Hmyz (Insecta) je nejen nejpočetnější skupinou živočichů, ale také kladem s velkými tvarovými variacemi těla a množstvím případů skutečně zvláštní morfologie. Konečně, i na našem území žije tak pestrá tvarová paleta těchto druhů, mezi nimi i například kudlanky nábožné (Mantis religiosa) nebo velké druhy tesaříků (Cerambycidae). Je ale poměrně jasné, že dalo širší tvarové variace se u hmyzu vyskytují v klimatických pásmech blíže rovníku - v tropických deštných pralesích, subtropech, na savanách i v pouštích. Svým prehistorickým zjevem je známa novozélandská weta a jeden z takto označovaných druhů, Deinacrida heterocantha, je dokonce nejtěžším, dosud objeveným zástupem hmyzu s váhou až 71 gramů. Nedaleko od tohoto velkého hmyzu s dávnověkým zjevem se pohybují i strašilky (Phasmatodea), které jsou také ztělesněním zvláštních tělesných tvarů a celkové morfologie hmyzu, protože je obecně známo, že se jejich tělesné tvary podobají větvičkám, listům, stonkům a jiným částem rostlin. Mimo toho, že se kvůli těmto důvodům mohou chovat jako zajímaví terarijní živočichové, tak jde zde především o mimiku a schopnost skrýt se před predátory v jejich přirozeném prostředí. Není důvod se nedomnívat, že podobné vlastnosti se u hmyzu i jiných členovců (Arthropoda) nevyskytovaly i v minulosti, dokonce přímo zástupce některých vývojových linií s těmito znaky a to někdy i se značným stářím. A další příklad mimiky u hmyzu jako obrany proti predátorům byl nalezen ve vrstvách střední jury, geologického věku bathon, před 165 miliony let ve známých nalezištích souvrství Tchiao-ťi-šan. Zhodnotila jej popisná studie nového druhu z řádu síťokřídlých (Neuroptera), jehož křídla dokázala imitovat podobu místních druhů lišejníků.

Oblast současné provincie Vnitřní Mongolsko v Číně je polopouštní až stepní krajinou s výrazným vlivem kontinentálního klimatu, v jurském období ovšem byla subtropickým a poměrně vlhkým skleníkem s velice bohatým životem. Ačkoliv se mezi širokou veřejností nejvíce proslavily zdejší nálezy ptakoještěrů (Pterosauria) a primitivních, ptákům podobných dinosaurů (Dinosauria), zdejší nálezy hmyzu jsou také velmi bohaté a nový zástupce to potvrzuje. Na rekonstrukci je zobrazený v jeho přirozeném habitatu - krytý dojmem lišejníku. Kredit: převzato z webu Sci-News

Schopnost splynout s prostředím se v průběhu evoluce ukázala jako poměrně dobrá strategie přežití a řádnými příklady jsou mnohé dnešní druhy živočichů. Ať už mezi obratlovci jako chameleony (Chamaeleonidae), některými druhy ještěrů (Sauropsida) nebo nepřeberným množstvím ryb (Euteleostomi), tak je velmi rozšířena mezi bezobratlými živočichy a to v mořském i suchozemském prostředí. Za pomyslné mistry tohoto oboru by se dali označit zástupci hmyzu, jehož někdy podivné tvary jsou velkým lákadlem pro teraristy i nadšence pro entomologii. Nepřeberné množství tvarů i velikosti mezi touto skupinou je zapříčiněno dlouhou evoluční cestou, na kterou nastoupila po svém přesunu z vodního prostředí v době raného mladšího paleozoika, ve spodním devonu. Vzhledem k tendencím evoluce živočichů lze předpokládat, že se na cestu k terestrickým ekosystémům vydali ještě dříve, nicméně dnes i v minulosti se jejich vývojové šlépěje ubírali do vodního prostředí znovu. Jde o jeden z dalších důkazů toho, že jde o skupinu velice přizpůsobivou. S nimi se na “suchou zem” pomalu přemisťovaly i další organismy jako jednoduché rostliny, játrovky, červi nebo lišejníky, s nimi souběžně hmyz v různých podobách koexistuje a vytváří jednotlivé části příček potravního řetězce.

Právě lišejníky jsou jednou ze skupin, které v terestrických sedimentech existují od doby před zhruba 400 miliony let, geologický věk ems, a od této doby se příliš nezměnily. Provázejí tyto a většinu suchozemských paleoekosystémů už velice dlouho a svědčí jim vlhký klimat, i z tohoto důvodu je můžeme nalézt také v době mesozoika. Nutno ovšem podotknout, že jejich fosilní záznam je poměrně strohý. Na některých místech byl pro ně ideální, vlhký a po část roku i mírnější klimat, například v současné severní Číně v ložiscích Daohugou výše zmíněného souvrství Tchiao-ťi-šan.

Mezi zdejší zástupce lišejníků patří taxon Daohugouthallus, který vytvářel větévkovité uspořádání svého povrchu a usazoval se na stromových kmenech, skaliskách či trouchnivějícím dřevě. Nebylo by od věci se domnívat, že některý ze zdejších druhů si právě na hojných zástupcích flóry nebo lišejnících nevyvinul mimiku chránící ho před predátory. Podle autorů popisné studie nového druhu ze vzdáleného příbuzenstva známých zlatooček obecných (Chrysoperla carnea). Nově popsaný druh má zvláštní rodové jméno Lichenipolystoechotes, a dle vědců představuje první přímou prokazatelnou interakci mezi živočichy a lišejníky v případu mimiky.

Vedoucí autor studie, Hui Fang z Capital Normal Univerzity v Pekingu, poukazuje na fakt, že dosud nebyla nalezena dostatečně zachovalá či prokazatelná fosilie poukazující na podobný případ interakce mezi lišejníkem a zástupcem hmyzu. Odkazuje také na chabý fosilní záznam těchto organismů.

Nálezy v čínských vrstvách ovšem odhalily zajímavé zástupce síťokřídlého hmyzu, který ve střední až pozdní juře zažívá poměrně znatelnou evoluční radiaci. Například zástupci čeledi Kalligramatidae existovali ve stejnou dobu a silně připomínali dnešní motýly (Lepidoptera), nově popsaný taxon se ale svým vnějším vzhledem podobal více již zmíněným zlatoočkám.

Jemnozrnné sedimenty ukázaly velmi jemné detaily na blanitých křídlech, které svým tvarem připomínaly lišejníky nalezené v této oblasti. Dokonce, přímá asociace výše zmíněného taxonu lišejníku Daohugouthallus a fosilií rodu Lichenipolystoechotes přivedla paleontology na myšlenku, že tyto dva druhy spolu mohly tvořit ekologický vztah mimika a napodobovaného. Rozbor nálezů tuto domněnku potvrdil a dokázal, že oblast, kde tento druh hmyzu existoval byla dokonce na lišejníky bohatá, což není na druhohorní prostředí zcela typické.

Práci uzavírají tím, že na novém druhu hmyzu můžeme poprvé demonstrovat jev, který je dnes poměrně běžný mezi touto skupinou, a rozšiřují naše povědomí o tomto soutěžení mezi predátorem a jeho kořistí, která se uměla maskovat. Jurský síťokřídlý je také jedním z dalších, pozoruhodně zachovaných exemplářů hmyzu a členovců (Arthropoda) z tohoto souvrství ve Vnitřním Mongolsku (za další lze jmenovat například rody Pseudopulex nebo Mongolarachne), a pokud budou podobné nálezy přibývat, rozhodně nebude posledním.

S podivem můžeme shledat, že v současném roce získáváme stále více informací o reprodukční biologii neptačích dinosaurů (Dinosauria). Můžeme k tomuto tématu započítat několik nových zajímavých faktů, jako je objev patrně nejmenších dinosauřích vajec všech dob, zjištění, že původní typ vaječné skořápky u těchto živočichů nebyl vápenatý, nýbrž blanitý a měkký, a také jsme se například dozvěděli i několik informací o ontogenezi pánů druhohorního světa. Nově se k tomuto tématu musí počítat i studie, na které se významně podílel slovenský paleontolog Martin Kundrát z Univerzity v Bratislavě, o němž byla na blogu řeč v souvislosti s popisem nového druhu rodu Archaeopteryx, a jejíž výsledek je objev velice zvláštní struktury na přední části lebky a čenichu i embryií neptačích dinosaurů. Ve franšíze Jurského parku jsme mohli vidět i některé zárodky neptačích dinosaurů, a přestože nešlo o sauropody (Sauropoda), o kterých studie pojednává, tehdy dobře dokázaly rekonstruovat podobu ještě nenarozených mláďat této skupiny. Nově je ovšem pravděpodobné, že dinosauři, jejichž vejce byla chráněna pevnou skořápkou, měli obdobu vaječného zubu známého kupříkladu u ptáků a krokodýlů (Aves et. Crocodylia), a hypotéza na toto téma vzešla z prokazatelného a poměrně unikátního nálezu. Paleontologové totiž dokázali rekonstruovat drobnou, jemnou lebeční strukturu nenarozeného mláděte neznámého druhu titanosaura (klad Titanosauria) z 80 milionů let starého, odpovídajícího geologickému věku kampán. Na něm nalezli cosi překvapivého - uchycení ke 2 růžkům v přední části lebky, struktury u sauropodů dosud utajené.

Reprodukční biologie sauropodních dinosaurů je vědecké obci známa především z nálezů fosilních vajec, jejichž původci byli z kladu Titanosauria. Jejich snůšky byly nalezeny ve Francii, Španělsku, Číně, Indii i na některých jiných místech, ale nejznámnější pocházejí z lokality Auca Mahuevo v Argentině, kde je nakladli titanosauři v době před zhruba 83 miliony let. Zde se také v Argentině nachází druh Saltasaurus loricatus obývající toto území o několik milionů let později, k samému konci křídové periody. Juvenilní jedinci sauropodů jsou posléze známí z více skupin, ale stále jsou nejlépe poznáni z kladu titanosaurů, také nález embrya dosud neznámého zástupce této skupiny ukázal, že morfologie ještě nenarozených jedinců byla velmi neobvyklá. Kredit: Luis Rey

Reprodukce sauropodů nebo ještě obecněji neptačích dinosaurů byla po dlouhou dobu z paleontologických nálezů záhadnou skutečností, ale ještě před rozpoznáním většiny velkých objevů v tomto směru se na něj objevovaly různé názory a hypotézy. Konkrétně, z hlediska sauropodů jsou jejich vejce a úlomky z nich poměrně dlouho známou skutečností a již v roce 1869 je popisuje francouzský paleontolog Phillipe Matheron z oblasti Provence (samotný objev těchto fosilních vajec ovšem je starší, poprvé jsou v tomto regionu objevovány v roce 1846 a později ve 40. letech 19. století). Naznačil tím dlouhou historii objevů fosilních vajec sauropodů spjatých s titanosaury, protože patrně správně přiřadl tato fosilní vejce druhu Hypselosaurus priscus, kterého na sklonku 60. let popsal, ačkoliv ho původně považoval za plaza spíše podobného krokodýlům než právě sauropodním dinosaurům, které věda v tuto dobu vlastně také neznala v takové podobně jako ta současná. Nemluvě o tom, že pojmy jako Titanosauria nebo ootaxony ještě stále neexistovaly a vědecké poznání tedy s nimi nemohlo hospodařit. Také, vědcům trvalo několik dalších dekád, než správně určili v Provence nalezená vejce, ale posléze se k nim přidalo množství dalších nálezů z různých a poněkud exotických koutů světa. Spíše pro zajímavost přidám, že ještě na počátku minulého století se část vědecké veřejnosti domnívala, že sauropodi rodili živá mláďata do vody, viviparitu (živorodost) těmto gigantům druhohorního světa přisoudil také Robert T. Bakker a částečně tuto myšlenku oživil v 80. letech minulého století. Dnes ovšem víme, že tomu tak s největší pravděpodobností nebylo.

Nutno podotknout, že známe juvenilní jedince sauropodů z několika různých čeledí (Diplodocidae, Camarasauridae, Brachiosauridae), nejlépe známí jsou právě z kladu Titanosauria, kde dokonce jsme byli v posledních letech schopni rekonstruovat podobu jejich právě vylíhlých mláďat u rodu Rapetosaurus ze svrchnokřídového Madagaskaru. Poskytují okno k tomu, jak bychom měli rekonstruovat podobu ontogeneze těch největších živočichů, kteří kdy po suché zemi chodili.

Nyní ovšem měla již výše zmíněná vědecká skupina k dispozici cosi úžasného, patrně nejkompletnější a nejlépe zachovanou lebku sauropodního embrya, která byla dosud objevena. Její stáří je zhruba 80 milionů let a byla nalezena v Argetině a bohužel nevíme přesné místo nálezu, takže případné korelace jsou předmětem debat. Fosilie totiž byla z Argentiny, či spíše z Patagonie, vyvezena nelegálně a zpět do této jihoamerické země byla teprve repatriována, v současnosti je uložena ve sbírkách Museo Municipal Carmen Funes v Plaza Huincul pod dohledem známého paleontologa Rodolfa Corii.

Nic to ovšem nemění na faktu, že jde o nález zatím unikátní, jde o první kompletní lebku sauropodního embrya, a bez vhodného ekvivalentu na jiných místech světa, rekonstrukce lebky tohoto malého sauropoda totiž paleontology překvapila. Její délka dosahuje přitom jen 2 centimetrů.

Známe některé nálezy skutečně drobných sauropodních embryií ještě ve vejcích a v minulosti jsme na nich mohli pozorovat i drobné detaily jako přítomnost zubů v čelistech už v tomto útlém věku, tedy již po vylíhnutí byla schopna sama mechanicky zpracovat potravu. Dalším zajímavým faktem o sauropodních mláďatech starých pouze několik týdnů až měsíců po vylíhnutí je pravděpodobná schopnost některých z nich (u rodů Apatosaurus nebo Brontosaurus) běhat pouze po zadních končetinách, jako umí současný bazilišek zelený (Basiliscus plumiformis). Ke zvláštní morfologii sauropodních "novorozenců" se ale také přidává znak, který autoři na fosilii mohli rekonstruovat.

Zde právě má slovenská a také trochu československá paleontologie svůj podíl na celém objevu, skeny synchrotronové počítačové mikrotomografie byly totiž pořízeny v laboratořích PaleoBioImaging Lab při Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. V tuto chvíli k výzkumu nastoupili i slovenský paleontolog, již výše zmíněný Martin Kundrát, jako spoluautor studie a také Vladimír Rimbala, který se na ní též podílel jako tvůrce obrazového doprovodu (můžeme jej znát například z postu výtvarníka a ilustrátora knih o neptačích dinosaurech z dílny Vladimíra Sochy, s oběma jsem měl tu čest se již setkat).

Snímkování odhalilo něco úžasného - detaily jako zuby usazené v jamkách, částečně kalcifikované kůstky vyvíjející se mozkovny a dokonce také cosi jako původní svalovinu v temenní části lebky ve zkamenělém stavu. Především ovšem dokázalo přinést první trojrozměrný model embrya dinosaura z kladu Sauropodomorpha, což je velice význačné a tvoří tak nový milník ve výzkumu této skupiny neptačích dinosaurů.

Odborná práce je ovšem v současnosti předmětem zájmu především pro další 2 významná zjištění.

První z nich je objev, že sauropodní dinosauři vlastnili při vylíhnutí stereoskopické (binokulární) vidění. Prokázaly to očnice otočené směrem dopředu a posunuté nozdry tak, aby právě výhledu nebránily. Již výše zmíněný Rapetosaurus krausei prokázal, že u sauropodů nebo titanosaurů nejméně bychom nemohli čekat znaky nově narozených jedinců nebo embryí podobné se savci (velké očnice, proporčně větší končetiny apod.) a byli spíše "zmenšenými" verzemi svých rodičů. Tento objev je tedy překvapivý z důvodu, že ukazuje, že lebka a jejich morfologie nebyla v embryonálních a prvních fázích ontogetického vývoje proporčně a morfologicky stejná jako u dospělých a naopak také procházela vývojem.

A druhým zjištěním je, že toto mládě titanosaura vlastnilo na svém čenichu cosi jako růžek podobný současnému nosorožci (Rhinocerotidae), ale ve zmenšené formě. Na přední části čenichu nad koncem horní čelisti totiž dokázali pomocí snímkování nalézt ukotvení a pozůstatky po struktuře, která připomínala dopředu namířený roh. Zaživa byl pravděpodobně tvořen rohovinou či jiným organickým materiálem, byl ostrý a namířen před lebku živočicha.

Paleontology tato struktura velmi překvapila, protože něco podobného by u sauropodů do dnešních dnů nikdo nečekal. Podle autorů byla její funkce podobná s tím, jakou dnes plní tzv. vaječný zub u papoušků (Psittaciformes), bezblanek (Eleutherodactylidae) nebo plazů (Sauropsida), který slouží těmto i některým jiným druhům živočichů k rozevření skořápky a vyprostění se z vejce.

Ačkoliv u některých druhů jde o skutečné zuby, právě třeba u papoušků plní tuto funkci výrůstek na zobáku a jde o strukturu velmi podobnou jako u embrya titanosaura z Patagonie. Můžeme zde pozorovat určitou analogii, a pokud podobných nálezů přibude, možná bude budeme moci stopu obou těchto struktur u evolučně vzdálených skupin dinosaurů vysledovat až k jejich poslednímu společnému předku.

Studie tedy ukázala něco zvláštního, co jsme dosud u sauropodů nepozorovali. Velmi zvláštní morfologie tohoto nálezu je tedy novou zvláštností, kterou budeme muset při pohledu na reprodukční biologii neptačích dinosaurů brát v potaz a pro nás je ještě blíže s tím, že na jejím autorství má i slovenská paleontologie svůj podíl.

K tomuto příspěvku bych pouze dodal, že s nadcházejícím školním rokem budou články na blogu a především v této rubrice přibývat spíše v delších časových intervalech. V rubrice Novinky tedy od tohoto dne budou přibývat nové příspěvky ne v intervalu dvou dní, jako do současnosti, ale v intervalu dní třech.

Děkuji za pochopení

Martin Kabát, autor blogu

Permské vymírání bylo, v posledních 541 milionech letech, tím nejstrašnějším kataklyzmatem pro pozemský život a připravil o něj 96 % mořských a přes 70 % suchozemských životních forem, evoluce však nedovolila nechat nezaplněné paleoekosystémy po dlouhou dobu a našly se organismy, které ho dokázaly přečkat a existovat dále do geologického útvaru triasu. Ačkoliv většinou nežili déle než několik málo milionů let v novém druhohorním světě, jsou a byli vlastně pionýry přežití, organismy, které se za velice špatných životních podmínek dokázaly přizpůsobit nebo jiným způsobem zužitkovat své adaptace a morfologii a proměnit je v evoluční výhody oproti permským druhům. Mezi nejčastěji profanovými "přeživšími" je i permo-triasový rod Lystrosaurus, mezi 0,5 až 2,5 metry a svým životním stylem pravděpodobně do jisté míry připomínali prasata (Suidae) s většími vazbami na vodní prostředí. Vyskytoval se, jako rod, v mnoha druzích o různé velikosti a ekologických nikách, ale podařilo se mu přežít rozhraní permu a triasu před 252 miliony let, je proto většinou i takto referován. Nutno ovšem podotknout, že zatím neznáme přesný "recept na přežití", který se mu podařilo aplikovat a samozřejmě ho nikdy pravděpodobně znát nebudeme, alespoň ne zcela. Nabízí se jeho ekologická nespecializovanost, široké světové rozšížení i druhová početnost, pravděpodobně i souhra všech těchto faktorů, a svým dílem nově přispěli i dva paleontologové z Washingtonské univerzity a Burkeho muzea ve Spojených státech. Podle nich mohl tento synapsid totiž hibernovat, na což by poukazoval histologický rozbor klů exemplářů nalezených v Antarktidě. Svůj výzkum publikovali v magazínu Nature Communications.

Dicynodonti jsou širokou veřejností známí především z doby triasového geologického útvaru, ale právě díky rodům, jako je Lystrosaurus a Dicynodon nebo Diictodon z pozdního permu, o nich ví z doby svrchního permu. Jejich úloha v ekosystémech je nepopiratelná, od konce svrchního permu až do faktického konce triasu byli předními herbivory v prakticky všech prostředích po celém superkontinentu Pangea. Lystrosaurus je povětšinou líčen jako nejodolnější z nich, do určité míry to je pravda, ale klíč přežití velkého permského vymírání si zatím nechává pro sebe. Výzkum jeho klů u exemplářů z Antarktidy nás ale mohou k němu posunout. Zde exemplář druhu L. hedini v expozici Muzea paleontologie v německém Tubingenu. Kredit: Ghedoghedo, převzato z Wikipedie

Vymírání na konci permu je většinou zmiňováno v souladu s tím, jak ničivé jeho následky byly, a jaký byl přeliv světů paleozoika a mesozoika, dále jsou při něm také často zmiňování jeho přeživší, tedy organismy, které jej dokázaly přečkat, přežít nebo jednoduše docílit toho, že nějaký z jejich druhů kataklyzmat dokázal ustát a jako rod tedy organismus přežil. Mezi těmito je také nejčastěji zmiňován rod Lystrosaurus, poměrně velký živočich vzdáleně podobný prasatům zastávající zhruba stejné ekologické niky v době pozdního permu až spodního triasu, v rozmezí geologických věků wuchiaping až anis, před zhruba 255 až 248 miliony let (některé zdroje uvádějí spíše hranici 250 miliony let jako hranici spodní). Z hlediska jeho evoluční úspěšnosti můžeme určit, že šlo o úspěšný rod živočicha existující ve velké většině permo-triasového světa po dobu nejméně 7 milionů let, na počátku triasového geologického útvaru právě po velkém vymírání na konci permu se dokonce stal jedním z nejúspěšnějších herbivorů i suchozemských obratlovců své doby - v některých ekosystémech dokonce tvořil až 95 % nalezené veškeré fauny. Byl úspěšným herbivorem, který se pravděpodobně nespecializoval pouze na určitý typ vegetace, ale také požíral kořínky, hlízy a veškerou další potravu, kterou mohl jeho žaludek strávit a rohovitý zobák s kly utrhnout či jinak mechanicky zpracovat. Dosahoval délky mezi 0,5 až 2,5 metry, tělo nesly 4 silné končetiny s tupými drápy vhodné i pro hrabání v zemi.

Lystrosaurus byl jinými slovy velmi úspěšný býložravý živočich dosahující velikosti, v raném triasu, prasete a zastával podobné ekologické niky. Je ovšem nesporné, že pro část vědecké veřejnosti je důležitý právě z důvodu přežití permo-triasové hranice a právě on může posloužit jako modelový organismus ukazující jaká přizpůsobení či aspekty mohly jiné organismy při velkém vymírání využít. Ačkoliv nemůže posloužit pro všechny přeživší druhy stejnou měrou, mohl by dobře rekonstruovat obecné adaptace a morfologii, která mu mohla dopomoci přečkat vymírání. Samozřejmě, dá se k tomu připočítat i jeho druhové zastoupení ve zhruba 7 (podle některých zdrojů až 23) různých druzích.

S tímto názorem se ztotožňuje Christian Sidor z postu profesora Univerzity ve Wisconsinu a kurátora sbírek paleontologie obratlovců v Burkeho muzeu, jeden z autorů studie, podle kterého by tento dicynodont mohl představovat referenční taxon pro přeživší obratlovce při velkém permském vymírání. V popisné studii exemplářů tohoto druhu synapsida, nalezených v Antarktidě a v Jižní Africe, spolupracoval s kolegyní Megan Whitneyovou a šlo o rozbor histologie klů těchto živočichů z kritické doby přelomu paleozoika a mesozoika.

Víme, že v kostech obratlovců se zachycují důležité informace prozrazující aspekty jejich vývoje, behaviorálních návyků, stravy i podmínek, za kterých se daný obratlovec vyvíjel. Znovu zde narážíme na ontogenezi zmiňovanou v několika předchozích příspěvcích, právě na základě růstových linií (které jsou samozřejmě srovnávány s letokruhy u stromů) například víme, že někteří neptačí dinosauři z oblasti za polárním kruhem (druh Timimus hermanni) pravděpodobně hibernovali přes období polární zimy, zatímco jiní (druh Leaellynasaura amicagraphica) byli po celý rok aktivní.

Na základě histologie klů u lystrosaurů, které jsou jedinými pozůstatky původních zubů nahrazených zobákem, výše zmínění autoři přišli s názorem, že tento druh také měl určitý stav hibernace nebo "strnulosti" ve chvíli, kdy se zhoršily okolní podmínky a právě to vyústilo k závěrům popsaným ve studii - nejen dokladu podobného stavu, nejstaršího u synapsidů, ale zároveň také oprávěným spekulacím, proč právě tento rod přežil.

Pro srovnání byly vybrány právě exempláře z oblasti Jižní Afriky a Antarktidy, první z oblastí ležela za současným polárním kruhem mezi zhruba 58 až 61 stupni jižní šířky, zatímco antarktické naleziště ve východní části kontinentu v oblasti o deset stupňů níže pod hranicí polárního kruhu. Přestože podmínky zde v tuto dobu zdaleka neměly podobu polárních oblastí, byl zde subtropický až mírný klimat, tak v době velkého vymírání se zdejší klima změnilo za pomoci masivního vulkanismu, pravděpodobně. Na základě tohoto modelu paleontologové mohli určit, že v obou případech se vedle lystrosaurů vyskytovalo odlišné prostředí vedoucí k odlišné ontogenezi nalezených jedinců rodu.

Histologie dentinu v klech ukázala, že zkoumané vzorky z obou oblastí vykazují přírůstkové linie ve zhruba stejných intervalech, nicméně u antarktických vzorků existují drobné odlišnosti. U většiny exemplářů ze severněji položených poloh, než současné Antarktidy, se totiž nevyskytovaly nebo byly výjimečně vzácné řídce rozmístěné, silné kruhy značící období jiného ukládání živin a jiný styl růstu. Nalezenou analogií k nim byly podobné přírůstkové linie ve vnitřní morfologii zubů u některých hibernujících savců (Mammalia), logickým závěrem tedy je poměrně prozaické vysvětlení, podle kterého je tedy Lystrosaurus skutečným hibernujícím synapsidem a to patrně kvůli půlroční polární noci panující za polárním kruhem.

Oba autoři nicméně nemohou tento závěr zcela bezpečně potvrdit. Raději zatím preferují, že vlivem stresu z výkyvů teplot nebo případných nedostatků potravy se u tohoto rodu objevil stav dočasné strnulosti podobný tomu, který vedou někteří jiní savci, ale také obojživelníci (Batrachomorpha) nebo plazi (Sauropsida). Jinými slovy, v nepříznivých podmínkách se mu pozastavily některé tělesné funkce pouze dočasně, či se mu pouze zpomalil metabolismus a některé tělesné funkce byly na krátký čas utlumeny.

Dodávají ovšem, že se u tohoto druhu mohla vyskytovat i skutečná hibernace v pravém slova smyslu, ale pro potvrzení podobného závěru by bylo třeba dalšího výzkumu.

Nicméně, nalezené struktury uvnitř klů jsou povahy poněkud jiné, než by ještě relativně nedávno mohla vědecká veřejnost očekávat. Ukazují totiž, že přírůstkové linie ve klech jsou vlastně velice podobné těm, které se mohou tvořit u současných savců, ale ještě lépe, vyskytují se u teplokrevných živočichů. Nalezli ve vzorcích totiž pozůstaky po tom, že během tohoto období strnulosti se lystrosauři dokázali z tohoto stavu dostat a tedy ho určitým způsobem regulovat pomocí vlastního teplokrevného metabolismu. Tento fakt tedy také ukazuje, že byli tito synapsidi homeotermní nebo alespoň s tak vysokou úrovní metabolismu, která jim podobné úkony umožňovala. U plazů či obojživelníků, poikilotermních obratlovců obecněji, tato aktivita je spíše nepravděpodobná.

Lystrosaurus byl tedy patrně schopný stavu krátkodobého úzlumu metabolismu, ve své podstatě strnulosti, a je možné, že i skutečné hibernace při nepříznivých podmínkách. Zároveň je jasné, že tento živočich měl vyšší úroveň metabolismu, která mu umožnila nejen stav strnulosti, ale zároveň i jeho přerušení za účelem doplnění tělesných tekutin či ukojení jiných tělesných potřeb.

Zkoumané vzorky v této studii byly spodnotriasového stáří, respektive nacházely se ve vrstvách těsně po přelomu permu a triasu, a je oprávněné se ptát, zda se tento stav strnulosti vyvinul v průběhu velkého permského vymírání nebo ještě před ním a Lystrosaurus ho mohl zužitkovat v jeho průběhu. Vzhledem k místu, kde byly vzorky odebrány, tedy pocházející z Antarktidy, je docela dobře možné, že si je tento živočich vyvinul již ve svrchním permu a při vymírání mu mohly dopomoci k přežití. Další výzkum by nám v tomto směru mohl udělat více jasno.