Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

Vývoj Sundalandu - Luštění hádanek ztraceného kontinentu

29.04.2019 22:41

Rozsáhlé poklesnutí hladiny světového oceánu v posledních fázích ledových dob v pleistocénu mělo za následek také zvětšení ostrovů, poloostrovů a v neposlední řadě také vysušení okrajových částí někerých kontinentů. Patrně nejlépe se tento efekt dal pozorovat na oblasti současné Indonésie, kde v tuto dobu vzniklo okrajovové území Asie spojené pevninskými mosty. Dnešní ostrovní oblasti byly v té době spojeny jedinou pevninou, která poskytovala příležitosti k volnému přesunu i velkých druhů obratlovců. Její fungování a celková podoba byla ale vědcům velmi dlouho nejasná, studie vědců z Univerzity Jamese Cooka by proto mohla v této promblematice pomoci.

Po někdejším prostoru Sundalandu se pohyboval i obrovský druh čápa marabu, vědci nazvaný jako Leptoptilos robustus. Jeho výška a celkové rozměry z něj dělaly jednoho z největších a nejúčinnějších dravců na území ostrova Flores, konkurovali mu pouze velcí varani a později snad i některé kočkovité šelmy. Kredit: převzato z webu Parody Wikia

Oblast dávné pleistocénní souše zvaná Sundaland, také někdy přezdívaná jako "skutečná Atlantida" v oblasti určitých diskuzních fór nebo specializovaných stránek, byla kdysi souvislým územím společné pevniny při poklesu světového oceánu v průběhu ledových dob. Právě tato souš byla tzv. biokoridorem, který nakonec umožnil přesun lidí (Homo sapiens) do Austrálie.

Dnes je souostrovími a tropickými kousky pevnin roztroušených ve východoasijské Indonésii. Tato síť ostrovů poskytuje, v případě kácení tropického deštného pralesa spíše poskytovala, poměrně různorodou faunu organismů v rámci většiny ostrovů.

Paleontologové, paleogeografové a také zoologická veřejnost proto po většinu času tápala nad fungováním a přesunem jednotlivých skupin organismů do takové rozmanitosti, jakou oplývají dnes. Jinými slovy řečeno, vědcům nebylo jasné, proč jsou jednotlivé ostrovy velmi rozmanité s vysokou diverzitou organismů navzdory přesunům po společné pevnině.

Studie se proto zaměřila na výzkum netopýřích výkalů z jeskyně Salah na Borneu, jejich složení by totiž výrazně mohlo napomoci při poznávání mikroekosystémů a tedy i zastoupení fauny typické pro určité klimatické podmínky. Ty mohly představovat právě ekologické bariéry oddělující jednotlivé evoluční ohniska na budoucích ostrovech.

Jak uvádí vedoucí autor, Dr. Chris Wurter z Univerzity Jamese Cooka v australském Cairns, vědci pracovali s teorií o biokoridoru s rozdílným prostředím, než které se nacházelo na území současného Bornea, Sumatry nebo Jávy.

Ačkoliv přesně nemohou určit všechny druhy hmyzu obsazené v třímetrové hromádce fosilizovaných výkalů, paleontologům se podařilo analyzovat chemické složení a porovnat ho se složením současných druhů netopýrů. Jedna porovnávaná skupina se specializovala na pojídání brouků z oblasti savan, pro které jsou typické tropické traviny, a druhá na pojídání hmyzů z oblasti pralesa, kde se živí tropickými stromy.

Rozdílné chemické složení obou skupin vědci finálně srovnali s chemickým složením trusu pleistocénních netopýrů z Bornea, také ještě několika dalších lokalit, a zjistili, že oblast současného tropického lesa byla před asi čtyřiceti tisíci lety posetá vegetací podobnou savaně nebo řidkým galeriovým lesům současného Madagaskaru.

Podle autorů by to mohlo definitivně potvrdit, nebo přinejmenším k potvrzení velmi hodnotně přispět, teorii biokoridorů tehdejšího Sundalandu. Přírodní překážky by samy osobě mohly výrazně přispět k diferenciaci pleistocénní fauny.

Vědci mimoděk ale poznamenali ještě jeden poměrně důležitý, a také dosud někdy přehlížený, fakt, pokud skutečně existovala savana nebo jí velmi podobné prostředí i na území Bornea, Sumatry nebo Papuy Nové Guineyi, tak to vysvětluje i velmi rychlý přesun lidské rasy do oblastí Austrálie a Oceánie.

 Kombinace těchto faktorů pomohla prvním zástupcům lidské rasy se šířit i po Africe, jižní Asii a Evropě, ale do Austrálie se mohli dostat ve větších počtech právě až po objevení obdobných podmínek na pevninských mostech. Pro srovnání lze uvést, že první lidé se dostávají na australský kontinent v době asi před čtyřiceti tisíci lety, což by době uložení výkalů odpovídalo.

Objev megapredátora z muzejního šuplíku - Simbakubwa kurofaafrika

25.04.2019 22:47

Muzejní depozitáře někdy obsahují úžasné poklady v podobě nezařazených nebo dosud blíže neurčených exemplářích neznámých druhů. Za velmi dobrý příklad můžeme označit nečekaný objev obrovského neznámého druhu gekona ve sbírkách muzea v Marseille v roce 1986, vědci ho katalogizovali a popsali pod jménem Hoplodactylus delcourti, dnes známý spíše pod svým novozélandským maorským pojmenováním kawekaweau. Podobně překvapeni byli američtí paleontologové při pohledu do jedné velmi dlouho zavřené muzejní zásuvky Nairobského národního muzea, skrývala se tam fosilie obrovského savcovitého megadravce ohromné velikosti a síly. Pravděpodobně to byl ten největší suchozemský dravý savec Afriky.

Tajuplný a zároveň velmi zajímavý a úžasně obrovský druh Simbakubwa kurofaafrika ze spodního miocénu Keni. Tento gigantický kreodont byl patrně jedním z největších masožravých savců nejen Afriky, jeho velikost a váha ho dělala větším a mohutnějším než současné lední medvědy (Ursus maritimus) a i drtivou většinu ostatních vyhynulých savčích predátorů. Kredit: Maurício Anton, převzato z webu Sci-News

Nevím, jak Vy jako čtenáři, ale v době, kdy jsem s prehistorickými živočichy začínal, se dalo ve většině pramenů dohledat, že největšími masožravými prehistorickými savci byli zástupci rodu Andrewsarchus ze svrchního eocénu Mongolska. Od té doby se v literatuře a různých jiných zdrojích ale začaly zmiňovat i mnohé jiné druhy, ať medvěd krátkočelý (Arctodus simus) nebo entelodontid Daeodon shoshonensis a kreodont Megistotherium osteothlastes. Nicméně objev nového druhu kreodonta z oblasti současné východní Afriky by ale mohl debaty o maximální velikosti masožravých savců znovu otevřít. I lebku hyeny nebo lva by totiž mohl rozkousat v čelistech.

Paleontologové z Ohioské univerzity, hlavní autor popisné studie Dr. Matthew Borths z Katedry biomedicínských věd a také kurátor Sbírek fosilních primátů na Dukeově univerzitě a spoluautorka Dr. Nancy Stevensová z College of Osteopathic Medicine, mohli na základě těchto fosilních pozůstatků popsat naprosto nový druh savčího predátora, který se vyskytoval v Keni před asi 22 miliony let.

Jméno Simkakubwa kurofaafrika, v překladu ze svahilštiny "velký lev z Afriky", potom skvěle odráží jeho velikost a možná také vzhled. Šlo však o zástupce skupiny primitivnějších masožravých savců kreodontů (Creodonta), takže mezi jeho příbuzné patří i třeba slavný Hyaenodon, gracilní Tritemnodon nebo Sinopa. Oproti nim byl ale tento druh daleko větší a mohutnější, jeho hmotnost se podle autorů pohybovala u hranice asi třinácti set kilogramů živé váhy.

Z území Afriky pak známe také ještě některé další zástupce této skupiny v daleko větší velikostní kategorii, než ve které se pohybují současné šelmy galeriových lesů a savan, jako je již zmíněné Megistotherium nebo Hyainailouros, ale žádný z nich se tomuto nemůže velikostně rovnat.

Samotný objev byl přitom učiněn skutečnou náhodou, vědci totiž původně pátrali po fosiliích miocénních primátů z této oblasti. Náhodně, při otevření jedné ze zásuvek s údajnými fosiliemi této skupiny pak narazili na zcela nový druh obrovského predátora. Jak sami uvádějí, okamžitě si všimli nestvůrně velkých čelistí s ohromnými zuby dravce.

Bližší výzkum fosilního holotypu, dlouhé a mohutné spodní čelisti s masivními zuby a také části horní čelisti a několika jiných lebečních fragmentů, navíc ukázal, že nešlo ještě o plně vzrostlého jedince. Vědci zastávají stanovisko, že šlo o mladého dospělce.

Autoři popisné studie uvádějí, že tento nález je důležitý hlavně pro výzkum paleogeografie velkých masožravců z řádu Hyaenodonta, jelikož evoluce tohoto druhu na území současné východní Afriky podporuje názor o volném loveckém prostoru pro tak obrovská zvířata.

Jak uvádí Dr. Borths, je to velmi zajímavý evoluční skok pro obě vývojově nezávislé skupiny masožravých savců, tedy kreodontů a současných šelem (Carnivora), protože ve stejnou dobu, kdy příbuzní a předkové rodu Simbakubwa šli směrem na sever, se začali předci recentních druhů masožravých savců přesouvat jižně do Afriky a Asie. Konkurence těchto druhů se projevila hlavně po spojení afrického kontinentu a Arábie s Eurasijí a zánikem východního výběžku moře Tethys, kdy měli volnou cestu přes severoafrickou divočinu.

Samo osobě by to mohlo naznačovat, že tento obrovský predátor mohl vyhynout za nátlaku jiných masožravců. Pravděpodobně ale odpověď musíme hledat jinde, naznačovala by to síla a velikost jeho těla a poměrně široké spektrum potravy velkého kreodonta. Autoři ale za jejich vyhynutím spatřují spíše změnu klimatických podmínek, kaskádovité změny provázející faunu a flóru kenozoika již od raného oligocénu.

Paleontologové jsou přesvědčeni, že za vyhynutím tohoto masožravce stály spíše klimatické změny a přesněji rozsáhlá proměna krajiny tehdejší východní Afriky. Suchý klimat způsobil značný ústup původních deštných lesů a nahrazení je pastvinami s prostředím, které pro tyto lovce nebyly ideální. Jeho mohutná tělesná stavba a také stavba končetin mu nedovolila rychlý běh, což ho značně znevýhodnilo v porovnání s diverzifikovanějšími formami predátorů.

Studie je zakončená pravdivou přípomínkou, že je velmi důležité muzejní sbírky a depozitáře čas od času projít a znovu revidovat veškeré nálezy. Objev paleontologů to přinejmenším potvrzuje a také ukazuje, jak markantní byly změny vedoucí k utvoření současné africké fauny.

Gobihadros mongoliensis - Hadrosaurid, co nebyl hadrosaurid

23.04.2019 21:39

Evoluce ornitopodních dinosaurů vedla skrze střední a pozdní juru k formám, které později daly vzniknout velmi účinným a rozšířeným křídovým býložravcům z podskupiny Styracosterna. Přestože v průběhu jury a rané křídy převažovali jako hlavní herbivoři tyreofoři, iguanodontidi a také menší druhy ptakopánvých dinosaurů, jasnou převahu v druhé polovině získali ornitopodi ze kladu Hadrosauromorpha. Ačkoliv by to málokdo čekal, z mongolské pouště Gobi popsali paleontologové nového zástupce kladu, který také patří mezi nejstarší známé. Popisná studie v magazínu PLoS One ho jmenuje novým druhem Gobihadros mongoliensis.

Rekonstrukce hlavy a především velmi výrazného "kachního" zobáku nově popsaného hadrosauromorfa rodu Gobihadros. Přestože byli hadrosauridní dinosauři v poušti Gobi na konci křídy poměrně vzácným jevem (ve druhové rozmanitosti, nikoliv v počtu jedinců daného rodu), tak jejich předkové z těchto míst přišli do Severní Ameriky a právě tento nový druh má být dalším dílem skládačky jejich evolučních cest. Kredit: Joshua Knuppe, převzato z DeviantArt

Už od doby, kdy byli první ornitopodní dinosauři z čeledi nebo příbuzenstva hadrosauridů objevováni, se spekulovalo o jejich evolučním původu. Vědci velmi dlouhou dobu předpokládali, že se první zástupci tohoto kladu se objevili někdy na přelomu spodní a svrchní křídy a to pravděpodobně někde v oblasti Asie či Evropy. Některé taxony, zejména Bactrosaurus, Gilmoreosaurus nebo Levnesovia, to velmi výrazným způsobem podporovaly, naopak některé další (Huehuecanauhtlus, Claosaurus či Eolambia) kladly jejich původ do Severní Ameriky.

Slavná poušť Gobi, která vědcům vydává fosilie neptačích dinosaurů již od 20. let 20. století, ale ukázala odlišný scénař o příchodu předků hadrosauridů z Asie do Severní Ameriky. Tým vědců z Mongolské akademie věd a ještě několika dalších institucí revidovali materiál ze souvrství Bajan Šireh nalezený mezi lety 1993-2004. Překvapilo je zdjištění, že patří velmi starobylému příbuznému hadrosauridů, a také jeho stáří odhadované na 100-85 milionů let.

Dr. Khishigjav Tsogtbataar, hlavní autor popisné studie, poukázal na velmi skromné (zhurba tři metry na délku, rozměry však stanoveny pro nedospělý exemplář) a také velmi dobré zachování lebky i postkraniální kostry. Především kosti lebky jsou nedeformované, což velmi ulehčuje podrobný výzkum.

Gobihadros je tedy v tuto chvíli znám z fosilních pozůstatků subadultního jedince, jednotlivé kosti jsou v dobrém stavu a celková tělesná stavba vykazuje některé velmi archaické znaky. Sám osobě tedy není přímým evolučním předkem linií vedoucí k pozdějším druhům svrchokřídových hadrosauridů.

Za tyto znaky se dá uvést například trnu podobný zkostnatělý palec, je téměř shodný s tím, který nacházíme u starších iguanodontidů, které považujeme za předky hadrosauridů.

Stanovisko paleontologů, kteří se účastnili popisné studie, je tedy takové, že hadrosauridi se jako čeleď vyvinuli na území dnešní Severní Ameriky v době před zhruba 100-97 miliony let. Odtud začali přes pevninské mosty pronikat do Asie při regresi mořské hladiny v době pozdního cenomanu.

Jak sami říkají, primitivní znaky na rodu Gobihadros by poukazovaly na fakt, že nedokázal odolat konkurenci svých nově příchozích příbuzných. Obecně, tito ornitopodi měli dokonalejší příjem a zpracování potravy, stádní kulturu apod., takže se toto tvrzení za považovat za relevantní. Tímto také paleontologové tuto popisnou studii zakončují.

Nicméně přesto se úplně nedají vyloučit i některé další faktory, které by způsobily jejich vyhynutí ve stejné době. Například samotná změna podnebí mohla ovlivnit přírodní poměry vnitrozemské Asie, což mohlo samo osobě znamenat ústup starších forem býložravců. Toto jsou však již jen věcné připomínky, do kterých se popisná studie přímo nepouští.

<< 7 | 8 | 9 | 10 | 11 >>