lva a jejich rozbor přinesl možné vysvětlení, proč tento predátor navždy zmizel z australského území.

 Dříve vědci předpokládali, že toto zvíře padlo za obšt bezohlédnému vpádu člověka jako drtivá většina megafauny v Austrálii, před 40 000 tisíci lety odsud zmizela prakticky všechna velká zvířata. Lidský faktor je tu na místě, to nepopiratelně, ale dosud nebylo jasné, jak moc přispěl k vyhynutí tylakolea.

"Chemický rozbor kostí a zubů jen potvrdil, že Thylacoleo byl lovcem ze zálohy. Vrhal se na svou kořist ze stromů a to se mu právě mohlo stát osudným. Když se vlivem sucha změnila krajina, stal se méně účinným predátorem, kterému hrozilo vyhynutí," vyjádřila se dr. DeSantisová.

Studie přináši další fakta, zmíněný chemický rozbor jasně ukázal, že obýval lesnaté porosty s vyššími stromy a v otevřené krajině se prakticky nepohyboval. Tomu odpovídá i stavba kostry, jeho přední i zadní končetiny nejsou stavěné na rychlý běh a hnání se kořistí, navíc i protistojný prst předních končetin by mu spíše překážel a byl by mu přítěží.

Autoři zároveň poukazují na to, že změna klimatu může být smrtelná i pro ty nejsilnější predátory. Pro další vačnaté lovce australského kontinentu a Tasmánie pravděpodobně nebyla zhoubným faktorem malá specializace, u vakovlka neboli tasmánského tygra fungovala díky možnosti lovu v otevřené krajině a jeho většímu potravnímu rozpětí. Tohoto predátora ale prokazatelně vyhubili lidé.

Naopak Thylacoleo byl daleko specializovanější než dnešní afričtí lvi, díky jeho zvláštnímu chrupu a velkým drápům je dokonce považován za nejspecializovanějšího masožravého savce všech dob. Přes jejich poměrově větší mozek a daleko strašlivější způsob zabíjení by asi oproti dnešnímu králi zvířat neobstáli. Faktor přílišné specializace se znovu potvrdil, vačnatý lev, který nejen přežil příchod prvních lidí na Australský kontinent, ale dokonce je snad i lovil, vyhynul díky masivní změně klimatu, která zahýbala ekosystémy celého světa.

Tento rok je poměrně přelomový, alespoň, co se týče systematiky sauropodních dinosaurů. Na základě nových nálezů (Ingentia prima z Argentiny) byla totiž určena nová čeleď Lessemsauridae, která sdružuje první velké druhy sauropodů, a ukazuje tak, že vývoj velkých forem neptačích dinosaurů je daleko starší, než jsme předpokládali. A patří do ní i nově nalezený spodnojurský obr z hranic Lesotha a Jihoafrické republiky, Ledumahadi.

Přibližná podoba nově objeveného druhu sauropoda, který se před 200 miliony let procházel po oblasti dnešní Jihoafrické republiky a nejspíš také Lesotha.

Jak už s paleontologickými nálezy bylo, je a nejspíše ještě dlouho bude, fosílie ledumahadiho byly objeveny již v roce 1988 na území provincie Svobodný stát v souvrství Clarens, datujeme ho do nejspodnější jury stupňů hettangu a sinemuru, tedy do doby před 200-195 miliony let. Toto jihoafrické souvrství leží jen několik stovek metrů od hranic státu Lesotho. Pozůstatky dlouho ležely pozapomenuté v depozitáři, než se na ně v tomto roce zaměřil paleontologický tým, jež přišel se zajímavými poznatky.

"Toto zvíře nám ukazuje, že sauropodi měli našlápnuto k největším suchozemským živočichům už ve spodní juře před dvě stě miliony let," vyjádřil se k popisné studii prof. Johan Choiniere z Evolutionary Studies Institute, která spadá pod Witwatersrandskou univerzitu.

"Mnoho velkých dinosaurů chodilo po čtyřech, ačkoliv jejich předkové byli dvounozí. Paleontologové vždy chtěli přijít na to, kdy se tento evoluční trend změnil, ale dosud to nebylo možné. Teď už ale můžeme učinit jasné závěry," řekl prof. Roger Benson ze stejného institutu jako jeho výše zmíněný kolega.

Poprvé bylo držení ledumahadiho těla pro paleontology tak trochu záhadou. Toto zvíře vážilo zhruba 12 tun, v bocích měřilo 4 metry na výšku (tedy více než u největšího dobře známého tyranosaura), ale jeho končetiny se nepodobaly končetinám jeho příbuzných, dokonce se nepodobaly ani končetinám vyspělejších sauropodů. Nebyly totiž umístěny přímo pod tělem, aby rovnoměrně nesly váhu, ale vybočeny trochu do strany a byly také velmi robustní. Podobaly se proto spíše končetinám prosauropodů.

Pomohly až zátěžové testy na kosti končetin, které odhalily, že šlo o primárně čtyřnohého tvora, kterému však nedělalo problém se chvílemi vztyčit na zadní. Vědci také dodávají důležitý fakt, toto zvíře bylo ve své době jedním z největších, ne-li vůbec největší, živočichů, kteří se pohybovali po souši.

"Teď už jasné, že evoluce sauropodů nebyla přímá, jak jsme si dříve mysleli. A fakt, že se kvadrupedalita u sauropodů vyvinula dvakrát přinejmenším potvrzuje, že tento evoluční trend byl velmi užitečný a rozšířený," dodává prof. Choiniere.

Jistě si mnozí vzpomínají, že byl za největšího nelétavého ptáka všech dob označován novozélandský gigant moa. Tento mírumilovný, zhruba tři a půl metru vysoký obr obýval oba ostrovy ještě do nedávných dob, než ho vyhubili příchozí Maorové a jeho populace zdecimovala i nově příchozí zvířata jako psi nebo krysy. Naopak nejhmotnějším ptákem byl pravděpodobně madagaskarský Aepyornis, potkal ho podobný osud jako moa, ale zajímavé je, že na tomto ostrově, který dělí od Afriky jen Mosambický průliv, byly nalezeny pozůstatky jiného obra, který oba dva výše zmíněné ptáky mohl předčít.

Skoro čtyřmetrový moa druhu Dinornus maximus patří k vůbec největším nelétavým ptákům vůbec, není-li tím vůbec největším. Sebere mu ale snad nově popsaný madagaskarský druh tento titul? Kredit: Nobu Tamura

Z ostrova Madagaskar byli dosud známy dva rody nelétavých aepyornitidů, obřích nelétavých ptáků, konkrétně zmíněný epyornis a také jeho menší příbuzný Mullerornis, oba se zde procházeli do pleistocénu do sedmnáctého století.

Vědci James Hanford a prof. Samuel Turvey ze Zoologické společnosti Londýnského Institutu Zoologie však znovu prozkoumali holotyp údajného druhu Aepyornis titan, který byl roku 1894 popsán paleontologem C. W. Andrewsem a mělo se zato, že jde o notně přerostlého jedince druhu Aepyornis maximus. Jenže nová popisná studie toto vyvrací a přichází s novým zjištěním.

Oba vědci studovali mnoho fosílií madagaskarských sloních ptáků, po celém světě studovali a prozkoumávali stovky různých kostí a subfosilních pozůstatků, přičemž se začali domívat, že ve skutečnosti nežily na Madagaskaru dva druhy těchto obrů, ale rovnou tři. Toto značně pozměnilo pohled na taxonomii a evoluci těchto ptáků, za více než 80 let je to první velká změna, která se v této čeledi udála.

Nová studie popisuje druh Vorombe titan, sloního ptáka vysokého tři metry a vážícího zhruba od 730 do 800 kilogramů. Je tak daleko hmotnější, než dosud nejtěžší známý epyornis a přitom zhruba stejně velký, pravděpodobně tak nešlo o nijak atleticky zdatného tvora, ale spíše velkého pomalého býložravce, jež se na svou dobu podobal například mamutům v Eurasii a Americe, toxodonům na jihoamerickém kontinentě nebo velkým diprotodontům v Austrálii.

Autoři také poukazují na úpadek ostrovní megafauny po vymření těchto zvířat, důsledky si v podobě snížené diverzity a ostrůvkovitosti zdejších rostli nese Madagaskar dodnes. Vědci to připisují například tomu faktu, že velcí sloní ptáci dokázali svým trusem úspěšně rozšiřovat semena a rostlinnou biomasu po částech ostrova, kam by se jen za pomocí větru nedokázaly dostat. Spolu s tím dodávají, že je velmi důležité znát historickou biologickou rozmanitost, abychom mohli zachovat i dnešní ohrožené druhy.