O jantaru z rozvojové východasijské země Mnyanmaru, dřívější Barmy, jsem už na blogu referoval několikrát a to kvůli zcela unikátním nálezům života z pozdní spodní křídy, který se nám v kusech zkamenělé pryskyřice zachoval. Můžeme začít u specifických druhů, pavoukovce (Arachnida) rodu Chimerarachne nebo "rohatého" mravence (Formicidae) rodu Ceratomyrmex, pokračovat přes plejádu druhů různých bezobratlých až po neskutečně dobře zachované a vzácné nálezy obratlovců jako žab (Anura; rod Electrorana), ptáků (Aves; Elektroronis) nebo dokonce célurosaurních neptačích dinosaurů. I z toho důvodu jsem se rozhodl malou část zdejší zachované fauny vtěsnit do projektu neoficiálně označeného jako "Burmské zázraky", skutečným odborníkem v tomto oboru je ale entomolog a paleontolog George Poinar, který se výzkumem zdejších v jantaru zalitých druhů zabývá už po několik let. Jako uznávaný odborník také přišel se studií, která zkoumá přítomnost dalších druhů hmyzu (Insecta) a konkrétně prehistorických včel (Apoidea). Předmětem studie je ale výskyt parazitických bezobratlých na tělech tohoto hmyzu, kteří se prostřednictvím jantaru zachovali.

Jeden z prvních druhů včel, Melittospex burmensis, se nám také zachoval prostřednictvím barmského jantaru. Tyto včely v několika druzích indikují, že v oblasti někdejšího Myanmaru existoval rozvinutý ekosystém s množstvím druhů kvetoucích rostlin, z nichž se mnohé do současnosti nemusely dochovat. Toto stanovisko by podpořil i zmíněný objev - parazitické druhy brouků jako nově popsaný druh by naznačovaly jistou míru adaptace na nově uchycený hmyz nebo delší evoluční historii obou linií.

Hnízdní aspekty neptačích dinosaurů se jeví jako určitý klíč k jejich etologii a hnízdním rituálům vzdáleně souvisejících i s konkrétní inteligencí těchto živočichů, paleontologie specializovaná na tyto živočichy tedy v minulosti předpokládala velkým nezájem rodičů o své mladé a to pramenilo i z názoru, že šlo o tupé a evolučně neúspěšné živočichy. Dnes už naštěstí víme, že to nebyla pravda a hnízdní chování dinosaurů se specializovalo a utvářelo v rámci jednotlivých čeledí těchto živočichů do specifických forem - významně do této problematiky přispěly objevy od 70. let 20. století v Montaně (slavná lokalita "Egg Mountain" a práce v ní vedené pod taktovkou Johna "Jacka" Hornera i jiných autorit), Argentině (svrchnokřídové obrovské naleziště Auca Mahuevo) nebo východní Asii jako Mongolsku a Číně. Dohromady si můžeme být jisti, že patrně nejlépe zdokumentovanou hnízdní strukturu známe od hadrosauridů (Hadrosauridae), titanosaurů (Titanosauria) a pokročilých maniraptorů (Maniraptora), hlavně oviraptoridů (Oviraptoridae). Právě výzkumem jejich fosilních hnízd se zabýval tým mezinárodních paleontologů pomocí zkoumání pod neutronovými tomografy. Jejich výsledky uveřejnili v první polovině února.

Oviraptor philoceratops je klasickým příkladem oviraptoridů z východní Asie, vyskytoval se na území pouště Gobi v době před zhruba 75 miliony let v postupně více humidních ekosystémech plných rozmanitého života včetně množství dalších neptačích dinosaurů. Mezi nimi měl ale patrně jednu z nejrozvinutějších hnízdních kultur, vyskytovali se zde ale další druhy jako Protoceratops andrewsi nebo Byronosaurus jaffei, u kterých také do různě vysoké míry víme, jak hnízdili a jaké měli přibližně chování.

O hnízdním chování a inkubaci vajec neptačích dinosaurů toho víme stále více a to zejména kvůli objevům z úžasných lokalit některých částí světa, patrně nejlépe jsme obeznámeni s touto kulturou u některých sauropodů (Sauropoda), hadrosauridů a také oviraptorosaurů (Oviraptorosauria). Poslední jmenovaná skupina navíc získala své vědecké pojmenování právě podle údajného "kradení vajec" jiným druhům dinosaurů, posléze byli ale "usvědčeni" tak maximálně z obrany svých hnízd a vajec vlastními těly. Známe od nich také obrovská, patrně ta vůbec největší v dějinách života na Zemi, elipsovitá vejce snesená rody Beibeilong a Gigantoraptor, kde druhý jmenovaný přesahoval délku 8 metrů a váhu 2 tun. Etologie novorozených jedinců se navíc mohla do značné míry podobat té, kterou nacházíme u současných hrabavých ptáků (Galliformes).

Právě podobnost se současnými ptáky z hlediska embryonálního vývoje byla předmětem výzkumu mezinárodního týmu paleontologů, kteří věnovali výzkum vejcím dosud nespecifikovaného oviraptorida z provincie Ťiang-si z pánve poblíž města Ganzhou, vrstev starých přibližně 67 milionů let. Tento živočich svá vejce tedy snesl zhruba 1 milion let před osudným dopadem Chicxulubu do současného Mexického zálivu.

Hnízdo se lišilo tím, že vejce se v něm zachovala, narozdíl od některých jiných nálezů, všechna nebo většina a  nebyla náhodně roztroušená. Každé z nich bylo dlouhé přibližně 18 centimetrů. Vyvstala tedy otázka související i s metabolismem těchto živočichů - problémem bylo, zda se embryonálně vyvíjela mláďata ve vejci jako u současných ptáků nebo naopak byla v tomto případě více podobná krokodýlům (Crocodylia).

Práce se zaměřila nejprve na porovnání proporcí jednotlivých exemplářů zachovaných ve 3 různých skořápkách, aby bylo možné stanovit délku kostí, jejich osifikaci a také čas vylíhnutí. Poslední připomínka je důležitá, protože na základě ní paleontologové mohou říct, jestli se posuzovaná mláďata vylíhla v relativně stejný čas nebo v různých intervalech. Na základě kostřiček ale bylo odhadnuto, že mláďata byla těsně před vylíhnutím a to kvůli silné osifikaci kostí a jejich délce.

Drobní juvenilní jedinci byli následně analyzováni pomocí osvědčené metody počítačové mikrotomografie a specializovaných systémů NECTAR a ANTARES, které využívají neutrony k proniknutí krz látky a počítačové algoritmy následně tento obraz zpracují. Paleontologové tedy postupně dostali konkrétní odpoveď na otázku, zda se tao čeleď teropodů (Theropoda) vyvíjela po stránce zárodečného vývoje jako současní ptáci nebo naopak se podobala spíše krokodýlům.

Technologie snímkování poslužily k účelu tenkých řezů krz vaječnou skořápku. Pro ucelení je dobré dodat, že krokodýli a jiní plazi mají "spotřebovávání" jednotlivých vrstev skořápky za účelem tvorby živin rovnoměrné kvůli stejné inkubaci a tedy i teplotě, naproti tomu u ptáků je relativně nestálé.

Tento druhý typ, analogický s ptáky, vykazovala i zkoumaná vejce oviraptoridů, embrya a vejce samotná vykazují různá stádia vývoje. Z toho paleontologové v závěru studie konstatují, že reprodukční biologie této čeledi byla také analogická s ptáky a to už před 67 miliony let před samotným koncem křídy.

Pterosauři (Pterosauria) patří k živočichům, u kterých máme celkem dobře zdokumentován jejich přibližný jídelníček, pokud uvažujeme především pokročilé druhy z kladu Ornithocheiroidea. Vedle faktu, že šlo o úžasné aktivně létající obratlovce existující po velkou většinu mesozoika a dominující vzdušnému prostoru nad všemi kontinenty po takřka stejnou dobu, patřili mezi živočichy se skutečně širokým potravním spektrem, protože mezi nimi nacházíme mrchožravé druhy, aktivní predátory (Dimorphodontia, Azhdarchoidea aj.), hmyzožravce (Nemicolopterus crypticus aj.), filtrače planktonu (Ctenochasmatidae), požírače měkkýšů (Alanqa) i noční dravce (Anurognathidae), ale stále se velké množství z nich živilo mořskými živočichy jako rybami a hlavonožci. U některých zástupců skupiny (Pteranodon longipes) nacházíme přímou interakci mezi nimi a jejich potravou i dravci, u bazálních zástupců ale nejsou doklady těchto skutečností tak časté a stále se tedy musíme řídit převážně několika nálezy. Do kompletu fosilií dokládajících konkrétní složky potravy těchto létajících plazů teď přibyl i nový nález z Bavorska, který je navíc unikátní hned ve dvou směrech.

Klobiodon rochei byl jakýmsi "prototypem" ramforynchoidního pterosaura kvůli svým protáhlým čelistem s vyčnívajícími zuby, gracilní tělesnou stavbou a dlouhýmo ocasem zakončeným kožním výčnělkem. Navíc je poměrně blízký evoluční příbuzných druhu Rhamphorhynchus muensteri, kterému patří doklad o jeho obvyklé kořisti z Bavorska, jemuž se i vzhledově podobal. Obýval současnou jižní Anglii před 167 miliony let. Kredit: Mark Witton, převzato z webu Sci-News

Už od objevů prvních exemplářů jurského pterosaura druhu Rhamphorhynchus muensteri bylo tehdejší vědecké veřejnosti poměrně jasné, čím se tento živočich živil a jak svou potravu lovil. Kvůli nálezech v mořských a přímořských sedimentech nebylo těžké odvodit, že jeho potravu tvořili přednostně hlavonožci (Cephalopoda) a ryby (Teleostei), ale také další vodní živočichové. O více než 15 desetiletí později se podařilo prokázat objev tohoto druhu s rybími šupinami v žaludku, šlo pravděpodobně o rod Leptolepides a celou fosilii doplňoval predátor rodu Aspidorhynchus pravděpodobně hodující na samotném pterosaurovi, a také dalšími zbytky původní potravy a koprolitů v jiném exempláři. Dlouho předpokládané se tedy už několikrát podařilo popsat i v odborných kruzích, takříkajíc černé na bílém.

Výzkum kolektivu evropským paleontologů teď prokázal tento scénář také v opačném směru - podařilo se jim identifikovat fosilii kořisti tohoto druhu, u které se nám dochoval vlastně otisk prstu tohoto pterosaura, který ho z napadení usvědčuje. Jde o fosilní kónický zub zaseknutý ve fosilii jurského hlavonožce druhu Plesioteuthis subovata z řádu Teuthida (krakatice) nalezeném v souvrství Altmühltal v rámci slavného Solnhofenu v Bavorsku. Velikost tohoto konkrétního jedince se pohybovala okolo 28,5 centimetru.

Fosilie byla dochována i s otisky původních měkkých tkání hlavonožce (včetně úžasných detailů jako je inkoustový váček a chapadla), které byly fosilizací přeměněny na fosfát, takže odhalily, že zub se patrně nedostal do živočicha pouhou náhodou v průběhu milionů let. Jeho poloha ukazuje, že se zasekl těsně za hlavovou část těla do pláště, ale není zcela jasné a podle autorů dokonce nemožné určit, jestli hlavonožec uhynul po tomto útoku.

Hlavním autorem popisné studie tohoto příkladu zápolení dravce a jeho kořisti je německý paleontolog Rene Hoffmann z Rúrské univerzity v Bochumi, podílel se na ní společně s dalšími vědci a výsledkem jejich práce byl ucelený popis fosilie. Podle nich je nesporné, že se Rhamphorhynchus živil mořskými živočichy a to obratlovci i bezobratlými, jsou ale vlažnější ke konkrétnímu postoji taktiky jeho lovu. Donedávna se paleontologická majorita držela názoru o lovu přímo za letu, ale dnes začal převažovat názor o vrhání se tohoto živočicha do mělké vody jako současní mořští ptáci.

Je zvláštní, že zub v rodu Plesioteuthis neodporuje ani jednomu z navrhovaných scénářů, jelikož muselo být zapotřebí silného mechanického tlaku pro vylomení zubu (čímž se vylučuje možnost, že by ohlodával jemnou mršinu vyvrženou na pobřeží) a k tomu mohlo dojít při naražení do hlavonožce za letu. Zároveň se ale za ním mohl potopit a živočich se mu vysmýkl, to zatím nelze vyloučit.

Samotný zub byl podroben výzkumu pod ultrafialovým světlem, jeho špička je přeměněná na fosfát, což doplňuje názor o jeho zaseknutí v živočichovi ještě před jeho smrtí. Zbytek zubu obsahuje ještě stopy původního enamelu. Vzhledem k jeho tvaru a velikosti (délka zhruba 1,9 centimetru a šířka 3 milimetry u kořene) paleontologové zjistili, že patřil do přední až střední části spodní čelisti dospělého exempláře. Mimoděj se jedná o další nepřímý důkaz, že plesioteutida chytil ramforynchus za letu.

Studii uzavírají paleontologové tím, že prezentují tyto potravní návyky jako první přímý důkaz požírání hlavonožců u pterosaurů vůbec, což je do velké míry pravda. Předpokládají také, že vzhledem ke špatně zachovatelné povaze těla hlavonožců při fosilizaci by tuto formu specializace mohlo vést mnohem více druhů, ale dosud to nejsme schopni prokázat.